Krimipovídky 1 Kolektiv autorů

Krimipovídky 1 Kolektiv autorů

1

1. případ

ZLOČIN PODLE ROVNICE

Od nepaměti plynula od jihu k severu, netečná k lidské radosti i bolesti, její vlny odnášely vše, co pohltila, Vltava s hukotem přepadá přes koruny jezů a unáší s sebou i kořist nasbíranou při té dlouhé pouti od šumavských hor. Avšak někdy se přece něco z toho rozmanitého sběru před stěnou jezu zastaví a není to jen kmen urvaný kdesi proti proudu. Pojezný v Klecánkách, pár kilometrů po řece pod

Prahou, vylovil sedm dní před koncem dubna v jedenapadesátém roce odpoledne z řeky něco nezvyklého. Balík. Rozbalil ho. A běžel k telefonu.

V balíku bylo ryto tělo ženy, vtěsnané do papírové. krabice od rádia. Chyběla hlava a končetiny, ří

ká lakonicky kapitán Bohuslav Nerad. Krabici pachatel pečlivě převázal provázky a ještě zabalil do dvou pokrývek, sepnutých patentními špendlíky. No, nebyl to pohled, jaký by chtěl člověk vidět mockrát za život. Toť se ví, že se nám vynořil přízrak Vranské.

Ano Otýlie Vranská, neobjasněná vražda z třiatřicátého roku. Rozčtvrcená oběť, jejíž pozůstatky nalezli ve dvou zavazadlech v železničním vagónu v Bratislavě a v Košicích. Nikdy nebyl vrah Vranské postaven před soud, nikdy nebyl vypátrán . .

Tentokrát to ‚vyhlíželo poněkud jinak. Všechno svědčilo, že pachatel toho o anatomii lidského těla moc nevěděl. To byl také na začátku náš jediný poznatek. Neznali jsme ani místo vraždy, ani jméno oběti. Nikde žádné vodítko. Ale jedna možnost se přece nabízela: Na trupu zůstala jizva po chirurgickém zákroku, po operaci hrudníku, které se říká thorakoplastika. A lékaři nám řekli, že ženě bylo asi dvacet až třicet let.

Okamžitě jsme rozeslali pátrací oběžník a již druhý den tu byla nadějná zpráva: Mohla to být pětadvacetiletá Hana Čermáková, úřednice Čechoexportu, podezřelá ze zpronevěry. Vyzvedla dopoledne 17, dubna v Živnobance 67 000 korun na výplaty,, zaměstnancům a zmizela. Zavolali jsme manžela.

Bylo to kruté, ale podle té jizvy inženýr Čermák poznal docela bezpečně, že mrtvá byla jeho ženou.

Tak tedy žádná defraudace, ale surová vražda pro peníze.

Teď už jsme měli první podklady pro pátrání. Zoufalý muž uvedl, že 17. dubna jako obvykle šli spolu pěšky do práce a rozešli se .o půl osmé ráno v Opletalově ulici. To ji viděl naposled. Alibi in

ženýra Čermáka bylo neotřesitelné, prohlídka v jejich bytě i na pracovišti zavražděné bezvýsledná.

Ale to už tykadla kriminální služby prozkoumávala minulost Hany Čermákové, vyšetřovatelé vyhledávali všechny známé, aby se jednotlivé poznatky mohly porovnat s verzí, která vyhlížela nejpravdě

podobněji.

Manželství Čermákových bylo zřejmě ideální. Měli se rádi, chodili spolu denně do práce a pak zase domů. Neexistoval ani náznak nějakého trojúhelníku. Hana byla oblíbená i v zaměstnání, nikdo na ni nevěděl nic špatného.

Ale jak mohlo dojít ke zločinu? Čermáková odešla krátce před půl dvanáctou do Živnobanky pro peníze, říkala, že se brzy vrátí. Nepočítala proto zřejmě s žádnou další pochůzkou nebo zdržením, od banky k podniku je to slabých deset minut.

Bylo možné, aby ji někdo cestou zavraždil? Na té trase rozhodně ne. A že by ji násilím vtáhl v poledne do auta a odjel s ní někam na odlehlé místo? Nemožné. Nabízely se jen dvě eventuality.

Bud‘ Čermákovou kdosi pod nějakou záminkou vlákal do bytu v blízkostí mezi kanceláří a Živnobankou, nebo jí nabídl, že ji sveze autem. Jistě ne daleko, protože taková svědomitá úřednice , by; nenechala kolegy čekat na výplatu.

Pravděpodobnější se zdála druhá možnost. Vrah nemohl riskovat, že by ho s Čermákovou někdo zahlédl blízko jejího zaměstnání. Tak tedy asi autem. Ale je možné, aby žena jako ona, nasedla s tak velkým obnosem do vozu s neznámým? Vyloučeno. Mohl to být tedy jen někoho, koho alespoň běž

ně znala a kdo měl vlastní vůz nebo jen možnost sám auta použít.

Takový člověk mohl Čermákovou pod nějakou záminkou vylákat; aby s ním jela nedaleko do bytu a slíbit jí, že zase brzy přijedou zpátky. Opozdí se jen o pár minut. A v bytě ji zavraždil. Jak? O tom jsme již měli určitější představu, protože zatím přišel výsledek pitvy: Čermáková byla usmrcena pěti

2

bodnými ranami do levé horní části těla. Vražedný nástroj: po jedné straně broušený nůž, nebo spíš velké nůžky.

V úvahu mohlo přicházet několik desítek osob. Kriminalisty zvlášť zaujal třiatřicetiletý Miloš Šedivý z Čakovic, účetní z pobočky Čechoexportu. Zprávy o něm . byly dobré starostlivý otec dvou dětí a pozorný manžel. Měl dokonce osobní auto, ale to před několika měsíci prodal. Jenže auto si člověk také může vypůjčit.

Účetní Šedivý tvrdil, že toho dne, 17. dubna, jako obvykle jel do práce autobusem a tramvají. Dopoledne byl na nějaké pochůzce ve vnitřní Praze a vrátil se do kanceláře ve 13 hodin. Čermákovou znal, ale už dávno ji neviděl. Jestliže mluvil pravdu, nemohl být přímým pachatelem. Ale naši lidé zatím zjistili, že se vrátil ne ve třináct, ale až v šestnáct hodina dokonce v jiném obleku. Zadrželi jsme ho.

Tak jak to vlastně bylo? A on změnil výpověď, ale jen pokud se týkalo času a toho podivného převlečení. Prý ho v Lazarské ulici porazil motocyklista. Vzal si proto taxík a jel se domů převléknout.

Toho motocyklistu neznal, ani poznávací značku si nenapsal. Svědky neměl a nebyl tu nikdo, kdo by potvrdil, že tehdy jel Šedivý domů. Nenašel se ani taxikář. Ale účetní trval na svém.

To už jsme věděli, že to s tím jeho vzorným rodinným životem není tak úplně pravda, že se v Praze stýká s nějakou Věrou. Ale hledejte v miliónovém městě dívku s tak běžným křestním jménem. Čekali jsme a ona se ozvala sama. Zajímala se v podniku telefonicky, co je s panem Šedivým a představila se plným jménem. Věra Horynová. Ukázalo se, že je to rozvedená paní, která má se Šedivým poměr. Prý za ní chodil do bytu, i maminka o tom ví, protože se vezmou, jen co bude pan účetní rozveden.

Pochopitelně šli jsme si byt prohlédnout. Byla to garsoniéra s předsíní a koupelnou. Žily v ní jen dvě ženy, dcera s matkou, občas pan účetní. A ještě pes. Hrubosrstý foxteriér. Ten nás obzvlášť zají

mal, protože v pokrývkách, do nichž byl zabalen strašný nález, jsme objevili pár zvířecích chlupů.

Tak jsme psíka o pár chloupků připravili a poslali je na expertizu.

A ještě něco v pokoji jsme objevili stopy krve. Měla stejnou skupinu jako krev zavražděné. Sou

časně se potvrdilo, že v poslední době účetní Šedivý jezdil vypůjčeným vozem a vůbec utrácel mnohonásobně víc, než kolik může utratit z účetnického platu živitel čtyřčlenné rodiny. V laboratořích zjistili, že chlupy v pokrývce jsou stejné jako má foxteriér. Milimetr po milimetru snášeli jsme jeden důkaz za druhým. Šedivý vydržel zapírat čtyři dny.

Dřív byl zaměstnán v Kooperativě, kde za rok zdefraudoval ve staré měně přes tři milióny. Přivykl snadnému životu, ale na novém místě se mu podvody nedařily. Nakonec prodal auto a ohlížel se po jiném zdroji peněz.

Náhodou se tenkrát setkal s bývalou spolupracovnicí Čermákovou, která zrovna sháněla kupce na svůj psací stroj. Mám jednu známou, pozeptám se, slíbil. Věděl, že Čermáková chodí v určité dny do

.banky pro výplaty. Při nejbližší příležitosti na ni počkal. Mám tady vůz, můžete jet se mnou. Ta paní vám hned zaplatí a já vás zase odvezu zpátky, vůbec se nezdržíte. Ale zavezl ji jenom tam a zabil ji.

Nůžkami půjčenými z kanceláře. Mrtvou uložil zatím do vany v koupelně, převlékl se a šel zase do práce.

Večer mu obě ženy pomohly zabalit rozkouskované tělo zavražděné a autem odvézt k Vltavě .

Všechno měl dokonale promyšleno, všechno přesně propočítáno, jako ty podvody předtím. Prostě čistá účetnická práce podle kalkulačky, rovnice, která měla vyjít. Však také kdo ví, jak dlouho by to trvalo, než by se mu spravedlnost dostala na zoubek, nebýt toho, že balík plaval po.hladině až k jezu.

Nebýt toho, že tentokrát jako by ta věčná řeka ztratila svou netečnost a s trochou zlomyslnosti poslala na popraviště toho, kdo spoléhal na její mlčenlivou velkorysost.

3

2. případ

MUŽ S LOGIKOU

Logika je ohromná věc a veliká zbraň. Kdo myslí logicky, toho, jak se říká, nikdo rohlíkem neopije.

Nejen to. Prakticky k řešení jakéhokoli případu, ať‘ z oblasti analytické chemie, společenských vztahů, hospodářství či kriminalistiky, potřebujeme pořádný kus logiky.

Jenže logika, jako kdeco na světě, může sloužit také v záporném smyslu slova. Proto dneska s logikou nepracují na frontě kriminality pouze kriminalisté, ale i kriminálníci, zločinci, alespoň ta jejich „lepší“ sorta.

Někteří z těch, kteří si berou logiku na pomoc, promyslí sviti případ dopředu tak, jako mistr šachu příští tahy až k matu. Jenže on se i mistr utne. Svědčí b tom případ, jehož zákulisí mi odhalil nadporučík Ladislav Vytiska.

Ta zpráva z listopadu 1967 vzrušila tehdy celou Prahu: Na Smíchově byl přepaden účetní filmových ateliérů z Barrandova. Když nesl v aktovce výplatu pro zaměstnance bylo to přes sto tisíc dva neznámí lotři mu aktovku vytrhli a zmizeli.

Tehdy bylo to 27. listopadu volali krátce před polednem z Barrandova, že se jim ztratil muž s penězi. Neměl toho u sebe málo, asi 105 tisíc. Měl se vrátit bezmála před dvěma hodinami, nepřišel, není po něm vidu ani slechu, nestalo se mu něco? Nevíte, co s ním je?

Nevěděli jsme nic, ale okamžitě se rozjel na Barrandov jeden kolega, aby se mrkl, co se vlastně stalo a co by se dalo podniknout. Stručně řečeno šlo o toto:

Toho dne po osmé ráno odešla pro výplaty zaměstnanců do banky pokladní Helena Menšíková, kterou jako obvykle doprovázel účetní Josef Přibyl. Je jisté, že v pobočce banky ve Stroupežnického ulici na Smíchově peníze skutečně vyzvedli. Celou částku podle zvyklostí převzala páni pokladní, podepsala stvrzenku a účetní uložil peníze do aktovky. Pak oba odešli. Přibyl měl aktovku pochopitelně u sebe. Zpátky se však vrátila pouze Menšíková, účetní dočista zmizel.

Podle slov paní Menšíkové se po cestě z banky ještě zastavila v několika obchodech, aby vyřídila nějaké nákupy pro spoluzaměstnance. Poslední zastávkou byla samoobsluha poblíž stanice tramvaje v Lidické ulici. Účetní s aktovkou zůstal venku, pokladní vešla do obchodu, a když se vrátila, kde nic tu nic, účetní zmizel. Asi se mu nechtělo čekat, jel napřed, řekla si pokladní a klidně se vracela do svého království. Ale účetní Přibyl jako by se vypařil.

Je ještě zapotřebí dodat, že Přibyl byl znám jako naprosto poctivý a spolehlivý člověk, nikdy nikde žádný škraloup, devětačtyřicetiletý otec tří dětí, rodina se vzornou pověsti. Bydleli na vesnici za Prahou, a jak to známe, v takové obci se o každém všechno ví. O nich nikdo nikdy neslyšel. nic špatné

ho.

Pravděpodobnost, že by člověk, jako Přibyl, najednou s penězi zmizel, byla nepatrná i když ne zcela zanedbatelná. To už se staly případy, a bylo jich dost, že ze vzorného poctivce se najednou vyklubal podvodník, defraudant, zloděj. Snad nějaký životní zlom nebo co, snad se takový člověk pojednou změnil ale tyhle akademické úvahy sem nepatří. Fakt je, že jsme vycházeli z obou možností a udělali, co v daném případě se udělat mohlo.

Naši lidé se vydali na místo, kde pokladní viděla účetního naposledy, ale nic zvláštního nezjistili, nikdo se tam na takového muže nepamatoval. Úrazovka ani oddíl pro vyšetřování dopravních nehod neměly nic, co by nás v daném případě zajímalo až najednou se ozvali kolegové z Prahy 2. Že se k nim dostavil starší muž, účetní z Barrandova, a ohlásil loupež. Na Smíchově mu dva muži vytrhli aktovku s penězi a zmizeli.

Za chvíli byl Přibyl u nás. Vypovídal zcela shodně s Menšíkovou až k okamžiku, kdy zůstal stát před samoobsluhou. Tam k němu přistoupil jakýsi muž a ptal se ho na nějakou ulici, kterou Přibyl neznal. Jak si tak vzpomínal, vytrhl mu najednou někdo jiný z ruky aktovku, a než se překvapený účetní otočil, byl zloděj tentam. V davu se ztratil i ten člověk, co se ptal na cestu.

Zůstal jsem jako opařený, vykládal pan Přibyl, úplně zpitomělý, ale hned jsem pak utíkal směrem k Andělu, ani nevím proč. Tady jsem zůstal stát. Lidé do mne vráželi. Stál jsem a uvažoval. Bylo mi jasné, že mé příhodě nikdo neuvěří, budou mne podezřívat, že jsem peníze sám ukradl. Co teď? Nechtělo mi to myslet. Mechanicky jsem nastoupil do tramvaje a jel na Václavák, chodil jsem po ná

4

městí sem a tam. Pak jsem zašel do studentských kolejí ve Slavíkově ulici a zde jsem šel na klozet.

Pak zase zpátky na Václavák a na Perštýn. Pořád jsem chodil jako tělo bez duše, teď už si to uvědomuji. Na Národní jsem chvíli seděl v cukrárně, už ani nevím, co jsem si dal. Teprve potom jsem šel na policii na Karlově náměstí.

Přibyl však, podle svých slov, stále ještě neměl odvahu hlásit krádež, nejdříve se bavil s dozorčím o výměně občanského průkazu, a teprve když viděl, jak lidsky ten člověk jedná, dodal si odvahy a pří

pad oznámil. To je všechno. Já vím, co si budete myslet: Že jsem ty peníze ukradl. Ale co se dá dělat Účetní mluvil klidně, vyrovnaně, bylo patrno, že už se z toho šoku bylli tu jaký vzpamatoval.

Rozhodli jsme, že bude zadržen. Přibyl protestoval a také později ve vazbě, kterou na něho uvalil prokurátor, podával rozmanité stížnosti.

Když jsme toho člověka zadrželi, nalezli jsme u něho dvě vkladní knížky, na které téhož dne uložil ve dvou spořitelnách 25 tisíc korun a dále doklad o odeslání sedmi tisíc na konto MNV v obci u Prahy, kde dělal pokladníka. Když jsme se ho ptali, řekl, že peníze jsou jeho celoživotní úspory a že je uložil proto, aby o ně nepřišel. Došel totiž k názoru, že ho budeme podezřívat a peníze bychom mu zabavili.

Dali jsme si případ zhruba dohromady, shrnuli jsme vše, co jsme zatím věděli. Na jedné straně muž s nejlepší pověstí, na straně druhé přece jen některé podezřelé okolnosti. Jevily se dvě možnosti: Bud‘ byl Přibyl skutečně přepaden, ale v tom případě mohlo jít ještě o dvě eventuality. Podle jedné by se odehrálo všechno, tak, jak účetní vykládal. Utrpěl z toho šok a místo, aby křičel o pomoc a bě

žel za zlodějem, ztratil soudnost. To se někdy stává. Ti, kteří ho přepadli, mohli být ve styku se zaměstnanci z Barrandova, nebo jinak věděli, že ponese peníze, třeba ho sledovali už z banky. Anebo byl s těmi dvěma napřed domluven. Podle další možnosti peníze prostě zpronevěřil a někde ukryl a teď nám věší na nos bulíka.

To už byli naši chlapci znovu na místě zdánlivého či skutečného přepadení. Hledali někoho, kdo snad něco zahlédl. Ale zase všechno zbytečně. Nikdo si události, jak ji Přibyl popisoval, nepovšiml, nebo jsme na svědka prostě nenarazili. Je ovšem fakt, že v té době řídil provoz na křižovatce dopravák, byl pár kroků od Přibyla, proč k němu nepřiběhl, proč nekřikl? Šok? Možná.

Pátrali jsme po aktovce, ale také marně. Rekonstruovali jsme celou cestu na Václavské náměstí, na Vinohrady a tak dále, jak ji Přibyl sledoval, teď i s odbočkami na hlavní poštu a do spořitelen, které při prvním výslechu zamlčel, časově té souhlasilo. Vyptávali jsme se svědků, zda v té době neměl u sebe aktovku. A podívejme, jak ve studentské koleji, tak ve spořitelně na Vinohradech jsme nalezli svědky, kteří u něho popsanou aktovku viděli. Předestřeli jsme jejich výpověď účetnímu. Vysmál se nám a chtěl, aby svědci s ním byli konfrontováni.

Ke konfrontaci však nedošlo, aktovka se zatím našla, odevzdala ji před polednem toho dne řidiči tramvaje číslo 10 neznámá žena. Aktovka zapomenutá v tramvaji samozřejmě prázdná. Důležitý byl však čas. V době, kdy svědkové viděli v Přibylových rukou aktovku, byla aktovka již v rukou řidiče, svědkové se tedy mýlili, podlehli autosugesci, to se stává, i s tím musí vyšetřování počítat.

Tak co teď? Jeli jsme ještě po dalších stopách. V zápisníku účetního Přibyla bylo 400 jmen, všechny ty lidi jsme prověřovali, zda by někdo z nich nemohl hrát úlohu komplice, který by někde převzal peníze. A pak tu byly ty klíčky.

Při osobní prohlídce se našel svazek klíčů, na kroužku i dva, jaké se používají u malých trezorů, například na nádražích. Vyzkoušeli jsme je. Nikam se nehodily. Účetní tvrdil, že jsou od jeho stolu, ale nebyla to pravda. Tak upřesnil výpověď, že jsou prý od zámků ke stolu, které ještě nenasadil, zámky má ve svém bytě. Avšak nenalezly se tam. Přibyl jen krčil rameny.

Teď už jsme byli všichni přesvědčeni, že Přibyl si bajku o přepadení vymyslel a peníze někam uschoval. Kam? Na to se teď všechno zaměřilo.

Nakonec se na nás usmálo štěstí: Dozvěděli jsme se, že u známých v Libni má uschovaný kufr, a tak jsme se rozjeli k té rodině.

Paní vypovídala, že 27. listopadu o půl jedenácté k nim Přibyl přišel. Měl v ruce aktovku a že prý si musí do kufru něco uložit. Dal si to tam, zatímco mu paní vařila kávu. Pak zase odešel, ale kufr už tu není. Odnesl si ho před dvěma dny syn, který bydlí ve vysokoškolské koleji. A tam jsme ten kufr nalezli.

5

Kufr jsme před Přibylovým synem odemkli. Byla tam pokladnička, k níž se hodily klíče, nalezené u Přibyla. Otevřeli jsme ji. Konečně! Ležely tam peníze na výplaty, chybělo z nich 32 tisíc.

Mladý Přibyl neměl o věci ani potuchy. O kufru se dozvěděl doma, byl to pro něho dárek k vánocům. Pěkný dárek! Pro celou rodinu tragické překvapení, takový hodný, vzorný tatínek, vždyť to není možné, aby byl zloděj.

Případ se nám podařilo objasnit v hodinu dvanáctou, na druhý den už měl být Přibyl propuštěn z vazby, prokurátor nechtěl lhůtu dál prodloužit, naše přesvědčení mu bylo k ničemu, když chyběly důkazy.

Zbývalo už jen případ uzavřít. Motiv? Přibyl jako pokladník na MNV měl manko, čekal revizi, potřeboval peníze. A tak to udělal. Všechno si důkladně promyslel. Uvažoval logicky, však to byl specialista na logiku, měl doma :rukopis své knihy o logice, připravený už k tisku.

Tak vidíte. Specialista na logiku a přece mu to nevyšlo. Má teď dost času na logické úvahy o tom, co vlastně udělal, protože dostal sedm let ve druhé nápravné skupině.

6

3. případ

JEHO POSLEDNÍ ÚKOL

Abyste neznali nějaký ten příběh z krajů, které okouzlily Jacka Londona. Historky ze života silných mužů, opravdových chlapů, umístěné do divukrásné, avšak drsné přírody. Náplní takového příběhu často bývá snaha vytrvalého policisty, pronásledujícího zločince míle cesty daleko, i když ví, že za každým skaliskem, za každým stromem a keřem, z každé prohlubně může očekávat zákeřný výstřel.

Jde vpřed, protože tak mu káže zákon, protože je to chlap.

Také náš příběh jako by byl vystřižen ze zkazek a povídek z krajin na sever od Velkých jezer. Má své tradiční postavy i zápletku, nechybějí dramatické okamžiky se střelbou a muž zákona má i svého věrného čtyřnohého přítele. I když v tom našem případě nejde o koně, ale o psa.

Major František Štěrba z kriminální ústředny patří mezi ty, kteří mají rádi psy. Rozumí jim, chápe je. On totiž i každý pes má svou letoru, svou povahu, nejen lidé, i psi jsou různí. Ale jedna vlastnost, pro kterou se dostali do znaku Chodů, je jim společná věrnost. Pes svého pána nezradí a ti neju

šlechtilejší z nich dokáží za něho nejen nasadit, ale i obětovat život.

Poslušnost, která opět jen vyvěrá z věrnosti, ze snahy zavděčit se svému pánu, udělat pro něho vše, co si přeje, to je další vynikající vlastnost pradávného přítele člověka. Tyto předpoklady, k nimž se ještě druží statečnost, rychlost, síla, spolehlivost a inteligence, jež pomáhá v krizových situacích, když chybí povel, tvoří také to, co požadujeme od služebního psa.

Služební pes je ovšem široký pojem. V podstatě sem náleží takový pes, který je používán pro služ

by celé společnosti. Tedy třeba pes pro strážného hlídaného objekty i pro některé speciální úkoly, jako je například pes a máme jich v republice několik který vyhledá místa, kde uniká ze země svítiplyn.

Nejznámější a také nejpopulárnější je ovšem „policejní“ pes. Není divu, protože on se často nachomýtne k zajímavým případům, veřejnost může sledovat a ocenit jeho práci, a jsou to také tito psi, kteří rok co rok zachrání několik lidských životů.

Ovšem i mezi služebními psy jsou rozdíly. Někteří se jen snaží, a jiní vyniknou tak, že se stávají legendárními. O nich se pak mezi psovody i desítky let tradují pozoruhodné historky. Mnozí nakonec ve službách svého pána obětují i život. A to je také případ Urana, o němž vypráví major Štěrba.

Všechny ty detaily by mohl lépe vystihnout podpraporčík Kapusta, říká major. Nedávno jsme spolu seděli v Martině a při vzpomínkách na tu událost klouzaly naše oči po panorámatu, kde se dramatická příhoda odehrála. Hory a zase hory. Terén, který okouzlí náhodného turistu, ale kde také může číhat, a také číhá, mnohé nebezpečí. Pustina, do níž i v době dovolené zřídkakdy zabloudí lovec romantiky, to se spíše objeví jiný návštěvník, člověk nepřítel.

Tu a tam poruší lesní ticho výstřel. Pytlák. A zasažená laň. Polapit tady tu škodnou při činu? To je v pustých horách takřka nemožné. A střetnout se s pytlákem znamená jít hodně rychle pro zbraň, tihle lidé se někdy neštítí ani vraždy. Nejsou v těchto končinách pytláci ze starých kalendářových humoresek, ale zločinci v pravém slova smyslu. Jejich cestu za zvěří lemují často další delikty.

V květnu 1964 zazněl na Bezpečnosti v Martině telefon. Polesný Zamba z Kláštora pod Znievom hlásil, že hoří osmdesát hektarů lesa, požár se rozšiřuje zařiďte vyslání sborů. Za čtvrt hodiny vyrazili do ohrožené oblasti první zachránci, v okolí se rozezvučely sirény. Lidé vybíhali za stavení, rozhlíželi se, až jejich zrak spočinul na horách už se tam začíná valit kouř a za chvíli vyšlehnou plameny. ženy se křižují, muži zapřahají, chápou se krumpáčů a lopat, to je nejlepší prostředek proti lesnímu požáru.

Voda z horského potůčku ho nezastaví.

K ohni jedou i lidé od Bezpečnosti, hlídka s psovodem, podpraporčíkem Kapustou. Jejich úkolem je hlavně zjistit, jak k požáru v té odlehlé končině došlo, a jdeli o zaviněný oheň, vypátrat pachatele, motiv, co, kdo a jak a proč, prostě objasnit případ.

A les hoří. Oheň s praskotem přeskakuje ze stromu na strom a jako hlodavec se zakusuje do nových a nových obětí. Šlehají plameny, valí se oblaka dýmu, padají závoje sazí, chlapi, kteří tu se živlem bojují, jsou černí, jen stružky potu jim kreslí po tvářích světlou síťovinu. I naši lidé pomáhají, ale předně si hledí svého úkolu.

7

O vzniku požáru nikdo nic určitého neví, ale nakonec se objevuje nejistá zpráva, že tu měli být spatřeni nějací tři neznámí muži. Ano, někde v tom místě, kde se živel zrodil. Avšak žádný popis, žádný konkrétní údaj, žádná sebemenší stopa, ani náznak po tom, kterým směrem se ti tři kteří snad měli nebo neměli se vznikem ohně co společného odešli.

Naši chlapci jsou v rozpacích. Pak jejich oči spočinou na Kapustoví a jeho čtyřnohém kamarádu.

Uran stojí u nohy svého pána a zírá na všechen ten shon kolem sebe, na plameny, na chuchvalce dý

mu. Nic z toho se ho netýká do té doby, dokud pán neporučí. Podpraporčík a Uran mají už za sebou nejeden úspěch a pes několikrát vyřešil případ, na který nestačil ani lidský mozek ani moderní technika. Na Urana mají nepříjemné vzpomínky někteří darebáci, vždyť vypracoval stopy mnoho hodin staré a několik kilometrů dlouhé, dovedl svého pána až do bytu pachatele, nesmlouvavě ho označil a nahnal mu takovou hrůzu, že se chlap raději doznal.

Tak co? Podpraporčík krčí rameny, ví, že teď bude žádat na Uranoví téměř nemožné. Nemůže psovi dát očichat něco, co měl pachatel na sobě nebo v ruce, ba ani ukázat na místo, kde se ti tři pohybovali; svědectví je velmi neurčité. A navíc už moc lidí, kteří zápasí s požárem, zkřižovalo okolí sem a tam, štiplavý kouř dusí zachránce jak by v něm pes mohl zachytit stopu, i kdyby se znalo přesné místo?

Zbývá ovšem jedno. Spolehnout se na Vranovu inteligenci, spolehnout na to; že pochopí, co se po něm chce. Psovod rozhodl, že to zkusí. Pobízí Urana. Pes na něho vážně upírá oči, pochopí, začne v něm hrát každá žilka a vyrazí hned, jak slyší tichý povel: „Urane, hledej, stopa!“

A Uran hlavu u země pak nevidí, neslyší, hledá… Nevšímá si stop lidí; kteří přišli až po vypuknutí ohně a kteří tudy pobíhají, ví, že má hledat toho nebo ty, kteří tu byli nejdříve.

S napětím se naši mládenci dívají, jak Uran revíruje do několika stran, stále marně. Nic. Jejich tváře se prodlužují. No, co se dá dělat, chtít něco takového na psu je nemožné. Avšak Uran se nevzdává.

Jeho pán ho znovu pobízí, tichými, mazlivými, ale přece důraznými slovy. A pes“obchází místo velkým obloukem hledá stopu. A najednou najednou to není možné ale přece je to pravda najednou ji má. Zrychluje krok a nabírá kurs lesem, žene se dál do hor.

Mezi stromy, horským pralesem, přes mýtiny a přes rokle, kilometr, dva, už pět kilometrů, pátrací skupina sotva popadá dech, propocené uniformy se lepí mužům na tělo, neúnavný Uran je pořád žene dopředu.

A teď jim dokazuje, že je na správné stopě: Zastaví a štěkotem upozorňuje na předmět, zcela zapadlý v trávě. Je to pohozená krabička od zápalek, není provlhlá, ani stébla trávy pod ní zcela neklesla, někdo ji tady odhodil teprve nedávno.

A zase dál tím pekelným terénem. Uran se žene vpřed, už mu stačí pouze jeho pán, ostatní zůstali kdesi vzadu, za chvíli se ztratily i jejích hlasy. Ti dva však nepovolují, a když podpraporčík ztrácí sí

ly, Uran se na něho ohlédne a tiše, povzbudivě zaštěkne. Tak se pes a policista ženou za škodnou, Kapusta už ví, že má před sebou lidi, kteří požár ,zavinili, protože proč by jinak odtud utíkali?

Už museli zdolat hodně přes 10 kilometrů, podpraporčík ztratil orientaci, neví, kde je, kolem jen divoké hory, strže, srázy, houštiny, úplná divočina. Už dál nemůže, ale nyní má také Uran dost. Padne na zem, jazyk ven z tlamy, těžce trhaně oddychuje, s lítostí a prosbou se dívá na pána, promiň, je to nad moje síly, až si chvilku odpočinu.

Dvě tři minuty sedí psovod na vyvráceném kmenu; pak vstane, nohy se pod ním třesou a podlamují, ale přece jen jde na obhlídku po okolí. Nic. Ale co to? Uran mu štěkotem dává znamení. Psovod se rychle vrací. Uran zlobně určí a upírá oči do nedaleké houštiny. Podpraporčík zaostří zrak. Ano. Tam ve skrytu leží tři postavy. Zřejmě se připlížily chtějí zaútočit.

Jeden proti třem. To by byla bláhovost. Ti tři ho mají na mušce. Jenže není sám. Má s sebou spolehlivého přítele, kamaráda. A má také povinnost.

Připravil si pistoli a pak se sklání ke čtyřnohému kamarádovi, pohladí ho po hlavě a zašeptá:

„Vpřed, Urane, zadrž!“

S Urana okamžitě spadla strašlivá únava, pes vyrazil a několika skoky se ocitl u těch tří. Prvního přitiskl k zemi dřív, než se chlap zmohl na odpor. Druzí dva se dávají na útěk. To už spěchá, s pistolí v ruce, také podpraporčík. Ale v tom okamžiku šlehne z houští rána, Uran bolestně zavyje, pouští svou kořist a klesá, jeho zajatec se vztyčuje a také mizí.

8

Kapusta se sklání nad psem, jejich zraky se setkávají, oči psa se kalí, ale také z očí psovoda se řinou slzy. Ještě podkládá dlaň psovi pod hlavu, trochu ji zvedá a Uran umírá v náručí svého pána.

Podpraporčík se zvedl. Setřel slzy. Rysy jeho obličeje ztvrdly. Dostanu vás! Přisámbůh! S pistolí se rozběhl za těmi třemi, ozbrojenými puškami, za pytláky, kteří se neštítí ničeho. Dva utekli. Prozatím.

Ale třetího, Uran ho pořádně poznamenal, podpraporčík Kapusta přece jen dopadl, odzbrojil a ozdobil náramky. Lotr pak prozradil společníky, byli také později zatčeni. Trojice nebezpečných pytláků v čele s Jozefem Bericou měla za sebou i pět případů žhářství zapalovali les proto, aby si nahnali zvěř, kam potřebovali.

Při rekonstrukci se ukázalo; že Uran vedl svého pána po stopě darebáků fantasticky divokým teré

nem 15 kilometrů daleko a při tom ještě překonali výškový rozdíl 1000 metrů. To všechno dokázal Uran, kterého pohřbili tam nahoře v klínu romantické přírody.

Škoda, že medaile in memoriam se neudělují také zvířatům. Já bych ji Uranoví určitě doporučil.

Zasloužil by si ji. A až někdy uvidíte ty divoké hory nad Martinem, vzpomeňte si, že tam skončila cesta statečného, chytrého a věrného Urana, služebního psa číslo 2613.

9

4. případ

ŠANCE PRO VRAHA

Myslím, že tento případ by si měli přečíst ti mládenci, kteří nad prací „policajtů“ rádi mávnou rukou. To aby poznali, co je to ve skutečnosti boj proti zločinu, kolik nezměrné energie a houževnatosti si mnohdy vyžádá odhalení a usvědčení pachatele. Aby věděli, že Bezpečnost nikdy nekapituluje a že její muži přímo s buldočí vytrvalostí řeší každý vážný případ.

Vrah v tomto příběhu měl všechny šance pro sebe, i náhoda mu hrála do ruky, a zůstal by nepochybně nevypátrán, kdyby na straně zákona nebyli lidé, kterým prosté vědomí, že taková šelma je na svobodě, nedává spát.

Tak tedy sedím na okresním oddělení Veřejné bezpečnosti v Teplicích a kolem skupina kriminalistů, kteří hovoří o své práci na případu vraždy mlékařky Čapkove.

Ano, je to ten případ, který dlouho vzrušoval veřejnost a který mají čtenáři v paměti z kusých zpráv v denním tisku. Těch zpráv bylo ovšem stále méně, až nakonec se zdálo, že vrah z roku 1967 navždy unikne. Nestalo se tak.

Případ se začal odvíjet 8. prosince 1967 uprostřed odpoledne, kdy na frekventované Leninově třídě v Teplicích čekal .hlouček netrpělivých žen na otevření mlékárny. čekaly marně. Už byly čtyři hodiny a vedoucí, řečná, společenská a jim všem dobře známá ochotná paní Čapková nikde: Vchod z ulice byl uzamčen, rolety z třetiny zataženy.

Mlékárna měla však ještě jeden zadní vchod z činžovního domu, a tak kohosi napadlo, aby se tam šel podívat. Dveře byly nezamčené; klíč zůstal v zámku. Ten člověk zaklepal, nic. Vzal za kliku, otevřel a nahlédl do malé kanceláře za mlékárnou. Na obrat, který uviděl, nezapomene. V tratolišti krve obličejem k zemi, ležela nehybná vedoucí. V minutě byla vzbouřena Bezpečnost.

Muž se stálé služby vyslal na místo vraždy ihned skupinu kriminalistů, krátce poté přijíždí do Teplic „mordparta“, tedy tým odborníků pro vyšetřování vražd v čele s kapitánem Markem a poručíkem Mikšem. Na místě vraždy se setkávají specialisté z krajské správy a kriminalisté z Teplic, nadporučík Oldřich Novotný i nadporučík Svášek. Vyšetřování se rozjíždí na plné obrátky.

Tak nejdřív jeviště zločinu: Vlastní prodejní místnost, krám, má vchod z ulice, druhý z kanceláře vzadu, odkud vedou dveře do chodby v přízemí činžovního domu. Zboží v regálech není přeházeno.

Všude pořádek, na pultě dokonce leží drobné mince a srovnány jsou i nože na krájení chleba a másla.

Také v kanceláři nic nápadného ovšem až na zavražděnou.

Vedoucí a jediná prodavačka mlékárny Lýdie Čapková leží na zemi v kanceláři hlavou k dveřím příručního skladiště, kolem hlavy kalužina krve, levou ruku má zkroucenu pod tělem. Ruka spočívá na plstěném dámském klobouku, potřísněném krví a proseknutém ve tvaru skoby velikostí 3 × 3 centimetry. Pravá zakrvácená ruka svírá pramen vlasů je na první pohled patrno, ze to nejsou vlasy vraha, ale jeho oběti.

Čtyřiapadesátiletou vdovu ubil pachatel jedenácti ranami do hlavy. Každá z nich byla zřejmě smrtelná, všechny údery od téhož předmětu. Je půl páté a přivolaný lékař odhaduje, že smrt nastala před čtyřmi až pěti hodinami. Víc řekne pitva.

Žena má na sobě sukni, dva svetříky a přes ně dlouhý dámský hnědý kožený kabát stažený páskem, na nohou černé kozačky, v kapse 26 korun a 80 haléřů. Černá nákupní taška paní Čapkové stojí v kanceláři na starém regále, obsah je vyházen a kriminalisté brzy zjistí, že se ztratila příruční kabelka s tržbou a klíče.

Podrobná prohlídka přinesla ještě další fakta: Na šroubení starého litinového plynového vařiče se nalezly čerstvé stopy po hasáku, jako by někdo závit přitahoval. Podařilo se také sejmout daktyloskopické stopy, a to na třech místech: Na hlavních dveřích prodejny v blízkostí zámku částečný otisk dlaně, který tam ovšem mohl zanechat kdokoliv, další stopa dlaně na obložení rámu dveří mezi kanceláří a prodejnou jako by se někdo díval z kanceláře do prodejny a přitom se opřel rukou.

A konečně na dveřích z kanceláře do chodbičky objevili dobrý otisk prstu. To je všechno, až na ně

kolik drobností: Na kamnech stály dva šálky od černé kávy, zřejmě uvařené před nedávnem, jistě ješ

tě kritického dne. V popelníku bylo několik nedopalků cigaret. Putovaly k zjištění krevní skupiny ku

řáka.

10

Mnoho tedy těch stop nebylo, ale přece jen umožňovaly učinit si určitější obraz o zločinu. Paní Čapková měla na sobě plášť, a to znamená, že vrah ji zabil před jejím odchodem. Vedoucí v jedenáct zavírala a pak nosila na poštu tržbu v té kabelce, která zmizela. To tedy napovídalo loupežnou vraž

du. Z oněch dvou šálků kávy se dalo usuzovat, že zavražděná musela pachatele osobně znát, zřejmě mu nabídla kávu. Koneckonců jistě by nezůstala v uzavřeném obchodě sama s docela cizím člově

kem. A co jinak tu ten neznámý dělal? O tom zase cosi napovídaly stopy po hasáku na plynovém va

řiči: Opravoval uvolněný přívod plynu.

To všechno sice dovolilo učinit si hrubou představu o průběhu zločinu, dalo se soudit i na motiv, ale bylo to žalostně málo pro verzi, která by vedla přímo k pachateli. V tomto smyslu jedinou nadějnou stopou byl otisk prstu, avšak brzy se ukázalo, že v ústřední kartotéce zločinců otisk není registrován.

Vyšetřování mezitím pokračovalo. Jedna skupina důkladně zajišťovala stopy na místě, jiná se zabývala výslechem lidí z okolí a návštěvníků prodejny, kteří by mohli případně podat nějaká svědectví, a současně byla vyhlášena rozsáhlá razie na podezřelé živly. Další detektivové hledali vražednou zbraň. Pátrání trvalo až do půl páté ráno a pokračovalo zase v osm: To už byli kriminalisté opět na místě.

První noc, plná namáhavé práce, ušák nepřinesla. nic, oč by se mohlo vyšetřování opřít. Druhý den byl přece jen nadějnější. Po výslechu mnoha desítek lidí narazila kriminálka na řididičku Dopravního podniku Boženu Kloudovou. V den vraždy byla kolem jedenácté v prodejně a zapamatovala si všechny kupující. Ale nejen to. Byla v obchodě již den předtím a povšimla si tam neznámého muže, osamělého mezi ženami s nákupními brašnami.

Ten člověk měl asi 160 cm, tmavovlasý, pichlavých očí, asi třicetiletý, měl na sobě zelenou pracovní bundu a koženou brašnu z vepřovice, jakou nosí opraváři. Pak se ještě další ženy rozpomněly na toho neznámého muže; který prohodil pár slov s paní Čapkovou a nakonec řekl, že tedy zítra na to přijde.

Tohle svědectví bylo cenné a jeho význam stoupl poté, kdy Bezpečnost vyzvala místním rozhlasem i plakáty, aby se přihlásil každý, kdo byl 8. prosince mezi desátou a jedenáctou v mlékárně.

Neznámý muž se nepřihlásil. Zato přišla paní Rajchová a vypověděla, že v den vraždy zaskočila do prodejny už po zavření, bylo to 13 minut po jedenácté, paní Čapková jí ze známosti otevřela a prodala nějaké pečivo. Paní Rajchová je tedy kromě vraha poslední osobou; která viděla vedoucí mlékárny naživu. Zda tehdy už byl někdo v kanceláři vzadu za krámem, to ovšem nevěděla. Ale že tam v té době, nebo krátce poté čekal vrah, to bylo jisté. A že to byl muž v zelené bundě a s brašnou přes‘ rameno, bylo velmi pravděpodobné.

Rozvinulo se široké pátrání mezi údržbáři a ze 692 mužů jich spolehlivě vyloučili 510. To byli ti, jejichž popis neodpovídal nebo měli naprosto spolehlivé alibi. Pak prověřovali zbytek, porovnávali daktyloskopické otisky.

Bezvýsledně. Podobné úporné a rozsáhlé šetření probíhalo i v okruhu známých paní Čapkové. Byla to žena velmi společenská a detektivové museli hovořit se 129 lidmi. Zase všechno bez výsledku.

Pátralo se samozřejmě i mezi závozníky a řidiči, kteří přiváželi do obchodu zboží, tipovalo se mezi recidivisty a násilníky, několik jich uvízlo v sítu prověrek; ale ani jedna stopa nevedla k cíli.

Kriminalisté ovšem neustrnuli na vyšetřovacím klišé a ověřovali i jiné verze a domněnky. Byla mezi nimi i možnost, že jde o čin choromyslného člověka, jak tomu nasvědčovalo jedenáct smrtelných ran. Nebo o člověka, který vraždil ze msty. Loupežný vrah by se spokojil s jednou, se dvěma takovými ranami. A co ten muž s koženou brašnou? Třeba ani neví, že ho hledají, mohl to být montér, náhodně se zdržel ve městě. Ano: Ale přece se i tato verze vytrvale sledovala.

Marně. A dny, týdny, měsíce plynuly. Už skončil rok 1968. Až dosud hovořili kriminalisté s více než pěti tisíci lidmi a sepsali přes tisíc protokolů. Případ vraždy Lýdie Čapkové zabírá už 15 fasciklů, má vlastní kartotéku, a ty spisy váží asi přes půl centu.

Muži ze zvláštní skupiny, která má odhalit vraha, se zatím nedopracovali k cíli: Až na jaře 1969 jako bomba přišla zpráva o dalším přepadení teplické mlékařky.

Sotva pět minut od mlékárny na Leninově ulici se vloudí dva lupiči ‚do obchodu, zaskočenou mlé

kařku uhodí železnou tyčí do hlavy, ovšem nevyjde jim to. Než mohou sebrat tržbu, zasáhne manžel přepadené. Osmnáctiletí, výrostci se zachraňují panickým útěkem ale už za chvíli sedí na kriminál

11

ce. Hned první vyšetřování se orientuje na neobjasněnou vraždu. Nabízí se totiž až příliš nápadná analogie. Nakonec se ukáže, že tihle dva výtečníci absolutně nepřipadají v úvahu jako vrazi Lýdie Čapkové.

A čas zase plyne, vrahova šance na uniknutí roste. Zdánlivě. Zdánlivě proto, že s houževnatou vytrvalostí pracují na případu v Teplicích dál čtyři kriminalisté. A ještě jeden muž v pozadí. Je to kapitán‘

Diviš z Kriminalistického ústavu v Praze.

Hned po vraždě dostali v Praze daktyloskopické stopy; nalezené v mlékárně, aby byly porovnány s otisky v ústřední evidenci. V monodaktyloskopické sbírce Kriminalistického ústavu vyčerpali maximum možností. Ale vrahův „podpis“ se nevyskytoval na žádné evidenční kartě, registrující otisky nejtěžších zločinců.

Kapitánu Divišovi však ten případ nedává spát. Začal ve volných chvílích s „prací pro vraha“

otisk pachatelova levého prostředníku porovnával kartu po kartě v druhé části daktyloskopické sbírky, v takzvané dekaregistraci. Pro identifikační účely jsou v téhle sbírce založeny otisky pachatelů nejrůznějších trestných činů, i méně závažných. Diviš prohlédl na 13 000 těchto karet a přitom porovnal 130 000 otisků prstů tedy fantastický výkon, mravenčí práce, která si vyžádala stovky hodin.

Vypadalo to téměř beznadějné, asi jako pátrání po jehle v kupě sena. A přece kriminalistovu hou

ževnatost korunoval zdar: Otisk levého prostředníku, sejmutý před půl druhým rokem v kanceláři teplické mlékárny náleží Jaroslavu Šimůnkovi. Chlapík se kdysi na Moravě pokusil o ilegální přechod hranic.

Zpráva z Prahy znamenala zvrat a opravdovou naději v dopadení a usvědčení vraha. Tepličtí detektivové se teď opatrně začnou zajímat o sedmadvacetiletého Šimůnka. Jméno samo o sobě nic nenapovídá. Nefiguruje mezi podezřelými, nevyskytuje se v širokém okruhu známých Lýdie Čapkové, ani v seznamu prověřovaných údržbářů. Šimůnek je sklářský dělník z Teplic, poklidný otec rodiny. Vyu

čený zámečník si občas přivydělává na melouchu.

Několik týdnů se kriminalisté Šimůnkem zabývali, a ten člověk o tom neměl nejmenší potuchy.

Nakonec se podařilo zjistit i to, co dělal v den vraždy. Tehdy byl ve stavu nemocných, v devět ráno odešel od lékaře. Nosíval v té době zelenou bundu a někdy brašnu, s níž chodil na melouchy.

Kruh se uzavíral, až konečně jednou v pět hodin ráno vyjela zatýkací skupina za Šimůnkem. Na kriminálce mu rovnou řekli, z čeho je podezřelý a Šimůnek se po půlhodině zhroutil. Vražda proběhla, jak kriminalisté předpokládali. Šimůnek se seznámil s paní Čapkovou náhodně v mlékárně, když si stěžovala na porouchaný vařič. Nabídl se, že na druhý den přijde a opravu provede. Přišel.

Paní mu uvařila kávu, sobě také, kávu vypili, Šimůnek zatím opravil vařič a oba se chystali k odchodu. Paní Lapkové si dávala do kabelky tržbu, obrátila se k Šimůnkovi zády a ten sáhl po kladivu. Byla to prostě surová vražda pro tisíc korun. U soudu dostal 14 let.

Zločin netrval ani tři minuty. Ale na jeho rozluštění a na dopadení pachatele obětovali kriminalisté tisíce hodin.

12

5.případ

ČERNÝ IMÁM S OTAZNÍKEM

Někdy se někde muselo něco stát, něco, co natrvalo vychýlilo cestu tehdy ještě mladého člověka.

Chlapce. Snad ještě dítěte. Nějaký zážitek v první desítce let jeho života v něm vzbudil odpor ke společnosti a vytvořil z něho vzpurného, ironizujícího a nakonec snad i nebezpečného vlka samotáře.

Škůdce lidské společnosti. Je nutné takového chlapíka dopadnout a postavit před soud, který by spravedlivě zvážil jeho činy.

Já se však domnívám a snad i vy budete se mnou souhlasit že neméně důležité by bylo zjistit, co to vlastně bylo, jaká příhoda, jaký zážitek, který vykolejil v raném mládí člověka, jehož život se mohl stát přínosem a třeba i značným pro společnost, kterou opovržlivě nenávidí.

Přece nejde jen o dopadení a potrestání pachatelů, ale ještě ve větší míře o jejich nápravu a zejména o prevenci. Odklidit ze života lidí všechno, co je může vrhnout na šikmou rovinu, ozřejmit a poznat všechny ty deformující prvky. Jeden z nich je ukryt v mládí chlapce, o němž vám nyní bude vyprávět major Josef Samek z Trutnova.

Řádil od poloviny. dubna do listopadu roku 1969 v Krkonoších, Orlických horách, v Jizerských horách i v Jeseníkách, Beskydách, v Nízkých a Vysokých Tatrách, Jeho kořistí se stávají víkendové chaty. Jde od jedné ke druhé, šlape, stovky kilometrů, bezohledně vniká do rekreačních chalup a domků; zanechává po sobě vyvrácené dveře, rozštípané okenice, zdemolované zařízení, až těch ví

kendových chat je přes tři stovky.

Nesnaží se po sobě zahlazovat stopy. Naopak. Majitelům chat zanechává psané pozdravy, jindy kresbu tygra, ale vždy také podpis: „Černý Imám„ Tuto cigaretu vykuřte na uklidnění, poněvadž budete nervózní, až to zde uvidíte. Černý Imám.“ Jindy píše, co si vzal, v kolik přišel, jak dlouho se zdržel, děkuje nepřítomným za pohoštění: „Vážení majitelé! Byl jsem byl nucen znovu vás navštívit.

Vzal jsem si suchou obuv a najedl se. Nemusíte mít obav, víc vás nenavštívím. Příchod 11,30, odchod 12,15. Černý Imám.“

A nám od Bezpečnosti nechává v několika chatách vzkaz, že vykrade celé Krkonoše. Zprvu se o něm mezi chataři mluví jako o lupičidžentlmenovi, který bere jen to, co sní a vypije. Pak však problesknou zprávy, že se v chatách zmocnil i zbraní a chodí ozbrojen, Také se tvrdilo, že kdesi surově napadl starou ženu, na kterou v chatě narazil.

Tak jako tak jde o nevšední případ. Není to lupič v pravém tradičním slova smyslu, nekrade věci, aby je někde prodával. Bere jídlo a šatstvo jen pro sebe. Někdy se v chatě pár dní skrývá. Pak jde, dál. A stále sám a sám. Vždy sám vlk samotář.

Samozřejmě, že víme, s kým máme tu čest. Totožnost Černého Imáma je známá, svědčí o ní i daktyloskopické stopy. Černý Imám není nikdo jiný než mladý Jiří Srbek, který vychodil pouze 6 tříd zá

kladní školy a pochází z rodiny, o které se dříve říkalo, že náleží mezi střední vrstvy, Otec úředník, matka zaměstnaná na dráze. Chlapec však od 12 let soustavně utíká z domova, zcela se vymkl rodi

čům, pak se dostane do dětských domovů, ale i odtamtud uteče. Krátce je doma, ale otec s matkou na něho nestačí a tak v roce 1964 utíká natrvalo. Rodičům zanechává dopis: „Už mne neuvidíte, leda u soudu, Prosím Vás, nejezděte k soudu, já nechci vidět Vás, a Vy nechtějte vidět mne!“

To znamená, že záměrně se vydává na cestu zločinu, a že také napřed ví, jak ta cesta skončí. A přece jde Proč? Co ho k tomu vede? Na tyto otázky nikdo nedal odpověď.

Ke sklonku téhož roku má za sebou sedmnáctiletý Jiří Srbek 125 vyloupených chat. Tyto jeho činy tehdy okresní soud v České Lípě zhodnotil sazbou tři a půl let vězení. Už rok předtím stál před soudem v Liberci pro obdobné delikty.

Sotva je Srbek 10. dubna 1969 propuštěn z vězení, míří k první víkendové chalupě na Děčínsku a pak už následuje jedna chata za druhou, až jsou jich tři stovky.

Černý Imám je škodná, o jakou není v revíru co stát. Dopadněte takového člověka! Krkonoše zná dopodrobna, vyhýbá se městům i vesnicím, nechodí po cestách, dokonce ani po pěšinách, prodírá se vždy pouze lesem jako šelma, jako ten vlk samotář. V žádné chatě se dlouho nezdržel, ale zprávu o vyloupení jsme zpravidla dostali s takovým zpožděním, že na pronásledování i s pomocí psa bylo pozdě.

13

Podnikli jsme se semilskými kolegy řadu pátracích akcí, všechny nadarmo. Pak odešel do jiných horských oblastí, ale zase se vrátil k nám. Pátralo se po něm po celé republice, několikrát jsme se prostřednictvím tisku obrátili na veřejnost, upozorňovali na něho rozhlasem, zveřejnil se i jeho popis: 160 cm vysoký, podlouhlý bledý obličej, tmavohnědé dlouhé vlasy, šedomodré oči, zvláštní znamení

tetován po celém těle.

Při druhé, podzimní návštěvě Krkonoš nám zde udělal šňůru sedmdesáti chat. Na hřebenech se objevil první sníh, očekávali jsme, že zima vyžene Černého Imáma z hor, sníh nebyl jeho přítelem.

Vylupování víkendových chat v krkonošské oblasti skutečně ustalo. Černý Imám přesídlil. Hory byly ideálním terénem, jinde už nebude mít takové možnosti a jeho dopadení se stane jen otázkou času.

A opravdu. V listopadu začala z Českolipska docházet hlášení o vyloupených chatách. Tentokrát nezůstaly na místě navštívenky černého Imáma, ale bylo naprosto jasné, že jde o jeho práci. Bezpeč

nost nasadila k jeho dopadení všechny síly, akce trvala celý týden a v neděli se případ dostal do fini

še.

Jeden z členů pátrací skupiny postřehl mihnout se za okenici zdánlivě opuštěného domku světlo.

Někdo uvnitř je! Rojnice pátračů obklíčila celé stavení, a pak jeden z mládenců zahlédl v okně tvář.

Srbek. Konečně!

Černý Imám přehlédl situaci a poznal, že dohrál. „Vzdejte se a odhoďte zbraně!“ Z okna nejdříve vyletěl opasek se dvěma pouzdry. V jednom ostře nabitá pistole ráže 7,65 mm, v druhém bubínkový revolver.

Pak ještě dopadly do trávy pokryté jinovatkou tři poplašné pistole a dvě dýky. Tak tedy Černý Imám zbraně nepoužil, jak v jednom dopise vyhrožoval. Tehdy psal, že touží po krvi a že někoho oddělá. Pokřivená romantika? Strach? Nebo něco jiného? To už kriminalista posoudit nemůže. Nakonec Černý Imám otevřel dveře. Tak jste mne přece našli. Ano. A odtud už vede cesta pouze k soudu.

Já bych ale řekl, že ani není tak důležité, kolik Srbek dostal, jako objasnění pozadí celého jeho pří

padu. Obávám se však, že k tomu nedojde, že za Černým. Imámem.zůstane nadále otazník. Bude to však škoda, protože komplexní objasnění by se mohlo stát jednou z kostiček ve stavbě preventivních opatření proti kriminalitě.

Jenže úkolem kriminalistů je objasnit trestný čin, dopadnout a usvědčit pachatele, prvořadým úkolem justice zaručit spravedlivý rozsudek. A ten třetí ve hře chybí. Ten, který by řekl, proč z hezkého, příjemného, veselého chlapce se stal nepřítel společnosti, v čem vlastně tkví kořeny té změny, zakryté dnes už dlouhou řadou let. Odpověď na otázku „proč“ by se možná stala vodítkem k tomu, aby řada mladých lidí byla zachráněna před pádem po nakloněné rovině.

Ale tohle všechno už je teorie, domněnky a náměty člověka z policejní praxe. Jejich řešení nechme jiným řešit by se však, podle. mého soudu, měly. Já chtěl pouze vyprávět příběh černého Imáma.

14

6. případ

KLASIK PRO BERNARDA

Docela dobře si z hovoru majora Zahrádky dovedu představit prostředí, obklopující pana Bernarda.

Napřed bych měl ještě podotknout, že major Jaroslav Zahrádka je nejstarším členem „mordparty“ na pražské kriminálce. A myslím, že neexistuje žádný větší zločin v hlavním městě, aby u jeho vyšetřování nebyl tento bystrý a úspěšný pražský detektiv. Takže už můžete tušit, čeho se asi týká historka, kterou mi tady vypráví. Ale abych se vrátil ke své představě onoho prostředí, že ano.

Tak tedy pan František Bernard všelicos v životě prožil, o leccos se snažil, pracoval, spekuloval, vymýšlel plány, činil se celý život, aby to ve stáří dotáhl na majitele malého,zatuchlého žižkovského krámku s radiosoučástkami na Kalininově třídě. Vlastně bylo to už na okraji Žižkova, v dohledu ná

draží, nedaleko viaduktu, krátce u Bulhara. Tam byl ten krámek s firmou F. V. BERNARD, radiosoučástky.

A byt pana Bernarda? V žižkovském činžáku, v solidním domě solidní byt, ale žádný luxus. O tom svědčí fakt, že pan Bernard, sám obchodník radiosoučástkami, nemá doma ani kloudné rádio. Takhle večer, když syn čte detektivku a Bernard dává do pořádku účetnictví, odloží někdy pero a zaposlouchá se do programu. Ale aparát kvílí, kňučí, prská, praská, kšeft je stejně před likvidací, musím si obstarat alespoň slušné rádio, pár tisícovek stranou mám, tak co. Pak ve stáří budou dlouhé dny a leště delší večery, co bez rádia. Jsem to také obchodník s radiopotřebami, který si nedokázal ani pro sebe opatřit pořádný přístroj. Tak, tak. Vzdechne si a zase sáhne po peru.

Nebylo však psáno ve hvězdách, že se představy pana Bernarda vyplní. Hned po poledni 4. listopadu ve dvaapadesátém nás volali. Je tady případ. Stalo se to u Bulhara, v jednom z těch obchůdků v nízkých přízemních domcích, nalepených na okraj Kalininovy třídy.

Mezi krámky byla , i prodejna radiosoučástek F. V. Bernarda. Toho dne jej jako obvykle čekala k obědu rodina, manželka s dvacetiletým synem. Když táta nepřicházel, chlapec se rozběhl ke krámku, není to daleko, sotva pět minut. Mladík přišel k obchodu, vzal za kliku, zamčeno. To je nějak divné, přece by musel otce potkat! Vystoupl na špičky a nahlédl výkladní skříní dovnitř. Na ten pohled do nejdelší smrti nezapomene. Za pultem na zemi spatřil hlavu svého táty, tu ustaranou hlavu s bílými vlasy a kolem tratoliště krve. Ještě zalomcoval klikou a pak se rozběhl k telefonní budce.

Přijeli jsme sotva za deset minut. Já, můj kolega a fotograf. Za chvíli po nás dorazil vůz s lékařem a další detektivové. Násilím jsme otevřeli obchůdek, kolem se už samozřejmě začal kupit dav lidí.

Já ten obraz přejdu. Nebylo to nic hezkého. Starý pán ležel mrtev, hlavu roztříštěnu poloosou z minora, ta se tu, také zakrvácená, pod pultem povalovala.

Obchodník se stal zřejmě obětí loupežné vraždy. Chyběla jeho náprsní taška s občanskou legitimací a pěti tisíci, které si ráno vzal v bytě. Na nákup rádia Klasik, jež mu kdosi nabídl. Pan Bernard o tom doma hovořil, ten prodávající říkal, že rádio je světlé barvy, bude se hodit k nábytku do jejich trochu tmavého bytu, a budeli v pořádku, není drahé.

V tomto případě jsme na stopu vraha přišli hned, smůla byla jen v tom, že stopa nikam nevedla.

Naproti obchodu pod viaduktem si totiž trafikant vzpomněl, že o půl dvanácté viděl vycházet z krámku pana Bernarda muže, kterého si dobře povšiml. Měl k tomu důvod. Ten člověk totiž za sebou krámek zamkl. A to bylo něco nezvyklého.

Jak ten chlápek vypadal? Takový ošuntělý, na světlešedivém svrchníku mu visela utažená pravá kapsa, černý klobouk vražený do čela. Mohlo mu být, no počkejme, snad třicet, nanejvýš pětatřicet let. Víc by třeba věděl pošťák, chvíli předtím z obchůdku vycházel:

Sehnat listonoše, tedy poštovního doručovatele, jak se mu oficiálně, třebas ne moc šťastně říká, nebyl zvláštní problém..Pamatoval si toho muže a popsal ho dost důkladně. Asi ke třicítce, měl zlý vý

raz v obličeji, kudrnaté tmavé vlasy, vysoký tak 170 cm. Jo, abych nezapomněl, snědý v obličeji, o něčem s panem Bernardem jednal, o čem, to neví, hovor při pošťákově příchodu přerušili.

Pátrali jsme po takovém člověku v okruhu Bernardových známých i v okolí krámku. Za několik dní jsme však dostali do rukou občanský průkaz zavražděného, odevzdal ho na stanici SNB zaměstnanec Karlových lázní. Legitimaci pana Bernarda nalezl pohozenou v místech, kam ji mohl odhodit jak ně

který zaměstnanec, tak i návštěvník lázní. Mezi personálem člověk našeho popisu nebyl. Tak tedy

15

návštěvník? Ano, takový sem občas chodívá. Domluvili jsme se, že nám brnknou, kdyby se ten chlapík opět ukázal.

Volali nás za pár dní, prý je dole v lázních. Ale než tam naši dorazili, neznámý byl už v čudu. Promiňte. Prostě byl pryč. Tak, tomu se ale říká smůla. Mrzelo nás to a jen jsme se utěšovali, že příště budeme mít víc štěstí. A teď mu půjdeme pro jistotu trochu naproti. Lázeňský si přece na něco vzpomněl. Že totiž ten člověk se zlou tváří několikrát hovořil s jejich stálým návštěvníkem, panem Richtrem z Dlouhé třídy.

„Blíž ho teda neznám, ale vo co jako de, pánové,“ ptal se zvědavě pan Richter. „Vím jen, že je ně

jaký radioopravář, říkal mi to, když jsem se tehdy zajímal, kdo by mi spravil aparát. Pak už jsem to nepotřeboval, lampu mi vyměnil domovník. Ten člověk mi tehdy říkal, že se jmenuje Veis, nebo Heis, myslím, že přece Veis, no asi Veis anebo Heis, to tedy nevím, a že pracoval nebo snad pocházel odkudsi z Liberecka.“

Kolegové z Liberce nám nahráli sedm tipů a nejvíc se nám zamlouval dvaatřicetiletý Josef Veis, třikrát už trestaný za podvody a krádeže. Před půl druhým rokem odešel s rodinou z Liberce do Prahy. Vypravili jsme se do jeho bytu v Podolí, který podle evidenční karty měl sdílet s manželkou a dcerami. Nesdílel. Zmizel. A paní Veisová o něm nehovořila v superlativech. Prostě kvítko.

Vypadalo to dost nadějně. Nadějně pro nás, myslím. Tím spíš, že jsme teď měli i fotografii hledaného muže. Snímek dostali v Praze všichni policisté. Věděli jsme už, že jde skutečně o vraha od Bulhara. „

Když se totiž zjišťovalo, co Veis vlastně dělal potom, kdy zmizel z domova, jedna stopa nás zavedla do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Ano, nějaký čas zde dělal řidiče, měl nějaké neshody v garážích, tak odešel. Občas se ale objevuje, ráno jej několikrát zahlédli, zřejmě tady musí nocovat.

Ukázalo se, že přespával ve starém skladišti autosoučástek. Přiléhalo k toaletám a z nich se tam dalo přelézt. Podívali jsme se do skladiště. Ne, že by to zde měl komfortně zařízeno; ale parádní nemocniční lůžko tam bylo. Nebyl tam však Veis.

To nám zatím těžkou hlavu nedělalo. Důležité bylo, že skladník poznal poloosu od minora. No tu, jak s ní vrah ubil pana Bernarda. Zmizela odtud, ze skladu autosoučástek.

Druhý den ráno jsme chtěli Veise překvapit. Jestli mu někdo naznačil, že jsme se v nemocnici po něm sháněli, nebo sám něco zmerčil, nevím prostě čekalo se marně. A neobjevil se ani v dalších dnech. Jenže to už pátrání po Veisovi jelo naplno.

O čtyřiadvacet hodin později jej podle podobenky poznal a zadržel dopravák na stanovišti u Hlávkova mostu v Holešovicích. Bývalý radioopravář ani nezapíral. Já vím, o co jde, povídal, když jej přivezli do Bartolomějské, to je pro tu vraždu u Bulhara. A jak to bylo. Veis bloumal po Praze a uva

žoval, jak přijít k penězům. Obhlížel fleky. Až se dostal k Bernardovi. Když se dozvěděl, že se zajímá o rádio značky Klasik, namluvil starému pánovi, že tenhle přístroj má doma, zítra jej přinese, ale jo, jen za pět tisícovek, ovšem prachy na dlaň.

Bernard peníze přinesl a proto zemřel. Zemřel také Veis. Dostal absolutní trest.

16

7. případ

AKCE PERUNIT

Já nevím, jak kdo, ale myslím si, že by podobná událost leckoho alespoň překvapila. Představte si, že spíte, ano, v ložnici ve vlastním pěkně zařízeném bytě, v poklidném městečku, kde se nic vzrušují

cího neděje, v solidním domě, v němž je dokonce spořitelna. Kolem mír, bezpečí, jistota. A najednou uprostřed noci se domek otřese explozí, výbuch vrhne vyražené dveře až ke gauči, prostě budíček naprosto důkladný.

Tohle se nedávno opravdu stalo. V Novém Veselí na Vysočině. Nebylo to žádné neštěstí, žádná ná

hoda, ale záležitost, která souvisela se spořitelnou v tom domě.

Ano uhodli jste, šlo o pokus loupeže a tak se vyšetřování celé věci ujali specialisté. Ukázalo se, že jde o případ kriminalisticky ojedinělý, a proto si poslechněme, co o něm vypráví major Karel Vedral z kriminální ústředny.

No, jak povídám, šlo tady o vloupání. Dům s pobočkou Státní spořitelny leží uprostřed obce, kolem vede hlavní silnice ze Žďáru na Brno a na druhou stranu ku Praze, právě před domem je autobusová zastávka. Něco jako centrum obce. Výbuch tím domem otřásl ve tři čtvrti na dvě v noci z pondělka na úterý koncem července 1969.

Tak co se vlastně stalo? Spořitelna zabírá dvě místnosti a v jedné z nich stála vysoká pancéřová pokladna, teď škaredě zdemolovaná výbuchem. Vytržení dveří nezabránilo ani čtrnáct zabezpečovacích kolíků. Ocelově dveře ležely na podlaze a na nich ještě nějaké krabice dnem vzhůru. Nahoře v pokladně byl trezor se vzpříčenými dvířky, tam dovnitř už pachatelé nevnikli, ač se o to snažili, svědčily o tom neklamně stopy, nedostali se tam. A i kdyby se dostali, nic . by se nestalo. Peníze le

žely a bylo to přes třiadvacet tisíc v jedné z těch krabic na podlaze. Pachatelé je zřejmě v rozrušení přehlédli.

Bylo jasné, že tu nemáme co dělat s nějakým zkušeným kasařem, ten by nikdy nic podobného nepodnikl. Tohle byl náramně hazardní kousek.

Lupiči podle stop byli zřejmě dva vtlačili trhavinu do klíčových otvorů i ke dveřím pokladny, a potom ji odpálili elektrickou rozbuškou z vedlejší místnosti. To jim zachránilo život, i tak to byl podnik krajně riskantní. A potom vždyť hned vedle bydlí rodina s dětmi, mohlo je to zranit á když ne, pak přece noční návštěvníci spořitelny museli předpokládat, že ihned.spustí alarm. A ze třeba exploze probudí i sousedy v okolí ale to se nestalo, lidé jsou tu zvyklí na detonace zvukových vln od letadel, a prosím vás, koho by napadlo, že akorát někdo vyhazuje do povětří pokladnu.

Už způsob činu ukazoval na nezkušené hazardéry, zkrátka a dobře na mladé pachatele. To bylo zpočátku naše jediné vodítko, protože ti dva pracovali v rukavicích a žádné „daktylky“ nezanechali.

Nikdo také v okolí nic podezřelého nezahlédl, prostě nic. Ale přece jen se naskytlo jedno vodítko.

Naši experti zjistili, že jde o trhavinu Perunit 20 a v době od 11. do 14. července kdosi se vloupal do skladiště trhavin v Dolních Borech a ukradl 86 kg Perunitu. K tomu šestnáct set rozbušek, na tři sta elektrických. A také rozbušky, použité ve spořitelně, byly stejné jako ty, které zmizely ze skladu vý

bušnin keramických závodů. Z toho plynulo, že téměř určitě jde o tytéž pachatele. Když dopadneme lupiče z Nového Veselí, máme i ty z Dolních Borů a naopak.

To se rozumí, že v takovém případě se šance kriminálky na dopadení pachatele zdvojnásobuje, ale zatím to nic kloudného nepřineslo, protože ani po zlodějích z Dolních Borů nebylo stopy. A nešlo o nějakou maličkost, 86 kilogramů takového prevítu je už něco, k tomu ty rozbušky, věc vyvolala rozruch, případ jel naplno, ale stále nic, až jsme se najednou s Perunitem 20 setkali ve spořitelně.

Pátrání také ztěžovala doba. Polovina července, to se v tomhle kraji hemží výletníky a turisty.

Ovšem zdálo se, že v těch případech mají prsty domácí. Někdo, kdo to tady hodně dobře znal. Někdo, kdo věděl, kde skladiště trhavin leží, a že je to tam nehlídané od pátku do neděle v noci. Ještě abych snad dodal, že tehdy, jak se vyšetřovala krádež trhavin, zjistilo se, že .šlo pravděpodobně o tři pachatele. S trochou fantazie se tedy dalo předpokládat, že oba případy má na svědomí trojice mládenců z nejbližšího okolí: Na příkaz k zadržení to bylo ovšem zatraceně málo.

Říká se do třetice a také se říkává, že se tak dlouho chodí se džbánem, až se ucho utrhne. Takt tomu bylo i tady. Do třetice došlo k vyloupení kanceláře MNV v Ostrově nad Oslavou, tak tedy ty tři pří

17

pady neměly k sobě na kilometry moc daleko, ani časově ne, pobertové navštívili národní výbor 23.

srpna.

Jak to bylo v Ostrově. Nezvaní návštěvníci se dostali do budovy MNV vedlejšími nezamčenými dveřmi a pak šli přímo do kanceláře. A tady vypáčili zásuvku jednoho stolu, vzali klíče od ohnivzdorné pokladny a odcizili z ní 1400 Kčs. Z vedlejší místnosti, kterou pachatelé procházeli, zmizela ze skříně Svazarmu malorážka a 150 kusů nábojů ale tahle krádež se musela stát dříve, než vyloupení pokladny. Proč? Protože před skříní stály narovnané židle a prach dokazoval, že alespoň tři dny jimi nikdo nehnul.

To tedy znamenalo, že zloději tu byli dvakrát. Museli znát výborně zdejší poměry zase to ukazovalo na místní lidi. Ale jestliže šlo o lidi z obce, nebo alespoň o ty, kteří to tady důkladně znali, pak museli přece vědět, že v pokladně obvykle peníze v hotovosti nejsou; jen zcela výjimečně, jako právě tu noc, kdy se stala loupež.

Kdo tedy věděl, že tady peníze jsou? Pokladník, předseda a tajemník MNV, pravděpodobnost, že oni s tím mají co společného, rovnala se nule. Jenže pak si pokladník vzpomněl, že den před vloupá

ním přišli dva chlapci z obce, aby jim prý vyplatil odměnu za brigádu, že je ve vedlejší vesnici pouť.

Peníze jim patřily, tak je vyplatil: Přitom chlapci viděli, že jsou v pokladně peníze, a také si mohli povšimnout, že klíč od kasy ukládá do zásuvky ve stole.

Už to vyhlíželo nadějněji. Některé okolnosti ukazovaly, že tady ti mládenci by mohli mít na svě

domí i případ s Perunitem 20. Tak jsme se o ty dva blíže zajímali.

No, podívejme! Oba byli členy party „Vlků“, která soutěžila s osadou ,Zálesáci“. Jak jsme shromažďovali informace, začalo se to kolem těch dvou zatahovat. Blízko jejich tábořiště bylo po vyloupení skladiště výbušnin slyšet jakési detonace, ostatní osadníci však nic bližšího nevěděli. A také se objevil případ řádné pitky na oslavu narozenin jednoho mládence, třiadvacet lahví vína se vypilo, a to víno jeden z těch dvou ukradl za sokolovny v Ostrově. Dneska ukradne basu vína, zítra třeba prachy z kasy národního výboru. A ten, kdo vykradl obecní pokladnu, má pravděpodobně na svědomí í práci s Perunitem.

Ostatek už byla rutinérská kriminalistická práce. Nemýlili jsme se, byli to oni, dva „Vlci“, k nimž se přidal ještě kamarád. Tři učňové malíř, natěrač a automechanik z Ostrova nad Oslavou. Nejstar

šímu bylo šestnáct let, nejmladšímu ještě čtrnáct v době, kdy se tak pochybně vyznamenali s Perunitem.

Případ jsme měli u konce už 26. srpna a gratulovali jsme si. Ona to není žádná legrace, když víte, že někde, neznámo kde, leží v neodpovědných rukou přes půl centu Perunitu 20. Mohlo se stát ještě ně

co mnohem horšího, než byl ten noční ohňostroj s kasou v Novém Veselí.

18

8. případ

PYTEL PLNÝ PENĚZ

Zlodějská cháska měla spadeno na pošty už dávno v době, kdy po kostrbatých cestách jezdily dostavníky. Bandité v Apeninách, na Dalekém západě, v Bretani i v Čechách odstřelovali muže s poštovskou troubou na cestách, jiní přepadali nebo za noci vylupovali pošty. Na tomhle podstatě nezměnila nic ani moderní doba, kdy bachraté dostavníky Vystřídaly skříňové poštovní vozy.

Krátce a dobře, na poštách se krade stále, a někdy takový lup stojí za to. Ovšem ne vždy pracují pobertové se zbraněmi v rukou. Mnohem více je docela obyčejných zlodějen, jednou větších, jindy menších, mezi které patří i vykrádání dopisů a všelijaké podfuky. Ono je to totiž tak, že do početné armády poctivých pošťáků se při nedostatku pracovních sil přece jen vloudí poměrně dost zlodějů a zlodějíčků. A na poště víc než kde jinde může dojít k uplatnění přísloví, že příležitost dělá zloděje. To zvláště tehdy, když z lajdáctví nebo shodou náhod nejsou dodrženy předpisy. Pak se objeví i případ, o němž hovoří nadporučík Jan Adam. Je specialistou na kriminální záležitosti, které souvisejí s poštou: Tak, jak to tehdy před rokem bylo. Ve středu 12. března ve čtyři ráno mi volali do bytu. Podivný případ, hned přijeď! Na poštu do Jindřišské. Byl jsem tam za půl hodiny. V největší
pražské poštovní budově to vypadalo, jako když fouknete do vosího hnízda. Rozruch, nervozita, i trochu zmatku, otazníky v očích. Tak co je?

Ztratil se peněžní pytel s 378 300 korunami. Zásilka měla být odeslána z téhle pošty drahou do Černošic. Na poště naložili pytel do auta, pak prý ho ještě viděli na nádraží, a tím to zhaslo. Peníze jsou pryč, a nikdo neví, jak se to mohlo stát …

Jsou tady už také referenti bezpečnosti poštovního provozu, připravili mi všechny doklady. Doví

dám se, že pohřešovaná zásilka měla být převezena z pošty Praha 1 v Jindřišské ulici na poštu Praha 022 na hlavním nádraží, a odtamtud odeslána do těch Černošic. A mezi tmi dvěma poštami zmizela.

Jako by se vypařila.

Jak to vypadalo, šlo tu o dvě možnosti: Buď jde o závlek, to se někdy stává, že se taková zásilka chybnou manipulací dostane do jiného kursu a naleznou ji pak až bůhví kde anebo jde o krádež. cosi mi nepříjemně našeptávalo, že budeme mít co dělat s tou druhou variantou a už to tak vypadalo.

Všechno horečné pátrání celého aparátu spojů nikam nevedlo. Poštovní pytel s 378 300 korunami se nenašel.

Tedy krádež. V tom případě bylo nutné zjistit všechny lidi, kteří přišli se zásilkou do styku, a také se podrobně podívat na trasu, kudy vůz projížděl. Trasa byla jednoduchá, jako vždy vedla z Jindřišské ulice na nádraží Prahastřed, a pak už na poštu hlavní nádraží, kde končila. A teď ještě otázka nenastala tentokrát nějaká změna? Ano, nastala, ale nikoli v trase: Jel však jiný vůz než obvykle.

Rekapitulace celého případu vypadala asi takhle:

Ve 22.45 hod. Věra Šíchová převzala na poště v Jindřišské ulici od kartistky peněžní i listovní zá

silky pro poštu Prahastřed a poštu hlavní nádraží. Mezi nimi byl i pytel s penězi. Příjem potvrdila podpisem.

Jenže pak se ukázalo, že jak řidič, tak závozník; s nimiž měla jet, do služby nepřišli. Sháněla se tedy náhrada a našla se ve voze řidiče Karla Jíry, který měl stejnou cestu, tedy přes Prahustřed na hlavní nádraží s jinými zásilkami. Šíchová naložila do vozu své zásilky, poštovní Robur uzamkli a všichni tři usedli dopředu. Tedy Šíchová, Jíra a jeho závozník Marek, sedmnáctiletý mládenec, který vůbec nebyl zaměstnancem pošty, ale jezdil s Jírou z ochoty.

Všichni dojeli na poštu Prahastřed a vyložili zásilky. Když uzavírali znovu dveře, Šíchová si dobře povšimla, že pytel s penězi, označený malou červenou vlaječkou, je dosud na svém místě.

Na hlavním nádraží byli asi ve 23.15 hodin. Tady Šíchová odevzdala své zásilky a převzala od kartisty závěry pro Prahu 1. Přitom jí pomáhal závozník Marek a řidič si zatím nakládal zásilky, s nimiž pak jel na Smíchov. V té době dorazil na hlavní nádraží také řidič Janoušek, s nímž měla původně jet, ale opozdil se pro poruchu na voze. Šíchová mu řekla, že jí už pomohl Jíra, ať se tedy vrátí a pak s ním bude dál jezdit.

Uzamkli vůz a vrátili se na poštu v Jindřišské ulici. Šíchová vyložila s pomocí Jíry, který pak se svým závozníkem jel dál na Smíchov. Na poště předávala zásilky kartistce a najednou vidí, že jí pře

19

bývají doklady na jeden závěr. Na ten pytel s penězi. To znamená, že měla doprovodné papíry, ale neměla pytel a nevěděla vůbec, kde je. Nejdřív se všichni domnívali, že zásilka zůstala v autě, a tak volali na Smíchov, ale tam jim řekli, že už vyložili a vůz odjel zpátky, ale žádná zásilka nezbyla. Bylo jasné, že je zle, a vznikl poplach.

A teď jsme tady byli a pošťáci čekali, že jim ztracený pytel vypátráme. To se také muselo stát, skoro čtyřikrát sto tisíc není žádný pakatel. Všichni zaměstnanci; kteří měli co dělat s těmi zásilkami; zů

stali na poště. Když neukradl pytel někdo z padesáti lidí na dvoře hlavního nádraží, kde se vykládalo, mohl být pachatel nejspíš mezi těmi, kteří tu teď s námi zůstali. Byli to řidič Jíra, závozník Marek, samotná Věra Šíchová, dále kartista na hlavním nádraží a konečně řidič Janoušek a jeho závozník Fencl.

Nové výslechy nic nepřinesly, tak jsme se znovu vrhli na časový grafikon jízdy vozu, kterým se ztracený pytel dopravoval. Tak ještě jednou: Jindřišská naložení zásilek, pošta Prahastřed vyložení zásilek pro tuto poštu, Praha hlavní nádraží vyložení všech zbývajících zásilek z vozu a naložení zásilek nových, znovu Jindřišská ulice vyložení zásilek Věry Šíchové, Smíchov a konečně Gorké

ho náměstí. Tam trasa Jírova vozu končila.

Pohrávali jsme si s časy, a tu se nám zdálo, že cesta vozu ze Smíchova na Gorkého náměstí trvala dlouho. Moc dlouho, i kdyby se řidič se závozníkem stavili někde na párek.

O tenhle čas jsme se začali zajímat. Vyslýchali jsme zvlášť řidiče i závozníka. Oba shodně tvrdili, že na voze byla nějaká menší porucha, a proto cestou ze Smíchova odbočil ke Stromovce, kde Jíra měl stát vlastní dodávkový vůz, s nimž chtěl jezdit jako taxikář. Tam měl nářadí a tím poruchu opravil. Jeli trochu oklikou přes Hanspaulku.

Jaksi se nám to nezdálo. Tak daleko zajíždět pro opravu malé poruchy, na to si mohli vypůjčit ná

stroje kdekoliv blíž, třeba od kolegů na poště.

Vyptávali jsme se na podrobnosti. A teď se začaly výpovědi řidiče a závozníka lišit. Až nakonec vznikly takové rozpory, že už nevěděli kudy kam. No, co bych dál vykládal, nejdřív závozník a pak i řidič se přiznali. Bylo to takhle:

Šíchová prostě na pytel zapomněla a neuvědomila si to ani na hlavním nádraží. Dalším opomenutím nedostal službu konající úředník telefonické avízo o zásilce. Kdyby byl toto avízo „kartista“ na hlavním nádraží obdržel, dodání pytle by energicky urgoval. Ale o ničem nevěděl, Šíchová na pytel zapomněla a objevili ho až ti dva na Smíchově. Páni! Najednou pytel plný peněz.

Být to skuteční pošťáci, tak zásilku vrátili, a hotovo. Ale opravdoví lidé od pošty to nebyli a lákadlo příliš velké. Váhali, váhali, ale pak podlehli svůdné náhodě. Pytel odvezli ke Stromovce, kde ho uschovali do schránky na nářadí v Jírově voze. Provedli na autě skutečně malou opravu to mělo být alibi a pak uháněli na Gorkého náměstí. Cestou se dohodli na všech detailech, co budou vyprávět, a počítali s tím, že je nikdo v noci s pytlem neviděl, tak se mezi podezřelými ztratí. A jestli peníze dů

myslně ukryjí, kdo jim pak co dokáže.

Přepočítali se. Šestadvacetiletý Jíra dostal 3 a sedmnáctiletý Marek 1 rok, ale prokurátor se odvolal a oba ještě vyfasovali rok navíc.

20

9. případ

OSAMĚLÝ PODVAZKÁŘ

Básníci tvrdí, alespoň někteří, že hlubiny duše lidské jsou nevyzpytatelné. Řekl bych, že mají pravdu, už z toho jednoduchého důvodu, že dosud nikdo s absolutní platností nevyzpytoval, co duše nebo psýcha vlastně je. Rozhodně existují duše, které v sobě tají tak podivné libůstky, že majitelé ostatních, méně postižených duší, nad tím vrtí nedůvěřivě hlavou. Pokud ovšem dojde k tomu, že žárlivě skrytá libůstka vypluje na povrch.

Leckdy se stane, že takové vyplouvání vzbudí živou pozornost široké veřejnosti a někdy uvede i v horečnou činnost bezpečnostní aparát. To tehdy, když přísně utajená libůstka je onoho druhu, jenž náleží do skupiny asociálních činů. V praxi jde obvykle o úchylky sexuálního rázu.

Nemusí to být vždy londýnský „Jack Rozparovač“, nebo „Bratislavský fantóm“, bohatě stačil k rozruchu a šíření hrůzy i pražský „Ferda Žiletkář“, či karlovarský „kabátník“, také rozparovač na

štěstí jen dámských kabátů. Takových nadělení nemáme u nás mnoho, ale přece jen nejde o zjev ojedinělý. V každém kraji, v každém větším městě nalezneme vzpomínky či pamětníky příhod, které kdysi nebo docela nedávno vzrušovaly tisíce lidí, zvlášť ženy, á daly řádně zabrat kriminalistům.

Totéž platí pro Kladno. Alespoň o tom svědčí případ nadporučíka Karla Kocourka, jemuž sudičky určily, že čtvrt století práce v kriminální službě oslaví současně s jubileem 25 let Bezpečnosti.

Případ, s nímž vás nyní seznámí, je zvláštní zejména tím, že jeho motiv je pro běžného člověka nepochopitelný. Příběh sám má v sobě tragické i komické prvky. Je to legrace, když si představíte pachatele, jeho touhu a riziko na jedné straně ale byla to tragédie pro ty, které jeho podivná mánie postihla. A kdo ví, kam až mohla nakonec rozrůst, kam se mohla vrtnout. U lidí se silnou sexuální úchylkou si nikdy nikdo nemůže být zcela jist, kde jsou její hranice, tvrdí nadporučík Kocourek.

Avšak poslyšme už jeho vyprávění o lovci, specializovaném na trofeje mezi nimrody přece jen neobvyklé.

Konec února v třiašedesátém roce přinesl teplé a slunné počasí, i večery byly poměrně příjemné, před vrátky domů tu a tam postávaly párky milenců. Ale devatenáctiletá studentka Jana Bohatová se za takového večera vracela domů bez doprovodu. Po pravdě řečeno, bylo už hodně pozdě, vlastně před půlnocí a v hlavě mladé dívky ještě doznívaly melodie charlestonu ze studentského večírku v Kladně. Snad byly také trochu podbarveny tím, co na večírku vypila, nepořádala ho přece žádná odbočka abstinentního svazu.

Několik minut před půlnocí se ocitla před domkem rodičů v Kročehlavech, tedy vlastně na předměstí Kladna: Zalovila v kabelce pro klíč, ale v tom okamžiku vykřikla hrůzou. Zezadu ji sevřely chladné ruce, které vzápětí ucítila na stehně. Než se vzpamatovala a než si vůbec uvědomila, oč jde, urvala jí ruka násilníka podvazek. Děvče jen zahlédlo, jak stín muže s podivnou kořistí v ruce mizí ve tmě.

Začala křičet, přiběhl otec, nastal zmatek, vyprávění dcery připadalo rodičům fantastické, nesmyslné, dívka ještě pod vlivem hrůzného zážitku a také alkoholu mluvila zmateně nakonec nabručený tatík nad vším mávl rukou, kdo ví, co vlastně bylo, a šlo se spát.

Rodiče ani studentka nic nehlásili, o půlnoční scéně jsme se dozvěděli až oklikou. Případ by nepochybně zapadl, kdyby druhý březnový týden s plným dechem jara nepřinesl hned najednou dvě reprí

zy půlnočního dobrodružství mladé studentky.

Tehdy k osmé večer se vracela domů do Kročehlav osmnáctiletá servírka Magda Havlíčková: Zastavila u branky, otevřela kabelku a teď se to stalo. Neznámý muž, kde se vzal, tu sevzal, srazil dívku k zemi a nachýlil se nad ní s nožem v ruce. Nic ti neudělám neboj se ale ani muk! Děvče stejně oněmělo hrůzou. Nůž se zableskl, mihl se dolů a šmik! Chlap jí uřízl podvazek a uháněl s trofejí pryč.

Teprve teď přepadená začala vřískat. Přiběhli rodiče, nastal poplach, volali nás, neznámý násilník s nožem přepadl dceru. Sotva pohotovostní skupina vyjela, už tu byl další telefonát: Navlas podobný případ: také v Kročehlavech. Obětí se stala třiadvacetiletá dělnice, která však začala křičet a urputně se bránila. Pachatel ji potrhal prádlo; ale jinak neuspěl křik děvčete přivolal otce a násilník uprchl bez podvazku.

21

Teď už se nedalo pochybovat o tom, že v Kladně řádí podivné, zřejmě nebezpečné individuum. Na

ši mládenci pročesávali předměstí, moc naděje na úspěch však neměli, popis byl velmi neurčitý, snad asi třicetiletý muž a šmytec. Takových mužů v Kladně je!

Samozřejmě nerezignovali jsme, dirigovali jsme i v příštích dnech do Kročehlav zesílené hlídky a navíc probíhalo skryté pátrání, o němž veřejnost neměla ani potuchy. Štěstí se k nám ale obrátilo zá

dy. Zato „podvazkář“, jak jsme mu říkali, se znovu objevil, tentokrát na opačném konci města.

Před pátou ráno přepadl mladičkou uklízečku z oceláren. V postranní uličce srazil dívku k zemi, zakryl jí dlaní ústa a jako nepříčetný z ní rval prádlo. Přece jen ukořistil obvyklou trofej a dal se na zběsilý útěk.

Čtvrtý případ rozvířil hladinu kladenského života jaksepatří, vypadalo to zle, ale nám přinesl nadějné vodítko k pátrání. Přepadená dívka byla první, která byla s to podat pachatelův popis. Hlas by asi nepoznala, vychrlil na ní pár vulgárních slov, ale popis jsme měli celkem slušný. Asi 30 let, štíhlý, obličej nevýrazný, tak 175 cm, brunet, kučeravé vlasy, v životě ho neviděla.

Znovu jsme‘ probírali naše evidence, už jsme zkontrolovali na padesát firem, zajímali jsme se také o lidi, kteří se do Kladna přistěhovali v poslední době.

Podvazkář byl stále troufalejší. Za týden přepadl sedmnáctiletou kadeřnici přímo u divadla. Potrhal na ní šaty i prádlo, ale dívka se bránila ze všech sil. Sice přišla o krásné modré podvazky, ale násilník nevyvázl jen tak: Právě nejmladší z jeho obětí ho poznamenala děvče mu v zoufalství prokouslo tvář.

Tohle vypadalo nadějně. Dali jsme se do urputného hledaní třicetiletého štíhlého bruneta se zraně

nou tváří, ale chlap měl zřejmě z pekla štěstí. Už 10. dubna přepadl mladou železničářku na silnici do Švermova. Když se večer vracela od, příbuzných, vrhl se na ni přesto, že s ní šla její osmiletá dcera.

Další obětí se stala dvacetiletá prodavačka: Omráčil ji cihlou poblíž autobusového nádraží jen proto, aby jí mohl z těla stáhnout podvazkový pás. V době, kdy atmosféra vyvolaná podvazkářem, už bublala na bodu varu a ženy se bály samy do ulic, objevil se konečně svědek, kterého jsme uvítali jako hlavní trefu ve Sportce.

Třiadvacetiletá zdravotní sestra Hanka měla také svou zkušenost s podvazkářem, ale případ nehlásila, nechtěla mít v rodině nepříjemnosti a s násilníkem si to vyřídila po svém. Pak si však uvědomila, že jde o bezpečnost jiných žen, tak je tady.

Když se tehdy v jedenáct večer zastavila u domovních dveří a sahala do kabelky pro klíč, vynořil se podvazkář a skočil po ní. Uchopil ji ze zadu za ňadro, a druhou rukou jel po stehně. Avšak stalo se něco, co chlap nečekal. Dívka místo hrůzy nebo ohromení ho sjela cynickou poznámkou. Řekla mu něco, co musí deprimovat každého muže. Chlápek se zarazil a Hanka dokončila triumf. Sama. si utrhla podvazek. Tumáš, píďalko, jdi se vyspat s podvazkem, když ženská o tebe nezavadí. Podvazkář schlíple sáhl po podvazku a odklusal jako spráskaný pes.

Ošetřovatelka se smála, když na případ vzpomínala, no jak by ne, také byste nezadrželi úsměv, kdybyste ji byli slyšeli. Důležité bylo, že Hanka už chlápka předtím viděla. Po několika dnech si vzpomněla, kdy a kde to bylo na tancovačce v Lidovém domě. Skládal prý tam tehdy láhvové pivo, jedna basa se mu vysmekla a rozbila.

Najít toho človíčka už byla celkem hračka. A tak jsme se konečně vypravili skoro najisto za kladenským postrachem, za obávaným a málem legendárním podvazkářem. Byl to sedmadvacetiletý závozník František Kudrna, člověk jinak bez nejmenšího škraloupu, svým způsobem však podivín: Samotář bez kamaráda, bez přítelkyně.

Já vím, proč jdete, uvítal nás. Nemohu za to. Musel jsem. Při prohlídce Kudrnova bytu jsme zjistili, že osamělý podvazkář měl přece jen něco, co mu nahrazovalo kamarády a přítelkyně, měl přece jen svou velkou lásku: Byla to velká dřevěná bonboniéra plná dámských podvazků.Měl na svědomí ne osm, ale jak přiznal celkem čtrnáct případů, některé dívky a provdané ženy noční dobrodružství z těch či. oněch důvodů neohlásily. Byla to chyba, která jen prodloužila pátrání. Kudrna do protokolu uvedl, jak jedině servání podvazku z mladé ženy mu přinášelo sexuální vzrušení.To si pak znovu vyvolával, když se probíral svou unikátní sbírkou diskrétních elastických výrobků. Nikdy nezapomenu na jeho žalný a zoufalý pohled, jakým provázel bonboniéru naplněnou podvazky, když jsme ji naposled a natrvalo odnesli z jeho dohledu.

22

Měli jsme za sebou nejen zvláštní případ, ale i ojedinělý pohled do temné hloubí jedné lidské duše.

Neměli jsme z toho radost. Tragičnost i komičnost případu odešla. Zůstal jen smutek.

23

10. případ

SMRT BLUDIČKY

Už je taková vžitá představa, že v křivolakých uličkách starých čtvrtí světových metropolí sídlí neřest. No, já nevím. Myslím, že sídlí přibližně stejnoměrně všude, ale tam, v té spleti uliček, je víc vidět, a to proto, že sama se staví na odiv.

Řekl bych, že nejinak je tomu v Praze. V tomhle ohledu měla Praha už od nepaměti dvě taková centra. Jedno méně populární a skutečně také dovolte mi ten výraz provozem menší byla a je Malá Strana. Další, to hlavní, smutně proslulé, zabírá podstatnou část Starého Města.

Ale ani na Starém Městě to nebylo všude stejné. Prodavačky pochybné vlásky, pasáci, kuplířky, zloději a podobné existence na periférii společnosti se shromažďovali ve dvou okrscích.

Jeden z nich tvořilo bludiště za Perštýnem, a druhé, daleko proslulejší, změť uliček za Prašnou brá

nou. Odtud právě povstalo rčení o slečnách od Prašné brány. Prašná brána, Celetná, Staroměstský rynk a Dlouhá, to byly hranice světa, jehož noční život lákal nejen vyvrhele, ale i romantiky a jehož historky příjemně dráždily fantazii lidí z druhého břehu.

Ještě ledacos z té dřívější tváře tu zbylo, ale, to se ví, každá doba má svoje, mnohé už ustoupilo do historie. Jako ty slavné zapadáky U staré paní či U Vocílků, špeluňky plné neřestí a hříchu; nijak si nezadaly s podobnými brlohy v hamburské Sankt Pauli, s neapolské Mergellině, v londýnském Soho, či v marseillské přístavní čtvrti, dnes už definitivně smetené s povrchu. To, co se dělo v těchto a podobných podnicích, není nic, co by se hodilo do hodiny společenského chování v klášterní škole.

Příznačným zjevem v tomto světě kolem Ungeltu byly i slečny, které šlapaly dlažbu. To nebylo jako dneska, kdy na vás taková pochybná krasavice jen tak významně zamrká. Tehdy tady těch bludi

ček táhly celé zástupy, vždy tři čtyři měly svůj flek na nějakých dvaceti metrech ulice. Na nárožích svítily cigarety jejich ochránců, kteří dávali bedlivý pozor, zda slečně někdo neleze do rajónu a hlavně počítali kunšafty, aby je pak při ranním účtování nevzala holubčíka na hůl. V takovém případě bral pak pasák hůl na holubičku.

Tak to je tedy ten svět, do kterého mne uvádí historka, kterou vypráví kriminální inspektor Jaroslav Samek. Ručičky času se otáčejí o třiadvacet let zpátky:

Ve dvě ráno mne probudil telefon. Volal kolega ze stálé služby. Hoď na sebe kalhoty, kamaráde, vůz už ti tam jede, je to pokus vraždy, ale oběť‘ asi nevydrží, už ji vezou na kliniku k Jiráskovi. Jde o Marcelu Bočkovou, asi ji znáš.

Ovšem, Marcelu jsem znal. Jedna z těch povětrných dívek, pilná každodenní prodavačka lásky, kolegové z mravnostního s ní měli nejednou co činit.

Za pár minut jsem byl na místě. Tam, kde se to stalo, kde Marcela bydlela a kde také provozovala živnost, Týnská 12. Několikaposchoďový, starý, oprýskaný, páchnoucí barák s rozvrzanými schody, dole vinárna s pověstí tak špatnou, že horší už být nemohla. Pavlačový dům obývaly ze dvou třetin lehké dívky, sem si vodily své náhodné hosty z vináren a z ulice, barák se pochopitelně na noc vůbec nezamykal, provoz byl ohromný.

Jak jsem přišel, koukám, dámy jsou už v plné pohotovosti, vrhly se na mne jako vosy a jedna přes druhou vykládala, co se vlastně stalo. Teď jim byla policie dobrá, musíte toho pacholka dostat na šibenici, něco takového udělat! Kdyby zabil nějakou poctivou ženu, tak šly raději od toho, aby neměly žádné popotahovačky, ale teď šlo o ně: O jejich zájem. O jejích bezpečnost: O provoz jejich živnosti.

Moc mi toho ale neřekly, cenu mělo jedině svědectví Lidušky tedy, abych se správně vyjádřil dří

vější Lidušky, tak jí říkávali, když ještě za něco stála a nemusela čekat na kunšafty jen ve stínu. Nyní byla známa jako Dlouhá Lída. Kostnatá, vyžilá ženská, zlá, hádavá, nepříjemná až běda.

Dlouhá Lída měla rajón vedle Marcely mezi Masnou a Rybnou ulicí, byla to dost dobrá štace, tam se dali nachytat chlapi, co šli z hospod na tramvaj. Marcela si už ten den odbyla několik hostů z barů, toho posledního zřejmě splašila na ulici, ale tam ho Dlouhá Lída neviděla. A přece ho spatřila. Ale to bylo až v domě.

Marcela a Lída měly totiž své kutlochy na stejné pavlači hned vedle sebe. Právě jsem byla v práci, vyprávěla Dlouhá Lída, ale přece jen jsem zahlédla oknem, jak se kolem mihla Marcela se svým frajerem. Sichr to byli oni, vždyť jsem je slyšela z vedlejší místnosti, z Marcelina bytu. Co bylo dál ne

24

vím; musela jsem se věnovat zákazníkovi, však jsem mu říkala, aby se činil, že mám ještě něco v pácu. Vtom ale slyším nějaké dunivé rány, výkřik, no jistě to byla Marcela. Vyskočila jsem a jak jsem byla nahá; tak jsem běžela na pavlač a k Marcele a koukám‘ jalo tumpachová, holka tam ležela potlučená v krvi, jinak nikde nikdo, ale po schodech dolů někdo utíkal, to bylo slyšet. Tak jsem spustila randál pak nastal zmatek, víc nevím.

Víc nikdo nevěděl. A po vrahovi v bytě prostitutky zůstal jako jediný svědek černý kocour. Marcelin miláček, teď celý zpitomělý, kdyby byla měla psa, mohlo to dopadnout líp, ale zase pes. do takového prostředí, to dá rozum, se nehodí, to by se mohlo stát všelicos.

Tak jediný svědek k ničemu a žádná stopa. Leda snad ty noviny. V kamrlíku jsem totiž našel zmač

kané pohozené noviny, Mladou frontu z předchozího dne. Marcela ty noviny neodebírala; zřejmě je tu zanechal některý zákazník. Ale kdo? Byl to právě vrah? A když ano jak ho podle těch novin zjistit? Je pravda, že noviny měly nahoře přilepený štítek se zbytkem adresy. Jak někdo štítek strhl, tak tam zbyla jen část aha Holešovice: Tedy PrahaHolešovice.

I kdybych připustil, že noviny tam nechal právě vrah, ták co mi o něm ta adresa říká? Má cenu jít po té stopě? Ale šlo se po ní, protože nebylo čeho se chytit. Holky jen fantazírovaly, pachatele žádná neviděla: Cestou do administrace Mladé fronty jsem se stavil na klinice, ale také to bylo nanicovaté.

Marcela měla na hlavě jedenáct tržných ran, všechny zasazené nějakým tupým, přibližně čtyřhranným předmětem. A všechny rány šly zezadu. To nám trochu pomohlo v rekonstrukci, ale jinak nic.

Marcela° byla v bezvědomí. Nemluvila. A už asi v životě nepromluví, říkal lékař.

Tak jsem vlastně začal prakticky až v administraci Mladé fronty. Říkali, že může jít buď o noviny, které zasílají přímo na předplatitele, anebo o hromadné zásilky pro trafiky a prodejní stánky.

V takovém případě se totiž nalepila adresa na vrchní číslo novin, to, které si pak koupil první zákazník. Vzal jsem si všechny adresy do Holešovic a řekl jsem si, že bychom se měli nejdříve podívat po těch trafikách. Na novinách totiž nebylo poštovní razítko a tehdy, kdy ještě neexistovala PNS, doru

čovala jednotlivé výtisky pošta, ale hromadné zásilky po .trafikách rozvážely administrace svými vozy. Zkoušeli jsme to tedy po trafikách a dotazovali .jsme se po prvních zákaznících. Ono to nebylo ve skutečnosti tak fantastické, jak to vypadá, protože jednotlivé prodejny novin mají své zákazníky a prodavači mnohé z nich znají; zvláště ty, kdo přicházejí pravidelně hned časně ráno. A tady muselo jít jestli jsme šli po správné stopě o prvního zákazníka.

To se ví, dalo to fušku, ale nakonec jsme měli seznam asi 70 lidí, kteří si jako první chodívali v Holešovicích ráno pro noviny. Nejdříve jsme z nich vybrali známé firmy, ale ti všichni měli dokonalé alibi. Pak jsme odškrtávali další a další, až nám nakonec zůstalo deset jmen. Deset jmen, z nichž jedno mohlo být, ale nemuselo být, jménem vraha. Alibi těch deseti bylo problematické a proto jsme na ně soustředili pozornost.

Mezi desítkou byl i mladý student pražské techniky Roman Hlaváč, který si v té době přivydělával na ranních směnách v jedné holešovické fabrice. Měl zcela bezvadnou pověst, dobré vystupování, nedalo se předpokládat, že takový příjemný, hezký mládenec by si platil lásku u nějaké prostitutky třetí kategorie. To všechno byl fakt, ale vždyť my nevěděli nic o motivu. Co když šlo o pomstu, o čin ze skryté úchylky ne, zcela jsem ho nemohl vyškrtnout, zvlášť‘ ne proto, že jeho alibi bylo nejen neurčité, ale přímo, abych tak řekl, podezřelé. To už člověk naší profese jaksi vycítí.

Tak jsem se vypravil za Hlaváčem ještě jednou. Do jeho bytu. Jak jsem řekl, že jdu z kriminálky, začal být nervózni. Znovu jsem se ho začal vyptávat, co tu noc dělal, a najednou jako mimoděk jsem vytáhl to číslo Mladé fronty. Noviny byly od krve, Hlaváč zahlédl štítek s adresou. Zbledl a najednou na mne upřel zoufalé oči. Nemá to cenu, řekl chraptivým hlasem, tu ženskou na Starém Městě jsem praštil já. To už mne v tom okamžiku nepřekvapilo. Ale motiv ten motiv!

Dvacetiletý vysokoškolák Roman Hlaváč měl vážnou známosť se sportovně založenou dívkou z dobré rodiny, také studentkou, měli se rádi. Kreslili si šťastnou budoucnost, jeden druhému chtěl vždy udělat radost.

Někdy v polovině ledna měla studentka Jiřina narozeniny Roman přemítal; co by jí koupil, až poznal, že se jí zalíbila kabelka, kterou spatřila za výlohou na Národní třídě. Tak tedy kabelku. Ano.

Smůla byla však v tom, že Roman neměl dost peněz.

25

Když se s dívkou rozešel, přemítal, jak by to udělal, aby získal peníze., Vypůjčit si to už nebylo kde, co měl v kapse, stačilo sotva z poloviny. Zastavil se večer v Celetné ulici u kamaráda, jestli by mu nepůjčil, ale také to bylo marné.

Jak tak potom bloumal „ulicemi; zastavila ho pojednou bludička, v kožichu, nafintěná, ta musí mít prachy, napadlo ho a šel s ní. Nejhorší bylo překonat ten hnus; vyprávěl, s takovou ženskou jsem v životě nebyl, štítily se mi. No, ale šel. Vyhodila po cestě taxu za řeč za vraty dvacet korun, oble

čená v bytě padesát a jen tak za stovku. Měl jen sedmdesát, ale nakonec se domluvili, dal jí peníze, poletuška se do něho zavěsila a vedla si ho do Týnské uličky.

A tam, v tom zapáchajícím bytě, v tom odporném kamrlíku; se to stalo. Když už ležela, spatřil pojednou kladivo. Zvedl ho a začal bít: Pak se rychle vrhl na kabelku, vyrval z ní několik stokorun, mimoděk otřel zakrvácené kladivo o noviny, které měl v kapse, vražednou zbraň vzal s sebou a utíkal pryč. Tak to bylo. Takový motiv.

26

11. případ

ZAPOMENUTÝ PŘÍPAD

Města jsou tak trochu jako lidé. Některá veselá, bujná, i v noci kypí rušným životem; neznají klidu a odpočinku. A jiná zase působí na první pohled tichým, uklidňujícím dojmem, jé hned zřejmé, že lidé tu jdou spát až k půlnoci jedině tehdy; když je bolí zuby. Prostě slušné město, v němž se obyvatelé starají o parčíky, muzeum, počasí. a tak trochu jeden o druhého. Pokojnou hladinu zvíří bouře ‚tak jednou za generaci. A to už musí být pořádný skandál nebo .nezvyklý zločin.

Český Brod, město na státní silnici z Prahy do Kolína, patří určitě mezi ta klidná, nenápadná. Život tu plyne pomalu a rozvážně jako nedaleké vody Labe. Zdánlivě nic ho neruší v denním rytmu ani v hlubokém tichu noci.

A přece. Hodiny na věži ukazovaly v ono páteční ráno chladného října 1952 teprve tři, když se na náměstí ozvala série výstřelů. Tohle tu nikdo neslyšel od konce války. Okna se otvírají, rozespalí lidé se opatrně rozhlížejí po okolí. Na chodníku leží muž v uniformě SNB. Vedle něho samopal. Náhodní diváci by přísahali, že viděli zahýbat za roh tmavé auto.

Deset minut před půl čtvrtou už jsme měli zprávu; co se v Českém Brodě stalo vypráví kapitán Bohumil Novák. V takovém případě záleží často na zlomcích minut. A naši specialisté vyjeli z Prahy okamžitě. Nalezli městečko dokonale probuzené a ve varu vzrušení. Lidé z místní Bezpečnosti byli už v plné práci, silnice obsadily hlídky, kontroly na nádražích zjišťovaly neznámé osoby, ale zatím to nikam nevedlo:

Nebylo pochyb, že tomu našemu chlapci by nemohl pomoci ani zázračný doktor. Jediná střela pronikla do: levé strany hrudníku a uvízla uvnitř. I kdyby vtom okamžiku ležel přímo na operačním stole, nestačili bychom ho zachránit, vykrvácel by nám „pod rukama“, tvrdil lékař.

Na zemi jsme napočítali pětadvacet nábojnic ze samopalu: O kus dál drobné kostičky skla. Toho speciálního, netříštivého, jakého se používá u oken automobilů. Na sloupku dopravní značky, na kmeni stromu i na soše na náměstíjsme nalezli .zástřely, tedy stopy po kulkách ze samopalu. To dokazovalo, že vrchní strážmistr Peterka střílel tím směrem, kam podle svědků ujíždělo tmavé auto.

Pitva potvrdila, že Peterka skutečně zemřel po vnitřním krvácení; zpod lopatky mu vyjmuli střelu ráže 6,35 mm. Téměř současně jsme dostali další zprávu: na silnici z Čáslavi do Chrudimi u Podho

řan stojí opuštěné černé auto tatraplán. Podle poznávací značky patřil jednomu podniku z Hradce Králové. V nádrži nebyla už ani kapka benzínu, zato ve voze se našlo dost zajímavých věcí. Ležely tu písemnosti z toho hradeckého podniku, na zadním sedadle pět radiopřijímačů, láhve s likérem a v čalounění několik zásahů.

Nebylo pochyb o tom, že vrah přijel v tatraplánu. Ale kdo to byl? A co se vlastně odehrálo mezi ním a mrtvým policistou z Českého Brodu?

Než jsme si stačili ujasnit odpovědi, přišlo další hlášení, že tu nos nikdo vyloupil tři prodejny v Kutné Hoře. Při poslední byl lupič vyrušen vedoucím, který bydlel v prvním patře nad krámem.

Zahlédl pachatele, prý asi dvacetiletého muže, vskočil do tmavého tatraplánu a odjel. Moc nás zají

mal bližší popis toho člověka. Vedoucí byl naštěstí dobrý pozorovatel. Tak tedy mladý, vyšší, štíhlý, tmavovlasý, v tmavém hubertusu.

Výsledek podrobné prohlídky tatraplánu nenechal nikoho na pochybách. Sedm průstřelů, vesměs vzadu, kde bylo zasaženo i okénko, muselo být způsobeno střelbou z toho samopalu, který patřil mrtvému příslušníku SNB. Střepiny z vozu byly stejné, jako ty na dlažbě českobrodského náměstí. Pod sedadlem auta se válela stará malorážka německé výroby a o kus dál nábojnice ráže 6,35 milimetru.

Tedy. z pistole. A zatím už v Praze měli hlášení, že se tam tohle auto ztratilo během noci. Někdo s ním odjel od hotelu na Vinohradech, kde řidič tatraplán zaparkoval. Ještě o půl jedné v noci se díval z okna vůz stál dole. Ráno v šest byl pryč nejen s aktovkou, ale i s pistolí ráže 6,35 značky DUO, kterou ve voze jedem ze zaměstnanců hradeckého podniku lehkomyslně zapomněl.

V noci v Praze pršelo. Déšť ustal ve dvě hodiny. Vozovka tam, kde parkoval tatraplán, zůstala suchá. To znamenalo, že auto muselo být odcizeno mezi druhou á šestou ráno. Vlastně těsně po druhé, protože už před třetí z něho neznámý zastřelil v Českém Brodě našeho chlapce. Pak odjel do Kutné Hory, kde za jedinou čtvrthodinu, od půl čtvrté do tří čtvrtí vyloupil dva obchody a při třetím pokusu

27

byl vyrušen. Zatímco vyšetřovací skupina vyjížděla z Prahy, vrah zřejmě klidně raboval. A pak odjel k Podhořanům, došel mu benzín a vůz se stal zbytečnou přítěží. Ale kdo byl vrah?

Pachatelem případně spolupachatelem musel být mladík starý asi dvacet let, vyšší štíhlé postavy, tmavovlasý. Člověk, který se dokonale vyzná v řízení motorových vozidel a asi má praxi z krádeží aut. Je zřejmě specialistou na vylupování výkladních skříní, má u sebe střelnou zbraň a je to patrně už zkušený zločinec, neštítící se ničeho.

Od soboty se hromadila hlášení, až v neděli došla informace, která nás obzvlášť zaujala: před 14

dny byl propuštěn z věznice osmnáctiletý Karel Řeřábek, štíhlý, tmavovlasý, asi 180 cm vysoký. Měl černý hubertus, A tenhle Řeřábek si odpykával trest za krádeže osobních vozů. Jenže domů se nevrá

til a jeho otec oznámil, že syn je nezvěstný.

Už předtím jsme našli otisky prstů v autě. Jedny souhlasily s otisky Karla Řeřábka. Vrah byl znám.

Ale neměli jsme ho. Okamžitě bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Řeřábek neměl žádné vyhlídky.

Už v pondělí dva detektivové zahlédli v restaurací na pražském hlavním nádraží chlapíka, na něhož se hodil Řeřábkův popis. Bylo riskantní ho zatknout jen tak, sáhne jistě hned po pistoli. Přisedli k jeho stolu a jeden ho mezi řečí požádal o zápalky. A jak Řeřábek natahoval ruku, aby mu připálil, cvakla pouta. ‚V té restauraci snad ani nikdo nezpozoroval, co se děje. Opatrnost našich lidí nebyla zbytečná—vrah a zloděj měl v kapse odjištěnou, ostře nabitou pistoli DUO 6,35 mm.

Ze začátku zapíral. Pochopitelně. Pak vyklopil verzi, která se nám moc nezdála. Prý projížděl Českým Brodem, kde se chtěl zeptat příslušníka SNB na cestu. Ale esenbák, líčil Řeřábek, uviděl pistoli a namířil na mne samopal. Než jsem si uvědomil, co dělám, vystřelil jsem.

Když se tohle vyprávění rekonstruovalo, ukázalo se, že je vymyšlené. A tak Řeřábek kápl božskou.

Ve vězení se seznámil s dvěma kumpány a domluvili se, že jakmile se dostane ven, násilím je vysvobodí. Vypracovali si romantický plán. Ukradnou letadlo na svazarmovském letišti a uprchnou za hranice. Ten jeden z nich totiž tvrdil, že umí pilotovat. Proto Řeřábek někde ukradl na cestu malorážku.

A štěstí mu přálo v odcizeném voze našel nabitou pistoli. „To už je malý arzenál,“ pochvaloval si.

„takhle ho ještě doplnit“.

Do oka mu padla na náměstí v .Českém Brodě hlídka se samopalem. To je ono, řekl si. Samopalem je určitě z kriminálu dostanu! Zastavil, vyptával se na cestu a pak namířil pistoli: „Obrať se a odhoď zbraň!“ Protože byl sám zbabělec, čekal to i od druhého. Ale náš chlapec riskoval život. Těžce zraně

ný stačil ještě vypálit několik ran za prchajícím ničemou.

Řeřábek neměl žádné polehčující okolnosti a před trestem smrti ho zachránilo jen to, že mu bylo sotva osmnáct let. Mohl si gratulovat: Sám by sotva v sobě nalezl špetku milosrdenství. A život v Českém Brodě plyne od té noci zase svým klidným tempem dal. Prostě slušné město, v němá se lidé starají o parčíky, muzeum, počasí a tak trochu jeden o druhého. Málokdo si už připomene, jak tam před lety skončil život mladého strážmistra.

28

12 případ

PEKLO V DLHÉ

„Požár. Vyvalí se kouř, vyšlehnou plameny, přijedou požárníci, proudy vody zasyčí v ohni, vysunují se žebříky, muži v přilbách zmizí za clonou dýmu. často se podaří živel zvládnout v zárodku, ale někdy také ne … Pak zůstane spáleniště a desetitisícové, někdy i miliónové škody. A rok co rok pohltí plameny, i desítky lidských životů. Takový je vnější obraz, takové jsou důsledky požáru. Avšak co bylo předtím? Jak vznikl, co ho způsobilo?“ To hovoří a sám si hned odpovídá major Vlastimil Šedý z centrály bezpečnostní služby, specialista na požáry. „I to je práce pro kriminalisty, a není to práce snadná.“

Kdo způsobil požár? Nedbalost, lajdáctví, nešťastná náhoda, nebo zlý úmysl? Najdi pachatele podle stop na místě, jímž se přehnal běsnící živel. Však tady kriminalisté kromě obvyklých znalostí z denní praxe musejí uplatňovat i prvky z řady vědních oborů, jako je elektrotechnika, chemie, fyzika a další. Stopy na spáleništi neničí jen oheň, ale také lidé někdy se ty stopy snaží zamést záměrně. To tehdy, když hrozí nebezpečí, že bude odhalen úmyslný; nebo třeba i neúmyslný žhář.

„Případ z mé praxe“, vzpomíná major Šedý, „největší, nu, řekl bych spíše nejdrastičtější, ten z 27.

srpna 1962. To jsem se vrátil z dovolené na skok do Prahy, ale právě v pět odpoledne zvonil telefon.

„Děžurný“ z kriminální centrály. A to jsem rád, že jsem tě načapal. V sedm, to máš ještě dvě hodiny času, startuje zvláštní letadlo na Slovensko. Mimořádný případ. Hoří celá vesnice. S kolegou z Kriminalistického ústavu, vyšetřovatelem a s několika lidmi z hlavní inspekce požární ochrany jsme přiletěli o půl deváté do Sliače. A tady už čekaly rychlé vozy, které se hnaly do Dlhé nad Oravou, je to v okrese Dolný Kubín.

Už z dálky bylo vidět světelnou zář a cítit pach kouře. Oheň dohoříval, plameny spoře osvětlovaly to, co ještě dopoledne bylo velkou vesnicí o 192 číslech, proťatou silnicí.

Za pětadvacet let, co dělám u Bezpečnosti, jsem viděl nejednu otřásající tragédii, neštěstí, lidské hoře objasňoval jsem desítky případů, nejeden přímo hrůzný, ale co jsem spatřil, bylo jedním slovem strašné. Nemyslím ty desítky ohořelých a zřícených domů … ale ti lidé tady, bezmocní a zoufali, kteří tu tupě stáli nebo lomili rukama, lidé, kteří zachránili pouze to, co měli na sobě.

V těchto místech dlouho sídlila krutá bída a teď přišli o všechno naráz. Dřevěná vesnice, v níž bylo vedle pošty, školy a obchodu sotva půl tuctu zděných domků, hořela jako fagule. To byl tehdy takový krásný slunný žňový den, kdo mohl, šel na pole, v dědině zbyly babičky a pár starců. Takový idylický den. V poledne se zvedl vítr, hnal po silnici prach a smetí, brzy odpoledne vyšlehly plameny. Nejdří

ve ze stodoly Ondreje Ťapáka na okraji vesnice, ale za dvacet minut byla větší část obce v ohni.

Sloupy dýmu se valily k modré obloze, zděšení lidé běželi z polí. Když vznikl alarm, volala úřednice z pošty o pomoc, ale než skončila hovor, skočil červený kohout i na poštu; jen taktak, že zachránila život.

Co naplat, že se dostavilo čtyřiadvacet požárních sborů, to už rozdivočelý živel bitvu vyhrál. Padlo mu za oběť na osmdesát domů, ještě víc hospodářských stavení, všechny čtyři obchody, škola i ta pošta. Uhořelo 35 kusů hovězího, 132 vepřů, několik koní, spousta drobného zvířectva.

Musely to být otřesné scény. Jak nám svědci vyprávěli, lidé s ranci na zádech prchali ze stavení, ale ty rance na nich už hořely. Byly i případy, že požárníci museli násilím vyvést několik lidí z plamenů

když viděli, že je celý majetek zničen, propadli zoufalství. Dvě ženy se pomátly na rozumu. Bylo hodně zraněných, popálených, ty už odvezly sanitky. Nás teď zajímala otázka: Jak oheň vznikl, kde je kriminalistické ohnisko požáru.

Zatím bylo jisté pouze to, že požár se zrodil ve stodole osmdesátiletého Ťapáka, kdysi dávno starosty obce, Ťapák byl ten den doma sám, ženy odešly na pole. Také on se odpoledne sebral a rozběhl se k synovi na druhý konec vsi. Vypovídal, že si od něho potřeboval vypůjčit prkno na podložení elektrického motoru k mlátičce. Ale zdržel se, až najednou slyšel poplach. Dívá se a vidí hoří. Spěchal k svému domu. Jeho výpověď potvrdilo několik žen, viděly ho utíkat k požáru.

Jak oheň vznikl, to Ťapák nedovedl říci. Ve stodole prý od rána nebyl, přes den si pěnovku ani v bytě nezapálil kouří jen ráno a večer prostě nic neví.

29

Sledovali jsme i jiné stopy, zda tu nebyl někdo cizí, jak to bylo s. dětmi, a tak podobně, ale ani tady to nikam nevedlo. Nezávisle na tomto vyšetřování pátrala jiná skupina po zdroji požáru přímo ve stodole. Minulý den zde řezali slámu a narovnali, jí až ke stropu, nezpůsobila oheň rozžhavená žárovka?

Ťapákova snacha však tvrdila, že světlo zhasli

Znovu jsme se vraceli k Ťapákově výpovědi. Nějak se nám to nezdálo. Šel si k synovi pro prkno na podložení elektromotoru. Nemanipuloval nějak s elektrickou instalací? Ťapák to popřel. ;,Ako je Pánbůh nade mnou.“ Mezitím však specialisté zjistili, že v celé Ťapákově usedlosti byly závady na elektrické instalaci a mladý Ťapák tři dny před požárem při opravě předimenzoval pojistky až na 140 ampér. To už mohla pojistka vydržet nějaký ten zkrat; a elektrická jiskra je dosti obvyklý palič.

Jenže stařík stále popíral, že by s motorem manipuloval nebo vůbec zapínal proud. Nezdálo se nám to všechno a tak jsme e znovu podívali na jeho alibi: A ono se rozsypalo:“

Nalezly se dvě skupiny svědků. Jedni ho viděli jít od syna domů s prknem, a druzí bez něho. Jak to?

Inu Ťapák šel dvakrát, však se nakonec přiznal.

Odešel skutečně k synovi pro ono prkno, ale když se vracel do stodoly, vyšlehly plameny, vyvalil se. dým. Starý Ťapák místo aby způsobil poplach, vylekal se a utekl. Napadlo ho, že požár zavinil vlastní nedbalostí; a že by měl z toho nepříjemnosti. Ve skutečnosti stačilo udělat poplach, oheň se mohl ještě snadno zvládnout. Stařík však utíkal přes humna k synovi, a pak znovu přes vesnici k požáru.

Na osmdesát let a na člověka bez vzdělání to nebylo špatně nastrojené alibi jenže ono i sebelepší, pokud není pravdivé, nakonec neobstojí.

Vlastní příčina požáru také nezůstala utajena: Když Ťapák to dopoledne manipuloval s mlátičkou, vytáhl před odchodem k synovi sice zástrčku z elektromotoru, ale ne z rozvodné desky. Kabel zůstal pod proudem, na poškozeném místě vznikl zkrat, vyšlehly plamínky a za chvíli se hnal opuštěnou vesnicí červený kohout.

Dvě třetiny Dlhé proměnil ve spáleniště sedm miliónů škody lidé v nemocnicích a to všechno proto, že u Ťapáků špatně opravili pojistky a že stařík nechal oheň ohněm a utekl za humna. Případ tragický, ale také varovný. Aby ovšem to varování mohl přinést, muselo být napřed odhaleno kriminalistické ohnisko požáru.

Ne všichni lidé se však poučí, a tak červený kohout hoduje někde každý den. A ve fasciklu majora Šedého přibývá případ za případem.

30

13 případ

PŮLNOČNÍ VÝSTŘEL

Toto je podivný, mohlo by se říci, mysteriózní příběh o ženě, která zůstala naživu po průstřelu hlavy, ale nevěděla, jak k jejímu zranění došlo. Vůbec nikdo nic nevěděl, a už se zdálo, že se nikdo nic nedoví, Jenže lidé z kriminálky si na taková tajemství nepotrpí a snaží se rozlousknout kdejaký sebetvrdší oříšek. Jak se nakonec podařilo plně objasnit i tento případ; o tom vyprávěl kapitán František Kadlec.

Je tomu patnáct let, kdy mně přidělili k vyšetření neobyčejně zajímavý případ. Jednou z ústředních postav tohoto příběhu byl Karel Tománek, muž středních let, příjemný, sebevědomý, vyrovnaný, který o sobě tvrdíval, že má štěstí v lásce i ve hře a že vůbec Štěstěna stojí po jeho boku. A přece ho štěstí jednou opustilo. Stalo se to za mrazivé lednové noci.

Vstupní děj se odehrál v malém městečku uprostřed Polabské roviny na Nymbursku. Kolem půlnoci procházel ztichlým zasněženým náměstím hlídkový příslušník VB. Až na pár pouličních lamp byla všude tma, proti temné obloze se neurčitě rýsovaly siluety štítů solidních měšťanských domů, nikde ani človíčka. Hodiny na kostele odbyly čtyři a pak dvanáct úderů. A zase se městečko ponořilo do tichého klidu. Pojednou však ticho prořízl výstřel.

Policista pohlédl směrem, odkud výstřel zazněl, a spatřil osvětlené okno. Rozběhl se k domku, stiskl kliku. Bylo odemčeno. Prošel předsíní a dostal se až do ložnice bytu Karla Tománka. Spatřil podivný obraz:

Tománek jen tak v trenýrkách pobíhal zmateně po ložnici, na lůžku sténala jeho žena se zakrváceným obličejem, polštář i kus prostěradla se barvily doruda. Krev stékala i na podlahu vedle postele, a tam také ležela automatická pistole.

Co je? Co se stalo?

Tománek se zastavil. Zamrkal na muže v uniformě.

Co neštěstí nebo nevím. Žena se mi postřelila, už jsem spal, no podívejte, to je moje pistole, měl jsem ji v šuplíku v nočním stolku, jak jen se to mohlo dělejte něco!

Pan Tománek nemusel naléhat, jeho ženu co nejdříve převezli do nemocnice a Bezpečnost zahájila vyšetřování. Přijel i prokurátor. Byla zajištěna pistole a také nábojnice, která zůstala na koberci. Nepodařilo se nalézt střelu, ačkoliv by tam měla být, protože paní Tománková utrpěla průstřel lebky pod jařmovými oblouky ve výši čelistních dutin. Kulka tedy z hlavy opět vyšla, avšak nikdo ji neobjevil.

Při podrobnějším výslechu Tománek uvedl, že toho večera nejdříve usnula manželka a pak on sám, mohlo být asi deset hodin. Spal, nic ho nerušilo, až ho probudil výstřel. Rozsvítil stolní lampu a hned uviděl zraněnou manželku, krvácela z obličeje, levou tvář měla opuchlou. Na podlaze ležela pistole a hned ho napadlo, že se paní sama postřelila. Věděla, že má pistoli v nočním stolku, zřejmě si ji tam vzala.

Ale proč? Šlo o pokus sebevraždy? Nebo o náhodu? Tománek naznačil možnost sebevraždy. Říkal, že si manželka v poslední době stěžovala na nervovou chorobu. Snad se za jejím činem i tajilo. podezření z Tománkovy nevěry, vsugerovala si, že má poměr s její přítelkyní Kateřinou Jiskrovou, i když na tom nic nebylo, s tou ženou se stýkal pouze jako s kolegyní, nic víc.

Ale prosím vás zdůrazňoval vyšetřete všechno důkladné, to víte, byl jsem s ní tady sám, známe to, jak se dělají řeči; aby se nakonec neroztrušovalo, že jsem ji postřelil. Možná také dodal nakonec, že ani nevěděla, co dělá, ona byla totiž náměsíčná. Když byl měsíc v úplňku, to někdy šla ve spánku ven, zase se vrátila a ani o ničem nevěděla.

Samozřejmě že se také uvažovalo o pokusu vraždy, ale nepodařilo se zjistit nic, co by takovou verzi potvrzovalo. Nic se neobjasnilo ani výslechem paní Tománkové v nemocnici, a tak okresní prokuratura dostala oficiální zprávu, že šlo o pokus sebevraždy. V tomto stadiu se ocitl případ u mne na krajské kriminálce.

To už byla paní Tománková z nemocnice doma a jel jsem si s ní pohovořit. Krčila rameny, říkala, že neví, jak k jejímu zranění mohlo dojít, rozhodně popřela, že by chtěla spáchat sebevraždu. Neměla jsem k ní žádný důvod, tvrdila, ani nevím, jak se to stalo, probrala jsem se až v nemocnici. A vůbec, vždyť‘ já v životě pistoli v ruce neměla.

31

Podal jsem jí tedy zbraň a žádal, aby ji nabila. Už z toho, Tak ji vzala do ruky, bylo patrno, že opravdu nemá o manipulaci se střelnou zbraní ani ponětí.

Nyní jsem mohl vyloučit řadu možností. Nešlo o pokus sebevraždy, ani o náhodné zranění při manipulaci s pistolí a nedalo se ani předpokládat, že paní Tománková jednala v mrákotném stavu. Zbý

valy alternativy jen dvě: Jde o náhodné zranění, které nechtěně způsobil Tománek a teď všechno vykládá jinak, aby unikl odpovědnosti: Anebo tady máme co dělat s pokusem vraždy. Motiv by byl: Odstranit žárlivou manželku a pokračovat ve známosti s Jiskrovou.

Vyslechl jsem znovu Tománka a řekl jsem mu na rovinu, že jeho paní si to udělat, nemohla, protože neumí s pistolí manipulovat: Chvíli váhal a pak dosavadní výpověď změnil. Že prý šlo o nešťastnou náhodu. Když už manželka spala, přendával si pistoli do zásuvky ve svém nočním stolku. Přitom vy

šla rána, která zasáhla manželku do tváře. Lekl jsem se, že budu podezříván z vraždy, tak jsem plnou pravdu neřekl. Ale takhle to bylo doopravdy.

Jenže já si myslel; že to takhle doopravdy. přece nebylo. Měl jsem pro to své důvody. Tománek ve změněné výpovědi tvrdil, že manželka v kritický okamžik ležela v posteli naznak a jak on stál u postele, tak vyšla rána a zasáhla ji do pravé tváře. Avšak lékařský nález udával, že vstřel byl zjištěn v levé tváři a výstřel v pravé. Byl jsem nyní přesvědčen, že šlo skutečně o pokus vraždy. Jenže něco jiného je přesvědčení a něco jiného důkazy. Ty zatím nebyly. Tak jsme jim museli jít naproti, a proto jsem navrhl rekonstrukci.

Tománek předváděl vše tak, jak uváděl a všechny jeho pohyby byly fotografovány. Snímky pak dostali k posouzení znalci, a ti potvrdili názor vyšetřovatelů. Zranění nemohlo vzniknout tak, jak předváděla rekonstrukce. Ve skutečnosti Tománek musel vystřelit na svou manželku u pravé postranice její postele, přičemž žena ležela na pravém boku, s pravou tváří položenou na polštáři. Zamířil na její levou tvář a vystřelila Střela musela projít hlavou a pravděpodobně uvízla uvnitř polštáře.

A kde je polštář? Nebyl. Ukázalo se, že jej měla paní Tománková při převozu do nemocnice. Tam nám řekli, že když Tománkovou odvezli, vyhodili zakrvácený polštář na smetiště.

Bylo to mrzuté, polštář mohl uzavřít kruh našich důkazů. Moc mi ten polštář dělal starosti a tak jsem také při jednom rozhovoru paní Tománkovou na něj zavedl řeč. A vida. Paní říkala, že když tehdy po návratu z nemocnice pohřešila polštář, sháněla se po něm u sousedky. Paní jí řekla, že musí být v okresní nemocnici, kam Tománkovou tehdy převezli, ale odkud ji pak hned zase dopravili do fakultní nemocnice v Praze. Jela později na kontrolu do okresní nemocnice a vzpomněla si na polštář.

A skutečně, ještě se povaloval na smetišti. Tady je. Už vypraný a vyspravený.

Ukázalo se, že na jedné části povlaku a na obou částech sýpku jsou nyní zacelené trhliny, způsobené střelou. Však ji také Tománková v polštáři, obalenou zakrváceným peřím, nalezla a hodila do kamen.

K dovršení našich důkazů však polštář stačil. Teď bylo jasné, že Tománek lže a že vystřelil na manželku, když stál u pravé postranice její postele, zatímco ona ležela na pravém boku slevou tváří k němu vzhůru obrácenou.

Teď už byl Tománek na konci hry. Dál zapírat nemohl. Ano. Je to tak. Chtěl ji zastřelit, ale když zamířil na její spánek, zachvěla se mu ruka. Mohl být rád, že se mu zachvěla. Místo konopné oprátky dostal tehdy třináct let.

32

14 případ

DŮKLADNÍ ZLATOKOPOVÉ

Ten kraj znám. Ten kraj, o němž vypráví poručík Vladimír Juza. Kraj nejzápadnější slovanské vý

spy, které se říká Ašský výběžek. Jenže já tam byl až po padesátém roce, to už se zde natrvalo usídlil zákon, lidé od Bezpečnosti nabyli vrchu; zlodějská čeládka vyklidila revír, výtečníci zmizeli za kopečky nebo se stáhli do průmyslových center, kde chutě začínali nanovo.

Dobu, o níž Juza hovoří, znám tedy pouze z doslechu. Ale řeknu vám, že tehdy se tam zrodily stovky zajímavých historek různého žánru. Už se děly všelijaké literární pokusy, ale ještě se. nenašel český O‘Henry, který by naše pohraničí z let 1945 až 1947 zachytil v patřičném zrcadle.

To, nač Juza vzpomíná, je vlastně malý detail, jedna z kostiček, v tomto případě kostička černá, z nichž se skládá historie kraje z těch dob. Příhoda má něco společného s poručíkovou profesí. Začala v době, kdy Juza jako mladičký adept kriminalistiky přišel z Prahy do Aše.

V té době probíhal odsun Němců, osídlovalo se pohraničí, nebyl přehled, chyběla evidence, zlatá doba pro všelijaké chmatáky, ideální kraj pro lidi, skrývající se před zákonem.

Kradlo se všechno a na všech stranách, nebyly vzácné případy, připomínající spíš Divoký západ než kraj ve střední Evropě. Když se objevila loupež, a bylo to takřka na denním pořádku, ani jsme nevěděli, jestli jde o domácího člověka, nebo o zahraničního specialistu, protože ty některé vyloupené podniky ležely sotva pár desítek metrů od hranic. A přejít tehdy hraniční čáru nebyl vůbec problém.

Na začátku tohoto případu byla obyčejná krádež auta před domem, pak vloupání do ševcárny ve stejné ulici a téměř současně vyloupené železářství na ašském náměstí. Ze železářství se ztratila i vrtačka, důlčík a také jiné nářadí, které mohlo doplnit kasařskou výbavičku: To cosi signalizovalo.

Rozjela se nám tak v červenci 1947 série důkladných vloupaček, většinou do skladů textilních tová

ren. Textil tady z těch fabrik, to byl při tehdejším nedostatku látek báječný artikl. Kdekdo by prodavači utrhl ruku, o cenu se moc nesmlouvalo, a natož aby se někdo ptal, odkud zboží pochází.

Vedle textilek udělala banda hned na začátku kasu v jednom výrobním družstvu. Říkám banda, protože už jsme věděli, že nemáme co dělat jen s nějakou osamělou škodnou. Tihle v tom uměli chodit.

Pracovali v noci, a pracovali vydatně i odvážně. Bylo pro ně hračkou dostat se po hromosvodu nebo po okapových rourách třeba až do třetího poschodí, přecházeli za temných nocí po střechách tak bezpečně jako po chodníku, a snad vzhledem k tehdejšímu stavu ašských ulic ještě bezpečněji.

Měli také to, čemu se říká drzost. Klidně udělali fabriku, střeženou nočním hlídačem s ohromným revolverem. Jenže k čemu byla zbraň a k čemu byl hlídač, když místo aby si hleděl továrny, zabýval se ve vrátnici slečnou, jakých v oněch bohem opuštěných končinách a časech bylo habaděj. Klidně si odnesli patnáct rolí hedvábí a udělali pokladnu, z níž vzali štosy potravinových lístků pro těžce pracující. Nu, po pravdě řečeno, oni těžce pracovali.

Celá ašská kriminálka byla na nohou, hlídali jsme, pátrali tam i onde, ale právě tak dobře jsme mohli mazat mariáš, banda měla z pekla štěstí, nikdy nešli tam, kde jsme je právě čekali.

Řekne se stopy. No, pravda, po sobě nějaké ty stopy zanechali, stopy po nástrojích a také skoro vždycky jsme na místě nalezli otisk gumové podrážky od tenisek, už to vypadalo jako navštívenka bandy, co mi upíjela krev.

V podstatě to bylo jediné, co jsme věděli, že totiž jeden její člen s oblibou chodí v teniskách. Tak tedy stopy byly, ale mohli jsme si je dát za klobouk, protože co se stopou, kterou nemůžeš identifikovat. Já vím, jednou se dá vylovit z taktické evidence a bude se hodit, jenže my jsme vy chlapy chtěli chytit teď a ne až někdy v kmetském .věku.

Snažili jsme se. Oni také. A tak rána k ráně a už tu bylo pětatřicet vyloupených fabrik. Kontrolovali jsme všechna vozidla, z Aše do vnitrozemí vede prakticky jediná silnice, někam uloupené zboží dopravovat museli, ale také to byl ztracený čas. Šli jsme po těch textilkách, ovšem blamáž za blamáží.

Drapli jsme drogistu, měl nové kalhoty z ukradené speciální látky. Ale ono se ukázalo, že mu je ušil krejčí, který látku vyšetřil na jiném zákazníkovi. A ten zákazník byl zaměstnancem textilky a látku si v závodě podle tehdejší praxe legálně koupil. Načapali jsme ve vlaku manželku primáře, natřásala se v nových šatech, jejichž vzorek figuroval v našich evidencích. Avšak vyšlo najevo, že primář dostal

33

látku od ředitele továrny. Neboť i taková praxe v těch junáckých dobách byla. Pátralo se všude, nadarmo.

Avizovali jsme i tehdejší policejní rozhlas a tenkrát jsme konečně zabrali. Z Karlových Varů, od jednoho posluchače, přišla hláška, že krejčí Toninger používá podšívky, jaká zmizela z Aše. Hned jsem tam jel a hurá za krejčím. No, jakpak ne. Byla to ona podšívková látka. Od karlovarského krej

čího vedla stopa k jeho kolegovi z Aše, k nějakému Žemličkovi. Nejdříve se nám vykrucoval, ale pak řekl, že látku mu přenechal jakýsi pan Schwarz.

A jářku, kdo to byl pan Václav Schwarz? Invalida, šestapadesátiletý reemigrant z Rakouska.

Vzpomněl si na starou vlast, když mu, nositeli sedmnácti trestů, hořela v alpské zemi koudel. Tak se vrátil i se ‚svými dvěma syny, kteří podle relace vídeňské policie potvrzovali přísloví, že jablko nepadne daleko od stromu. Výtečný pan Schwarz se svou ctihodnou rodinou se usadil v Aši, kde se před ním usídlil i jeho strýc Maglič, také prima firma, evidovaný kasař z Bratislavy.

Pomalu ale jistě jsme zatahovali kruh, až jednoho dne jsme na tlupu vletěli. Dostali jsme je všechny i s jejich ženami a milenkami, u nichž ukrývali zboží. V síti se bezmocně třepotal í mistr kasař Maglič, „nádobíčko“ se u něho nalezlo za trámy na půdě. Všechny jsme je tedy měli pod zámkem, všechny až na mladého Petra Schwarze, který včas zmizel. Kam se ztratil, nikdo nevěděl, a nevěděli to ani příbuzní.

Celá historie dozrála na Prvního máje. Tehdy jsem se vrátil z průvodu, ale slavnostní náladu svá

tečního dne mi kalila vzpomínka na Petra, byl totiž hlavním kápem, ten, který zanechával na místě otisk tenisky. Liboval si v té obuvi.

Abych tedy pánu bohu nekradl čas; nechal jsem si z basy přivést nejmladšího ze Schwarzů, Josefa.

Hovořili jsme o všeličems, až jsme se dostali na slečny, to je vždycky pro chlapy vděčné téma. Tak jsem se dozvěděl, že vedle nám dosud známých slečen, měl Petr v Aši ještě jednu extrovní milenku, rozhodně prý apartní kousek. Nějaká Jana, modistka, děva k pohledání.

Řekl jsem si, že První máj je lásky čas, kdoví, zda to Petra nepřitáhne k Janě, a vydal jsem se na návštěvu. Modistka se moc neměla k tomu, aby mi otevřela; ale nakonec jsem se přece dostal do bytu.

Slečna Jana nebyla sama, pýřil se tam u ní jeden pohledný mládenec. Povídám, že jsem od kriminálky, aby se pochlubil legitimací. Občanku mi dal, vidím, že je to nějaký Emil Novák, tak listuji v průkazu a ptám se ho kontrolně na data. Všechno sedělo, fotka také. Mohla být ta legitimace faleš

ná? Mohla. Všechno může být falešné, i váš přítel, kterého necháte s manželkou, aby chuděrce nebylo smutno. Naproti tomu však nic nesvědilo, že bych měl v ruce falzifikát, popis Petra Schwarze jsme měli hodně neurčitý, mohl a nemusel to být on.

Jenže ten mládenec i dívka byli jaksi nervózní, na stole v parádním pokoji ležel balík látky. Nedalo mi to a vzal jsem ty dva k nám. A pak jsem ho náhle konfrontoval s mladším Schwarzem. Vyšlo to.

Chlapci se zakoktali a kápli božskou. Byl to Petr, občanskou legitimaci si padělal na Slovensku. Vyloupil dva matriční úřady, a tak získal nevyplněný průkaz i razítko.

Konečně jsme mohli udělat puntík za činností bandy, která toho nakradla za milión a vodila nás přes rok za nos. Petr dostal dvacet let, jeho bratříček a tatíček poloviční dávku, soud nezapomněl ani na jejich manželky, milenky a další pomocníky. To už jsme ovšem měli rozpracované další případy, protože v Ašském výběžku nebyl nikdy klid.

34

15 případ

OSUDNÁ SMLOUVA

Sex je hnacím motorem člověka, jako každého jiného tvora. Podle učených mužů je tomu tak proto, že pud rozmnožování je u člověka hned na druhém místě za pudem sebezáchovy. Konec konců co bychom si vykládali všelijaké teorie a poznatky ze sexuologie a sexuální psychologie. Stačí přece podívat se kolem sebe do života. Avšak ještě dnes, v poslední třetině dvacátého věku,. se o těchto vě

cech V běžné společnosti hovoří šeptem, nebo v narážkách.

Jenomže skutečný život je jinačí. Faktické hranice sexuální éry se posunují oběma směry: a hodně daleko, jak .dokazuje i případ, který mi vyprávěl kriminální inspektor František Froněk.

Dostali jsme se k oné události právě při rozhovoru o problémech, které jsem naznačil. Mluvili jsme o falešné morálce, předstíraném studu, ale také o faktech, která dokazují skutečný podíl sexu na soukromém i veřejném životě člověka a nezřídka i na jeho smrtí.

Inspektor Froněk operoval zjištěním švýcarského psychologa, který pomocí samočinného počítače došel k: poznatku; že nejméně 52 procent sebevražd má pozadí sexuální: Detektiv se však domnívá, že toto procento je ve skutečnosti ještě o hodně vyšší, neboť někdy skutečný sexuální. motiv zakrývá druhotná příčina. Jako příklad mi uvedl sebevraždu defraudanta. Podle výsledků šetření si sáhl na život, aby se vyhnul ostudě a trestu. Pravá příčina však byla jiná. Defraudací se dopustil proto, aby si udržel přízeň ženy, která ho eroticky zcela zotročila.

A kolik vražd má sexuální pozadí? ptá se inspektor. To by byla zajímavá statistika; kdyby se za tímto problémem šlo důkladněji. Vzpomínám si na jeden takový případ.

Stalo se to v Praze, někdy v roce 1945. Ve Smečkách, v té úzké ulici, která nahoře vybíhá z Václavského náměstí, bydlela penzionovaná učitelka. Už svým vystupováním seriózní, spíš upjatá dáma, můžeme říci starší dáma, jen necelý rok jí chyběl do šedesátky. Jednoho dne však přišla hláška, že tahle žena se pohřešuje.

Listonoš jí nemohl doručit už třetí penzi a v takovém případě je pošta povinna hlásit věc policii.

Tak nám to koncem srpna oznámili a my jsme měli zbrusu nový případ.

Předběžné šetření ukázalo, že dřívější dvě penze byly poslány na adresu. za učitelkou na venkov, kde měla být na dovolené. Avšak oba poukazy přišly zpět s poznámkou „Adresát neznámý“. Šlo o adresu, kterou listonoši sdělil podnájemník učitelky Klosové. Smůla byla však v tom, že podnájemník se zatím odstěhoval neznámo kam a nemohl nám tedy povědět nic bližšího. Nějak se to začalo zamotávat. Kriminální mašina se rozběhla.

Tak sedy ten podnájemník. Zjistilo se, že jde o Vladimíra Sedláčka, jinak člověka, který byl Pražanům dost na ráně. Sedláček se zabýval prodejem novin, krátce a dobře kolportér, svůj stánek míval právě na nároží Smeček a Václavského náměstí. Taková dost nápadná figurka nápadná tím, že měl jen jednu ruku. Invalida. Ale v kolportáži mu to nevadilo, byl to šikovný chlapík. A také pohledný, člověk v nejlepších letech. Nu a najednou ten jeho flek zůstal opuštěn, jednoruký kolportér nikde.

Marně jsme se po něm pídili. Tak jsme se šli samozřejmě nejdřív podívat do toho bytu. Nejenom ze.

zvědavosti, ale na důkladnou prohlídku, rozumí se.Uvažovali jsme, že by tam mohlo být něco, co by třeba napovědělo; kam penzionovaná učitelka odjela. Na tohle jsme ovšem nenarazili. Ale našlo se něco jiného. Dokument, po jehož přečtení jsme se užasle posadili.

Byla to řádně a podle všech náležitostí zhotovená smlouva mezi uvedenou výhradní majitelkou bytu slečnou Jarmilou Klosovou, učitelkou v. v., na jedné straně, a panem Vladimírem Sedláčkem, povoláním kolportér, na straně druhé, podle níž …“

No krátce: Majitelka bytu se zavazovala vlastnoručním podpisem, že nechá kolportéra v bytě zdarma, v podnájmu, poskytne mu stravu a měsíčně 300 korun kapesného, „za což se strana druhá, tedy shora uvedený Vladimír Sedláček zavazuje, že jmenovanou dvakrát týdně pohlavně uspokojí“.

Něco podobného jsme ještě v praxi nezažili. Ale nešlo jen o to. Už nám ta neobvyklá smlouva cosi signalizovala. Musíme si se Sedláčkem promluvit děj se co děj.

Zatahovali jsme po Praze sítě a za chvíli se v nich rybka zatřepotala. Nemuseli jsme sítě roztahovat moc zeširoka, Sedláček bydlel hned na druhé straně Václaváku u nějaké povětrné slečny. Samozřejmě jsme ho vzali na čtyřku a chlapíka roztáčeli.

35

Zpočátku se držel své původní verze, že učitelka odjela na letní byt. Mluvil sebevědomě. Tu adresu mi dala, co já vím víc, řekl jsem ji lisťákovi a hotovo. A že jsem se přestěhoval? Co na tom? Co bych dělal v tom opuštěném bytě, když mě chtěla k sobě moje nová známá? Ale pak se začal, jak povídám, zaplétat. A nakonec to přiznal. Páni, já ji zabil, ale hrozně nerad.

Bylo to tak. Zpočátku měl podnájem ve Smečkách náramný, Sedláček smlouvu plnil a svým povinnostem se nevyhýbal. Ale postupem času se mu smluvní povinnosti začaly protivit, on v nejlepších letech, smluvní strana k šedesátce, dejte pokoj. A navíc se na něho slibně usmívaly slečny daleko mladší i docela mladinké, vyzývavé a ochotné, neboť Sedláček až na tu ruku byl pohledný muž.

Stalo se, že stále častěji podléhal svodům na cizích luzích a ve Smečkách počal plnit smlouvu ledabyle, poskrovnu, už k menší spokojenosti strany druhé. I vznikaly nesváry, které vyvrcholily, když se majitelka bytu domnívala, že Sedláček zanechal svůj smluvní závazek kdesi jinde.

Jednou při takové příležitosti po něm roztrpčená slečna učitelka v. v. hodila žehličku a Sedláček vzkřikl: Ještě tohle! A ve vzteku po ní skočil. V prchlivosti ji tou svou jedinou rukou chytil za krk a bylo zle. Tu ruku si za léta nějak vypracoval, svaly na ní jen hrály, nu byl rozzlobený a když pustil, Klosová padla bez ducha k zemi.

Zděšený Sedláček uprchl z bytu, ale druhý den se vrátil. Něco musí udělat. Hlodala v něm známá otázka: Co s mrtvolou? Kam s ní? Musel jednat … ani nechtěl domyslet. Nakonec na to přišel.

Smluvní stranu rozřezal a po kouscích spálil v plotně. Trvalo mu to noc, den a zase celou noc. Hlavu odnesl v balíku a vhodil do Vltavy.

V bytě to vydržel ještě celé dva měsíce, ale když přicházely ty peníze, už tušil, že to praskne. A tak zmizel. Neutekl daleko a neutekl ani spravedlnosti. Takové byly následky smlouvy, o níž by právník řekl, že byla sepsána proti dobrým mravům. Ale kdyby nedošlo k tragédii napadlo by někoho, jaký dokument víže ty dva obyvatele tichého domu ve Smečkách?

36

16 případ

POSLEDNÍ POCHŮZKA

Znám ty lidi. A obdivuji je. Spočítal bych na prstech jedné ruky a ještě by mi nějaké zbyly na dr

žení cigarety kolikrát jsem slyšel ocenit jejich práci. Spíš se jim dostane neoprávněných výtek nebo ledového pohledu šviháka z naleštěného bouráku. Ale oni dál trpělivě a za pár korun den co den, v létě v zimě, za tropického vedra i za třeskutého mrazu, za deště i v husté vánici nastupují ke své práci. Nosí nám dobré i zlé, jak to posílá život: Jsou to venkovští listonoši.

Žádni poštovní doručovatelé nebo tak. Listonoši. Za umně vyspekulovaný titul si houby koupí, jim je milejší, když už, ocenění jejich práce, bodrý pozdrav hospodáře, mávnuti šátkem děvčete, líbezný úsměv dítěte.

Jak říkám, listonoš na venkově to nemá lehké. Pěšky nebo na kole, tu po silnici a tam zase po pěšině, a známe ty naše silnice a pěšiny, když namokne nebo když padne deset čísel sněhu. Od vesnice k vesnici, od domu k domu, od samoty k samotě. Takových třicet kilometrů denně, no, to ještě nic není.

A což takhle na Vysočině, v Jizerských nebo Orlických horách, na Šumavě, v Podkrkonoší, kopce a kopce, den co den, týden co týden a rok co rok, z toho koukají právě tak křečové žily. A někdy třeba ještě něco mnohem horšího.

Také Otakar Junek býval takovým listonošem, a právě v Podkrkonoší. V zimě v létě se vydával na svou pochůzku, až nastal červnový den 1967. Tehdy vyjel na svém rozviklaném kole na svou poslední cestu. Co bylo dál; o tom vypráví šéf trutnovské kriminálky kapitán Bohuslav Mervart.

Den končil, bylo asi 19 hodin, když přišla zpráva, že mezi obcemi Ždírnice a Kalná leží mrtvý člověk. Muž. Nějaký Otakar Junek. Prý ho nalezl jeho syn a vypadá to na škaredou věc. Naši z obvodního oddělení v Hostinném jsou už na místě a čekají.

Vyjeli jsme. To už jsme věděli, že jde o poštovního doručovatele, a že ho opravdu objevil jeho syn.

Když syn nalezne takto otce … Ale lidé tu a tam stále ještě umírají pod brutální rukou. Bohužel.

Na místě čekal také doktor, mrtvý spočíval stále tam, kde ho syn nalezl: v hlubokém příkopu při okraji silnice. Tady na odbočce státní silnice Nová Paka Trutnov a ta odbočka konči v obci Ždírnice. Dál už dávají jen Lišky dobrou noc. A to místo leželo pod vrcholem stoupání směrem na Ždírnici.

Provoz naši lidé zastavili, měli jsme k práci klid.

Že to byla vražda, to jsme viděli hned, dřív než fotograf sbalil nádobíčko. Na první pohled bylo patrno, že tu nejde o žádnou oběť silničního piráta, který by přejetého odklidil do příkopu. Ne. Tady šlo o surovou vraždu. Ten člověk ležel na zádech,, obličej k obloze, na které začaly vyskakovat hvězdy, několik bodných ran v hrudníku, velká bodná rána v krajině břišní, další šla na krk.

Stál tady jeho syn. Bílá tvář, zarudlé oči. Tak jak to bylo? Odpoledne ho čekali doma, měl jít na pohřeb, ale otec stále nikde. Tak vzal syn kolo a jel do Ždírnice, ale tátu nepotkal a ve vsi mu řekli, že tam ten den vůbec nebyl, měl převzít tržbu z obchodu, ale ne, dosud nepřišel.

Tohle se mladému Junkovi už vůbec nelíbilo. Co se stalo s tátou? Kolo nazpátek jen vedl, všímal si cesty i okolí a najednou spatřil na okraji silnice několik krvavých stop. Pohlédl pozorněji do přikopu. Táta tam ležel bez známek života v krvi, ledabyle přikrytý travou. Spustil poplach a tak ne, nikoho neviděl, nic zvláštního už nám povědět nemůže.

Kriminalisté se rozdělili na několik skupin, samozřejmě až když pes ztratil stopu. Hledali jsme sami. Pošťákovo kolo se našlo o kus dál v žitě, brašna zmizela. Padala noc, teď už se nedalo nic dělat.

Tělo zavražděného jsme nechali odvézt na prosekturu, zajistili místo a ve tři ráno. se pokračovalo.

Vysekali jsme v příkopu trávu, a ne nadarmo. Nalezli jsme tam sekyrku. S vraždou sice zřejmě bezprostředně nesouvisela; protože útočným nástrojem musel být nějaký nůž, ale ta sekyrka tam dlouho ležet nemohla. Co když si ji pachatel připravil do zálohy?

Již večer a dlouho do noci, a časně ráno znovu, jsme se vyptávali lidi, zajímalo nás, zda se tady ně

kdo cizí neobjevil; jestli někdo něco neviděl nebo neslyšela Ano, jeden místní člověk ze Ždírnice sly

šel nějak kolem poledne, mohlo to být nejspíš čtvrt hodiny před dvanáctou, jakýsi křik, znělo to jako voláni o pomoc, ale nevěnoval tomu pozornost.

37

Zjišťovali jsme cestu listonoše. Mezi 11. a 12. hodinou měl dorazit na místo, kde jsme ho teď nalezli. Tak to by souhlasilo. K činu došlo pravděpodobně ve tři čtvrti na dvanáct. Vražda v pravé poledne. Na silnici nedaleko vesnice.

V té době se potulovalo ve Ždírnici několik světských, byli to brusiči nožů a mrtvý měl bodné rá

ny nožem. Samozřejmě, že jsme se o ty lidi bliž zajímali a brzy jsme je objevili. Dva brusiči a dva flekaři z Hradce. Kroutili se, zatloukali, švindlovali čas, vypadalo to hodně podezřele. Ale nakonec za tím udělalo konec svědectví řidiče autobusu. Ti čtyři odjeli z vesnice dřív, než k vraždě došlo. Proč tedy lhali? To se ovšem zjistilo. Měli na svědomí nějaké menší krádeže a podvůdky.

Ten den ráno, kdy už mizela rosa, přišli jsme na další nález. V lánu na opačné straně silnice zůstala listonošova brašna a čepice. Brašna vybraná, peníze chyběly, nalezené věci okamžitě putovaly na daktyloskopii.

Ráno jsme také nasadili do akce maximální počet lidi; přijeli krajské kriminálky, měli jsme dvě zá

kladní verze: Loupežnou vraždu spáchal někdo z místních lidi nebo člověk, který se pošťákem ná

hodně setkal.

Klonili jsme se k první možnosti, že totiž zločin má na svědomí někdo, kdo je tu doma. Někdo, kdo věděl, jak to tady chodí, kdo znal listonošovu trasu a zjistil si, že právě ten den pan Junek roznáší dů

chody.

Tipovali jsme mezi místními lidmi, a mezi jmény, která nás zaujala, se objevil i nějaký Jaroslav Lukáš. Byl prý na návštěvě u matky, ale už zase odjel. Jeho matka, namouduši, byla poctivá ženská, všechny děti řádně vychovala, ale Jaroslav se jaksi nepovedl, třiadvacetiletý mládenec a už měl za sebou čtyři tresty.

Jenže to s ním vypadalo na levotu, dva dny před vraždou se vracel zpátky na Slovensko, sama matka ho vyprovázela na autobus. A dala mu na cestu dvě stě korun, protože neměl, jako obyčejně, pení

ze.

Tohle by nám tedy mělo stačit. Ale kdepak; něco takového se musí ověřit. Ve skutečnosti se nikdo z cestujících ani řidič neupamatovali, že by tehdy mladý Lukáš skutečně odjel. To ovšem ještě nic neznamená, pamatovat se nikdo nemusí. Ale objevil se další, pozitivní svědek: Muž, který zahlédl Lukáše ten den, kdy se stala vražda. Bylo to asi tři kilometry od místa činu, u potoka, kde si Lukáš omýval ruce.

Teď už toho bylo dost pro vážné podezření, ale ještě moc málo pro prokurátora. Dali jsme se do podrobné prohlídky terénu od místa vraždy k potoku, kde byl Lukáš tehdy spatřen. A vyplatila se ta mravenčí práce, namouvěru. Jeden kolega našel kus látky z hnědé mikiny asi půl druhého kilometru od silnice, ale útržek byl bez krve. Jenomže potom jsme našli celou mikinu, byla zakrvácená a právě ten kousek na ní chyběl. A co víc, právě takovou mikinu měl podle našeho svědka Lukáš na sobě. Nu a tu sekyrku z příkopu poznala paní Lukášová jako svůj majetek.

Ostatek už byla práce kolegů na Slovensku. Šli po Lukášovi až k jeho milence, ale tam už nebyl, dopadli ho za týden v Ružomberku. Našli u něho v nových šatech ještě osm tisíc a dýku.

Plánem na přepadení pošťáka se zabýval už dávno a tehdy odjel jen do Dvora Králové, kde si koupil dýku. Měl s sebou ještě sekyrku, kterou si vzal doma. Vrátil se a přespal v lese a pak číhal na listonoše. Čekal na něho u cesty, aby mu prý připálil cigaretu, ale Junek že nekouří a chtěl skočit na kolo, když se po něm Lukáš rozmáchl sekerou; zasáhl jen kolo a topůrko přerazil. Pošťák začal volat o pomoc a utíkal, ale mladý Lukáš ho dohonil a ubodal k smrti.

Všechno nám to při rekonstrukci předvedl, v jeho hlase nebyla stopa lítosti. Dostal po právu patnáct let.

38

17 případ

KLOBOUK OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA

Znám jednoho muže, kterého, jak pochopíte, nemohu jmenovat. Je to docela obyčejný člověk s dobrou pověstí, ale jeho průzračný život je fádní, bez zvláštních událostí a vzrušení. Ráno odejde do práce, odpoledne se vrátí, poklábosí s manželkou, někdy něco opraví, zryje záhonek, pohraje si s dětmi, večer je zkouší nebo se dívá na televizi kromě středy. To chodí na partičku mariáše. Odejde za deset,minut sedm a pět minut po jedenácté se vrací. V sobotu dlouho spí, na neděli, pokud dá po

časí, jezdi s rodinou na výlet.

Jedinou nepravidelnost do jeho života přinášejí drobné melouchy. Občas přijde někdo že sousedství, jestli by se nešel podívat na vodovod, na karmu, na splachovací zařízeni. A to je všechno. Ne

ještě něco: Dvakrát nebo třikrát za rok odjede na krátkou služební cestu.

Lidé toho prostého člověka mají rádi a leckterá roztrpčená manželka ho dává za vzor muži, který se třeba rád ohlédne za jinou, nebo jednou za čas přebere. Ale mužští se na něho dívají s jistou dávkou pohrdání: Takový pecivál, jakživ si ani z kopýtka nevyhodí, jen se šmrdolí kolem rodiny, nic si neu

žije, prostě nekňuba.

Páni! Já vám tedy něco řeknu: Tenhle člověk v tom vyhazování z kopýtka všechny své známé strčí do kapsy. Služební cesty jsou pláštíkem. Odjíždí tehdy, když už má z melouchů něco pod cihlou. Pak vyrazí třeba do Brna nebo do podobného živého města a tam to roztočí. A jak! Kdybych chtěl popsat, co tam dělá, musel bych to vydat jedině jako soukromý tisk. Stačí?

Je to člověk dvou existencí. A ono takových fiškulínů bude asi víc, alespoň mi to napadá při vyprá

vění kapitána Jaroslava Šnábla z pražské kriminálky. Kapitán Šnábl za těch dvacet let praxe u Bezpečnosti pamatuje už něco případů, ale tenhle vytahuje ze vzpomínek zřejmě pro jeho pointu.

Napřed bych však ještě seznámil čtenáře s hlavním jevištěm příběhu: Je to co byste kamenem dohodili od Fidlovačky. Ano, od toho místa v Nuselském údolí, tak dobře známého z populární divadelní hry, kde teď stojí divadlo Na Fidlovačce. Před hlavním vchodem se rozkládá nevelký park, po jedné straně budovy je ulice s tramvajemi a hned za ni dlážděné koryto Botiče, z druhé na stráni vede málo frekventovaná ulice, kdysi dávno však důležitá cesta na Pankráckou pláň a pak dál k Benešovu.

Avšak už koncem století začala cesta pustnout, frekvenci přebírala nová silnice přes Palouček okolo nové trestnice. Starou cestu z jedné strany lemovaly chátrající chalupy a dobu slávy už připomínal pouze jediný honosný tedy kdysi dávno honosný šlechtický dům s renesančním portálem a balkó

nem. V padesátých letech začaly stráň nad tou kdysi slavnou ulicí pohlcovat nové činžovní domy a za deset let byla celá kdysi slavná a dnes už zapomenuta ulice v jejich stínu. Jen pár ubohých chalup bez přívodu plynu a vodovodu zde čekalo na dozrání svého osudu. A právě v té době se udála příhoda, o které kapitán vypráví.

Bylo to v červenci 1.960, kdy k nám přišla ustrašená paní ze starého domku v Nuslích nad divadlem, a že se tam prý stalo v noci něco strašného. U sousedů měli nějakého chlapa, bylo slyšet křik i rány, nakonec sténání a pak ticho. Stařenka neodolala a podívala se kukátkem na chodbu přízemního domku. A co spatřila? Jak ti její sousedé vynášejí někam do noci bezvládné tělo cizího muže. A k ránu zahlédla sousedku, jak stírala z dlaždiček na chodbě krev.

V chalupě kromě stařenky bydlela ještě Vilma Stoklasová a její druh Ladislav Postl. Říkámli druh, není to tak docela správné. Byl to spíše ochránce, nebo lépe, pasák Vilmy Stoklasové, která sebe i Postla živila prostitucí. Postl, jak je u těch chlápků zvykem, byl známý násilník. Není divu, že babka přišla celá vyjukaná, jen aby ti dva se nedozvěděli, že nám něco řekla, měla strach, že by se jí pomstili.

Věc vyhlížela vážné; nebyl čas na dlouhé rozmýšlení a šli jsme, jak bylo nutné, naostro. Za půl hodiny jsme zvonili u bytu toho povedeného pářu. Abychom kryli starou paní, říkali jsme, že nám zmizel jistý muž a poslední stopa konči v jejich bytě. Dívali se rozpačitě, nevěděli, na čem jsou a co víme my.

V bytě to vypadalo! No; hrůza! Prostě takový kutloch plný nepořádku. Vilma nebyla žádná tuzexová princezna, ale bludička druhé kategorie. Jak se tak po bytě dívám, vidím pod gaučem zakrvácené prostěradlo a pod umyvadlem šedivý klobouk, také se stopami krve. Tak co? Uhodili jsme na ty dva.

39

Jejich odpovědi neslané nemastné, blekotali něco o tom, že tu měli v noci známého, ale vlastně neznámého, ani nevědí, jak se jmenuje, trochu se pohádali a nakonec ho vyprovodili ven. Bylo vidět, že s námi chtějí hrát betla, času nebylo nazbyt, tak jsme si je odvezli na kriminálku, kde jme vyslýchali každého zvlášť Vilma vyprávěla, že byla večer na zábavě ve vinohradském podniku Na Zvonařce nad Nuselskými schody tehdy se Zvonařka se svou lidovkou dostala na vrchol slávy a byl tam také Postl. Každý ovšem seděl zvlášť, je také nabíledni, proč. Vilma lovila známost. A skutečně zanedlouho zabral starší už pán, vypadal náramně usedle, ale vysílal na Vilmu jeden žhavý pohled za druhým.

Chvíli spolu popíjeli a pak šlo všechno podle obvyklého scénáře, který nám Vilma ovšem trochu upravovala.

Prý Postl, když viděl, že Vilma s tím neznámým odchází, zvedl kotvu a jel domů, byl tam dřív než ona se svým nápadníkem. Sotva se Vilma začala svlékat, ten starý muž brutálně a úplně zdivočele se na ni vrhl (jako na nějakou lehkou holku a já jsem pořádná ženská, říkala nám s drzostí, vlastní všem povětrným děvám, ona se polekala a začala křičet. Tak zakročil Láďa, oba muži se dostali do křížku a pak nezbylo, než žhavého a násilného milovníka vyprovodit. Co bylo dál s tím pánem, Vilma neví.

Postl nám věšel na nos v podstatě stejného bulíka, zdálo se, že oba se napřed domluvili, kdyby něco prasklo.

Ve skutečnosti to vyhlíželo dost zle, podobných případů jsme už zažili víc a leckdy měl s postiženým co dělat prorektor. Otázka číslo jedna zněla: Kam se poděl ten muž?

Mohl být buď zraněn, či někde v bezvědomí nebo mrtev. Objeli jsme zdravotní střediska, zda někde nehledal ošetření 55 až 60letý muž, ale nic, zklamaly i nemocnice. Prohlédli jsme pečlivě park a okolí a samozřejmě také Botič s kanály, které do něho ústi.

Pátralo se i Na Zvonařce. Tam se číšník na postaršího nápadníka Vilmy Stoklasové opravdu upamatoval, ale to bylo všechno, prý toho člověka viděl poprvé, nikdo ho tady neznal. Kam se tedy poděl?

Jediné, co nám po něm zbylo, byl klobouk. Ano, ten šedivý klobouk pod umývadlem, o němž jsme předpokládali, že patřil neznámému muži. Laboratoř potvrdila, že krev na něm je stejné skupiny jako skvrny na prostěradle a na dlaždičkách. Tak tedy klobouk se stal naší jedinou stopou. Ale najděte mi v Praze člověka, jemuž patří někde pohozený klobouk? Občas se i taková věc podaří.

Uvnitř lemovky toho klobouku jsme objevili číslo a vedle rok 1959. Vypadalo to na číslo opravny.

Chytili jsme se této možnosti a vydali se po opravnách v Praze. Až jsme ji našli v Dejvicích, tedy v Praze 6. Ano, byla to jejich značka a tak nahlédli do záznamů z roku 1959. Ukázalo se, že klobouk sem tehdy přinesl nějaký pan Kryštof, ale nic víc, ani křestní jméno, ani adresa.

Protože Na Zvonařce onoho muže nikdo neznal, řekli jsme; že si sem třeba zajel vyhodit z kopýtka z opačné strany Prahy. A opačná strana je Praha 6. V Dejvicích měl také v opravě klobouk. Nemůže být z této čtvrti?

Vytipovali jsme tady všechny Kryštofy ve věku od 55 do 60 let. Bylo jich 16 a objížděli jsme jednoho po druhém, až zbývali už jen dva. Když jsme u toho předposledního zazvonili, bylo všechno jasné. Přišel nám otevřít starší, usedle, poklidně a důvěryhodně vyhlížející muž, v náručí s dvouletou vnučkou a s obvázanou hlavou.

Když uslyšel, že jsme od kriminálky, tak jen pokýval ofačovanou hlavou a řekl: Já vím, o co jde, tak pojďte dál! A bylo mu moc divné, jak jsme na něho přišli. Nijak se netajil, že ho to mrzí, obával se ostudy (zbytečně, ani Kryštof není pravé jméno, pravdu se nikdo z jeho známých nedozvěděl), měl tady výbornou pověst, takový člověk, který si hledí jen práce, rodiny a vilky na Hanspaulce, naskrz důvěrně známý všem sousedům.

Jenže tenhle pan Kryštof říkejme mu tak dál čas od času, když přišel k penězům navíc, někam se ztratil a pak to roztočil na plné pecky. Tentokrát se mu to však pořádně nevyplatilo. A vyprávěl, jak to bylo doopravdy.

Když ho Vilma dovedla do bytu, zinkasovala nejdříve obvyklou taxu, dvě stovky nu, a když byli v nejlepším, objevil se náhle Láďa. Spustil pokřik a ztropil děsný randál, že mu je manželka nevěrná, vyhrožoval, ohlížel se po nějaké zbrani. Zabije tě! křičela Vilma na milence, dej mu raději prachy, je to alkoholik, zachraň sebe a mne, prosím tě!

Jenže postarší milenec měl jako zudělání už jen poslední stovku, a to se zdálo Láďovi málo, myslel, že víc dát nechce, a tak ho za vydatné pomoci Vilmy zbil do bezvědomí. Co bylo dál, pan Kryštof

40

neví. Probudil se až k ránu ve křoví v parku, potlučený, zkrvavený, bez peněz, občanské legitimace a bez klobouku.

Naštěstí jel kolem taxikář, který chtěl zraněného převézt do nemocnice, ale pan Kryštof mu to cestou rozmluvil a nechal se zavést na Hanspaulku, kde taxikářovi zvýšil odměnu za mlčeni. Manželce řekl, že ho přepadli chuligáni a že se zdržel na policii, než ty darebáky dopadli. Pak zavolal známému lékaři, aby ho přišel ošetřit.

Už to, že se něco takového panu Kryštofovi stalo, že ho přepadli chuligáni, Kryštofa, kolem něhož se nikdy nic neděje, byla pro sousedy velká událost. A co kdyby věděli, jak to bylo doopravdy!

Pan Kryštof tedy dostal lekci, Láďa Postl čtyři roky a Vilma Stoklasová dva. Ale nevím, nevím, jak by byl případ skončil, nebýt toho klobouku docela obyčejného .člověka. ,

41

18 případ

SUPÍM LETEM

Bylo to den před Štědrým večerem v roce 1953. Rovinou pod Pálavskými vrchy mezi Brnem a Bratislavou uháněl rychlík. Nechával za sebou chvost jisker, každou minutu polkl půldruhého kilometru, spěchal, vezl stovky lidi, jejichž mysl i srdce již okouzlil nastávající poetický svátek. Viděli v duchu vánoční stromek těšili se na shledání se svými drahými, na radost v dětských očích, na polibek pod jmelím, hovor plný nadějí klouzal sem tam, někteří klímali v koutku kupé, spřádali sny a najednou do toho všeho zasáhla hrůza. Zakvílení brzd, ohromující náraz, srážka, při níž se expresní vlak složil do beztvarých trosek jako dětský vláček, do něhož vzpurný chlapec vší silou kopne.

Následky bylystrašlivé. Sto pět mrtvých, stovky zraněných, ten den před Štědrým večerem zapsal do análů železniční dopravy jedno z největších neštěstí. Celý rozsáhlý aparát se rozjel k horečné zá

chraně těžce zraněných, srdce se svírala úzkostí i žalem ale současně se začali slétávat supi. O tom však ještě nikdo nic nevěděl.

Tenhleten případ navazuje na událost daleko tragičtější myslím na to železniční neštěstí u Šakvic, tehdy v třiapadesátém, vypráví major Zdeněk Bažant. Kriminalista hovoří pomalu, rozvážně, jako by každé slovo ukrajoval. Být stenografem, chtěl bych mít takového šéfa. Však ona taková uvážlivá řeč má i jinak něco do sebe: Co se jednou poví, to platí; a je to jasné ve všech obrysech. Pomalý v řeči, rychlý v činech, myslím si ale ono nakonec není nejdůležitější, co si reportér myslí. Na to čtenář není zvědav, na to ne, ale na fakta. Tak prosím.

Tehdy totiž pár výtečníků ze správy Bratislavské dráhy v čele s přednostou právního oddělení přišlo na myšlenku, jak na tragickém neštěstí vytřískat hromadu peněz. A už se jelo ve velkém. Podvody, vydírání, úplatky, krátce kořistění na odškodném po usmrcených, procenta z přiznaného bolestného a invalidity. Nejen to, Ti lidé si dokázali i oběti vymyslet, no, dalo jim to přes milión korun, než jsme jim to zatrhli. Ale mně nejde teď o tento případ, chtěl bych začít z jiného konce …

A ten je pár set kilometrů dál od Šakvic, až u České Lípy, kde se Vlasta Zámrská, dělnice v místní továrně, seznámila s Jiřím Chroustem a pojala ho za chotě. I bylo to pár měsíců šťastné manželství

pár měsíců. Do té doby, než Chroust odešel na vojnu. Nu, a pak jak to někdy bývá, Vlastička ukázala, že jí čerti šijí tělem. Střídala milence, práce jí nevoněla, až jí dočista nechala. A pak to všechno pokračovalo, jako podle recepisu: Rozvod, další milenci, flákárna, první podvůdky. Všechny se zdařily, protože povedená Vlastička v sobě objevila vlastnost, která je pro takové Vlastičky zlatým dolem

vzbuzovala důvěru. Ne, nebyla nijak zvlášť‘ hezká tahle sedmadvacetiletá žena, ale lidé jí věřili.

Kdekdo jí naletěl. A nejen lidé prosti, ale i světem protřelí, zkušeni doktoři, důstojnici . Její výřeč

nost nahrazovala všechny doklady a legitimace. To byl ovšem pouze začátek. V roce 1954 Chroustovou v Praze zranilo auto, byl to těžký úraz, fraktura páteře a tak. Dali ji do pořádku na Jiráskově klinice, ale jedna noha jí už zůstala trochu kratší a po propuštění nosila od pasu po krk korzet a chodila o berlích. A pak jí náhoda ukázala, jak by mohla z těchto následků těžit.

Ta náhoda se přihodila v restauraci, kde Chroustovou porazil podnapilý muž. Ženu odvezla sanitka do nemocnice, kde lékaři nic podstatného nezjistili, avšak Chroustová na lůžku přišla na myšlenku, jak těžit ze zdravotnictví.

Dělala to tak, že se třeba na ulici nebo někde v lokále složila, nechala se odvézt do nemocnice a tam si pár týdnů pobyla odešla na revers dřív, než lékaři dospěli k shodnému závěru. Nikdy se nestalo, že by na ní někdo vymáhal doklady, třeba jen občanský průkaz, k tomu všemu stačila výmluvnost, a to se ví, trocha hereckého umění, s jakým Chroustová dokázala vzbudit soucit. Někdy se vychloubala strýčkem kdesi na vysokém místě, jindy tajemně naznačovala, jaká ona je vlastně důležitá osobnost a nakonec se soustavně vydávala za inženýrku a kapitánku armády. Tak jí také titulovali, tak jí také vystavovali potvrzení o léčeni, a najednou měla Chroustová fůru nových dokladů i když je nepotřebovala.

Prošla při té své svobodné živnosti na třicet nemocnic a nikde nikdo nezapochyboval o její pravdomluvnosti. A procestovala tak celou republiku. Nebyl to špatný život …

42

To zaopatření v nemocnicích Chroustové však nestačilo, vždycky si drobnými podvody dovedla obstarat pro sebe pár korun, na několik dní života zase někde venku. I když už dávno mohla normálně chodit, přece jen se ploužila o berlích, budila lítost a důvěru.“

A Chroustovou jako by něco táhlo za dvojím suknem. Již se docela vžila do hodnosti kapitána. Vyhledávala mladé vojáky i důstojníky, seznamovala se s nimi a na takové známosti se zase odvolávala jinde. A vždycky jí to něco vyneslo. Někdy půjčku na, věčnou oplátku, jindy třeba peněženku, hodinky, nebo . tak něco.

V táborské nemocnici například poznala ředitele jednoho závodu, samozřejmě představila se jako kapitánka armády. Soucitný muž jí dokonce nabídl manželství. Domluvili, že spolu pojedou do Čelá

kovic, kde prý má Chroustová vlastní dům a osobní auto. A tak nastávající novomanželé odjeli na veselku. Při přestupování v Praze odešli do nádražní restaurace na večeři.

V té době vstoupil do jídelny skutečný kapitán od armády. Jakmile ho Chroustová uviděla, vstala od stolu a důvěrně se k němu naklonila: „Jak je to možné, ty tak mladý a jsi už kapitánem a já slou

žím tolik let a jsem taky kapitán. Ty jsi mě už dohnal.“ Pak se dorozumívali, kde kdo slouží, koho tam má známého, a po večeři odjeli všichni tři do Čelákovic. Až kdesi před Mstěticemi se důstojník zeptal Chroustové, co je vlastně zač. A to jí stačilo. Omluvila se, že je jí nevolno, a odešla.

Když vlak dojížděl do Čelákovic, měl už ředitel strach, že se jí něco stalo, že asi vypadla z vozu. A tak se hned pátralo po celé trati. To už podvodnice vysedávala kdesi v Praze a nastávajícímu novomanželu zůstal na památku kromě prázdné peněženky jen kufřík se špinavým prádlem.

Jindy se cestou do Bratislavy seznámila s jedenácti vojáky v čele s rotným; jeli do Vyškova přejí

mat tři speciální auta s vysílačkami. Představila se jim jako inženýrkapitán. Za jízdy si vypůjčila khaki košili, vázanku a lodičku, aby nebyla nápadná v civilním obleku při transportování vojenských vozidel. S kolonou aut jela z Vyškova až do Trnavy. Před Bratislavou požádal rotný Chroustovou, zda by převzala velení transportu, aby mohl ve městě navštívit svou ženu. Chroustová mu napsala povolení k opuštění transportu a sama velela vojákům až do Trnavy kde čekali na příjezd rotného.

Podvodnice mezitím prozřetelně zmizela.

V té době se však už schylovalo k vyvrcholení. bariery Vlastičky Chroustové, která se tentokrát zakousla do statisícového sousta. A zase ji na velkolepou myšlenku přivedla náhoda: když ležela s předstíranými obtížemi znovu v nemocnicí, byli kolem ní i zranění ze železničního neštěstí u Šakvic. Hodiny a hodiny poslouchala podrobnosti o té hrůze, až znala všechno tak dokonale, jako by sama byla jednou z obětí. A co bych nemohla být? řekla si. A tak v dalších nemocnicích se už hlásila jako postižená od Šakvic.

Vžila se do této úlohy tak dokonale, že jednou hovořila o svém bědném údělu i s neznámou ženou, s níž se setkala na obědě v pražském slovanském domě. Ale, ale, řekla se zaujetím ta neznámá á představila se jako advokátka, to byste měla nárok na odškodné. Chroustové najednou viděla ,místo těch pakatelů velkou rybu a vrhla udici. Advokátka podle jejích údajů všechno spočítala, vyšlo to na 218 280 Kčs a podali žalobu. Byl z toho soud a k tomu soudu přišli jako experti podaření ptáčkové v supím hávu z bratislavské dráhy. Odhalili kolegyni, ale museli mlčet a táhnout s ní za jeden provaz.

Jenže zatím někdo jiný z jiného provazu upletl léč, do níž se nejen supi, ale také Vlastička Chroustová. U soudu pak žena, která jen svou výřečností a schopností vzbuzovat důvěru, napálila několik set lidí, marně uplatňovala vrozené vlohy, marně apelovala na své zranění, marně pokulhávala, marně vzbuzovala soucit. Spravedlnost zůstala. neoblomná a naměřila jí čtyři roky.

43

19 případ

PŘÍPAD S LEVÁKEM

Nadporučík Stanislav Ptáček z gottwaldovské (nyní zlínské) kriminálky mi tady v tom městě bot, chemického průmyslu a filmových laboratoří vlastně vypráví klasickou detektivku: Případ, k jehož rozuzlení vede taktika, vtip í trpělivost kriminalistů. Příliš se tady neuplatnila vě

decká kriminologie, šlo spíš o fortel. Předejme však slovo nadporučíka Ptáčkovi, aby nám nejdřív sdělil základní fakta.

Tak tedy koncem máje před deseti lety našim mládencům v Hodoníně oznámili, že se pohřešuje od 25. května Pavel Štěrba, padesátiletý havíř z Bohatce.

Den předtím navštívil v sousední vesnici příbuzné a večer pak popíjel v místní hospodě. Po půlnoci se vracel domů s tchánem, ale na dvoře se rozhlédl po noční obloze a povídá: „Ach, to Je škoda jít spát, je tak krásně!“ A odešel. A od té chvíle ho nikdo nespatřil.

Ne že by ho nehledali. Paní Štěrbová věděla, že manžel má oblíbené místo u přívozu, asi pět minut od domku. Tady u řeky rád v noci sedával, pokuřoval; broukal si písničku.

Za hodinu ho tam šla hledat, ale Pavel nikde. Nenašli ho ani sousedé, a tak se obávali, že v podnapilosti spadl do řeky a utonul. Až čtvrtý den objevil Štěrbu jeho tchán. Utonulého. To „utonulého“ však platilo jen pro první okamžiky. Lékař zjistil, že Štěrba má na hlavě pět ran, všechny nad levým boltcem a v levém zátylí, dvě hluboké podélné rány prorazily kost, každá z nich mohla být smrtelná. Pitva prozradila, že Štěrba nemá v plicích vodu. Krátce a dobře, do řeky byl vhozen už mrtvý. Tak tedy vražda.

Teď se vynořila série obvyklých otázek, které jsme soustředili nakonec do dvou hlavních: Proč? a Kdo? Ptát se kde, jsme už nemusili, místo jsme objevili sami. Desítky našich lidí prohledávaly okolí, zejména terén kolem přívozu. A tady jsme to našli.

Při detailní prohlídce pravého břehu Moravy jsme v místech, kde jsou uvázány loďky, narazili na roztroušené, sotva postřehnutelné stopy krve směřující k řece. Také na jednom z několika topolů hned nad řekou objevil náš technik dvě větší zahnědlé skvrny. Krev jako by stékala po kmenu. Vypadalo to ještě nadějněji, když jsme na kůře toho stromu našli i chomáček vlasů.

A ještě něco. U sousedního topolu byla upevněna stará loďka, již vytažená na břeh. Jedno očko řetězu někdo nařízl pilkou na železo a to zcela nedávno. Samozřejmě že všechny nálezy šly hned do kriminalistického ústavu na expertizu.

Je to taková stará finta, že když se někde něco stane, člověk se snaží hned zjistit; zda se v téže době v blízkém okolí neudálo ještě něco zvláštního. Často spolu takové věci souvisejí. A tady proražené dno.

Kdo to provedl a proč? Souvisí opravdu tahle krádež s vyšetřovanou vraždou?

Zatím jsmetu měli podrobnější hlášku o Štěrbovi. Vyučil se zámečníkem a pracoval nejprve ve Vídni, po okupaci v Hodoníně a pak dělal v Praze taxikáře. Dost si tam tehdy vydělal, ale hodně pil, žena mu to vytýkala, docházelo k různicím, nakonec přesídlili znovu do Rohatce a Štěrba si našel místo havíře. Měl slušné příjmy, ale zase tu byl ten nešťastný alkohol, který ho už předtím připravil o místo, šoféra.

Samozřejmě že jsme se museli zabývat i verzi, podle niž smrt Pavla Štěrby mohla pramenit z rodinných nesvárů. Ale nakonec jsme tuhle možnost zavrhli. Tak to znamená, že vrahem byl někdo docela cizí, snad nějaký pytlák, pro něhož se Štěrba ptal nepohodlným svědkem, nebo, nedej Pánbůh, náhodný člověk, hledej ho teď !

Tím se pátrání značně rozšířilo, neměli jsme skutečně žádný důkaz, který by ukazoval na určitého pachatele. Tak tedy začalo úmorné tipováni a prověřování lidi z Rohatce a širokého okolí. Věřili jsme však na šťastnou hvězdu, a nakonec jsme měli seznam více než třiceti lidi podezřelých z pytláctví, z drobných krádeží, tuláctví a podobně. A mezi nimi jsme hledali vraha. Dobře. Ale jak? Podle jakých známek? No, vodítko jsme měli.

Podle krevních stop na kůře stromu (potvrdilo se, že jsou shodné s krevní skupinou mrtvého) jsme usoudili, že Štěrba seděl před vražedným útokem u kořene topolu. Všechny rány na Štěrbovu hlavu padly z levé strany. Tak tedy pachatel byl nepochybně levák.

44

Takového leváka jsme mezi podezřelými objevili. Byl to jednatřicetiletý František Andrš, horník z Rohatce. Štěrbův blízký spolupracovník a známý. Znamenitě se vyznal v přírodě, měl fantastický pytlácký čich, věčně byl po lesích, u vody. A ještě jedna zajímavost kolem tohoto leváka. Človíček na pohled slabé postavy, lehce a s úsměvem zvedal metráková břemena.

Začali jsme si Andrše oťukávat. Pak jsme si ho už vzali k výslechu, protože jsme na něho něco vě

děli. Ne něco, co by souviselo přímo se Štěrbou, ale. prasklo na něho vyloupeni dřevěné boudy geologů.

Při téhle příležitosti jsme si ověřovali jeho alibi na noc vraždy. Bylo víc než chatrné. Tvrdil, že byl hodinu před půlnocí u řeky, asi dvě stě kroků od přívozu, připravoval si tam instrumenty na chytání ryb, vrátil se domů asi ve tři.

No, dalo to ještě dost práce, než se přiznal. A jak to bylo? Takhle: Tu noc si šel Andrš pro dvě loď

ky. Chtěl je rozmontovat a postavit si pramici pro sebe. Vzal pilku na železo a vypravil se k přívozu.

Ale tam už seděl Štěrba a kouřil. Když Andrea zpozoroval, šel k němu a povídal: „Nedívej se na mne, koukej, mazat, nebo ti dám do rypáku!“

Opilý Štěrba pák chytil Andrše za blůzu, ale prchlivý pytlák se už rozpřáhl a udeřil kamaráda několikrát klackem po hlavě. Pak nehybného člověka hodil do řeky.

Tak tedy vražda v hádce, vlastně náhodná? Ne, to se nám nezdálo, protože levák udeřil oběť do levé strany hlavy. To znamená že stál za Štěrbou a ne před ním. Neudeřil ho také klackem, ale něčím kovovým, ostřejším, asi pilkou. Výslech pokračoval. Teprve zadlouho přiznal Andrš všechno.

Ty loďky už ukradl. Prorazil v nich díry, aby zůstaly někde po proudu u dna, jen řetězy si ukryl; chtěl z nich udělat dětem houpačku. Pak při svitu měsíce zahlédl někoho u stromu, seděl tam Štěrba a něco si pobrukoval. Andrše napadlo, že ho Štěrba viděl a že by ho mohl prozradit. Proto se k němu nepozorovaně přiblížil a několikrát ho kovovým obloukem pilky uhodil zezadu do hlavy. Pak ho hodil do řeky a za ním i Štěrbovo pouzdro na cigarety a baret.

Jen tak na okraj tohoto případu: Při kompletním vyšetřování jsme Andrše usvědčili z dalších jedenadvaceti loupeží, krádeží a podobných činů. Byl to sice člověk, který neuměl číst a nedokázal se ani pořádně podepsat, ale jinak to byl práskaný chlápek.

45

20 případ

ČLOVĚK V KOZELCI

Kozelec. To je přece slovo … V kozelci do kozelce z kozelce… Je to ovšem podle Pravidel českého pravopisu, to se nedá nic dělat a není naším cílem uvažovat, jak vlastně vzniklo. li aktem ovšem je, že v následující historii má kozelec své místo, ovšem ještě v souvislosti s podnikem, jemuž se říká

„lidovka“: ~ No znáte to nebo lépe řečeno znali jste to. Kdysi.

Lidovky byly podniky, kde se majitel či nájemce a také zaměstnanci dokázali točit. Vedle toho hostinský musel mít výborného kuchaře, zkušeného výčepního a dobré sklepy. Pak to letělo. Dobré jídlo, dobré pití, levné ceny, na ubrusy se už příliš nehledělo, ale spokojenost byla na všech stranách u štamgastů, u personálu i u šéfa, který korunku ke korunce a tisícovku k tisícovce si dával pod cihlu.

Když už jich tam měl hodně, pak často pojal velké plány, zařídil si noblesní podnik a obyčejně, zkrachnul.

Ale tohle sem už nepatří: Chtěl jsem jen podniknout malou exkurzi do lidovek blahé paměti. Jedna taková lidovka v roce 1946 „letěla“ v Praze Na Poříčí ve dvorním traktu jednoho domu. Těšila se velké přízni hostí a majitel pan Josef Stuchlý si mnul ruce. Počítal, že avšak nechme stranou životní perspektivy i skutečné osudy pana Stuchlého a předejme slovo kapitánu Františku Kadlecovi.

V téhle dobře prosperující restauraci se točilo třicet zaměstnanců. Pět z nich, samozřejmě svobodných, bydlelo ve velké ubytovně, kterou pan Stuchlý při podniku zařídil. Kromě těch pěti spal zde i bratr hostinského Jan Stuchlý ženatý muž, manželku „ měl na jižní Moravě, kde si. právě stavěl rodinný domek. V restauraci u bratra byl normálně zaměstnán a navíc pověřen jakýmsi dozorem nad personálem: Tak to v tom podniku chodilo.

Ale jednou časné ráno někdy uprostřed července volali do Bartolomějské, že Jan Stuchlý. se stál obětí nočního přepadení. Tři lupiči ho vyřídili a ukradli 110 000 korun. Měl jsem právě službu, padlo to na mne.

Na místě jsme zjistili, že večer asi k deváté po uzavření podniku všichni odešla a ze zaměstnanců .

zůstal pouze Jan Stuchlý. Trochu se osprchoval ve společné koupelně a když se pak vracel na ubytovnu, tak se to stalo: Vyskočili proti němu tři muži s pistolemi, a aby koukal otevřít kasu. Co mohl dělat? Měl strach, rozumí se, šel do kanceláře, ze zásuvky psacího stolu vzal klíče od pokladny, kasu otevřel a jen se díval, jak se tihle tři pakují. Ty chlapíky nezná, nikdy předtím je neviděl, jen si pamatuje, že mluvili špatnou češt n

i ou.

Když vybrali pokladnu, lupiči si ještě vyžádali prádelní. šňůru a ručník. Odvedli Stuchlého do kumbálku vedle koupelny, tam ho spoutali na rukou a nohou, přivázali ke kovovému kruhu na zdi a do úst mu vstrčili roubík a obličej převázali ručníkem. Pak mu popřáli dobrou noc a zmizeli.

Nějak k půlnoci se vrátili tři z těch pěti zaměstnanců, jak si vyrazili na toulku noční Prahou. Šli se před spánkem omýt do koupelny a tam uslyšeli sténání z kumbálku. Otevřeli dveře, a podívejme se, na kruhu zpola visel spoutaný šéfův bratr, už dočista v bezvědomí, zrudlý v obličeji, jen sténal. Zavolali lékaře, ale než přijel, podařilo se jim přivést Stuchlého k vědomí.

Takhle vypadal stručně ten případ, který nám doplnilo ještě několik faktů.

Ukázalo se například, že když večer odcházeli za zábavou, nikdo v cizí v podniku nebyl, alespoň nikoho neviděli. Dveře za sebou, jak bylo zvykem, uzamkli, ale při návratu je našli odemčené. Nepřišlo jim to divné, mysleli, že ti dva, jak se od nich večer trhli, jsou už doma, a zapomněli za sebou zamknout, to se někdy stávalo. Ve .skutečnosti se však ti dva zbývající noční tuláci vrátili až mnohem později. ‚

Tohle pro nás ještě moc neznamenalo. Ale když jsem prohlížel rozřezanou šňůru, zjistil jsem, že na ní nejsou žádné uzly. Ani jeden. Ptal jsem se těch lidí, kteří našli šéfova bratra: Ne, nikdo si nepamatoval, že by na šňůře zůstaly nějaké uzly, Ovšem, spoutejte člověka tak; aby na šňůře nebyl žádný uzel. Teď‘ to vypadalo, že Stuchlý přepadení předstírá ale jak to dokázat?

Hodně jsem se o té věci napřemýšlel a několik dní jsem zkoušel spoutat se prádelní šňůrou tak, jako byl Stuchlý. Až konečně se mi to podařilo!

46

Připravil jsem si kapesník jako roubík do úst, ručník na převázání a samozřejmě šňůru na prádlo.

Podobný kovový kruh, k němuž byl připoután Stuchlý, jsem si zavěsil na kliku u dveří. A teď‘ do toho:

Na jednom konci šňůry jsem udělal smyčku, kterou jsem provlékl druhý volný konec šňůry a spoutal jsem si nohy nad kotníky, pouto jsem utáhl a ještě je obtočil volným koncem provazu Pak jsem ten volný konec provlékl kovovým kruhem, do úst jsem si vecpal kapesník a převázal ručníkem. Pomalu jsem přeložil ruce přes sebe a v zápěstí je ovinul šňůrou, sklonil jsem hlavu ke kolenům a konec provazu ještě obtočil kolem svázaných nohou. A teď jsem jen upravil polohu těla tak, aby to vypadalo jako spoutání do kozelce.

A bylo to. Ještě jedna zajímavost. Když jsem tak chvíli zůstal, pocítil jsem velký nával krve do hlavy, měl jsem co dělat, abych se z té pozice rychle dostal.

Tenhle pokus mi stačil, abych promluvil se Stuchlým na rovinu. Samozřejmě, že se vykrucoval, jak bych se mohl tak spoutat, namítal; co to vykládáte. Tak jsem mu tedy ten kousek předvedl a Jan Stuchlý kapituloval. Jo, řekl, bylo to právě tak.

Bylo to právě tak ‚až na to, že Stuchlý se kapánek přepočítal. Všechno si připravil, a když slyšel, že se zaměstnanci vracejí, tak tu habaďúru dokončil. Jenže si myslel, že půjdou hned do koupelny; on začne Vedle fňukat a oni ho tak naleznou: Jenže spoluzaměstnanci šli napřed na ubytovnu a pak teprve do koupelny. Během té doby se však Stuchlému nahrnula krev do hlavy a pak nepotřeboval už nic předstírat, opravdu upadl do bezvědomí. Tak dostal jeho trik zdání naprosté věrohodnosti, ale stejně to nepomohlo.Hotovost odcizenou z pokladny si uschoval ve sklepě a tam jsme ji také našli.

Hostinský měl radost nad vrácenými penězi, ale smutek nad nepodařeným bráškou, který samozřejmě putoval před soud.

47

21 případ

SATYR Z JIZERSKÝCH HOR

Příběh se odehrává v oblasti, která je z několika důvodů mimořádná. Rozvíjel se a také až na epilog skončil na Jablonecku. Tenhle okres má tři priority. Je to za prvé výroba světoznámé bižutérie, za druhé jeho první místo v bilanci zahraničního obchodu, a za třetí fakt, že tu nejvíce počet žen převyšuje počet mužů. Tedy kraj, kde jen vyložený ťulpas by nenalezl příležitost k důvěrnějšímu seznámení.

A přece se právě tento kout romantických, ale přitom trochu zádumčivých Jizerských hor stal jeviš

těm příhod, jaké by člověk očekával spíš začátkem tohoto století na Aljašce či, v Austrálii, nebo v podobné končině, kde žena je vzácným zjevem. .

Konec konců posuďte sami, zdali mám pravdu. Úsudek si můžete udělat z vyprávění nadporučíka Zdeňka Jeništy z kriminální služby v Jablonci nad Nisou.

Bylo to v září 1958, když k nám přiběhla učitelka Rezková a hlásila, že byla přepadena. Vyprávěla, jak asi v sedm večer šla kolem vrkoslavických rybníků nad pivovarem, když proti ní vystoupil ze stí

nu muž a snažil se jí vytrhnout kabelku. Mladá učitelka však začala křičet o pomoc, v okolí se rychlé rozsvěcela světla a lupič se dal na útěk.

Samozřejmě že na místo hned vyjela skupina kriminalistů se psem. Zachytili pachatelovu stopu a sledovali ji až na státní silnici. Tam zmizela. Co teď? Popis, který udávala učitelka, byl velmi neurčitý, chudičký jako portmonka penzisty. Chlapíkovi prý mohlo být asi pětadvacet a na hlavě měl baret.

Toť se ví, pátralo se dál, ovšem marně.

Ale už 2. října jsme měli další případ. Tentokrát se odehrál na silniční zkratce z Nové Vsi na Horní Černou Studnici to je taková cesta, která se vine serpentinami většinou mezi lesem. Tady si násilník vyčíhal Boženu Hnátkovou. Bylo sice teprve 17 hodin, ale tohle místo, v létě plné turistů, je na podzim opuštěné, zřídkakdy tudy někdo projde.

Babka nesla z bižutérky asi deset kilo korálků k navlékání, a když se na ni chlap obořil, myslela nejspíš, že ji chce okrást. Ale ukázalo se něco docela jiného. Ten člověk ji chytil za ruce a odtáhl do lesa; kde se chtěl se čtyřiasedmdesátiletou stařenkou pomilovat. Tahle žena, nejdříve z toho trochu šokovaná, si však vymyslela dobrou taktiku. Začala chlapa uklidňovat, hladit po ruce, prosím tě, vždyť bych mohla být tvou babičkou, měj přece rozum, takový jako jsi ty; si snadno najde jinou, mladou a hezkou, slečinku k nakousnutí. Rabiák se trochu‘uklidnil a nakonec sám pomohl babce z lesa na silnici a odpochodoval.

O případu jsme se dozvěděli ještě večer, ale nás hned nenapadlo, spojovat ho s přepadením učitelky Rezkové. Tam šlo přece o loupež a tady o násilí na ženě, tedy pohnutky různé. A pak popis pachatele byl velmi neurčitý.

Avšak co čert nechtěl, už na druhý den jsme měli reprízu u vrkoslavických rybníků, právě v těch místech, kde byla přepadena učitelka. Jenže tentokrát nešlo pachatelovi o peníze, ale snažil se čtyřicetiletou paní Václavkovou znásilnit. Vracela se po 19. hodině ze schůze, když ji neznámý muž na silnici uchopil a odtáhl přes stráň k lesu. Křičela o pomoc, ale rozběsněný násilník ji tloukl a zle na ni dorážel. Naštěstí právě jela dole tramvaj, paní začala křičet ze všech sil, chlap se ulekl a utekl.

A zase všechno nachlup jako v prvním případě. Pes sledoval stopu až na silnici. Ničemovi prý mohlo být takových 25 let a měl na hlavě baret. Jediné, co jsme tentokrát získali, byl knoflík od svrchní

ku, ten v zápase utrhla zuřivci přepadená. Zatím však i tato stopa byla k ničemu.

Pětadvacátý říjen nám nadělil další případ: Asi kilometr od Jablonce v Rádelském lese se o půl sedmé večer stala obětí násilníka uklízečka ze školy, Marie Hubáčková. Ten den jí ujel autobus a vracela se domů na kole. Když projížděla lesem, rozběhl se k ní.divoce vyhlížející člověk, strhl ženu z bicyklu a odvlekl ji asi deset metrů do lesa. Přepadená paní se zoufale bránila, ale lotr ,byl silnější.

Strhl z ní oděv a nakonec znásilnil..Potom ženu odvedl zpátky k silnici a to už spolu hovořili, uklí

zečka se ho ptala, zda není pacientem z nedalekého plicního sanatoria, a on že ano. To nám všechno řekla i s popisem muže: Kolem pětadvaceti let, na hlavě měl zase baret. Ani teď‘ jsme se však nedostali dál, neznámý satyr neměl s pacienty ze sanatoria nic společného. Jak se pak při vyšetřování uká

zalo, týž den došlo, asi o deset minut dříve k dalšímu, v pořadí už pátému případu: Na stejném místě

48

si násilník vyčíhal nějakou paní Mrázkovou. Začal ji obtěžovat, ale naštěstí jel kolem traktorista.

Mrázkovou vzal do kabiny, a tak zřejmě unikla osudu uklízečky ze školy.

Ted‘ už, abych tak řekl, míra únosnosti přetekla. Pět přepadených žen v tak krátké době, zřejmě stejný pachatel, a my.měli akorát ubohoučký, nic neříkající popis. Případy se rozkřikly po okrese a můžete si myslet, jaká vznikla atmosféra. Ženy se bály samy do práce, některé odmítaly noční směny.

Přijeli i kolegové z krajské kriminálky, vytipovali jsme už předtím řadu lidí, prověřili alibi známých recividistů, i těch, co už měli na kontě nějaké mravnostní delikty, ale pořád to nikam nevedlo.

Zato pachatel se stal drzejší a tak došlo k šestému případu, tentokrát dopoledne. Bylo to 8. listopadu, v rekreační oblasti pod chatou Severák, už tam ležel první sníh, ale ten vášeň darebáka neochladil.

čtyřiapadesátiletá Evžena Dvořáková nám vyprávěla, že už když se k ní neznámý blížil, zachvátil ji strach, měl ten člověk takové divné oči. Nejdříve se jí vyptával na cestu, pak se na bezbrannou vrhl, zatáhl ji do lesa, kde vystrašenou oběť surově zbil. Pak ji ohmatával a začal svlékat, ale pojednou utekl. Paní Dvořáková musela do nemocnice, týden se léčila z pohmožděnin. Ale my jsme tentokrát získali dobrý popis: Vždyť‘ se to stalo v deset dopoledne a přepadená si ho dobře prohlédla a zapamatovala. Stáří zase kolem pětadvaceti, asi 168 cm vysoký, nevýrazný obličej, málo mluvil, ale hodně vulgárně. Zřejmě to byl hledaný muž.

A jak plynuly dny, přinesly další takové případy, až jsme jich měli devět. Zařadili jsme tam i přepadení učitelky Rezkové, protože ta při novém výslechu změnila výpověď. Přiznala, že muž se ji také snažil znásilnit, ale ona se tehdy styděla o tom mluvit.

Protože stopy nikam nevedly a všechno pátrání, vyznělo naprázdno, pokusili jsme se satyra lapit jiným způsobem. Naši mládenci se převlékli za ženy a za šera procházeli místy, kde by se snad násilník mohl objevit. Ale nic se nestalo. Něco se. ovšem stát muselo a také se stalo.

Byl to desátý případ. Odehrál se 17. prosince a stal se nejhorším ze všech. Nad Novou Vsí směrem k Černé Studnici je oblast, kde se říká v Jelením koutě. Tři čtyři tucty po stráních rozhozených chalup, kolem nichž se proplétají dvě cesty. Tudy se třiapadesátiletá Olga Šilhanová vracela odpoledne z Jablonce, na zádech batoh s patnácti kilogramy návleků, jsou to ty barevné skleněné korálky pro domácí práci.

Asi padesát metrů před křižovatkou ji zastavil chlapík a ptal se, kde najde nějakého, pana Havelku, který prý bydlí v Jelením koutě. Paní mu vysvětlovala cestu a zatím došli ke křižovatce. Tam se to stalo. Muž po ní skočil; začal z ní rvát šaty, a když se bránila, srazil ji k zemi. Měl na nohou těžké okované boty a v zuřivosti jí začal šlapat po obličeji. Žena zoufale volala, lotr se toho snad zalekl a zmizel. Zraněná se doplazila k nejbližšímu stavení a prosila o pomoc.

Na místě přepadení jsme, ještě nalezli kaluž krve, v nemocnici nám paní Šilhanová řekla všechny podrobnosti a také popsala neurvalce. Zaujalo nás jméno pana Havelky = on skutečně v Jelením koutě bydlel. Tak jsme se za ním vypravili. Ukázalo se, že pracuje jako dělník v bižutérce. Zajímali jsme se, jestli nezná člověka, jehož jsme podle údajů Šilhanové podrobně popsali. Ano, znal dva, na které se popis hodil, oba pracují také v bižutérce Rostislav Malecha á František Sadek. Ukázalo se, že Malecha byl v kritické době v práci, ale Sadek měl volno., A co tu bylo ještě zajímavé, Sadek chodil neustále, v létě, v zimě v baretu: Konečně jsme měli uzavřený kruh. V Sadkově bytě jsme nalezli těž

ké okované boty, ještě od krve, a poslali jsme je na expertizu do Kriminalistického ústavu. Ještě v noci jsme měli z Prahy odpověď: Krevní skupina paní Šilhanové je totožná se stopami krve na botách. Sadek, to se ví, zapíral ale nakonec ho usvědčily samy přepadené ženy.

Tak tedy sedmadvacetiletý dělník František Sadek byl tím satyrem, kdo by to do něho řekl, klidný, uzavřený člověk, takový ťunťa. Měl za sebou sice čtyři tresty, ale za zcela jiné delikty, přistěhoval se k nám z Karlovarska, neměli jsme hov evidenci. A prosím ženatý člověk, otec dvou synů ve !věku do deseti let.

Pane Sadku, jak jste mohl něco takového … Když se konečně rozhovořil, vykládal, ‚že od mládí neměl ani kamarády, ani děvče, s manželkou se seznámil na vojně prostřednictvím jednoho chlapce z kasáren. Ale v lásce ho neuspokojovala, toužil po jiných a takhle to dopadlo.

Dostal 11 let. Později jsem se doslechl, že někdy v sedmašedesátém byl propuštěn a odstěhoval se

dávno už rozvedený, zdrcená žena od něho odešla někam na Příbramsko: Ale tam během pěti měsí

ců měl šest dalších podobných případů a tak šel do kriminálu znova.

49

22 případ

VRAŽDA PRO POŘÁDEK

Toto je případ z archivu „mordparty“, však také vyšetřovatel pražské Bezpečnosti major Jaroslav Zahrádka listuje ve starých spisech, aby si trochu osvěžil paměť. Muselo to být tehdy nějak na podzim, začínaly už‘ plískanice, ale ty šlápoty na rámu okna, ano, tady to je: 3. listopadu 19‘53. Případ z Piskáčkovy ulice na Žižkově, případ z toho starého nevlídného domu, který tak trochu připomíná prostředí Vachkova Bidýlka.

Tehdy dopoledne přiběhla k sousedům celá vyjevená Marie Králová, že prý od včerejška neviděla pana Rezka, klepe, on se neozývá, aby se mu tak něco stalo. To bylo sousto pro sousedky. Tak se hrnuly k oknu pokoje pana Rezka; vystouply si na špičky a vidí škaredý obraz. Na zemi, v tratolišti krve, nehybné tělo. Lidičky, skočte pro policii! Někdo utíká k telefonu … a za chvíli jsem přijel se skupinou kolegů z „mordparty„.

Nejdřív snad abych popsal situaci. Rezek bydlel ve stejném bytě jako paní Králová, ti dva měli k sobě hodně blízko, prostě druh a družka. Ale každý měl jiný pokoj. Vešlo se do předsíně, vlevo byly dveře do pokoje paní Králové, vpravo do pokoje pana Rezka. A ty dveře k Rezkovi jsme nalezli zamčeny. Paní Králová říká, že nemá klíč, nezbývá, než dveře vypáčit.

Uprostřed místnosti, zčásti přikrytý peřinou, leží mrtvý pan Rezek; není to hezký pohled. Rozbitá hlava. Umlácen nějakým tupým předmětem, říká pohotovostní lékař. Ale hned zjišťuje, že zavraždě

ný,má v hrudi a na krku ještě několik bodných ran.

Jak to podle krvavých stop vypadá, Rezek byl nejdříve zraněn na posteli a pobodán až na zemi. To je tak všechno, co se dá zjistit na první pohled. Teď‘ nás čeká práce v bytě, ale druhá skupina je už v akci v domě a okolí, shání svědky i povšechné informace. Za hodinu si všechny poznatky dáváme dohromady.

Gustav Rezek, čtyřiačtyřicetiletý invalida žil z důchodu, o šest let starší paní Králová jé kontrolorkou v pekařských závodech. Včera večer, kdy podle vyjádření lékaře byl Rezek zavražděn, spatřili lidé v domě dva neznámé mladíky; zřejmě šli k panu Rezkovi. To nebylo nic mimořádného, invalida měl rád veselou společnost, často se u něho ,pilo a dlouho do noci k malé radosti sousedů se ozýval zpěv a tahací harmonika.

Ti dva mládenci šli asi opravdu k Rezkovi, souhlasí to s tím, co vypráví paní Králová. Viděla svého souseda naposledy asi ve 20 hodin na chodbě, to už byl ve vedlejším pokoji rambajs. Před tím se vrá

tila od známých a tak nám nemůže povědět, kdo byl u Rezka na návštěvě. Potom si vzala prášek na spaní a šla si lehnout. Víc neví až dneska.

A ho se zjistilo v pokoji? V staromládeneckém kamrlíku byl dost velký nepořádek, ale ne zase takový, jako kdyby se tu strhla nějaká rvačka. Kolem postele několik lahví od vina, na stole čtyři číšky a jedna nedopitá láhev. Zda se něco ztratilo, to nemůžeme zatím vědět, mrtvý má u sebe několik desetikorun.Tedy nic zvláštního. Avšak něco přece. Ty krvavé šlápoty. Vedly od mrtvého k pootevřenému oknu a tam se dokonce rýsovaly i na rámu. Šlápoty po obuvi číslo 42 se mi jaksi nezdály. Měl jsem dojem, že příliš bijí do očí. Ukazovaly také na zvláštní, nepravidelnou chůzi, jako by tudy šel někdo nejistě. Prostě se mi nelíbily.

Druhá věc bylo to okno, pootevřené z pokoje ven, ale přivřené z druhé strany. To bylo podivné.

Vrah vyskočí ven, uhání pryč, ale okno za sebou pečlivě přivře. A proč vlastně vyskakoval oknem?

Mohl vyjít dveřmi. Že dveře z předsíně byly zamčeny, nemuselo mu vadit, protože s sebou odnesl klíče. To jsme věděli docela určité, protože klíče pana Rezka nikde v pokoji nebyly.

Tedy sumasumárum dost podivností na jednu vraždu, k níž chyběl motiv. Náš daktyloskop měl štěstí. V pokoji se nalezla spousta otisků, a jeden jsme už měli v záznamu. Patřil známé firmě, panu Žehourkovi. Vypravili jsme se za ním, ale Josef Žehourek měl neotřesitelné alibi. Jo, chodíval jsem k Rezkovi, byl to fajn chlap, přicházeli tam také jiní. Vyjmenoval nám je a tak jsme se konečně konečně, ale ono to vlastně tak moc dlouho netrvalo dostali na stopu těch dvou mládenců. Byli to nějací montéři, říkali že ten večer se u Rezka veselili, ale odešli v deset hodin, to byl Rezek ještě naživu a chlapík. Pak se zastavili v hospodě, zůstali tam do půlnoci. Všechno jim hrálo, mohli jsme předpo

50

kládat, že pan Rezek byl v deset večer ještě naživu a že za návštěvníky uzamkl dveře předsíně. Zda bylo také zavřené okno, to ovšem nikdo nevěděl.

Stále mi vrtal v hlavě motiv. Někdo tak důkladně někoho ubije pro nic za nic. Nějaký popud, a dost závažný tady musel být, to mi nikdo nevymluví. Tak jsme se vydali na cestu po motivu. Chtělo to posvítit si více na osobní život zavražděného.

Ukázalo se, že byt patřil panu Rezkovi, a že se k němu v minulém roce paní Králová přistěhovala.

Pak spolu žili, jak se v baráku říkalo, na hromádce, ale před čtvrt rokem se nějak rozkmotřili a každý se odstěhoval do jiného pokoje.

Ale ano, paní Králová o tom hovořívala se sousedkami, jak by ne, tvrdila, že prostě nesnáší jeho způsob života. Kumpáni, pitky, vysedávání do noci, a hlavně ten nepořádek, to jí šlo na nervy.

Paní Králová byla totiž opakem pana Rezka. Tichá, spíš uzavřená žena, pečlivá, která si až fanaticky potrpěla na pořádek, všechno na svém místě, čisté, nablyštěné, prostě byt jako klícka.

Vypadalo to, že by se tady mohl rýsovat motiv, i když dost fantastický, ale ani taková možnost se nedá přehlédnout. Šli jsme po tom. Vyslýchali jsme podrobně paní Královou. Začala projevovat jakousi nervozitu. Když jsem si dal všechno dohromady způsob vraždy, okno, stopy, ztracené klíče, výpověď montérů i sousedů, všechny ty souvislosti, tak jsme požádali prokurátora o souhlas k domovní prohlídce u paní Králové.

A bylo to. V potřebách na šití jsme nalezli Rezkovy klíče. Králové nezbylo než se přiznat.

V podstatě smutný případ.

Nakonec už způsob života pana Rezka nesnesla, jeho nepořádek jí drásal nervy, nemohla to vydr

žet, poslední kapká trpělivosti přetekla onen večer. Po odchodu montérů přišla k Rezkovi, začala se hádat, on byl hrubý, Králové se zatmělo před očima … Rozbila mu hlavu kladivem, a když se pokusil vstát, chytila nůžky a několikrát ho bodla.

Co teď? Chvíli uvažovala. Ještě se z toho může dostat. Budou si myslet, že Rezka zabil někdo cizí.

Smočila mužské boty v tratolišti krve a obtiskla několik šlápot až k oknu, boty měla přitom navlečené na rukou. Kladivo, nůžky i boty zahodila, šetrnost a smysl pro pořádek jí nedovolil zahodit také klíče.

Budou se jí hodit. Ale už se jí nehodily. Dostala tehdy dvanáct let.

51

23 případ

MŮJ NEJMLADŠÍ PACHATEL

Již před hodinami zchladl šálek černé kávy a major Václav Rozum ze západočeské bezpečnostní služby vypráví., Vzpomíná. Z údobí posledních pětadvaceti let vyskakují postavy a postavičky, lidé na straně zákona i proti, kriminalisté, staří členové SNB, . kamarádi majora Rozuma a také ti druzí: zlodějíčkové šíbři, lupiči a vrahové. Hrdinové většinou smutných, tu a tam také veselých příhod, lidské osudy jak,se promítají na nakloněné ploše. Někdo se nahoře zachytne, někdo se během. pádu uchopí ochotné ruky a jiný klesne až někam docela dolů.

Major Rozum má výtečnou paměť. Postřeh a smysl pro detail. Neřekne vám, ten chlapík vypadal tak a tak, ale přece jako byste ho viděli před sebou. Viděli—a znali. Major neilustruje pouze vnější podobu. Vždy se rád. lidem, divá do duše.

„Tam je vidět zajímavější věci, než na povrchu“, říká.

„A co zločinecká duše. Existuje?“

„Nu „ major rozvažuje. Otáčí v.prstech zapalovačem: Odráží se od něho světlo skomírajícího dne.

;,To nelze tak jednoznačně říci. Nikdo nemůže tvrdit, že. nejsou lidé se získanou nebo i vrozenou psychickou deformací. Ale nemohu se zbavit dojmu, že tady výchovný prvek hraje dokonce větší úlohu, než dnes, připouštíme. Tak jako tak, jsou to většinou lidé, myslím ty; s nimiž máme co dělat, tedy zločinci—ani se mi nechce použít tohoto slova kteří se krátce stali pachateli trestného činu ví

ceméně shodou okolností. Náhodou. Ovlivněním. Souhrou situací. Morálním tlakem; strachem,.prostě o nikom z nich nemůžeš prohlásit, že je to rozený zločinec. Na šikmou plochu se dostali kvůli milence, z rodinných nesnází, z hlouposti, nebo z přílišné vychytralosti. A vidíš. Alespoň někte

ří nalezli správnou cestu. Ovšem, vedle nich jsou zde ještě druzí. Někdy se jim říká notoričtí zločinci.

Já pro ně nemám výraz, pojmenování. Prostě jsou nenapravitelní. Mohu to ukázat na příkladě. Na mém pachateli. Ano, můj pachatel, tak jsem mu říkal.“

Snad minutu, snad dvě hledí major. do neurčita. „Tak tedy můj pachatel se jmenuje Miroslav Trochta. A když jsem se s ním poprvé seznámil, bylo mu patnáct let.

Trochta byl už, ve škole pěkné kvítko ale ne v tom smyslu, který v nás vždy vzbuzuje alespoň ně

co sympatie, ne takový Pepánek Nezdara, Hucky Finn ne. Trochta už ve škole kradl. A také ne tak, jak to někdy bývá jé, to by se mí líbilo na chvilku si to vypůjčím, nikdo to neviděl; že bych si to nechal.

Ne. Trochta. kradl věci jak ve škole, tak jinde. Na koupalištích, v nezamčených bytech prostě mladý zloděj.

Pro takové krádeže školáka Trochtu už vyšetřovali, no ještě dítě odbylo se to kázeňsky ve škole, u maminky. Tatínka Miroslav Trochta neměl.

Jednou přišel patnáctiletýTrochta na plovárnu, a podívejme, byl tu i jeden z těch, co ho vyšetřovali.

Něco blesklo Mirkovi hlavou. Snad v tom byl i kousek humoru snad ale přece ne, celý jeho další život říká, že ne. Krátce a dobře ukradl z kapsy toho kriminalisty služební odznak, takovou tu plechovou placku, jak se to tehdy nosívalo.

Ted‘ měl Trochta něco! Samozřejmě že vystupoval jako kriminalista, on, patnáctiletý kluk, a lidé mu na to skočili. V Plzni dokonce v bytě jedné ženy dělal domovní prohlídku, samozřejmě jen proto, aby při ni ukradl tři sta korun.

Nakonec ho dopadli, dokázalo se mu deset případů, a to už nevypadalo, že se vrátí zpět do školy.

Šel před soud, ale matka s přispěním lékařů se postarala, že byl dán na pozorování do ústavu pro du

ševně choré, protože prý vykazuje některé známky kleptomanie. Psychiatři nic nezjistili a matka si vzala jedináčka po třech měsících bez vědomí soudu zpátky. A pak byl jen doma.

Paní Trochtová se v synovi jen viděla. Nu, ani se jí lidé nemohli divit. Chlapec byl hezký, napohled inteligentní, bystrý. Nikdo by neřekl, jaký vlastně Trochta je.

„Podruhé jsem se s ním setkal už jako s lupičem.“ Tehdy přidělili majoru Rozumovi případ loupeže v kostele sv. Bartoloměje v Plzni. Kdosi se tam v noci dostal dost akrobatickou cestou a mezi jiným ukradl i dva historicky cenné kalichy. Pátralo se, pátralo, ale nic, pouze se zjistilo, že v kostele pozdě v noci hořelo světlo. Z toho usoudili, že pachatel mohl mít ke kostelu. nějaký vztah. Kostelník si

52

vzpomněl, že před časem se ucházel nějaký mladík o místo ministranta. Byl odmítnut, ale toho chlapce před několika dny kostelník viděl samotného v kostele. Vypodobnil ho, hned jsem v něm poznal mého pachatele“.

U mladého Trochty nalezli nejen zmizelé kalichy, ale ještě jiné ‚věci, které ho usvědčily z mnoha krádeží. Poprvé se vloupal do obchodu s knihami, aby neměl dlouhou chvíli, už třetí den návratu z ústavu. Ted‘ trestu neušel. Tři a půl roku si odpykával v Jáchymovských dolech. Choval se tam vzorně, dokonce vyhlásil pracovní soutěž; krátce slevili mu polovinu trestu a Trochta nastoupil jako řádný horník v Příbrami.

Moc dlouho vzorně nepracoval a jedné noci vyloupil starou nedobytnou pokladnu v kanceláři důlního závodu.

„Věděli jsme hned, kdo to byl, ale nevěděli kde je.“

Jak se později ukázalo, Trochta byl v té době v Bratislavě, kde si vyhazoval z kopýtka. Pak přesídlil do Prahy a zapadl mezi galerku. Nakonec odjel s jedním zaměstnancem statistického úřadu, který si ho oblíbil; na Sázavu: Tam důvěřivce okradl a vracel se do Prahy. Hned na nádraží padl do tenat Bezpečnosti, Převezli ho do vyšetřovací věznice ve Stříbře a od tohoto okamžiku se zase choval vzorně, zkoušel znovu co se mu osvědčilo. Zkoušel to se zdarem. Mohl se volně pohybovat po věznici, uklízel, ochotně, ale jen proto; aby si všechno obhlédl a mohl zmizet. Zjistil, kde je uložena ostře nabitá pistole: Pak čekal.

Až přišla jeho chvíle. Jeden ze stráže služebně odešel, druhý pracoval u stolu, kdepak by ho napadlo, že od toho příjemného, úslužného mladíka se naděje něčeho zlého. Trochta vzal pistoli a stráž

ného zezadu střelil. Pak ho zavřel do skříně, navlékl na sebe jeho uniformu a takhle vystrojen a vyzbrojen klidně opustil vězení. Byl to poplach, to si lze představit. Vrah měl dvě pistole a byl zcela ur

čitě odhodlán jich použít. A tady.se nám osvědčila spolupráce s občany. Někdy pozdě odpoledne přiběhl železničář ze Stříbra; že asi ve čtyři hodiny viděl na nádraží podezřelého mládence v. uniformě.

Odjeli jsme hned na nádraží. Tady jsme pak telefonem zjistili; že ve stanici Nový Dvůr je nějaký člen od SNB v khaki uniformě. ‚Do Nových Dvorů se však nikdo nemohl dostat, silnici zavál sníh.

Štěstí nám přálo, Do Stříbra právě vjížděl osobní vlak na Plzeň. Krátce jsme vyrozuměli kolegy ve Stříbře; že odjíždíme vlakem: Ještě jsme stačili požádat strojvedoucího, aby v Nových Dvorech zajel hodně dopředu mimo staniční budovu,

Sotva za půl hodiny jsme přijeli do Nových Dvoru: Byl jsem v posledním‘ vagóně; a když jsme vjeli do stanice, zpozoroval jsem, jak muž v uniformě SNB rychle utíká za vlakem. Bezpečně jsem ho poznal; byl to můj pachatel: Seskočil jsem a volám na něho. Mezi námi byly asi tři metry: Můj pachatel reagoval tak, že rychle sjel rukama do kapes ven už je nevytáhl. Přiskočil jsem, stočil mu ruce, připravených pistolí už nemohl použít. To se ví, cestující byli jako vyjevení, když viděli, že dva civilisté přepadli a spoutali příslušníka SNB: Naštěstí výpravčí zvedl plácačku a vlak odjížděl. Zůstali jsme ve stanici jen my sami.“

Za své činy dostal Miroslav Trochta trest smrti. Protože mu bylo teprve devatenáct, změnili mu jej v dlouholetý žalář. Ještě jednou se pokusil o útěk. Uštědřili mu dva roky navíc.

Tak skončil pád mladého člověka; který sklouzl na nakloněnou plochu. Tak skončil jeho pád za pouhé čtyři roky! Od patnácti do devatenácti let.“

53

24 případ

UPROSTŘED SLUNNÉHO DNE

Dne.24 září: od 13:45hod. byla pohřešována Jaroslava Burdová nar. 23:10.1948,, bytem v Moravské Třebové. .,.Naposledy byla uvedeného dne spatřena svou matkou, která ji poslala k autobusu ČSAD,.jímž měla přijet teta z .Brna. Podle dosavadního šetření školačka Burdová k tomuto autobusu nedošla. ,Je nebezpečí, že se mohla stát obětí trestného činu: Místní ,pátrání^ bylo vyhlášeno, žádáme o vyhlášení v celokrajském, případně v celostátním měřítku. VB Svitavy.Toho dne, kdy se Jaruška Burdová ztratila a kdy z okresního oddělení VB Svitavy došel na krajskou kriminálku citovaný dálnopis, byla sobota: Krásný . den babího . léta; v Brně právě končil veletrh.

Major Jiří Peterka .z východočeské kriminální služby se odmlčí a chvíli hledí nehnutě oknem, za, nímž se kaštany chystají k trochu opožděnému vyšňoření. Po obloze letí načechraná oblaka a s nimi snad i vzpomínky muže, který má za sebou čtvrt století služby v SNB. Nositel medailí Za obranu vlasti a Za službu vlasti, začal svou kariéru na žhavém. místě na západní hranici jako člen Pohotovostního pluku 1NB. Přes funkci velitele stanice a náčelníka obvodního oddělení přešel v roce 1953

ke kriminální službě. A v době kdy kriminálka ze Svitav odeslala na kraj dálnopis ohledně Jaroslavy 8urdové, pracoval už jako vedoucí oddělení pro násilné a mravnostní trestné činy tady ve. východních Čechách.

Vzpomínky majora Peterky. se. vracejí o deset let zpátky.

K tomu dálnopisu jsme ještě dostali přesný popis děvčátka a také sdělení, že zmizení desetileté školačky vyvolalo v místě a celém okolí velký rozruch. Ani neděle nepřinesla nějakou změnu, a tak hned v pondělí odjela do Moravské Třebové osmičlenná skupina nejzkušenějších detektivů z kraje: ‚

Vedeni přejímá major Peterka s úkolem pátrat tak dlouho, dokud děvčátko nenaleznou. Zatím ovšem visel nad případem otazník.

Náčelník okresního oddělení nás informuje o všem, co podnikli, a udělali skutečně všechno, co bylo v jejich možnostech. K spolupráci při pátrání byla vyzvána i veřejnost, ale stále není čeho se chytit.

Lidé se kupí před výkladními skříněmi několika obchodů, kde je vyvěšena zvětšená fotografie Jarky a kladou si stále tutéž otázku jako my: Kam mohla zmizet?

Desetiletou Jarku zná téměř celé městečko. Její matka pracuje jako servírkav místní restauraci Slavia; kam za ní Jaruška téměř denně při návratu ze školy docházela. Samostatné, bystré děvčátko, vý

borná pianistka, však už vystupovala na několika škol nich koncertech, její otec, náčelník svazarmovského letiště; byl na ni právem hrdý. A teď jen otázky, které nikdo nedokáže zodpovědět, jen úzkost a beznaděj.

Cítím s rodiči dvojnásob náhoda tomu chtěla, že mám dcerku na den právě tak starou jako Jaruš

ka, dovedu se vžít do jejich žalu. Jenže cit a srdce plné bolu případ nerozřeší.

Zatím víme jen to, že stopa po Jarušce končí v hotelu Slavia. Dívenka sem přišla za maminkou při cestě ze školy jako každý jiný den a chovala se jako jindy, veselá, rozmarná, rozdychtěná očekává

ním, co sobotní odpoledne a neděle přinese.

Hodiny v lokále ukazovaly právě 13.45; když ji matka poslala k autobusu, kde měla počkat na ná

vrat tety z Brna.

Autobusová zastávka je od hotelu vzdálena pouhých sto metrů, ale teď už spolehlivě víme, že malá Jarka na ni nedošla: Podařilo se zjistit lidi, kteří tam tehdy čekali; někteří Jarku znali; jistě by si jí povšimli, ne, nikdo ji ani okem nespatřil. A také jsme nenalezli nikoho, kdo by ji viděl alespoň poblíž zastávky.

Ten den bylo krásné slunné počasí, nedalo se předpokládat, že by dívka změnila směr cesty, schovala se před sprškou nebo tak. Nemohla jít také do bytu rodičů, protože ten je právě u zastávky. Když tenhle případ rekonstruujeme, docházíme k přesvědčení, že musela zmizet během šedesáti metrů od hotelu. Ušla tedy nanejvýš sto kroků, sto drobných krůčků. Ale jak při té krátké vzdálenosti, a tady, na rušném náměstí uprostřed slunného dne, se mohla beze stopy ztratit? Jak?

Podle toho, co jsme o Jarušce věděli, vylučujeme její útěk z domova a navíc jsme se informovali u příbuzných. Zbývaly tedy pouze tři verze:

1.školačka se stala obětí sexuálního zločinu.

54

2.děvčátko někdo vylákal a unesl a konečně

3, došlo k dopravní nehodě, která se odehrála beze svědků, a pachatel těžce zraněné nebo usmrcené děvčátko někam odvezl.

Ta poslední verze byla ovšem velmi nepravděpodobná. Na náměstí, ani na okolních živých ulicích nemohlo k nepozorované nehodě dojít, a proč by šla Jarka někam do odlehlých míst? Sledovali jsme ovšem všechny tři možnosti, i když nejpravděpodobnější byla ta první a nejhroznější.

Sešlo se nám šestaosmdesát informací od dětí i dospělých od lidí, kteří Jarku velmi dobře znali. Bylo mezi nimi nemálo těch, kteří tvrdili, že dívku viděli ještě v sobotu odpoledne a dokonce v neděli, ale to byly všechno mylné údaje, podnícené fantazií nebo splýváním domů z předchozích dnů. Zatím se rozvinula rozsáhlá pátrací akce v terénu. S.pomocí místních lidí a vojáků jsme pročesali okolní lesy potápěči prohledali řeku i rybník. Všechno bez výsledku ale právě tehdy jsme narazili na nadějnou stopu.

Přihlásil se automobilista, který 24 září, tedy v sobotu odpoledne asi dva kilometry od města viděl na Jawě 250 motocyklistu, na tandemu měl děvčátko, popis odpovídal podobě Jaroslavy Burdové.

Pracné jsme se .k neznámému motocyklistovi dostali a naše podezření jen zesílilo. Třicetiletý hornický brigádník Karel Kadeřábek tvrdil, že ten den byl v Ostravě, ale ve skutečnosti se ukázalo; že čtyři dny se již v dolech neukázal a zdržoval se v Moravské Třebové. Když poznal, že jde do tuhého, kápl božskou: Měl být v Ostravě, ale ulil se a přijel do Třebové načerno. Ano, vezl na tandemu hol

čičku, ale to byla mladší sestra jeho děvčete: Všechno jsme si ověřili a byli zase tam, kde předtím.

Začalo se znovu. Zdálo se neuvěřitelné, že by byl tehdy na živém náměstí nikdo Jarušku při cestě k autobusové zastávce nespatřil. Vyslechli jsme proto všechny nájemníky, kteří měli byty na náměstí, a vidíte; nedostali jsme se ani o krůček dopředu. Když jsme tak uvažovali, dospělo se k názoru, že Jaruška zmizela nebo se něco muselo stát v okruhu šedesáti‘ až sto metrů okolo hotelu Slavia.

Dům, v němž byl hotel, jsme už předtím prohledali od sklepa po půdu, a teď, jsme se rozhodli propátrat podrobné všechny domy v tom kritickém okruhu. Nejdřív sklepy na náměstí a pak v přilehlých ulicích; staré; většinou nepoužívané, některé už dávno zatopené; ztuchlé, tmavé sklepy.

Zbytečně jsme o celé akci nehovořili a poslali jsme do terénu zaměstnance komunálních služeb s našimi dvěma mládenci v montérkách. Systematicky a nenápadně prohledávali sklep po sklepu, dům po domu. Akce skončila ve sklepě domu na náměstí, kde je pošta. Tam jsme ji odpoledne objevili.

Ve sklepě. jehož léta nikdo nepoužíval, leželo tělo malé mrtvé Jarušky. Na první pohled bylo patrno, že dívku někdo pohlavně zneužil a surově zavraždil.

Večer přijeli specialisté se soudním lékařem a začalo podrobné šetření. Šlo především o to, zda místo nálezu mrtvého děvčátka je také dějištěm hnusného činu a vraždy. Vražedný nástroj však nebyl v tom strašidelném sklepě nalezen a nikde krevní stopy, i když hlavičku oběti rozpoltilo několik silných úderů. Tak tedy sklep místem vraždy nebyl. Tělo před několika dny ještě hravého, usměvavého děvčátka odvezli na soudní pitvu ale to už se točilo poslední kolo případu.

Mládenci, kteří prohlíželi sklepy a nakonec, učinili ten Hrůzný nález, hlásili, že se kolem nenápadně ochomýtá podezřelý muž. Nechali jsme si toho‘ chlapíka předvést a ukázalo se, že jde o čtyřiadvacetiletého Petra Fidlera, rozvedeného, otce ročního chlapečka. A Fidler bydlel v domě hned vedle pošty.

Zjistili jsme si, že kritického dne, tedy v sobotu, seděl Fidler v restauraci Slavia a, před 14. hodinou odešel. Večer měl schůzku s kamarády ve vinárně Morava, ale když se pro něho známý stavil v bytě, Fidler neotevřel. Jen říkal, že má uvnitř strašný nepořádek, ať jde kamarád do vinárny napřed, že on přijde za chvilku. Kamarád logicky usoudil, že Fidler má v bytě dámskou návštěvu a odporoučel se: Fidler skutečně později do vinárny přišel a vesele se tam bavil, dokonce ve společnosti příbuzných Jarušky Burdové. Nikdo na něm nic zvláštního nepozoroval, odešel z vinárny, až když zavírali.

Pochopitelně následovala domovní prohlídka. Ve Fidlerové bytě na stěně nad kobercem ve výši asi 30 cm jsme našli drobné kapky krve a právě tak na boku gauče. V komoře jsme objevili sekeru a na ní po sejmuti čepele ve dřevě uschlou krev. A konečně v kamnech mezi popelem ležela jedna přezka ze spálených botiček malé Jarušky.

Fidlerovi nezbylo než pod tíhou důkazů všechno přiznat: Tehdy v sobotu, když Jarka odešla z restaurace, vyšel také Fidler. S Jarkou, kterou dobře znal, se dal do řeči; vykládal jí o jakési zajíma

55

vé knížce. Dívce řekl, aby k němu šla. že jí knížku půjčí, pak to ještě na autobus snadno stihne. A Jaruška se známým šla …

V bytě Fidler nenápadně zamkl, rozevřel před Jaruškou knížku, ale současně ji začal obtěžovat.

Dívka se bránila a když se Fidler stal brutálnější, začala křičet, chtěla utéct. „Tak jsem ji stiskl pod krkem, až najednou byla bez sebe. Ale za chvíli se probrala a zase křičela. Stiskl jsem znovu. A víc .

.“

Ted‘ si Fidler uvědomil, že je zle. Popadl sekeru, několika ranami ostřím rozbil dítěti hlavu, a pak ještě děvčátko zneužil.

Co dál? Uvažuje. Nejdříve ho napadá oběť rozčtvrtit a spálit, ale . to se mu nezdá. Rozhoduje se odklidit mrtvou do některého opuštěného sklepa, musí však počkat až se setmí. Pak ho překvapí kamarád, který tluče na dveře a Fidler ho odbývá výmluvou.‘

Po setmění tělíčko zabalil, v náručí snesl dolů a přes dvůr do sklepa sousedního domu; kde mrtvolku přikryl ztrouchnivělými prkny: A pak se šel veselit do vinárny. Druhý den udělal v bytě pořádek a bláhově se domníval, že zahladil všechny stopy. Počítal, že později odstraní tělo Jarušky ze sklepa jinam, dál od svého bytu, ale k tomu už nenalezl odvahu ani příležitost.

Těmi slovy je také uzavřen protokol o zločinu muže, který skončil na šibenici.

56

25 případ

V ZÁŘI METEORU

Jsou .to oázy malých lidských radosti, útočiště z běsnění nové doby plné mašin, superrychlostí a superčísel, třeba jako pro někoho jiného ,rybářský prut to jsou zahrádky. Navlečete staré kalhoty, bagančata,.vyhrnete rukávy u košile, popadnete motyčku a jak ji zaboříte do provoněné kypré prsti; spadnou z vás starosti všedního dne. Mámeli věřit statistice, je tohle spolehlivý recept pro každého třetího z nás.

Jenže, povězte mi, kdopak dneska může mít vlastní zahrádku? Na vesnici skoro každý, ale kdepak ji seberu, když bydlím někde v činžáku uprostřed velkoměsta, kde jedinou svěží zelení je voděnka, která mi visí ze zdi?

Z těch rozpačitých otázek a trablů vznikly zahrádky na periférii městeček a měst celé zahrádkářské kolonie, jak je vidíte rozsety všude po vlastech českých. Jsou to zahrádky obyčejně sotva větší než rozloha kloudného obýváku a zpravidla k. nim náleží také chatička s primitivním lůžkem, většinou spíš kolna pro zahradnické náčiní: Slouží k odpočinku zahrádkáře~amatéra a , mámeli věřit nedolo

ženým pověstem někdy též k jiným radovánkám.

To byste se podivili, kolik lidí , ve městě touží po takové zahrádce, kde můžete pěstovat podle libosti kapustu nebo tulipány, mít vlastni pařeniště a třeba i bazén, velký jako umyvadlo. Leč málokomu se tužba splní, protože zahrádkářských kolonií spíš ubývá, požírají je kvapem novostavby fabrik a někdy také činžáků. Do těch mnohapatrových paneláků se nastěhují lidé a mnozí z nich také sní o vlastní zahrádce, alespoň tak dvacet minut, půl hodiny cesty od bytu. To by bylo něco! ‚

A tahle touha, zalíbení ve vlastní zahrádce, nám nedávno nadělila případ, který znovu ukazuje; jak koumák může nalézt mezeru i v důmyslně vyspekulovaných předpisech, usmívá se nadstrážmistr Emil Vachal z pražské kriminálky. Poslechněme si tedy vyprávění ze života lidí, lačných zahrádek.

Předloni takhle v dubnu k nám přišli dva zaměstnanci podniku Potrubí v Praze, a že se jim jaksi nezdají věci, související s jejich zahrádkářskou odbočkou. Chtěl bych říci napřed, že je to historka k smíchu, ale také k pláči. Představte si, že byste byl třeba obchodním ředitelem strojírenského podniku a nakupoval byste soustruhy z opravny bot a že by vám to vůbec. nepřipadalo pozoruhodné, natož zvláštní. Ale to jen tak mimochodem:

Ti lidé, vyprávěli v kostce. Začátkem podzimu 1987 si založili v podniku odbočku ‚zahrádkářů z iniciativy kolegy Burdy, který také dělá předsedu: Pracuje u nich jako dispečer, všeobecně oblíbený milý člověk. Tehdy řekl; že má známého na národním. výboru a mohli by si pronajmout pozemek, prý by šel rozparcelovat na zahrádky. Zájemců bylo dost, dali dohromady odbočku. Burdu zvolili jednomyslně předsedou a šli si vyhlížet do Kovomatu hrabičky.

Podnikavý Burda je přihlásil do Svazu zahrádkářů a novopečeným členům obstaral legitimace. Nic za to nechtěl, ani příspěvky. Zatím to nestojí za řeč, začátky bude financovat ze svého, pak se s ním vyrovnají. Předseda také dal základní vklad 100 korun na konto, které si otevřeli v bance. Když se usnesli, že nové odbočce dají jméno Meteor, obstaral předseda i tiskopisy a razítko. Tak tedy všechno bylo, až na ty zahrádky: Václav Burda se dal slyšet, že jsou s pozemkem jakési potíže, toho jeho známého přeložili; ale už je celá věc zase na dobré cestě. Jak se blížilo jaro, netrpělivost zahrádkářů rostla, chodili za předsedou; tak co, jak to vypadá: A tehdy na jaře jim řekl, že se konečně podařilo získat pozemek, představte si, dokonce v Tróji, hned u Vltavy, výborná půda, slunce tam pere, no to je něco.

To se ví, zahrádkáři se třásli nedočkavostí, chtěli to místa spatřit, alespoň očima je zatím pohladit, ale Burda stále neměl čas. Tak se tam nakonec vypravili na vlastní pěst. A co zjistili?

Na místě, které Burda tak barvitě popsal, žádné volné parcely nebyly a nebudou, dávno už je to pronajaté. Ted‘ to všechno přišlo zahrádkářům podivné; ba podezřelé, dali hlavy dohromady bez předsedy a pak přišli za námi. Není v tom nějaká klička? Neradi by se dostali do šlamastiky, jeden nikdy neví.

Divné mi to bylo taky, začal jsem se zajímat o to bankovní konto. Ukázalo se, že předseda si pří

padné vklady sám vyzvednout nemohl, k tomu potřeboval ještě podpis tajemníka. Jenže tajemník odbočky podepsal již po Burdově vkladu té stokoruny několik šeků na výběr peněz bianko, tedy čisté,

57

nevyplněné: A začalo se to rýsovat. Zahrádkáři stále líčili předsedu jako dobráka, měl jejich důvěru, byl to štramák; nikdo ho z ničeho nepodezíral. Já ano: A proto hned po jejich odchodu jsem se podí

val; jak to vlastně s tím kontem vypadá.

Nu, a jak to vypadalo. Konto mělo dosud, za něco více než půl roku, slušný obrat 154 700 korun, z čehož na kontě zůstalo rovných dvanáct stovek. Sto padesát tři tisíce pět set bylo vybráno. Samozřejmě postupně, v několika částkách. Na tohle člověk nemusí být žádným Cliftonem, aby poznal, že to zavání levotou. Zahrádkáři nic nenakupovali, nic neprodávali a najednou takový obrat. Tak jsme si pro pětačtyřicetiletého předsedu odbočky zahrádkářů Meteor zajeli do jeho podniku na Gorkého ná

městí.

Byl to příjemný člověk. Lidé chtiví zahrádek měli pravdu. Na první. pohled dobromyslný, silnější, mohlo by se říci zavalitý, usmíval se, hovořil klidně. Na kontě mají jen sto korun, kupovaly se pouze drobnosti jako razítko, však to podepisoval s tajemníkem. Zapsali jsme to a pak jsme mu řekli; že ho budeme stíhat pro trestný čin rozkrádání. Divil se; proč. Místo odpovědi jsme mu předložili výpis ze zahrádkářského konta. Ted‘ teprve, jak se říká, ztratil glanc.

Jako dispečer měl přehled o materiálu, který zbyl na jednotlivých stavbách, nebo na který chyběly doklady. Tím materiálem pro montážní podnik Potrubí byly roury různých rozměrů ze staveb v severních Čechách, které měl Burda na starosti. Když ho skladníci upozorňovali, že na materiál nejsou doklady, slíbil, že všechno zařídí. A zařídil.

Bud‘ poslal dodatečně doklady pod hlavičkou dodavatele – a tam teď najednou byla zahrádkářská pobočka Meteor, nebo materiál předisponoval na jinou stavbu a opět poslal doklady; znějící na Meteor. A národní, podnik Potrubí klidně platil požadované a fakturované částky v jednom případě celých 70 000 korun na konto Meteoru. Nikdo se nepozastavil nad tím, že odbočka zahrádkářů prodává národnímu podniku Potrubí takové množství rour.

Ale abych se vrátil k vyšetřování. Zatímco jsme pana Burdu vyslýchali, navštívili jeho byt se souhlasem prokurátora už naši lidé. Nalezli tam požehnaně věci, jako například šest magnetofonů, hrací skříň, optiku, prsteny. Předseda zahrádkářů musel do vazby a vyšetřování pokračovalo.

V podniku, kde Burda pracoval, se teď šlo po fakturách. Právě tam dostali z teplického obchodního domu Prior třetí fakturu, tentokrát na 4750 korun, ale na účtu místo typů přístrojů byla udána pouze výrobní čísla. A tehdy jsme si povšimli, že čísla na fakturách jsou shodná s čísly na některých záruč

ních listech, které jsme objevili v Burdově bytě.

Rozjel jsem se do Teplic. Prodavačka podle fotografie poznala v Burdovi člověka, který několikrát zboží pro Potrubí nakupoval. Přemluvil ji, aby do faktury neuváděla typ přístrojů naposledy šlo o dva magnetofony ale pouze výrobní čísla. Objednavatelem zboží, v prvním .případě dokonce v částce 38 000 korun. byl pochopitelně národní podnik Potrubí. Elektropřístroje si Burda osobně odvezl, faktury, kde místo popisu zboží byla pouze čísla, platil podnik. To byl druhý způsob Kurdových machinací Ani v těchto případech se v podniku nenalezl nikdo, kdo by se podíval, co se vlastně tají za těmi čísly na fakturách, o jaké přístroje že to jde. Prostě přílišná důvěra, lidí a špatná soudnost těch, jejichž rukama procházely faktury a dodací lístky.

Ovšem že nás.také zajímal motiv..Burda nebyl dosud trestán, měl pověst vzorného otce rodiny, dvě už dospělé děti, slušný příjem, machinací neměl zapotřebí.

Ukázalo se, že jde o takový klasický případ nakloněné roviny. Dostanete se na ni, a pak už to jede dolů stále rychleji. V Burdově případě byla na začátku Včelka. Tak říkali v podniku soukromé spořitelně, kterou před několika lety, svěřili Burdovi Každý zaměstnanec si u něho při výplatě ukládal 50

korun a kdykoliv si z nich mohl vypůjčit. Před vánoci se pak peníze zase rozdělily. Užitečné zařízení, nic nového pod sluncem.

Jenže Burda si z Včelky také půjčoval a před vánoci mu vzniklo čtyřtisícové manko. Peníze však spoluzaměstnancům vyplatit musel, a tak si vypůjčil ve skutečné spořitelně Dluh vrátil. když se mu zase nahromadily nové vklady od zaměstnanců A znovu si půjčoval, přišly další vánoce, vytloukal klín klínem manko rostlo, až nakonec chybělo 45 000 korun. A tehdy si vymyslel fígl se zahrádkář

skou odbočkou Meteor, vlastně s tím jejím kontem. A když už ta tak sypalo; dal si také stranou na auto.

58

Zazářil na obloze naší kriminalistiky jako opravdový meteor, jako doklad o lidské prohnanosti i dů

věřivosti. Burda dostal s ohledem na svou zachovalost pět let. Obávám se, že zahrádkáři zahrádky nemají dodnes, ale jsou bohatší o nějakou tu zkušenost.

59

26 případ

BARANÍ DVŮR

Není tomu. tak. dávno, kdy v. pražském telefonním seznamu mezi čísly Bezpečnosti byla uvedena i přímá linka na oddělení, jehož jméno znělo hodně dramaticky: „Komise pro vyšetřování vražd“. Toto heslo se během času z telefonního seznamu ztratilo ale ztratila se také tohle oddělení?Ne, jen dostalo trochu jiné pojmenování: Oddělení násilných trestných činů. A musíte sem volat přes číslo kriminální centrály.

Oddělení násilných činů vyšetřuje nejsložitější vraždy, ublížení na zdraví, některá náhlá či podezřelá úmrtí, sem se sbíhají nitky případů, často vzrušujících veřejnost, případů, o nichž se dá hovořit jako,a detektivkách ze skutečného života. Šéfem oddělení byl dlouho major František Kubát, muž s pětadvaceti lety služby na kriminálce.

Jak jsem se stál kriminalistou? Žádným románovým nebo neobvyklým způsobem,“.říká. „Prostě

konkurs, přihlásil jsem se, přijali mne, nu a tak jsem tady. Začátky jsem prodělával v komisi pro vy

šetřování vražd a už tehdy jsem si uvědomil, co pro tuto . službu znamená sehraná parta specialistů, že nikoliv, jedinec, ale celý kolektiv může vyřešit takový těžký případ. A věřte mi, mnohé z těch, které prošly tímto oddělením, překročily i standard napínavých detektivek. Však také některé případy byly zpracovány a široká veřejnost je zná jako úspěšné detektivní romány nebo filmy.“

Major Kubát na řadě případů dokládá, jak práce na násilných trestných činech, zejména pokud jde o vraždy, vyžaduje od vyšetřujícího perfektní znalost kriminální taktiky a techniky. Kriminalista musí, nezbytně mít alespoň určité vědomosti z oboru soudního lékařství, psychologie a psychiatrie. Samozřejmě, že ne doslova to, co zná odborný lékař, ale takové zásadní věci, před které jej.staví denní praxe.

„Tady bych chtěl zdůraznit; že spolupráce se soudními znalci ;je nanejvýš nutná. A slouží nám bohatá technika; balistika, mechanoskopie, daktyloskopie, z přírodních věd chemie, biologie a další.

Základem pro vyšetřování vraždy jsou již úkony, provedené na místě. Ohledání místa činu, nalezení třeba nepřímých svědků, zajištění stop, samozřejmě fotografování, pořízení situačního náčrtku, věci, k nimž se pak při vyšetřování stále vracíme. Říkám my, protože zkušenosti ukazují, že řešení závaž

ných případů vyžaduje sehraný kriminalistický tým. Už když jsem přišel na oddělení, říkalo se nám

a říká se dodnes mordparta. A když „mordparta“ vyjíždí do terénu, pak to už bývá případ jaksepat

ří.“

Pojďme se tedy na jeden takový případ podívat. Zvoní telefon, major Kubát zvedá sluchátko.

„Volali nás v půli května, už je tomu přes patnáct let, až ze slovenských Piešťan. Záhadná dvojná

sobná vražda, zločin beze stop. Tak jsme nasedli do letadla. Tahle vražda už místem činu měla takový nádech tajuplnosti. Nad ztracenou dědinou Vrbová stál na samotě, docela opuštěn velký ovčín.

„Baraní dvůr“ se tomu říkalo, ti berani a ovce tam zůstali. I bývalý majitel, šedesátiletý statkář, vdovec, na Baraním dvoře stále bydlel. O ovce se ovšem nestaral, ty už měli na starosti lidé z družstva.

Ráno a navečer sem s nimi přišlo trochu života, ale přes den a v noci bylo na Baraním dvoře pusto a ticho, rušené jen zamečením ovce nebo skřípotem staré studny. To když družka bývalého statkáře Filaka nabírala vodu.

Ti dva tady žili v bytě o třech místnostech, nikoho si nevšímali, lidé jim dávali pokoj: Vdovec se svou družkou si hospodařili na několika záhoncích půdy, měli nějaké slepice a tak, něco našetřeno, utrácet nebylo zač; krátce a dobře: žili si klidně. v ústraní, a s vodou daleko dole ve Váhu odplýval jeden den za druhým, měsíc po měsíci, rok za rokem. Až nadešla ta květnová neděle.

Tehdy dopoledne přišel do ovčína truhlář z dědiny a hned mu bylo divné, že nikoho nevidí a dveře do bytu těch dvou dokořán. Zavolal na ně, nic. Vstoupil dovnitř. Strnul. Pak se pokřižoval a uháněl pryč. K předsedovi; předseda zvedl telefon; ozvala se Bezpečnost. Co je? Strašná věc. Ten starý statkář u nás na Baraním dvoře je i se svou ženskou zamordovaný.

Opravdu to byl nehezký pohled. žena ležela s roztříštěnou hlavou v kuchyni za dveřmi u sporáku, muž v pokoji; a také.hlavu rozbitou. Vražedný. nástroj hned na očích hlaveň ze staré pušky, kterou si osamělý muž schovával za dveřmi jako zbraň pro všechny případy. Měl ovšem ještě jinou zbraň, ale o ní do té doby nikdo nevěděl. Situace nasvědčovala, že k dvojnásobné vraždě došlo v sobotu

60

pozdě večer a že motivem byla loupež. Zotvírané skříně, , vytahané zásuvky, zpřeházené věci, doko

řán otevřená stará pokladna…. ‚

Pachatel zřejmě hledal peníze a cennosti. Výslechem synů zavražděného, kteří ovšem žili daleko od otce, se zjistilo, že chybějí velké zlaté kapesní hodinky a pár stovek na hotovosti. Víc bývalý statkář neměl. A přece ještě něco. Zmizela i pistole, parabella ráže 9 mm, kterou bez povolení přechovával.

„Na místě skutečně nezůstaly žádné stopy. Dočista nic. Otisky prstů, obuvi, kdyby alespoň vlas po vrahovi nic. A nikdo nikoho neviděl. Marné bylo všechno vyptávání. Až nakonec se přihlásil pasá

ček, takový človíček, v obci jej pokládali trochu za blázna. Zmateně cosi vyprávěl, že viděl v sobotu pozdě odpoledne cizího muže a dokonce s ním mluvil. Ten neznámý se ho prý česky ptal, kde bydlí statkář z Baraního dvora. A tak ho tam pasáček poslal a nic víc už neví.“

Samozřejmě, že se kdekdo domníval, že pasáček se dělá důležitým, z domácích nikdo jeho vyprá

vění nebral vážně. Ale lidé z mordparty nenechali stranou ani tuto možnost. Máli pasáček pravdu, je možné, že toho člověka zahlédli ještě jiní. Nakonec po úmorném pátrání objevili dvě ženy, jež se toho dne k večeru skryly na Baraním dvoře před krátkým deštěm. A tam u bývalého statkáře Filaka zahlédly neznámého muže. Bavil se vesele s hostitelem, oba popíjeli víno.

„Ty ženy mohly podat jen neurčitý popis neznámého člověka, ale potvrdily, že mluvil česky. Tak jsme samozřejmě šli na železniční stanici. Ano, prohlásil výpravčí, v sobotu v devět večer jsem prodával nějakému muži jízdenku. Kam, to už si nemohu vzpomenout, někam na Moravu. Chlapíkovi jistě nebylo ještě třicet, hovořil česky; snad bych ho poznal. A tak jsme měli už popis nepochybně vraha, v krajním případě důležitého svědka. Věděli jsme totiž, že ten cestující si omýval boty na ná

draží u pumpy. A měl je od bláta, které toho dne bylo na cestě od nádraží k Baranímu dvoru. Ale tím také stopy končily.

Zdálo se, že případ se znovu ocitl v slepé uličce. Až zase pomohla náhoda? Řekli byste náhoda, chápu. Ale to, co v praxi kriminalistů připadá povrchnímu pozorovateli jako náhoda, je většinou vý

sledkem logického hledání příčinných souvislostí.

Krátce a dobře major Kubát v záplavě denních hlášení narazil na zprávu, že ve vizovické nemocnici podnapilý pacient vystřelil z pistole a pak, když se o zbraň začala zajímat Bezpečnost, najednou zmizel. A vystřelil z parabelly z pistole ráže 9 mm! Kubát si hned vzpomněl na pistoli, odcizenou v Baraním dvoře. Vizovice leží na Moravě a na Moravu odjížděl ten neznámý.

„Mordparta“ se rozjela do Vizovic. Zmizelý pacient byl tuberkulózní Oldřich Havelka z Gottwaldovska. 11 května se vrátil z vězení, 18. května nastoupil v nemocnici a na 6. až 7. srpna si vzal propustku do Prahy. Mezi věcmi zanechal v nemocnici gramofon a spoustu desek, které přivezl tehdy z Prahy. Gramofon byl podle popisu Kubátovi jaksi povědomý. Ovšem. Byl to ten, který neznámý vrah i s deskami a osmi tisíci ukradl v bytě pražské prostitutky v Karlíně.

Případ pražské vraždy by se dal povědět v několika větách: Marii Mokrou nalezli zardoušenou v karlínském bytě 14. srpna, ale v té době byla už asi týden po smrti. Stopy žádné, svědectví bezvý

znamná, k povětrné dívce chodilo hodně mužů. A vida gramofon z nemocnice byl teď poznán jako její majetek.

Souhlasilo všechno na vlásek, i časová rekapitulace případu:

11. 5. Havelka propuštěn z vězení;

15. 5. Vražda v Baraním dvoře;

18. 5. Havelka nastoupil léčení ve vizovické nemocnici;

6. až 7. 8. Odjel na propustku údajně do Prahy;.

8. 8. Náhodný výstřel v nemocnici Havelka zmizel;

14: 8. Nalezli v Karlíně zavražděnou Marii Mokrou, asi týden po smrti.

A tak se rozjelo celostátní pátrání po Havelkovi, teď podezřelém ze tří vražd. Zatkli ho po několika dnech v domě jeho někdejší bytné.

„Odvezli jsme Havelku na místo činu, na Baraní dvůr. Zapíral, zapíral, i když ho usvědčovali vý

pravčí a ty dvě ženy. Poznali Havelku docela spolehlivě. No, nakonec se nám přiznal ještě v.autě cestou do Bratislavy.“

Na Filaka v Baraním dvoře dostal tip ve vězení od starého zloděje, rozjel se na Slovensko, ale kořist ho zklamala. V nemocnici pak uvažoval, kde by co mohl získat, až si vzpomněl na svou někdejší

„známost“ Marii Mokrou. Zajel do Prahy na propustku, Mokrou našel v baru na Starém Městě, do

61

provodil ji do bytu a mámil na ní peníze. Když bludička odmítla, zardousil ji, odnesl si osm tisíc i gramofon a tolik desek, kolik pobral.

Dostal nejvyšší trest – a také ten případ z Baraního dvora se stal námětem pro detektivní román. Jistě jste ho někteří četli a tak si teď můžete porovnat literární zpracování s detektivní fikcí.

62

27 případ

PRAŽSKÝ BOMBARĎÁK

Tehdy na Prahu padl strach. Během pouhých tří neděl na jaře 1947 se vyrojilo ve středu hlavního města dvanáct loupežných přepadení. Rovný tucet nočních loupeží na ulici a jeden případ se podobal druhému, jak se říká, jako vejce vejci. Pražané byli pobouřeni, lidé nešetřili ostrými slovy na adresu kriminálky. Copak žijeme v nějakém městě na Divokém západě?

Kriminálka opravdu tápala. Vědělo se určitě pouze jedno: že ve všech případech se jedná o stejnou tlupu a její dílo. Nic víc!

Za tohoto stavu vyšetřování byl případ o jaký žádný detektiv nestojí, přidělen zkušenému inspektorovi Jaroslavu Samkovi, který tehdy platil za jednoho z nejlepších znalců pražského podsvětí.

Neměl jsem z toho nadělení dvakrát radost, říká vrchní inspektor Samek, ale zase je pravda, že se hodil do mé specializace, nepochyboval jsem o tom, že stopy nakonec povedou do pražské galerky, jenže stopy zatím nebyly. Museli jsme jim jít naproti. Podívali jsme se podrobněji na všechny tyt pří

pady a hledali jsme společné body. Nalezli jsme některé.

Vždycky se stal obětí lupičů muž, který se vracel domů z nějakého nočního podniku, jako např. „U

staré paní“ v Michelské ulici, U Špirků, u Vocílků, a U Vejvodů. Vesměs oblíbené zapadáky na Starém Městě, scházela se v nich pestrá společnost od zvědavců a tatíků, kteří si šli vyhodit z kopýtka, až po deklasované živly.

Ukázalo se také, že vždycky, když postižený platil účet, seděl u jeho stolu nějaký neznámý mládenec, který mohl vidět, že ten host má v peněžence dost peněz. A tak ty případy pokračovali dál jako podle recepisu.

Host zaplatil, šel na tramvaj, nastoupil a zase vystoupil někde na hlavní třídě, pak šel pěšky opuště

nými a tehdy hodně temnými ulicemi. A pak se to stalo. Jak ten muž zahýbal kolem rohu, srazil se s nějakým mladíkem, který se na něho obořil a začaI mu vyhrožovat. Avšak v tom okamžiku od protějšího chodníku přicházel další mládenec, hezky urostlý, snad asi 22 až 24 let starý. Tak co co co?

Zastavil se u těch dvou. Nech toho pána, ano? a s pravicí zaťatou v pěst se obrátil k mladíkovi. Pak jeho ruka sebou švihla, jenže pořízek se při tom otočil a srazil ranou do obličeje k zemi toho druhé

ho.

Přepadený pak už nic, nevěděl a obyčejně se probral až v nemocnici, kde mu pověděli, že má otřes mozku, přeraženou sanici či zlomený nos. A kde také zjistil, že ti dva ho důkladně obrali.

Jak už jsem řekl, chyběl nám popis provokatéra, tipaře, prostě toho mládence, který býval při tom, když host platil. Ale jako se dává kostička ke kostičce, až vznikne obraz perníkové chaloupky s čarodějnicí, tak jsme si dali dohromady obraz toho výtečníka. Ten si pamatoval to, druhý zase ono, až jsme tu měli popis; jakžtakž uspokojivý. Jenže my vlastně měli popisy dva. Z toho se dalo logicky usuzovat, že jde o tříčlennou tlupu: Jeden muž pro tvrdou práci, ten pořízek, jemuž se všeobecně říkalo bombarďák, takové byly ty rány jeho pravačkou, a pak dva náhončí.

A to ještě není všechno. Podobným způsobem jsme získali nakonec také hrubý popis bombarďáka.

Asi 185 vysoký, hezky urostlý, výrazný obličej s mohutnou bradou, asi 22letý, a ještě nějaké drobnosti navrch.

Nakonec jsme měli v kupě docela dobré popisy všech tří. Nebyl to žádný zázrak, ale prostě rutina.

Sekli jsme si, že těch mládenců v nočních podnicích, kde tipovali hosty, si musel někdo z personálu povšimnout. A kdo asi tak nejlépe? Inu, kdo. Hudebníci přece. Ti hrají většinou bez not, jen zpaměti, bloumají očima po hostech. A opravdu. V několika případech si hudebníci vzpomněli, jeden pianista nám dokonce podal perfektní popis. On si totiž všiml, že do lokálu přišli spolu dva mládenci, ale hned se rozdělili a každý si sedl k jinému stolu. To mu bylo nápadné, proto si je dobře prohlédl a zapamatoval: Nu, a jeden z nich seděl právě u stolu toho hosta, který za hodinu poté se stal obětí surového přepadení bombarďákem.

Měli jsme tedy už popisy celkem dobré a vydali jsme se na lov, my dva, já se svým nejlepším spolupracovníkem, kolegou Františkem Kadlecem. Uvažovali jsme, kde bychom na někoho z naší trojky mohli narazit a tak jsme se dostali až do nočního podniku U modré hvězdy v Jalovcové ulici: Chodilo

63

se tam točitými schody, které si vysloužily pojmenování tobogan, a nikoli neprávem. Stačil nepatrný skluz a skončili jste až dole před šatnářkou

Šťastně jsme absolvovali tobogan a už jsme zírali do lokálu. Osud nám byl přívětivě nakloněn seděli tam všichni tři. Co teď? Šlo nám ‚hlavně o bombarďáka, to se rozumí, ty dva už nějak dostaneme. Sice každý seděl u jiného stolu, ale i tak jsme se chtěli nejdříve těch dvou zbavit. Pomohl nám vrchní, který je prostě zinkasoval s tím, že předává účet a vypoklonkoval je ven.

Zůstal bombarďák. Seděl u stolu a proti sobě měl volno. Uviděli jsme v lokále i apartní slečnu, byla z Ostravy, nový přírůstek mezi pražské bludičky. Nechali jsme si od vrchního slečnu poslat a dali jsme jí instrukce. Byla totiž náramně urostlá. Nestyd‘ se za to, čím vynikala Marie Terezie, řekli jsme jí, potřebujeme, aby ten chlapík se .k tobě přes stůl naklonil a měl rozepnuté sako.

Ostravačka pochopila, sedla si naproti bombarďákovi a pilně se hlubokým výstřihem nahýbala nad stůl. Chlapíkovi začaly vystupovat oči. z důlků, rozepjal si dvouřadové sako a nachýlil se přes stůl, jak se dalo. To už jsem však stál přímo za ním.

Moje pravá ruka sáhla po límci jeho saka. Rychlé přiložení levé ruky na límec a malé sesunutí obou rukou až na klopy kabátu. Lehké přitažení celého těla bombarďáka až k opěradlu židle, přetažení límce a zadní části kabátu přes opěradlo a pořízek byl připoután k židli. To už přispěchal kolega Kadlec a za velké pozornosti hostí nasadil bombarďákovi náramky. No a bylo to.

Za chvíli jsme měli i ty dva, zbývající do trojky, a už následovaly obvyklé výslechy a protokoly.

Bombarďák byl ale číslo, jen co je pravda. I s rukama v poutech skočil při výslechu po psacím stroji a chtěl s ním praštit Kadlece. Nakonec však jeho parťáci a on sám všechno vyklopili. Přiznali se k těm dvanácti loupežným přepadením a dokonce ještě k jednomu případu navrch.

Obětí toho třináctého byl harmonikář. Takový už letitější, ale ještě ne starý chlapík, hrával na tahací harmoniku v jednom lokále, od osmi do dvou, nakonec vždycky tu uplakanou: Na našem starém dvoře

chudičký harmonikář

hrával nám písničky,

že až nám slzičky padaly na tvář … .

Rád se posilňoval destiláty, jimiž zlepšoval pivo, a tak není divu, že té pamětihodné noci kličkoval domů ve stavu; jemuž se úředně říká podnapilost: Tak se stal obětí naší trojky, když tentokrát nedošlo k násilí.

Ti tři se k harmonikáři jen tak připojili; dobře se všichni bavili, až jeden se nabídl, že ponese harmoniku v pouzdře. A také ji nesl. Cestou se zastavili u novostavby, protože kdo hodně pije; musí se pak dost často zastavovat. Tam jeden z těch chlapíků otevřel pouzdro s harmonikou; harmoniku ukryl v novostavbě a do pouzdra vhodil dvě ,cihly, které utěsnil. dřevitou vlnou. Za chvíli se s harmonikářem rozešli a ten s harmonikou vlastně s pouzdrem . od harmoniky na řemeni přes rameno, šel domů aby,čelil obvyklým výčitkám své drahé .polovičky.

A výčitky to byly náramné, protože paní se dívá a nevěří vlastním; očím. Její manžel, který odešel do podniku s krásným novým pláštěm přes ruku, se sice zase s pláštěm přes pravici vracel, jenže to byl kabát, jaký by nevzal do komise ani poslední vetešník. Harmonikář vůbec netušil, že mu jeho krásný kabát, který. i v noci cestou domů nesl přes ruku, vyměnil za svůj odřený hubertus právě bombarďák.

Manželka harmonikáře však vzplanula spravedlivou zlobou, a žednes půjde s mužem do lokálu a řekne tam od plic jeho kamarádům, co si o jejich žertíku myslí. A tak šli. Harmonikář s pouzdrem na řemeni přes rameno, manželka po boku. Přišli do lokálu, harmonikář usedne na pódium, otevře pouzdro a strne: Místo harmoniky za osm, tisíc pro bratra, skrývalo pouzdro jen dvě cihly a dřevitou vlnu.

Harmonikář spustil rámus a zle se obořil na svou paní. Koho jsi to pustila ve dne do bytu, co? Nějaké zloděje? Prostě karta se obrátila. Paní se přiznala, že si dopoledne na půl hodinky odskočila k sousedce, aby si postěžovala na manžela, a že dveře jen přibouchla. V té době opravovali v domě cosi zedníci, měli tam i cihly, samozřejmě to bylo na ně, a harmonikář se svou paní hned spěchal na Bezpečnost. Ale případ nám teď objasnil až bombarďák.

A tenhle „bombarďák“, tehdy dvaadvacetiletý Václav Šmahlík, dostal sedm let. Osud mu pak ani jinak nepřál. Sta l se z něho těžký invalida který se dovolával lidského milosrdenství.

A dovolává se podnes; neníli už ovšem na onom světě.‘

64

27 případ

KONEC LUPIČSKÉHO TRIA

Podplukovník Richard Šikula z jihomoravské Bezpečnosti pracuje v kriminální službě už přes dvě desetiletí. Léta pátral po lidech, skrývajících se před veřejností, ale nebylo vždycky tak.

V dobách okupace naopak Šikula bděle dbal toho, aby na něho nepadlo oko ;,zákona“. Nacistického zákona, rozumí se. Tehdy hrál opačnou roli než dnes. Tři roky žil v podzemí, než se stal členem partyzánského oddílu na Vysočině. Ovšem tehdy jako dnes bylo skutečné právo na jeho straně.

V žebříčku kriminality je Jihomoravský kraj kupodivu už na čtvrtém místě, a tak je tady i té detektivní práce ažaž. Devětačtyřicetiletý zkušený kriminalista nezapře Moravana; klidný, rozvážný, jemný v jednání, ale rychlý a energický tam, kde je toho zapotřebí. Má za sebou řádu zajímavých případů a vzpomíná na jeden z nich.

Začalo to takhle k podzimu 1963… Najednou se v kraji objevila ojedinělá, ale skutečně rafinovaná vloupání do obchodů, pachatelé měli spadeno hlavně na samoobsluhy s potravinami: Řada těch pří

padů se začala rozvíjet v Brně a v okolí naší metropole. Věděli jsme, že jde o stelného pachatele, protože každý lupič má svůj rukopis.

Ten rukopis, to je způsob „práce“. Do takových objektů, jako je obchod; dá se vniknout četnými způsoby: čelním „útokem“ dveřmi nebo výkladní skříní, zadním vchodem, světlíkem přes půdu nebo naopak přes sklep, probouráním příčky. Každý takový způsob má ještě několik variant. Dveře možno vysadit, vyříznout výplně nebo zámek, vypáčit nebo prostě odemknout vhodným paklíčem, krátce a dobře, dostat,se dovnitř.

Málo je takových lupičů, kteří by užívali dvou nebo více způsobů, Takřka pravidelně si každý oblí

bí nějakou tu cestu, v níž se stane mistrem a zůstává jí věrným. A tady ti noví lupiči si osvojili dnes už téměř ojedinělý, čistý způsob práce: Dokázali otevřít jemnými nástroji i patentní zámky. Páčidel a podobných nástrojů užívali při otvírání kontrolních pokladen nebo sejfů.

Tehdy při té sérii jsme nechytili ani jedinou stopu. Věděli jsme jen, že máme v.rajónu novou škodnou. Nu, po několika těch obdobných vloupáních nastal klid. Nevěřilo se, že dlouho vydrží: A v polovině roku 1964 se naši známíneznámí objevili znovu a šňůra nových „udělaných“ prodejen vyletěla prudce nahoru: Byly vyloupeny obchody na Znojemsku, v Brně, na Břeclavsku, Hodonínsku, ve Vyškově, v okolí Brna, a pořád ten stejný rukopis. A po lupičích stále žádná stopa. Pracovali v rukavicích, nic kompromitujícího na místě nezanechali, nikdo je nezahlédl, na loupež se vždy přišlo až pozdě ráno. A tak jen ze způsobu práce, z jejich rukopisu, se dalo něco málo vyčíst byli to alespoň dva, kteří své řemeslo dokonale ovládali. Vždyť dokázali odemknout i dozické zámky a neodradila je ani osvětlená prodejna. Nezhasli, aby to nevzbudilo podezření, ale dovedli. si vytvořit před výkladní skříní z krabic a podobn
ých věcí zástěnu, za níž nerušeně hospodařili. Byli tedy i chladnokrevní. Dokázali si vytipovat takové obchody, kde denní tržba zůstala přes noc v pokladně. Jen výjimečně si.

odnášeli nějaké dražší zboží, hlavně šli po penězích.

To všechno i s mapkou jejich činnosti napovídalo, že jde o lupiče, kteří bydli někde v Jihomoravském kraji, že jsou to inteligentní lidé a také zkušeni. Ta zkušenost kdepak jinde ji mohli nabrat než při dřívějších loupežích?

A tak, jak to koneckonců bývá, hledali jsme pachatele mezi známými firmami, mezi recidivisty, mezi osobami podezřelými z nekalé činnosti, ale marně: Také jsme mezi recidivisty nenašli nikoho, jehož rukopis by odpovídal řádění nyvé tlupy. A tak jsme si vytvořili verzi, že sice jde už o zkušené zločince, kteří si však vykombinovali nový způsob práce. Bylo to žalostně málo, a vloupačky pokra

čovaly.

Ustavili jsme zvláštní skupinu specialistů, šla jen po téhle stopě; ale také marně. Totiž ne tak docela. Při té honbě jsme dopadli několik jiných, méně obezřetných lupičů. Ale po těch „našich“ ani vidu, ani slechu. Už to bylo k zlosti.

Až z Břeclavska došlo takové echo, signál, upozornění: Tady dva lidé vyjíždějí v noci na motocyklu, a podívejme, právě v době se pak stane zase taková loupež. Byla to těžká, namáhavá, mravenčí práce, ty podezřelé nenápadně sledovat, než se zjistilo že jde o rybáře; vyjížděli v noci za svým koníčkem. Blamáž? Ne, jen jedna ze stop, které vedly do těch slepých uliček.

65

Nakonec jsme se znovu vrátili k rukopisu. Pečlivě jsme prostudovali metody všech našich těžkých hochů, až jsme narazili na jistého Jana Strouhala; za vloupáni už kdysi dostal dvanáct let, z nichž si do amnestie polovinu odseděl. V jeho práci se objevovaly některé, prvky, které nová škodná uplatňovala.

Na Strouhala jsme se důkladně zaměřili, ale slavně to nevypadalo. Strouhal teď pracoval jako údrž

bář, často dlouho přes čas, svědomitý chlapík, v továrně i v bydlišti získal dobrou pověst, má vážnou známost, studentku ze spořádané rodiny, budou se brát.

Tohle nevypadalo na lupiče, který jezdí po nocích za nebezpečným dobrodružstvím. Navíc se ani nezjistilo že by nějak oplýval penězi. Za svou dřívější činnost měl splácet pojišťovně náhradu a,Strouhal na upomínky sděloval, že málo dělává, před svatbou by ho citelně zatížily i stokorunové splátky. Proto žádal o jejich srážení. Tak jsme ho zase pustili z očí. I když ne nadlouho..

Přišlo upozornění, že Strouhal cosi tají. Koupil například motocykl, ale dal jej přepsat na svého známého. Rodiče jeho snoubenky stavěli domek a kdopak obstarával všechno zařízení? Inu, chudičký Strouhal. Nastávajícímu tchánovi tvrdil, že dostává za práci přesčas a za zlepšovací návrhy. Loupeže pokračovaly, už jsme měli 46 vloupání a navíc 22 pokusů, které zlodějům nevyšly.

A některé s pěknou tržbou: V Předklášteří devět tisíc, v Sokolnici dvanáct, ve Vyškově sedm tisíc korun a tak dál. Ale nikde spojitost se Strouhalem. A kdyby jenom to! Jsou tu i dvě květnová vloupá

ní, právě v době, kdy Strouhal má naprosto. skálopevné . alibi. Nemůže být tedy pachatelem.

Ale kriminalisté se už zakousli do vnadidla. Zjišťují, že Strouhal kamarádí s jistým Urbanem, také pěkné kvítko, seznámili se ve vězení. Pomalu, pomaloučku a opatrně se stahuje síť, ale stále nic jisté

ho. I kdyby tu bylo sebepodstatnější podezření co s tím nestačí k usvědčení. Až konečně se usměje štěstí na detektivy.

Bezpečnosti v Modřicích na Brněnsku sdělila matka, že její desetiletý syn našel pod mostem sáček s desetníky, za něž si koupil s kamarádem hračku. Tohle zdánlivě nevýznamné oznámení však zachytil člověk z kriminálky. Desetníky. Samé desetníky. To by mohlo být z tržby v obchodě. Vyslechl chlapce. Ano, nalezli ten pytlíček s penězi pod mostem a také tam byli podivné věci, jako nějaké pá

ky.

Samozřejmě. Ty páky, to bylo ukryté lupičské nářadí. Blesková expertiza potvrdila, že jde o náčiní, s nímž neznámí pachatelé prováděli vloupání. A tak kriminalisté zase uložili „nádobíčko“ na původní místo: A čekali. Předpokládali, že škodná tentokrát šlápne do želez. Kdyby chtěl lupič vercajk zahodit, jistě by jej vhodil do řeky a neukrýval pod most. Tak to si pro něj určitě přijde!

Plynuly dny a nikdo nepřicházel zato se dostavil na kriminálku sám Strouhal. Stěžoval si. Vede spořádaný život, nikdo nemá právo, aby ho ostouzel, co udělal, to si odseděl, není důvodu k podezřívání. A zatím se dověděl, že se na něho vyptávala Bezpečnost. Tak co proti němu mají? Tady je, ať mu to řeknou.

A tak, jsme mu pověděli, že jde o běžnou praxi. Čas od času si opatřujeme o bývalých delikventech informace, zda je všechno v pořádku. Chraňbůh, že bychom. je neprávem podezřívali, jsme rádi. když se z nich stanou řádní lidé.

Strouhal spokojeně odešel a hned večer pod most. Tam ho naši chytili v okamžiku, když si vybíral

„nádobíčko“. Stačil zapírat právě dvě hodiny, pak kápl božskou. Brněnský soud uštědřil Strouhalovi 12 a půl roku vězení. Urbanovi osm let a jeho snoubence, která se na vloupáních podílela, podmíněně dva roky.

66

28 případ

KRVAVOU STOPOU

Bylo to uprostřed krásného léta před třemi roky, louky voněly, zemědělci obhlíželi úrodu a kolem řek i na hradech se to hemžilo turisty. Po několika podmračených, deštivých dnech se Polabím rozbě

hl čerstvý větřík a hnal hlavní ulicí Stratova chomáče stébel vytroušených z povozů.

Bylo pondělí, 22. července, rafie hodin se blížily ke třetí. Po silnici z Lysé nad Labem do Nymburka, která protíná nevelkou obec, šel zvolna muž. Mířil k hostinci, kde paní Krumpholcová čepuje desítku.

Muž došel k přízemní budově hostince, vzal za kliku, otevřel dveře a vešel do chodby. Jeho zrak padl mimoděk na zem., Zarazil se. Ztuhl. Tam dole, na dlaždičkách, vidí krev. Snad se něco….

Paní hostinská! volá, paní Krumpholcová! Nikdo však neodpovídá. Jde dva tři kroky, další krvavé skvrny, a tady celá kaluž. Strnulost padla na muže. Pak se rychle otočil a vyběhl na ulici.

Počkejte tady hlídejte! Křikl na dva školáky a běžel k telefonu. Dejte mi policii!

My jsme se o věci dozvěděli v patnáct hodin, vypráví šéf bezpečnostní, služby v Nymburce, major František Bouma. Jeho jméno je, populární zvlášť mezi mladými kriminalisty, snaží se je co nejlépe zaučit do „řemesla“. Sám už nějaké zkušenosti má, slouží v Bezpečnosti od pětačtyřicátého roku.

To nás volali z obvodního oddělení v Lysé: Sami si už autentičnost zprávy ověřili, jde o hostinskou ze Stratova, vypadá to zle. Tak jsme dali bleskurychle do kupy výjezdovou skupinu a jelo se. Ve Stratově se před hostincem kupil dav lidu, no, jak to v takových případech bývá.

Tak co se vlastně stálo? První informace se na nás vysypaly dřív, než jsme se dostali do hostince.

Vedoucí tohoto podniku, paní Krumpholcovou , odvezla před chvílí sanitka. Nalezli ji s rozbitou hlavou a v bezvědomí v třímetrové šachtě na chodbě hospody.

Nedalo práci zjistit, že neznámý pachatel napadl hostinskou v chodbě blízko dveří, vedoucích na dvorek. Tam byla kaluž krve, několik rozbitých lahví od limonády, krev zbarvila stěny chodby, našlo se v ní i několik vlasů. Podle stop, přímo bily do očí, táhl bandita svou oběť k výčepu, pak do taneč

ního sálu a po parketách do další chodby. Tady vhodil oběť do šachty pro kompresor, otvor uzavřel železným víkem a zmizel. Kam, a kdo to byl, tak zněly otázky, po jejichž zodpovězení se vydala další skupina kriminalistů.

Naši mládenci zjistili, že někdy kolem tří čtvrtí na devět přišel do hostince paní Krumpholcové ně

jaký neznámý muž. Poručil si pivo, kávu s rumem, a dal, se do hovoru s několika místními lidmi, kte

ří v hospodě popíjeli. Mimochodem se zmínil o tom, že je bagristou a že má dva syny, Petra a Pavla.

Před 13. hodinou, kdy se, hospoda na dvě hodiny uzavírala, neznámý zaplatil a odešel. Mezi 14. a 15.

hodinou ho jeden z dopoledních hostů zahlédl, jak jde přes Stratov a odbočuje na silnici do Šnepova.

Přálo nám štěstí i dál. Snad také proto, že ve Stratově nám tak báječně pomáhali. Brzy jsme věděli, že tenhle návštěvník stratovského hostince ukradl u Šnepova kolo, které v příkopu zanechala žena, pracující na poli. Na kole odjel.

Tahle stopa vyhlížela nadějně. Samozřejmě, že se pátrání soustředilo mezi bagristy v okolí, ale sou

časně jsme také pročesávali lesy; byla noc, pršelo, ale jelo se dál. Desítky našich lidí z celého okresu byly v akci. Měli jsme docela dobrý popis toho člověka, a když ho naši znovu a znovu probírali, řekl jeden z nich, že by to třeba mohl být známý recidivista Václav Žák ze Staré Boleslavi; jeho konto zatížilo už třináct trestů a nějak v těchto dnech měl jít do kriminálu počtrnácté. Řekli jsme; že se na toho ptáčka podíváme.

Ukázalo se, že Žák měl nastoupit trest 19. července, ale přihlásil se ve věznici na Pankráci až 23.

července, aby si odkroutil tři roky za znásilnění. Tak jsme si ho ve věznici vyzvedli a přivezli do Nymburka k výslechu.

Co vás vede, říkal Žák, ve Stratově jsem jakživ nebyl, ten den jsem byl dopoledne ve Staré Boleslavi, Jarda Bulánek mi to může dosvědčit, s tím jsem tam mluvil, povídal jsem mu, že jedu do Všetat, ale pak jsem se jen tak procházel v lese. To už jsme ovšem věděli, že nám Žák věší bulíky na nos.

Věděli jsme to proto, že předtím ho svědkové z hostince .bezpečně poznali na fotografii, kterou jsme jim nechali vybrat z několika desítek snímků a věděli jsme to také proto, že v Žákově bytě se nalezIo kolo, ukradené u Šnepova.

67

Žák zapíral dál. Nepomohla ani jeho konfrontace s pěti muži, s nimiž tehdy v hostinci popíjel.

Všichni ho se vší určitostí poznali; ale on, kdepak, to je nějaký omyl, v životě jsem tam nebyl A jak se to kolo ke.mně dostalo, to na mou duši nevím; asi mi je tam někdo podstrčil.

V té době jsme však už za sebou měli první rozhovor s paní Krumpholcovou, lékaři to dovolili. Paní potvrdila, co jsme podle šetření zjistili. Říkala, že ji ten člověk přepadl těsně poté; kdy zavřela hostinec a šla. chodbou na dvorek. Nejdřív Krumpholcovou udeřil pěstí do obličeje, pak ji tloukl do hlavy lahvemi, a co bylo potom, to neví, ztratila vědomí. Asi jí chtěl ukrást peníze. A kdo to byl? No přece ten cizí člověk, jak v lokále vypil deset piv.

Tak jsme tedy naložili zapírajícího Žáka, a že ho odvezeme do nemocnice, ať se postaví tváří v tvář paní Krumpholcové. Beze všeho, říkal, ukáže se, kdo má pravdu, holedbal se. Ale rozsypal se na chodbě nemocnice. To už uvěřil, že jeho oběť zůstala na živu a uvědomil si, že ho usvědčí. Tak teda jo, řekl, udělal jsem to.

Tím byl případ pro nás u konce a rád bych nyní za ním udělal tečku. Ale nemám k tomu plnou odvahu, podívámli se na závěr. Na ten soudní. čtrnáctkrát trestaný recidivista; který si počíhal v hostinci na osamělou ženu a v domnění, že ji surově ubil, vhodil těla do šachty, tento člověk dostal za „ublížení na zdraví“ šest let odnětí svobody. Já sám ovšem v jeho činu stále vidím pokus vraždy. A tomu by, myslím, měla odpovídat i výše trestu.

68

29 případ

ULOUPENÉ SNY

Už je, to nějaký ten pátek, co jsem projížděl Itálií od severu k jihu. Mezi klenoty, navlečenými na trase cesty, nechyběla Florencie, a v tom městě Medicejských signor Pietro Geraldoni, jehož zvenčí i na toskánské poměry poněkud omšelý palác stojí na mou duši za prohlédnutí. Nemám ani tak na mysli architekturu, i když například jen prolamované mříže v oknech a zadních dveřích na nádvoří se zamlklou fontánou jsou parádním kouskem. Magnetem paláce jsou však jeho sbírky.

Procházíme několika sály a komnatami. Jen sbírka zbraní, mezi nimiž nechybějí ani antické uniká

ty, představuje celé jmění. V jiných sálech jsou sochy a sošky, na stěnách obrazy i goblény; své místo mají reliéfy a řezby, sakrální předměty. různá umělecká díla. Krátce a dobře soukromá galerie, která má obrovskou ideovou, ale také kupní hodnotu.

Galerií nás, půl tuctu zájemců, provází nejen kustod sbírek, ale i sám signor Geraldoni, jemuž se ří

ká hrabě. Je to starší, ale čilý pán, jen pravá noha, pochroumaná z války, ho zlobí, pomáhá si hůlčič

kou s vyřezávaným držadlem ze slonoviny.

Při jedné zastávce v sále, jehož celá jedna stěna je vyložena intarzií, mi to nedá a ptám se pana hraběte, zda se neobává zlodějů. Takové cenné sbírky mohou vzbudit nežádoucí pozornost, o. umělecké předměty je po celé Evropě velký zájem, ceny stoupají:

Za prvé, říká hrabě, mám sbírky pojištěny, avšak pojistné mi samozřejmě kryje pouze případnou finanční ztrátu a ta pro mne není rozhodující. Důležité je, že pojišťovna dala zařídit moderní zabezpe

čovací zařízení. Já platím nočního hlídače a pojišťovna se postarala o instalaci automatického poplachu. Kdyby někdo vnikl do budovy kdekoliv, objeví se světla, začne houkat siréna a na nejbližší policejní stanici mají poplach. Chápejte, tahle soukromá sbírka je chráněna právě tak, jako galerie veřejné.

Druhá příhoda se odehrávala loni na jaře. Zase jsem procházel sály, kde byly vzácné památky umě

ní, mezi nimi mnoho sakrálních výtvorů od české gotiky až po rokoko. Předměty, do jejichž tvarů, linií a barev, do obrysů i gest a výrazů tváří slavný výtvarník či dávný lidový umělec vdechl představy a sny o kráse. Klenoty těžko odhadnutelné peněžní hodnoty, prostě velký kus bohatství našeho národa.

Tehdy do toho sálu na onom starém, sbírkami vyšperkovaném hradě, vlétl bachratý čmelák a marně dorážel na sklo okna, aby se zas dostal do světa, okořeněného vůněmi tisíců květů. Otevřel jsem okno, čmelák mi přátelsky zabzučel na pozdrav a odfrčel. A teď mi cosi napadlo, taková nějaká asociace představ při otevření okna se mělo něco stát, něco, co se nestalo ano, měla se rozvřískat siréna, rozsvítit světla, ale ono nic. I když to okno bylo pro trochu hbitého chlapíka snadno přístupné.

Nedalo mi, to, a ptal jsem se pak, jak tu mají sbírky zabezpečeny před zloději. Na noc to zamyká

me, řekli mi, a na hradě bydlí vrátný. Když jsem se zmiňoval o poplašných automatech, hleděl na mne průvodce s rozpačitým úsměvem a pak nenápadně začichal, zda ze mne není cítit režná.

Tyhle dvě příhody se mi vybavily, když jsem naslouchal vyprávění kapitána Emila Matuchy. Vy si asi domyslíte, proč. Starožitnosti to vám potvrdí každý od kriminálky – je artikl; který dneska letí.

Nejen v obchodech, ale i pod rukou, na černém trhu. Staré dřevořezby, mince, porcelán, svícny, tepané práce z kovu, goblény, sošky, obrazy, zbraně z minulých století. Mnozí turisté ze Západu k nám přijíždějí hlavně proto, aby obohatili své sbírky barokem, renesancí a náš obchod jim vychází vstříc, možná až moc, vždyť ani Československo není nevyčerpatelnou pokladnicí kulturních památek.

Navíc přicházejí soukromníci a nabízejí starožitnosti, často levně a unikátní kousky. Je těžké v tomto směru něco vytýkat zahraničním sběratelům. Takovému člověku je šumafuk, jestli za vyřezávaný krucifix zaplatí sto dolarů v obchodě nebo recepčnímu v hotelu či šíbrovi v kavárně. Někdy si může myslet, že jde o kradenou věc, jindy však ne, těžko lze určit pravdu, pokud ovšem nejde o mimořádně cenný kus, jaké se na celém světě kupují jen v aukcích od sběratelů nebo koncesovaných starožitníků.

Konjunkturu vystihli ovšem nejen ojedinělí soukromí majitelé památek, nejen překupníci, ale také zloději, kterým se otevřelo nové pole působnosti.

69

Utvořily se party, specializované na starožitnosti. Kradou někdy tak snadno, jako kdyby sbírali houby po lesích. Je to komické a tragické, ale je to pravda: Zatímco leckde mají pár známek a kolků v ceně padesáti korun v nedobytné pokladně, nalézá se o kus dál takřka volně přístupná starožitnost v ceně několika desítek tisíc. A ono stále také platí, že příležitost dělá zloděje. V jednom chorálu se zpívá: „Dědictví otců, zachovej nám, Pane!“ Jenže také sami bychom měli dělat více pro to, aby se nám zachovalo. Místo toho se kostely, kaple, sbírky i muzea vykrádají a šíbrové stěhují starožitnosti za hranice.

Takových případů jsme ovšem měli víc. Tak tedy jen jako ukázku, jak se to dělá a jak nesnadnou má pak kriminalista práci.

V noci na 17. listopadu 1967 kontrolovala autohlídka VB v Praze ve Vršovicích osobní auto, v němž byli tři mládenci. Naši nahlédli také do vozu a objevili tam na první pohled dvě starobylé, ze dřeva vyřezávané sošky svatých. Ti mládenci se snažili pověsit našim lidem na nos nehorázného bulíka prý sošky koupili od známého v Mělníku. Trojlístek byl prozatím zadržen a pro jistotu se ověřilo jejich tvrzení. Ukázalo se, že opravdu jde o bajku.

Trio jsme si zatím ponechali, ale ti tři zarputile mlčeli a my se neměli oč opřít, žádnou krádež barokních sošek nikdo nehlásil. Výslechy stále marné, až konečně jeden začal roztávat, Byl to řidič vozu, červené oktávie, dvaadvacetiletý Karel Bláha. Vyprávěl, že ti dva si ho najali k cestě autem, které patřilo jeho otci. Nabídli mu jídlo, úhradu benzínu a dvě stě korun za den, to se Bláhovi hodilo, vzal melouch a jeli. Ne na Mělník, ale do Přeštic u Plzně.

V městečku dlouho čekal, ti dva se vrátili až vpodvečer a vhodili do vozu obě sošky. Říkali, že se jim podařil dobrý obchod a jeli zpátky do Prahy.

Volali jsme kolegům v Plzni, ne, o žádné krádeži sošek v Přešticích nic nevědí, ale že se tam podí

vají. Za pár hodin nám volali ano, právě takové sošky, jaké jsme jim popsali, byly odcizeny z kaple v Přešticích, nikdo o tom však ještě neměl ani ponětí.

Řekli jsme to teď Bláhovi na rovinu, a také do jaké šlamastiky se to mohl dostat. Bláha změkl docela a odpovídal na všechny otázky. Ukázalo se, že nešlo o první takovou cestu červenou oktávií, kterou Karel Bláha oběma mládencům Jiřímu Čermákovi a Pavlu Durychovi už několikrát půjčil.

Sám však s nimi nebyl, to vždycky sedl k volantu Čermák. Kam s autem mládenci jezdívali, Bláha nevěděl, staral se jen o to, aby vždycky převzal vůz v pořádku a dostal zaplaceno. S kunšafty se seznámil ve vinárně Arkadia Na příkopě, byli vlastně tři, ale ten třetí s autem nejezdil, zato platil za půjčení vozu. A kdože to je? Ale nějaký Josef Janda.

Tohle jméno nám nebylo neznámé už několikrát jsme ho vyšetřovali pro všelijaké čachry se staro

žitnostmi, ale nikdy se mu nic nepodařilo dokázat. Čtyřiadvacetiletý inteligentní, vzdělaný muž byl jako nemocný cukrovkou v invalidním důchodu a zbývalo mu dost času na chytře promyšlené kšefty.

Při podrobné prohlídce vozu jsme nalezli v čalounění sedadla zapadlý pokutový lístek na 10 korun.

Bláha o něm nic nevěděl, ale podle čísla jsme zjistili, že útržek pokutového bloku pochází z Votic. A tak jsme se dostali až ke strážmistrovi ve Voticích, který pokutu udělil. Vzpomněl si nejen na den, ale i na přestupek a na lidi ve voze. Byli to tři mládenci a popis jako ušitý na Čermáka, Durycha a Jandu.

To byl u pěkný krůček kupředu, jenže jinak samá voda, protože ve Voticích o žádné krádeži nikdo nevěděl. Nakonec to dopadlo jako v Přešticích. Teprve až na základě našeho vyšetřování se zjistilo, že tam kdosi vykradl v lese u Miličína kapli.

Ted‘ už jsme měli dost předpokladů k tomu, abychom se pokusili o výslech Čermáka. Chvíli se kroutil, jak by ne, ale co mu zbylo, později ty Votice přiznal. Prý tam udělali obraz Petra Brandla a ještě nějaký jiný, menší obrázek.

Konečně dostalo vyšetřování spád. Ukázalo se, že tlupu šéfoval Janda, který se však sám žádné práce v terénu přímo neúčastnil, krádeže ponechával kolegům. Uloupené starožitnosti prodával, ně

které nechával restaurovat, jako třeba ten obraz z kaple na Voticku. Obraz jsme našli v Praze na Spo

řilově u restaurátora, který neměl ani ponětí, že jde o kradenou věc. Nešlo totiž o obraz Petra Brandla, ale o dílo některého z jeho žáků, chyběl proto v celostátní evidenci.Byla by to dlouhá historie o vyšet

řování, o piplavé práci, stála spousty hodin, než jsme odhalili a usvědčili všechny členy tlupy, než se zjistila jejich trestná činnost. Jako v Přešticích a ve Voticích, také jinde se přišlo na krádež až poté, kdy jsme se začali zajímat, co. v místě dělala Jandova tlupa. Měli jsme například v ruce už věci,

70

uloupené z kostela sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, ale tam stále ještě nikdo o žádné krádeži nevěděl.

Jak jsem už říkal ti mládenci si chodili pro starožitnosti jako na houby. A nebýt toho, že tehdy autohlídka zastavila červenou oktávii a pozastavila se nad soškami ledabyle pohozenými na sedadlech, těžko bychom se k případu dopracovali. A kdyby se nenalezl útržek pokutového bloku a strážmistr z Votic neměl tak výtečnou paměť, opravdu nevím, jak bychom se bandě dostali na kobylku.

Takhle jsme konečně mohli případ uzavřít a předat prokurátorovi.Šestičlenná parta dostala vězení od šesti do 18 měsíců, odměny jistě nízké, ovšem ještě nikdo z nich nebyl předtím trestán. A my měli za sebou jednu úpornou piplačku, ale chyběl nám pocit spokojenosti z dobré práce. Protože, co to je, likvidovat jednu takovou bandu, když další vyrůstají jen proto, že příležitost dělá zloděje.

A co by to chtělo? Ve většině případů pořádné dveře s důkladnými zámky a mříže do oken, někde i poplašné zařízení a samozřejmě větší zájem veřejnosti. Ten by byl zadarmo a zabezpečovací zařízení by přišlo na zlomek hodnot, které nám už nenávratně zmizely za hranicemi.

71

30 případ

TAJEMSTVÍ KUFRU

Srpen 1953. Prázdniny. Lidé se vracejí z dovolené, někteří ještě odjíždějí, kolem vlaků na hlavním pražském nádraží zmatek. Cestující se rojí sem tam. Na odřeném pultu úschovny se střídají hory zavazadel. Naplňují, regály a zase je opouštějí,prostě frekvence. Den, dva, i tři tam ty kufry, balíky, ko

še, batohy, krabice. tašky a bedýnky leží, až je tu netrpělivý majitel s lístkem v ruce. Honem honem

vlak pojede co nevidět.

Jen o jedno zavazadlo se nikdo nehlásí. Je to malý černý kožený příruční kufřík, skoro nový. Kdosi ho sem uložil na čtyřiadvacet hodin. Ty už uplynuly dvacetkrát. Nedá se nic dělat, ‚co se zavazadlem, o které se nikdo nehlásí? Tak ten kufřík s lesklými zámky za dodržení obvyklých formalit otevřeli.

Vždycky je v takovém případě zvláštní napětí, zvědavost, nikdy nemůžete vědět; co v zavazadle bude, nalezly se tam i věci hodně příšerné. Víko odskočilo, a podívejme: Mezi toaletními potřebami, černými polobotkami v novinách a dvěma pánskými košilemi zapečetěná krabice. Pečetě odpadnou a světlo všedního dne padne na 65 zlatých náramkových hodinek a 40 hodinek stříbrných, všecky znač

ky ETERNA.

Co říkají znalci? Jde o švýcarské hodinky, rok výroby 1935 až 1939; typ, jaký se u nás už dávno neprodává, leda ještě v některých západních zemích. Velmi kvalitní hodinky, dobře konzervované, každé v krabičce trochu již vybledlé, ale jako byste je právě koupili u hodináře. Jen záruční lístky chybějí.

Nepodařilo se už zjistit, kdo kufřík do úschovny uložil, ani zda to byl muž či žena, pouze datum: 16. července, někdy ráno. Ztrátu ani krádež takových hodinek nikdo nehlásil.

A tak vyvstaly dvě naléhavé otázky: Kdo ten kufřík s hodinkami dal do úschovy a proč jej nevyzvedl? A za druhé původ hodinek. Jen dvou věcí se mohlo pátrání. po majiteli kufříku zachytit: novin s botami byl to bratislavský Večerník a obou košil s čísli prádelny.

Za dva dny přišel na pražskou kriminálku z Bratislavy dálnopis: Košile si vyzvedl před sedmi týdny v prádelně šestatřicetiletý grafik Ondrej Kusák z Bratislavy, vdovec. Byl 16: července těžce zraněn při dopravní nehodě v Praze na Smíchově. O Kusákově zranění dostala zprávu jeho matka ve Snině.

Kusáka našla Bezpečnost v nemocnici Na Františku, ale o hodinkách nemohl povědět docela nic, ležel v bezvědomí, těžký úraz hlavy, jeho stav beznadějný. ,

Nikdo se po Kusákovi neptal; nikdo ze známých se o našeho muže nezajímal. Kriminalisté našli jen dopis matky: stěžovala si, že nemůže za zraněným synem přijet. Den nato volali z nemocnice. Kusák v noci zemřel. Ani při prohlídce jeho věcí Na Františku se neobjevilo nic zajímavého. Jen v kapsičce u kalhot lístek z úschovny potvrzoval to, co už kriminálka předtím vypátrala. Nadějná stopa zdánlivě končila..

V Bratislavě u sousedky Ondreje Kusáka detektivové zjistili, že jí řekl, že se z Prahy asi druhý den vrátí; s kým měl ve městě jednat, nevěděla. Do Prahy prý jezdil občas, snad jednou za měsíc. Kusák žil na svobodné noze jako knižní grafik. A nežil si na rozdíl od svých kolegů špatně.

Začal se intenzívně prověřovat okruh Kusákových známých. Kromě dvou dívek z divadla s Kusákem nejvíc kamarádil Juraj Lehoťan, důvěrný druh z mládí, teď projektant jedné stavební firmy. A právě tenhle Lehoťan už byl nějaký čas podezřelý z „černého prodeje“ starých uměleckých klenotů. A teď se sbíhaly k Lehoťanovi nové nitky. Jisté západoněmecké turistce prodal soubor patnácti drahokamů a sedm zlatých hodinek značky Eterna za 38 000 Kčs. Na hranicích objevili celý kontraband ve skrýši pod sedadlem automobilu. Oklikou přes několik překupníků končila stopa u Lehoťana.

Tady se nabízela zřetelná souvislost Lehoťan Kusák; prozatím však bylo předčasné celou síť vyplašit, tak by se další pátrání jen zkomplikovalo.

A právě v té době kriminálka v Českých Budějovicích přišla na stopu muže, který porůznu prodával náramkově hodinky. „Najednou se ty hodinky značky Eterna začaly přímo rojit, major Karel Kuncl specialista na hospodářskou trestnou činnost, mimoděk listuje ve fasciklu spisů. „Vždycky se nějak oklikou dostaly až ke kupujícímu. Ale kde byl jejich zdroj? Řekl jsem si, že by bylo zajímavé zjistit,

72

kdo měl před válkou zastoupení švýcarských hodinek této značky. Byl to nějaký František Horáček, majitel klenotnictví v Českých Budějovicích.

Horáček v tom třiapadesátém roce.žil stále ještě v Budějovicích, samozřejmě dávno .už ne jako obchodník s klenoty a hodinkami. On to vzal totiž za okupace za špatný kanec: přihlásil se k Němcům a vesele kšeftoval. Po válce se vymlouval, že prý jen proto, aby před nacisty zachránil dobře prosperující firmu. Sloužil také ve wehrmachtu, ale ze všeho se pomocí vlivných přítelíčků vysekal. Zahrál si na blázna, nechal se na čas zavřít do Bohnic a zažádal si po pětačtyřicátém dokonce třikrát o podporu.

Tak je prý na tom rodina zle, když nyní přišel o firmu, která má národní správu.

Ale ono to s ním třeba tak zlé nebylo, vždyť když v roce 1949 přebíral obchod Chronor nalezli ve dvojitém dnu jednoho regálu 450 hodinek. Trochu podivné, což? Proč by si Horáček něco neukryl ještě jinde? A opravdu. Jak jsme šli po těch Eternách, stopy končily a začínaly zase u .Horáčka. A tak došlo k domovní prohlídce. Něco se nalezlo na půdě Horáčkova domu pod dlaždičkovou podlahou, detektory nám objevily na zahradě další zakopané věci, dost toho bylo i u Horáčkových známých.

„No; podívejte se!“

Major rozevírá fascikl. Seznam zabavených věcí: 4448 švýcarských kapesních a náramkových hodinek, 40 625 drahokamů; polodrahokamů a perel, 307 zlatých předmětů o váze 7581,60 gramu, 8824

klenotnických výrobků ze stříbra o váze 133,30 kg, 839 kusů double zboží

Celková hodnota 6 051 326 korun

Tak on ten člověk, který třikrát žádal o finanční podporu, přece jen nebyl žádný chudák.

A ten případ Kusák? „To byl prostě jeden z Horáčkových překupníků. Vozíval hodinky Lehoťanovi do Bratislavy. Nu měl tehdy smůlu, a my štěstí.

73

31 případ

NA KONCI ČEKAL KAT

Oddělením majora Buchara na pražské kriminálce procházejí případy vražd, loupežných přepadení, tady se vyšetřují sebevraždy i podezřelá úmrtí a požáry. Krátce a dobře, případy, které si nijak nezadají s obsahem napínavých detektivek a kriminalistických filmů.

Jeden z případů rozčeřil tehdy v září hladinu veřejného zájmu v hlavním městě a hovořilo se o něm pocelé republice. Záležitost se dostala znovu na přetřes veřejnosti, když lidé četli rozsudek nad pachatelem. Jde o případ, jemuž by romanopisec staré generace dal nepochybně titul „Mrtvola v gauči“.

Ano, jde o nález těla zavražděného muže v gauči, je to případ z Krče,

Zrekapitulujme si nejdříve celou událost podle vyprávění. majora Buchara. V Praze 8, ve staré dělnické čtvrti, již léta bydlel sedmašedesátiletý Otakar Macháček v domě, který byl nyní určen k demolici. Proto dostal Macháček náhradní byt na sídlišti v Krči byla to garsoniéra v novostavbě.

Odstěhoval ho tam, v polovině záři jeho synovec, stěhování skončilo třináctého, ale zbývalo ještě ně

co poklidit, rozvěsit obrazy a tak. Příbuzný slíbil, že přijde v neděli a slib opravdu splnil.

Toho dne kolem šestnácté hodiny skutečně přijel i s manželkou. Nalezli byt uzamčený, marně zvonili, až si pak synovec vzpomněl, že má u.sebe ještě ze stěhování druhý klíč. Tím si odemkl, dveře byly pouze zaklapnuty. No vida; řekl své paní, to si, strýc jen někam odskočil; počkáme. A tak čekali v bytě, kde byl značný nepořádek, čekali hodinu, ale marně, starý pán nepřišel – to ještě netušili, že ho mají na dosah. ruky. Protože chtěli večer do kina, napsali vzkaz, že se nedočkali a odcházejí. Byt uzamkli, odjeli.

Na druhý den se synovec cestou do práce zastavil v restauraci Savarin Na příkopě, kde si Macháček přivydělával, jako údržbář. Avšak strýce nezastihl, v Savarinu mu řekli, že nepřišel do práce.

Historka se opakovala i v úterý a proto se mladý muž, rozhodl, že se večer znovu podívá do bytu.

Skutečně se tam s celou rodinou rozjel, ale zase nikdo neotevíral, dveře byly opět pouze zaklapnuty.

Něco se však přece.změnilo v bytě byl ještě větší nepořádek. než minule a hned první pohled napovídal, že některé Macháčkovy věci zmizely. Ztratily se tři kufry a také hrací skříňka, na které si strýc zvlášť zakládal.

Synovec neváhal a rozběhl se na místní oddělení VB v Krči. Přišlo několik našich lidí a prohlíželi byt. Přitom jeden z nich nadzvedl polštář gauče a ustrnul. V gauči ležela mrtvola pohřešovaného Macháčka, jen tak ve spodním prádle, na krku smyčka. Vražda na první pohled. Ručičky na ciferníku právě ukazovaly hodinu před půlnocí:

Za chvíli přijely pohotovostní vozy se specialisty. Na místě už byl také lékař. Konstatoval smrt zadušením, asi před dvěma dny. Policejní fotograf skončil a teď nastala horečná práce pro skupinu mužů, jimž tento den přinesl v pořadí šestou vraždu toho roku v hlavním městě. Všech pět patřilo mezi nejobtížnější a také tento nový případ sliboval dlouhou a úmornou cestu za pachatelem.

Vrah měl před námi podle dobrozdání lékaře dvoudenní náskok, nemohli jsme už ztrácet ani hodinu.

Šetření se hned zaměřilo do dvou částí, první tvořilo prostředí neuklizeného bytu. Některé věci zů

staly vyházeny, ze skříní a zásuvek ořechového nábytku, na pravé straně poblíž knihovny ležela prázdná peněženka. Na stole v popelníčku velké množství cigaretových nedopalků, v kbelíku v kuchyňce dva šálky od kávy a dvě sklenky na víno.

Druhá část vyšetřování se ještě v noci přesunula do Savarinu, naši lidé zastihli .jen zbytek personá

lu. Macháček tam pracoval jako brigádník od 15. ledna 1968, měl pověst skromného a svědomitého člověka. Vědělo se, že se v posledních dnech někam přestěhoval, ale jeho novou adresu nikdo neznal, bylo jim jen podivné, že bez omluvy nepřišel do práce. To je zatím vše, co se v Savarinu podařilo zjistit.

Pátrání v okolí Macháčkova bytu dopadlo hůř, než jsme očekávali. V novostavbě žily vedle Macháčka zatím jen dvě rodiny, nikdo z nich o zavražděném nic nevěděl. Důležitý se však jevil poznatek od příbuzných. Vyšlo najevo, že Macháček rád vyhledával muže, byl homosexuální, i tenhle prvek se nejednou vyskytl v těžkých zločinech.

74

Přece jen jsme teď mohli stanovit dvě výchozí verze. Podle první se Macháček stal obětí loupežné vraždy celkem to byl majetný člověk, pachatel zřejmě prohledával byt a některé věci doopravdy zmizely. Podle druhé, nejpřijatelnější verze ho zavraždil muž, kterého si Macháček pozval, nu do postele. Tomu nasvědčovaly dvě sklenky, dva šálky, vysvlečená oběť a žádné stopy po zápase. Mohlo jít tedy o osobu, kterou Otakar Macháček znal, kterou pozval. Zřejmě tomu člověku také důvěřoval, protože mu musel dát adresu do bytu, kam se právě nastěhoval.

Široké pátrání mělo vrhnout světlo v několika oblastech. Vyšetřovali jsme, s kým se zavražděný stýkal, s kým se scházel, pátralo se mezi homosexuály. Hovořili jsme také se všemi zaměstnanci v Savarinu, naši se zajímali i o maličkosti, jakou měl například náladu,‘o čem naposledy mluvil, zda někoho neočekával a podobně. Současně probíhalo pátrání po ukradených věcech. Případ byl vyhlá

šen dálnopisně v celostátním měřítku a zveřejněn v našem informačním věstníku,. Do případu jsme zainteresovali celý bezpečnostní aparát v republice a nakonec se to vyplatilo.

Když se to takhle vykládá, vypadá všechno jednoduše. Ve skutečnosti šlo o jeden z nejnamáhavějších případů, pracovali jsme ve dne v noci a doslova padali únavou vždyť jsme sou

časně objasňovali pět předchozích, také složitých vražd, už jsme nevěděli kam vrhnout dřív síly.

Vyslechli jsme několik set lidí,často bylo nesnadné je vůbec objevit, Macháček býval kdysi spolumajitelem pouťových atrakcí, měl obrovský okruh známých, rozesetých po celých Čechách. A potom tu byli také ti druzí, vůbec jim nebylo milé, že jsme na ně narazili ti, kteří udržovali s Macháčkem intimní styky.

První stopu, ještě nezřetelnou jsme přece jen zachytili v Savarinu. V pátek 13. září odpoledne tam nějaký neznámý muž hledal pana Macháčka a když mu hekli, že se právě stěhuje; zklamaně odešel.

Nechal ušák pro něj lístek, že ho hledal Standa. Když v sobotu dopoledne starý Macháček přišel a přečetl si vzkaz, řekl: „To byl asi Standa z Gottwaldova.“

Žádný Standa, který by měl nějaký vztah k Moravě, se nám zatím v případu nevyskytl. Proto jsme poslali kolegům z Gottwaldova dálnopis, aby nám podle sděleného popisu vytipovali všechny muže jménem Standa. Měl být asi třicetiletý, přibližně 170 cm vysoký, štíhlý, podlouhlého obličeje, tmavých vlasů, hovořící česky bez přízvuku. Skutečně jsme pak dostali seznam, s nímž jsme se začali podrobně zabývat.

Už jsem myslím řekl, že se v informačním věstníku vyhlásilo pátrání po věcech ukradených v Macháčkově bytě. Ted‘ nám prospěla dobrá a pohotová pomoc brněnských kolegů. Vůbec bych chtěl zdůraznit, že případ je klasickým dokladem spolupráce nejrůznějších složek bezpečnostní služ

by.

Ale abych se vrátil k Brnu: Tamější kriminalista už několik dnů sledoval podezřelého muže, pokoutně rozprodávajícího nejrozmanitější věci. Když nakonec prodal kobercovou předložku, zadrželi ho v kavárně Monopol. Brněnský kolega předvedl muže na kriminálku a tam si povšiml, že nejen předložka, ale i některé další věci odpovídají popisu předmětů, jež zmizely z Macháčkova bytu.

Z chlapíka se vyklubal 39letý Stanislav Komárek z Blanska tedy Standa! Komárek měl za tebou už sedm trestů, vesměs pro majetkové delikty, v roce 1967 ha propustili na svobodu a od té doby vystří

dal několik zaměstnání. Prostě kriminálník a fluktuant, jemuž řádná práce nevoněla. A jeho popis souhlasil s popisem Standy ze Savarinu. Abych ale věc zkrátil Komárek se ještě v Brně při informativním výslechu přiznal k vraždě Macháčka. Pro pachatele jsme si okamžitě zajeli a současně se mohlo zastavit pátrání, rozevřené do tak širokého vějíře.

Podle toho, co nám pak Komárek vyprávěl, byla motivem činu jeho nenávist k Macháčkovi. Tvrdil o něm, že mu zničil život, protože ho dostal na šikmou plochu.

Komárek měl nevlastní matku a vyrůstal v domovech mládeže: ještě mu nebylo šestnáct, když utekl a v Praze v parku před hlavním nádražím narazil na Macháčka. Světem protřelý Macháček zvětřil ko

řist a hned toho využil. Mladičkého chlapce vzal k sobě, čtvrt roku ho skrýval a po celou dobu pohlavně zneužíval. Když se pak Standa vrátil do domova mládeže, z života homosexuála se už nedostal. Ztratil zájem o ženy, zůstal svobodný a při životě jaký vedl, zabředl i do kriminálních deliktů.

Tak nám to vyprávěl. Snad hledal omluvit pro svůj čin, snad mluvil pravdu, ale to už jsou záležitosti, jejichž posouzení náleží soudu.

Nás zajímalo především, jak to bylo s vraždou na sídlišti v Krči. Komárek hledal tehdy v sobotu Macháčka znovu v Savarinu a kdosi mu řekl, že údržbář je nedaleko v lázních Koruna. Skutečně ho

75

tam nalezl a Macháček pozval Komárka k sobě do bytu. Na druhý den došlo k vraždě. Při intimním styku, prý vyvstalo znovu a vtíravě Komárkovi před očima, jak ho zničil Macháček, muž, který sám si spokojeně žije.

V nenávisti chytil Macháčka za hrdlo. Když znehybněl, hodil starého muže na podlahu, ale Machá

ček začal po chvíli dýchat. Vrhl se na něho znovu a rdousil, pak ještě oběť spoutal provazy, které tu zbyly od stěhování. Zavražděného uložil do gauče, aby ho neměl na očích.

Na gauč naházel nějaké věci, sebral nejlepší šatstvo, porcelán, hrací skříňku, naplnil věcmi tři kufry a odnesl je na nádraží do úschovny. Vrátil se do bytu navečer, a tak se minul s Macháčkovým synovcem. Potom sebral zbývající kořist, pár maličkostí prodal v Praze, s ostatním odjel na Moravu.

Pro kriminálku případ skončil a Komárek šel před soud. Byl, jak známo odsouzen k smrti. Odvolal se, ale odvolání bylo zamítnuto:

Plynou hodiny, plynou divy. Dva muži čekají: Muž, který vraždil, čeká na zázrak nebo na milost a mistr popravčí na svou práci.

76

32 případ

PTÁČEK JMÉNEM KOS

Nalézt nějakého člověka ve státě s čtrnácti milióny obyvatel, není velké umění. Jdete v Praze do ústřední evidence; napíšete na lísteček jméno, datum narození, zaplatíte manipulační poplatek a za chvíli máte adresu. Horší už je, když hledáte třeba Josefa Nováka a nic dalšího nevíte. A docela beznadějné je najít tímto způsobem člověka, o němž víte sice hromadu dat, ale který má dobrý důvod, aby nebyl nikde přihlášen který se, krátce a dobře, skrývá u kamaráda, u milenky, u známých, znáte to. Objevit takového člověka znamená, jít na to od lesa.

Na tohle téma by vám mohl dlouho vyprávět. kapitán Jindřich Macela, specialista na pátrání po pohřešovaných a stíhaných osobách. Náležejí sem zmizelí lidé, ztracené děti, otcové stěhující se z místa na místo před povinností platit alimenty, vojenští zběhové uprchlí trestanci stejně jako notoričtí zloději a další čeládka, kličkující před paragrafem.

O Macelovi říkají jeho kolegové, že má čich. na hledané osoby nebo z pekla štěstí. „Když se to tak vezme, pak ve své funkci skutečně štěstí má“, napsali o našem kapitánovi nedávno v časopise Bezpečnost. „Kamarádi říkají, že jemu prostě stačí si vyjít na procházku a vrátí se s dlouho hledaným recidivistou, který dokázal uniknout i promyšleným a dobře zorganizovaným hledačkám. Možná, že je to skutečně trochu štěstí, ale v každém případě zkušenost a důkladná znalost kriminalistické práce.“

Někdy je taková hledačka komplikovanější o to, že se nejdříve musí vypátrat pachatel trestného činu jak zní odborný terminus zloděj, vrah, podvodník, prostitutka a teprve potom hledat odhalené individuum jako nezvěstného člověka. A tohle byl .právě případ, ,o němž kapitán Macela vyprávěl.

„Bylo to v mrazivém období někdy na rozhraní ledna. a února v čtyřiašedesátém, když se najednou objevila ve středních Čechách série podvodů s auty. Šest rozhněvaných mužů přišlo na Veřejnou bezpečnost a všichni pěli stejnou písničku: Četli v nedělních novinách inzerát, že se výhodně prodá zachovalé auto značky Volha. Napsali a dostali odpověď“

Tehdy na takový inzerát došel vzápětí stoh nabídek, prodávající si mohl vždycky vybrat.

„Chtěl bych ještě říci, že i podvody mají svou módu. Dneska už žádný podfukář neprodává třeba horoskopy, z kursu vyšly podvody s realitami, ale zato nastoupila kategorie bytových šíbrů, agentů s tuzexovými bony a také šejdířů s automobily. Podvodníci se prostě nesou s proudem, nejsou konzervativní, přizpůsobují se. No a jak ten případ pokračoval, to si lze domyslet. Člověk; chtivý krásné

ho zánovního auta se dostavil na nabídnutou schůzku, kde si prohlédl svůj ideál životního standardu.

Srdce mu zabušilo, takový bourák, to budou sousedé závidět!“

Pak tady byla samozřejmě otázka peněz. Smlouvat se moc nedalo; protože. muž, který vůz prodá

val, rozhodil po stolku kavárny ledabyle několik desítek nabídek: Nekoupíte vy, dobrá; koupí někdo jiný.

„A tak to všechno pokračovalo jako třeba v případě pana Jaroslava Mlčocha, agronoma z Kolínska.

S dopisem, který mu napsal jakýsi Ladislav Kos z Prahy Dejvic, Lipenská 138, spěchal do kavárny v Repre. Nalezl nejen pana Kose, ale ještě dalšího důvěryhodně vyhlížejícího pána, jenž se představil jako inženýr Zdobina. Pak se podívali za roh, kde stála bleděmodrá volba, radost pohledět. To bylo ono, to byl ten vysněný vůz pana Mlčocha. A znovu jedná v kavárně, kde se nakonec dohodli na částce 45 000 Kčs, kterou Mlčoch přiveze do Prahy za tři dny.“

Mlčoch peníze přivezl, Kos je před inženýrem Zdobinou a svědkem pana Mlčocha, pečlivě přepočí

tal a pak sepsali příslušnou smlouvu, na níž se všichni přítomní podepsali. Kos i Zdobina se legitimovali občanským průkazem, všechno v nejlepším pořádku.

Jenom pan Kos měl ještě jednu maličkost. Když prý udělal takovou výhodnou cenu, ať mu pan Ml

čoch vůz ještě na čtyři dny nechá, zajede si za manželkou k rodičům na Moravu. Pak přiveze Volhu panu Mlčochovi až pod okno. Agronom se nic nestrachoval,

vždyť‘ měl smlouvu s přesným popisem auta poznávací značky AB 30 86, měl adresu ověřenou z občanského průkazu. Tak že jo, ale když se za týden nikdo s žádným autem neobjevil, začal bombardovat Kosa dopisy a telegramy. Až ze zoufalství se rozjel znovu do Prahy, kde mu teprve svitlo, co za tím asi vězí.

77

„Zjistilo se, že pan Kos je skutečně kosem, legitimace nebyla padělaná, ani ukradená ale Kos už dávno na své adrese nebyl. Jen jeho manželka s dvěma malými dětmi, s níž se před půl rokem roze

šel. A ještě něco. Vyšlo najevo, že devětadvacetiletý strojní zámečník Kos má na svém kontě již osm trestů a jelo o dvě desítky starší kumpán, bývalý obchodní příručí, byl trestán čtyřikrát. Oba výtečníci se seznámili, když si na Borech odpykával poslední trest a společně si zřejmě vymysleli tuhle novou živnost. Věděli jsme tedy dost, ale stále jsme nemohli za Kosem přijít a říci, pane Kos, teď padla kosa na kámen. Byl nezvěstný.“

Celkem podvody s autem vynesly firmě Kos a spol. prozatím sto čtyřicet tisíc. Mohlo to jít ještě výš a tak se rozjelo horečné pátrání na všechny strany.

Bleděmodrou volbu nalezla za několik dní autohlídka zaparkovanou na rohu Francouzské ulice v Praze 2..„Nějaký čas jsme nenápadně střežili okolí našimi lidmi, jestli se její přechodný majitel neobjeví, ale marně. Pak si pro ni přijeli ze smíchovské půjčovny aut, kde si pan Kos před několika týdny Volhu regulérně vypůjčil a už nevrátil.“

Ale po obou podnikavcích jako když se země slehne. Ovdovělý důchodce Zdobina si podle výpovědi bytné vyjel na hory, odkud se nevrátil, nicnedělák Kos opustil rodinu před šesti měsíci. Tak lidé z kriminálky vyslýchali kdejakého Kosova známého, ale pořád nic, až narazili na děvče, s nímž Kos předtím chodil. Ted‘ má jinou, říkala trpce ta děva, nějaká Libuška, víc o ní nevím, potkala jsem je náhodou v Monice, Láďa je prevít, ten se neztratí. Asi si zařizuje hnízdečko, vždyť‘ si přednedávnem kupoval nábytek.

„A opravdu. Zjistili jsme obchod, kde Kos nábytek koupil. A kam si dal zařízení odvézt? I to se podařilo vypátrat. Nikoliv do starého bytu, kde byl stále hlášen, ale k nějakému panu Vondráčkovi, poš

tovnímu úředníku ve Slezské na Vinohradech. A .ten Vondráček měl dceru Libuši byli jsme doma.

Prozradili jsme panu Vondráčkovi, jaký vlastně kos chodí s jeho dcerou ten člověk byl zdrcen, ale děvče nevěřilo, kdepak Láďa, takový charakter…

Nu, počkali jsme si na ten charakter, až se přiblíží k Libušce a pak jak se říká spadla klec. Od Kosa vedla rovná cesta k Zdobinovi. Ukázalo se, že si takto chtěli „našetřit“ 200 tisíc a pak fouknout za kopečky. Samozřejmě bez Libušky, které se teď konečně otevřely zamilované oči. Kosovi uštědřili u soudu osm let, jeho společník měl míru o dva roky kratší.“

A Libuška? Dlouho nad zklamáním neplakala. Už je vdaná a šťastně, každý dostal po zásluze.

Jenom těch šest rozhněvaných mužů, kteří tak bláhově naletěli, dodnes čeká na svoje peníze. A po

čkají si ještě nějaký čas, protože Ladislav Kos má hodně dlouho co dělat; než si vydělá dvě třetiny z těch 140 vylákaných tisíc.

78

33 případ

KASAŘSKÁ ROMANCE

Byla okolo toho falešná romantika, zhrzená láska, oklamané ženy, výstřely z pistole, pokus o útěk á la hrabě Monte Christo, byl tu nepravý kapitán vojenské kontrarozvědky, ale hlavně kasy.

Najednou zčistajasna se objevil někdo, kdo po dlouhých lstech křísil pochybnou slávu kasařského cechu, který měl za první republiky utišený počet 3000 velmistrů, mistrů a tovaryšů.

To, že se přestal hromadit majetek v soukromých sejfech a že i z podniků se větší částky přestěhovaly do trezorů bank, byla pohroma pro kasaře. Málo, maličko zbylo těch, kteří se ještě dnes snaží vykročit po stopách legendárního Bálka nebo Leciána.

Uvědomil jsem si to právě u onoho případu z východního Slovenska. Major.Jozef Meděra z kriminálky v Košicích řídil se zvláštní skupinou akci proti kasařům zná výtečně atmosféru tohoto světa: „Vybrali si dobře. Tenhle kraj se změnil od základů a to chce spoustu nových lidí. A jak to bý

vá, mezi poctivci se objevili i ti, kterým doma hořela koudel pod nohama. Věřili, že se v tom chumlu ztratí, prosím vás, tady se lidé měnili jako počasí, kde jinde bys měl takovou naději.“

Začalo to náhle. V noci na 15. září 1964 vyloupili pokladnu tady v Košicích, v obchodě s obuví to bylo. Taková vídeňská „popelka“, jak takovým stařenkám říkáme, tu zvládne i kasař začátečník.

Zmizelo z ní deset tisíc; slušný počinek, že?

Pachatelé byli zřejmě dva, k pokladně dole ve skladu se spustili výtahovou šachtou. Kasu udělali hrubým způsobem páčidly, natrhovačem, hasákem …

A tím naše poznatky končily. Žádné stopy, kdepak otisky prstů, žádní svědci z okolí, nikdo si nevzpomněl na nic podezřelého. Prostě případ, o jaký žádný detektiv, co jich je na světě, nestojí.

Za tři dny nato poštmistr v Bardějově kouká, kouká; vlastním očím nevěří. Kasa rozpáraná, 9842

korun pryč do posledního šestáku. Podle toho, jak byla udělaná, vsadil bych zlaté hodinky . proti cigaretě, že si tu zase zapracovali ti z Košic.

Dřív než jsme se stačili podívat na všechny staré osvědčené firmy, už nás volali do Starého Smokovce. Samozřejmě zase na poštu. Lupiči vypáčili pracovní stůl vedoucího a nalezenými klíči si pohodlně otevřeli pokladnu. Ten výlet pod štíty Vysokých Tater jim stál za to, odnesli si šestatřicet tisíc.

A k tomu ještě služební pistoli ráže 7,65 s náboji. Pistole v rukou kasaře to nám může připravit perné chvíle!

Dostali se na poštu suterénním okénkem, ze sklepa pak vypáčenými dveřmi do úřadovny. Na místě spousta stop, ale nic, co by prozradilo pachatele. Přesto jsme nepochybovali, že jsou to zase ti,dva známí neznámí. Tentokrát přišli se staronovým zlepšovákem. Před odchodem posypali okolí pepřem, jako pozornost pro služebního psa, který nad tím dárkem kapituloval.: Pak byl asi pět neděl klid, ale před vánoci se vypravili vybírat Ježíška. Na Leninově třídě v Košicích ve sběrně Sazky se jim nepodařilo probojovat k dvaceti pěti tisícům pod zámkem; ale zklamaní kasaři si to vynahradili jinde: Do týdne vyloupili pokladnu Zimního stadiónu v Košicích a pod stromeček si nadělili přes dvanáct tisíc. Tedy i pro nás pěkná nadílka!

Celá kriminálka byla v pohotovosti, vyzkoušeli jsme všechno možné, ale co dělat, když nikde žádná kloudná stopa, nikde žádný svědek a kasařům přímo pohádkově přálo štěstí.

Pokusili se udělat poštovní tresor v Trebišově, vybrali nedobytnou pokladnu v hotelu Slovan Starý Smokovec. Zklamali se v Bohdancích, kde jejich celonoční úsilí bylo odměněno jako ve škole získali dobré známky, většinou šedesátihaléřové, ale v ceně jen asi tisíce korun. Zato v noci na 3. dubna 1965 se vypravili do Stratené, opravdu do takové ztracené dědiny v horách na okrese Spišská Nová Ves a tady se zase odškodnili. Zároveň s nimi se z pošty ztratilo téměř šestnáct tisíc: A navíc také tři ještě nedoručené zásilky z Ameriky. Přibalili si k nim služební pistoli stejné ráže jako poprvé, se dvěma zásobníky a rezervními náboji:

Nejpilnější byli v noci ze 7. na 8. května, kdy vyletěly dvě pokladny najednou. A zase na poštách.

U Dobšinské ledové jeskyně a znovu ve Stratené. Tam sotva dostali nový trezor a novou zbraň a už se pro obojí lupiči vrátili.

79

Obě místa jsou od sebe sotva sedm minut jízdy autem. Kdybychom ani tady nezachytili stopu, mů

žeme detektivní řemeslo pověsit na hřebík. Ti dva se v tom malém okruhu museli ochomýtat, přece je někdo musel zpozorovat, nemohli zůstat neviditelní.

Hostinská u Dobšinské ledové jeskyně si vzpomněla, že Někdy kolem půl desáté večer přišli do lokálu dva muži. Jeden měl kostkovanou košili, takový blonďák; docela fešák, proto si ho dobře pamatovala. Druhý vytrvale mlčel. Byl to spíš bulharský typ, mladší, štíhlý, zdál se jí nepříjemný, to asi dělal ten špičatý nos a vysedlé lícní kosti. A pak je viděla odjíždět autem ke Stratené, ale vozu si po

řádně nevšimla. To víte, venkovská ženská.

Ve Stratené jsme vyslechli kdekoho. Až jeden děda si pamatoval, že přesně ve 21.50 hodin zahlédl oknem dva neznámé muže. Měl je před sebou na pár kroků, jasně je viděl ve svitu pouliční lampy.

Podle jeho popisu to byli ti dva z restaurace. A jak si tak přesně pamatoval čas? Náhodou si právě na

řizoval budíka.Časově to tedy odpovídalo a měli jsme konečně popis kasařů.

Pár dní nato padla pošta ve Slanci na Trebišovsku, za týden Sazka v Prešově, kde lovci Štěstěny připravili pro kasaře 36 tisíc. Tady jsme znovu zabrali. Vedoucí si vzpomněl, že den před loupeží při

šel nějaký chlapík, vsadil si, a že prý potřebuje telefonovat a už se cpal dozadu do kanceláře. Rychle ho vypoklonkoval, protože v místnosti byla pokladna a nikdo cizí tam nesměl. Nu, popis byl jako ušitý na toho blonďáka:

Po stopách kasařů nepřetržitě pátrala celá zvláštní skupina, v sítu uvízlo několik nebezpečných es z galerky, jen ti dva stále unikali. Hlídali jsme všechny osamělé pošty. Až konečně čtrnáct dní po té prešovské Sazce se stalo něco, co nás přivedlo k cíli.

V bytě cikánské rodiny Zulejových v Košicích .se ozvalo několik výstřelů. Kdosi upozornil hlídku VB, ale osmnáctiletá Etela jen krčila rameny. Měla prý takovou menší hádku se svým nápadníkem a ten vystřelil do stropu. V trámu opravdu zůstal otvor po kulce a pod postelí nábojnice z pistole. Ráže 7,65 mm. Strážmistrovi se to jaksi nezdálo. A kdopak je ten horkokrevný ctitel? Výborný člověk, ujišťuje celá rodina, vojenský pán a jaký! Kapitán Václav Galla, snoubenec slečny Etely, má nějaký zvláštní úkol ve Východoslovenských železárnách, nesmí se o tom mluvit.

Slavil zrovna narozeniny, no popíjeli, pak se trochu poškorpili, takový pán velkomožný, ten si leccos může dovolit. Cikán by si dupl, ale to on zase ne, hned vytáhne pistoli.

Jenže tohle chlapcům z hlídky nestačí. Velkomožný; nevelkomožný, záležitost je nutné vyšetřit.

Ale ukazuje se, že .žádný kapitán Galla neexistuje. Nevědí o něm na posádce, ani v železárnách, ba ani na ministerstvu obrany. Zřejmě někdo, kdo u nás žije pod falešným jménem. Něco jako hejtman z Kopníku, ale zřejmě ostrý hoch.

Tak se ten případ dostane do denní svodky, kterou čte i major, řídicí pátrání po kasařích. Zbraň ráže 7,65 milimetru. Tři takové pistole přece zmizely ve vyloupených poštách. Zajímá se o popis falešné

ho kapitána. A podívejme, Etelčin snoubenec jako kdyby byl dvojčetem fešáka, který tak učaroval hostinské od Dobšinské ledové jeskyně.

Další vyšetřování odhaluje, že pan kapitán má kamaráda Zdeňka a současně dochází zpráva; že je nezvěstný Zdeněk Volejník, řidič tělovýchovné jednoty Lokomotiva Košice. Člověk, jehož píli a spolehlivost si v zaměstnání nemohou dost vynachválit. Háček je v tom, že je nápadně podobný tomu bulharskému typu z kasařského dueta. Nadto má za sebou čtyři roky na Borech. A už je tady další informace Volejník se ve vězení kamarádil s jakýmsi Václavem Balou.

Václav Bala Václav Galla koho by to nepraštilo do uší. Navíc je Václav Bala zrovna nezvěstný, ačkoli je jako nebezpečný zločinec hledán po celé republice. Byl už sedmkrát trestán a vyloupil stanici VB v Brně. Než mohl být odsouzen poosmé. zmizel.

Ted‘ už jsme toho věděli hodně, jenom ne, kde ty dva vlastně hledat.

I to se však podaří vypátrat. Bala alias Galla bydlí u své milenky Olgy Preradové v Košicích. Okno v ložnici je zakryto záclonami z balíku, uloupeného ve Stratené. Jen černovlasá Olga nic nechápe, vě

ří; že Václav je kapitán vojenské kontrarozvědky, mají se rádi, budou se brát. Netuší, že svatbu s ním plánují i další nevěsty, včetně temperamentní Etely. Všem sliboval budoucnost důstojnické manželky.

Pan kapitán odjel na služební cestu. Kam, Olga neví, to znáte, a při takovém povolání. Tentokrát s ní souhlasí i kriminalisté Při jeho způsobu obživy opravdu není moudré udávat cíl, „služební“ cesty.

Vrátil se a 2. srpna je v Košilích zatčen dřív, než stačí sáhnout do kapsy po ostře nabité pistoli. Zapírá, přiznání z něho leze pomalu. Nu,ale nemůže popřít, že je ten kasař. A služební cesta? Udělali si

80

s Volejníkem tajný výlet do Polska, aby utekli za moře, ale nevyšlo to. Bala se vrátil, zato VoIejník je pryč.

Ne navždy.Jeho stopa vede k pražské učitelce Holubové. Podaří se ho nakonec obklíčit ve Francouzské ulici na Vinohradech, ale kasař se zoufale brání. Ačkoli je postřelen, utíká a zmizí. Dostane se až do Budapešti, kde je při náhlé razii zadržen v bytě jedné povětrné děvy. Sliboval jí manželství a spolu uprchnou do Itálie.

Poslední; marný pokus o útěk organizuje Bala už za mřížemi. Po vzoru hraběte Monte Christo se snaží probourat zeď věznice, ale přesvědčuje ‚se, že je snazší svobodnému dostat se do nedobytné kasy, než zatčenému z nedobytného kriminálu:

A tak kasařská romance dohasla před soudem, neboť těžce se daří romantice u toho, koho čeká desetiletý žalář. Tak dlouho nebude určitě čekat na milého Etelka, Olga, ani ty ostatní. Nemluvě a tom; že zatím určitě zastarají i lupičské metody obou kasařů.

81

34 případ

NEPOLAPITELNÝ VRAH

Zločinnost mládeže několik let stoupá a roste také do šířky. Už to nejsou jenom rvačky, lumpárny na ulicích, drobné krádeže někdy snad jen z romantiky nebo mladické nerozvážnosti. Na kontě mladých jsou loupeže, promyšlené podvody, znásilnění, nemluvím ani o krádežích motorových vozidel, ty jsou docela běžné. Hledají se příčiny, pronášejí se závěry. Pohlédněme však na statistiku: U mlá

deže je tím hlavním černým vzadu alkohol. U mladých lidí ve věku od 21 do 30 let je bezprostřední příčinou trestné činnosti v 45 procentech případů.

A jak to vypadá v podrobnostech, jak je tomu za hranicí suchých čísel v životě všedního dne, o tom by mohl moc vyprávět major Karel Horský. Řadu let už sleduje tento problém, tváří v tvář jeho obě

tem. Jsou to někdy otřásající případy.

A je to také alkohol, který někdy nadělí kriminalistům případ, š nímž mají co dělat, aby ho nakonec vyřešili. Jako tehdy před pěti léty v Ostravě.

Na záchytce nečekaně zemřel muž, prý na srdeční slabost. Přesto byla nařízena pitva, která měla zjistit vlastní příčinu smrti a obsah alkoholu v krvi, a také prokázat, zda zaměstnanci záchytné,stanice mohli smrti nějakým způsobem předejít.

Kriminalisté zatím dávali dohromady celý příběh. Zřízenec ze záchytky uvedl, že to bylo patnáct minut po třetí hodině ráno, když sanitka přivezla neznámého mladého muže, prý z jedné ulice nedaleko nádraží. Bylo jasné, že je opilý jaksepatří. Tak ho vysvlékli, omyli a přivázali na lůžko, aby nespadl.

Nic zvláštního, napohled běžný případ. Za pár hodin neznámý dokonce otevřel oči a ptal se co je?

Asi přichází k sobě, řekl si ošetřovatel, ale hádal špatně. Ten člověk ve 14. hodin zemřel. A u sebe až na pár drobných mincí neměl nic. Nic, z čeho by se alespoň dalo usuzovat na jeho totožnost. Lidé z Bezpečnosti pořídili snímky a rozjeli obvyklé pátrání.

Následující den tu byla zpráva o výsledku pitvy. Ale … ! Tak on to není běžný případ. V krajině temenní kosti a v čelní kosti vpravo nalezli při pitvě kruhovitou frakturu o průměru 6,5 cm … bezprostřední příčinou smrti bylo zhmoždění mozkové tkáně, komplikované krevním výronem. Šlo o smrtelné zranění, nemohl pomoci ani včasný zákrok, tím spíše ne, že zemřelý měl nápadně tenkou lební klenbu.

Tohle jasně vypadalo na kriminální záležitost. Takové zranění mohla způsobit třeba palička na maso nebo půllitr, ale to si‘ mrtvy nemohl udělat sám. Tak sám sebe něčím nikdo do hlavy nepraští. Bylo zapotřebí vrhnout světlo na poslední hodiny a minuty tohoto člověka předtím, než ho sanitka, sebrala na ztemnělé ostravské ulici. Jenže stále se ani nevědělo, o koho vlastně jde až pomohla náhoda.

Z kina Svět hlásili, že si někdo neznámý ze šatny nevyzvedl kufřík, a odevzdali zavazadlo na Bezpečnost. V nevelkém kufříku s prádlem nebylo nic zajímavého ale přece! Na dně ležela náprsní taš

ka s penězi, doklady na jméno třicetiletého Karla Kopolda z Prahy. A také dopis z Vítkovických železáren, z něhož vyplývalo, že Kopold právě v den své smrti měl nastoupit v podniku jako kvalifikovaný údržbář.

Nenastoupil. Podle fotografie to byl ten neznámý, který odpoledne na záchytce zemřel. Tady už bylo vodítko pro vyšetřování. Šatnářka se upamatovala, že muže s kufříkem doprovázela nějaká mladá žena nápadně černých vlasů, jako smola, no a ta žena nedělala zrovna dobrý dojem. Nejspíš nějaká taková, která se potlouká po ulicích a loví.

Dvacet fotografií ostravských prostitutek s nápadně černými vlasy předložili šatnářce a ta vybrala dvě. Jedna z nich by to mohla být. A bude to nejspíš Soňa Pavlovská, protože ta bydlela 150 kroků od místa, kde časně ráno Kopolda nalezli:

V neděli dopoledne jsem spala, vykládala bludička z Ostravy, a pak jsem vyrazila do ulic. No, narazila jsem na něho, říkal, že je z Prahy a jmenuje se Karel. Šli jsme nejdřív do kina, pak do vinárny, koupili jsme si ještě dvě flašky a vrátili jsme se ke mně. Tady jsme ještě jednu udělali, hodně mu to stouplo do hlavy a pak, vždyť víte. Najednou asi v půl třetí někdo zazvonil. Má kamarádka Káťa s nějakým amantem, abych ji půjčila byt. Kamarádka, to víte, musíme si pomáhat, nemohla s tím člo

82

věkem nikam jinam, protože byl nějak moc známý tak nezbylo než Karla vypoklonkovat. Vypotácel se z bytu. Co bylo dál, nevím, my všichni jsme zůstali tady.

Káťa i její „nějak moc známý“ .potvrdili tuhle výpověď a bylo jasné, že mluví pravdu. Tak co?

V půl třetí odtud Karel odešel. ve čtvrt na čtyři byl už na záchytce. Ale už před třetí někdo volal sanitku. Tak tedy jde o kritickou půlhodinu. Zužovalo se to. A také soustřeďovalo na místo, kde bezvě

domého nalezli.

Podařilo se objevit muže, který volal sanitku. Prý ho viděl na zemi u domu, kde byly rozházeny také mlékárenské konve. Nehýbal se, ale dýchal. Dokonce se zvedl, ušel pár kroků. Aby třeba do rána nezmrzl, zavolal ten náš svědek z bytu pomoc a pak se už o víc nestaral. Nikdo jiný z domu ani z okolí nic neviděl, nic neslyšel až na domovnici, ty mají dobrý sluch a obyčejně ho řádně užívají.

Ano, domovnice slyšela v noci pád konví. To zase nějaký ožralec, řekla si. Nějaký ožralec. Tady byl možná klíč k řešení.

Zaměstnanci z bufetu, před nímž byly ty rozházené konve, uvedli, že je vždycky na noc srovnávají venku do domovního výklenku, aby si je ráno člověk z mlékárny odvezl. Konve by se tam nevešly, proto je rovnají na sebe. Ano, už se stalo několikrát, že pozdní hosté z nedaleké hospody je rozházeli .

. . co dělat.

Ted‘ už byla na řadě rekonstrukce. Konve byly narovnány na sebe a zkoušeny, jak padají. Bylo to tak. Horní konev vždycky padala k zemi vodorovně svislou osou a její uzávěrový čep zanechal ve zkušební desce až šest milimetrů hluboký kruhový otisk o průměru právě šest a půl centimetru. Metodou superprojekce v kriminalistické laboratoři se pak prokázalo, že uzávěr konve je shodný se zlomeninami a prasklinami na lebce. Znalecká expertiza Ústavu soudního lékařství Karlovy university

‚v Praze potvrdila; že ke zranění Karla Kopolda došlo bud‘ pádem na konev nebo pádem konve na hlavu. S ohledem na to, že lebeční kost zabitého byla zvlášť‘ tenká; nemusel být náraz nijak mohutný.

Tak tedy zemřel Karel Kopold. Pod vlivem alkoholu se motal ulicí, strhl na sebe mlékařské konve.

Po zranění se zvedl a měl ještě dost sil, aby ušel několik desítek metrů. A pak ….

Koho obžalovat?

83

35 případ

ZLODĚJEM Z RADOSTI

Také mezi zloději je rozdíl. Jsou mezi nimi vyloženě asociální živly, štítící se poctivé práce: Nemají svědomí. Bez skrupulí okradou o peněženku stařičkou důchodkyni právě tak, jako národní podnik, tedy nás všechny, o sto tisíc. Lidé, které bych zahrnul do kategorie těch, jimž se řádný člověk vyhýbá, aby jim nemusel podat ruku.

Jsou však také jiné odrůdy zlodějů. Jde třeba o jinak poctivého muže, avšak fanatického sběratele, který třeba podlehne vášni a ukradne sošku z porcelánu či obraz jen proto, aby se touto kořistí mohl kochat. Ne tedy, aby se obohatil, aby krádeží získal prostředek k obživě na úkor jiných, ne z pohnutek nízkých a nečestných, jak o tom hovořívaly učebnice práva; ale prostě z nepřekonatelného nutkání.

Do této kategorie patří i zloději, a jsou to zejména ženy, postižené kleptomanií, nutkáním něco ukrást; byť to byla nepotřebná maličkost, jako třeba v železářství malý odlitek; o němž ani dobře neví, k čemu slouží. A přece ho vezme, touha je větší než morální zábrany.

Sem náleží i zloději, kteří z podivuhodně zvrácených pudů kradou dámské punčochy či prádlo, či jiné věci, jež pro ně mají zvláštní kouzlo.Samozřejmě že i tito lidé se dopouštějí kriminálních činů a jsou za ně také trestáni pokud ovšem nejde o vyloženou. odborníky zjištěnou duševní chorobu. Potom místo trestu následuje léčení. Jsou to tedy podle zákona a podle faktů, marná sláva, také zloději.

Nezůstávají však poznamenáni tím nejhnusnějším. kořistnictvím. Podat ruku takovým lidem se kriminalisté neštítí, i když je z titulu své profese v lásce nemají, právě tihle pachatele dají zpravidla nejvíce práce. Nikdo by totiž neřekl, že na pohled slušný člověk, obyčejně s výbornou pověstí, by mohl být zlodějem…

Případ kapitána Bohumila Jelínka náleží právě do této kategorie. Vypráví mi jej tak živě, že se přede mnou rozvíjí jako film.

Před dvanácti lety se počasí opravdu vydařilo, krásné léto hned při nástupu zvalo do přírody, na hory a zejména k vodě. Není divu, že na koupališti v Děpoltovicích, nějakých pět, šest kilometrů od Karlových Var, měli od rána do soumraku živo. Velký rybník, písečná pláž a na ní řada kabin. A v těch kabinách to začalo.

Hned z kraje sezony se z kabin v Děpoltovicích ztrácely hodinky. Kapesní a především náramkové všech možných značek, parádní kousky za několik tisíc i hodinky za čtyři stovky. A jen ty hodinky.

Všechno ostatní nechal neznámý poberta na pokoji. Otevřel dámskou kabelku a vybral z ní hodinky v ceně 350 korun, ale pěti set, které ležely vedle, se ani nedotkl. Denně tak zmizely alespoň jedny hodinky, někdy i čtyři kusy.

Jak to zloděj dělal? Inu, jednoduše. Odmykal kabiny, měli tam ty nejobyčejnější zámky, několik kabin bylo možno odemknout stejným klíčem, vždycky je za sebou zase zamknul a poškození přišli na krádež teprve při odchodu z koupaliště a nebo když se chtěli podívat, kolik je hodin. Pak nám ztrá

tu samozřejmě hlásili a ty krádeže rostly tak, že jich už bylo přes padesát a další přibývali.

Byli jsme z toho celí zoufalí, přicházely stížnosti, dělali jsme co se dalo, polapit zloděje se však nepodařilo.. nevyšlo ani pátrání mezi známými firmami, a také se nezjistilo, že by některé z ukradených hodinek někdo někde prodal. A těch krádeží už bylo 82 – dvaaosmdesát hodinek! – no k zoufání.

Nakonec jsem zavolal jednoho z našich osvědčených kriminalistů, bystrého mládence. Vezmeš si plavky a půjdeš na koupaliště, budeš tam chodit denně. Nespustíš oči z kabiny, a to by to byl v tom čert, abychom se chmatákovi nedostali na kobylku. A tak se ten náš člověk šel služebně opalovat. A vyšlo to. Přece!

Třetího dne mne volá z restaurace na koupališti. Tak přijeďte, už ho mám!

Bylo to před polednem. Vzal jsem si ještě jednoho z našich lidí a za dvacet minut jsme byli s vozem na koupališti.

Ale !! pachatel nikde. Právě, když jsme přijížděli, vytrhl se našemu mládenci a zmizel v lese. Vypukla trochu směšná honička; my dva v šatech, třetí v plavkách, jsme se hnali za zlodějem; který zoufale hledal úkryt v lese, prošpikovaném mastnými papíry a plechovkami od konzerv. Po dvou stech metrech jsme prchajícího dostihli, lapil ho náš čacký mládenec v plavkách.

84

A teď už stál ten člověk před námi: Pětapadesátiletý Rudolf Vondrák z Jáchymovských dolů, bytem v Karlových Varech. Měl u sebe dámské hodinky. Co na tom, povídal. Ty hodinky patří mé manželce

snad si nemyslíte, že jsem je ukradl?

Ale právě to jsme si mysleli. Náš mládenec vyprávěl, že střežil kabiny okem Argusovým a po jedenácté hodině spatřil staršího chlapíka, jak si klíčem otevřel kabinu číslo 27. Na tom nebylo nic zvláštního, kdyby před chvílí neopustil tuhle kabinu nějaký chlapec s dívkou. Ten podezřelý chlápek z kabiny za okamžik, a zase v šatech, vyšel, zamkl a klidně odcházel. Náš mládenec ho zastavil s otázkou, co dělal v kabině, kde vzal klíč a co má u sebe..Seriózně vyhlížející muž se začal ošívat, tak ho náš hoch vzal do restaurace a držel si ho při těle, zatím co nám volal. No, a když jsme přijíždě

li, chlap vzal do zaječích. Utíkal by, kdyby měl čisté svědomí?

Odvezli jsme si podezřelého do Varů a začal výslech, Ty hodinky, vypovídal Vondrák, co jste na

šli, patří manželce. Nu, dobrá. Současně jsme zjišťovali, co je pan Vondrák zač. Netrestaný člověk s nejlepší pověstí v okolí bydliště i v zaměstnání. Jako pachatel tedy zdánlivě nepřichází v úvahu. Ale uvidíme. Nezklamali jsme se.

K večeru přijela z koupaliště dvojice z kabiny číslo 27 v doprovodu našeho mládence. Ptám se slečny, zda se něco neztratilo. Jakpak ne, povídá, hodinky. Dal jsem si je podrobně popsat a pak jsem jí ukázal ty, které jsme našli u Vondráka. To jsou ony! Poznala je bezpečně, souhlasilo i číslo.

Ted‘ už jsme snadno získali od prokurátora souhlas k domovní prohlídce, paní Vondráková, ve skutečností však družka pana Vondráka, byla z toho všeho trochu vyjevená. Hledali jsme, hledali, až v černé komoře u komína jsme objevili igelitový pytlík a v něm 82 kusů nejrůznějších hodinek.

Páni! Všechny ty hodinky šly, všechny tikaly, a všechny ukazovaly zhruba stejný čas ~ půl osmé.

Položil jsem jedny z těch hodinek před pana Vondráka. Pohlížel na ně rozzářeným, ale přece jen zasněným pohledem. Ale i teď zapíral. On o ničem neví. Zkusili jsme to tedy jinak. Výslech byl přerušen na půl hodiny. Pak jsme mu předvedli jiné hodinky a povídám: Tak co? Kde jste je vzal?

Tyhle? Ty jsem sebral 3. července před polednem z kabiny číslo 8, a tu kabinu jsem otevřel klíčem číslo 32. Díval jsem se na něho notně překvapen, a úžas se zvyšoval, když Vondrák takhle postupně přiznal všech dvaaosmdesát případů. Hrálo to s našimi záznamy. Měl fenomenální paměť, pamatoval si vždy čas, číslo kabiny i číslo klíčů, které si vybíral z věšáku v půjčovně kabin.

Vondrák pracoval na noční směny a ve dne jezdíval každý den do Děpoltovic na koupaliště ale nikdy se tam nevykoupal, dokonce se ani nesvlekl. Jezdil tam jen proto, aby ukradl hodinky.

Ale proč? Proč, propána, soustavně bral jen hodinky, když s nimi dál neobchodoval, když je nikomu ani nedaroval, proč je měl všechny v chodu a nařízené?

Nu proč. Aby si s nimi hrál. Denně je všechny natahoval a nařizoval a pak s blaženým úsměvem naslouchal, jak tikají. Okradení dostali zpátky hodinky a nenápadný, nevýrazný, do té doby bezúhonný pan Vondrák tři roky. Nu … v každém případě kuriózní. případ.

85

36 případ

NA MÍSTĚ VRAŽDY

Tady tomu místu se lidé za šera budou dlouho vyhýbat a mnoho vody uplyne v Jizeře, než za keříky na trávu usednou opět milenci. Ostatně ono to tady nějak vesele nevyhlíželo ani dříve, zvlášť takhle po soumraku. Ačkoliv za teplého červencového večera, když kolem poletovaly světlušky a kdesi v koruně olše zapípal ze sna malý opeřenec, mohl být svět, zúžený do dvou párů očí a do dvojice rtů i zde docela krásný. Ono je to nakonec tak, že hrůzu některým místům na zemi nedává ani tak příroda, jako lidé…

Ted‘ je však pošmourný, nevlídný den, jako tehdy na podzim 1969, když se to stalo.

Procházíme rozlehlou bývalou zámeckou zahradou s holými uplakanými stromy. Její opravená zeď korunovaná plůtkem; se táhne podél silnice do Mladé Boleslavi. Za námi, při té teď opuštěné silnici zůstal starý zámek Najberk, před námi se v nevelké dálce, jen pár minut jízdy rychlým vozem, rozkládá město automobilů. Po levé ruce, hned vedle vozovky teče Jizera, někdy tudy projede autobus, někdy se mihne kolem auto.

Podél zámecké zahrady vede při silnici chodníček pro pěší, ale přes den tu člověka nepotkáš. Ožije tak na,hodinku odpoledne a také ráno; když tudy spěchají lidé do zaměstnání. Ale ani těch není mnoho.

Jak noha nohu mine, dostáváme se pomalu do míst, kde v plotu zeje široká mezera. Kdosi tu dávno vytrhal laťky, a tady můj průvodce zastavuje. Mlčky kývne hlavou na několik holých keřů, sotva čty

ři, pět metrů od zídky. Křoviny s námahou sbírají mízu opožděného jara, v trávě je jen slabý náznak zeleně. Tady jsme ji tehdy našli, říká tiše šéf mladoboleslavské kriminálky kapitán Ladislav Zeman.

Ano, v těchto místech 4, listopadu nalezli Bohunku Lukešovou: Surová vražda sedmnáctileté prodavačky tehdy pobouřila veřejnost a vyvolala vzápětí nejrůznější dohady. Zločin v zámecké zahradě uvedl okamžitě do varu Bezpečnost. Kapitán usedá na zídku čelem do zahrady.

Bylo to v úterý ráno, sotva jsme nastoupili, když přišla ta zpráva. Volala nám o půl osmé jedna paní tady z Najberku, kde je zámek, dneska to máme vlastně předměstí Mladé Boleslavi: Vzrušeným hlasem říká, že cestou do práce uviděla v křoví v zámecké zahradě mrtvé děvče; asi je to Bohunka Luke

šová, kterou osobně zná. A že volá z mlékárny, byl to nejbližší telefon. Náš člověk ze stálé služby ji prosí, aby zavěsila a zpětným hovorem si ověřil, že nejde o mystifikaci. Pak ještě žádá, aby zůstala před mlékárnou, že jsme tam co nevidět.

Tak začal ten případ. První, kdo dorazil na místo, byla výjezdovka se služebním psem, hned po ní přijíždějí další vozy s kriminalisty a s lékařem.

Ta paní z Najberku nás vedla sem. Právě tady jsme se zastavili. Tělo zavražděné dívky bylo zřetelně vidět, od rána tu prošlo několik chodců, projela řada aut, nikdo si však ničeho nevšiml až naše první a zatím jediná svědkyně. Se slzami v očích potvrzuje, že jde skutečně o Bohunku. Takové hodné a slušné děvče. Pane Bože, jak něco takového můžeš dopustit, slova doznívají v pláči.

Pořizují se snímky, jeden z detektivů měří vzdálenosti. Zavražděná leží šest metrů od plotu. Sedmnáctiletá bIondýna, takový subtilní typ, není podobných děvčat mnoho, jemná v proporcích a zřejmě také v jednání, dívka, k jaké si hned tak někdo nedovolí hrubosti, ale jejíž ještě mladičký půvab přivábí leckteré mužské oko. A teď tu leží bez života, jen jako věc, vystavená pohledům.

První dojem napovídá, že toto místo sedm kroků za nízkou zídkou se stalo dějištěm sexuálního zlo

činu: Naznačuje to poloha těla, které se od pasu dolů obnažené, potrhané prádlo a surová deflorace ještě se stopami krve. Ovšem něco se nám na tom hrozivém obrazu nelíbí, cosi tu nehraje. Mrtvá je vhozená na keř, ale ten není slehnut tak, jakby měl být, kdyby zde došlo k činu, který obraz představuje.

Řekl bys, že všechno je naaranžováno, jako by pachateli záleželo na tom, aby vzbudil dojem sexu

ální vraždy. Příliš okatě zdůraznil už polohou těla své oběti sexuální motiv. Zavražděná zná na sobě oděrky, na krku stopy po rdoušení, které snad přineslo smrt; přesné vyjádření ovšem podá až soudní pitva.

Zámeckou zahradu .jsme prohlédli téměř centimetr po centimetru, ale nikde žádné stopy po zápasu.

Nakonec jsme dospěli k přesvědčení, že dívka byla na toto místo přivlečena již mrtvá a přece tu leží

86

tak, jako by ji právě opustil vrah. To znovu vzbuzuje pochybnosti‘ o motivu. Ale. co vedlo pachatele lne zločinu?

Stopa na levé ruce zavražděné dokazuje, že dívka nosila hodinky, zmizely právě tak jako kabelka.

Tedy loupežná vražda maskovaná sexuálním motivem? To se také nezdá, protože už víme, že Bohunka měla pouze levné hodinky a v kabelce nepochybně jen pár drobných. Tyto okolnosti ještě ově

řujeme, ale už se pátrání rozbíhá několika směry.

Služební pes Adan vede psovoda zahradou až k sousednímu cvičišti Svazarmu, kde bezradně zastavuje: Ale známe alespoň směr, kterým pachatel odešel.

Hlavní těžiště pátrání je teď v tom, co Bohunka v posledních hodinách svého života dělala. Odpovědět má skupina detektivů, okamžitě se dali do práce: V krátké době máme první hrubý, časově ještě neúplný snímek. Bohunka Lukešová z Najberku pracovala jako prodavačka v mladoboleslavském obchodě s ovocem a zeleninou. Tam včera k večeru normálně skončila práci o půl hodiny dříve

v 17.30, aby odnesla tržbu. Všechny peníze v 17.45 na poště v pořádku odevzdala. Nemáme na ně její potvrzení; protože zmizelo zřejmě s kabelkou, ale je zde doklad z pošty a svědectví několika zaměstnanců, kteří se na příjemnou dívku dobře upamatovali, a někteří j znají i jménem. To tedy znamená; že peníze z tržby nehrály ve zločinu žádnou roli. Poslední svědek nám říká, že Bohunka odcházela z pošty sama, nikdo na ni nečekal. Odešla přeď šestou a od té doby ji nikdo neviděl. Naši shánějí dal

ší svědky. „

Kamarádky Bohunky nám řekly, že se ten večer chystala do kina, nic nápadného na ní nepozorovaly. Protože byla ještě před šestou na poště, chtěla jít zřejmě až na druhé představení od osmi..Avšak v kině zřejmě už nebyla, jistě by se to podařilo zjistit, v té době už máme k dispozici její rozmnožené podobenky.

Nemusím zdůrazňovat, že nás zajímají všichni její známí, kamarádi i kamarádky, ale tady se dostá

váme jen pracně kupředu, dívka si nepotrpěla na nějaké party a tak. Teprve při opakovaných hovorech s děvčaty se objevuje první jméno. Nějaký Zbyněk. Občas prý s ním šla Bohunka do kina, ale nikdo nezná jeho příjmení. Až později si starší Bohunčina sestra vzpomene, že byly před časem spolu u nějakého Zbyňka Sýkory, je to chlapec starší než Bohunka a pracuje v Boleslavi jako řidič, bydlí v podnájmu.

Tak se nakonec Zbyněk ocitá na kriminálce, protože nás zajímá jeho alibi, to se nesmí zlobit nikdo, kdo je do takového případu jakkoli zapleten. Zbyňkovo alibi je však dosti problematické; tvrdí, že byl v tu dobu v hospodě, ale žádný z návštěvníků hostince si na mladého Sýkoru nemůže vzpomenout.

zůstává proto nadále mezi podezřelými.

Říkám mezi podezřelými, protože Sýkora už není sám. Je tu ještě jeden chlapík, který občas svezl Bohunku z práce autem domů. Na tom není nič špatného, nápadné jé však, že ten člověk vehementně popírá, že by kdy Bohunku vezl, a alibi na ten listopadový večer mu prokazuje pouze jeho manželka.

Pochopitelně že nezávisle na těchto dvou možnostech běží řada dalších akci. Prověřujeme ubytovny; zajímají nás lidé s pozdějším příchodem, informujeme se také v psychiatrické léčebné v blízkých Kosmonosích, zda jim některý pacient neutekl. Na plné obrátky běží výslechy osob, jimž se říká zá

vadové, krátce a dobře podezřelých elementů, je jich asi patnáct: Zatím samá voda.

Soustřeďujeme pozornost na řidiče autobusů a cestující, zjišťujeme, kdo ten večer .projížděl kolem; hledáme automobilisty i chodce, kteří tu také mohli projít. Avšak žádné nové svědectví. Místním rozhlasem a na druhý den i tiskem žádáme o pomoc veřejnost, vražda ji velmi zneklidnila. Pracovali jsme celou noc.

Druhý den se hlásí první občané a pak další; ale jsou to všechno svědectví, která se ukazují jako falešná. Buď‘ se dotyčný mýlí v čase nebo v osobě: Volají nás však také ze závodů. Ženy se bojí jít ve

čer domů, vytvářejí se nejrůznější pověsti kolem vraha.

Hned ráno jsme také dostali zprávu z Ústavu soudního lékařství v Praze: Při pitvě zjistili, že dívka zemřela tři hodiny po požití ovoce. Ukazuje se, že Bohunka před odchodem z práce snědla několik jablek, což znamená, že k vraždě pravděpodobně došlo do devíti večer. To je důležitý poznatek, zná

me přibližně kritickou dobu.

A pak jsme konečně po všem tom tápání narazili na svědka, který nám dal cenný tip. Pan Šolc zahlédl v pondělí asi kolem půl osmé u zahrady blízko místa, kde druhý den byla nalezena zavražděná dívka, stát mladíka. Je přesvědčen, že to byl jeden z Rohanů, ale neví který, tři bratři jsou si velmi

87

podobní. Tahle informace nás zajímá dvojnásob proto, že celá trojice figuruje v našem seznamu zá

vadových osob.

Tři bratry ve věku od 16 do 22 let ukazujeme nenápadně svědkovi, ale stále nemůže rozhodnout, který z nich. Tak se zajímáme o alibi, nejstarší a nejmladší je mají bezvadné, dívali se ve společnosti několika lidí v tu dobu na televizi. Prostřední z nich, sedmnáctiletý Václav tvrdí, že byl sám doma a poslouchal rádio tak dlouho, až usnul. Ptáme se ho, jaký byl program, poslouchal prý písničky z nějaké zahraniční stanice, na víc se nepamatuje. Nějak se nám to nezdá, a tak si Václava zatím necháváme u nás. Když mu naznačíme, že ho jeden svědek viděl v kritickou dobu v Najberku, tak se nám vysmál. Za toho lháře dostanu pět let, říká, protože ho za to zabiju. Takhle s námi mluví ten mládenec, který se v červnu vrátil z kriminálu, kde si odpykával trest za vylupování obchodů. Prostě pěkné kvítko, ale něčím takovým se kriminalista samozřejmě nesmí nechat ovlivnit, kolikrát už se stalo, že z vraždy byli podezřelí dva lidé, člověk s výbornou pověstí a gauner, a ono se nakonec uká

zalo, že vraždil ten zdánlivě vzorný občan. Jde nám o pravdu, jde nám ó důkazy, bud‘ pozitivní nebo negativní, bud‘ to udělal a případ je u konce, nebo ne, a pak ať se s ním zbytečně nezdržujeme.

Vyslýcháme ho dál, už není tak jistý, a když mu opakujeme, že tam byl spatřen, povídá: Já vám tedy řeknu pravdu, předtím jsem lhal, protože v tu dobu jsem se chystal na vyloupení hospody v Čejeticích, myslel jsem, že mají zavírací den. Ale když jsem tam večer přišel, jak jsem viděl světlo a slyšel hlasy, nechal jsem toho a vrátil se domů. Cestou jsem se potkal se známým, ten mi může prokázat alibi, abyste věděli, že nekecám. Mluvil jsem s ním u skladu Mototechny, pak jsem šel domů, vidíte; že jsem to nemohl udělav a proč bych tu holku vůbec vraždil?

Což o to, výpověď‘ zní dost pravděpodobně. A jeho nejistota může snadno pramenit ze strachu, že teď bude mít na krku nepříjemnosti s chystanou vloupačkou do hospody v Čejeticích. Naproti tomu ta jeho řečnická otázka proč bych tu holku vraždil? je pro vyšetřování zatím bezpředmětná. ~o už bylo nějakých vrahů, u nichž se přišlo na motiv až po jejich dopadení a usvědčení, Jindy šlo o náhlý impuls nebo o důvod, jež by nikdo nedokázal předem odhadnout.

Důležitý je ovšem ten svědek od skladu Mototechny. Mnoho lidí se tam večer při úzké cestě pod boleslavským hradem neochomýtá. Občas spěchající chodec či dvojice milenců, kteří jdou dál k řece.

Není tedy zdaleka jisté, že Rohana za předpokladu, že tam skutečně byl viděl ještě někdo jiný.

Zbývá nám jen ten jeho známý. Všechno nasvědčuje, že je to spolehlivý člověk. Tak copak nám řekne?

Svědek nám skutečně potvrdil, že tehdy v 19.40 hod. na okraji Boleslavi potkal Vaška Rohana. Zato v čejetickém hostinci jsme zjistili, že v pondělí večer v hospodě nikdo nebyl, protože pro nemoc měli zavřeno tři dny. Když jsme tenhle fakt Rohanovi předestřeli, se smíchem nám řekl: Tak dobrá, já ji tedy zabil a dával najevo, že to bere z legrace.

Ale to už instinktivně cítíme, že před námi sedí vrah. Mladý Rohan se po chvíli snaží vytáhnout z texasek žiletku, ale nic s ní nepořídí. Napětí na obou stranách stoupá nakonec se ten sedmnáctiletý chlapec na židli před námi s pláčem doznává. Ano, zabil jsem ji. Kabelku hodil do řeky, hodinky ukryl doma ve starém kanapi.

Jedeme k Rohanům. Ano, v kanapi jsou náramkové hodinky značky Zarja a jejich číslo odpovídá záručnímu listu, který nám dali Bohunčini rodiče. Tak tedy máme rozhodující důkaz v ruce.

Ale proč vraždil? Motiv? Proč vlastně . spáchal tak hrozný zločin?

Ale už tím, co slyšíme, už jen tím motivem se mladoboleslavská vražda zapisuje do análů kriminalistických příběhů.

Mladý Rohan měl ten den rande s dívkou, která však nepřišla, ale pak ji v městě zahlédl ve společ

nosti kamarádů, s nimiž šla do kina. Chlapec se; jak říká, naštval a vypravil se do restaurace na ná

draží, že se tam napije. Šel alejí k nádraží a u mostu přes Jizeru uviděl navečer Bohunku. Vracela se z filmu. Znal ji. Měl vztek ze zklamání a na svoji dívku, která ho, jak se domníval, zradila. Všechny jsou mrchy, a napadlo ho, že si vylije zlost na Bohunce. Doběhl ji u plotu zámecké zahrady a udeřil děvče klíči do hlavy. On, urostlý, silný mladý muž, „vazoun“, se vrhl na slabou útlou dívku.

Bohunka ho poznala, začala křičet já to na tebe povím! Rohan. si uvědomil, že by za to šel znovu do basy, tak ji srazil k zemi a začal rdousit tak dlouho; až se přestala hýbat. Pak ji z chodníčku přetáhl přes zídku do zámecké zahrady. Zapálil si cigaretu a začal uvažovat, Co teď?

88

Mrtvé sundal hodinky a vzal kabelku, a aby docela zmátl stopy, zaranžoval scénu aby to vypadalo na vraždu při znásilněni. To je tečka za neuvěřitelným zločinem, který se přihodil právě tady. A tečka za jedním z případů kapitána Zemana.

89

37 případ

POMSTA

Melodický rytmus nárazů kol o spoje kolejnic uspával. Úředník státní banky Karel Polívka se rozhlédl stísněným prostorem poštovního vozu: vysoký a mohutný zámečník Jiří Skála s rozčepýřeným vouskem a mladý příslušník Sboru národní bezpečnosti strážmistr Hanuš Pernica se bavili. U jejich nohou ležela dřevěná bedna s držadly na koncích.

Zlato, stříbro a skvosty z majetku zabaveného kolaborantům, fašistům a Němcům odvážela trojice mužů do Prahy do ústřední sběrny cenných předmětů a skvostů. Osmadvacet kilogramů cenností.

Jeden a půl miliónu korun ve zlatě. Další milión dvě stě tisíc ve stříbře. Za dva milióny skvostů.

Pohádkové bohatství se vezlo na hrubých hnědě utřených prknech železničního vozu. Karel Polívka zachytil podivný záblesk ve Skálově kradmém pohledu, ale nevšímal si ho. Znají se od května pěta

čtyřicátého roku, kdy spolu vyháněli poslední fašisty a vítali osvoboditele. Rada okresního národního výboru je pověřila, aby poklad v pořádku odevzdali. Republika potřebuje každou korunu. Je podzim roku 1946.

Na Prahu se Polívka těší, zajdou si někam do hospůdky, Jirka Skála má v kapse potravinové lístky na chleba a maso mimo běžný příděl, s tím už jde něco podniknout. Karel Polívka má před svatbou, bere si roztomilou černovlasou dívku, jejíž táta spravuje pod horama grunt, budou vajíčka, slanina a mléko. A v Praze koupí Heleně šátek nebo ty úžasné punčochy beze švů z jakési podivné hmoty., Jiří Skála znovu vrhá zvláštní pohled. Pak Polívka vidí, jak Skála najednou pěstí udeří nic netušící

ho strážmistra Pernicu, ten naráží hlavou o stěnu vagónu a padá na podlahu. Skála otvírá posunovací dveře a prudkým kopnutím vyhazuje strnulého Polívku do propasti vedle ujíždějícího vlaku. Dunění kol, hvízdot lokomotivy. Tmou padá tělo; naráží o telefonní sloup. Dvě stě metrů dále vyhazuje Skála příslušníka SNB, který hlavou naráží o betonovou skruž mostku a je na místě mrtev: Větrný vír za vlakem se vzdaluje. Ve slehlé trávě kdosi sténá. Karel Polívka nejdříve zahlédne hvězdnatou báň, provokativně klidnou, jistou. Sbírá myšlenky. Považoval Jirku Skálu za přítele. Válka pokřivila charaktery, Skála hrdina osvobozovacích dnů absolutně zklamal.

Říjnové vydání novin přineslo již osmé pokračování publicistických materiálů pod názvem UKRADLI REPUBLICE ČTYŘI MILIÓNY SEDM SET TISÍC KORUN. V jednom odstavci si čtenáři mohli přečíst:

Soud se ještě s obžalovaným Karlem Polívkou, nar. 16. 7. 1921, nekonal, ale již dnes je jisté, že bude po zásluze potrestán. Polívka sice zapírá, ale důkazně je usvědčen, že spolu s dalšími pachateli se domluvili a odcizili bednu se zlatem a stříbrem určeným fondu národní obnovy republiky.

V posledním okamžiku před lupem se zřejmě pohádali, strážmistra Hanuše PERNICU napadli a vyhodili z jedoucího vlaku, takže po nárazu na betonový můstek zůstal mrtev. Polívka, kterého Skála při hádce rovněž vyhodil z vlaku, už chodí o berlích, a strůjce zločinu Jiří Skála zmizel s pokladem. Ve

řejnost žádá těžký trest pachatelům. Bezpečnost zjistila, že vzdálená teta Karla Polívky Rébeca Wohlrichtová byla odsunuta z Československa. Je pravděpodobné, že připravovala v zahraničí půdu k prodeji cenností nakradených v ČSR. Obžalovaný Karel Polívka se pokouší hrát komedii s pominutím smyslů, ale lékaři zjistili, že je duševně zdráv …

Karel Polívka, romanticky založený mladý muž, marně vysvětloval, že o loupeži nevěděl. Příbuzenství s tetouNěmkou; kterou vlastně ani neznal a která se k české přízni nehlásila, mu přitížilo.

Budoucí tchán dceři doporučil, aby přerušila s Polívkou všechny styky. Také rodiče nevěřili synově nevině a zřekli se ho. Karel, Polívka zůstal opuštěn.

V lednu 1947 vynesl okresní soud rozsudek: třináct let vězení nepodmíněně. „Jsem nevinen,“ prohlásil Polívka a rozplakal se..

Po Jiřím Skálovi, zlatě, stříbře a skvostech se slehla zem. Bezpečnost pátrala v celé republice. Přesuny obyvatelstva do pohraničí, přílivy nových brigádníků a poválečná obnova stopy po vrahovi a zloději zametly.

„Člověče,“ rozčiloval se vedoucí dozorce v káznici, „ vy jste rebelant! A držka nevymáchaná!“ Pak změnil tón, podíval se, zda jsou dveře zavřeny. „Kdybyste jen trochu naznačil, že jste schopen pustit chlup, řekněme takových sto tisíc, do měsíce vás dostanu ven.“

90

Karlu Polívkovi bylo třicet let, začínal silně plešatět, kolem úst se mu vyhloubily vrásky a vypadal o deset let starší. Nikdo nemohl změřit míru jeho bolesti, utrpení. Ztratil všechny přátele, zemřel mu otec, jehož srdce nevydrželo strašlivou pohanu se synem.

„Nic nevím,“ zíral na dozorce a tiše dodal: „Nemám vás čím podplatit, pane.“ Muž v uniformě vyskočil a Polívku udeřil. Ten, ačkoliv dosud neporušil vězeňský řád ani jednou, ránu vrátil. Rovnou do zkřivených úst.

Později soud klasifikoval spor Karla Polívky s dozorcem jako útok na veřejného činitele, pokus o vraždu za účelem útěku z věznice. Tedy úkladnou vraždu, kterou prý jistě během vazby důkladně promyslel.

Karlu Polívkovi byl trest zvýšen na dvacet let. Sedm tisíc tři sta dnů a stejně tolik předlouhých, nekonečných nocí. A v nich postupně krystalizující cíl najít Jiřího Skálu! Vyhledat ho a zabít, ale nejdříve, když už jiné řešení není, vzít si z pokladu svůj díl. Aspoň dva milióny korun vždyť byl přece za tuto loupež odsouzen.

V roce 1966 (rok vězení mu prominuli) se Karel Polívka ocitl na svobodě. Byl člověkem na dně, který však bude boháčem, splníli, co si předsevzal. V době jeho propuštění mělo zlato, stříbro a drahokamy mnohem větší cenu, ve vězení mu spoluvězni vypočetli: jsi mnohonásobný milionář, Karle!

Svoboda, žádné zdi kolem, mříže jenom sem tam v oknech skladu nebo sklepa. Jak vzácná je svoboda člověku, který znecitlivěl, otupěl, ale nezapomněl. Svoboda znamená žízeň. Nejdříve se opít a dva dny ležet v zahradě hospody (přitom Polívka nikdy předtím neholdoval alkoholu), pak noc s nějakou ženou, u níž spal až do příštího odpoledne, říkala si Micinka a chtěla všeho všudy tři stovky na ruku. Nová známost mu přišla vhod: měl zpočátku střechu nad hlavou.

Najde Skálu i poklad a dostane se odtud. Pak bude žít jako člověk. A třeba s Micinkou. Dravý a nedočkavý po pomstě.

Ten, který ho na dvacet let dostal do vězení, zasluhoval pomalou, krutou smrt.

Nu Micinka. Vlastně Marie Špoková. Pracovala někde na jatkách, hodná, starostlivá ženská se smyslem pro smích. Měla dva muže, každý jí zanechal po jednom klukovi, které opatrovala babička.

Micinka se snažila žít slušně, ale stačilo, aby slunce vystřídal déšť‘ nebo bylo mlhavé, zimní jitro, a Micinka vstávala jako rozzuřená tygřice. Pro změnu si to zamířila rosnou do restaurace, kde ve vší počestnosti uprostřed chlapské společnosti vypila svých osm piv a šla spát, aby ráno opožděně dorazila do práce. Karla Polívku vzala na noc, protože po ní nic víc nechtěl. Polívka cítil nutnost vyzpoví

dat se a ona ho vyslechla. A věřila, že je nevinný. „Vymaž starosti z hlavy,“ poučila ho, „najdi si flek,.sekej dobrotu a hledej toho Skálu.“

Podíval se do jejích smutných očí. „Jak?“ „Nejdříve si rozmysli, co po něm chceš,“ vytáhla mapu kraje. „Přivázat ho ke stromu a řezat mu prsty, dokud neprozradí, kam schoval poklad. Pak ti dám milión ve zlatě!“ vychrlil divoce.

Karel Polívka se ohlásil na oddělení SNB a nechal si vystavit nový občanský průkaz. Jednal s každým slušně, ale zatvrzele a nevraživě, jako by se nechtěl bavit. Své otevřenosti k Marii nelitoval, pomáhala mu udržet se nad vodou kolem bylo tolik nových věcí a událostí, jimž nerozuměl. Ale on si chtěl ponechat svůj rozum.

Našel si zaměstnání jako pomocný dělník a začal vydělávat. Když dostal první peníze, koupil láhev vína a s Marií strávil slavnostní večer, tichá hudba, obložené chlebíčky, vzácně milé prostředí. Zrovna se dívali na televizi, když mu Micinka navrhla, aby upustil od myšlenky na pomstu.

„Nemohu. Až Skálu najdu, oddělám mu rodinu, vystraším ho, určitě mi poví, kde je zlato.“

Vzala jeho ruku do své: „ Nemá to smysl …“ Rád poslouchal její hlas, nevnucoval se, neměl hádavý podtón. „Přece nedaruji milióny, za které jsem nevinně seděl, vrahovi,“ zasmál se.

„Znovu si pokazíš život, Karle,“ šeptala a on nacházel za její radou touhu zůstat s ním. Nebyl žádný krasavec, kdysi ve vězení mu ve stolárně prasklý kotouč okružní pily rozťal levou líc, měl lehce spuš

těný koutek úst.

„Musím vyrovnat účet.“

„Zase tě budou stíhat, honit a dopadnou tě,“ přesvědčovala ho. Nechtěla Polívku ztratit, brala ho, jaký byl. K ní se choval slušně, zdvořile a pozorně, pochopila, že to kdysi býval hodný člověk, nespravedlnost ho přivedla na okraj společnosti. Rozhodl se zabít pro peníze, pro pomstu. Vžila se do

91

jeho postavení. „Skála nemůže zůstat nepotrestán,“ řekl rozjitřeným hlasem. Cítil, jak mu brní prsty, byl nervózní.

„Třeba ho už dávno chytili, zavřeli a zlato odevzdali státu,“ pokusila se ho odlákat od původního úmyslu.

„Ptal jsem se, Skálu dosud nemají. Určitě žije pod jiným jménem a já ho najdu!“

Životní příběh Jiřího Skály byl křivolaký. Kdysi v mládí boxoval, úředničil a pak se. v roce 1946

točil kolem instituce fondu národní obnovy a zajišťování německého majetku po odsunu Němců z Československa.

Jenže ho zlákaly peníze, vidina snadného bohatství. Když provedl svůj okamžitý nápad a zbavil se Polívky i strážmistra Pernici, vyhodil při pomalé jízdě přes provizorní dřevěný most bednu se zlatem, stříbrem a šperky a vyskočil z vlaku. Bednu ukryl v lese. V jedné restauraci z kabátu na věšáku odcizil osobní průkaz, vydával se za Jana Malinovského, a později se mu podařilo na toto jméno dostat nový občanský průkaz. Začal žít zdánlivě poctivě jako dělník v autoopravně.

Události z února roku 1948, které ani ve snu neočekával, mu zhatily plány: klenotnictví, zlatotepectví a obchody podobného druhu byly znárodněny, novopečený Jan Malinovský nemohl ukradené zlato prodávat, noví vedoucí prodejen klenotů velmi obezřele hleděli na každého, kdo přicházel s nabídkou cenností. A pak celé republice byly známy jeho fotografie s utrženým ušním boltcem a výzva k zadržení ležela na útvarech SNB. Malinovský měl v očích vepsán strach a nejistotu musel poctivě pracovat, aby se uživil. Občas nenápadně někomu prodal drobnůstku, ale nezbohatl. Pečlivě zabalená bedna, kterou později zakopal, spočívala stále na stejném místě.

V roce 1951 se SkálaMalinovský oženil. Brzy se jeho ženě narodil syn. Věděl, že ho Bezpečnost stále hledá. Ale nebál se. Dokonale změnil svou podobu. Nechal si narůst knírek a hodně ztloustl.

Všechno na něm bylo kulaté, líce i plná brada, naučil se používat nenucené, pomalé pohyby, změnil svoji podstatu.

V roce 1963 se seznámil s mladým inženýrem, který jezdil do zahraničí montovat cukrovary a který od Malinovského občas kupoval klenoty. Tenkrát . začal fungovat zlatý důl. A Malinovský se zatím propracoval až na vedoucího autodílny. Začal stavět dvojdomek se dvěma garážemi, dílnou a zahradou. Vzorný občan Jan Malinovský.

Věděl, že Karel Polívka byl odsouzen na dvacet let, ale nezajímal se o jeho osud. Malinovský si časem našel i milenku, přítulnou blonďatou servírku, která mnohem dokonaleji než jeho manželka chá

pala, co ho trápí a co potřebuje. Drobounký, sotva postřehnutelný pramínek zlata vytékal z podzemního pokladu i směrem k čiperné číšnici, která však neměla ponětí, s jak bohatým milencem udržuje poměr. Ale platil, dával jí dary, měl svou cenu. Krásný, šťastný život, říkal si Skála . .„Máš tu dopis,“ podala Marie psaní zamyšlenému Polívkovi, který fixem něco zaškrtával na zadní straně Mladé fronty.

„Hádám, že zdaleka,“ významně řekla žena a začala chystat večeři.

„Píše mi teta z rajchu,“ pohlédl Polívka na odesílatele i známky a pomalu dopis rozřezával. Marie stála jako ve snu, obávala se, že kousek papíru prudce zasáhne do jejich života. Soužití s Polívkou se jí líbilo, změnila tohoto muže, přizpůsobila ho sobě, vodil ji i do divadla, rozuměli si. Přesto v jejich vztazích pořád nacházela cizí prvek. „Přes naše velvyslanectví si teta zjistila moji adresu. Mám se k ní přistěhovat, je jí už sedmdesát, je majitelkou pekárny a chce mi ji darovat jako jedinému žijícímu dědici…“

Marie sebou trhla. „Pojedeš?“

„Kdepak,“ hodil Polívka dopis na stůl. „Mám tady svou práci a Skálu!“ Rysy v obličeji mu ztvrdly.

„Musím ho dostat. Nachytám ho na box. Jezdíval na zápasy, žil pro ně, budu objíždět významnější utkání a hledat ho ať je dnes tlusťoch nebo hubeňour, utržený boltec ucha mě navede na Skálovu stopu…“

„Karlíku,“ sepjala ruce a přitiskla se k němu, „nechej toho, prosím“

„Už jsem řekl,“ odstrčil ji a věnoval se novinám.

Týden bojovala Marie se svým svědomím. Stát se udavačkou, nebo ne? Přihlížet, jak se Karel žene do záhuby, nebo se pokusit ho v poslední chvíli zadržet? Udělá to pro své, pro jejich společné štěstí, které si on, zbitý a zdeptaný dvaceti roky vězení, neuvědomuje.

92

„Hledá Skálu?“ divil se kapitán Mareš. „Promiňte nic mi to neříká, byl jsem tehdy mladý, začínal jsem službu. „Povídejte všechno, co víte.“ Uvařil jí kávu a nabídl sušenky.

„Nejste udavačka, paní,“ uklidnil ji. „Vidím, jak se o Polívku bojíte. Chápu vás, nic mu neříkejte.

Podle informací vedoucího závodu si váš druh vede velmi dobře, je zručný dělník. Bylo by ho škoda.“ Hvízdl údivem nad další informací. „Západní Německo? Sakra nechce ještě utéci za kopečky?

Nejdříve ten Skála. Žasnu, jak silný pocit pomsty musí být v Polívkovi. Zřejmě bude obnoveno šetření. Předám vaše údaje, kam patří. Samozřejmě důvěrně, váš druh se nic nedozví, děkuji vám.“

Zatímco jednoho jarního večera seděl vedoucí autodílny Malinovský s manželkou Jiřinou a dospě

lým synem Pavlem mezi diváky utkání o titul krajského přeborníka v rohování, nadporučík Kokeš přejímal od svého nadřízeného zvláštní pokyn.

„Zajeďte do Prahy do archívu ministerstva vnitra a vypůjčíte spisový materiál o případu vlakové loupeže zlata a stříbra v našem kraji z roku 1946.“

Pod vedením majora Lisého byla vytvořena operativně pátrací skupina, která se měla opět případem zabývat. Major Lisý sestavil plán vyšetřování a požádal o spolupráci kriminální ústřednu ministerstva vnitra v Praze. Z dokumentace byla znovu vytažena část zachovalých fotografu z roku 1946. Byl sestaven portrét Jiřího Skály, jak by mohl vypadat po dvaceti letech. Nesl i tři markanty z té doby: rozplácnutý nos, natržené ucho a jizvu po rozbitém pravém obočí.

Kriminální ústředna požádala bezprostředně o součinnost všechny okresní správy VB

v Československu a koordinovaná akce začala. Jen pětičlenný tým majora Lisého věděl, že souběžně s ním pátrá na vlastní pěst Karel Polívka, kterého dal major Lisý sledovat. Každý druhý den bylo známo, co Polívka podniká, kam zajíždí na boxerská utkání.

Buďte bez výčitek;“ těšil major Polívkovu družku při novém setkání. „Chráníte svého milého, aby neprovedl hloupost, za vraždu je jednoznačný trest a víc byste ho neviděla. Pokud Jiřího Skálu s Polívkovou pomocí dopadneme, zavedeli nás na jeho stopu, bude mu to k prospěchu.“

Ode dne, kdy Karel Polívka obdržel od tety z NSR návrh, aby se k ní vystěhoval, uběhly tři roky.

Polívka nabídku odmítl a vytrvale hledal Skálu. Nakreslil si obrázek jeho dnešního možného vzhledu a pozorně si všímal každého muže, kterého potkal. Měl před Bezpečností výhodu, znal ještě jeden detail a ten si pamatoval přesně: Skálův kosí, spodní, nedůvěřivý a podezíravý pohled, jeho charakteristické škubnutí mohutnou hlavou.

Polívka trávil soboty a neděle mimo domov, Marie Špoková trpěla jeho výlety a snažila se nevyptávat, on také nikdy neprozradil, kam jezdí. Vypadala jako žárlivá manželka. Ze skrytu čekárny sledovala vlak, do kterého Karel nastupoval, a všechny poznatky sdělovala majoru Lisému. Když za ním opět jednou přišla, ukázal jí mapu republiky založenou ve složce se jménem Jiřího Skály.

Polívka už půl roku navštěvuje boxerská utkání na celé Moravě: podívejte Brno, Mikulov, Znojmo, Břeclav, Hodonín, šest měsíců zkoumal tuto část republiky. Byl již asi na třiceti národních výborech a zjišťoval, zda v jejich obvodech Skála nebydlí. Obdivuju ho. My pátráme souběžně s ním, dr

žíme se v pozadí, hledáme současně na celém území republiky. Pokud Skála neprchl přes hranice, pak vystupuje určitě pod jiným jménem.“

Špoková naslouchala a plakala. „Už jsem mu přivedla oba své syny,“ ukázala Lisému fotografie po

řízené Polívkou. „Karel je přijal, rozumí si s nimi a já jsem tak šťastná chápete mě?“

„Velmi dobře,“ přikývl major. „Jsem moc hloupá?“ zaskočila ho. „Kdepak. Je to přirozené. Jenže Polívka může všechno pokazit činem, kterému třeba nezabráníme. To nejde, aby jedinec nahrazoval spravedlnost společnosti.“ Vstal, chvíli mlčky chodil pracovnou. „Nejsme andělé, ale nesmíme jen přihlížet, když se někdo před našima očima mění v ďábla. Proto vám, milá paní Špoková, upřímně fandím.“

V pláči šla domů. S nepatrnou, ale existující nadějí.Teplý letní deštík smáčel asfalt ulice. Jan Malinovský zaparkoval vůz u restaurace a zašel do bistra vestoje spolknout párek s hořčicí. Měl únavný den, dvě hádky se zákazníky, kteří nebyli spokojeni s opravami svých aut, a telefonickou při s manželkou.

Dojídal párek a vůbec si nevšiml, že o tři stoly dál stojí přitloustlý tatík s pokřivenými ústy a jizvou přes líc, zabývající se porcí guláše. Netušil, že muž má opsáno číslo jeho vozu, že už měsíc ví, v které autoopravně dělá vedoucího, že zná tajné návštěvy v bytě ve Školní ulici číslo sedm, kde se po jeho vstupu v okně zatáhne zelený závěs.

93

Polívka dokázal před Marií skrýt své vítězství: splnilo se mu, oč usiloval. Skálu poznal při návštěvě jednoho rohovnického utkání krajského přeboru a sledoval ho až do místa bydliště.

Našel ho! Sto kilometrů odtud! Ani plnovous s knírem mu nepomohl! Teď mu osladí to hnízdečko ve Školní ulici.

Polívka si zatím připravil závěr pátrání. Po návratu do místa bydliště napsal ve veřejnépísárně na stroji dopis se vzkazem:

„Ty prase! Jsi přesvědčen, že jsem zdechl, co? Ale já žiji, bydlím nedaleko od tebe, pět roků tě sleduji. Já tě vyčmuchal, bydlíš v domku číslo 189, jsi šéfem autodílny a kromě syna máš paničku a na Školní ulici numero sedm navíc milenku. Dám ti první lekci. Tvoji ženu zabiji. To jako varování, zatím ji ale nechám běžet, tvého syna taky. Polovina ukradeného pokladu z roku 1946 patří mně! Tento pátek v 17 hodin stůj na prvním nástupišti hlavního nádraží a připrav si plánek s označením, kde zlato najdu. Lístek dej tomu, kdo ti podá prázdnou bílou obálku. Nesnaž se mě podvést, jinak má tvoje žena díru v zádech a do krematoria jí přinesu kytičku. Máš smůlu, ty mě nepoznáš, já tebe ano. Jestli do akce zapojíš policajty, odhalíš sám sebe, poněvadž jim o tobě napíšu. Já už seděl, tebe za vraždu ve vlaku čeká provaz.“

Na druhý den si vzal Polívka dovolenou a vrátil se do bydliště Jiřího Skály. V samoobsluze, kde nakupovala Jiřina Malinovská, jí nenápadně strčil dopis do drátěného košíku. Pokladní uviděla obálku mezi zbožím, přečetla si jméno Jana Malinovského a podala dopis ženě. „Vidíte funguje nám tu i expresní pošta, paní Jiřinko!“

Polívka se ztratil mezi kupujícími a opustil samoobsluhu až po odchodu Malinovské. Jel domů a cestou ve vlaku přemýšlel, zda někde neudělal chybu.

Najednou se zarazil: když včera dopis v obálce přinesl v kapse domů, bezpečně věděl, že byl obrá

cen adresou směrem dolů. Tak ho nechal položený na svém stolku: Když dopis ráno bral do ruky, byla adresa nahoře. Někdo cizí měl dopis v ruce! Mohl to být jediný člověk Marie. Polívka přijel domů a choval se, jako by se nic nestalo. V posteli dělal, že spí. Celou noc však byl vzhůru. Ráno, sotva Marie odešla do práce (chodila o půl hodiny dříve), vzal vkladní knížku, na které spolu měli uloženo devět a půl tisíce, a peníze ve spořitelně vybral.

Sbalil kufr s prádlem a šatstvem, nepozorovaně vyšel dvorem do zahrady a ztratil se v ulicích. Jel ke svému příteli Emilu Vašíčkovi, dělali spolu v dílně, a Vašíček, který byl starý. mládenec a právě v nemocenském stavu, mu nabídl úkryt. Měsíc pobytu za pět set korun. Polívka byl přesvědčen, že brzy bude mít milióny.

Když udivená Jiřina Malinovská odevzdala dopis manželovi a on očima proletěl řádky, začal ztěžka dýchat. Očekával tento okamžik. Myslel si ale, že bude milosrdnější. Karel Polívka! Teď číhá někde v přítmí, obhlíží jeho dům a on neví, který z náhodných chodců to je. Ještě štěstí, že má u vchodu boudu s německým ovčákem, kterého na noc pouští do zahrady. To ho uklidňovalo. Ten blázen však může kdykoliv splnit své hrozby.

Hrozná nejistota …Skončilo údobí bezstarostné práce, pohody v rodině, neopakovatelných chvilek u číšnice. V

lesíku snad půl kilometru od Malinovského domu, je zakopána bedna

z impregnovaného dřeva, kterou sem před léty Malinovský převezl autem. V ní leží zlato a stříbro. Je obtížné tyto cennosti prodávat. Malinovský má zásadu: rodině nedal jediný šperk, nic nesmělo v jeho okolí naznačovat, že uschovává poklad. Jednou, dvakrát v roce prodal nějakou cennost inženýrovi

jinak se neodvažoval kšeftovat.

Malinovský zmobilizoval všechny své síly. Pustil do zahrady psa, jeho štěkot ho posiloval. „Sedni si a zbytečně nemluv,“ ukázal na židli manželce, sám nepokojně chodil pokojem. „Objevil se můj dávný nepřítel … po válce jsme spolu kšeftovali, trošku jsem ho oškubal. Slibuje mi pomstu, chce tě zabít pro výstrahu a chce, abych mu složil peníze, ale o to nemám zájem. Musím ho zlikvidovat, ně

jaká síla i rozum mi ještě z mládí zůstaly,“ ukázal na čelo a napnul svaly. „Odjedeš k mamince, v práci tě omluvím. Nejméně na čtrnáct dnů.“ Viděl, že chce protestovat a zuřivě vyjel: „Nekecej!

Bal kufr a buď ráda, že dýcháš! Za deset minut tě odvezu k nádraží!“ O dvě hodiny později řekl o své patálii synovi. Kluk byl rozvedený, žil s nimi ve vilce, jeho dvě dcery soud přiřkl matce. Syn pozorně naslouchal, avšak žádné nadšení pro plány otce nejevil.

„To je ti fuk ?“ řekl Malinovský. „Není. Ale nehodlám se s tebou podílet na takových ničemnostech.“ „Troubo!“ křičel starý. „Jde i o tebe! Buď my, nebo on!“ Syn zavrtěl hlavou.

94

Marie Špoková spěchala za majorem Lisým. Předevčírem večer, zatímco se Polívka koupal, našla na jeho stolku dopis, který otevřela, přečetla a opět zalepila. Celou noc nespala a také následující den přemýšlela, co podniknout a zda jedná správně. Měla strach, že Karla, na kterého si příliš zvykla, ztratí nadobro. Po další noci se konečně rozhodla.

Major Lisý s několika členy svého týmu dorazil k bytu o pár minut později, než Karel Polívka zmizel. „Nenaznačila jste mu nějak,“ ptal se Špokové major později v kanceláři, „že máte s námi spojení?“

„Vůbec ne.“

„Jemu opravdu násilí neprospěje, paní Špoková,“ přesvědčoval ji major. „Musíme, teď změnit plán a váš druh nebude hrát jen vedlejší postavu.“

Marie Špoková odcházela domů v pláči. O čtvrt hodiny později měla skupina majora Lisého poradu. Hlavní bod jednání: neustále sledovat okolí Školní ulice čís. 7, bydliště milenky Jana Malinovského, které kriminalisté znali z dopisu, jejž přečetla Marie Špoková. Ve spolupráci s útvarem VB

v místě se kriminalisté zaměřili na podrobnou prověrku osoby Jana Malinovského. Po Polívkovi bylo vyhlášeno pátrání.

Karel Polívka prožíval zlé chvíle. Vztek a zlost vystřídalo zklamání. Světnička, kterou mu půjčil Vašíček ve čtvrtém patře činžovního domu uprostřed města, byla chudě zařízená, spíše se podobala komoře s jedním oknem na střechy domů. Koupil za tři sta korun masových konzerv, rohlíky, chléb a pivo, počítal s několikadenním úkrytem. Co bude dál nevěděl. Zaráželo ho, že nemá jasnou představu o příštích dnech. Získáli milióny, co udělá? Uteče do zahraničí? Jak se dostane přes hranice? Bude žít na jiném místě v republice pod cizím jménem?

Unáhlil se. Začalo mu být líto večerů s Marií, kdy sedávali u televizoru, křupali slané tyčinky a ně

kdy se jako malé děti drželi za ruce. Podaří se mu Skálu jednoduchým plánem odkoukaným z detektivek přitlačit ke zdi? Na nic důmyslnějšího nepřišel.

Skála neměl nejmenší chuť vyzradit Polívkovi, kde poklad ukrývá. Přes dvacet let ho držel v tajnosti, ponechá si ho dál. Zlato nevydá. Byla tu však možnost: Polívka je schopen spojit se s kriminálníky, s nimiž se domluvil v base, a on by měl nyní proti sobě celou skupinu. Polívka v dopise nic takového nenaznačil, ale vyloučit se to nedalo. Pak by byl zápas předem probraný. Jistě budou schopni zapálit vilku nebo autodílnu, ublížit Jiřině a Pavlovi. Nakonec i jemu.

Malinovský znovu zasvěcoval do svého problému syna. Ten mu však zpříma řekl: „Oddělat bývalého kamaráda, který kvůli tobě trpěl, je nanejvýš sprosté!“ „Mám se, podle tebe, udat? Mají mě soudit jako vraha? Mám ztratit majetek a jít sedět? Nesmysl!“

Pavel byl měkký po mámě, přemýšlivý a nikdy si spolu pořádně nerozuměli.

„Když celou záležitost nechceš ohlásit Bezpečnosti, tak se s tím Polívkou rozumně domluv. Žádnou krev.“

„Jsi zbabělec,“ odvrátil se otec. Malinovský dlouho přemýšlel, co udělat. Nakonec se rozhodl, že půjde na nádraží, jak k tomu byl v dopise vyzván. Chtěl, aby ho tam šel krýt jeho syn Pavel, ale ten odmítl.

Marie Špoková stála na balkóně. Byla rozlítostněná, nešťastná. Chodila jako tělo bez duše, pro slzy neviděLa. Zatelefonovala do práce, že si bere dva dny volna.

Zašla do zámečnické dílny v hutích, vyzvídala, ptala se, zkoušela vypátrat, kde Karel Polívka je.

Spolupracovníci vrtěli rameny, nikdo jí neporadil. Smutná, zbytečná návštěva. Hleděla do tmy prosvětlené září dvou načervenalých výbojek, v blízkém parku zahlédla mileneckou dvojici.

Vtom zaslechla slabé zaklepání. „Karle,“ zvolala tiše a rázem zapomněla na utrpení posledních dnů.

„Nespíš?“ Ruce v kapsách, klobouk v čele, tak na ni hleděl. „Nemohu … zůstaň!“

„Až vyřídím svou věc.“

„Jak ses sem dostal? Z balkónu jsem tě nezahlédla: ‚ „Přes zahradu, zadním vchodem.“

„Neviděl tě nikdo?“

„Ty jsi četla můj dopis! Pověděla jsi o něm někomu?“

„Ano . „

Dlouho neodpovídal. Přemýšlel, proč to udělala. Chtěla zradit, nebo z obavy, aby ho neztratila?

Rozhodně zasáhla do jeho úmyslu pomstít se Jiřímu Skálovi.

„Komu?“ „Jednomu majorovi od SNB …“

95

„Takže moc času nemám, co?“ Rázem pochopil. „Asi ne … Karle, zůstaň se mnou,“ prosila. „Nic se ti nestane.“

„Snad někdy později.“ Věděl, že se řítí z kopce a dole si zlomí vaz. Ustoupil ke zdi, tiše otevřel dveře a zmizel …

Plán zadržení Jiřího Skály Jana Malinovského na nádraží v pátek v 17 hodin propracoval major Lisý společně s náčelníkem útvaru SNB v místě jeho bydliště do všech podrobností. Vzájemně se dobře doplňovali. Vypátrali i nové bydliště Karla Polívky a sledovali jeho návštěv v nočních hodinách u Marie Špokové. Jeho zadržení bylo plánováno při setkání na nádraží s Malinovským.

Major Lisý ovládal umění trpělivosti. V půl osmé večer, kdy si vařil kávu v kanceláři náčelníka útvaru více jak sto kilometrů vzdálen od jeho bydliště, zvonil telefon. Hlásil se podporučík Horák, který upřesnil adresu bytu, kam docházel Jan Malinovský, í adresu autodílny.

Po krátkém nočním setkání s Marií se Polívka rychle vrátil do Vašíčkova bytu. Připravil si láhev toluenu, vatu a dobře fungující zapalovač. Rozhodl se nečekat na setkání na nádraží. Vyhledal v jízdním řádu nejbližší spoj po železnici, kterým se dostane opět do Skálova bydliště.

Ted‘ byla na řadě dílna. Zapálí ji, vyleká Skálu, znervózní ho a postupně zlikviduje. Do tašky schoval třicet centimetrů dlouhou železnou trubku a drát. Pobyt ve vězení mu dal cennou školu, naučil se vzdorovat, takže měl nyní odvahu přepadnout silnějšího.

Jestliže esenbáci vědí o jeho dopise, jak ho ubezpečila Marie, nemůže čekat na schůzku na nádraží.

Vletěl by jim přímo do náruče. Vous a klobouk jej poněkud změnily, pokud se mu nepodaří plán zlikvidovat Skálu dnešního dne příště již bude pozdě. Počítal však s náskokem a spoléhal na štěstí.

Co se stane pak, nevěděl. Najednou ho zlato přestalo lákat. Musí pomstít dvacet let života ve vězeni.

Získat poklad, to by nepředstavovalo pohodlný život, nýbrž starosti. Zvykl si na práci, zámečnické povolání se mu zamlouvalo, v dílně našel dobré kamarády.

Blížil se k autodílnám, v nichž se svítilo. Otevřenými vraty viděl, jak uvnitř mechanici opravují vozy. Polívka oknem nahlédl do kanceláře.

SkálaMalinovský, kterého si během dne vystopoval, seděl za stolem, zády obrácený ke dveřím, a psal. Pořád měl nápadní chlupaté ruce se svalnatými zápěstími. Polívka z kapsy kabátky vytáhl kus železa, tiše otevřel dveře do kanceláře a po špičkách došel ke stolu. Udeřil.

Bývalý boxer Skála, trénovaný na,překvapení v ringových zápasech, podvědomě uhnul hlavou. Železo se mu svezlo po rameni, omráčilo ho a on klesl na podlahu. Polívka poklekl drátem mu na zá

dech spoutal ruce a ústa ucpal kapesníkem Tělo zatáhl k regálu, aby je mechanici neviděli. Po kolenou se doplížil ke dveřím, které zevnitř zamkl.

Chvíle, na kterou čekal desítky let, je zde. Neovládá ho však pocit vítěze. Uvědomuje si absurdní skutečnost: má to, co v kanceláři provádí, vůbec nějaký smysl? Žije s Marií slušně, zlato už nepotřebuje, s každým novým násilím si zatarasuje pěšinku vedoucí ke šťastnému životu. Tato žena mu pomáhal najít cestu k pravdě. Další úder železem do Skálovy hlavy sotva co vyřeší. Boxer bude spíš ochoten zemřít, než by mu prozradil úkryt zlata. Má cenu odvléct Skálu někam na dvůr a tam z něj páčit místo s uschovaným pokladem?

Polívka se v sobě nevyznal. Rozpačitě potřásl hlavou. Pak za dveřmi slyšel hlasy. Váhavě se zvedl a šel otevřít. Uviděl příslušníky SNB.

96

38 případ

POSTRACH ULICE

Muže v autě nechtěl zabít. Byla to náhoda, jaká se však může v jeho řemesle přihodit. Kradl a ničil osobní automobily a na svůj mladý věk to uměl dokonale. I do žluté škodovky, která stála osaměle a nenápadně pod kaštany dvacet metrů od nejbližšího domku, vnikl stejným způsobem: vytlačil trojú

helnuovou tabulku skla u řidičova sedadla, strčil dovnitř ruku a otevřel si levá přední dvířka.

Až dosud mu to vždy vyšlo. Chvíle vzrušujícího napětí, která mu byla víc než cokoliv jiného. Tě

lem mu vždy projel zvláštní pocit, dokázal skoro neuvěřitelné, přesvědčil sám sebe, že na to má. Táta s mámou ho podceňovali, netušili, jaká síla v něm dřímá.

Žlutá škodovka se vzdala.

Nožem chtěl rozpárat zadní sedadlo, když narazil na něco, co tam nemělo být. Na lidské tělo. Ten člověk začal křičet a posvítil mu baterkou do obličeje. Matěj si uvědomil, že muž v autě osvětlil jeho obličej. Poznal ho. Mohl by policajtům dát jeho popis a to by neskončilo dobře. Proto se Matěj rozpřáhl a několikrát bodl nožem.

A zase bylo ticho na opuštěné ulici. Matěj volným krokem odcházel. Klidná chůze je jeho trik. Matěj ví, že dnes se mu nedařilo. Se skrovnou kořistí tranzistorovým rádiem z předchozí vykradené dacie kráčí domů. Do pokojíku vchází po druhé hodině, všichni spí. Slyší, jak za dveřmi se skleněnou výplní hlasitě oddechuje Jarmila, jeho jediný spojenec. Prima sestra, rozumí si s ní stokrát víc než s rodiči. Chodí na vysokou báňskou a ze studií nedělá problémy. Včera naznačila, že potřebuje tisí

covku, dostane ji.

Devatenáctiletý student gymnázia Matěj Bořek se odstrojuje a s pocitem zpackané práce jde spát.

Slyší, jak v kuchyni chodí máma: to zas pije pivo nebo si dává noční drink, jak říká doušku koňaku či bolsu. Někdy tam brumlá, vypráví sama se sebou. Zřejmě si rozumí víc sama než s tátou a dětmi. Žijeme zvláštní, podivný život. Famílie, v níž si každý dělá, co se mu líbí. Jsme v jednom bytě, ale je mezi námi vzdálenost světelných let …

Poškozené auto s mrtvolou objevila hlídka VB v ranních hodinách. Na místo záhy přijela skupina kriminální služby a kapitán Štěpán Grabec, který tým vede. Doktor sděluje první podrobnosti:

„Pachatel bodl pravděpodobně nožem přímo do srdce, víc nám řekne pitva. Nechápu, proč má po

řezanou pravou nohavici i nohu. Muselo se to stát asi před pěti až šesti hodinami. Mám dojem, že ten nešťastník přebral, zdřímnul si v autě a zloděj na něho narazil. Vidíte tu baterku? Mohli se prát …“

Pro kapitána Grabce to byl nový případ. Zabýval se násilnými trestnými činy a vypracoval si svou metodu, která spočívala v tom, že rozebíral všechny podrobnosti, všímal si maličkostí, až k němu promluvily zřetelným jazykem.

„Mrtvého nechte odvézt na prosekturu a vůz k nám. Na tu káru se mrknem. Podle dokladů jde o Františka Peřinu, třiašedesátiletého pokrývače z Brna. Přijel si k nám pro smrt. Takže ti gauneři, co vykuchtili za poslední dobu jedenáct aut, začali vraždit,“ řekl kapitán poručíku Vašutovskému.

Než se seběhli zvědavci, věděl kapitán Grabec v hrubých rysech, co se tady v noci přihodilo, a odjel. Poručík Vašutovský zůstal na místě a vyzvedal u obyvatel nejbližších domů. Nikdo nic neviděl, neslyšel, mrtvého neznal, neměl tu příbuzné ani známé.

„Je to jasné,“ uvažoval Vašutovský hlasitě v kanceláři nad kávou, když se vrátil. „Peřina se někde napil, měl pořádně v hlavě, a tak se rozhodl přespat ve voze. Pachatel ho překvapil. Pošlu dálnopis do Brna, aby nám o tom Peřinovi pověděli víc.“

Technik našel na klice skvrny od krve i otisky dlaně. Vrah se podepsal. Věděl to? Matěj Bořek seděl na židli ve třídě a lehce pospával. Vpředu krákorala „leghornka“ Šustmajzlová, jak. přezdívali profesorce češtiny. Ucítil, že se na něj někdo dívá. Eva. Báječné děvče, svolné k čemukoliv, navenek tiché a letargické, ale v milování nedostižné. Chodí spolu už dva roky, je to vlastně obchodní svazek: Eva má k dispozici chatu její rodiče jsou většinu dnů v roce na cestách v zahraničí Matěj ukradne vůz, naloží Evu a oba si vyjedou do světa. Eva vyniká v několika předmětech, takže Matějovi pomá

há. Ne aby oslnil, ale aby měl pokoj od rodičů. Totiž ještě větší, hlubší a dokonalejší pokoj.

Žiju ve zpotvořené rodině, napadá Matěje, zatímco leghornka vydá své uspávající signály. Nikdo na něho nemá čas. Ve vybraných knihách pročítal statě o rodině, ale u nich se nic z toho, co v nich našel,

97

nedělá. Jaképak citové vazby. Co to je? Máma pracuje v chemickém závodě jako vedoucí laboratoře a žije ve svém umělém světě. Matějovu lásku nepotřebuje, nechce, aby ji obtěžoval otázkami. Porodila ho; splnila ženskou povinnost k lidskému rodu, a konec! Když se večer všichni sejdou, slyší od mámy nejvýše. „V ledničce máš salám. Neotvírej na dlouho její dveře.“

Otec, vedoucí odboru v elektrotechnickém podniku, občas projeví o Matěje zájem, ale vydrží to nejvýše minutu. Pak mu Matěj vidí na očích, že ho otravuje. I k mámě je zdvořile slušný. Nic víc.

Nemají si spolu co říci. Jedině sestra Jarmila Matějovi rozumí. Ví, že někam v noci utíká a má dost peněz. Ale o jeho záležitosti se moc nestará.

Matěj je děsně sám. Podceňovaný, odbývaný.

„Tak si to rozebereme,“ pohodlně se usadil kapitán Grabec v křesle. „Je deset hodin třicet,“ mrkl na zápěstí. „Neznáme ještě výsledek pitvy, ale něco víme. Jednal jsem s náčelníkem dopravního inspektorátu a dostal jsem hlášeni z Brna. Prozatímní verze případu je dost všední, i když tragická, jsem přesvědčen, že Peřina se střetl a naším vykrádačem aut: Všechno tomu nasvědčuje. Já pořád ale nevím, proč pachatel někdy v autě nechá majitelovu bundu, rádio nebo jiné cennosti a rozřeže sedadla.

Neumím si to vysvětlit.“

„Nějaká asociace,“ podotkl náčelník odboru kriminální služby. „Třeba některý řidič způsobil pachateli nebo jeho rodinným příslušníkům něco bolestného a teď se mstí. Hloupé naivní, ale možné.“

Náčelník se zamyslel. „Jsou takoví, kterým stačí vědomí, že uškodili druhým.Víc nechtějí.“ Kapitán přikyvuje. Je mu horko, nedovolí si však rozepnout límeček u košile. Náčelník si potrpí na kázeň a vzhled.

„Šlo rozhodně o náhodu. Pachatel narazil na spáče a byl nucen ho zlikvidovat. Třeba ho nechtěl zabít, jenom vystrašit. Kde je hranice mezi úmyslem a samotným činem? Ten Peřina k nám přijel za kamarádem slavit jeho šedesátiny. Onoho kamaráda jsme zatím nenašli. Kdo ví, jak dlouho jezdil Pe

řina městem.“

Inženýr Bořek studuje nějakou knihu, kterou si přivezl z NSR: Pojednává o ochranných materiálech v elektrotechnickém průmyslu. Bořek je v košili s vázankou, hlavu má skloněnou nad stolem. V této poloze ho nikdo nebude rušit. Tak si to přeje, takovým zákonem rodina žije.

Matějova matka má šedomodrý domácí dres, který zeštíhluje postavu. Načervenalé vlasy činí její hlavu přitažlivou a ona to ví, chce se líbit mužům. Má dvaačtyřicet, ale vypadá daleko mlaději. Něco kutí v obývacím pokoji a dělá to tak, aby manžela nerušila, ten ale stejně ženu nevnímá. Pak matka vaří kávu pro sebe a dceru Jarmilu. Obě pijí a nudně na sebe hledí. Konečně Jarmila prohodí: „Potřebuji kecky a sukni.“ Bořková přikývne, odchází do předsíně a z kabelky vytáhne tři stokoruny, které mlčky vtiskne dceři do dlaně. Matka i dcera si zapalují cigaretu. Digitální hodiny na příborníku stří

dají numera.

„Pojedu s tátou na dovolenou do Tater,“ říká matka, ale vůbec jí nenapadne, aby přemýšlela o tom, co Jarmila a Matěj. Jde zpět ke kabelce, vytáhne dalších šest set korun a položí je na stůl.

„Udělej si prázdniny, Jaruš.“ Když se obě nabaží cigarety, jde každá po svém. Matěj leží v teplácích na gauči. Po stěnách pokoje má rozvěšené křiklavé barevné plakáty. Na jednom, sytě fialovém, je znázorněn supermanský ragbista v ochranné výstroji, jak se šišatým míčem vráží do chumlu hráčů a nemilosrdně pravou nohou kope protivníka do kolena. Pod tím je text: GO! GO!

GO! Plakát přivezl táta odněkud zdaleka. Matěj hraje sám se sebou šachy, vedle má pohozeny učebnice a sešity. Je konec roku, bude maturovat. Ale na to nemyslí.

Užívá rodinné pohody. Chata v Beskydách.K nejbližšímu stavení je osm set metrů. Chata má kamennou podezdívku a patro s balkónem. Z komína se kouří. Eva Rucká míchá vejce, první houby a zeleninu. Matěj odpočívá na lůžku a hledí po nekonečném moři lesů. Na příjezdové cestě stojí škodovka. Kradená. Sobota a neděle je jejich. Jedinečný čas, doba vytržení i regenerace.

„Budeš se učit?“ volá Eva. „Copak jsem vůl?“

Eva přináší jídlo. Je celá v bílém, dlouhé kalhoty z ovčí vlny s červeným proužkem jí sluší. Tento měsíc jí Matěj dal tisíc sto korun. Jen tak. Kup si, co potřebuješ, řekl jí. Nikdy nenadělal dlouhé řeči.

A ona se nikdy neptala, odkud bere tolik peněz. Věděla, že rodiče mu dávají, kolik chce. Ale přesto musí Matěj mít ještě jiný příjem. Tajemný, nevypátraný. Bylo jí to jedno, cenila si chytrého a hezké

ho chlapce nad ostatní muže. Cítila, že Matěj s ní potřebuje mluvit, chce si vyprávět.

„Ty vůbec nejsi nervózní před maturitou?“ dotkne se Eva Matějovy ruky.

98

„Ne. Umím se ovládat a ne žrát tabletky jako máma. Když má jít za ředitelem, spolkne dva radepury. Někdy večer je jako v transu, nedostanu z ní kloudnou větu. Fotr žije v elektřině a Jarmila má teď‘

novou lásku, takže spíš radím já jí“ Pohladil Evu po rameni a ona se na něho vděčně podívala.

Váhal, máli se Evě svěřit. Přesto nakonec tiše řekne: „Asi jsem zabil člověka.“

„Určitě?“ hlesla. „Ano ,“ přiznal se.

Kapitán Grabec si na doporučení náčelníka odboru přibral do týmu specialistu na dopravní problematiku. Měl nyní šestičlennou skupinu. Při poradě praporčík Kus hodnotil dosavadní poznatky.

„Máme záznamy o třinácti vykradených autech. K tomu těch pět odcizených. O dvou nevíme, kde se nacházejí, nebyly dosud nalezeny. Musí jít o stejného pachatele, způsob vykradení aut je stejný, rozbije okénko u řidiče a zvedne kliku dveří. Kovový rámek vylomí nějakým předmětem, na skle jsme dosud nenašli krev z poraněné ruky, ani stopy, nenašli jsme také nikdy žádný předmět.“

„Kolik dělá celková škoda?“ zeptal se kapitán Grabec a civěl do plánku města, na kterém jsou vyznačena místa, kde byla vozidla vykradena nebo odcizena.

„Přes dvě stě tisíc,“ hleděl praporčík Kus do seznamu. „Proč asi ničí potahy sedadel?“

„Nevím,“ pokrčil technik rameny. „Nerozbíjí přístrojové desky, někdy ani nekrade věci z vozu. Jen vytrhne dráty pod volantem, spojí je, aby mohl ujet.“

„Třeba nemá čas. Bojí se,“ odpovídá poručík Vašutovský. „Šmiknout břitvou, nožem nebo žiletkou trvá moment, tak jak to dělají chuligáni v tramvajích nebo ve vlacích.“ Ukázal na knížku s nápisem

„Psychologie zločinu“ a dodal: „Je to zřejmě druh pomsty. Náčelník kdysi vyšetřoval chlápka, které

mu opilý řidič zabil čtyřletého kluka, a nešťastný táta chtěl šoféra v soudní síni umlátit. Pak začal ocelovou špicí probíjet karosérie aut, docela se pomátl.“

„Podle mne je to zkušený chmaták,“ ozval se praporčík Kus. „Až na to, že zabil člověka.“ Kapitán Grabec připomněl: „Pozor, chybí nám ta dvě auta. Copak zmizela ze světa?“

U Bořků je chvíle večerního ticha. Matěj je v biografu, jeho gramorádio neruší klid čtyř pokojů moderně zařízeného bytu v šestém patře panelového domu. Inženýr Bořek si chystá kufr s věcmi na dovolenou, jeho žena pobíhá v zeleném županu a je nešťastná z toho shonu. Pozítří odjíždějí.

„Mám na holicí strojek vzít obal nebo ne?“ ptá se Bořek. Jeho žena mávne rukou: „Jak chceš“ . „Je to o stopadesát gramů větší zátěž.“ Ona ukládá prádlo a pohrává si s každým kousíčkem. Ví, že nemá vlohy udržovat pořádek, v bytě už týden neuklízela.

„Kufr si přece poneseš sám, dej si dovnitř, co chceš.“

Bořek se zvedá a krčí čelo. Všechno si už dávno za třiadvacet let manželství řekli. Teď jim zbyl čas jen na řevnivou lhostejnost. Přesto se Bořek snaží držet zpět.

„Matěj dneska udělal maturitu,“ říká smírně. „Nemělo to být až zítra?“ volá z ložnice žena.

„Ne,“ ovládá se on a jeho zvučný baryton je jen mírně podrážděný.

„Dej mu tisícovku,“ rozhoduje Matějova matka. Pak si uvědomí, že začínají prázdniny. „Co bude vlastně Matěj dělat v červenci a srpnu?“

„Nevím …“ Inženýr Bořek klade v Matějové pokojíku na kulatý stůl deset stokorun, k tomu lístek se slovy: „PRÍMA, UŽIJ SI. ZAJEĎ K BABIČCE, POZDRAVUJ JI ZA NÁS. TÁTA“.

Hledá srdečná, milá slova, která by vyjádřila jejich chlapský vztah, ale nenachází je. Pak si vzpomene a připíše: HLÍDEJ JARKU! MÁ PRÝ NOVÉHO KLUKA …

Měl by asi počkat na Matěje a promluvit s ním o maturitě, pochválit ho, uznat jeho vytrvalost, ale konec konců nejsme přece ženské, abychom klábosili. Udělal jsi velkou věc, proč o tom zbytečně mluvit?

Matěj ví, že složil zkoušku ke vstupu do života. Na vysokou školu se dostane, táta s mámou potlačí.

Takže zbývá oslavit úspěšnou maturitu. Matěj odmítá návrh kluků ze třídy, aby se kolektivně šlo pít do vinárny. Dává znamení Evě Rucké, oba se po chvíli odpojují od hloučku.

„Zajedeme si na chatu?“ ptá se Matěj něžně, byť mu v očích zůstává plamen z posledních významných hodin ve škole.

„Jak chceš …“

„Počkej mě v osm večer na křižovatce jako vždy,“ domlouvají se a Matěj jde domů. Když ho matka uvidí, vykřikne: „Dej mi bílé střevíce do opravy, Mate!“ A fičí do ložnice s halenkou v ruce. Matěj čeká, kdy začne řeč o maturitě. Rodiče kolem něj párkrát projdou. Je tu chladno a ti dva jsou cizí lidé, kteří omylem vnikli do jejich bytu. V pokojíku nachází vzkaz i peníze. Shrnuje stokoruny do šuplíku,

99

ani je nespočítá. Bude se jednou i on podobně chovat ke svým dětem? Táta s mámou žijí každý jen pro své záliby. To Eva je tisíckrát milejší, něžnější, vřelejší. Na Evu se těší, o rodičích ví, že mu nic kromě peněz nemohou dát. Proto s nimi nepočítá, nepotřebuje je. Bludný kruh cizoty, chladu a nezájmu.

Matěj se obléká do džínů, v tašce nese pyžamo a kartáček na zuby. Pak tam vkládá třicet centimetrů dlouhý železný hák s rukojetí, jaký se užívá při stěhování nábytku. Venku silně prší. Matěj jde ulicí podél řady zaparkovaných aut. U pátého vyráží okénko, otvírá dveře a zručně spojuje kabely pod pří

strojovou deskou.

Veze Evu tmou do hor a občas ji pohladí po koleně. Mám ho ráda, říká si Eva Rucká oddaně. Lepší kluk než Matěj určitě neexistuje. Předevčírem jí věnoval tři láhve žlutého francouzského likéru, prý posilnění před maturitou. Chutnal jí jako zhmotněný sen. Eva pak neodolala a v půl desáté večer zatelefonovala Matějovi domů. Ozval se jeho otec, ale Matěje jí bez řečí předal. Pozvala ho k sobě a on přišel, aniž doma musel cokoliv vysvětlovat. Matka prý si dělala pleťovou masku a to ji nikdo tři hodiny nesmí rušit. Ani teď se Eva neptá, odkud má Matěj zase jiný vůz a kabelu plnou konzerv a vína.

Projíždějí nějakou obcí se špatně osvětlenou cestou. Eva najednou cítí, že pravý přední blatník do něčeho vráží. Slyší výkřik. Matěj zastavuje a vyskakuje do deště, sklání se k ležící postavě. Bere neznámého, který má krví potřísněný obličej, a strká ho na zadní sedadlo. Evě dává očima znamení, aby se nehýbala. Zkouší zraněnému tep. A hlídá ulici, pustou a naštěstí prázdnou. „Ten člověk nedýchá!“

A pak jedou s mrtvolou asi pět kilometrů k horám a Eva se bojí. Na lesní cestě Matěj vytahuje tělo, bere je do náruče a nese hlouběji mezi stromy. Po chvíli se vrací sám. Usedá a oddechuje.

„Na chatu raději nepojedeme, vrátíme se k tobě. Jsi doma sama, že?“ říká za chvíli a jedou zpět.

Před městem Matěj zabočí a velkým obloukem vjíždí mezi domy z jiné strany, než vyjel. Pyžamovým kabátem utírá volant a vnitřek vozu: Nechává auto stát a spolu s Evou jdou na autobusovou zastávku.

Před kapitánem Grabcem a poručíkem Vašutovským posedává navztekaný muž v pršiplášti. Od deště má mokrou pleš a promočené má i záložky hnědých kalhot.

„Já bych tomu lumpovi jednu …“ rozčiluje se.

„Klid, pane Sošku,“ mírní ho Grabec. „Vůz vám sice ukradli, nabourali, ale jinou škodu nezpůsobili. Druzí jsou na tom mnohdy hůř. Máte pojištění?“

„Bohudík,“ utírá si pleš Slavomír Sohek. „Všiml jsem si jehličí ve vzorku gum, ten darebák si udě

lal mým,fárem výlet někam do hor, rovných osmdesát kilometrů ujel, píšu si totiž stav tachometru a hlídám spotřebu benzínu …“

„Zajímavé,“ říká kapitán. Než Sošek přišel, poradil se s ostatními. Pachatel sice sedadla nepořezal, ale do vozu se dostal známým způsobem: rozbil sklo, otevřel dveře u řidiče a pod přístrojovou deskou spojil dráty. Úder prozradil, že pachatel skutečně používá nástroj. A na zadním sedadle našel technik stopy krve. Zranil se ten, kdo vnikl do auta? A co nabouraný blatník? Pachatel nejspíše způsobil nehodu a ujel. Jenže podle ranní svodky žádné oddělení VB nehodu nehlásilo, ani zraněného chodce nebo cyklistu. Jehličí si technik také všiml, ale žádná nehoda, žádný mrtvý ani zraněný. A také žádné otisky prstů …

Leželi v prostorné ložnici s modrým stropem, Eva v béžověokrovém pyžamu, Matěj v zelených slipech. Bylo zamračené ráno a oni se drželi za ruce.

„Málo jsem spala,“ řekla dívka unaveně.

„Já také … nechtěl jsem toho člověka,“ druhou rukou učinil ve vzduchu posuvek, který nic neznamenal. „Jak jsem mu měl pomoct, když bylo po něm?“ Otáčí se k děvčeti a hledí mu do očí. „Odsuzuješ mě, Evo?“

Dlouho neodpovídala. Měla v noci čas přemýšlet. Kdyby Matěj všechno oznámil, skončila by idylka s dostatkem peněz a milováním. Ostatně, není možné, aby Bezpečnost vypátrala, že právě oni dva smrtelně zranili člověka. Sama z vozu nevystoupila, nezanechala stopy. A pak, pršelo, , déšť zahlazoval sebemenší náznak otisků pneumatik nebo Matějových kecek. Do města volili cestu z úplně jiného směru, než byly hory, odkud se vraceli.

„Neudělals to úmyslně,“ říká, i když ví, že i její povinností bylo nehodu hlásit a pomáhat zraněné

mu. Táta jí však vždycky říkal: nepleť se do cizích věcí, budeš mít méně starostí. Táta nikdy nikomu neradil, ani nepomáhal, aby na sebe nebral odpovědnost za jiné. Byl sice ve své branži odborník, ale

100

zbabělec. A ona cítí, že se teď chová tak, jak by neměla. Zato prokazuje znalosti, které jí táta celý život vštěpoval.

„Neshodíš mě?“

„Pochybuješ o tom, blázínku?“

Tak si Matěj někdy představuje život. Brát, trhat a rvát jako ten ragbista. Druzí musejí uhnout, povolit. Jinak dostanou do těla.

„Jsi fajn kluk, neznám většího hrdinu, Matěji.“

Když se poručík Vašutovský a praporčík Kus vrátili z ohledání místa, odkud byl odcizen Soškův vůz, přinesli zajímavé poznatky:

„Potkali jsme důchodce Pavla Kanýzu viděl nás tam, přišel a povídá: Nejste tu kvůli té škodovce, co ji včera sbalil jakýsi kluk?“

Kapitán se zasmál: „Náhoda? Doufám, že jste Kanýzu pořádně vyzpovídali!“

„Samozřejmě,“ ukázal blok praporčík. „Pozvali jsme ho sem, tak tedy: Kanýza má revma a každý večer chodí na procházku rozhýbat kosti, jak říká. Asi kolem dvacáté hodiny se opřel o fiata svého syna a chvíli odpočíval. Proto ho ten člověk neviděl. Nějaký mladý, štíhlý a vysoký člověk něčím zabral u okénka toho auta. slyšel prasknout sklo. Potom ten muž strčil ruku dovnitř, otevřel levé dveře, usedl na přední sedadlo a po půl minutě vůz nastartoval.“

Kapitán Grabec sundal vázanku, třel si zrudlý zátylek a svým chováním dával najevo vzrušení.

„Vida mladý! To je sedmnáct až dvacet roků. Takže máme věkovou oblast, ve které můžeme našeho umělce hledat. Nějaké jiné znamení nebo poznatek?“

„Kanýza řekl, že byl v džínách a přes rameno měl řemen tašky,“ hovořil dál praporčík Kus a poru

čík Vašutovský mu k tomu přikyvoval.

„Takže budeme hledat mezi učni, školáky, studenty, opraváři aut, montéry a tak dále. Báječné!“

Důchodce Kanýza přišel do pracovny kapitána přesně ve třináct hodin. Čekalli Grabec ubrblaného staříka, zklamal se. Viděl statného, vzpřímeného muže, kterému by jedenašedesát nehádal.

„Pane Kanýzo,“ uvítal ho kapitán, „hodně na vás záleží. Vzpomeňte si na každou podrobnost. Toho zloděje hledáme celý rok. Už je i vrahem.“

Kanýza se nechal pohostit kávou i cigaretou. Šířil kolem sebe dobrou náladu, patřil k takovým lidem. Mluvil volně, ale pohotově, reagoval jako mladý člověk.

„Pršelo. Byl jsem o tři vozy dál. To je asi devět až patnáct metrů. Nenosím brýle, do dálky vidím dobře.“

„Viděl jste pachatelův obličej?“ zeptal se kapitán.

„Mladistvý, ale vy chcete něco víc, že? Zdálo se mi, že podlouhlý a s vysunutou bradou. A tady,“

ukázal Kanýza pod uši, „měl široké kotlety, takové ty módní, frajerské …“

„A vlasy?“

„Kudrnaté. Jako můj syn Mirek. Měl jsem dojem, že je to Soškův syn, který občas jezdí s otcovým autem. Ten má taky kudrnaté pačesy. Teprve ráno, když jsem se Soškou mluvil, jsem se dověděl, že to nebyl on, ale zloděj.“

„Měl něco v ruce?“

Kanýza uvažoval. „Určitě, ale nevím co, musíte prominout, sakra. Než vlezl do vozu, strčil to do tašky.“

„Už nám chybí jenom jméno a adresa,“ řekl poručík Vašutovský a naznačil, že to nemyslí jízlivě.

Matěje Bořka napadla úžasná věc: vyjede si s Evou za hranice. Když nakupoval mléko a rohlíky, zastavil se před výlohou Čedoku. Docela ho zaujala nabídka dovolené na Krymu. Musí Evě imponovat, ženské to sice nedají najevo, ale každé gesto ocení. Padlo by na to osm tisíc možná dvanáct.

Může je mít ještě večer. V tom se Matěj odlišuje od ostatních kluků. Je velkorysý, odvážný a světové věci bere jako maličkostí. Je úplně opačný než táta.

„Mám návrh,“ řekl, když našel Evu v kuchyni, jak chystá snídani. „Měla bys chuť projít se po břehu Černého moře?“ Sledoval její udivené oči, mluvily za všechno.

„Máš občanku v pořádku?“ „Samozřejmě.“ „Tak jdem vyřizovat přílohu.“

Bral to kvapem, nedal jí čas vydechnout. Eva musí poznat, v čem jsou jeho přednosti. Je absolutně samostatný, nepotřebuje rodiče, aby se s nimi poradil. Božínku, co by mu také mohli říci? Prostřed

101

nosti? Povrchnosti? Fráze? Tátovi je přece jedno, jestli jeho syn odjel na Kanárské ostrovy nebo na Krym.

„Moment, Matěji,“ zadržela ho Eva a každý její pohyb vyjadřoval vnitřní zmatek. „Musela bych něco koupit na sebe …“

„Kolik ti bude stačit? Pět tisíc? Šest?“

Vždycky si přála vědět, jak vypadá světák, dobrodruh. Stál před ní. Vykoktala zmateně: „Aspoň pět táců. „Dám ti je zítra.“ Ráno vznikl v pracovně kapitána Grabce poplach. Operační důstojník mu na stůl přinesl telefonát. Začetl se do řádků a ihned svolal členy týmu.

„Tak to máme! V lesích u Čeladné našli mrtvého lesního dělníka Metoděje Karase, osmačtyřicet let, ženatého, dvě děti.“ „Příčina smrti?“ zeptal se poručík Vašutovský. „Náraz zezadu na pánev, spí

še z levé strany, typický úder karosérií auta. Jakou barvu měla ta Soškova škodovka?“ Zvedl se a podíval se na dvůr. „Tmavomodrou. Souhlasí. Na kabátě mrtvého Karase jsou zachyceny stopy po laku stejné barvy. Libore, vezmi si praporčíka Kuse a okamžitě tam fičte. Příčinou smrti je pravděpodobně náraz hlavou do stožáru elektrického osvětlení.“

Pak se kapitán zarazil. „Zjistěte, kde se to stalo myslím ten nález mrtvoly tady stojí, že Karase našel traktorista z polesí dvě stě metrů od silnice mezi smrky. Tam přece nikdo autem nemůže!“

Ve stejnou dobu podali Matěj Bořek a Eva Rucká žádost o vydání cestovní přílohy k občanskému průkazu. Byli jako dva krásní motýli: Eva si oblékla růžové šaty s volánky a obula bílé střevíce, on si oblékl světle modrou košili, tmavě modré kalhoty a obul bílé boty. Eva Rucká chodila jako ve snu, skoro se vznášela. Matějův nápad se zájezdem k Černému moři ji vynesl do oblak. V kabelce měla deset pětistovek a mohla s nimi dělat, co se jí líbilo. Protože přílohy měly být hotovy ještě téhož dne odpoledne, strávila zbytek dopoledne ve městě a nakupoval.

„Odkud jsi vzal peníze?“ napadlo ji před polednem. Vlastně ani nežádala Matěje o vysvětlení, spíše chtěla podtrhnout svůj obdiv k jeho neomezeným schopnostem.

Ukazováčkem jí přejel po nose. „Mysli si, že mám konto v bance, že můj táta je taky můj bankéř.

Však víš, že je mu se mnou nejlíp, když na něho nemluvím. Stačí, abych na jeho stůl položil lístek s částkou, kterou chci. Mám ji za chvíli. A oba jsme spokojení.“

Skutečnost byla ovšem daleko prozaičtější a Eva ji nesměla znát. Její počátek byl někde v restauraci před dvěma roky, kde Matěj popíjel s kluky. Mluvili o autech a on nadhodil, že kdyby někdo chtěl vozy na součástky, bude je dodávat. Dva měsíčně. Naštěstí kluci byli opilí, nevnímali podtext jeho slov. Matěje však oslovil přihrblý čtyřicátník se sklenicí piva v ruce. Měl chytrá očka i výraz.

„Tady máš, chlapče, moje číslo. Brnkni mi, kdybys to fáro . měl, za jedno, dodané diskrétně na místo, platím patnáct tisícovek a žádný strach, do rána zbude jenom volant.

Matěj takto zpeněžil již devět vozů. Včera v noci další. Odpoledne šel Matěj domů, ačkoliv ho prázdný byt nelákal. Bylo tam, jak s lítostí zjišťoval, stejně pusto jako s rodiči. Kolikrát se pokoušel pochopit pocity kamarádů, kteří se domů těšili. Jenda Horák chodil na brigády do skladiště zeleniny.

Milena Orlovská přepisovala práce nějakému docentovi, Petr Slavíček pomáhal v elektrárně a celý šťastný se těšil na pár stovek. To Matěj nedokázal pochopit. On si doma řekl a měl.

Kdyby večer začal matce vyprávět, co během dne a ve škole zažil, dívala by se na něj jako na zjevení. Nestála o jeho dojmy, ani o jeho lásku. Všichni u nich si stačili sami. Míru hodnot určovali cenou věcí, místo citů si platili stokorunami. To Matěj věděl, ale neznal cestu ven z tak složitého bludiš

tě.

Když si pospal, uslyšel v kuchyni Jarmilu. Zašel za ní. Vysoká, poněkud zakomplexovaná černovláska se sklony k módním výstřelkům mu nabídla šálek kávy a sušenky.

„Něco nového?“ řekla neurčitě a tanečním krokem se točila kolem stolu a dřezu. „Co říkáš tomuhle prstenu?“ Ukázala bratrovi stříbrnou obroučku s plavým polodrahokamem.

„To je dar tvého objevu z pátého semestru?“

„Ty znáš Ivana?“ divila se.

„Aha z odbíjené. Fajn,

„Jde víc na tělo než na duši,“ varoval ji.

Mávla rukou. „A to se v našem věku nesmí?“ Hodila mu do kávy tři kostky cukru.

„Tvoje Evička je stejný vykuk. Tak co.“

„Za čtrnáct dní jedu k Černému moři. Máme prázdniny.“

102

Nepřekvapilo ji to. „Jako manželé?“

„Jako ty s Ivanem. Třetí noc jsi nespala doma …“

Matěj Bořek se rozhodl k večeru nakupovat. Když se převlékl do šedých kalhot a chtěl z náprsní kapsy džínového kabát u vzít studentskou měsíční jízdenku, nemohl ji najít. Prohledal celý oblek i kabelu. Nic.

Najednou zkameněl. Oblek měl naposled při jízdě ukradeným autem, tehdy, když srazil neznámého muže. Hloupost. Copak mu musela jízdenka vyklouznout z kapsičky právě tam, mezi smrky?

Snad dvakrát se ohnul k zemi, Matěj obléká kabátek a do horní kapsy vsunuje průkazku z městské knihovny, kterou nosí ve stejném průhledném obalu, jaký měl na měsíční jízdence. Sklání se k béžovému koberci, opakuje pohyby, které dělal v lese.

Když se shýbá podruhé, průkazka vyklouzává na koberec.

Matěj nervózně otvírá dvířka baru v tátově knihovně a nalévá si čajově zbarvené brandy. Ne! To se nesmí stát. Třesou se mu ruce.

Jde do koupelny a pouští si na zátylek ledovou vodu, osvěžuje ho to, ale nezklidňuje. Telefonuje Evě.

„Prosím tě,“ ovládá se ještě, „mrkni se doma někde jsem ztratil tramvajenku.“

„Určitě jsi ji nechal v samošce na pultě při nákupech,“ utěšuje ho po chvíli Eva a on zavěšuje.

Utíká na autobus a jede do hor. Hledá. Zbytečně.

Již druhý den měl kapitán Grabec pitevní nález o smrti Metoděje Karase. Ze dvou stran si vybral některé údaje: „Ohledáním a pitvou bylo zjištěno, že na hlavě se nachází jedna otevřená rána, která způsobila zlomení lebeční klenby, a spodiny, zlomení nosních chrupavek a probití spánkové kosti s rozsáhlým zhmožděním levého spánkového laloku, na krku podkožní krvácení zasahující na přední straně do sliznice hltanu a hrtanu, zlomeniny hrotů jazylky, které vedly k bezprostřední smrti Metodě

je Karase.“

Kriminalisté našli místo, kde došlo ke smrtelnému úrazu. Na okraji asfaltové silnice, v obdélníku o rozměrech 35 x 67 cm bylo nalezeno a identifikováno 12 částeček tmavě modrého nitrolaku, patřící

ho přední pravé masce škodovky Slavomíra Soška, který stejně jako jeho syn Jiří bezpečně prokázal alibi na kritickou dobu.

Kapitán Grabec sedí za stolem, nohy volně nataženy, sklenici vody v prstech, a přece se necítí uvolněný. Pachatel vzal vědomě mrtvého Karase do vozu, odvezl ho po silnici pět kilometrů hlouběji do lesů a pak odnesl mezi vzrostlé smrky. To odpovídá § 207 trestního zákona o neposkytnutí pomoci uvažuje Grabec, tam v odstavci 1 stojí: Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váž

né poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc …

Byť by pachatel nevrátil život Karasovi, měl nehodu oznámit…

Matěj Bořek strávil bezesnou noc. Sestra Jarmila si všimla jeho nervozity, ale on na ni začal křičet, ať si hledí svého. Pohádali se a ona uraženě zamkla za sebou dveře ložnice. Po půlnoci se Matěj oblékl a šel za Evou. Když mu otevřela, poznal, že plakala. Pozvala ho dovnitř a začala vařit čaj.

„Stalo se ti něco? Proč bulíš?“ vyhrkl.

„Jen tak.“

Hrála si s fialovým kapesníčkem.

„Udělal ti někdo něco?“ zvýšil hlas. Sám potřeboval útěchu, ale Eva mu ji nemohla poskytnout.

„Nikdo a nic,“ řekla mrtvě. „Pořád myslím na toho v lese,“ přiznala se.

„Slíbilas mi, že budeš mlčet,“ stiskl jí zápěstí.

„Měli jsme něco podniknout, Matěji. A potom, ta karta s tvým jménem i fotografií!“

„Mohl jsem ji ztratit někde jinde,“ téměř zakřičel Matěj a rád by tomu věřil.

„Mohl a nemusel,“ říká Eva plačtivě. Ačkoliv je pozdě, chodí oblečená. Matějovi se to nezdá.

V popelníku vidí zbytky cigaret.

„Jestli mě shodíš,“ hrozí Evě, „oddělám tě!“ Je nepříčetný.

Kapitán Grabec měl nepříjemnou povinnost. Přijal hezkou, asi pětadvacetiletou vnučku Františka Peřiny z Brna. Bylo přitom mnoho pláče. Pak pročetl záznamy o kontrole vytipovaných zlodějů aut

recidivistů a těch, kteří byli v posledním roce propuštěni z výkonu trestu. Soustředil pozornost na prověrky žáků v odborných učilištích, školách, autoopravnách a všude tam, kde by se mohl vyskytnout asi sedmnáctiletý dvacetiletý chlapec, vysoký, štíhlý, s kotletami na skráních a s kudrnatými

103

vlasy. Takových mládenců našli kolem tří set a členové operativně vyšetřovacího týmu zkoumali jejich chování, charakterové rysy, případně jejich dřívější delikty a porušení zákonů. Matěje Bořka nikdo nezaregistroval. Ředitel gymnázia, kterého jediného našli kriminalisté v prázdné školní budově, o něm řekl:

„Z majetné rodiny, rodiče s tituly, tichý, nenápadný kluk s nadáním na cizí řeči nepřipadá v úvahu.“

Kapitán Grabec také požádal svého náčelníka, aby dal souhlas k zesílení hlídek VB s příslušníky Pomocné stráže VB a aby služební vozy zajížděly do míst, kde parkují auta. Zvýšila se perlustrace řidičů od 20 hodin večer do 5 hodin rána. Ke kapitánově vzteku hlásil operační důstojník dvoje vloupání do aut. Jedna škodovka dosud nebyla nalezena. Staral se o tyto nové případy pachatel, kterého hledali? Pak to mohl být někdo, kdo má dílnu nebo garáž a odcizená auta demontuje na náhradní díly.

Musí to být člověk, který nějak souvisí s opravami aut, proto kapitán nasměroval příslušníky VB ke kontrole automechaniků …

Třetí den po zabití Metoděje Karase vyslal kapitán Grabec znovu poručíka Vašutovského a prapor

číka Kuse s dvěma dalšími kriminalisty do Beskyd. Vysvětlil jim svou teorii:

„Z pitevního protokolu je jasné, že mrtvý Karas vážil šestaosmdesát kilo. To je pěkná zátěž. Asi jako já, mám o pár deka míň.“ Pak vyzval překvapeného Vašutovského: „Libore, popadni mě a nos mě kolem stolu.“

Při osmém okruhu se poručík vyčerpal a odpočíval.

„A co tím chceš dokázat?“ zeptal se kapitána.

„Představ si; je večer, prší a jsi v lese. Máš mnohem horší podmínky, protože všechno děláš za tmy.“

„Nechápu,“ divil se poručík.

„Myslím na knoflíčkovou teorii. Hloupý zvyk kriminalisty věřit, že se pachateli utrhne knoflík, že někde ve hlíně zanechá otisk podrážky bolů, odloží rukavice, něco zapomene. Co když jsme na místě, kde stálo auto, a v lese, kde ležela mrtvola, něco přehlídli.“

„Má to vůbec smysl?“ pochyboval Vašutovský, který předchozí jízdou ztratil celý půlden.

„Prohledal jsi prostor tak důkladně, že můžeš to, co říkám, vyloučit?“ dorážel kapitán.

Poručík zavrtěl hlavou. Nebyl přesvědčen, že ještě něco najdou, ale rozkaz byl jasný.

„Společně s příslušníky sousedního okresu jsme na místě nálezu mrtvého Karase nic nenašli a stopy smyl déšť, jedeme tam přesto znovu. Možná, že manžetový knoflíček s diamantem přinesu,“ řekl sarkasticky a kapitán po něm vrhl vražedný pohled.

Eva Rucká byla v těžké duševní krizi. Měla stále větší a větší jistotu, že se dostala do neřešitelné situace, a už napevno věděla, že se k Matějovi nevrátí. Třebaže měla rodiče v zahraničí, její vztah k nim byl mnohém vřelejší než k Matějovi. Maminka jí pomáhala překonávat potíže ve studiu, k maturitě jí poslala blahopřání se sdělením, že dárek přiveze o měsíc později. U nich doma se žilo společně, rodinně. Sotva se vybrečela, sbalila kufřík a vlakem v noci odjela do Liberce k babičce, Matěj o ní nevěděl. Když k ránu projížděla Trutnovem, věděla najisto, že se babičce svěří. Musí tu pekelnou tíž ze sebe setřást.

Praporčík Kus si vzal kapitánovy rady k srdci. S poručíkem Vašutovským si rozdělili prostor od silnice k místu nálezu Metoděje Karase na čtverce deset krát deset metrů. Zakreslili je do plánku, očíslovali a za pomoci příslušníků místního obvodního oddělení VB důkladně prohledali.

„Mládenci,“ připomínal Vašutovský, „Hlavu k zemi, oči na stopky a pořádně hledat. Třeba najdeme briliant!“ Po třech hodinách usilovného prohledávání terénu vykřikl praporčík.

„Legitimace! Na tramvaj a autobusy! Ty tudy přece nejezdí!“ Osm příslušníků VB se shluklo kolem něho. Fotografie i písmo byly nepoškozené.

O hodinu a půl později, ve chvíli, kdy Eva Rucká na radu babičky vstoupila do budovy okresní správy SNB v Liberci a sdělila, že chce vypovídat o závažném trestném činu vyjíždělo služební auto s kapitánem Grabcem, poručíkem Vašutovským a praporčíkem Kusem k bytu, jehož adresu našli na legitimaci se jménem Matěj Bořek.

Zatímco Eva Rucká na jiném místě v nářku a pláči začínala .mluvit, kapitán Grabec zazvonil u dve

ří se štítkem Bořkových.

104

Uslyšel kroky. Někdo opatrně, váhavě hleděl kukátkem do chodby. Pak uslyšeli třískot a prudké zavření dveří. Protože uvnitř ani na páté či desáté zazvonění nikdo neotvíral a na výzvy neodpovídal, kriminalisté vyrazili dveře …

Matěj Bořek si v koupelně ze strachu z trestu podřezal otcovou žiletkou žíly na levé ruce. Ale kriminalisté přišli včas a pokus o sebevraždu změnili jen v krvavé intermezzo. Dva ručníky na zápěstí stačily zabránit vykrvácení.

Matěj se přiznal ještě během převozu do nemocnice a o tři hodiny později před dalšími svědky znovu.

„Dovolte,“ ohrazovala se inženýrka Bořková příští ráno v kapitánově pracovně, v níž se shromáždili někteří členové operativně vyšetřovacího týmu, „jak můžete podezřívat mého syna, že je zloděj a vrah?“

„Váš syn se přiznal.“

„Přiznal?“ ječí to kanceláří s uvadlými pelargóniemi, „vy jste z něho přiznání vynutili! Můj syn je chudák, kterého jste obalamutili!“ Marně jí inženýr Bořek, který si přečetl všechny výpovědi, klade dlaň na ústa:

„Žil si v nádherné rodinné pohodě, měl, co si přál.“

„Promiňte,“ nedal se zmást kapitán Grabec, „jestli jste ho vychovávali, jak nám řekla vaše dcera Jarmila a jak jsem viděl v jeho pokojíku, pak se nedivím, že se z něj za vašimi zády stal dokonce vrah.“ Kapitán dopřál Bořkové, aby nasucho bolestně polkla, a dodal: „I kdybychom ho a s ním jeho překupníka, který kradená auta rozebíral na součástky, nedopadli my, je tady dálnopis z Liberce. Přiznání přítelkyně vašeho syna Evy Rucké. Dostala rozum, i když trochu pozdě …“

Soprán vyjíždí ještě výš. „Mat měl všechno… !“

„Určitě neměl rodinnou pohodu i rodiče, kteří by se o něho opravdu starali a zajímali se, kam chodí a co po nocích dělá,“ shrnul akta kapitán a těžce vydechl. „Ale to vy si nikdy nepřipustíte.“

105

39 případ

VRAŽDA PŘED OBĚDEM

Karla Brychtu zastřelili v pravé poledne. Devětatřicetiletý účetní Ferdinand Mašek popsal tragickou událost takto: „Karel stál na posledním schodu hlavního schodiště a vycházel ven k otevřeným dve

řím budovy, já mu říkal něco o posledním prohraném fotbalovém zápase, a vtom Karel zvedl ruce k hlavě, zaúpěl, otočil se kolem své osy a spadl na schody. Nevěděl jsem, co se děje, bylo poledne, svítilo slunce a kolem nás se motalo plno lidí na ulici i na chodníku. To musel udělat snajper z obrovské dálky, něco podobného jsem viděl v jednom anglickém filmu …“

Poručík Malatínský vyslechl ve vrátnici podniku, čtyři metry od schodu, kde byl Karel Brychta zepředu zasažen, také plánovače Jana Krejču, z jehož výpovědi je významná následující pasáž:

„Byl jsem krok za Brychtou a v ruce jsem držel jídelní příbor. Nic jsem neviděl ani neslyšel. Brychta se mírně otočil a pak se zhroutil. Mluvilo se o kopané, která mě nezajímá, takže jsem rozhovoru Maška a Brychty nevěnoval pozornost. Díval jsem se do dveří, strážný právě zdravil Brychtu s Maškem. Na ulici bylo snad deset až patnáct chodců. Nikdo z nich nedržel v ruce revolver nebo pušku. Bylo dost světla, mohu to hodnověrně potvrdit.“

Sekretářka náměstka ředitele Libuše Nachtigalová vypověděla: „Ta vražda je divná. Kdo by, proboha, po Brychtovi střílel za jasného dne! Leda blázen! Brychta byl dobrák, fajn chlap, který nikomu neublížil. Tady moc věcí nehraje. Prostě úplná záhada …“

Názor náčelníka operativně vyšetřovací skupiny ustavené k vyšetřování vraždy byl zcela jiný. Poručík Malatínský svolal skupinu pěti svých spolupracovníků, podíval se po nich trochu otráveně i nepřítomně, neboť v tu dobu měl být s desetiletým synem Mirkem na procházce a v cukrárně na zmrzlině, a mávl rukou:

„Zajímavá vražda,“ hleděl po svém zástupci a poručík Kratochvíl zbrunátněl. Stávalo se mu to vždycky, když se o něm mluvilo nebo se měl k něčemu vyjádřit.

„Operativní plán vyšetřování náčelník schválil,“ vysvobodil ho Malatínský. „Potřebujeme znát,“

ukazoval na prstech a ostatní začali psát, „přesnou situaci na schodišti, prošetřit . a najít místo, odkud bylo vystřeleno, vědět všechno o Karlu Brychtovi, vztahy k jeho kamarádům, známým, rodinným pří

slušníkům, podřízeným. Však se mnou nepracujete poprvé …“

Malatínský bodl do jednoho řádku v zápise výpovědí a zeptal se: „Co tím myslela Nachtigalová, když mluvila o sexu?“

Poručík Kratochvíl mu to vysvětlil: „Brychta byl fešák a líbil se ženám.“

„Vražda ze žárlivosti?“ usmál se nedůvěřivě Malatínský. „Kdepak, zůstaňme zatím jen u obyčejné vraždy. Já teď navštívím rodinu Brychtovu . „ Výmluvným pohybem si utáhl vázanku.

Vražda, to je vrchol násilí, říkal si poručík Malatínský během jízdy autem k paní Brychtové. Proč vrah vůbec střílel? Pak uviděl Svatavu Brychtovou a pochopil. Brychtová byla krasavice: útlá, stavě

ná jako model sochaři pro věčný ženský půvab a dokonalost vzhledu. I černé, přehluboké oči zalité slzami měly dojímavou něhu.

„Nemáte tušení,“ zeptal se po kondolenci, „kdo měl zájem vašeho manžela odstranit?“ Volil slova, aby neurazil. Brychtová nebyla z těch, které snadno upadají do sklíčenosti, šoku nebo hysterie. Držela si ruku na opáleném krku a pomalu řekla:

„Karel neměl nepřátele … ptejte se v práci.“

„Hádal se s někým?“

„Ne, on nebyl na hádky …“

„Vyhrožoval mu někdo?“

Zavrtěla hlavou. „Takovému dobrákovi? Do hospod nechodil, karty nehrál …“

Po půlhodině poručík odjel do nemocnice za lékařem, který Brychtu operoval. Dozvěděl se; že Brychta po zasažení střelou ještě dvacet minut žil, byla tedy v operaci jistá naděje na záchranu. Zhasla po zahájení chirurgického zákroku. Atletický bělovlasý primář byl stručný:

„Promluvte si s rentgenologem, tady máte projektil,“ položil před poručíka misku z průhledné hmoty, v níž spočíval kousek deformovaného kovu. „Vstřel do hlavy je nad levým okem, víc k uchu, a má rozměr zhruba sedm milimetrů. Kanál, vytvořený střelou, vedl zepředu do zadní části hlavy a silně

106

poškodil mozkový kmen. Už rentgen nám napověděl, že zraněný nebude dlouho živ. Dělali jsme pro jeho záchranu všechno.“

Poručík se vrátil do kanceláře. Zjistil, že náčelník odboru jeho vyšetřovací skupinu posílil o dva specialisty. V další čtvrthodině poručík stanovil náplň jejich činnosti.

Výjezdová skupina poručíka Malatínského pracovala neobyčejně pružně. Zatímco někteří její členové psali zprávy o dílčím šetření, doplňoval poručík dosavadní výsledky. Na doporučení náčelníka útvaru spolu s poručíkem Kratochvílem pak stanovil verze vraždy Karla Brychty: 1)k usmrcení Karla Brychty došlo nedbalým jednáním neznámého pachatele nebo nešťastnou ná

hodou,

2) k usmrcení Karla Brychty došlo úmyslným jednáním neznámého pachatele,

3) vražda mohla být důsledkem nenávisti, žárlivosti, msty,

4) vrah mohl střílet z některého okna protějších budov,

5 )vrah střílel na Brychtu jako na nepohodlného svědka trestného činu,

6) zranění a smrt mohla být způsobena neznámým člověkem, který na ulici, chodníku neopatrně zacházel se zbraní.

O hodinu později podával poručík Kratochvíl celému operativně vyšetřovacímu týmu zprávu o dosavadním šetření: „Naši specialisté na balistiku usuzují, že jde o projektil běžné ráže 5,6 milimetru vystřelený z malorážky. Podle kartotéky jsme získali přehled všech majitelů loveckých kulových zbraní a malorážek včetně organizací Svazarm, LM atd. ve městě. Náčelník útvaru nám dal k dispozici jedenáct příslušníků VB, kteří prověřili všechny zbraně, kromě tří majitelů. Adama Škvorni, který je nyní na dovolené v Rumunsku a zbraň údajně zavřel do pancéřové skříně, dále Josefa Tvardka, lesníka, který asi půl hodiny před usmrcením Brychty přijel domů z města se dvěma vnuky, měl srdeční potíže a zbraň zůstala ve voze v uzamčené garáži. Třetí osobou je číšník Viktor Mohyla, který je již týden prokazatelně v lázních, zbraň i náboje má uschovány v uzamčené skříni, aby se jich nem
ohly zmocnit děti. Tato trojice by měla být mimo podezření. Pozval jsem experta na balistiku kapitána Havrlu a předložil mu všechny podklady o vraždě. Vysvětlí nám ostatní podrobnosti . .

.“

Poručík Kratochvíl listoval v bloku, řekl některé další detaily a předal slovo kapitánu Havrlovi.

„Jde o deformovanou kulku malorážkového náboje vyrobenou u nás, 22 LONG RIFLE RIM FIRE, ráže pět celých šest desetin milimetru. Projektil je z olova a má přední část znatelně pokřivenou nárazem na nějakou přepážku, což se stalo pravděpodobně ještě dřív, než zasáhl Brychtovu hlavu. Deformovaná střela koneckonců vysvětluje podivný otvor v Brychtově hlavě o průměru kolem sedmi milimetrů. Proto jsme zpočátku všichni hádali větší ráži, buď šest třicet pět desetin milimetru nebo více. Určením ráže se počet druhů zbraní, ze kterých mohl vrah střílet, zužuje na jedinou malorážní pušku.“

Kapitán bere do ruky seznam jedenadvaceti osob, mezi nimiž musejí hledat střelce. „Jestliže pachatel použil malorážku, jak jsme zjistili, pak ho podle zbraně …“ Lehce se usmál, ale v úsměvu byla zřejmá trpkost. „Pokud ovšem jde o zbraň evidovanou …“

Poručík Kratochvíl poděkoval a pokračoval ve svém shrnutí. „Brychta byl trochu elegán a frajer.

Dvořil se spoustě žen kolem sebe, měl kvůli tomu i roztržky s manželkou. V práci zastával funkci vedoucího nákupního oddělení, občas jezdíval do zahraničí, navštívil už NDR, Polsko, Rumunsko, Jugoslávii, Mongolsko a Francii. Uměl německy, rusky a anglicky, částečně španělsky. Mluvil jsem s příslušnými pracovníky o jeho vztahu k zahraničí, zvláště ke kapitalistickým zemím. Brychta dostá

val občas poštou pozornosti: balíčky s knihami, dětské hry na principu elektroniky, parfémy. Ptal jsem se ředitele, náměstka a vedoucího odboru, mohlli Brychta prozradit nějaké výrobní nebo slu

žební tajemství.“

Poručík sáhl po čaji, napil se a sledoval, jestli ho poslouchají. „Ředitel mě ujistil, že naštěstí se jedná o tajemství stará, dávno překonaná. Přesto musíme také předpokládat; že mohl existovat někdo, kdo z nějakých nám neznámých důvodů chtěl Brychtu zlikvidovat. Předpoklad však je v rozporu s druhem použité zbraně.“

Kapitán Havrla dodal: „To je dobré akorát do detektivek.“

Ve chvíli, kdy operativně vyšetřovací tým probíral fakt za faktem a kdy se poručík Malatínský rozhodoval, že pošle poručíka Kratochvíla znovu vyslechnout Svatavu Brychtovou, neviděl jeden ani

107

druhý scénu v zákoutí parku, krytém vysokým křovím. Na zcela opuštěné cestičce stojí asi pětatřicetiletý muž v bílé košili, žluté vázance a šedohnědém, dobře ušitém obleku. Je to Luděk Bočanský, projektant ze stejného podniku jako Brychta.

„To jsi udělal ty, Luďku!“ marně tlumí rozčilený hlas zrudlá Svatava Brychtová.

„Byl jsem dobrých padesát kilometrů odtud …“

„Lžeš! Před měsícem jsi vykřikoval, že ho odděláš, jestli mi bude bránit, abychom se viděli.“

„To jsou jen řeči, ty jsi, Sváťo, taky říkala, že se zabiješ, kdybychom se neměli scházet a žiješ dál.“

„Máš pušku!“ zaútočí znovu žena a Luděk Bočanský neví, jak se zachovat. Už tři roky je Svatava Brychtová jeho milenkou, ale dnes ji nepoznává.

„Vzduchovku, co jančíš?“ snaží se Svatavu pohladit.

„On si to nezasloužil,“ štká žena. „Já ho pomstím,“ obrací se náhle Svatava Brychtová a odchází.

Poručík Malatínský ukončil poradu a sdělil, že pojede na místo činu. „Doprovázet mě bude Franti

šek,“ přivřel oko na přítele, ale ten se příliš neradoval, protože s Malatínským ho čekala spousta prá

ce, běhání, vyřizování. Takové to bylo pokaždé, když dokumentovali závažnější případ. Náčelník jim telefonoval, aby si pospíšili: zabít člověka před očima desítek lidí, to je zdroj vydatných fám a dohadů. Před odjezdem se poručík Malatínský dověděl, že do případu vstoupili i pracovníci Státní bezpeč

nosti a převzali tu část vyšetřování, která se týkala eventuálních styků Karla Brychty se zahraničím.

„Takže máme volnější ruce věnovat se pořádně tomu, co se nás týká,“ uzavřel poručík Kratochvíl zjištění.

„Když začnou shora tlačit, je vždycky běhání!“

„Vraha chytíme snadno,“ usmál se Malatínský. Viděl na svých lidech, že je práce na zajímavém případu zaujala.

„Máš růžové brýle,“ zažertoval Kratochvíl. „Věříš na zázraky?“

„Neštvi mne,“ zlobil se poručík Malatínský a nasadil si na nos sluneční brýle.

Na místě činu už byli čtyři příslušníci. Jeden z nich podal poručíkovi Malatínskému stručné hlášení:

„Proměřili jsme dráhu střely, přímku prodloužili přes ulici, vychází nám to tak; že z oken protějších domů nikdo střílet nemohl! Dráha střely byla jiná!“

„Takže okna vypouštíme.“

Poručík Kratochvíl pokračoval s náčrty a zápisy v rukou: „Když jsme otevřeli obě křídla skleněné

ho vchodu, zjistili jsme, že naproti přichází v úvahu osm domů, z nichž sedm jsou obchody.“ Ukázal v plánku druhou stranu ulice: „Pramenlahůdky, knihkupectví, příjem prádla, oprava obuvi, lékárna, řezník a trafika. Z nich by se přece nikdo v pravé poledne neodvážil střílet! Představte si, že by někdo v krámě vytáhl pušku, mířil, vypálil a utíkal pryč. To se nemohlo stát!“

Malatínský dodal: „Jak dlouho by tam musel na Brychtu s puškou v ruce nebo pod kabátem čekat?

Nesmysl. Všechno je jinak, a já se marně pokouším zjistit jak. Nevím. Nebo aspoň zatím nevím. Jdu znovu do protějších obchodů, třeba najdu přímé svědky.“

Udělal to se dvěma příslušníky, ale bez kladného výsledku. Z obchodů nikdo nestřílel. Před dvacá

tou hodinou zajel poručík Malatínský k Janu Krejčovi. Bydlel v paneláku plném květin na římsách a zvědavých nájemníků. Postavili se na balkón.

„Všechno jsem vám pověděl,“ divil se Krejča.

„Vzpomínejte,“ posadil se poručík. „Nepamatujete si, jaké auto ve chvíli střelby po Brychtovi projíždělo před domem?“

Krejča se zamyslel: „Pokouším si vzpomenout … hleděl jsem Brychtovi přes hlavu do ulice je to takových …“ Přimhouřil oko, něco vyměřoval.

„ … třináct metrů,“ přerušil ho poručík.

„Tak. Jel tam nějaký světlý vůz a nákladní auto s tvárnicemi. Značku ani barvu nevím.“

„Proč myslíte? Černý určitě nebyl že?“

„Samozřejmě ne. Světle zelený nebo žlutý. Měl jsem kdysi hadimršku žlutou a bílou. Ten pocit radosti mi zůstal dodnes.“ Při vzpomínce na mládí rozjasnil obličej.

Poručík všechno zapisoval. „Pojďme dál tedy světlý nebo žlutý?“ Krejča hleděl oknem na střechy domů. Co má vysvětlovat? Na schodech to bylo jen půl sekundy: šli k obědu, kecali, někdo pozna

108

menal o sekretářce Nachtigalové: Kruci to je kus. Pak Karel padl na pravý bok. Jednoduše se mu zhroutil před očima. Na zelený koberec haly vytékala z jeho hlavy krev.

„Víte,“ bručel skoro k sobě, „když Brychta padal … zdálo se mi tedy myslím, že vůz na ulici byl žlutý!“

„Děkuji vám,“ loučil se Malatínský. Můžeme hledat v evidenci motorových vozidel. Ale kdo by dokázal za jízdy střílet na pohybující se terč? Nic tu nesouhlasí. Ještě navštívil sekretářku Nachtigalovou. Měla moderně zařízený byt, samou plastiku a obraz. Trochu znejistěl.

„Máte štěstí, za pár minut se přižene moje nová láska,“ uvítala ho bez překvapení. „Co? Barva auta?“ Vzala paletu a štětec, hrála si s předměty. „Oč vám jde? Typ ani číslo vozu vám nepovím, já vidím .svět barevně. Řekla jsem vám: absolutně teplá, horká barva vozidla. Cítila jsem, jak žhne. Vaše fialová vázanka na mne působí jako pověšený krápník. Takže si napište: když Brychta padal zasažen střelou, po ulici jel žlutý auťák.“

Večer se v kanceláři poručíka Malatínského konala další operativní porada. Mladá praporčice zapsala její průběh takto. Kapitán Havrla:

„Balistická expertiza prokázala, že Brychta měl v hlavě projektil ráže 5,6 mm se zdeformovanou špičkou. Pochází z malorážky. Kdyby střílel vrah z auta, někdo musel řídit, někdo střílet. Je nepravděpodobné, aby se jednalo o gang, ten nezabijí bezvýznamné muže. Brychta žil normálně, nikoliv nad poměry. Protože kontrolu malorážek jsme provedli a z nich smrtelná střela nevyšla, doporučuji ještě prověřit zbraně Adama Škvorni, Josefa Tvardka a Viktora Mohyly.“

Poručík Malatínský: „Zůstává otevřená verze v odstavci jedna, nedbalé jednání neznámého pachatele, a verze v odstavci tři, že Brychtova smrt je důsledkem nenávisti, žárlivosti nebo msty. Kdyby však pachatel chtěl Brychtu zlikvidovat, je pravděpodobné, že by si zvolil příhodnější dobu než tu, ve které se to stalo. Takto měl k dispozici asi tři vteřiny.

Poručík Kratochvíli: „Pachatel nemohl střílet vstoje z ulice. Podle našeho měření musel střelec zaujmout pozici asi šedesát centimetrů nad asfaltem nebo chodníkem. Nepovažuji za možné, aby si ho nikdo nevšiml.“

Poručík Malatínský: „Na dokumentárním snímku číslo sedm jsou otevřená obě křídla vchodových dveří, jak byla ve chvíli střelby. Nachtigalová vypověděla, že v rozhodující moment projíždělo kolem auto žluté barvy. Totéž říká Krejča. Berme v úvahu poznatek dvou svědků v kritický čas střelby tam jel žlutý vůz. A jsme u nového zjištění: pachatelé byli dva, jeden řídil, druhý střílel. Ale nesmíme opomenout náklaďák s tvárnicemi.“

Poručík Kratochvíl ,;Tady máme ještě jeden svědecký zápis. Nějaký Roubíček také tvrdí, že v době Brychtovy smrti projížděl kolem vchodu náklaďák plně naložený tvárnicemi. Ten svým hlukem mohl překrýt výstřel z malorážky. Náklaďák bychom měli zjistit, pokud nešlo o černou jízdu, která by nebyla v lejstrech : . .“

Svatava Brychtová byla senzitivní žena, která se dovedla hodiny bavit o třetihorách, zatímco její nervózní manžel tiše zuřil: „Mne nezajímají geologické časy šedesát miliónů let staré, když zrovna nemám v ledničce vychlazenou desítku!“ Svatava nechápala, jak může někdo nic nevědět o útvaru valangu nebo polymorfii zázračné krystalové skladby. Hádali se, smiřovali a kupodivu Brychta začal stále víc manželku obdivovat, třebaže věděl o jejích záletech s inženýrem Bočanským. To přejde, ří

kal si. Jednou ale na ulici Bočanského zastavil, zuřivě mu vynadal, že svádí jeho ženu, a uhodil ho.

Brychtová si dobře pamatovala ony dva dny na Českomoravské vysočině, kde si Luděk půjčil kamarádovu chatu. Užili si, zaplavali v řece. Bočanský měl u sebe pušku, kterou vozil v autě v kufru.

Samozřejměji viděla, ale v její přítomnosti zbraň nepoužil. O facce, kterou dostal na chodníku před svědky, se dozvěděla později, a nyní spojila smrt svého muže se zbraní: jí bylo jasné, že jedině Bo

čanský zabil jejího muže.

Nic z toho nemohla pracovníkům Bezpečnosti vyzradit, obžalovala by také. sebe. S Bočanským poměr ukončí, nebude se tahat s vrahem svého manžela. Ale co odplata? Luděk musí být nějak potrestán! Má se svěřit tomu vysokému poručíkovi? Ty řeči! Ta hanba! Bezradně chodila v pokoji od okna ke dveřím, popíjela chlazený sifon a chystala si černé šaty. Telegram o smrti táty synovi Petrovi na fakultu do Prahy neposílala. Smutné zprávy mají chodit nejpomaleji.

109

O půl jedenácté v noci telefonoval účetní Mašek poručíkovi Malatínskému domů, a když ho v bytě nenašel, volal na jeho pracoviště. Pozdravili se srdečně: „Něco mě napadlo. Raději ústně. Mohu ještě přijít? Nemám k vám daleko.“ Sešli se v Malatínského pracovně.

„To je tak,“ začal účetní. „V podniku se dost mluví, že Brychta držel se sekretářkou Nachtigalovou.

On totiž měl ženských víc, dělalo mu to dobře.“

„Nový motiv případu?“ zpozorněl poručík.

„Jsou svědci, kteří viděli, že lehkověrnou Libušku navštěvoval.“ „Myslíte, že se mu pomstila?“ nezdálo se Malatínskému. „Ona ne,“ usmál se účetní, „ale její šamstři.“

„Vy o někom vhodném víte, pane Mašku?“

Mašek si přihladil dlouhé šedé vlasy. „Vím!“ „Můžete nám ho prozradit?“

Účetní chvíli váhal.

„V podniku se šušká o nějakém Steklém …“

Než poručík Malatínský stačil vyjet z budovy, telefonicky se ozval poručík Kratochvíl. Byla jedna hodina v noci, nikdo z jeho skupiny nespal. Nejdříve porada, pak individuální práce podle plánu.

„Soudruhu poručíku!“ sděloval Kratochvíl z místnosti strážného v podniku, kde krátce předtím při hledání stanoviště střelce prováděli světelné efekty. „Dověděli jsme se, že Brychta se popral s nějakým inženýrem. A na veřejnosti. Takže přece nepřítel!“

„Pomalu, pěkně za sebou.“

„Brychta napadl před třemi týdny inženýra Bočanského, s nímž prý drží nebo držela jeho ženuška.“

Poručík Malatínský rozhoduje: rychle prošetřit vše o Bočanském, Brychtové a sekretářce. Bez ohledu na pozdní noční hodiny poslal dva příslušníky k inženýrovi a Brychtové, aby je přivezli na útvar SNB. Sám se odebral do bytu Libuše Nachtigalové.

„Omlouvám se,“ řekl, když ji uviděl v modrém županu, „musíte jít se mnou. Nemohu vás nutit, ale ve vlastním zájmu to udělejte.“

Přikývla a hlavou ukázala za sebe. „Mám tam někoho.“

„Richarda Steklého?“

„Vy to víte?“ zasmála se.

„Měl by se připojit. Snad to pro něj do rána skončí.“ Dveře se otevřely a v bílých slipech tam stál hezký mladý muž. „Slyšel jsem … oblékám se … jsem vám k dispozici.“

Kancelář poručíka Malatínského. Čtyři hodiny v noci, nebo spíše k ránu. Na konci podlouhlé místnosti sedí několik příslušníků týmu, vpředu Nachtigalová, Brychtová a Steklý.

„Proč mě napínáte?“ ptá se Brychtová a háže zvědavé pohledy po poručíkovi. V přiléhavých černých šatech vypadá nepřístupná, upjatá. Prsty bubnuje o okraj stolu.

„Nejdříve se uklidněte,“ připomíná Malatínský a otvírá okno, je tu hodně kouře. Nachtigalovou a Steklého posazují do druhé kanceláře.

„Co nám řeknete o svém vztahu k inženýru Bočanskému?“ Brychtová chvíli otálí, ale pak se rozhodne a začíná vyprávět o milenci, o chatě na Českomoravské vysočině, o pušce, kterou viděla v autě. Mezitím poručík dostává lístek s jedinou větou. Neprodleně ji dává číst ostatním: Bočanský podle výpovědi sousedů někam odjel, bude prý ráno v práci.

Poručík nechává Brychtovou mluvit. Ta se proti očekávání nehroutí, ale stává se víc a víc rozhodnější. Ulevilo se jí. Jako by čekala na zpověď. „Zabil mi manžela a Petrovi otce. Lituji, že jsem s ním chodila, netušila jsem, čeho je schopen. A zvlášť poté, co se dal muž pojistit …“

Poručík zvedl obočí: „Pojistit?“

„Před dvěma roky. Měl něco se srdcem. Chtěl, aby v případě, že zemře, dostal pojistku náš syn Petr.“

„Výplatu pojistného určil dítěti?“ nechápe poručík.

„Do Petrových jedenadvaceti let by částka připadla mně …“

Kolik je synovi teď?“

„Dvacet a jeden měsíc.“

„Promiňte,“ ptá se poručík, „věděl váš … inženýr Bočanský o pojistce?“

„Ano,“ říká Brychtová. „Mluvil o penězích?“

,;Mluvil o tom, že by se hodily na auto.“

„Jste přesvědčena, že vašeho muže zabil inženýr Bočanský?“

110

„Naprosto,“ přikyvuje Brychtová a hraje si s náramkem. „Jednou prohodil, že nám překáží.“

Poručík naznačuje, že to stačí. „Povíte všechno do protokolu?“ ptá se opatrně a Brychtová přisvěd

čuje.

Pak si poručík Malatínský zavolal Nachtigalovou.

„Řekla bysta nám o svém vztahu k zavražděnému Brychtovi?“

„Byl prostý,“ přikývne sekretářka vesele. „Párkrát mě navštívil, pokaždé si našel záminku. Jednou mi přinesl tubu barvy, podruhé nějaký obrázek. Nic si vůči mně nedovolil. Nedotkl se mne. Ríša Steklý s ním nemá nic společného. Zeptejte se Maška, sestupoval po schodech vedle Ríši to si už nepamatuje?“

Poručík neznatelně přikyvoval hlavou na souhlas. Luděk Bočanský ve dvě hodiny po půlnoci chodil parkem kousek od svého bytu. Má rozpálené čelo a trochu se mu chvějí ruce. Odpolední rozmluva se Svatavou vůbec nesplnila to, co od ní očekával. Domníval se, že jako vdova bude svolnější a skočí mu kolem krku. Nic jim nestálo v cestě, aby byli dokonalými milenci. Manžely ne, to příliš svazovalo. Ty Svataviny nekonečné nářky! A řeči kolem pušky a vraždy jejího manžela!

Bloumá sadem a vidí vůz příslušníků VB. Dvakrát během hodiny zamířil před dům, ve kterém bydlí. Hledají ho. Přišli ho zatknout. Svatava ztratila nervy a mluvila. Jestli někoho napadne spojovat vraždu Karla Brychty s fackou na ulici, kterou dostal před nedávnem, bude zapleten do vyšetřování.

Nic takového nepotřeboval. Už proto ne, že byl věčně bez peněz a že půl hodiny od chaty svého kamaráda zná ženu, která jevila ochotu s ním chodit: Danuše dědila po matce pěkné peníze, byla mladší než Svatava, a proto raději držel v ohni dvě želízka, každé bylo nadějné.

Chladná noc mu zklidnila hlavu. Začínal vidět události daleko přesněji než večer. Jedno však věděl: Svatava mu nadělá hodně starostí. Měl by utéci a někam se schovat? Když ho ale začnou hledat, co pak? Vykouřil pětadvacátou cigaretu a zvolna ranním chladem kráčel k budově projekčního podniku.

Čekal tam služební vůz VB.

„Jsem Luděk Bočanský,“ představil se dřív, než ho služba mohla uvést. „Prý mne hledáte!“

Poručík Malatínský k němu přistoupil, podal mu ruku a zeptal se:

„Proč jste nepřišel hned a sám?“

„Svatava mě označila za vraha, že?“ odpověděl inženýr otázkou.

„Máte nějakou zbraň?“

„Pouze vzduchovku. Můžu vám ji ukázat.“

Ticho. Malatínský už od Brychtové ví, že se jedná o obyčejnou vzduchovku.

„Z toho, co jsem slyšel o vraždě, nejsem moudrý,“ ztrácel Bočanský počáteční jistotu. „Nestřílel někdo shora ze schodiště?“

„Výborně,“ pochválil ho poručík, posunul před inženýra plán schodiště a barevně kreslené lidi na něm. „Tuto verzi jsme také prověřovali. Střelbu z některých dveří v prvním patře a tak dále. Svědci tvrdí, že Brychta neotočil hlavu.“ Inženýr se poručíkovi zamlouval. Měl rád partnery, kterým to myslelo.

„Pak někdo střílel přímo, třeba z jedoucího auta.“ Malatínský se se zájmem zeptal: „Proč takhle uvažujete?“

„Napadlo mě, že pachatelé mohli být dva nebo tři … a někdo musel řídit.“

„Posaďte se,“ vyzval poručík Bočanského.

Inženýr přijal nabídnutou židli. „Vás jistě zajímá, proč jsem řekl, že v autě mohli být dva či tři lidé, že?“

„Uhodl jste.“

Bočanský načrtl něco na papíře, co vypadalo jako most, ale zrovna tak to mohla být kočka nebo ucho.

„Jsem obyčejný projektant. Na prkně si vymyslím garáž nebo skladiště a nemusím ho vidět. Ani nevím, kde bude stát,“ srkal kávu, kterou mu přinesl poručík Kratochvíl a děkoval za ni posunkem.

„Ale jedno podstatné musím znát: jak hmotnou střechu moje stavbička unese. Nesmím se nikde splést. Dělám totéž co vy, v jiném a ne tak důležitém oboru …“

„Pokračujte,“ vybídl ho poručík, „dobře se to poslouchá.“

„Kdybych projektoval něco, jako vy vyšetřujete, dal bych si pořádně pozor na každou maličkost.

Nemohu předepsat investorovi traverzu silnou dvacet centimetrů, když stačí jen deset. Nebo opačně.

111

Já vám chci naznačit, že každý projekt, i psí bouda, je domeček z karet: žádnou kartu nelze vypustit.

Když to uděláte, stavba se zhroutí.“

„Dobře,“ pokyvoval hlavou poručík, „a poučení pro nás?“

„Vy jste kriminalisté. Jako projektant vám tvrdím, že se mi nelíbí, co říkají lidé.“

„Prozradíte nám, co se o nás povídá?“

„Beze všeho. Že vrah střílel z ulice, přitom prý ležel, či klečel u chodníku nebo za kontejnerem, To je ta moje poddimenzovaná traverza. Nikdo nevypočte souřadnice času, pohybu, prostoru a kdovíčeho, aby trefil člověka, který jde po schodech. Podle mne to spíše byla náhoda.“

„Když my ale vyšetřujeme vraždu a ne náhodu,“ vzdychl poručík.

„Chcete jiný výraz? Tedy shoda okolností. Třeba zvláštních.“

V sedm hodin se konala improvizovaná porada. Na stole spočívá tři metry dlouhý papírový pás slepený z listů formátu A4 a rozdělený na deset dílů.

Poručík pročítá protokoly, kontroluje výpovědi svědků, srovnává výsledky šetření členů týmu.

„Tři malorážky,“ uvědomuje si Malatínský, „nám zůstávají ve vzduchu. Jejich vlastníci nebyli v době kontrol přítomni: Adam Škvorňa, Viktor Mohyla a Josef Tvardek,“ rychle píše na lístek nové úkoly a nařizuje okamžitou prověrku.

„Všechny tři navštívit, pokud jsou již doma, zbraně zajistit a vzít je na útvar.“ Sám se rozhoduje a jede do nemocnice za lesníkem Tvardkem.

Ošetřující lékař dnes rozhovor s pacientem povoluje. Tvardek, který byl před dvěma dny přivezen s těžkým srdečním infarktem, může již mluvit. Poručík má tři minuty na otázky. Lékař stojí u postele a přísně poručíka sleduje.

„Přeji vám brzké vyléčení, pane Tvardku,“ říká Malatínský muži na posteli a ten šeptá: „Děkuji!“

„Vyšetřujeme vraždu, která s vámi nemá nic společného, ale musíme vidět vaši malorážku. Pro po

řádek kontrolujeme všechny držitele těchto zbraní. Kam jste ji dal?“

„Zůstala v autě …“ Pohled, který říká: jen mne příliš nemučte.

„Víme, byli jsme u vaší paní. Auto jste uzamkl v garáži, kde máte klíčky?“

Tvardek prsty ukazuje na zásuvku nočního stolku a pohledem poručíka vybízí, aby ji otevřel. Klíč

ky tam nejsou.

Lékař upozorňuje, že čas vypršel. Bere hosta za ruku a odvádí z pokoje.

Malatínský se rozhoduje znovu zajet za Tvardkovou ženou. Aby nebyl sám, zastavuje se pro poru

číka Kratochvíla.

Paní Tvardková, znepokojená manželovým infarktem, je vítá s pláčem na krajíčku.

„Řekla jsem už, že klíče od garáže nemám. Pepa přijel z města, Radek a Miluška byli s ním, křičeli, že dědovi je špatně. Muž naříkal, dusil se. Volala jsem záchranku, byla jsem z toho celá pryč, garáž zamkl, a kam dal klíč, namouduši, nevím.“

„Něco nesouhlasí,“ oponoval poručík, „s infarktem ještě zavíral vrata garáže? Člověk v této situaci obyčejně myslí jenom na sebe …“ Paní Tvardková bezradně krčí rameny. Malatínský se na ni zamračil. Mezitím dva příslušníci skupiny přinesli poručíkovi do kanceláře malorážku Adama Škvorni, který byl v Rumunsku (jeho dcera našla náhradní klíče), a malorážku číšníka Viktora Mohyly, k níž se do skříně dostali s pomocí Mohylova tchána. Kapitán Havrla po kontrole obou zbraní prohlásil, že z nich delší dobu vystřeleno nebylo …

V Tvardkově domku zatím vysvětlovala jeho žena poručíkovi Malatínskému: „Na to byl Pepa po

řádný, potácel se, držel si hruď, ale vrata garáže zamkl, viděla jsem všechno oknem počkejte !“ zastavila se Tvardková, „mám dojem, že u garáže dal klíček vnoučatům, aby ho zanesly na jeho stůl, snad,“ rozhodně otevřela dveře a zavolala děti. Přiběhl pětiletý Radek a stejně stará Miluše. Babička si je postavila před sebe:

„Kde je klíč od garáže? Komu ho děda dal?“

„Mně,“ řekl Radek, sáhl do kapsy bundičky a vytáhl klíček. „Děda říkal, že jsem byl hodný.“

Tvardková se pokusila usmát. „Kde jste seděli v autě?“ zeptal se poručík dětí. „Vzadu,“ vyhrkla modrooká Miluška.

„A kam dědeček položil pušku?“

„Zabalil ji do deky a my jsme si klekli na ni,“ odpovídal Radek.

Poručík vzal klíč od garáže, mrkl na zneklidněného Kratochvíla, který sundal brýle s tmavými skly, a oba odcházeli ke garáži.

112

Když poručík Malatínský otevřel železná vrata, zřetelně cítil, jak mu bije srdce. Aniž pohlédl do vozu, obešel žlutou škodovku. Zůstal nehybný. Poručík Kratochvíl mlčel.

V dolní třetině levých zadních dveří byl otvor s vyhroceným plechem směrem z vozu ven …

Průstřel!

V hnědé pokrývce na zadním sedadle ležela zabalená malorážka hlavní natočená k díře ve dveřích.

Poručík opatrně vytáhl zbraň a v její nábojové komoře našel zadní část pláště náboje ráže 5,6 mm, typu 22 LONG RIFLE RIM FIRE. Dlouho trvalo, než řekl dětem:

„Jezdili jste s dědou po městě?“

„To se ví,“ chlubil se Radek. „Děda nenaříkal?“

Děti si vyměňovaly pohledy. „Koupil nám zmrzlinu a povídal, že je mu špatně,“ odříkávala Miluš

ka, „že musíme honem domů.“

„Neslyšeli jste výstřel?“

Děti otázce nerozuměly. Malatínský se ptá jinak: „Něco v autě smrdělo,“ vzpomněl si Radek, „ale děda nás neposlouchal a dělal fff,“ naznačoval klučina těžký dech člověka a poulil oči.

„Takže náhodný výstřel, výška asi padesát centimetrů od asfaltu, střelec záhadně zmizel,“ řekl poručík Kratochvíl. Tajemství, které řešili několik dnů.

V devět hodin ráno se konala v kanceláři poručíka Malatínského poslední porada. Případ zabití Karla Brychty byl uzavřen.

Josef Tvardek před jízdou s vnoučaty do města obešel les. Necítil se již dobře a myslel si, že procházkou se jeho stav zlepší. Vzal s sebou malorážku, kdyby snad narazil na škodnou, zásobník s pěti náboji vsunul do zbraně, jeden náboj vsunul do hlavně, natáhl závěr a zajistil pojistkou. Na škodnou nenarazil, a tak před autem vytáhl z pušky zásobník a schoval v brašně. Malorážku ukryl do pokrývky a uložil na zadní sedadlo, kam si klekly děti. Malý Radek vypověděl, že se během jízdy škádlil se sestřičkou, děda u volantu nevnímal, snažil se rychle dojet domů pro léky.

„Pochopte mě,“ vypověděl později Tvardek, „šlo mi o život, neměl jsem ponětí, co se děje za mnou

snad jsem kolem toho podniku jel já viděl jenom doktora. V nemocnici jsem si později uvědomil, že jsem zbraň nevybil a že náboj zůstal v komoře. Byl jsem přesvědčen, že pušku stejně nikdo nemů

že vzít.“

113

40 případ

DRAHÝ A MILÝ

To není možné ta nohatá a trochu i kostnatá inženýrka v růžové noční košili má na sobě navěšeny šperky nejmíň za sto tisíc nevěřil svým očím Vilém Karas, který s cigaretou v prstech seděl zabořen do pohodlné klubovky.

Ještě se mu nepřihodilo, aby ho ženská táhla na gauč vyšňořená plíšky a tretkami jako klisnička v cirkuse. Jenomže tahle inženýrka chemie Rosálie Šprechsteckerová neměla na sobě oblýskanou měď, nýbrž pravé zlato, stříbro a polodrahokamy.

Musel s ní zacházet opatrně jako s nezkrocenou šelmou a dávat pozor, aby ho neškrábla ostrým drápem. Čtvrt roku mu nedovolila dotknout se její zdravě opálené kůže, a tak se v komfortním bytě způsobně cpal keksíky a hleděl na obrazovku. Až dnes konečně došlo k zázračné proměně. Dnes ve

čer smí Karas poprvé pohladit roztouženou ženu. Zkrášlila se zlatým řetízkem kolem vysokého krku, paže ozdobila dvěma širokými náramky posázenými zelenými čtvercovými malachity, na prsty nasadila tři zlaté prsteny zušlechtěné tyrkysem, žlutým citrínem a krvavými granáty, nad kotníky obou nohou zavěsila stříbrné řetízky každý se třemi slzami z bělomodrého Iazuritu.

Krucifix nejmíň osmdesát tisíc ve zlatě a dalších dvacet ve stříbře! Jen nic nepokazit, líbat zdrženlivě a ostýchavě dávat najevo, jak si ohromně váží inženýrské lásky. Upřímně řečeno, intelektuálky Karas v minulosti nikdy nebral, poněkud ho lekaly svými komplexy, kterým nerozuměl.

„Můžeš mít všechno,“ šeptala Rosálie Šprechsteckerová, šťastná, že konečně našla toho pravého.

Byl sice o dva centimetry nižší než ona, ale kolik měl v sobě něhy, taktu a zdvořilosti! Připomínal jí rytíře, který omylem zůstal z dob, kdy muži ještě pro ženu bojovali a umírali. Ó jak je něžný, dobře udělala, když na venkovském nádraží podepřela neznámého turistu, kterému se z horka udělalo špatně. Seznámili se a ona při každé další schůzce objevovala v tomto šlechetném člověku nové a nové hodnoty.

„Ty dovolíš?“ zeptal se tiše a oddaně. Byla to velká láska. Žena v létech jako ona si už nemůže vybírat; poznala několik mužů, kterým šlo o její úspory, snadno je prohlédla a přerušila s nimi styky.

Jen Vilém Karas obstál i v obvyklé těžké zkoušce: třikrát ho nechala stejně jako jiné samotného v pokoji a odešla připravit něco k jídlu. I on se ocitl před krabicí, v níž ležela spousta cigaret, a před zásuvkou skříně s desítkami lákavých krabiček zahraničních cigaret, a ona ho pomocí zrcadel sledovala. Všichni kromě Karase strčili do kapsy aspoň jednu dvacítku kentek, jenom on způsobně čekala vítal ji jako pravý gentleman. Netušila, že Karas je prohnanější a chytřejší než ostatní.

„Nevěřila jsem, že ještě najdu tak velikou lásku,“ svěřovala se mu zasněně.

„Nás dal dohromady osud,“ řekl tu nejbanálnější frázi, která ho napadla, a ona se šťastně usmála.

Jen nevypadnout z role. Na konci hry ho samozřejmě nečeká aplaus, ale z románku může pak pohodlně, bez práce a námahy žít jeden a půl až dva roky.

Vilém Karas byl sňatkový podvodník a zloděj. V nápravném zařízení měli o něm celý spis, v němž byly následující odstavce:

„Vilém Karas, narozen 16. března 1930, nevyučen, několikrát ženat, kromě toho žijící (zjištění není úplné) s 23 různě zámožnými a starými ženami, byl již osmkrát trestán pro bigamii, podvody i kráde

že § 250 a 247 tr.z. a podle paragrafu 210 trestního zákona o dvojím manželství v úhrnné délce 14 let nápravného zařízení. K dalším dvanácti žalobám podvedených a okradených žen a k následným soudním řízením nedošlo, třebaže výše škod dosáhla 318 500 Kčs, protože během šetření a konfrontace Karas působil na ženy takovou měrou, že žaloby odvolaly a necítily se před. zákonem poškozeny na mravnosti ani majetku …“

Jiný odstavec sděloval: „Vilém Karas byl potrestán vězením v 1. nápravně výchovné skupině na dobu jednoho roku v důsledku porušení paragrafu 204 trestního zákona o kuplířství: Kdo jiného sjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let …“

Takto to viděl soud. Karasův názor byl ovšem jiný. O jednom svém maléru s paragrafy vyprávěl v hospodě:

114

„Šíří o mně cancy, pánové. Já jenom v jistém lokále, který vedl můj známý, poprosil servírku Anič

ku, aby za pět stovek v pokojíčku v prvním štoku laskavé odložila prádélko, že tomu bude přihlížet pět slušných ženatých pánů. A že si může vybrat, s kým v cimře pak zůstane. To je prosím nějaká prostituce nebo kuplířství? Já tomu říkám solidní, obětavá služba zákazníkům. Hoteliér z té šou bral stovku, já druhou, Andulinka zbylé tři. To snad bylo fér, ne? Že nás načapali a neuznali můj organizační talent je druhá věc. Mužská veřejnost mě považovala za spasitele!“ V soudním spise to ovšem bylo zase jinak:

„.Anna R. dosáhla v době trestného činu věku sedmnácti let a tří měsíců, trestným činem kuplířství porušil Vilém Karas paragraf 217 trestního zákona o ohrožování mravní výchovy mládeže, protože vědomě vydal osobu mladší než 18 let zpustnutí.“

Vilém Karas byl něco víc než sňatkový podvodník a zloděj.

Padesátiletá vdova Karla Vitásková vychovala syna Jana a dcery Marii s Evou. Manžel jí zemřel při havárii auta. Po šesti letech vdovství napadlo Vitáskovou, že je stále pohledná, že se umí chovat a že by měla mít pořádného muže. Děti ji sice vytrvale zrazovaly, aby se nevdávala, ale ona vycítila čistě sobecký zájem: Jan, Marie a Eva chtěli, aby jim hlídala děti. Nebrali ohled na její city a touhu znovu plně žít.

Karla Vitásková, jednoduchá a přímá žena, začala hledat partnera. Začala se zajímat o koncerty i divadla, chodila do kaváren poslouchat taneční hudbu. Tak poznala šarmantního Viléma Karase. Že byl právě propuštěn z devátého výkonu trestu, přirozeně nevěděla a on o tom skromně mlčel.

Karla Vitásková byla vedoucí prodejny se zeleninou a to z ní dělalo dobře situovanou ženu.

„Podívejte, děcka!“ řekla jednou v neděli odpoledne rezolutně svým milým, „je to hodný, přičinlivý člověk. To já poznám. Váš tatínek, dej mu pánbu nebe, byl dobračisko, ale trochu moc myslel na sebe. Však víte, že měl auto od pondělka do pondělka, a když jsem chtěla někam zajet já, chyběl mu benzín nebo čas. To pan geodet,“ a zatvářila se přitom, jako by jmenovala tajného radu, „má na zřeteli vždy nejdříve moje blaho. Něco tak nádherného jsem v životě nepoznala. A je tak skromný, že si svoje výdaje píše do zápisníku v červené kůži, aby ani halíř zbytečně. neutratil. Od něho se učte šet

řit. A jak je ke mně pozorný. Byli jsme v kině, uvedl mě k sedadlu a čekal, až se posadím. Váš tatínek se vůbec nestaral, jak žiju, co mě trápí kdepak! Zlatý člověk je ten Vilém, jemný, citlivý, něžný

„Prosím tě, mámo,“ snažil se syn Vitáskové, aby maminku příliš neurazil, „jde po tvých úsporách!

Cítí, že ti kšeft nese, chce hrabat prachy na tvůj účet! Má všechno spočítáno; ten tě zrentgenoval.

Couvni, dokud je čas. Skočíš na špek nějakému lumpovi!“

To už Vitásková plakala. Nikdo ji nechápe, ani její děti. Je tu jediná dobrá duše pan Vilém. „Pan Vilém,“ řekla v pláči, „není ziskuchtivý. Má mě rád. Váží si toho, že může být se mnou. Není jako vy, přijdete za mnou, jenom když chcete stovky mámo, dej! On, a to si pamatujte, se mnou nikdy nemluvil o penězích.“ Děti zahanbeně mlčely.

Inženýrka Rosálie Šprechsteckerová uvařila třem kolegyním kávu a sezvala je ke stolu. Ve svých třiačtyřiceti letech nosí poněkud výstřední účesy plné kudrlinek a záhadných vrkočů. V laboratoři má pověst odbornice, v osobním životě břídilky. Všichni vědí, že už měla nejméně deset známostí, ale všechny skončily kvůli její tvrdohlavosti.

„Lokněte si,“ vytáhla láhev vodky a přinutila kamarádky, aby se každá napila. „Musím oslavit svou lásku. Tentokrát je to doopravdy. Představte si, holky, ten můj chce, abychom si společně koupili chatu. Hnízdečko …“ zasnila se inženýrka Šprechsteckerová a vzpomněla si na včerejší rozmluv.

„Od prvního okamžiku jsem věděl, že patříme k sobě,“ řekl jí Vilém u skleničky brandy v jejím bytě.

„Byl jsi mi také hned sympatický. Máš rád hory a lesy.“

„Velmi. Takhle mít někde svůj kout, kam se schováš v největší nepohodě …“

Zbystřila sluch. „Myslíš chatu?“ Přestávka. Nezbytná pauza.

„Ano chatu. Zatím na ni nemám dost peněz, ale to nevadí, ještě neumíráme.“

„Já mám,“ nadhodila tiše a čekala. Vilém vstal, nervózně prošel pokojem. „Jsi ohromná, Rózo! Ale to nic neřeší.“

„Mám na vkladní knížce devadesát tisíc. Stačí?“

Stál za ní, konečky prstů jí lehce hladil kůži za ušima a to ji vzrušovalo.

„Budu o tom přemýšlet,“ řekl tiše.

Inženýrka Šprechsteckerová se vrátila do přítomnosti: „Holky mám já to štěstí, co?“

115

Zelinářka Karla Vitásková a inženýrka Rosálje Šprechsteckerová o sobě nevěděly. První bydlela v domku, druhá ve městě třicet kilometrů daleko. Že by se setkaly, bylo velice nepravděpodobné.

Obě se staly figurkami na šachovnici, s nimiž mistrně hrál Vilém Karas.

Uměl to. K Šprechsteckerové si dokonce přinesl kožený kufr a v něm špatně umyté gumové holínky. Zbytky bláta na nich svědčily, že jejich majitel skutečně bloudil přírodou. Pásma k měření utvrdilo inženýrku ve víře, že Vilém Karas je opravdu geodet. Donesl jí také tři růže v celofánovém obalu, už třináct let jí žádný muž nevěnoval květiny. A donesl je jen tak. Neměla narozeniny, neměla svátek.

Vilém Karas v ní nevinnou kyticí pohnul ledy. Pochopila charakter tohoto muže; už ji nepotřeboval dobývat, neměla přece dvacet. Vůbec netušila, že Vilém Karas od roku 1946 nepracoval a že kromě času stráveného v nápravném zařízení si vždy žil moc dobře. Pokaždé mu to dovolily důvěřivé ženy.

Některé mu věnovaly své úspory, jiné cennosti, prodaly domek i byt, aby si ho udržely.

Karas věděl, jak se ženami zacházet. Pravda, trefil i na takové, které nepodlehly kouzlu jeho osobnosti, nedaly se ošidit řečičkami nebo levnými manýrami. Podobná stvoření Karas okamžitě nechával stát a hledal jiná.

Obyčejně míval současně čtyři lásky. Aby mohl být každý týden u jiné. A vždy si tyto ženy hledal v jednom okrese, aby nemusel jezdit daleko, utrácet peníze a čas. Kupodivu, Vilém Karas si za léta velkých lásek nenahospodařil ani korunu. Pokud neměl. peníze nebo ženu, u které mohl přebývat a přespávat, hledal nocleh v podnikových zařízeních, v domovech brigádníků, nebo ve staré dřevěnici po otci v Beskydech. Také sem některé ženy za ním rády chodily. Vystupováním a řečí budil dojem odborného pracovníka nějakého geodetického útvaru, i když se nikdo nedozvěděl, co dělá. Tím méně

kde dělá.

Vedle inženýrky Rosálje Šprechsteckerové a Karly Vitáskové byla jeho třetí obětí Kornelie Gurná, krejčová, rozvedená žena bez dětí, která hledala přítele na inzerát. Karas se přihlásil, stylem svého dopisu a otevřené nabídky to vyhrál snad nad čtyřiceti jinými zájemci. Podle záznamů v červeném zápisníku vylákal z Kornelje Gurné přes 10 000 Kčs a pochybná milenecká aliance skončila během dvou měsíců, když Gurná včas prohlédla a odmítla potom s Karasem mluvit. Ani ona, zřejmě z obavy před veřejnou ostudou, neoznámila, že naletěla podvodníkovi. Teprve později se přihlásila jako jedna z obětí.

Tah Viléma Karase vůči inženýrce Rosálii Šprechsteckerové byl veden se snahou získat její šperky v hodnotě 100 000 Kčs a další 90 000 Kčs z její vkladní knížky.

Plán na okradení Karly Vitáskové byl založen na podobném jednoduchém principu: zmocnit se vkladní knížky s 60 000 Kčs, kterou. viděl, a odcizit něco přes 15 000 Kčs na hotovosti z prádelníku.

Karas si byl naprosto jist, že ty dvě pozdně zamilované ženy obere. Jakmile se mu to podaří, přemístí se do jiného kraje. Protože teď lovil na Moravě, další cesta musela směřovat do Čech. .

Karas měl zkušenost, že první taktický krok bývá vždy v honbě za penězi rozhodující. Nikdy nepracoval s náhodou, nespoléhal na štěstí, ve vězení ho kamarádi učili, že poctivý lump si zakládá jen na svém umění. Proto ženám nedával adresu svého bytu, třebaže měl skromný pokojík s pár kusy ná

bytku a oknem do ulice, a starou dřevěnici na rozpadnutí po tátovi. Vyhýbal se odpovědím na otázky, jestli má rodinu; tvrdil, že je bez závazků a byla to pravda: jeho synové a dcery naštěstí mezitím odrostli a už na ně neplatil výživné.

„Kde teď vlastně pracuješ?“ optala se po večeři Rosálie Šprechsteckerová, když si u toaletního stolku šlechtila tvář. „Jsem geodet, to přece víš,“ vykroutil se.

„Přesněji řečeno?“ natočila si ho a hleděla mu do očí. „Vyměřujeme … hledáme topografické body,“ řekl větu, kterou si kdesi přečetl, ačkoliv sám nevěděl, co znamená, „zakreslujeme silnice.“

„A teď měříte kde?“ ptala se dál. Mávl rukou k ložnici. „Padesát kilometrů odtud … v Beskydech.“

„Můžu se někdy přijít podívat?“

Nesměl dát najevo strach. „Samozřejmě. Ale nejdříve se domluvíme, abys zbytečně nestála někde u lesa“

Hrál dobře. Poučil se z poslední vazby, kde mu ostřílený spoluvězeň dal .vzácné rady: povědět o sobě co nejmíň a mít pro každý případ jiný příběh o své minulosti. Jednak ho okradené ženy nemohly pronásledovat, jednak to ztěžovalo esenbákům eventuální pátrání. Rozhodl se, že příště už bude vystupovat pod falešným jménem, někde v restauraci vkrade z kapsy kabátu občanský průkaz a přisvojí si cizí jméno. Vedl si dobře.

116

Měl stále mírný; zasvěceně důvěrný úsměv toho, kdo není schopen ublížit. Při řeči upíral na svůj protějšek nápadné hnědé oči, prsty si čechral nakrátko ostříhané vlasy, které se už barvily doběla, v dolní zubní protéze si dal udělat dvě stoličky ze zlata (padl na to náramek kterési ženušky z Olomouce), aby vypadal interesantně, ve světlých, sportovních oblecích se zdál čilejší a mladší.

Záměrně pěstovaným vzhledem Karas šidil i dobýval ženy…

O čtrnáct dní později jako motýl bělásek přiletěl ke vdově Vitáskové. Zářila radostí, čepýříla se a známým v prodejně nenápadně ukazovala ke vchodu do kanceláře. Vilém Karas musel vydržet desítky zvědavých pohledů.

„To je ten můj … láska jako trám … že se podobá mladému Zdeňku Štěpánkovi? Mužný vzhled, co?“

Ve vdovině útulném bytě si povídali. Vitáskové najednou bylo sedmnáct a hrozně se jí chtělo tulit a dělat taková ta milostná kukuč, která Karas stěží ze sebe dostával.

„Tak mě napadlo,“ zahájil, „že by sis, Karličko, zasloužila odpočinek někde na horách …“

Dojetím se roztřásla. „Jsi první, který myslí na moje zdraví, ostatní mě vidí jenom pro peníze!“

„My dva přece nestavíme lásku na penězích,“ zavrtěl svou krásnou, moudrou hlavou a byl si jist, že konečně uslyší pravou výši vkladů této ženy. Zahlédl spořitelní knížku se 60 000 korunami, ale předpokládal, že vdova má daleko větší úspory, dalších 15 000 korun schovávala v prádelníku pod šeří

kovým mýdlem.

„Jsem ráda, že jsem tě potkala, Viléme …“

„Lidé jako my se musejí sejít,“ řekl procítěně. „Napadlo mě, že bychom si• měli koupit chatu, abys mohla každou sobotu a neděli odpočívat na čerstvém vzduchu. Ted‘ potřeboval vnutit ženě svou myš

lenku.

„Mám člověka, který prodává chatu, chce za ni sto padesát tisíc. Devadesát bych dal hned ze svého, co říkáš . : .“ nedokončil. ‚

Chytla se. Spolkla háček. Věděl, že nemůže jednat jinak:

„Já dám, Viléme, sto tisíc,“ přivinula ho k sobě a on cítil levnou voňavku.

„Nemusíš, mám dost. Kromě toho jsem podal zlepšovací návrh a dostanu odměnu. Nejmíň čtyřicet tisíc. Chtěl bych je dát na náš vůz. Ty máš ráda modrou barvu; že, Karličko?“

Snášel jí k nohám nebesa, byla bez sebe.

„Škodovku?“ hlesla.

„Nejspíš.“

„Nebo dacii?“

„Tak dacii. Jen když budeš spokojená, Karličko …“

Viděl, že bojuje sama se sebou. Posléze prudce vstala, otevřela šatník a vytáhla vkladní knížku, kterou strčila Karasovi do rukou.

„Je tvoje, Viléme!“ přeskakoval jí hlas. Obětovala se, jak nejvíc uměla, popřela svou rodinu, hamižné děti Jana, Marii a Evu a dala přednost tomuto muži.

„Kdepak,“ nedbale rozevřel listy, foukl do nich a přitom se podíval na uloženou částku, uviděl zapsáno 102 000 Kčs.

„Mně vážně nejde o tvoje peníze,“ vrátil jí knížku gestem milujícího muže, „to nespěchá. Nejdřív se na chatu zajedeme podívat.“ Tak paninka má dvě vkladní knížky, tu první na šedesát tisíc nevytáhla! Ne ne ne, musí dostat obě. Jenže s touhle do spořitelny on nemže. „Ostatně ani neznám heslo.“

Bezradně zvedl ramena.

„Blázínku, Viléme, šťastně se zasmála vdova, „přece Karla Ka r la, hlupáčku můj milý!“

A mohl začít jednat. Koupil si několikeré noviny s inzeráty a v kavárně vyhledal ten, jehož znění odpovídalo jeho záměrům:

„Prodám chatu v horách se zahradou, dojezd autem, byt nepožaduji. Zn. „Za hotové.“

Koupil ještě jedny noviny, celou stránku vytrhl a inzerát označil černým kruhem. Pak zašel na notářství a poněkud roztržitě požádal zamyšlenou dívenku, před kterou položil čokoládu, o formuláře k převodu majetku. Příliš mu nerozuměla a nechtěla ztrácet čas. Ukázala nějakou listinu.

„Převod majetku nebo dědictví?“ zeptala se vyrušeně. „Koupě chaty,“ uklonil se Vilém Karas a nasadil ten nejzdvořilejší úsměv. Odsunula čokoládu, ale on do ní lehce prstem ťukl, až spadla do pootevřené zásuvky stolu.

117

„Znalecký odhad už máte?“

„Ještě ne, prosím . . : ‚

Vůbec mu nešlo o hodnověrné dokumenty, potřeboval jen nějaké papíry, aby vzbudil zdání, že koupě chaty je hotová věc. Úřednice mu podala několik formulářů k vyplnění, upozornila ho na kolky a spěchala do jiné kanceláře. Karas udělal to, co se mu povedlo již pětkrát: vyšel z místnosti na chodbu; dveře nedovřel, a okamžitě se vrátil ke stolu, na němž leželo kulaté razítko. Chvatně a neslyšně vrazil štemplík dolů do pravého rohu a opustil kancelář. Skočil do dveří označených písmeny WC, chvíli čekal a listiny ukryl v aktovce.

Když před osmi roky před soudním senátem.líčil, jak v jiném případě přišel k potvrzeným lejstrům, nikdo tomu nechtěl věřit. A přece Karas jen využil chvilkové nepozornosti dívky, která nezacházela s razítky podle předpisu a neuzamkla je ve stele.

Trik se mu, až na jedno selhání,vždy povedl. Ve veřejné písárně se posadil do rohu a pomalu dvěma prsty ťukal texty do formulářů. V rubrice HODNOTA NEMOVITOSTI pokaždé napsal 150 000 Kčs, v záhlaví uvedl smyšlené jméno majitele Adam Moldřík, chatu umístil na adresu Krásná vyhlídka, číslo popisné 0215. Ta nula na počátku trojčíslí byla nesmírně důležitá.

Jako kupce uvedl na první sérii listin ing. Rosálii Šprechsteckerovou, na druhé Karlu Vitáskovou.

Byl si vědom, že dokumenty mají mnoho nedostatků a chyb, jenže zdánlivě potvrzovaly již zahájené obchodní jednání mezi ženami a majitelem chaty Adamem Moldříkem, jehož podpis zfalšoval.

K razítku přidal nečitelný podpis. Koupil dva kolky po padesáti korunách, ačkoliv měly mít daleko větší hodnotu, nalepil je na originály a s krátkým dopisem, napsaným jiným perem, ihned doporučeně odeslal.

Pak si šel sednout do restaurace. Poručil si víno a s požitkem kouřil. Ještě generálka a všechno bude mít za sebou. Rosálie Šprechsteckerová ho přivítala s ženským šarmem. Této ženy se Karas trochu bál, byla příliš chytrá, snad až vypočítavá. Měl by toho zde nechat, varovalo ho cosi, ale vidina jejích šperků byla silnější. Když na stole uviděl otevřený dopis, nevšímal si ho.

„Píše nám pan Moldřík,“ postavila před něho kávu inženýrka.

„Chata, že?“ řekl bez zájmu. „Rozmyslel si prodej?“ Přistrčila,psaní k jeho ruce a lehce se usmála:

„Naopak. Ale já jsem, miláčku, ten palác ještě neviděla!“ Mile se na ni podíval a pohladil ji po opá

leném krku. „Všechno jsem dojednal nezávazně.“

„Posílá už návrh z notářství,“ namítla, jako by se zlobila, že něco podnikal bez ní. Vzal do prstů vý

střižek z inzertní stránky novin a dvakrát ho jen tak četl.

„Asi nevíš, že pan Moldřík dostal přes sto nabídek a že jsem ho musel malilinko naladit, aby chatu prodal nám …“

„Vím,“ řekla vítězoslavně, „dal jsi mu závdavek pět tisíc nejméně!“

Udělal naivní obličej. „Odkud to víš?“ „Čti,“ položila před něj osmerku papíru.

Neukvapoval se, to by bylo to nejhorší, co by mohl udělat. Napil se kávy, pochválil ji, políbil inženýrku za ucho a ta si to dala líbit. Teprve potom nasadil brýle a hlasitě četl: Vážené paní Šprechsteckerová!

Váš manžel se mnou jako s majitelem chaty Krásná vyhlídka, číslo 0215, dojednal příští koupi.

Sděluji Vám, že po domluvě s rodinou vybral jsem Vás jako kupce, chata se Vám bude určitě líbit.

Pan manžel mi složil zálohu pět tisíc korun, mám však menší podmínku kvůli dani z převodu majetku, kterou Vám sdělím osobitě. Prosím vás, abyste několik dnů počkala s jednáním, mám zase potíže, zlobí mě srdce a asi 14 dnů si poležím. Chatuprodávám, abych na ni nebyl pořád sám a měl blízko do nemocnice. Budu bydlet u dcery na adrese Palackého ulice číslo 356. Zajeďte si do hor prohlédnout pěkné okolí i chata, stojí teprve 14 let, dřevo nehnije, pumpa funguje i v zimě. Příjezd autem za velkého sněhu není možný.Finanční vyřízení může se mnou provést pan manžel, půjčil jsem mu také klíč od chaty. V úctě Váš Adam Moldřík, důchodce.

Vilém Karas se podíval zpříma inženýrce do očí, a aniž hnul svalem ve skvěle oholeném obličeji, řekl:

„Trochu to uhnal. Ale raději takhle, než chatu ztratit. Bude tvoje, Rózo.“ Vytáhl červený zápisník a díval se do kalendáře. „Mohl bych příští pondělí. A ty?“

Pohlédla na kalendář v čele svého pracovního stolu zaplněného svazky knih. „Dobrá! Už se těším!“

118

Sledoval ji, pozoroval každé její hnutí i zabarvení hlasu. Věřila mu. Podařilo se mu rozptýlit její nedůvěru. Ještě ho však čeká práce. Hra se ženami mu připadala obtížnější než vyhledat něčí osamocenou chatu.

V mrazivém dopoledni vystoupil z autobusu na zastávce pod kapličkou menší muž zachumlaný do světlého zimníku s vydřími kožíšky na zvednutém límci. Byl to Karas. Tento týden už tady byl podruhé, třebaže první jízdu absolvoval jiným autobusem a pak stopem, aby po sobě nezanechal památku v podobě něčího svědectví.

Chatu vybral tu nejlepší: stála na svažujícím se palouku, podezdívku měla ze zeleného kamene, horní část z modřínového dřeva, rozměrnou verandu s balustrádou, vlevo stála dvojgaráž a přístavek nahrazující kůlny a dílnu. Kolem chaty napočítal sto šestnáct benátských kachlí 50 x 50 cm z barevného mramoru, mezi nízkými cypřiši viděl stříbrné smrčky. Ideální místo jako lákadlo.

V kapse zimníku měl klíč a paklíč, předevčírem se pokusil otevřít hlavní dveře, dokázal to devátým paklíčem na svazku. Dveře dnes otevřel jako poprvé také paklíčem. Protože v zahradě majitel všechno připravil na zimní období, Karas předpokládal, že ve všední den v těchto mrazech už nikdo chatu nenavštíví.

Měl s tím dobrou zkušenost, jen jednou ho chatař překvapil, a jelikož ho zpozoroval už zdálky, prchl tenkrát přes zahradu do lesů a přitom ještě stačil paklíčem dveře uzamknout.

Proslídil stavení, objevil bar se zapomenutou sklenicí rumu a napil se. Ve sklepě, který byl hluboko v zemi a bez oken, našel ve skříni přepychový béžový kožich, který by se mu hodil jako dárek příští ženské oběti.

Do červeného zápisníku si poznamenal, co odtud odnese: tranzistorové rádio, starožitnou pistoli a kolekci dvaceti mincí z počátku devatenáctého století. Smál se, když viděl, jak majitel chaty stavebně řešil vstup do sklepa: v kuchyni byly v podlaze zabudovány padací dveře a po schůdcích se rovnou dostal ke skříni s kožichem. Karas vzal hadr a pečlivě utřel všechny Stopy na podlaze. Brrr ta hrozná zima! Ještě si lokl rumu, zamkl a v dobré náladě stoupal nad chatu do lesů. Hledal únikovou cestu k vlaku nebo autobusu. Po delším bloudění lesy zjistil, že k chatě vede pouze jediná schůdná příjezdová cesta odspodu, od potůčku s můstkem. Jestliže při operaci s inženýrkou zvolí útěkovou trasu přes lesy a kopce, dostane se za dvě a půl hodiny k železniční trati, po které každých padesát minut jezdí osobní vlak buď hlouběji do hor, nebo naopak do roviny k městu.

Když čekal na svůj vlak, přemýšlel, jak málo je třeba, aby se člověku dobře vedlo. Napadlo ho, že devětadvacetiletá dcera Vitáskové by klidně mohla v některé vinárně vystupovat ve striptýzových scénách. Dělal by jí manažera, oba by si přišli k slušným prachům. Ovšem tady se už nemůže s nikým zaplést, všechno by příliš zkomplikoval:

Znal průběh příštích dnů. Musí dokončit svou práci. Shrábnout peníze a zmizet jako pára. Šprechsteckerová snad oznámí Bezpečnosti, že byla podvedena; ale cudná zelinářka Vitásková ani nešpitne.

Beztoho bude mít s rodinou dost trápení.

„Poslyš,“ převalila se v posteli inženýrka, „co ten Moldřík píše o dani?“ Čekal otázku, záměrně poněkud zamotal fingovaný vzkaz majitele chaty, aby v Róze vzbudil co nejmenší podezření.

„Žádá sice sto padesát tisíc, ale do smlouvy dáme jenom sto deset,“ ukazoval na prstech.

„Aha,“ přivřela chytré oči a uvažovala. „Není to podvod?“

„Neřekl bych. Moldřík chce vydělat.“ Pak vycítil, že může libovolně záležitost zdržovat. „Když na podmínku nepřistoupíme my, svolí někdo jiný. Já bych něco tak kouzelného nepouštěl z rukou.“ A hned přidal již připravené: „U rozhovoru s Moldříkem byl můj přítel, nějaký Garbulák. Chtěl mi chatu vyfouknout. Proč myslíš, že jsem Moldříkovi přihodil pět tisíc? Kvůli tobě, brouku.“

Teprve teď z inženýrky vylezlo, co od ní netrpělivě čekal. „Ve stole máš nachystáno sto tisíc.“

„Jsi báječná,“ rozhodil ruce.

„Líbím se ti?“

„Strašně!“

„Kdy se vezmeme?“

Držela ho, aby neucukl. Bylo to železné objetí, sice symbolické, ale v něm vzbudilo hrůzu. Nedovedl by s ní žít, byla jako masožravá rostlina, která by ho vysála a zničila. Měl dost večerních hovorů, které nakonec vždy mířily k nějakým chemickým reakcím; měl dojem, že Róze proudí v žilách místo krve kyselina sírová. A tak většinou jen přikyvoval, říkal své „ovšem“ a „to víš“, aniž někdy rozuměl

119

vlastnímu smyslu vět. Tento do sebe zahleděný tvor ani nemohl najít jiného muže, rozuměl si pouze s tím, do koho mohl hustit své chemické cancy. Naštěstí týrání už brzy skončí.

„Nejdříve si koupíme chatu,“ políbil ji a v polibku byla úcta, něha, žádost. ;,Potom budeme plánovat svatbu. Radnice nám neuteče, krasavice nad potůčkem ano.“

Ožila, jako by jí ukázal fotografii chaty. „Tam je potok?“

„Ovšem,“ nevěděl, co to znamená. „Už jsem o něm mluvil.“

Viděl, jak Róza schovává klíček od pancéřové skříňky se šperky. Nosila ho v peněžence u sebe.

„Vyrostla jsem v domku u potoka,“ vysvětlila mu. „Mám ten obraz přesně zafixovaný v paměti, ač

koliv mi byly čtyři roky. Rodiče se zúčastnili.odboje, gestapáci přišli pro ně a já stála za křovím a viděla, jak mámu s tátou strkají do auta. Chápej chata bude něco jako bolestná, a přece vysvobozující vzpomínka. Pro mne nebude jenom obyčejná chata.“

„Rozumím ti; Rózo,“ řekl s účastí a přál si, aby už byl s jejími penězi a šperky za horami. Tahle in

ženýrka místo snídaně cvičí na koberci, natahuje péra, staví se na hlavu a dělá další nemožnosti.

Opravdu se jí bál.

Když Vilém Karas přišel do bytu Karly Vitáskové, uviděl tam jejího syna Jana. Vycítil, že něco není v pořádku. Karla ho vítala jako jindy, ale mládenec hleděl zlostně a zamračeně.

„Pane, to je svinstvo!“ začal hned, „Co tady balamutíte mámu o chatě? Abyste si vy užíval? A co vnoučata? Co my děcka? Máme právo na máminy peníze a dědictví! Jste přivandrovalec!“

Karas nevěděl, co se v pokoji odehrálo. Jedno však bylo jisté: rodina se bála. Musel postupovat opatrně.

„Promiňte, pane Vitásku,“ odložil si zimník; usedl a zapálil si cigaretu. „Nenutím vaši matku, aby chatu kupovala: Ostatně, polovinu peněz dávám já. Kdybyste chatu viděl, mluvil byste jinak. Nikdo z nás si do hrobu chatu nevezme, stejně zůstane vám a vašim dětem,“ zvolna vysvětloval Karas. „Obstarejte vůz, vezměte manželku a zajedeme se na chatu podívat. Ale nejpozději zítra, protože odjíž

dím do Prahy a vrátím se až za měsíc.“

Viléme!“ vykřikla Vitásková bolestně. „Ty ses urazil?“

„Nemám v životě štěstí,“ řekl škrobeně.

„Já za nic nemohu,“ štkala Vitásková, „otevřel dopis od pana Moldříka prý se paktujeme proti němu, Mařce a Evě.“ „Když chceme něco, co bude sloužit dětem i vnukům, koupit za naše úspory, tak tomu někdo říká paktování? Že především myslím na tvé pokojné a krásné roky v penzi, to je nenapadlo? Když dávám do společné věci a pro děti, které nejsou moje, pětasedmdesát tisíc, máte odvahu pochybovat o mých čestných úmyslech?“ Oblékal kabát, ale dělal to tak, aby aspoň půl minuty nechal čas oběma k domluvě. Matka se synem vyměnili pohledy.

Tvůj otec,“ obrátila se Vitásková k synovi, „by něco tak nezištného nikdy nesvedl! Měl jen svou hospodu a kamarády!“ „Ráno v osm jedeme!“ rozhodl syn.

Byl to rezolutní obrat! Karas se ještě celý večer i noc choval odměřeně, přečetl si dopis od Adama Moldříka i prohlédl listiny a utrousil znalecky: „Udělal kus práce, oběhal úřady.“ Otevřel okno, kou

řil a příliš se nebavil. Vdova mu podstrojovala, zvala ho k milování, ale on záporně vrtěl hlavou. Naznačil jí; že všechno může také končit. Toho se Karla Vitásková bála.

Ráno přijeli k potůčku v horách. Syn Vitáskové se už choval rozumně, zřejmě mu jeho žena, která seděla s dcerou Milenou ve voze, domluvila.

Já nevěděla, Viléme, odpusť, já fakt nevěděla,“ plakala Vitásková při pohledu na zasněžený vrcholek. hory, zmrzlým sněhem poprášené vrcholky smrků a na červenou střechu chaty. Hořela nadšením, tiskla se ke Karasovi a z tašky vytáhla balíček peněz:

„Vezmi, Viléme, kvůli našim dětem.“

Počkal, až se všichni na něho podívali a strčil sáček s penězi zpět do její kabelky.

„Schovej to, třeba se Janovi chata nezamlouvá a já nechci nikoho nutit.“

„Snad se nezlobíte, pane Viléme,“ podával mu ruku mladý Vításek.

Karas si pospíšil ke dveřím chaty a nenápadně je otevřel paklíčem. Prohlídka skončila jeho úplným vítězstvím. Odjížděli do města jako jedna rodina. Vitásková měla pocity šťastné nevěsty.

Večeřeli společně, a když skončili, řekl Karas, že by se rád prošel městem a prohlédl si výlohy. Naznačoval, že se, půjde podívat po dárcích k vánocům. Venku byl citelný mráz. Z pošty pak zatelefonoval inženýrce Šprechsteckerové.

120

„Ahoj, promiň, že spěchám. Ohlásil se mi pan Moldřík, jeho pobyt v nemocnici se trochu protáhl a poněkud zdrží jednání s převodem chaty. Proto jsem si myslel, že bychom měli zítra ráno zajet do hor, aby sis chatu prohlédla. Můžeš si ještě zařídit volno? Autobus odjíždí v osm pětačtyřicet. Počkal bych tě na autobusovém nádraží.“

Inženýrka radostně souhlasila. „Jedu, miláčku: Beru s sebou čtyřicet tisíc, vyzvedla jsem je z vkladní knížky. Při zpáteční cestě je zavezeme jako zálohu panu Moldříkovi. Jak dlouho pojedeme?

Hodinku? Fajn, vezmu termosku s horkou kávou, ano?“ „Jsi báječná,“ řekl. „Jsem taková, jakou mě děláš …“

Vitásková odešla ráno již před sedmou hodinou do prodejny. Karas ve skříni našel 105 000 korun a dalších 15 000 pod šeříkovým mýdlem. Zamířil rovnou k autobusovému nádraží. Polovinu práce měl za sebou! Cestou stačil ve spořitelně vybrat 60 000 korun z druhé vkladní knížky. Trnul obavami, zda všechno stihne.

Klaplo to.

Přispěchal k autobusu a zdálky mával na Rózu, která byla oblečená jako na módní přehlídku, bílou kabelku s řemínkem přes rameno.

Jeho plán byl prostý. Ve vhodnou chvíli odcizí inženýrce kabelku s penězi, bude utíkat vzhůru k lesu a pak k železniční trati. Vlakem nebo autostopem dorazí k inženýrčině bytu nejméně o dvě hodiny dříve než ona. Přibere její šperky a zbytek peněz, které najde na známém místě. Když se situace nezkomplikuje, ztratí se vlakem do Čech. Dva roky se neukáže ve společnosti, zavře se nad ním voda.

Bude si užívat v některých lázních, začne žít pod jiným jménem.

Byl přesvědčen, že to dokáže.

„Chceš kávu,“ vzdychla inženýrka v hale chaty, kterou nemohla vynachválit.

„Jistěže,“ odpověděl a ukázal ke schodům do prvního patra, „podívej se z balkónu, je odtamtud krásný výhled.“

Sotva byla na posledním schodě, popadl Karas kabelku, ve které měla peníze, a začal prchat. Mířil po horské stráni vzhůru. Ještě stačil zahlédnout, jak ze dveří něco pružného a černého skočilo do jíní zmrzlé trávy a začalo ho pronásledovat. Uvědomil si, že téhle trénované ženě neunikne. Schoval se za kmen silného smrku a do ruky vzal kámen.

Když běžela kolem, prudce ji uhodil. O čtyři týdny později uvedl patolog do pitevního protokolu o smrti inženýrky Šprechsteckerové:

Delší bezvědomí vyvolal úder do hlavy tvrdým předměte»i, což způsobilo otok mozku, který byl příčinou zástavy dechu a srdce. Silný otok tiskl mozek proti otvoru ve spodní části lebky, kterým prochází mícha dále do páteřního kanálu, a způsobil smrt..

Na pitevním stole se však ocitlo také tělo Viléma Karase. Kapitán Stanislav Prošek z kriminálního odboru SNB rekonstruoval události takto:

„Po napadení Rosálie Šprechsteckerové zřejmě Karas utíkal zpět do chaty, v hale svlékl zimník, který mu překážel, napil se kávy a vnikl do sklepa chaty. Z neznámých příčin se za Karasem zavřel příklop tak, že nešel otevřít. Není pochyb, že Karas se o to snažil, ale nepodařilo se mu to. V té době, koncem února, byl v horách mráz minus patnáct stupňů. Karas vyhladověl a třebaže měl kožich, ten ho nezachránil před smrtí chladem, žízní a hladem. Podle některých znaků zemřel pravděpodobně šestnáctý den po vniknutí do chaty a smrti inženýrky Šprechsteckerové. „

Protože sníh zakryl stopy k chatě i tělo zavražděné, a protože uvězněného Karase ve sklepě bez oken nikdo neslyšel a do chaty nikdo nepřišel byl případ zjištěn a uzavřen až v prvních jarních dnech.

Karla Vitásková dostala své peníze zpět.

121

41 případ

PŘÍPAD TÉMĚŘ PERFEKTNÍ VRAŽDY

Rhode Island je jedním z amerických států oplývajících přírodními krásami. V obrovské zátoce Atlantského oceánu se zelenají ostrovy, jako stvořené k odpočinku. Romantické pláže, přístavy pro rychlé motorové čluny, plachetnice, ale i soukromé jachty s dvacetičlennou posádkou, pečlivě udržované golfové greeny a báječné stezky pro jízdu na koni. Proto se do tohoto pozemského ráje nastěhovalo asi dvě stě padesát milionářských rodin. Mají zde rozlehlé rekreační objekty se vším, co k nim patří, paláce si dali postavit Astorovi a Vanderbiltovi. Clarendon Court je venkovské sídlo s padesáti místnostmi a bohatým příslušenstvím. Majitel ho kdysi pronajal hollywoodským filmařům a ti v tomto exkluzivním prostředí natočili film Horních deset tisíc s Grace Kellyovou v hlavní roli. Clarendon Court patří milionáři Clausi von Billowovi, významnému spolupracovníkovi nejzámožnějšího muže světa miliardáře J. Paul a Gettyho.

Claus von Bülow je sympatický muž v nejlepších letech, je mu čtyřiapadesát, ale vypadá na míň, je vysoký, trochu připlešatělý, ale na první pohled sympatický, v nejvyšší mezinárodní společnosti se cí

tí jako ryba ve vodě. Má dobrou pověst. Je chytrý, vzdělaný, ve finančním světě uznávaný.

Krátce před vánočními svátky 21. prosince 1980 seděl se svým nevlastním synem princem Alexanderem von Auerspergem u snídaně. Dvaadvacetiletý mladý muž byl synem jeho ženy z prvního man

želství.

„Kde je matka?“ zeptal se Alexander a podíval se na hodinky. „To bych taky rád věděl,“ odpověděl otčím. „Tys ji dnes ještě neviděl? Za chvíli bude deset.“ „Vstával jsem už v pět. Vyvenčil jsem psy, pak jsem četl v knihovně. Možná, že Sunny ještě spí.“

„Ted‘?“ divil se Alexander. Včera večer si s matkou povídal v jednom ze salónů v přízemí, byli tam vlastně všichni, i jeho nevlastní sestra Cosima.

„No, počkej, matka přece včera večer odešla, že jí není dobře.“

„Šla si lehnout. Půjdu se na ni podívat,“ řekl Claus von Bülow a spěšně odešel. Za chvíli se vrátil, už ve dveřích volal: „Pojď se mnou, prosím tě!“

Prošli chodbou, po schodech do prvního patra, vešli bez zaklepání do ložnice, otevřenými dveřmi koupelny ji zahlédli. Ležela zkroucená na mramorové podlaze, obličejem dolů. Martha von Bülowová, zvaná Sunny, byla v bezvědomí.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Klidný dům se změnil v nádražní čekárnu těsně před odjezdem vlaku. Telefony, rozkazy, mobilizace rychlé pohotovosti. Pak pár vteřin siréna záchranné lékařské služ

by, nosítka a všechno ve velkém spěchu, v poklusu. Vrtulníkem ji dopravili na kliniku do Providence.

Nepobyla tam dlouho. Znovu ji naložili a dva lékaři s ní odletěli do New Yorku na špičkové zdravotní pracoviště Columbia Presbyterian Medical Centre.

„Proč, pane doktore?“ zeptal se Claus von Bülow.

„Protože jedině tam jí mohou pomoci.“

„Proboha, co se vlastně stalo?“

„Inzulínový šok.“

„Jak tomu mám rozumět? Co je to inzulínový šok?“

„Náhlý pokles hladiny cukru v krvi. Naměřili jsme jí pouhých devětadvacet miligramů na sto kubí

ků krve. Měla by mít sedmdesát až sto dvacet. Navíc jsme zjistili dvojnásobně vysokou hladinu inzulínu. To je příčinou kómatu.“

„Kde se vzalo tolik inzulínu?“ zeptal se Alexander.

„Zdá se, že jde o syntetický inzulín. Musela si ho píchnout.

Ve většině případů je takové předávkování smrtelné.“

Alexander von Auersperg byl skutečný princ. Pocházel ze starého rakouského šlechtického rodu.

Jeho otec a první manžel nynější paní von Bülowové byl princ Alfe von Auersperg. Rodina sídlila v Salcburku, kde žila také její dcera z prvního manželství AnnjeLaurie, nazývaná Ala. Provdala se za rakouského mnohonásobného milionáře Franze Kneissla, dědice světoznámé továrny na lyže a jiné sportovní potřeby. Děti příležitostně navštěvovaly matku na jejím nynějším sídle Clarendon Court, Alex přijel, aby s matkou strávil Štědrý den i Silvestra.

122

Alexander von Auersperg byl vzdělaný mladý muž. Tragická událost ho velmi vzrušila. Nedotkla se naopak jeho nevlastního otce. Claus von Bülow jako by neštěstí ignoroval. Proč se ho náhlé onemocnění manželky vůbec nedotklo? Alex věděl o matčině nemoci dost, aby si dovedl spočítat, v jakém je nebezpečí. Věděl také, ještě předtím, než mu to v nemocnici Columbia Presbyterian Medical Centre vysvětlili, jak nebezpečné je u diabetiků předozování inzulínem.

Matka trpěla cukrovkou od roku 1967, od narození dcery Cosimy. Když ještě všichni žili spolu, stokrát prožil její nepříjemné stavy náhlé únavy. Najednou si musela jít lehnout, nedokázala se na nic soustředit, někdy měla dokonce potíže s řečí. Zadrhávala, nedokázala se vyjádřit. Dobře si byla vě

doma, že větší dávka inzulínu je pro ni smrtelně nebezpečná. Zbývala jediná úvaha, že by to udělala schválně. Jeho matka však nikdy nemyslela na sebevraždu, milovala život, proč by si sama chtěla přivodit smrt. Jestliže však nešlo o nešťastnou náhodu, pak muselo jít o úmysl. Znal všechny obyvatele rodinného sídla Clarendon Court a nikdo z nich nepřicházel v úvahu jako vrah. Mimo jediného, mimo Clause von Bülowa.

Martha von Bülowová, rozená Crawfordová, byla stále krásná a duchaplná žena. Počítala se k nejbohatším ve Spojených státech. V americké společenské hierarchii patřila mezi špičku. Její majetek se odhadoval na sedmdesát miliónů dolarů. Její manžel byl významným podnikatelem, finanč

ním expertem, a ještě před několika lety hlavním finančním poradcem „velkého“ Gettyho. Už to znamenalo nejvyšší společenské zařazení. Bülowovi obývali v New Yorku luxusní dvanáctipokojový ateliérový byt s terasami na Páté avenui, na víkend v létě i v zimě, na delší i kratší dobu, jezdili do svého paláce Clarendon Court. Měli všechno, mohli všechno, žili na nejvyšší úrovni. A přesto mezi nimi stála hráz jistého neporozumění. Přitom Claus von Bülow spravoval majetek své manželky svě

domitě a úspěšně. Rozhodné si na jeho obchodní transakce nemohla stěžovat. Ale pod blýskavým pozlátkem nebylo všechno v pořádku.

„Tak, vy si myslíte, paní Schrallhammerová, že tam něco nehrálo?“ zeptal se policejní poručík John Reise.

„Proto jsem přišla,“ řekla dobře vyhlížející, vkusně oblečená devětapadesátiletá komorná.

„Vaše celé jméno, paní?“ „Maria Schrallhammerová.“ „Vy jste Němka?“

„Pocházím z Německa. Totiž moji rodiče se přistěhovali z Německa.“

„Pracujete jako služebná v Clarendon Court u paní Bülowové?“

„Už třiadvacet let, ale ne jako služka. Jsem komorná milostivé paní a také důvěrnice Sunny von Bülowové.“

„Sunny je přezdívka?“

„Jméno pro přátele.“

„A co se vám nezdá?“

„Můj pán, Claus von Bülow. Nelíbí se mi jeho pohled. Dívá se jako bazilišek …“ ‚

„Vy víte, jak se dívá bazilišek, slečno?“

„V tom domě se něco děje.“

„Proč si to myslíte?“ zeptal se poručík Reise.

„Protože tohle není poprvé. Stalo se to už vloni a taky o vánocích. Všichni seděli na Štěpána večer po večeři ve velkém salónu. To je krásně zařízená místnost s nábytkem z osmnáctého století. A právě ten večer se to stalo. Zrovna jako teď 20. prosince. Sunny, teda milostivá paní von Bülowová, najednou začala mluvit nesouvisle, zadrhávala, nemohla vyslovit některá slova. Bylo to hrozné a bylo to trapné. Tak jsme ji s mladým pánem odvedli do ložnice a uložili do postele.“

„Tenkrát nebo teď?“

„Tenkrát.“

„Zavolali jste lékaře?“

„Ne. Milostpán řekl, že se z toho vyspí a ráno bude zase dobře.“

V jakém byla stavu?“

„Já nevím, jak to bylo dál, musela jsem odejít a vrátila jsem se k ní až ráno. Ležela bez hnutí na posteli a milostpán vedle ní. Vykřikla jsem, když jsem spatřila, že je v bezvědomí, protože vypadala jako mrtvá, ale milostpán jen mávl rukou a řekl klidně, že spí. Věděla jsem, že to není pravda. Takhle totiž nevypadá nikdo, kdo spí, takhle vypadají mrtví. Tak jsem mu nabízela, že zavolám doktora, ale ne, znovu řekl, že jí nic není, jen spí.“

123

„Nepokusila jste se ji probudit?“

„Zvedla jsem jí hlavu, ale ta zase bezvládně spadla do polštářů. Pane poručíku, bylo to hrozné, ale nemohla jsem nic dělat. Pán to nedovolil.“

„Kdo všechno byl ještě v domě?“ zeptal se poručík Reise.

„Mladý pán přijel na vánoce tak jako letos.“

„Tak jste ho přece mohla požádat o pomoc!“

„Musela jsem počkat, až se vrátí z tenisu. Přišel asi v půl páté odpoledne. Řekla jsem mu, co se stalo. Šel za otcem a pak zatelefonoval pro záchranku. Když Sunny odváželi do nemocnice, už sotva dý

chala.“

Poručík Reise se hned poté vypravil do Providence. Měl štěstí, lékař, který Marthu von Bülowovou tenkrát ošetřoval, měl službu i dnes a protože šlo o tak prominentní pacientku, pamatoval si dopodrobna, jak to tenkrát bylo.

Říká se tomu inzulínové kóma. Hladina cukru v krvi povážlivě poklesla. Udělali jsme rychle nejnutnější analýzy, pak jsme jí dali glukózu. Za pár minut se probrala.“

Co jste s ní dělali potom?“

„Nechali jsme si ji ještě asi měsíc na pozorování, v polovině února jsme ji propustili. Byla v pořádku.“

„Našli jste příčinu té, řekněme, slabostí?“

„To nebyla slabost; to byl velmi vážný stav, O pár minut později mohlo být pozdě. Ne, nenašli jsme nic. Víte, poručíku, inzulínové kóma může nastat po požití většího množství léků, ale žádné stopy po medikamentech v laboratoři nenašli. Nebo po požití většího množství alkoholu. Ale ten tenkrát v krvi také neměla.“

„Třetí možnost není?“

„Teoreticky je. Předozování inzulínem. Ale to u inteligentních diabetiků nepřichází v úvahu. Vědí, kolik si mají píchnout a kdy.“

Poručík Reise si dal znovu zavolat komornou z Clarendon Court, přátelsky si s ní povídal, aby rozhovor nevypadal jako výslech, a ona se mu po chvíli svěřila se svým tajemstvím.

„Já jsem od té doby neměla klid, pane poručíku. Pořád jsem musela myslet na to, že jí to udělal milostpán a tak jsem začala po bytě hledat.“

„Co jste chtěla najít?“

„Já nevím. Neměla jsem ponětí. Ale říkala jsem si, že přece někde musí být nějaká stopa.“

„Prohledávala jste skříně a zásuvky?“

„Všechno. Počkala jsem si, až panstvo nebylo doma a pak jsem se do toho dala. Dělala jsem, že uklízím.“

„A našla jste něco podezřelého?“

„Představte si, že našla. Pán měl ve své skříni necesér. Takový obyčejný, z černého vinylu, ale vevnitř měl tři věci. Lahvičku s tabletami, nějaký prášek a nažloutlou pastu. Pak ještě krabičku s jinými tabletami a na ní jméno LesLe Baxter.“

„Bez nálepky? Bez názvu?“

„Ano. Jen s tím jménem.“

„Máte ponětí, kdo to je?“

„Ne. Jakživ jsem to jméno neslyšela.“

„Měla jste se přesvědčit, co obsahovaly ty lahvičky, slečno Schrallhammerová,“ řekl poručík vyčí

tavě.

„Však jsem to také udělala. Vzala jsem z každé jednu tabletu a kousek té pasty, šla jsem do lékárny a nechala jsem udělat rozbor. Řekla jsem, že to mám doma po nebožce mamince a ne vím, jestli to není škoda vyhodit.“

„Co to bylo?“

„Ve všech případech valium. Pokaždé v jiné formě.“

„Máte ponětí, k čemu slouží valium?“

„Řekli mi to v lékárně. Sedativum.“

„Uklidňující prostředek. Mohl ho mít pro sebe, ale nemusel.“

„Náš milostpán nepotřeboval uklidňující prostředky, pane poručíku. Ten byl klidný jak kus ledu.“

124

„Myslíte, že to mohla potřebovat paní?“

„Já jsem se na to bála zeptat. A pak se to opakovalo. Řekla jsem si, že na to v nemocnici stejně musejí přijít.“

„Kdy se to opakovalo?“

„Zase se jí udělalo tak špatně. Koncem dubna to bylo. Byla asi týden na klinice, dělali jí všechny možné testy, ale nic. Když se vrátila, tak mi akorát řekla, že jí zakázali prášky pro spaní a alkohol.“

„Pila?“

„Ne tak, jak myslíte. U nás se pořád pilo a připíjelo na něco, na někoho. No, tak si asi někdy lízla.

Jenže já jsem pak objevila ještě něco podezřelého.“

„Copak jste mohla nepozorovaně slídit po domě?“

„Mohla. Páni odletěli do Rakouska na svatbu Aly. To je dcera z prvního manželství, vdala se za bohatého továrníka. Lyže Kneissl. Když odjeli, tak jsem zase prohlídla pánovy věci. Znovu měl v neceséru valium, ale taky injekční stříkačku a jehlu a jednu ampulku s inzulínem. Na co on potřeboval inzulín?“

„Aby ho píchl manželce, když bylo třeba.“

„Dělala to sama.“

„Proč tedy?“

„To jsem taky dost dlouho nevěděla. Ale potom jsem na to přišla. Potom, když se jí o vánocích udě

lalo špatně a někdo řekl, že si vzala moc velkou dávku inzulínu. Ona si ji nevzala! Proč by to dělala?

Tu dávku jí někdo píchl! Můžete hádat, pane poručíku, kdo.“

„Měla nějaké podezření?“

„Já jsem měla. Ona mu věří jako bibli. Pak už ani nikam nechodili, seděli doma, až jsme se pár dní před vánoci stěhovali k moři do Clarendon Court. A pak ji odvezli. Dodnes se neprobrala.“

Doktor Finkelstein byl rodinný lékař a vlastně i rodinný přítel. U něho se objevili Alexander a Ala, děti z prvního manželství. Komorná je znala od narození a byla jim druhou matkou, proto se jim svě

řila se svými obavami. Odjeli do ordinace doktora Finkelsteina, aby se s ním poradili. Starý pán byl velice opatrný, mluvil všeobecně o možnostech a souvislostech, neřekl nic o své pacientce, ale připustil, že inzulínové kóma lze přivodit předávkováním inzulínu. Takový zásah by se ovšem rovnal vraždě.

Martha von Bülowová nezemřela, ale z bezvědomí se zatím neprobrala. Lékaři ji při životě udržovali umělou výživou. Děti matku pravidelně navštěvovaly, 5. ledna 1981 se objevily v kanceláři věhlasného newyorského právníka Richarda Kuha. Když mu vysvětlily, co se stalo, vyslovil Alexander von Auersperg osudnou větu:

„Máme důvodné podezření, že se náš nevlastní otec Claus von Bülow pokusil zavraždit matku injekcemi inzulínu.“ Advokát Kuh byl starý praktik, měl za sebou nejeden souboj se spravedlností a dost životních zkušeností. Dlouho mlčel, uvažoval jak dál, pak prohlásil:

„Váš nevlastní otec je osobnost. Patří ke smetánce smetánky. Když o něm budeme něco takového tvrdit, musíme mít možnost dokázat to. Máme důkazy? Nemáme. Když je nemáme, tak si je musíme opatřit. Ale znovu vás upozorňuji, Claus von Bülow není leckdo. Má dlouhé prsty a prvotřídní pověst. Obvinit takového muže z vraždy není jen tak. Nejdřív pověřím šetřením schopného detektiva.

Pak vám dám vědět. Pozdravujte maminku. Už je z toho venku?“

„Je stále v bezvědomí.“

Vynikající klinika New Yorker Columbia Presbyterian Hospital na Manhattanu na břehu Hudsonu v 68. ulici patří k nejlepším newyorským zdravotnickým zařízením. V prvním patře jednoho z pavilónů pro soukromé, tedy zámožné pacienty, ležela na regulovatelném vodním lůžku s automatickým vyrovnáváním teploty v bezvědomí Sunny von Bülowová, udržovaná při životě slo

žitým technickým zařízením. Čtyřiadvacet hodin denně byla pod odborným dozorem kvalifikované zdravotní sestry a detektiva, který měl zaručit její bezpečnost. Její tělesné funkce byly velmi omezeny: neviděla, neslyšela, nemohla mluvit, ale ani přijímat potravu. Dýchání obstarávaly umělé plíce, výživu dostávala infúzí. Bylo zřejmé, že její mozkové buňky rychle odumírají. Stáje byla na hranici života a smrti.

Claus von Bülow se vrátil z prázdninového sídla do newyorského bytu, možná aby byl po ruce, kdyby se něco stalo, ale především proto, že měl v těch dnech v New Yorku důležitá obchodní jedná

125

ní. Když se v Clarendon Courtu objevil detektiv, kterého najala Kuhova advokátní kancelář, byl v obrovském sídle mimo personálu jen Alexander von Auersperg. Nebylo to na škodu. Naopak, detektiv se mohl hned pustit do práce. Věděl, co hledá, proto to našel rychle. V koupelně domácího pá

na ležela krabička z nerezové oceli s injekční stříkačkou, jehlou a silným omamným prostředkem.

V laboratoři pak zjistili, že na jehle jsou stopy po barbiturátu i inzulínu.Advokát Kuh měl v ruce dů

kaz, navštívil státního žalobce, oba se dohodli na dalším postupu, a příští víkend, kdy se Claus von Bülow vrátil na své venkovské sídlo, přijeli za ním v černé limuzíně dva páni v civilu, ukázali mu policejní odznaky a požádali ho, aby je následoval.

„To je nesmysl! Co si to dovolujete!“

„Tady je zatykač,“ řekl jeden z nich.

„Ale proč …?“

„Pro důvodné podezření z pokusu o vraždu vaší manželky,..

„Budete mít potíže, postarám se o to.“

„Konáme jen svou povinnost, pane.“

Pak už byl klidný, cestou napolicejní komisařství se nevzpíral, dokázal se ovládat za každé situace. Když pak seděl proti psacímu stolu poručíka Johna Reise, vypovídal jasně a důrazně.

„Nemám s tím nic společného;“ prohlásil do protokolu. „Sunny toho dne trochu víc pila. To jí nikdy nedělá dobře. Je možné, že si pak ještě vzala tablety pro spaní. Jedno i druhé má zakázáno.“

„Proč by to dělala? Ví přece, co smí a co ne.“

„Byla to nehoda. Třeba si to neuvědomila.“

„Podle lékařského nálezu měla vaše paní v krvi nadměrnou hladinu inzulínu. Jak to můžete vysvětlit?“

„Já? Nejsem lékař. Nemohu to vysvětlit, nerozumím tomu.“

„Ve vaší skříni byla nalezena injekční stříkačka se stopami inzulínu na jehle.“

„Nemám žádnou stříkačku.“

„Byla v tomhle neceséru z černého vinylu,“ ukázal taštičku poručík Reise.

„Není moje. Nikdy jsem ji neviděl.“

„Jak potom vysvětlíte, že byla ve vaší skříni?“

„To nevím.“

„To není přesvědčivá odpověď, pane Bülowe. S tímhle vysvětlením se soudce nespokojí. Měl jste snad na mysli, že ten necesér dala do vaší skříně nějaká třetí osoba?“

„Co já vím? Snad.“

„Někdo na vás nastražil past?“

„Jak jinak by se to dalo vysvětlit. Jestliže ta kabelka obsahuje něco, co svědčí proti mně, pak ji tam dal někdo, kdo mě chce do něčeho dostat. Anebo to jde vysvětlit daleko prostěji. Kabelka se stříkač

kou patří mojí manželce Sunny a ona ji dala do mé skříně.“

„Dobře víte, že se k tomu nemůže vyjádřit.“

„Je mi líto. Počkáme, až se zotaví a pomůže nám záhadu vysvětlit;“ prohlásil klidně.

Herald Price Fahringer patřil k nejschopnějším, ale také k nejdražším newyorským obhájcům.

Claus von Bülow se s ním telefonicky spojil, advokát navrhl soudci, aby podezřelého propustil na kauci. Bülow složil sto tisíc dolarů a šel domů. Jeho advokát prohlásil soudci, že celé obvinění stojí na písku, jeho mandant neměl důvod, proč se zbavit manželky, miloval ji, žili ve šťastném manželství. Neexistuje motiv k vraždě. Jeden z Bülowových přátel řekl, že Claus nic nedělal polovičatě.

Kdyby chtěl zavraždit svoji manželku, tak by to udělal. Pokud ví, nepatří k těm, kteří udělají dvakrát za sebou stejnou chybu.

Claus von Bülow byl ctižádostivý a úspěšný muž. Původem byl Dán. Narodil se v roce 1926

v Kodani. Jeho otec byl známý dánský novinář a spisovatel Sven Borberg, matka, rozená Bülowová, byla dcerou někdejšího dánského ministra spravedlnosti Fritse Bülowa. Clausův otec za války kolaboroval s Němci, proti byl později jako zrádce odsouzenk trestu smrti. Claus nechtěl žít s tak zprofanovaným jménem, tak přijal matčino a ono šlechtické von si sám udělil až ve Spojených státech.

Otec se paktoval s okupanty, matka se s ním rozvedla, syn prožil pár let v internátu, ale v roce 1940

si ho matka vzala k sobě do Anglie, kde studoval na slavné Trinity College v Cambridge práva a historii. Aby dovršil své vzdělání, absolvoval navíc Ěcole les Scjences Politiques na pařížské Sorbonně.

126

Vzdělání získal vynikající, snahu měl také, ctižádostí oplýval. Krátce pracoval v jedné londýnské bance, později přešel do renomované advokátní kanceláře Hogg and Diplock a dostal životní šanci.

Z opačné strany než všichni ostatní mohl sledovat senzační případ zavražděni Elizabeth Barlowové jejím manželem Kennethem. Spolumajitel advokátní kanceláře a jeden z Bülowových šéfů vraha soudil a odsoudil. Na případu, který v roce 1957 pobouřil britskou i světovou veřejnost, byla pozoruhodná vražedná zbraň. Barlow zavraždil svoji manželku injekcí inzulínu. Claus von Bülow byl odpo

čátku projednávaného případu při tom.

Na revíru kriminální policie v britském Bradfordu zazvonil asi v půl dvanácté telefon. „Doktor Patterson, přijeďte prosím hned do domu na Thornbury Crescent, číslo nevím, budu na vás čekat na chodníku. Je tady takový podivný způsob smrti. Volali mě manželé Skinnerovi, že jejich sousedka dostala v koupelně záchvat a já jsem ji našel ve vaně mrtvou. Co? Jak se jmenuje? Elisabeth Barlowová. Jo, dobře. Přijede seržant Naylor. Budu ho čekat před domem.“

Byla noc z 3. na 4. května 1957, seržant Naylor byl mrzutý, protože byl nevyspalý. Thornbury Crescent byla ulice se stejnými anglickými řadovými domky, jejichž uniformita připomíná zlý sen.

Před jedním čekali dva muži. Nervózně přecházeli sem a tam.

„Jsem doktor Patterson,“ řekl ten starší. „Volal jsem k vám. Mrtvá je nahoře.“

„Já jsem Kenneth Barlow, pracuju jako ošetřovatel v St. Luke‘s Hospital v Huddersfieldu. Mrtvá je moje žena.“ Vešli dovnitř. V přízemí obligátní obývací pokoj s dvoumetrovou kuchyní, nahoře ložnice s koupelnou. Londýn a jiná britská města jsou zamořena podobnými obytnými kotci. Mrtvá ležela v koupelně ve vaně. V prázdné vaně. Voda byla vypuštěna. Bylo jí asi třicet, podle zvratků, rozmazaných po podlaze, nejdřív dávila, snad přitom seděla nebo ležela ve vodě, ale nechtěla si ji znečistit a tak se ještě z posledních sil nahnula přes okraj. Pak zřejmě sklouzla dovnitř a zesláblá se potopila pod hladinu. Ležela na boku, vypadala, jako když spí. .

„Nefetovala?“ zeptal se lékař.

„To ne, to ne,“ bránil mrtvou manžel. „Měli jsme včera volna. Oba. Manželka dělá v prádelně tady nedaleko. A tak jsme si udělali trošku pohodlí. Po čaji se jí udělalo nějak nevolno, asi tak v pět v půl šesté se sebrala, že si jde lehnout. Vlezla do postele, ale za chvíli ji pozvracela. Tak jsem šel do skří

ně, vzal jsem čisté povlaky a převlékl jsem ji. Pak usnula a já jsem si taky šel lehnout. Ale v noci se vzbudila, naříkala, že má horečku, strašně se potí a šla do koupelny, že se vykoupe. Někdy kolem jedenácté jsem se vzbudil a viděl jsem, že je její postel prázdná. Všude byla tma, jen z koupelny šlo zpod dveří světlo. Šel jsem se podívat, co tam tak dlouho dělá a našel jsem ji utopenou. Nejdřív jsem ji chtěl vytáhnout z vany, ale byla moc těžká. Tak jsem rychle vypustil vodu a snažil jsem se vzkřísit ji umělým dýcháním. Nemělo to smysl. Byla mrtvá.“

Výpověď manžela vypadala věrohodně. Konečně, říkal, že je z oboru, tak jistě věděl, jak dát ohro

žené manželce umělé dýchání. Až sem bylo všechno v pořádku. Ale detektiv seržant Naylor si všiml několika podrobností, které do vyprávění Kennetha Barlowa nezapadaly. Tvrdil, že se utonulou snažil dostat z vany, ale byla těžká, nezvládl to. Přitom měl na sobě modré, docela suché pyžamo, dokonce ani ne moc zmačkané. Koupelna nebyla zaplavena vodou, kachlíky byly také suché. Kdyby se skutečně snažil vytáhnout mrtvou z vany, muselo by být všechno kolem zmáčené. Prostě, seržant Naylor objevil některé podezřelé okolnosti a tak raději zatelefonoval svému nadřízenému H. S. Priceovi a požádal ho, aby do Thornbury Crescent poslal technickou skupinu z laboratoře v Harrogate.

Vrchní inspektor Coffey, který měl v Harrogate službu, sedl do vozu, cestou se zastavil pro patologa, soudního lékaře dr. Davida Priceho a oba dojeli přes Bradford asi v půl čtvrté ráno na místo činu.

Hned se pustili do práce.

Vrchní inspektor prohlížel byt zásuvku po zásuvce, kout po koutu. V kuchyňské kredenci našel dvě injekční stříkačky. „Pročpak je tady máte, pane Barlowe?“ zeptal se.

„Patří k mému vybavení.“

„Tady doma?“

„Proč ne?“

„Jedna z nich je mokrá.“

„Píchal jsem si penicilín.“

„Jste nemocen?“

„Mám nežit a chci se ho konečně zbavit.“

127

„Nedával jste injekce své manželce?“ zeptal se doktor Price

„Ne. Proč?“

„Že má tak rozšířené zorničky.“

„Ani se mi nezdá,“ řekl Barlow klidně.

„Nebrala nějaké léky? Nebo drogy?“

Mrtvou převezli okamžitě do Harrogate, krátce před šestou hodinou ranní se patolog Price pustil do pitvy. Trvala dlouho a nepřinesla žádný výsledek. Všechno bylo normální. Snad až na to, že Barlowova manželka byla těhotná. Tělesné orgány byly v pořádku, nenašel ani stopy po vpichu injekční jehlou. Tak přišli na řadu toxikologové. Před polednem 4. května se A. S. Curry a P. H. Wright pustili do analýz, které měly prokázat, nebo vyloučit přítomnost jedů v tkáních mrtvé. Nic neobvyklého, nic podezřelého. I na použité stříkačce se našly stopy penicilínu, takže manžel mrtvé zřejmě nelhal. Tři dny se trápili rozbory moče, zvratků, krve a tělesných orgánů, stopu po zločinu však neobjevili. Přitom byli policisté přesvědčeni o tom, že v případu utopené Elisabeth Barlowové není něco v pořádku.

Barlow jim v žádném případě neřekl celou pravdu.

Patolog dr. Price se po bezvýsledných analýzách pustil znovu do prohlídky mrtvoly, pomocí lupy zkoumal pokožku mrtvé, nakonec přece našel dvě stopy po vpichu injekční jehlou.

Doktor David Price informoval svého jmenovce šéfkonstábla H. S. Priceho na bradfordském policejním revíru. Společně se dohodli na dalším postupu. Barlow pracoval jako nemocniční ošetřovatel v St. Luke‘s Hospital. Proto se nejdřív zeptali v nemocnici, jestli se neztratily nějaké injekce s nebezpečným jedem. Všechno bylo v pořádku, Barlow neměl přístup k lékům podléhajícím registraci podle platného opiového zákona. Většinou píchal pacientům jen penicilín nebo inzulín.

Vědci zatím hledali příčinu smrti. Když neměli jiné stopy, museli se pokusit přijít na řešení logickou úvahou. Co mohlo způsobit u zdravé ženy v prvních měsících těhotenství náhlou únavu, horečku a nadměrné pocení, že se sebrala a šla si lehnout. Podle výpovědi manžela si stěžovala na horkost a nejistotu v krajině žaludeční, zvracela, omdlela, nastalo u ní nápadné rozšíření zornic.

Všechny tyto příznaky byly typické pro hypoglykémii, náhlé chorobné snížení obsahu cukru v krvi.

Jde o přesně opačný stav než u cukrovky. Při cukrovce přestávají takzvané Langerhansovy ostrůvky, které se nacházejí v tkáni slinivky břišní, vytvářet hormon inzulín, nezbytně potřebný .pro regulaci hladiny cukru v krvi. Dojde ke zvýšení hladiny hyperglykémii. Jde o smrtelný stav, až do roku 1921

neléčitelný. Pak vědci objevili inzulín, podařilo se jim ho vyrobit ze slinivky břišní zvířat, diabetici byli zachráněni.

Elisabeth Barlowová cukrovku neměla. To zjistili naprosto bezpečně. V jejím případě muselo dojít právě k opačnému extrému. Mohla se dostat do stavu hypoglykemického šoku, a symptomy tomu nasvědčovaly, podáním inzulínu. Nemocný diabetik ji bez potíží snese, u zdravého člověka nadbytek hormonu zlikviduje v krvi cukr, nezbytně nutný k životu. Když pak odebrali mrtvé z obou srdečních komor takzvanou smíšenou srdeční krev a vyšetřili ji na obsah cukru, zjistili 210 miligramů cukru na 100 mililitrů krve, což je množství vysoce převyšující běžný průměr. Barlowová nemohla tedy zemřít na nedostatek krevního cukru hypoglykémii. Barlow manipuloval s inzulínem, měl ho k dispozici, v zásadě bylo možné, že ho vstříkl své.ženě. Jenže proč by to dělal, jaký by z toho mohl mít prospěch. Bylo třeba hledat především motiv k vraždě. Našel ho šéfkonstábl Price. Dne 23. května prohlásil v Harrogate: „Pánové, ten
chlap je podezřelý! Mrtvá je jeho druhou manželkou. První mu zemřela za ne. zcela vysvětlených okolností ve věku třiatřiceti let. Ošetřovatelka nemocnice St. Luke‘s Alice Lodgeová mi řekla, že se Barlow stará především o diabetiky, převážně on jim píchá injekce.

Než nastoupil do St. Luke‘s Hospital, pracoval v sanatoriu v Northfieldu, kde prý vykládal jednomu z pacientů o svém objevu. Když prý se zdravému člověku píchne správná dávka inzulínu, nemá nadě

ji dostat se z toho. O vánocích v roce 1955 prý totéž vyprávěl svému kolegovi Harrymu Storkovi. Pří

tomnost inzulínu v krvi se prý nedá exaktně prokázat, v krvi se beze stopy rozpustí.“

Další výzkumy, analýzy, pokusy na zvířatech, nekonečná řada zkoušek. Až 29. července 1957 zatkl vrchní inspektor Cheshire ze Scotland Yardu Kennetha Barlowa pro podezření, že zavraždil svou manželku injekcí inzulínu. Ošetřovatel Barlow se bránil. Přiznal se, že vpíchl své manželce injekci ergometrinu, protože nechtěla mít dítě a tento preparát se používá k vypuzení plodu. Proto prý v nemocnici vzal několik ampulek a poslední z nich jí vpíchl večer před smrtí.

128

V prosinci 1957 obžaloval sir Harry Hylton Foster Kennetha Barlowa z vraždy provedené inzulí

nem. Průběh procesu byl učenou disputací věhlasných lékařů. Nakonec soudce Diplock odsoudil Barlowa k doživotnímu vězení. Claus von Bülow měl všechny spisy v ruce, pročetl znalecké posudky, znal názory expertů. O vraždě věděl víc, než kdo jiný.

Ale proč by vraždil svou ženu?

Měl dost peněz, vynikající společenské postavení, byl pravou rukou miliardáře Gettyho, který byl v té době nejbohatším Američanem a pověřoval ho důležitými jednáními. Znal pozadí mnohých finančních transakcí a nebyl problém, aby se na některých přiživil. Mohl být spokojen, ale zřejmě nebyl. Přestože mu nic nescházelo, rozloučil se po šesti letech úspěšné spolupráce s miliardářem Gettym. Chtěl se ocenit, chtěl se stát svým pánem.

Našel si jedinečnou nevěstu. Bylo jí čtyřiatřicet, jmenovala se Martha Crawfordová, říkalo se jí Sunny, byla hezká a velice bohatá. Když jí byly tři roky, zdědila po otci osmdesát miliónů dolarů.

Claus von Bülow s určitou dávkou sarkasmu vyprávěl ve společnosti přátel o oslavě jejích jednadvacátých narozenin. V parku rodinného sídla postavili obrovské stany ze zeleného hedvábí, na trávníku postavili dřevěný taneční parket, po stromech rozvěsili vzácné benátské křišťálové lustry, Sunny se objevila v toaletě od Diora, na kterou švadleny spotřebovaly sedmdesát metrů tylu, ve vlasech měla začesaný briliantový diadém v hodnotě pěti miliónů dolarů. V parku hrála hudba, stromy byly osvětleny barevnými reflektory. Byla prý to veliká sláva.

Když se Sunny setkala s Clausem von Bülowem, byla rozvedená. Osm let trvalo její nepovedené manželství s chudým rakouským princem Alfiem von Auerspergem, bratrem princezny Hetty von Auerspergové, která se později vdala za jednoho z nejbohatších mužů Spolkové republiky Německo Arndta von Bohlena. Vrchol společenské špičky, velké peníze, zámky, jachty, kasina, ale zřejmě má

lo prostého štěstí. Porodila princi dvě děti, ale po osmi letech manželství se s ním rozvedla.

Kdoví, z čí viny. Odstěhovala se s Alexanderem a Alou do New Yorku, kde se cítila doma.

V roce 1966 se pak provdala za Clause von Bülowa, pohledného, reprezentativního, sebejistého, ve společnosti oblíbeného úspěšného muže, který ve Spojených státech znamenal víc, než chudí princové a zkrachovaná hrabata. Novomanželé nezačínali v podkroví. Za rovný milión dolarů si koupili v New Yorku ateliérový byt s nejluxusnějším vybavením. Na víkend a o prázdninách jezdili na Rhode Island, kde měli zámek, jehož cena se pohybovala kolem pětatřiceti miliónů dolarů.

Novomanžel brzo po svatbě pochopil, že si vzal unuděnou, zhýčkanou, náladovou a nepříjemně excentrickou hysterku. Víc než jemu projevovala přízeň svým psům, kteří hlasitým chrápáním rušili spánek. Navíc v ložnici v zimě skoro mrzlo, jeho žena milovala ledovou postel a sama se také projevila jako ledová. Takhle si muž plný životní energie soužití nepředstavoval. A tak udělal jediné, co mohl. Našel si milenku.

Když se komorná Schrallhammerová probírala ve věcech svého pána, našla krabičku s tabletami, na níž bylo napsáno jméno Leslje Baxterová. Bylo to jméno von Bülowovy první milenky. Později,, když svědčila u soudu, vyšlo najevo, že si nedělal s výběrem náhradní manželky moc starostí. Baxterová patřila do cechu drahých prostitutek, specializovaných na starší pány z horních deseti tisíc.

Nebyla jedinou utěšitelkou zklamaného Clause von Bülowa, který měl nyní víc volného času, než ve službách přísného Gettyho. Komorná Schrallhammerová měla oči a uši všude, jako by si odmalič

ka hrála na detektiva. Byla to přísná žena, přistěhovala se do Spojených států se svou paní a v novém prostředí se cítila jako trosečník na pustém ostrově. Všechno zde bylo jiné, všichni zde byli jiní. Zdá

lo se jí, že každý hraje zvolenou roli, ale nikdo není tím, čím skutečně je.

Stopa, na kterou přivedla poručíka Reise, směřovala k obdivuhodné krásce s nejlepším rodokmenem a báječnou pověstí. Alexandra, hraběnka von MoltkeIslesová, atraktivní herečka, která se v roli ženyupírky proslavila v televizní inscenaci Dark Shadows Temné stíny, byla další Bülowovou milenkou. Nedávno se rozvedla s newyorským bankéřem a dostala od něj slušné odstupné. Bylo jí šestatřicet, měla dvanáctiletého syna, pocházela z dánské větve.rodu Moltkeů, takže byla vlastně Clausova krajanka. Od roku 1979 byla jeho metresou. Později se mělo ukázat, že ne ledajakou.

Za mrazivého rána v pondělí 11.. ledna 1982 zahájili v budově na Washingtonově náměstí v Newportu (Rhode Island) proces proti Clausi von Bülowovi. Sál budovy Council House, staré 240

let, byl zaplněn do posledního místečka z větší části novináři. Větřili společenský skandál, pro noviny i pro čtenáře pak senzaci, která zaplní první stránky.

129

Obžalovaný jako by hrál roh diplomata, ne zločince obžalovaného z vraždy. Přijel v elegantní limuzíně, livrejovaný řidič mu otevřel dvířka. Vyšel v bezchybných tmavých šatech, bílé košili a drahé kravatě po schodech nahoru, v ruce diplomatický kufřík z karmínově rudé safiánové kůže. Usmíval se do objektivů reportérů, když spatřil ve vchodu do budovy televizní a filmové kamery, dokonce smekl, aby mu klobouk nestínil tvář.

Státní návladní se jmenoval Stephen Famigljetti, byl zjevně italského původu, mladý, temperamentní a drzý i nepříjemný, jako prokurátoři na celém světě. Přečetl obžalobu; která von Bülowa vinila z dvojnásobného pokusu úkladné vraždy manželky Marthy, z důvodů nízkých a nečestných, injekcemi inzulínu.

Obžalovaný obvinění vyslechl s vážnou leč nikoliv polekanou tváří, vstal, zdálo se, že se pánům soudcům zlehýnka uklonil, a prohlásil tiše ale důrazně:

„Nejsem vinen.“

To bylo jediné, co během procesu řekl. Po zbytek líčení byl sice přítomen, ale tvářil se nepřítomně, netečně, co bylo zapotřebí, vykonal za něj právní zástupce Herald Price Fahringer, mistr svého oboru, který hned tak někoho nezastupoval. A tak si ještě novináři i porotci vyslechli, jak měl obžalovaný zálusk na manželčiny milióny, jak potřeboval volnost pro své romantické zálety, jak si vymyslel plán na dokonalou vraždu. Je vypočítavý, bezohledný, nekompromisní, když si něco vezme do hlavy, tak to také udělá. Má nervy jak dráty. Je chladný a kluzký jako had.

Prvním svědkem byl princ Alexander von Auersperg.

„Znáte tento necesér?“ zeptal se ho prokurátor a ukázal na stůl.

„Znám.“

„Odkud jej znáte?“

„Z koupelny v Clarendon Court. Tam jsem tu kabelku viděl poprvé.“

„V které koupelně? Je jich tam přece víc.“

„V koupelně mého nevlastního otce.“

„Abychom to upřesnili, v koupelně obžalovaného von Bülowa?“

„Ano.“

„Znáte injekční stříkačku, která leží vedle kabelky?“

„Ano. Znám.“

„Odkud?“

„Byla v neceséru.“

„Vy jste, pane svědku, odevzdal necesér a injekční stříkačku svému právnímu zástupci. Máte nějaké pochybnosti o tom, že tyto věci patří vašemu nevlastnímu otci?“

„Ne. Jak jinak by se dostaly do jeho koupelny?“

„Děkuji. Ještě bych chtěl dodat, že na jehle této injekční stříkačky byly nalezeny stopy inzulínu.“

Výslech proběhl klidně a důstojně jako společenská konverzace ve vznešené společnosti. Pak nastoupila na scénu korunní svědkyně, kterou obžaloba po několik měsíců ukrývala na neznámém místě. Utajený pobyt komorné Marie Schrallhammerové byl častým námětem novinářských spekulací.

Teď se postavila na místo svědků, přísahala na bibli, že bude mluvit pravdu a nic než pravdu, a byla připravena vypovídat. Žena věděla nejvíc, ona byla u všeho, co se stalo na víkendovém sídle Clarendon Court, kde v padesátipokojovém přepychu žili dva nespokojení partneři, spojení svazkem man

želským a obrovským majetkem, který jim nebyl k ničemu. Podstatná část totiž patřila milostivé paní, a ta by milióny byla nejraději utratila za lahůdky pro psy.

„Našla jsem ji v koupelně,“ řekla a myslela vinylovou kabelku s injekční stříkačkou.

„Podívala jsem se dovnitř.“

„Proč jste to udělala?“

„Já nevím, Ctihodnosti. Napadlo mě to.“

„Co jste v ní našla?“ zeptal se soudce Thomas H. Needham.

„Tři lahvičky, pilulky, prášek, žlutou pastu a krabičku tablet s nápisem Leslie Baxter. Všechno jsem už uvedla do protokolu.“

„Vy jste pak, paní svědkyně, nahlédla do této kabelky ještě jednou, v listopadu 1980. Je to tak?“

zeptal se státní žalobce.

„Je.

130

„A co jste tam našla?“

„Mezi jinými věcmi také ampulku s inzulínem.“

„Byla na ní nálepka?“

„Jistě. Jinak bych nevěděla, co v ní je. Nepoznala bych inzulín, nikdy jsem nic takového neviděla.“

„Jaký byl váš vztah k obžalovanému?“ zeptal se prokurátor.

„Musím přiznat, že ne dobrý.“

„Proč?“

„Měl zájem o peníze milostivé paní. Nedělal nic dobrého. Mám na mysli především jeho pletky se ženami.“

Obhájce protestoval proti otázkám, které se netýkají samotné věci, prokurátor se ještě zeptal na ně

kolik nepodstatných podrobností, víc nepotřeboval. To, co se mělo stát pilířem obžaloby, už svědkyně potvrdila. Ukončil výslech a uvolnil místo obhájci Price Fahringerovi.

„Vy jste velice oddána paní Bülowové, že je to tak?“ zeptal se.

„Ano.“

„A nenávidíte jejího muže?“

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptala se nejistě.

„O lidech, které nemáme rádi, obyčejně nemluvíme v dobrém.“

„O něm nelze mluvit v dobrém. Dvakrát za sebou se pokusil zavraždit svoji ženu.“

„To se ještě neprokázalo. A vaše slova mi prozrazují, že se snažíte přitížit obžalovanému. Myslím, že je na místě otázka, jestli za těchto okolností může být vaše výpověď objektivní. Je přece docela dobře možné, že si vaše paní sama způsobila ono kóma, v němž se nachází. V předběžném řízení jste se také vůbec nezmínila o tom, že byla alkoholička a že byla závislá na léčivech.“

„Martha byla všestranně aktivní žena!“ zvolala nasupeně.

„Dobře hrála golf, byla vynikající plavkyní. Denně cvičila. Není pravda, že pila nebo fetovala!“

Výslech Marie Schrallhammerové neproběhl tak, jak si žalobce přál. Její výpověď zapůsobila velice zaujatě, tudíž neobjektivně. A obhájci se podařilo špatný dojem ještě umocnit. Povolal totiž na stupí

nek svědků dva přátele rodiny Bülowových, jejichž jména zůstala podle jejich přání utajena.

„Je mi líto, že to musím říci, ale Sunny skutečně pila,“ řekl jeden z nich. „Byla neurotička. Měl jsem ji přesto rád, ale za nic na světě bych nechtěl být jejím manželem. Byla zhýčkaná a výstřední.“

„Martha už delší dobu odmítala plnit své manželské povinnosti. Proto svému manželovi tolerovala jeho milenky,“ řekl druhý.

Oraz rodinného života dvou poměrně mladých lidí, kterým zdánlivě nescházelo nic, peněz měli víc, než mohli utratit, se pomalu měnil. Už to nebyl pozlacený sladký život, po jakém touží mnozí, kteří musejí obrátit každý dolar. Už to bylo manželské vězení ve zlaté kleci, z níž nebylo úniku. Anebo Claus von Bülow přece jen našel cestu? Neprokazatelnou, perfektně provedenou, tedy dokonalou vraždu?

Státní žalobce si připravil scénář procesu jako antickou tragédii, v níž v pravou chvíli dochází ke zvratu. Dal předvést svědkyni, která měla vynést trumf. Byla to von Bülowova milenka Alexandra von MoltkeIslesová, v celých Spojených státech známá kráska a hvězda, velmi plachá, tichá dáma, jak si ji sotvakdo představoval, Nebyla nalíčená, hleděla do podlahy, nervózně si pohrávala s prsty.

Byla si vědoma odpovědnosti. Dobře věděla, jak závažné je její svědectví a rozhodla se, že bude mluvit pravdu, i kdyby měla milenci ublížit.

„Kdy jste se začala stýkat s obžalovaným?“ zeptal se státní žalobce.

„Začal se mi dvořit v dubnu 1978. Byla jsem rozvedená a on se mi líbil.“

„Kdy jste se stala jeho milenkou?“

„O rok později. V březnu 1979.“

„Věděla jste, že je ženatý?“

„Ano. Šla jsem do toho s otevřenýma očima. Nikdy se o své manželce nevyjádřil s nenávistí. Byl korektní, nemluvil o potížích.“

„Nevadilo vám, že je ženatý? Chtěla jste zůstat navždycky jen jeho milenkou?“

Neodpověděla. Hleděla do země. Stephen Famiglietti k ní přistoupil a zeptal se jí: „Dala jste mu lhůtu?“

„Šest měsíců. Do té doby se měl rozvést.“

131

„Kdy jste mU dala to ultimátum?“

„Začátkem roku 1980.“

„Takže před uplynutím té lhůty došlo …,“ řekl, obrácen k porotcům. „Všichni víme co. Leží v bezvědomí v nemocnici a lékaři nevědí, jak jí pomoci. Tohle byl motiv k vraždě.“

Nejdřív se snažila potlačit pláč. Potom se rozvzlykala na celou soudní síň.

Pak došlo ke scénce typické pro americký způsob myšlení. Zřízenci přinesli před katedru školní tabuli a jakýsi finanční expert na ni začal z papírku opisovat čísla s mnoha nulami. žaloba se snažila udělat z obžalovaného ještě většího darebáka. Na tabuli se objevila částka čtrnácti miliónů a pětadvaceti dalších, což byla hodnota Clarendon Courtu, to všechno by zdědil Claus von Bülow, kdyby jeho manželka zemřela. Státní žalobce se snažil přesvědčit porotce, že tak velká částka už stojí za rafinovaně provedený zločin..

Každý soudní proces je souboj obžaloby s obhajobou. Když vypálil dobře mířenou ránu prokurátor, byl na řadě obhájce Price Fahringer. Přivedl před porotce soudního znalce z oboru medicíny dr. Miltona Hamolskyho.

„Mohu prohlásit,“ řekl, „že podle stavu dnešních poznatků není jednoznačně prokázáno, že kóma paní Marthy von Bülowové bylo způsobeno exogenním inzulínem.“

„Mohl byste nám ten pojem blíže vysvětlit?“ zeptal se předseda senátu.

„Mám na mysli inzulínem, přivedeným do organismu zvenčí.“

Jako by se žalobce Famiglietti na útok už předem připravil, také on přivedl před soudní dvůr svého svědka. Jmenoval se dr. George Cahill, byl významným vědeckým pracovníkem, zabývajícím se otázkami regulace přeměny krevních sacharidů v organismu.

„Je naprosto nepochybné,“ prohlásil, „že vysoká hladina inzulínu v krevním oběhu byla způsobena podáním tohoto hormonu zvenčí.“

Všichni se snažili zjistit a jednoznačně určit příčiny, které mohly vést ke stavu hluboké hypoglyké

mie, ale nikdo neměl v ruce konkrétní důkaz. Proto ještě do boje nastoupili další svědci, kteří měli aspoň zčásti nahradit scházející článek soudního řízení. Většina výpovědí však měla už jen okrajovou hodnotu.

„Sunny mi jednou poradila, abych si píchala inzulín, když se chci zhubnout,“ prohlásila jedna z přítelkyň Marthy von Bülowové, Joy O‘Neilová. „A taky mi doporučila valiové kapky pro uklidně

ní.“

Obhájce výpověď nekomentoval, její nasměrování bylo totiž naprosto jasné. Jestliže dávala Sunny von Bülowová takové rady, nebylo přece vůbec vyloučené, že ona sama se jimi řídila, že medikamenty v černém vinylovém neceséru patřily jí, že nebylo vyloučené, že se nedopatřením předozovala.

Všeobecně o ní bylo známo, že za den spolykala spoustu různých prášků. O svém zdraví či nemoci se radila s několika lékaři. Jedním z nich byl i doktor Carr.

„Mohu potvrdit, že tajně pila,“ řekl. „Byla psychicky labilní a nevylučoval bych u ní ani možnost sebevraždy. Při posledním rozhovoru v Clarendon Courtu, mimochodem trval nejméně dvacet minut, se mi svěřila, že nikdy v životě nebyla šťastná. Často si přála zemřít.“

Proces se táhl celých šest týdnů, před porotce předstoupilo šestapadesát svědků. Státní žalobce opakoval ve své závěrečné řeči známá fakta i stokrát vyslovené úvahy, obhájce Price Fahringer žádal, aby byl obžalovaný v plném rozsahu obžaloby osvobozen. Nikdo nepředložil důkaz o jeho vině.

„Dámy a pánové,“ řekl, „nikdo v soudní síni nepochybuje o vysoké inteligenci obžalovaného. Proč by se měl zrovna tento muž, jehož vlastnosti a odborné schopnosti upoutaly dokonce takového muže, jakým je Paul Getty, dopustit tak hloupé chyby a nechat po celé dlouhé měsíce pohozenu v koupelně vinylovou kabelku s injekční stříkačkou, kterou obžaloba označuje za vražednou zbraň. Kdyby to skutečně byla vražedná zbraň, jistě by neváhal ani minutu a snadno se jí zbavil. Mimoto: nikdy se neprokázalo, že vinylový necesér patří právě jemu. Nikdo ho nikdy s touto kabelkou neviděl. A ještě něco. Proč by si pro svůj zločin vybral tu nejméně vhodnou dobu, a dva roky po sobě se pokusil zavraždit svoji manželku o vánočních svátcích, když byl v Clarendon Courtu na návštěvě její syn? Skutečný vrah by si vybral vhodnější příležitost.“

Soudní řízení skončilo, porotci se odebrali do uzavřené místnosti, kde se bez přestávky radili sedmatřicet hodin. Claus von Bülow prý zatím z dlouhé chvíle hrál s jedním ze svých obhájců karty.

132

Nebylo jednoduché rozhodnout o vině obžalovaného. Později o průběhu dlouhé porady referoval jeden z porotců David Taffs, povoláním expert z oboru počítačů:

„Nejdéle jsme se zabývali výpovědí Roberta Hugginse juniora. Sdělení, že se mu po prvním případu, kdy, upadla do kómatu v roce 1979, přiznala, že měla v úmyslu spáchat sebevraždu, jsme pova

žovali za nejvýznamnější, ale současně za nepravděpodobné. Neměli jsme po ruce žádný důkaz, že je tvrzení pravdivé, ale právě tak jsme neměli důkaz o jeho nepravdivosti. A tak jsme se nakonec z velké většiny přikláněli k názoru soudního znalce dr. Georga Cahilla. Inzulín, nalezený v krvi Marthy von Bülowové, se dostal do organismu zvenčí. Tento názor také odpovídá výpovědi korunní svědkyně komorné Schrallhamrrierové.“

Zcela vyčerpáni prohlásili porotci ústy předsedkyně Barbary Connettové 16. března 1982, že pova

žují obžalovaného za vinného. Soudce Thomas H. Needham jejich verdikt přijal a 7. května odsoudil obžalovaného Clause von Bülowa na třicet let do vězení. Deset let dostal za první pokus o vraždu v roce 1979, dvacet za druhý. Obhájce se odvolal k vyšší instanci a současně požádal, aby byl jeho klient až do vyřízení odvolání propuštěn na svobodu na kauci. Soudce souhlasil, zvýšil však kauci ze sto tisíc dolarů na půl miliónu. Odsouzený částku složil. Kde vzal tolik peněz?

Už během procesu se finančně podílel na divadelní inscenaci Deathtrap (Smrtelná past), která se před vyprodaným hledištěm úspěšně hrála na Broadwayi. Byla to trochu detektivka, trochu horor.

Hlavní hrdina naplánoval téměř dokonalou vraždu své manželky, milionářky, jejíž velké jmění chtěl získat. Nelze předpokládat, že téma bylo vybráno náhodou. Případ Clause von Bülowa, právě proto, že vrah pocházel z dobré rodiny a děj divadelního kusu, ale i skutečného případu se odehrávat v pohádkovém sídle, ve společnosti horních deseti tisíc, měl obrovskou publicitu. Ta znamená ve Spojených státech úspěch a ten zas přináší peníze.

Druhý důvod, odkud vzal tolik peněz, zůstával dlouho skryt. Teprve v roce 1985 bylo publikováno tvrzení Roberta Lenzera, autora životopisu miliardáře J. Paula Gettyho, že Bülow byl pro Gettyho tak cenným a prospěšným spolupracovníkem, že mu chtěl pomoci z bryndy. Když byl obžalován, půjčil mu Getty půldruhého miliónu dolarů, aby si mohl zaplatit nejlepší obhájce. Celá akce zůstala záměrně utajena. Částka byla uložena na zvláštní účet u Gettyho londýnského právního zástupce MacFarlana, ten ji převedl na běžný účet u Rhode Island Hospital Trust National Bank v Providence, kde s částkou mohl von Bülow volně disponovat. Účast Bülowova anděla strážného byla pečlivě ukrývaným tajemstvím, o původu peněz na obhajobu věděli jen jeho právní zástupci.

Jednomu z nich, Alanu Dershowitzovi, profesoru právní fakulty Harvardovy univerzity, se v roce 1984 podařilo docílit revize procesu. Současně soudce snížil výši kauce a von Bülow dostal peníze zpět..

Obhájci Thomas Puccio a Alan Dershowitz se pustili do práce. Věděli, že při obnoveném řízení přijdou na scénu stejní svědci jako v roce 1982. Proto se na jejich vystoupení řádně připravili. V prvním procesu snad obžalovanému nejvíc přitížila výpověď jeho bývalé milenky Alexandry von MoltkeIslesové. Teď byla v Evropě, když ji však žalobce vyzval, aby svědčila, vrátila se. Věděla, že se dostane na první stránky novin a její fotografie se objeví ve všech světových obrázkových časopisech.

Znovu do posledních podrobností reprodukovala tehdejší telefonický rozhovor, znovu zdůraznila Bülowovo přiznání, že nepomohl manželce v nouzi nejvyšší, když prakticky umírala, a teprve v poslední chvíli zavolal k jejímu lůžku lékaře. Islesová dělala, co mohla, předvedla profesionální herecký výkon, ale po křížovém výslechu, který vedl obhájce Puccio, její výpověď‘ nepůsobila přesvědčivě. Příliš se snažila. Chtěla se pomstít někdejšímu milenci, nebo jen toužila po výsluní veřejné

ho zájmu?

Reportéři si nenechali ujít příležitost, aby senzaci nevyužili. A tak se objevil v listu New York Post také názor nynější von Bülowovy milenky Andrey Reynoldsové. Na adresu snaživé svědkyně řekla:

„Alexandra je pěkná žena, ale pro manželství nevhodná. Není schopna milovat jen jediného muže.“

Islesová docílila opačného výsledku, než chtěla. Ve své výpovědi uvedla nové okolnosti, které úspěšně využila obhajoba. Když popisovala rozhovor se svým tehdejším milencem von Bülowem o možnostech rozvodu se Sunny, prozradila důležitou okolnost. Podle jeho vyprávění se přel s manželkou pozdě do noci a Islesová přiznala, že jí řekl, že jeho žena během dohadování vypila spoustu alkoholu, a spolykala navíc tablety seconalu, což potvrzovalo podezření, že je alkoholička a narkomanka.

133

Advokátu Pucciovi se během obnoveného procesu podařil husarský kousek. Alexander von Auersperg se přiznal, že se rodina jeho matky po nehodě snažila vyplatit Clause von Bülowa a to ještě předtím, než on a jeho sestra požádali o právní pomoc. Chtěli si od manžela jejich matky prakticky koupit prohlášení, že se vzdává nároku na dědictví. Zřejmě ani oni nepočítali s tím, že by jejich matka mohla přežít.

Thomas Puccio a lékař Janis Gailitis, který v posledních letech ošetřoval Sunny von Bülowovou, načrtli při křížovém výslechu portrét milionářky, jaký nikdo nečekal. Trpěla pocity méněcennosti.

Propadala melancholii. Zvykla si na obrovské dávky léků. Ty jí měly pomoci překonat životní problémy, které kupodivu měla. Těžce nesla, že její dcera opustila domov, vdala se a odstěhovala do Rakouska. Nemohla se smířit s tím, že manžel měl milenky. Celkem třikrát se pokusila o sebevraždu.

Proč by to nemohla udělat počtvrté? Stačilo přece píchnout si inzulínovou injekci, když ji nepotřebovala.

V červnu 1985 zprostil soud Clause von Bülowa obžaloby v plném rozsahu. Vrátil se na své luxusní sídlo Clarendon Court. V té době jeho manželka ležela v nemocnici v hlubokém kómatu, z něhož se již neprobrala.

134

42 případ

PŘÍPAD ŠETRNÉ VEGETARIÁNKY

„Podívejte se, pane Krausi, teď je přesně 21.10. Ta paní podle vás odešla z podniku včera v poledne a vy nám už jdete hlásit zmizení,“ řekl inspektor Matula.

„Proboha, copak se nemohla někde zapovídat?!“

„Je pryč už víc než den, pane inspektore!“

„Právě. Teprve půldruhého dne. Je vdaná?“

„Ne, pane inspektore.“

„Má milence?“

„Prosím vás! Paní Mandlerová? To ji neznáte.“

„Máte pravdu. Bodejť bych ji znal.“

„Je to velice akurátní dáma. Přísná a šetrná. Vegetariánka. Jakživ nikde nezůstala přes noc. To by prostě neudělala,“ řekl vzrušený pan Kraus.

„Co by neudělala? Ona něco udělala?“

„Jasně. Proto jsem tady. Nechala otevřený psací stůl a nezamkla sklad.“

„No a co? Prostě zapomněla. Někde se zapovídala, zůstala s někým na kafíčku nebo si sedla s někým v Grinzingu na lahvičku letošního rulandského a dneska ráno se jí nechtělo vstávat.“

„Paní Mandlerová se nemůže někde zapovídat, víno nepije a do Grinzingu by už vůbec nešla. Nemůže zapomenout na kasu a na sklad. Řekla, že se vrátí a nevrátila se. Aspoň by mi zatelefonovala.“

„Tak povídejte, pane Krausi,“ řekl inspektor Matula odevzdaně, odložil doutník do popelníku a usedl k psacímu stroji. „Vaše jméno, pane Krausi?“ zeptal se nevrle.

No přece Kraus!“

Křestní?“

Richard.‘‘

Bytem?“

Vídeň VIII, Trautsohngasse 6/7.“

Zaměstnán?“

Jako textilní technik v továrně paní Mandlerové v Šestém okresu, Schmalzhofgasse 6.“

„Dobře,“ řekl inspektor Matula, „a oznamujete zmizení vaší zaměstnavatelky Blanche Mandlerové,“ diktoval inspektor sám sobě a vyklepával na stroji protokol. „Abysme nezapomněli, dneska má

me 8. listopadu 1949, hodin je jednadvacet dvacet, povídejte, jak to bylo. Co vás tak znepokojilo?“

„Odešla včera v poledne. Zdálo se mi, že nějak náhle. Akorát rychle snědla porci špenátu, řekla, že je za chvíli zpátky, má venku nějaké jednání. No, a nepřišla a měla u sebe klíče od kasy. A doma taky nebyla.“

„Jak to víte?“ „Nepřišla celou noc.“ „Kde bydlí?“ „Trautsohngasse 6/7.“ „Stejná ulice jako vy?“

„Stejné číslo jako já. Já u ní totiž bydlím v podnájmu.“ „Ale, ale,“ řekl inspektor Matula a dlouze hvízdl. „Vy s ní žijete, pane Krausi?“

„Ani nápad,“ smál se Richard Kraus. „Prostě podnájem a nic víc. Je sama, má velký byt, tak jeden pokoj pronajímá. Paní Mandlerová je velice šetrná dáma, inspektore.“

„No, dobře, povídejte dál.“

„Čekal jsem na ni včera až do půl sedmé večer.“„Tedy 7. listopadu v pondělí,“ zapisoval inspektor Matula. „A kde jste na ni čekal, pane Krausi?“

„V kanceláři.“

„Když nepřišla, tak jste to vzdal?“

„Neměl jsem klíče od pokladny a tak jsem ji taky nemohl zamknout. Ale co jsem měl dělat? Sebral jsem se, řekl jsem si, když nepřišla do kanceláře, tak je doma a šel jsem si pro klíče.“

„V kolik hodin jste přišel do jejího bytu?“ zeptal se inspektor.

„Asi v sedm. A hned u dveří se mi zdálo, že něco není v pořádku. Dveře do bytu z chodby byly sice zavřené, ale nebyly zamčené. A to se ještě nikdy nestalo. Paní Mandlerová nikdy nezapomněla zamknout na dva západy. A ještě: pokaždé zacloumala klikou, jestli zámek zapadl. Šel jsem dovnitř a zaklepal jsem na dveře ložnice.“

135

„Nic?“ „Ne, pane inspektore. V bytě bylo ticho jako v hrobě. Chvíli jsem poslouchal u dveří. Ani šustnutí. Tak jsem šel do svého pokoje, převlékl jsem se do domácího županu, v bytě byla totiž straš

ná zima, paní Mandlerová vůbec netopí.“

„Jak to netopí? Je přece zima jak na Sibiři.“

„Paní Mandlerová šetří. Nikdy netopí. Ani o vánocích. Je zvyklá. Chodí ve vymrzlém bytě jen tak v šatech.“

„To je tak lakomá?“

„Velice, pane inspektore. Proto není normální, že nepřišla zamknout kasu.“

„No, a tak jste na ni čekal?“

„Sedl jsem si do obývacího pokoje a zapálil jsem si cigaretu. Přitom jsem si všiml, že v popelníku byly dva nedopalky.“ „Paní Mandlerová kouří?“

„Právě že ne. Byl u ní na návštěvě někdo, kdo v bytě kouřil. A ještě jedno, pane inspektore. Paní Mandlerová je strašně pořádná žena, chorobně čistotná, nesnese nikde ani smítko, normálně má dokonce srolovaný koberec, aby se nezašlapal a rozvine ho, jen když čeká návštěvu. Nesnesla by, aby v popelníku zůstaly nedopalky.“

„Do její ložnice jste se nepodíval?“

„Ne, pane inspektore. Vím sice, že má klíč na skříni, ale netroufal jsem si.“

„Ona zamyká jednotlivé místnosti?“ „Všechny.“

„Nedůvěřuje vám?“

„Myslím, že ne. Jmenovala mě ředitelem firmy. Ale ona je už taková.“

„Počkejte, prosím, chvíli v čekárně, pane Krausi, já se po ní poohlédnu.“

Ta chvíle sice trvala přes hodinu, inspektor Matula zatím obtelefonoval nemocnice, přes telefonní centrálu prezídia zjistil, že se na revírech neobjevilo hlášení s jménem pohřešované, tak zavolal Krause a poslal s ním do bytu v Trautsohngasse dva muže v civilu. Byla už skoro půlnoc, když vyjeli.

Trautsohngasse je krátká ulička ve středu města, jen pár kroků od budovy parlamentu, pozoruhodná snad jenom tím, že na rohu stojí Beethovenův dům. Činžáky jsou staré, omšelé, byty sice velké, ale nepříjemně temné. Kraus otevřel, strážmistr Schmilzer vešel do předsíně. Byla cítit bramborami va

řenými ve slupce a zatuchlými záclonami. Kraus ukázal na dveře vlevo. Vedly do jeho pokoje. Naproti byly místnosti paní Blanche Mandlerové. Velký stůl, tři čalouněné židle, knihovna, sedací sofa a na stěnách pár nezajímavých obrazů. Na podlaze starší perský koberec. V popelníku na stole dva nedopalky. Na římse okna noviny Neues Österreich z 8. listopadu 1949.

Pobledlý Kraus sáhl na skříň a podal policistům klíč od ložnice paní Mandlerové. Odemkli. Uklizený pokoj, ustlaná postel. Kraus chvíli stál, pozoroval policisty, kteří prohlíželi noční stolek, podívali se i do prádelníku, pak se postavil ke dveřím, vedoucím do koupelny, naslouchal a řekl nejistě. „Jako by tam tekla voda.“

Vzali za kliku. Bylo zamčeno. Hledali klíč. Nemohli ho najít. Tak ještě chvíli naslouchali, nakonec se strážmistr Schmilzer rozběhl a vyrazil dveře. Ve vaně, napuštěné až po okraj, ležela mrtvá Blanche Mandlerová. Byla nahá, hrdlo proříznuté až ke krčnímu obratli. Z kohoutku proudila do vany studená voda. Vrchním odpadem přebytek odtékal. Na pravé noze měla mrtvá hluboké řezné rány, na koleni také. Kohoutek byl převázán ručníkem. Měl utlumit hluk natékající vody. Ve vaně byla růžová, jen u dna o něco červenější. V koupelně byla hrozná zima, okno zelo dokořán.

Na podlaze vedle dveří ležela hromádka šatů. Plášť, klobouk, na něm sukně, halenka a téměř pečlivě srovnané spodní prádlo, některé kusy rozervány, zřejmě jak je vrah strhával oběti s těla. Na kabátě skvrny od krve, na podlaze také. Na dřevěné stoličce byl položen zakrvácený kuchyňský nůž a dlouhé kancelářské nůžky. Strážmistr Schmilzer odběhl do telefonní budky a hlásil nález na policejní ředitelství. Parta kriminalistů oddělení pro vyšetřování vražd s lékařem na sebe nenechala dlouho čekat.

Vtrhli do bytu, rozložili si pomůcky a dali se do práce. Lékař ohledával mrtvolu, ostatní se pustili do prohlídky místností.

V chodbě objevili na zdi i na podlaze skvrny krve. Na koberci obývacího pokoje nebyly žádné.

Když se však podívali pod koberec, zjistili, že podlaha je značně zakrvavená. Jak se mohla dostat krev pod koberec?

136

Druhou záhadu našli v kuchyni. Velká místnost byla pečlivě uklizena, věci složeny na svých místech, podlaha dočista vytřena. Jen na vařiči stál hrnec se zbytky špenátu. Neměla snad paní Mandlerová dost času, aby ho umyla?

V ložnici objevili kriminalisté ve zdi sejf. Neměl zámky s pístovými západkami a tak ho snadno otevřeli. Paní Mandlerová v něm měla přes sto tisíc šilinků a přibližně stejnou částku v zahraničních bankovkách. To nebylo v roce 1949 málo. Vrah bezpečnostní schránku nenašel, nebo ji vůbec nehledal. Od první chvíle totiž případ nevypadal na běžnou loupežnou vraždu. Vrah nepřehrabával zásuvky, dokonce je neotevřel, neprohlížel ani skříně. Byt byl uklizen, jako by paní domu očekávala ná

vštěvu. Ve spíži však nebylo nic k jídlu a v kredenci jen trocha žitné kávy a pár kostek cukru. Na poličce ležela plechová krabice se čtyřmi vejci.

Bylo už ráno, když se Richard Kraus dostal na policejní ředitelství. Tam už na něj čekal nejen inspektor Matula, ale také jeden z nejlepších rakouských poválečných kriminalistů dvorní rada Franz Heger.

„Tak povídejte, pane Krausi, jak to všechno bylo. Hezky popořádku. Ještě jednou, od chvíle, co jste svou šéfovou viděl naposledy,“ řekl doktor Heger a inspektor Matula se na vystrašeného Krause povzbudivě usmál.

„Ráno jsem přišel do kanceláře jako každý jiný den,“ začal Kraus.

„Kdy?‘ zeptal se doktor Heger.

„V pondělí, pane doktore. Paní Mandlerová přišla chvilku za mnou. Vyndala si z kabely kastrol s obědem a postavila ho vedle vařiče.“

„Jak se chovala?“

„Jako jindy. Měla dobrou náladu.“

„Nosila si vždycky jídlo z domu?“

„Nosila. Nechodila do restaurace. Říkala, že jsou to zloději a že je na vysedávání v hospodě škoda času. Ohřála si vždycky něco v kastrolu, pak si vzala lžíci a najedla se u psacího stolu.“

„Ani si jídlo nedala na talíř?“

„Říkala, že nepotřebuje špinit nádobí. Snad měla pravdu. Jo, pane rado, jestli vás to zajímá, v pondělí měla vždycky špenát. Ona měla na každý den svoje jídlo. Ale každý týden stejné. A vždycky v pondělí špenát.“

„Špenát s čím?“

„S ničím. Kdoví, jestli vůbec jedla maso. Možná že byla vegetariánka. Nikdy jsem o tom neuvažoval, ale že bych ji viděl jíst třeba párky nebo šunku, to se nepamatuju.“

„Takže v pondělí se najedla špenátu,“ řekl inspektor Matula.

„Ještě před dvanáctou. Jindy neobědvá tak brzo, ale řekla mi, že má schůzku a asi ve čtvrt na jednu odešla domů.“

„Měla obchodní schůzku ve svém bytě? Proč ne v kanceláři?“Nevím; také jsem se tomu divil.“

„Neinformovala vás o všech obchodech?“

„Jak vidíte, tak ne.“

„S kým se toho dne setkala?“

„Nemám ponětí a také nevím, o jaký obchod mohlo jít.“

„Co jste dělal, když se nevrátila?“

„Čekal jsem na ni v kanceláři.“ „Jak dlouho?“

„Jak už jsem říkal. Do půl sedmé …“

Text protokolu výslechu obsahuje dál už jen opakování toho, co víme. Richard Kraus však nakonec přecejen prozradil něco víc. A zdaleka to nebyla zanedbatelná novinka.

„V úterý dopoledne,“ řekl Richard Kraus, „asi tak v deset hodin, mi někdo volal, neřekl své jméno, ale oznámil mi, že paní Mandlerová musela narychlo k lékaři a do kanceláře se vrátí až odpoledne.

Zavěsil, než jsem se ho stačil zeptat, kdo vlastně volá.“

„Co jste si myslel o té zprávě?“ zeptal se doktor Heger.

„Nic. Bylo mi to divné.“

„Proč?“

„Paní Mandlerová se nestýkala s muži.“

„Třeba jste o tom nevěděl.“

137

„Bydlel jsem u ní v podnájmu. Nepamatuji si, že by třeba jenom jednou zůstala mimo domov. Nikdy jsem ji s. nikým neviděl. Ta si ani nešla sednout do kavárny na dva žloutkové řezy.“

„Nepoznal jste toho člověka třeba po hlase?“

„Ne, pane doktore. Byl to obyčejný hlas a po obědě zavolal ještě jednou.“

„A co vám řekl?“

„Že se paní Mandlerová necítí ještě dost dobře po nějakých injekcích.“

„A vy jste se ho zase nezeptal . . ?“

„Zeptal, pane doktore. Řekl mi, že je v sanatoriu Union v Lazaretní ulici.“

„Nezeptal jste se ho na jméno?“

„Nestačil jsem. Ale všiml jsem si, že ten chlap špatně vyslovoval r.“

„Kdopak vůbec správně vyslovuje r?“

„Měl jsem dojem, jako že to třeba vůbec není Rakušan.“

„Byl u toho někdo, když jste s ním mluvil?“

„Ne, byl jsem v kanceláři sám. Ale pak jsem to všem vypravoval. Všichni se totiž divili, že se paní Mandlerová dosud neobjevila. Bylo to vůbec poprvé, co podnik existuje. Hned jsem poslal jednoho z našich úředníků do Lazaretní ulice. Vrátil se a řekl, že tam vůbec žádné sanatorium není.“ „Co jste dělal potom?“

„Čekal jsem až do večera. Když jsem šel domů, dohonil mne pan Jelzek, pracuje také u nás. Bavili jsme se o zmizení paní šéfové. Ptal se mě, co uděláme. Řekl jsem mu, že se hned seberu a oznámím zmizení policii.“

„V kolik hodin jste odešel z kanceláře?“

„Ve 20.30.“

„To víte tak přesně?“

„Ve vrátnici jsou hodiny.“ „Šel jste rovnou na policii?“ „Ano.“

„Mluvil jste cestou s někým?“ ,Ne.“

„Ani jinak jste se nezdržel?“ „Ne. Sel jsem rovnou na policii.“

Doktor Heger dobře věděl, proč se Krause tak dopodrobna vyptával. V jeho výpovědi byl totiž nezdůvodněný časový rozdíl. V policejním protokolu sepsaném inspektorem Matulou stálo, že se Richard Kraus dostavil na policejní stanici deset minut po deváté hodině večerní. Z Schmalzhofgasse na policejní stanici bylo přesně sedm minut chůze, kdyby se hodně coural, tak.maximálně deset. Musel by tedy dojít na policii o dobrých třicet minut dříve. Kde strávil Richard Kraus scházející půlhodinu?

Případ šetrné vegetariánky vzbudil ve Vídni značný rozruch, jako ostatně všechny vraždy starších osamělých žen. Objevily se dohady, kdo by mohl být vrahem, ale policie postupovala podle osvědčeného klišé: zjistit co je možné 0 oběti, a tím přijít na stopu pachateli, vyslechnout příbuzné a známé, sousedy a přátele, a prostřednictvím jejich výpovědí se dostat k závěru, kdo by mohl mít prospěch z násilné smrti nenápadné obchodnice.

Paní Mandlerová bydlela v prostorném, leč postaru zařízeném bytě v Trautsohngasse už celých sedmadvacet let. Všichni o ní věděli všechno. Byla dvakrát vdaná, z prvního manželství má dva syny.

Jeden žije kdesi ve Francii, druhý se odstěhoval do Švýcarska. Když jí první manžel zemřel, vdala se za majitele textilní továrny Rudolpha Mandlem. Byl to žid, za války skončil v koncentračním táboře.

Vdova vedla podnik sama, nic jiného jí nezbývalo, a dařilo se jí. Obchody šly dobře, ona byla pilná a náročná na své zaměstnance, sama však žila jako poustevník. Oblékala se prostě, jedla většinou jen lacinou zeleninu, byla až nenormálně pořádná a chorobně šetrná. Sousedky se jí posmívaly, že dvacet let starý kokosový běhoun rozvine na podlahu chodby, jen když má někdo přijít na návštěvu a po kobercích v bytě vůbec nechodí, aby se nepošlapaly.

Jedna ze sousedek ji viděla v pondělí 7. listopadu asi v půl druhé odpoledne zřejmě naposled a domovník, který v domě současně dělal kolportéra, vypověděl, že tak jako každý jiný den položil také v úterý ráno 8. listopadu asi v půl deváté za dveře paní Mandlerové noviny. Ty se našly na římse okna obývacího pokoje. Sousedka, bydlící na stejné chodbě, vypověděla, že v úterý večer slyšela asi kolem osmé hodiny výkřiky. Zdálo se jí, že volá nějaká žena. Služebná rodiny, která bydlela o patro níž než paní Mandlerová, vypověděla, že slyšela v pondělí večer mezi půl osmou a .půl desátou v bytě v horním patře kroky, podívala se z okna a všimla si, že se v ložnici paní Mandlerové svítí. To bylo vše a bylo toho málo.

138

Dvorní rada Heger si musel najít jinou cestičku. Tihle svědci mu nebyli moc platní. Doktor Heger byl v té době a ještě dlouho poté vídeňskou kriminální jedničkou. Patřil vůbec mezi elitu evropských kriminalistů. Vystudoval na vídeňské univerzitě práva, pak pracoval na policejním ředitelství jako prostý referent, nakonec se stal náčelníkem kriminálního oddělení, byl jmenován dvorním radou a hlavně v odborných kruzích si vydobyl vynikající pověst. Podařilo se mu totiž vyšetřit několik velkých kriminálních případů.

Doktor Heger se především pustil do přešetřování alibi Richarda Krause. Poslal inspektora Matulu do podniku paní Mandlerové, aby se poptal ještě u Krausových kolegů. Byl to dobrý nápad, inspektor přinesl pozoruhodnou novinu.

„Tak, pane dvorní rado,“ řekl, když se vrátil, „nebyla to taková idylka, jak nám Kraus vypravoval.

Toho dne, tedy v pondělí, se s Mandlerovou pořádně pohádal. Ona ho totiž jmenovala ředitelem podniku, ale pořád mu nechtěla dát patřičné plné moci, aby tu funkci mohl vykonávat.“

„Kdo vám to řekl?“

„Všichni. V kanceláři to ví každý. Je to takový podnik, no, dalo by se říci, rodinný. Všichni se znají, mnozí tam pracují desítky let.“

„Jaký mají vztah ke Krausovi?“ „Drží mu palce.“

„Nikdo mu nezávidí, že se vyšvihl?“

„Neřekl bych. Jako by mu tu funkci přáli. A zřejmě ho podporovali, protože majitelka mu nakonec přislíbila, že ty plné moci dostane. V sobotu pátého ho měla zaměstnancům představit v nové funkci.

Ale neudělala to. Nikomu oficiálně nic neřekla a Kraus zase nevěděl, na čem je.“

Při každém vyšetřování bilancují kriminalisté čas. Je třeba přesně spočítat, kdo kdy kam přišel, jak se tam dlouho zdržel, kdy odešel. Čas je měřítko, které nelze ošidit. V Krausově případě byla v jeho alibi zatím nevysvětlená časová diference.

„Tak se na to podíváme ještě jednou, Matulo,“ řekl dvorní rada Heger, sáhl do spisů a vzal do ruky pitevní protokol. „Vrah tu ubohou paní uškrtil. Smrt nastala udušením a ne utopením. Podle některých nálezů ji pravděpodobně uhodil už v chodbě. Tam se totiž našly krevní skvrny na zdech. Pachatel se je snažil setřít. Ale ještě k pitevnímu protokolu, Matulo, obsah žaludku svědčí o tom, že ta paní snědla asi tři hodiny před smrtí zeleninu, pravděpodobně špenát, jehož zbytky se našly v kastrolu v kuchyni.“

„Kraus vypověděl, že měla špenát v kanceláři, že ho jedla před odchodem, krátce před dvanáctou,“

řekl inspektor Matula.

„To souhlasí s pitevním nálezem. Jsou dvě možnosti: buď Kraus neříká pravdu, nebo Mandlerová jedla špenát také k večeři.“

„Policejní lékař řekl, že mrtvola ležela ve vodě asi tři hodiny. To by pak nesouhlasilo,“ uvažoval inspektor Matula. „I policejní lékař se může mýlit. Venku byla zima, pachatel otevřel v koupelně okno, do vany nechal téct studenou vodu, to je jako by dal mrtvou do ledničky.“ „Mně to vyšlo takhle, pane dvorní rado,“ řekl inspektor Matula. „Vrah uložil mrtvou do vany mezi osmou a devátou hodinou ve

černí.“

„Dobře, Matulo. Dejme tomu. Jenže paní Mandlerová odešla z kanceláře v poledne, šla do svého bytu a co dělala celou dobu? Až do večera?“

„Jestli dovolíte, pane dvorní rado, předpokládejme, že šla z kanceláře rovnou domů, protože tam měla s někým schůzku. Obchodní schůzku, pane rado, ona se totiž s muži nestýkala. Něco ji zdrželo.“

„Spíš, někdo ji zdržel, Matulo!“

„Pravděpodobně někdo, pane rado. Možná právě ten někdo, s nímž se v bytě setkala. Ale dál, zdržel ji tak, že se nemohla včas vrátit do kanceláře, aby zavřela pokladnu. A znovu si k večeři vzala porci špenátu. Kastrol od něj zůstal v kuchyni. Asi o tři hodiny později, podle pitevního protokolu, pane rado, si nasadila klobouk, oblékla plášť a chystala se odejít.“

„Kam, Matulo? A proč?“

„Zřejmě do kanceláře, kam jinam? Když už byla u dveří, objevil se Kraus. Přišel pro klíče a hned se s Mandlerovou pohádal. Bylo to vlastně jen pokračování výstupu; který se odehrál v kanceláři. Vyčetl jí, že neplní sliby, možná pohrozil, ona se proti tomu ohradila, on jí ve vzteku vrazíl pár facek, pak ji chytil za krk a už to bylo“

139

„Příliš prosté, Matulo, než aby to byla pravda. Je tady ještě svědectví toho kolegy, s nímž odešel z kanceláře. Povídali si přece o zmizení paní Mandlerové.“

„Vy si myslíte, pane dvorní rado, že se Kraus nemohl vrátit do kanceláře? Času měl dost. Zatáhl Mandlerovou do vany, pustil vodu a za chvíli byl zase za svým psacím stolem. Koumal co dál, pak se rozhodl a šel na policejní revír ohlásit zmizení šéfové.“

„Příliš složité, Matulo. Na tak rafinovaného zločince zas ten starý mládenec nevypadá. Řekl bych, že je to svědomitý úředník, kouří, ale nepije, za holkama nechodí a velice mu záleží na neposkvrněné kariéře. Jmenování ředitelem firmy, to byl v jeho životě vrchol.“

„A právě proto to mohl udělat. Když ho Mandlerová tahala za nos, dostal vztek a …“

Nebyla to sice jediná možnost, ale nebyla tak docela nepravděpodobná. Inspektor Matula měl dokonce důvod k takové úvaze a doktor Heger jeho verzi podpořil.

„Kraus přesně věděl, kde má Mandlerová klíč od ložnice, byl přesně obeznámen s poměry v bytě, mohl tedy také vědět, kde má šéfová peníze nebo jiné cennosti. Vztek je beden motiv, tohle by byl další.“

„On taky první upozornil na to, že v koupelně teče voda,“ řekl inspektor Matula.

„To mohla být náhoda. Prostě to první slyšel, první se dostal nejblíž ke dveřím. Ale jinak proti ně

mu svědčí mnohé okolnosti. Mohl Mandlerovou zavraždit 7. listopadu, ale až den poté, kdy se snažil zamést za sebou stopy, vytíral podlahu a čistil od krve stěny v chodbě, ji mohl dovléct do koupelny a uložit do vany.“

„A co ty anonymní telefonáty, Matulo?“ „Klidně si je mohl vymyslet.“

„Tak pro něj jeďte a dejte ho pro jistotu za mříže, ať nám ještě něco neprovede.“

Inspektor Matula požádal prokuraturu o vystavení zatykače, Richard Kraus byl pak zatčen pro podezření z vraždy Blanche Mandlerové, ale jak dvorní rada Heger, tak i kriminalisté z oddělení pro vy

šetřování vražd věděli, že nemají důkazy, které by mohly přesvědčit soudce, že je Kraus vrah.

Pak došlo ke dvěma pozoruhodným událostem. Na policejní ředitelství přišel anonymní dopis, v němž pisatel chvátilpolicisty za pohotové zatčení podezřelého a radil, aby se poohlédli po Krausově minulosti a všechno jim bude jasné. Druhá a ne právě příjemná událost zasáhla negativně do vy

šetřování. Přesto, že doktor Heger nařídil, aby vyšetřování probíhalo v přísné tajnosti, novináři vraž

du vyčenichali a udělali z ní na prvních stránkách zbytečnou senzaci. Pátrání od té chvíle probíhalo za ztížených podmínek.

Zkušený kriminalista Heger se stále vracel ke způsobu života Mandlerové. Byla to dozajista podivná žena, šetrná až lakomá, peněz měla dost, ale přitom škudlila i na jídle. Ve spisech byla výpověď zaměstnance podniku Rösslera, v níž se zase a bůhví už pokolikáté objevil špenát.

„Budeme se muset vrátit ještě o kousíček zpátky, Matulo,“ řekl dvorní rada inspektorovi, „a hned vám řeknu proč. Jakýsi Rössler, to je jeden ze zaměstnanců podniku …“

„Vím, pane rado, já jsem s ním mluvil.“

„Přišel v sobotu večer za Mandlerovou do bytu, aby mu podepsala daňovou kartu.“

„Vzpomínám si. Pozvala ho do kuchyně, kde si právě vařila špenát. Míchala ho v hrnci, Rössler musel na podpis čekat a tak si povídali.“

„Takže víte, co mám na mysli, inspektore?“

„Návštěvu ze Švýcarska. Mandlerová si s Rösslerem povídala o všem možném a taky mu řekla, že v nejbližších dnech čeká návštěvu ze Švýcarska. Dovařila špenát a nabídla jednu porci Rösslerovi. Co mohl chudák dělat, sedl si ke stolu a špenát snědl.“

„Kraus vypověděl,“ pokračoval doktor Heger, „že narychlo snědla v kanceláři porci špenátu a spě

chala domů, čekala totiž důležitou návštěvu. Co když to byla ta návštěva ze Švýcarska? Co když měla nepříjemné jednání s někým, s nímž se nepohodla? Pohádali se, to by vysvětlovalo ty výkřiky, které zaslechla sousedka, ten chlap ji praštil, zabil a utekl. Pak přišel Kraus pro klíče od pokladny, šéfová nebyla doma a jeho pochopitelně nenapadlo hledat ji ve vaně.“

Blanche Mandlerová neměla služebnou, ani kuchařku, jak bylo v té době obvyklé, všechny domácí práce si dělala sama: Ve všední dny měla dost starostí s administrativními pracemi svého textilního závodu. V neděli obyčejně uklízela a vařila. Sousedky a také její někdejší podnájemník potvrdili, že si za nedělní dopoledne navařila na celý týden. Jinak nikam nechodila, v jejím bytě se objevila ná

vštěva jednou za uherský rok. V den vraždy k ní však přece někdo přišel. Inspektor Matula stále víc

140

věřil tušení, že vrah přišel do jejího bytu zvenčí, že to nebyl klidný a vyrovnaný Richard Kraus. A tak se i on začal zabývat „špenátovou teorií“.

„Já vám řeknu, pane dvorní rado,“ řekl při prvním setkání se svým nadřízeným, „že už nevěřím, že ji zabil Kraus.“

„A prozradíte mi proč, inspektore?“ zeptal se doktor Heger. ‚

„Časově to nevychází.“

„Co se tak najednou změnilo?“

„V.zásadě nic, pane dvorní rado, jen jsem si ještě jednou spočítal porce špenátu. Vychází mi to jinak.“

„No, to se podívejme! Když jsem o tom začal já, tak se vám to nelíbilo, Matulo.“

„Došlo mi to až včera, pane rado. Řekl bych, že to bylo takhle: Mandlerová si na neděli koupila kilo špenátu. Je to sice hrůza, takhle se odbývat, jako kdyby neměla na řízek nebo na kuře, ale to už je její věc.“

„Byla, Matulo. To byla její věc.“

„Zeptal jsem se doma, moje žena dělá z kila pět porcí. Takže budeme vycházet z pěti porcí špenátu.

V sobotu 5. listopadu večer snědla s tím Rösslerem dvě porce. Zůstaly tři. Je to sice za trest jíst pořád jen špenát, ale předpokládejme, protože nic jiného k jídlu se při domovní prohlídce ve spíži nenašlo, že další porci snědla v neděli k obědu a čtvrtou k večeři. Zbyla jediná. A tu si, pane dvorní rado, vzala s sebou do kanceláře, kde ji podle výpovědi Richarda Krause a ostatních zaměstnanců asi tak deset minut před polednem snědla. Při pitvě se zjistilo, že měla v žaludku asi tak porci špenátu, který pozřela přibližně tři hodiny před smrtí. Podle tohoto lékařského nálezu, a jsem přesvědčen, že se doktor nemýlí, musela zemřít v pondělí 7. listopadu odpoledne, přibližně kolem půl čtvrté a ne až příštího dne večer. Takže Kraus nemůže být vrahem. Má neotřesitelné alibi. Celé odpoledne až asi do půl páté byl v kanceláři, což dosvědčili všichni úředníci. Myslím, pane dvorní rado, že bysme ho měli pustit.“

„Je to logické, dobře se to poslouchá a podle mého názoru jsou vaše dedukce přesné. Chtěl jsem vás na tuto okolnost upozornit už před několika dny, ale vy jste, Matulo, neviděl neslyšel a pustil jste se po jiné stopě. Jenže teď nám schází nejen vrah, ale dokonce i podezřelý.“

„Není to tak špatné, pane rado,“ řekl inspektor Matula s tajuplným úsměvem. „Něco jsem totiž na

šel.“

„A co to je, Sherlocku Holmesi?“

„Tento telegram.“

Našli ho při prohlídce psacího stolu, dali ho i s ostatními doklady do fasciklu, inspektor Matula spisy prohlížel, snažil se najít jinou stopu a měl štěstí. Z vídeňského poštovního úřadu číslo 101, což je pošta ve středu města, poslal 7. listopadu v 8.15 hodin ráno jakýsi doktor Bossard telegram, že dřív nemohl, navštíví paní Mandlerovou až v pátek večer. Kdo je doktor Bossard, proč navštíví Blanche Mandlerovou, to bylo zatím nejasné. Ale stopa je stopa.

Doktor Franz Heger vyslal znovu partu kriminalistů do podniku paní Mandlerové, aby se vyptávali zaměstnanců na známé, příbuzné nebo přátele své šéfové.

„Můj tchán se jednou setkal s doktorem Bossardem,“ řekl jeden ze zaměstnanců Blanche Mandlerové.

„Kde se s ním setkal?“ zeptal se inspektor Matula.

„Ve Švýcarsku. Bossard byl známý naší paní Mandlerové a můj tchán jí vyřizoval pozdrav od její

ho syna. Žije ve Švýcarsku.“

„Jak se jmenuje váš tchán?“ „Rudolph Lutz.“

„Kdo je ten doktor Bossard?“ zeptal se inspektor.

„Tak to já nevím. Ale proto, že jsem to jméno neslyšel poprvé, pamatuji si, že o něm nedávno hovořila také naše šéfová.“

„V jaké souvislosti?“

„Že má brzo přijet do Vídně.“

Náčelník kriminální služby požádal švýcarské velvyslanectví ve Vídni o zjištění švýcarské policie, kdo je dr. Bossard a kde bydlí. Hned druhého dne přišla přesnější zpráva, než si kdo troufal věřit: Úřad švýcarského spolkového kancléřství pro zahraniční záležitosti sdělil, že hledaný dr. Ernst Bossard odjel před několika dny do Rakouska a sice osobním vozem značky Packard s curyšskou po

141

znávací značkou. Dotazem u rakouského konzulátu v Curychu se zjistilo, že mu bylo 5. listopadu vydáno krátkodobé vízum, v té době ještě pro švýcarské občany cestující do Rakouska povinné.

Pátrání na rakouském území už bylo snadné. Policie zjistila, že Bossard přijel se svým, tehdy v Rakousku nápadným, vozem do Grazu, kde přespal v hotelu Union. Příštího dne zase odjel a údajně se vrátil do Curychu. Nepodařilo se zjistit, že byl ve Vídni, tím méně že se setkal s Blanche Mandlerovou. Z Vorarlbergu se vrátil zpět do Švýcarska, takže ani plně nevyužil platnost osmačtyřicetihodinového víza. Nyní bylo zřejmé, že Ernst Bossard neměl s vraždou Blanche Mandlerové nic společ

ného. Inspektor Matula zaměřil svou pozornost na Rudolpha Lutze. Bez zvláštního záměru, jen aby splnil svou profesionální povinnost.

„Tak, pane Lutzi, řekněte mi, kde jste byl 7. listopadu letošního roku?“ zeptal se předvedeného.

„Sedmého jsem odjel z Vídně do Tyrolska.“

Nebyla to pravda. Inspektor Matula dal Lutzův údaj přešetřit, policisté hned druhého dne zjistili, že vyslýchaný přijel sedmého do Vídně, kde strávil noc ze sedmého na osmého v jednom z předměstských hotelů. To bylo samozřejmě podezřelé a tak se na svědka podívali zblízka.

Rudolph Lutz byl darebák s pochybnou minulostí. Pocházel z takzvané dobré rodiny. Jeho otec vlastnil ve Vorarlbergu továrnu na kamna, syn vystudoval, pracoval v rodinném podniku a v letech 1915 až 1918 absolvoval ještě stavební fakultu v Innsbrucku. Docela dobrý start do života, zvlášť pro jediného dědice továrny na kamna. Jenomže Rudolph byl černá ovce. Inspektor Matula se podíval do trestního rejstříku a nestačil se divit.

„Tak, pane dvorní rado,“ přiběhl a referoval. „Ten chlápek je pěkný ptáček. Tatínek mu odmalička zametal cestičku do života, kluk byl dokonce na půl roku v praxi, pak se dal zapsat na stavební fakultu, ale skoro tři roky tatínkovi předstíral, že se učí, ale nechodil na přednášky, měl spoustu neomluvených hodin, prostě vyhodili ho: Tak se začal flákat, nakonec se v roce 1923 dopustil podvodu. Od za

čátku do konce zapíral, přestože soudce měl proti němu důkazy a tak byl nakonec odsouzen na základě nepřímých důkazů.“

„Máte jeho výpis z rejstříku, Matulo?“

„Jistě, pane dvorní rado. V roce 1930 byl zatčen pro vloupání do poštovního vozu. Za jízdy, zřejmě musel vyskočit na zadní stupačku, urazil zámek a ukradl příruční kasu s 38 000 šilinky. Sebrali ho, ale ani v tomto případě se nepřiznal. Seděl ve vyšetřovací vazbě a bachaři zachytili moták. Posílal ho komplicovi s příkazy, co a jak má dělat s uloupenými penězi. Takže šel zase za mříže.“

„Podívejme se, profesionál z dobré rodiny,“ konstatoval doktor Heger.

„To ale ještě není všechno. V roce 1937 byl odsouzen na tři roky těžkého žaláře za podvod, ale sotva vyšel na svobodu, vrátil se do trestnice pro krádež. Po válce se stal spolumajitelem továrny na zpracování grafitu kdesi v Tyrolích.“

„Co dělal za války? Bojoval na frontě?“

„Byl v Africe. Jestli bojoval, to nevím. Ale v roce 1948 zase zkrachoval. Ten grafitový podnik se položil, Lutz vyšel z konkursu s odřenýma ušima a živil se zlodějnou. Některá vloupání mu soud prokázal, jiná ne. Podle mého soudu je případ Blanche Mandlerové jasný.“

„Jasný určitě ještě ne, ale zdá se, že se začíná vyjasňovat,“ řekl doktor Heger. „Tak se do toho pusť

te, inspektore.“ Nejdřív požádali prokuraturu, aby zrušila zatykač a příkaz k vyšetřovací vazbě na Richarda Krause. Bylo zřejmé, že nemá s vraždou své šéfové a bytné nic společného a doktor Ernst Bossard měl také prokazatelné alibi. Tak si dal inspektor Matula předvést Rudolpha Lutze a pustil se do výslechu.

„Znáte paní Blanche Mandlerovou?“ zeptal se ho inspektor Matula.

„Ano.“ „Je to vaše známá nebo přítelkyně?“ „Jen obchodní partnerka.“

„Doktor Ernst Bossard je váš přítel?“ „Ne. Jen známý.“

„On vás seznámil s Blanche Mandlerovou?“

„Ne. Už jsem ji znal. Jednou jsem s ním mluvil a on mě požádal abych Mandlerové vyřídil pozdrav od jejího syna. Žije ve Švýcarsku.“

„Kde jste byl 7. listopadu?“

„Kde bych byl? V Tyrolích. Možná že jsem tam právě ten den jel.“

„Dobře si Lutzi, rozmyslete, co říkáte. My máme jiné informace.“

„Rád bych věděl jaké?“

142

„Obě noci, na sedmého i na osmého, jste strávil ve vídeňském hotelu Zu vier Jahreszeiten.“

„To není pravda.“

„Jste zapsán v knize hostů. Co jste dělal ve Vídni? Kde jste byl? Kdy jste se setkal s Blanche Mandlerovou?“

„Někdy, možná před rokem, možná že později, přesně si to nepamatuju.“

„Já vám to připomenu. Sedmého listopadu v jejím bytě.“ „To není pravda!“ zvolal.

„Ale je. Předstíral jste, že se má setkat s doktorem Bossardem. Jeho jménem jste také odeslal z vídeňského poštovního úřadu 101 Blanche Mandlerové telegram.“

„Co si to vymýšlíte? Proč bych to dělal?“

„To nám budete muset říci vy. Soudní znalec z .oboru grafologie potvrdil, že písmo na podávacím blanketu telegramu je totožné s vaším.“

„Nic jsem nepsal.“

Lutz zapíral, jak mohl, v zásadě však nepřesvědčivě. Inspektor Matula ho překvapil nečekanými argumenty a zločinec s velkou praxí, zvyklý na otázky policistů, odpovídal nejistě. Ale ani to nebylo v dané chvíli podstatné. Inspektor Matula měl v rukávu ještě jedno eso. Prokurátor vydal příkaz k domovní prohlídce, policisté prohledali Lutzův byt v Tyrolích a našli vkladní knížku s čerstvým vkladem 35 000 šilinků. Pozoruhodně velká částka byla uložena po sedmém listopadu. Navíc tyrolští kriminalisté zjistili, že jejich stálý zákazník Lutz si po sedmém listopadu nevázaně vyhazoval z kopýtka, toulal se s holkama po nočních lokálech, platil za kumpány, s kterými se před chvílí seznámil, prostě rozhazoval peníze oběma rukama.

„Tak ještě jednou, Lutzi,“ snažil se zatčeného přimět k přiznání inspektor Matula. „To zapírání vám stejně není nic platné. Tady jde o vážnější věc, než je utrácení cizích peněz.“

„Všechno jsem vám řekl. Nic víc nevím. Uložil jsem si ty peníze a také jsem nějaké utratil, ale všechno. jsem vydělal obchody na černém trhu. To dělají všichni.“

„Rudolphe Lutzi, máme dostatek důkazů, které vás usvědčí, že jste zavraždil Blanche Mandlerovou a uloupil jí větší částku, kterou jste si uložil na vkladní knížku u Tyrolské banky a zbytek použil pro svoji osobní potřebu. Já vás teď pošlu zpátky do cely. Až budete chtít se mnou mluvit, řekněte to dozorci. Ještě jednou vás ujišťuji, že máme dost důkazů, abychom vám vraždu prokázali. Vaše přiznání by soud dozajista považoval za polehčující okolnost.“

Rudolph Lutz nebyl hloupý prosťáček, ale vzdělaný a prohnaný zločinec. Měl dost zkušeností a za svých pobytů v kriminále se také lecčemu přiučil. Dokázal si spočítat, jaké má šance. Proseděl na pryčně celou noc, ale ráno to nevydržel a požádal dozorce, aby ho předvedl k inspektorovi Matulovi.

Chce se přiznat.

„Udělal jsem to, pane inspektore,“ řekl hned na začátek, jako by to nejhorší chtěl mít rychle za sebou. „Znal jsem Mandlerovou už delší dobu. Byla to šmelinářka. Kšeftovala se vším, co se jí dostalo do ruky. Ale nejvíc bohatla na valutách. Kupovala a prodávala dolary, marky i liry, prostě co zrovna bylo. Udělali jsme spolu pár kšeftů, ona byla spokojená, já taky. Uměla držet jazyk za zuby a tak jsem jí asi před měsícem navrhl další transakci.“

„Čemu říkáte transakce, Lutzi?“ zeptal se inspektor Matula.

„Chtěla koupit nějaké dolary.“

„Kolik?“

„Asi za šedesát tisíc šilinků.“

„Kdy jste se s ní sešel a kde?“

„To už si nepamatuju. Ale několikrát jsem byl kvůli tomu u ní v bytě.“

„Chystal jste se na vraždu?“

„Ne, pane inspektore, to ne! Chtěl jsem jí sebrat ty peníze. Měla si připravit osmapadesát tisíc.“

„Jakou roli v tom hrál doktor Bossard?“

„Vůbec žádnou.“

„Proč jste tedy posílal jeho jménem telegram?“

„Domluvili jsme si, že se nikdy nikde neobjeví moje jméno. Věděla, že je to finta a nečekala Bossarda, ale mě.“

„Co jste dělal to pondělí, sedmého listopadu?“

„Šel jsem k ní do bytu.“

143

„V kolik hodin?“

„Asi ve dvě odpoledne.“

„Byli jste domluveni?“

„Byli. Nechala pootevřené dveře.“

„Co jste dělal, když jste vešel dovnitř?“

„Nejdřív jsem na ni čekal v obýváku.“

„A kouřil jste?“

„Jak to víte, inspektore? Vykouřil jsem dvě cigarety. Nechala mne dost dlouho čekat.“

„Čekat na co?“

„Než se oblékne. Měli jsme jít s penězi pro dolary. Ale pořád tam někde v bytě štrachala. Snad vyndávala ty peníze z nějaké tajné skrýše, prostě už jsem byl nervózní. Když se objevila v kabátě a s kloboukem v ruce, nesla aktovku s těmi penězi, ale pořád se nějak neměla k odchodu. Vrátila se ješ

tě do kuchyně, pak zase odešla do ložnice. Pořád smlouvala, chtěla slevit dva tisíce. Už mi šla šílené na nervy. Byla to hnusná, lakomá bába, bůhví k čemu jí byly všechny ty vyšmelené peníze. Už jsme byli v chodbě a ještě se zastavila a začala handlovat. To už mě dopálila, že jsem jí jednu vrazil. Začala křičet a tak jsem jí zmáčkl krk. Neudělal jsem to schválně, držel jsem ji asi moc dlouho, protože se pak složila rovnou na zem. Bylo po ní.“

„Zabil jste ji v chodbě?“

„Ano.“

„A co ty skvrny od krve na zdi?“

„Vystříkla jí z nosu, když jsem ji praštil.“

„Pak jste se je snažil smýt?“

„Nešlo to ani mokrým hadrem.“

„Jak přišla k těm hrozným řezným ranám?“

„Chtěl jsem, aby to vypadalo na vraždu z vilnosti.“

„Proč jste ji svlékl a hodil do vany?“

„Proč jsem ji svlékl? To snad bylo jasné! Vrah z vilnosti by to tak udělal. A do vany jsem ji naložil proto, aby ve studené vodě déle vydržela. Omotal jsem kolem kohoutku ručník, aby nikdo v baráku neslyšel téct vodu.“

„Co jste udělal potom?“

„Pak jsem si umyl ruce.“

„Ve vaně?“

„Ne. V kýblu v kuchyni.“

„Potom?“

„Sebral jsem jí aktovku s penězma a chtěl jsem odejít. Ale ještě jsem si všiml skvrn na podlaze a srolovaného koberce. Tak jsem ho natáhl a vyšel jsem ven.“

„Nikdo vás neviděl?“

„Nikdo.“

„Kolik bylo v té aktovce?“

„Šestapadesát tisíc. Smlouvala zřejmě proto, že nesehnala osmapadesát.“

„Richard Kraus, který bydlí v bytě jako podnájemník, řekl, že Blanche Mandlerová měla drahý fotoaparát, sebral jste ho?“

„Jo, sebral.“

„Kde byl?“

„V prádelníku.“

„Kam jste ho dal?“

„Prodal jsem ho.“

„Sebral jste ještě něco?“

„Ne. Nic. Chtěl jsem, aby to vypadalo jako vražda z vilnosti.“

„Tak tenhle trik vám nevyšel.“

Recidivista Rudolph Lutz byl 5. prosince 1950 odsouzen za loupežnou vraždu na doživotí. Dvorní rada Franz Heger označil případ zavražděné šetrné vegetariánky za jeden z nejpozoruhodnějších v dějinách rakouské kriminalistiky. Asi má pravdu.

144

43 případ

PŘÍPAD NENAPRAVITELNÉ LHÁŘKY

Nad výlohou, nad kterou zaplesá srdce každého mlsouna, zlatými písmeny vyvedená firma Delikatessen Arthold, na stříbrné míse rostbíf zdobený aspikem, paštika z telecích jater, salát z volské tlamy, v postranních výlohách vybraná vína a likéry. Stálí zákazníci říkali, jdu si pro svačinu k Labužníkovi. Pokaždé byli s nákupem spokojeni. Jen poslední dobou ne. Vídeňská Alserstrasse, kde měl Johann Arthold svůj obchod, nepatří k nejfrekventovanějším vídeňským ulicím. Ale dům s číslem sedm není daleko od univerzity a také jen pár minut od Všeobecné nemocnice, a tak si majitel nemohl stěžovat. I když v roce 1952 zatím ani humry, ani langusty neprodával. Zato měl stále ješ

tě levné konzervy z amerických vojenských přebytků, z nichž se daly udělat chutné sendviče.

Koncem listopadu nebývá ve Vídni přívětivé počasí. Od Dunaje fouká, na Mariahilferstrasse připravují vánoční girlandy z barevných žárovek. Lidé s límci přes uši spěchají do metra, aby už byli doma. A policajti, kteří mají noční službu, chodí rychleji, aby se zahřáli. V noci z pátku na sobotu 22.

listopadu bylo počasí, že by psa nevyhnal.

„Sloužil jsem od půlnoci,“ řekl strážník Gruber, „normálně jsem procházel rajónem, ale když jsem šel kolem Labužníka, tak se mi zdálo, že roleta není stažena až dolů. Arthold sice míval v sobotu otevřeno, ale na zamykání byl pedant. Šel,jsem se podívat, jestli tam náhodou není. Známe ho jako své boty, strážmistře, je to noční pták. Někdy courá po hospodách a místo, aby po půlnoci táhl domů, zajde si na lahvičku piva do svého hnízda. Jenže vždycky svítí! A teď tam byla tma.“ „V kolik hodin jste tam přišel?“

„Přesně v jednu dvacet. Vzal jsem za roletu. Nebyla zamčená. Tak jsem ji povytáhl, sáhl jsem na kliku a koukám jak blázen. Arthold měl odemčeno!“

„Tak jste šel dovnitř?“ řekl strážmistr netrpělivě. „No, jasně.“

„Že to vyprávíte jako detektivku!“

„Šel jsem dovnitř. V krámě nebyl. Vzal jsem za kliku dveří, co vedou do skladu, rozsvítil.jsem a on tam ležel v kaluži krve. Tak jsem zvedl telefon a zavolal do nemocnic. Přijeli snad za pět minut, mají to za rohem, ale doktor mi rovnou řekl, že jsem měl volat pohřebáky. Bylo po něm. A strážmistře, na první pohled bylo jasné, že ho někdo zamordoval.“

Komisař Wilhelm Matula měl mít sobotu a neděli volnou. Volali ho hned ráno. Ještě dospával.

Když přišel v půl osmé do kanceláře, měl na stole hlášení z revíru.. Lékař konstatoval smrt. Lahůdkář měl ošklivé rány na lebce a proříznuté hrdlo. Podle počínající mrtvolné ztuhlosti, mohl být zavražděn kolem jedné hodiny po půlnoci. Byl oblečen. To znamená, že přišel do svého obchodu jen na skok a nesvlékl si ani kabát. Kapsy měl naruby, vrah tedy něco hledal. Ale jinak žádný nepořádek, žádné stopy po boji. Arthold nebyl pápěrka, jistě by se bránil. Kožený plášť nebyl ani rozervaný, ani ušpiněný. Nikde žádné otisky. Nikde ani sebemenší stopa. Jen v kapse měl Arthold dvě procvaknuté jízdenky s čísly 029 058 D 829 a 029 059 D 829.

„Jo, pane inspektore,“ řekl strážník, když se vrátil z ředitelství dopravních podniků, „nebyla tam dneska ani noha, ale vrátný je bývalý průvodčí. Podíval se na lístky a hned mi řekl, že ti dva museli jet někdy mezi jedenáctou a dvanáctou v noci tramvají číslo 38 směrem do města.“

„No, prosím, pak že nejsou stopy!“ zamumlal inspektor Matula víc jen sám pro sebe, dal si zavolat vůz a jel se podívat do Alserstrasse na místo činu.

Setkal se tam s manželkou zavražděného. Paní Artholdová čekala na manžela do dvou v noci, pak usnula. Když ani ráno nepřišel domů, vypravila se za ním do krámu.

„On tady někdy přespával?“ zeptal se inspektor Matula. „Výjimečně. Co si pamatuju, snad jen dvakrát. Jednou mu nebylo dobře, podruhé přebral a usnul támhle za psacím stolem.“

„Kdy jste s ním mluvila naposledy?“

„Asi v půl šesté. Včera odpoledne v půl šesté. Volala jsem mu do krámu, že jsem pro něj sehnala deset tisíc šilinků.“ „Nač je potřeboval?“

„Na zaplacení dluhu. Jako splátku. Ty peníze jsem ale měla dostat až v pondělí.“

„Takže je neměl u sebe?“ zeptal se inspektor zbytečně.

„Tyhle ne. Měl u sebe asi šest tisíc.“

145

„Proč nosil u sebe tolik peněz?“

„Čekal exekuci a tohle byla první splátka. Jinak měli v sobotu přijít zabavit nábytek a zařízení krá

mu.“

„To znamená, že platil na poslední chvíli? Nenašli jsme u něj ani groš.“

„Možná že ty peníze předtím odevzdal. Dala jsem mu svoje poslední úspory. Osm set šilinků! Aby se dostal z nejhoršího.“ „Chodil vždycky tak pozdě domů, paní Artholdová?“ „Bohužel. Doma nevydržel. Coural po kavárnách, tahal se s holkama, kšeftu si poslední dobou moc nehleděl. Já nevím, co se mu v hlavě zamotalo.“

„Nevíte, kam měl ten večer namířeno?“

„Nemluvil se mnou o tom. Prostě a krátce nepřišel a bylo to.

„Nevadilo vám to, paní Artholdová?“

„Vadilo, ale co jsem měla dělat? Násilím chlapa doma neudržíte.“

V tom měla Katharina Artholdová pravdu. Podle výpovědí dalších svědků byl lahůdkář z Alserstrasse lehkomyslný flamendr, holčičkář a obchodu si nehleděl.

„Šlo to od desíti k pěti,“ řekla prodavačka Gloria Michelová. „Už jsme pomalu neměli co prodávat a štamgasti chodili jinam.“

„Neobjednával zboží“

„Neměl ho čím zaplatit. Jemu už na úvěr nikdo nedal. Každou dodávku musel zaplatit hotově. Měl dluhů, že se mu z nich točila hlava.“

„Věděla jste o tom, že měl 22. v sobotu u sebe šest tisíc?“

„O ničem jiném nemluvil. Připadalo mi to, jako by mu šlo o krk a ne o pár tisíc.“

Vyslechli sousedy a prodavačka Michelová si také ještě na něco vzpomněla. Podstatná však byla další výpověď Michelové a průvodčí tramvaje číslo 38.

„Ne, že by se jindy neholil,“ řekla Gloria Michelová, „šéf na sebe vždycky dbal, ale večer jednadvacátého asi tak v pět, šel támhle do kumbálu a začal se mydlit. Bylo mi jasné, že se na něco chystá.

Žádný chlap se neholí dvakrát denně pro nic za nic.“

„Nevšimla jste si, jestli ještě měl na ruce svůj briliantový prsten?“ zeptal se inspektor Matula.

„Vždycky ho měl. On ho potom už neměl?“

„Jeho manželka také říkala, že ho nesundával. Když ho našli mrtvého, tak prsten neměl. Nemáte ponětí proč?“ „Jak já bych to mohla vědět. Byl to šéf a tak se ke mně taky choval. Spíš se svěřoval těm svým holkám.“

Inspektor Matula si všiml hořkého tónu. Prodavačka Michelová nebyla ani stará, ani ošklivá. Mož

ná že by si byla ráda s šéfem něco začala. Možná že on se držel pravidla ani v nouzi nejvyšší si za nic na světě nezačínat s prodavačkami vlastního krámu. Některé ženy se cítí uraženy, když se je nikdo nepokouší svést a Gloria Michelová zřejmě žárlila na úspěšnější konkurentky.

Průvodčí tramvaje číslo 38 byla věcná jako vojenský rozkaz. „Moc dobře jsem si je prohlédla,“ řekla. „Nastoupili na konečné. Byli ve voze sami. Na koho jsem měla koukat? Ke všemu byla taková svinská zima. Tak ona byla asi tak mezi třiceti a pětatřiceti, ne moc velká, řekněme 160, štíhlá. Světlé vlasy za uši, jak se to teďka nosí. Pobledlá, jako nevyspalá.“

„Jeho byste poznala?“

„Proč ne?“ řekla. „Prohlídla jsem si je oba.“

„Je to on?“ zeptal se inspektor a ukázal průvodčí Artholdovu fotografii.

„Jo. A ještě něco, ona měla na sobě hnědé semišky s takovým tím polovičním podpatkem, krátký kožíšek z hnědého panofixu. Na první pohled bylo jasné, že se vracejí z Grinzingu. Byli v náladě, po

řád se chechtali, drželi se za ruce, jako by se už nemohli dočkat. Já se vám přiznám, pane inspektore, já nemám tyhle pasažéry ráda. Někdo musí dělat, aby se uživil a oni akorát chlastaj a pelešej se.“

„Pamatujete si ještě, kde vystoupili?“

„Jo. Na Alserstrasse u Staré tržnice. Podle jízdního řádu, a my jsme jeli načas, v 23.22. Zaslechla jsem, že chtějí přestupovat na pětku.“

Průvodčí popsala sice Artholdovu společnici velmi podrobně, jenže jak najít jednu ženu mezi statisíci jiných Vídeňanek? Pomohla rozhlasová relace. Policejní ředitelství vydalo zprávu o vraždě lahůdkáře Artholda a požádalo veřejnost o pomoc při pátrání po neznámé ženě, která se s ním ve vý

borné náladě vracela kolem půlnoci z vinárny v Grinzingu.

146

„Znala jste pana Artholda dobře?“ zeptal se inspektor Matula asi padesátileté dámy, která se hned dopoledne po výzvě dostavila na oddělení pro vyšetřování vražd.

„Znala jsem ho dokonce velmi dobře. Jestli vás to zajímá, pane inspektore, tak dobře, že bych ho poznala i potmě. Ale poslední dva roky jsem se s ním nestýkala. V pátek 21. listopadu jsem ho však náhodou potkala na ulici. Totiž potkala? Nepotkala. Viděla jsem ho. Všimla jsem si ho, jak stojí na refýži na rohu Nussdorf a Währingerstrasse a mává jak pomatený. Když odjela tramvaj, viděla jsem, že na protějším chodníku stojí nějaká. žena, která taky posunkuje. Pak přeběhl on k ní, nebo naopak.“

„Jak vypadala ta žena?“

„Docela dobře. Mladá, hezká …“

„Jak byla stará?“

„Takových pětadvacet třicet, asi 160 nebo 165 centimetrů vysoká blondýna.“

„Co měla na sobě?“ „Krátký hnědý panofix.“

„Neslyšela jste, co si povídali?“

„Jako byste byl u toho, pane inspektore! Já jsem byla zvědavá, Johann mě neviděl, tak jsem přešla na protější chodník, abych si tu krasotinku prohlídla zblízka. Chystali se do Grinzingu, povídali si, že si udělají Silvestra.“

„V listopadu?“

„No, vidíte!“

Byl to skutečně veselý večer. Policisté v civilu prošli řadu vináren, kde se čepovalo letošní bílé ví

no, nakonec našli podnik, kde se rozšoupl lahůdkář Arthold a jeho rozjařená společnice.

„Byla to moc hezká holka,“ řekl číšník, který je obsluhoval. „A veselá! Pořád mu visela na krku a líbala ho.“

„Co on? Byl klidný?“

„Ona ho v klidu nenechala. Dobře tančil valčík. Stará škola!“

Potvrdilo se jen to, co už věděli. Byl to všední příběh, jakých se denně odehraje na tisíc. Starší pán a mladá veselá holka si vyjdou za zády svých partnerů na noční flám. Jeden svědek je viděl vystoupit z tramvaje, druhý asi patnáct minut později zpozoroval, jak muž odemkl roletu lahůdkářství, kam oba asi ve 23.45 vešli. Zbývalo k dobru ještě pár minut. Když jeli jednu stanici pětkou, měli ještě dobrých deset minut na to, aby v některém baru vypili vstoje espreso. To jim mohlo trvat do 23.40, ve třičtvrtě na dvanáct mohli být v lahůdkářství.

Je zbytečné opakovat, že práce kriminalistů není dobrodružstvím filmových detektivů, ale unavující mravenčí dřina, často fádní a vůbec ne zajímavá. Chodili z jedné hospody do druhé, vyptávali se barmanů i prostitutek, ale nikdo třicetiletou blondýnu v krátkém panofixovém kožíšku neznal. Pak vstoupila do děje jako deus ex machina dna pověstná náhoda, pomáhající kriminalistům líp než ďábel Faustovi.

Na obvodním komisařství policejního revíru Ottakring se objevila známá dodávka se zamřížovanými okénky, nazývaná Zelený Anton, strážník z ní vyhnal dvě křiklavě oblečené holky. Byly při tom, když někdo okradl v noční kavárně Filmhof v Sedmém okrese jednoho z podroušených hostů.

Policisté je vyslýchali, sepisovali protokol a v něm bezděčně zaznamenali sdělení, že ve Filmhofu byla donedávna zaměstnaná holka, na kterou by se hodil popis, zveřejněný policií a vyvěšený v čekárně, kde obě prostitutky seděly, než na ně došla řada.

„Ten Arthold tam za ní v noci chodil. Kolikrát čekal, až bude mít padla. Taky jsem slyšela, když se domlouvali, že půjdou v sobotu na noční túru do Grinzingu.“

„Nevíte, jak se ta žena jmenovala?“ zeptal se prostitutky strážmistr.

„To nevím, ale všichni v podniku jí říkali Renée.“

Renée, třicetiletá blondýna, zaměstnaná jako animírka v nočním podniku Café Filmhof, to už není ani stopa, to už je pro zkušeného kriminalistu jistota. Našli ji hned ráno. Nebylo jí třicet, ani pětatřicet, ale třiadvacet, jmenovala se Adrienna Eckhardtová, byla vyškolená dětská ošetřovatelka, bydlela v podnájmu v Sedmém okrese. Na otázky policistů odpovídala klidně a poslušně, nebyla ani rozčilená, ani uražená, že se jí vyptávají na osobní záležitosti, po kterých normálně nikomu nic není. Dala se zatknout a neprotestovala, když ji odvezli na komisařství. Bez vytáček se přiznala, že byla osudnou noc s Artholdem v Grinzingu na letošním víně a že s ním pak šla do jeho lahůdkářství.

„Proč jste ho tam doprovázela? Proč jste tam vůbec šli?“

147

„Proč? To vám opravdu musím vysvětlovat? Proč jde v noci ženská s chlapem někam, kde za sebou můžou zamknout dveře? No, tak hádejte!“

„Víte, co se mu stalo?“

„Vím.“

„Proč jste se nepřihlásila?“

„Měla jsem strach.“

„Z čeho?“

„Že mě budete podezírat.“

„To jste hádala dobře.“

„No tak vidíte, pane inspektore.“

„Byla jste zřejmě poslední, kdo ho viděl živého.“

„Právě toho jsem se bála. Já vím, že jsem byla poslední. Muselo se to stát hned, jak jsem odešla.

Pořád jsem si to rozmejšlela.“

„Co jste si rozmýšlela?“

„Jestli vám to půjdu říct.“

„Ale neudělala jste nic.“

„Neudělala. Až dneska jsem k vám chtěla zajít. Ale až večer, aby mě někdo neviděl, že chodím na komisařství. Hned by, se to rozneslo, že jsem šlapka a musím se chodit hlásit.“

Bavili se s ní ještě asi hodinu, ale nedozvěděli se nic víc. Snad jen to, že je to inteligentní děvče s dobrým školním vzděláním a nadprůměrnou dávkou smůly. Posadili ji ještě na dvě hodiny do čekárny, prohledali její pokojík, našli ve skříni krátký hnědý kožíšek, semišky s polovysokým podpatkem, ale také pět krabiček sardinek, velké balení kakaa, čtyři tabulky čokolády a tři balíčky oříškových oplatek s vanilkovou příchutí značky Manner, všechno zboží, které prodával nebožtík Arthold.

pádný briliantový prsten, který zmizel z prostředníku zavražděného, žádná tisícová částka pod květináčem, žádný těžký tupý předmět, kterým někdo roztřískal hlavu vídeňského lahůdkáře. To, co našli, odvezli do policejní laboratoře, protože kožíšek i semišky byly přece jen něčím podezřelé. A Adrienu Eckhardtovou převezli z policejního komisařství na policejní ředitelství, kde si ji vzal do parády inspektor Matula.

„Tak nám hezky vyprávějte, co víte o té vraždě,“ řekl a ještě dodal. „Byla jste s ním ten večer a tu noc, to je nepochybné, lze předpokládat, že jste byla poslední, kdo ho viděl.“

„O vraždě jsem se dozvěděla z novin.“

„Byla jste s ním těsně před vraždou v jeho krámě.“

„Nebyla jsem uvnitř.“

„Jak to? Na komisařství jste vypověděla Něco jiného.“

„To není pravda. Neřekla jsem, že jsem s ním šla dovnitř. Říkala jsem, že o půlnoci chodí žena s mužem někam, kde za sebou mohou zamknout dveře. Jenže v tomhle případě k žádnému zamykání nedošlo.“

„Jak vysvětlíte, že vás svědek viděl ve chvíli, kdy jste odemykala roletu krámu a šlí dovnitř.“

„Já jsem žádnou roletu neodmykala. Čím taky. Neměla jsem klíče. A dovnitř jsem nešla. Čekala jsem ve dveřích.“

„Na co jste čekala?“

„Pan Arthold mi slíbil pár maličkostí.“

„A dal vám je o půlnoci v pootevřených dveřích krámu! Co nám to chcete namluvit, holčičko?“

„Bylo to tak,“ řekla tvrdohlavě.

„Chcete mi tvrdit, že jste se celý večer trmáceli po vinárnách Grinzingu, abyste pak skončili pod vánočním stromečkem? Byla jste hodná holčička, tak vám Ježíšek nadělil sardinky a čokoládu a přidal ještě co? Co vám ještě přidal? Briliantový prsten? Protože ten, slečno, právě té noci zmizel! Ten by už stál za to, potloukat se se starým nemravou celou noc po hospodách!“

Zkoušeli to s ní na všechny způsoby. Opakovala stále totéž. Začala plakat a nebyla k utišení. Prosila inspektora Matulu, aby o tom večeru nikomu nic neříkal, má chlapce, kdyby se to o ní dozvěděl, byl by mezi nimi konec. Když se jí inspektor zeptal na jméno a adresu toho muže, klidně mu všechno řekla. Jenomže oni jí už nevěřili.

148

V laboratoři totiž našli na hnědém kožíšku i na semišových střevíčcích nepatrné zaschlé kapičky krve. Provedli ještě její analýzu a zjistili, že stopy mají stejnou krevní skupinu jako krev zavražděné

ho. A to bylo zlé. Adrienna Eckhardtová byla důvodně podezřelá z vraždy. Řekli jí to krátce předtím, než se na policejním prezídiu objevili její rodiče. Přišli sdělit policii, že hledaná společnice zavraždě

ného Artholda je zřejmě jejich dcera.

„Tak povídejte, prosím,“ pobídl inspektor pana Eckhardta. „Je to velice důležité, pro ni i pro nás.

Musíme se dozvědět pravdu a vaše dcera nám ji nechce říci.“

„Přišli jsme vám to oznámit, aby se do něčeho nezapletla. Já jsem s ní o té vraždě mluvil.“

„Kdy?“

„V sobotu.“

„Ráno?“

„Ne, dopoledne, když přišly noviny a já jsem si je přečetl.

Řekl jsem, jak moc je jí ta hledaná podobná.“

„Co na to řekla?“

„Nic, ale byla strašně nervózní. Taková roztěkaná.“

„Byla nevyspalá?“

„Ale ne, já na ní poznám, když si něčím není jistá. Tak jsem se jí po obědě rovnou zeptal, kde byla to odpoledne předtím.“

„Odpověděla?“

„Ne. Ani nehlesla. Tak jsem se jí zeptal, jestli byla odpoledne a večer s tím chlapem.“

„Zase neodpověděla?“

„Ne“.

„Proč bydlí vaše dcera v podnájmu a ne u vás?“

„Hádali jsme se. Když jí bylo osmnáct a začala si vydělávat, odešla, aby si mohla dělat, co chce.

Nedokázali jsme tomu zabránit, i když nás to strašně mrzelo. Ale někdy s ní není rozumná řeč.“

Mnoho okolností zůstalo nevyjasněných. Proč si o tolik let mladší partnerka lahůdkáře jde o půlnoci do jeho krámu pro šunku, sardinky a pár balíčků čokolády, vezme si dary jen mezi dveřmi, nechá tam Artholda samotného a snad se jde domů najíst. Pokladna zůstala po jejím odchodu prázdná, moc v ní ale stejně nemohlo být, a podle výpovědí svědků měl Arthold také prázdné kapsy. Po vražedné zbrani není ani stopy, motiv k vraždě také schází, protože o loupeži nemůže být ani řeč. Adrienna Eckhardtová vypovídá sice ochotně, ale zaplétá se do nepromyšlených podrobností a tak se inspektoru Matulovi zdá, že nemluví pravdu. Navíc je čím dál víc nervózní, i čím dál tím víc podezřelá.

V přijímací kanceláři jí sejmuli otisky prstů a vyfotografovali ji pro kartu registrovaných. Zavřeli ji do cely pro vyšetřované. To jí na klidu a jistotě nepřidalo. A 24. listopadu ráno ji znovu předvedli inspektoru Matulovi.

„Tak nám povídejte něco o sobě,“ začal žoviálně, aby se rozpovídala.

„Jako životopis?“ zeptala se věcně.

„Ano. Chtěl bych o vás vědět něco víc. Třeba mi to pomůže, abych porozuměl některým nejasným okolnostem.“

„Dědeček byl generálním auditorem rakouskouherské armády,“ řekla jako by se chtěla pochlubit.

„Takže svým způsobem můj kolega.“

„Ne tak docela. Vojenský soudce. Otec je také bývalý důstojník. Ale v civilu se necítí nejlíp. Pořád mu schází uniforma. U nás doma to neklapalo. Snad nikdy. Nevím, jestli se máma s tátou měli někdy rádi, ale rozhodně to nedávali najevo. U nás doma nebyla jakživ legrace.“

„Jaké máte školy?“

„Nic moc. Šest tříd základní. Pak jsem byla doma a pomáhala jsem mamince. Ale nemohla jsem vydržet v kuchyni a tak jsem šla do dvouletého kursu a nakonec se mi podařilo získat diplom dětské zdravotní sestry.“

„Proč říkáte nakonec? Neproběhlo to normálně?“

„Měla jsem s učením potíže. Skládala jsem závěrečné zkoušky na pokračování.“

„Nelíbilo se vám to studium?“

149

„Já jsem nevěděla, co se mi líbí. Chtěla jsem si konečně dělat, co sama chci, chtěla jsem se bavit.

Proto jsem se odstěhovala do podnájmu. Na chlapy jsem měla smůlu. Nikdy jsem netrefila na toho pravého.“

„Pracovala jste jako dětská vychovatelka?“

„V mateřské škole. Ale v prosinci 1950 jsem dala výpověď.“

„Můžete nám říci proč?“

„Nelíbilo se mi tam.“

„Slečno Eckhardtová, říkáte nám pravdu? My totiž o vás víme víc, než si myslíte. Jak to bylo s tím Řekem?“

„Vy ho znáte?“ lekla se.

„Víme o něm. A víme také, že jste dala výpověď‘ kvůli němu.“

„Byl to darebák.“

„Ale žila jste s ním.“

Kývla. Těkala pohledem po místnosti, aby se nemusela dívat inspektorovi do očí.

„A potom, když se s vámi rozešel, jste mu psala vyděračské dopisy.“

„Kdo vám to řekl?“ vyjela na něj.

„Slečno Eckhardtová, máte policejní záznam. Za vydírání jste byla odsouzená. Ten pán si to nenechal pro sebe a oznámil to.“

„Byl to lump.“

„Možná, ale soud mu dat za pravdu. Pak jste nastoupila do dětské nemocnice.“

„Proč se mě vyptáváte, když to víte?“

„Protože to chceme slyšet od vás. Vrátila jste se ke své práci, až když vám tekla voda do bot. Vy jste si myslela, slečno Eckhardtová, že si vás ten pán bude vydržovat a měla jste na něj vztek, když to dopadlo jinak.“

Zrudla. Žmolila si prsty. Hleděla do země jako dítě přistižené při mlsání. Zřejmě si začala uvědomovat vážnost situace. A inspektor Matula využil jejích rozpaků a vyložil další trumf.

„V nemocnici jste okradla kolegyni.“

„Já jsem nechtěla, já jsem neměla …“

„Nevykládejte nám pohádky. Byla jste odsouzena ke dvěma měsícům těžkého žaláře pro krádež šesti set šilinků a 1, října 1952 na hodinu propuštěna. Vloupala jste se do zásuvky.psacího stolu a sebrala jste šest set kolegyni. Váš čin soud kvalifikoval jako loupež.“

„Trest jsem si odseděla,“ řekla na omluvu, ale už se netvářila jako neviňátko. Zuby měla sevřené, tupě zírala do kouta, v té chvíli vypadala spíš jako profesionálka, která musí počítat i s prohrou.

„Co jste dělala po propuštění?“

„Hledala jsem práci.“

„Jakou?“

„Jakoukoliv. Neměla jsem na vybranou.“

„Proč jste se nevrátila k rodičům?“

„Copak jsem blázen? Pořád mi říkali, co mám dělat a co ne.“

„Vy jste ale potřebovala pomoci.“

„Já? Proč? Od koho? Já se uživím a nepotřebuju, aby mi někdo povoloval vycházky.“

„Jak jste se tedy živila?“

„Byla jsem zaměstnána v kavárně.“ „Jako co?“

„Jako animírka,“ řekla vztekle, pochopila totiž, že ji inspektor Matula zahnal do rohu.

„A později v kavárně Filmhof?“ zeptal se ještě. „Taky. Čím se má ubohá ženská živit?“

„Prací, slečno Eckhardtová,“ řekl inspektor Matula vztekle. „Jak jste se seznámila s Artholdem?“

„Znala jsem ho odmalička. Ale asi přede dvěma lety jsem se s ním spřátelila.“

„Co to znamená spřátelila?“

„Chodili jsme spolu do Grinzingu na letošní, někdy jsme si poseděli v kavárně.“

„Kolik vám tenkrát bylo let?“

„Jednadvacet. Proč?“

„Byla jste jeho milenkou?“ .

„Na to snad nemusím odpovídat!“ zvolala. „To je moje soukromá věc!“

150

„Takže byla,“ konstatoval inspektor Matula suše. „Chodila jste s ním celé dva roky?“

„Co si o mně myslíte? Sešla jsem se s ním náhodou.“

„Kdy?“

„V sobotu, patnáctého.“

„To víte tak přesně?“

„Jo. Tak přesně.“

„Kde jste se sešli?“

„Potkali, ne sešli. V kavárně Filmhof. Měla jsem čas, on byl velice milý, tak jsme se chvíli bavili a pak jsme se domluvili, že za čtrnáct dní půjdeme na velký tah.“

„Za čtrnáct dní bylo devětadvacátého.“

„Sobota. V poledne jsem k němu měla přijít do krámu, když měl zavříno; že se napijeme něčeho dobrého. Ale nepřišla jsem. Víte proč!“

„Víme. To už jste seděla za mřížemi.“

„Já jsem se zrovna ten večer, co jsme se domluvili na tom tahu, seznámila s bezvadným chlápkem.

Dělal na mě takovýhle oči, držel mě za ruce a říkal mi; že jsem madona, když jsem mu dala pusu, tak se mohl zbláznit, řekl, že chce jenom mě a nic jiného na světě, a slíbil mi, že mi bude platit dvanáct set měsíčně, když budu jeho přítelkyní.“

„Kdy jste se setkala s tímhle pohádkovým princem?“

„Patnáctého večer. Jen co jsem se rozloučila s Artholdem.“

„A on vás zahrnul penězi.“

„Syčák to byl. Vzala jsem ho k sobě na pokoj. Ráno se vyšacoval, dal mi dvě stě a ukázal kapsy, že víc nemá.“ „Tak jste ho vyhodila.“

„Ne. Přišel ještě párkrát, ale nikdy neměl moc peněz. Dvě tři stovky. Ale žít se z toho dalo. Tak jsem přestala chodit do Filmhofu a dopoledne jsem mohla spát.“

„Ale pak to krachlo.“

„Jo. Jak to víte?“

„Zkušenost a logika, to jsou naše nejlepší zbraně.“

„Bylo to v pátek,“ vyprávěla ochotně, „napadlo mě, že bych si mohla zajít v polední přestávce za Artholdem a navrhnout mu noční vejšlap. Byl pro. Řekl, že se na mě těší, že jsem jeho sluníčko. Byl to děvkař a křivák. Večer jsme se sešli.“

„Co jste dělala celé odpoledne?“

„Nudila jsem se. Šla jsem do kina na Kon Tiki, já mám strašně ráda moře a palmy. Pak jsem si koupila chleba a sýr, hodila jsem to do síťovky, že si nákup nechám u Artholda, abych to netahala s sebou. A v sedm, když zavřel krám, jsem byla u něj.“

„Šli jste hned, nebo jste se ještě zdrželi?“

„Nešli jsme hned. Arthold mi pak ještě řekl, abych si vybrala v lednici, co chci, tak jsem si vzala nějaké věci k jídlu a dala je taky do síťky, že si je pak v noci odnesu.“

„A jeli jste do Grinzingu. Tramvají?“

„Arthold byl škrob. Říkal, že nespěcháme, tak jsme jeli tramvají.“i~

„Kde jste byli?“

„Ani vám to přesně neřeknu. Ve dvou výčepech jsme si dali po skleničce, ve třetím jsme si sedli a vypili flašku.“

„Litrovou?“

„Ne, sedmičku.“

„Takže jste nebyli namazaní?“

„Copak se může někdo namazat po litříku vína?“

„Vy jste vypili každý láhev?“

„Jasně. Měli jsme žízeň, jedli jsme k tomu ančovičky.“

„Kdy jste skončili?“

„Asi v jedenáct. Arthold spěchal a tak jsme šli na osmatřicítku.“

„Jeli jste rovnou do krámu?“

„Zastavili jsme se ještě v kavárně na kapucína.“

„V kolik jste přišli do krámu?“

151

„Přesně vám to nepovím, ale nebylo ještě dvanáct. Hansi vytáhl.roletu, šli jsme dovnitř a zase ji stáhl.“

„Docela?“

„Asi ne docela. Ale zamkl skleněné dveře.“

„Jak jste si to vysvětlovala?“

„Nijak. Dělal to vždycky, když jsem byla u něj.“

„Co jste dělali potom?“

„Šli jsme do skladu. Vzala jsem si síťovku s jídlem a chystala se odejít.“

„Pan Arthold s tím souhlasil?“

„Neptala jsem se ho.“

„Vy jste ale neodešla.“

„To máte pravdu. Najednou totiž někdo zaklepal na roletu a Hansi mi řekl, abych šla otevřít, že to je možná policajt, viděl v krámě světlo a tak se jde podívat. Vstala jsem, já jsem si totiž předtím sedla na stůl a Hansi seděl proti mně na base piva, šla jsem a vytáhla roletu. Stál tam docela cizí chlap a dí

val se na mě jako na zjevení.“

„Kdo to byl?“ zeptal se inspektor Matula.

„Jakživ jsem ho neviděla.“

„Jak vypadal?“

„Chlap. Měl nejmíň sto osmdesát. Asi třicet let. Měl na sobě skotský kabát z velbloudí srsti s kapucí. Jak má vevnitř kostkovanou podšívku.“

„Co řekl, když vás viděl?“

„Ani slovo. Máchl rukou, odstrčil mě stranou a šel rovnou dozadu do skladu. Stáhla jsem roletu jen do poloviny, myslela jsem si, že hned zas půjde. Pak jsem se vrátila do skladu a zase jsem se posadila na ten stůl.“

„Co dělal ten chlap?“

„Když jsem tam přišla, tak jen stál nad Hansim, ten ,totiž pořád seděl na bedně s pivem. Když jsem vešla, ták si mě nejdřív prohlížel. Pak řekl Hansimu, co jako bude s těma penězma, kdy je dostane.“

„O jaké peníze šlo?“

„Nemám ponětí. Arthold asi tomu člověku něco dlužil.“

,;Co mu řekl Johann Arthold?“

„Řekl, že žádné peníze nemá.“

„Byla to pravda?“

„Měl nějaké drobné, ale dohromady to nebyla ani stovka. Proto jsme odešli z Grinzingu.“

„Jak se choval ten mladík ve skotském plášti?“

„Hrozně. Strašně. Udělal něco příšerného. Nejdřív dlouho stál a nenávistně hleděl na Artholda. Pak sáhl do kapsy, vytáhl nějaké železo, to jsem ještě nevěděla přesně, co to je, a začal mlátit Hansiho do hlavy. Ten se hned po první ráně svalil a zůstal ležet na zemi. Ze spánku mu tekla krev.“

„Jak jste se zachovala vy?“

„Nemohla jsem se ani hnout. Bylo to hrozné. Seděla jsem dva.metry od něho. A ten chlap na mě houkl, abych Artholda obrátila na záda.“

„Poslechla jste?“

„Co jsem měla dělat?“

„Viděla jste, že je Arthold v bezvědomí?“

„Já nevím, co jsem viděla. Byla jsem strašně vyplašená atak jsem vstala a poslechla. Obrátila jsem ho na záda a viděla jsem, že má rozbitou hlavu.“

„Co udělal ten chlap?“

„Prohledal ho, ale našel jen pár drobných. Měl vztek. Tvářil se jako pomatený. Houkl na mě, abych přinesla nůž. Běžela jsem do krámu, vzala tam první nůž, který ležel na pultu s uzeninami a přinesla ho do skladu.“

„Co udělal, když jste mu ho podala?“ „Chtěl Artholdovi proříznout hrdlo.“

„Říkáte chtěl, Arthold měl proříznuté hrdlo.“

„Jenže ne tímhle nožem. Ten byl moc tupý a tak mě ten člověk vyhnal znovu do krámu, abych sehnala ostřejší. Šla jsem a přinesla nářezový nůž. Tím mu pak prořízl hrdlo.“

152

Věcně popsala bestiální vraždu pro peníze. Bylo jí třiadvacet let, nebyla sice bůhvíjaká kráska, ale měla milý obličej a tmavé jiskřivé oči, vypadala jako křehké stvoření. Mluvila však, jako by vyprávě

la obsah kriminálního filmu, který včera viděla. Byla tak cynická nebo bezcitná? Dokázala zapomenout na hrůzu, kterou prožila?

„Pak mi podal oba nože,“ pokračovala v líčení vraždy, „a nařídil mi, abych je pořádně pod vodovodem umyla. Tak jsem to udělala, hodila jsem do síťky s jídlem ještě i ručník, do něhož si utřel ruce a chystala jsem se odejít.“

„Nesnažil se vás zadržet?“ zeptal se inspektor Matula.

„Ne. Akorát na mě zařval, abych ani necekla, nebo mě podřízne jako jeho.“

„Co udělal s tím železem?“

„Umyl ho pod vodovodem.“

„Jak vypadala ta věc?“

„Takový trochu zahnutý kus železa.“

„Sebral ho ve skladu nebo si ho přinesl?“

„Měl ho v kapse.“

„To znamená, že se na vraždu chystal.“

„Možná.“

„Jak byla ta věc velká?“

„Asi třicet centimetrů.“

Inspektor Matula ji vyslechl. Nechal ji vyprávět. Nepřerušoval ji zbytečnými otázkami. Zřejmě chtěl u ní vzbudit pocit jistoty. Věřila mu? Byla tak hloupá a domnívala se, že zkušený detektiv nepostřehl nepravděpodobné skutečnosti v jejím vyprávění? Adrienna Eckhardtová popsala vraha dost podrobně, vídenští policisté prošetřovali všechny lahůdkářovy přátele i náhodné známé z nočních podniků, zatím však bezvýsledně. Vysoký elegantní mladík mezi nimi nebyl. Zámečníci z technického oddělení policejního ředitelství vyrobili podle popisu Eckhardtové železný vražedný předmět, připomínající cosi, čemu autoklempíři říkají babka. Inspektor Matula znovu Eckhardtovou vyslýchal a ona měla pocit, že se jen chce ujistit, že neměla s vraždou nic společného, naopak: i ona byla přece v nebezpečí.

A právě tady byl rozpor v logice příběhu. Neznámá dívka se stane bezděčnou svědkyní hnusné vraždy, ale vrah ji nechá klidně odejít. Neváhal ubít lahůdkáře jen proto, že mu nemohl vrátit půjčku, ale současně se vraždou navždy zbavil možnosti, že peníze vůbec dostane zpátky. Navíc se vystavil nebezpečí, že ho dívka bude přinejmenším vydírat: Jedná jako hloupý Honza v loutkovém divadýlku, nařídí jí, aby umyla „nádobí“ a pošle ji domů. Ani se nezeptá, jak se jmenuje, ani netuší, kde bydlí.

Jedná jako vymyšlený hlupák. Skoro nic nebylo na této historce pravděpodobné, ale inspektor Matula trpělivě pokračoval.. Na úterý ráno 25. listopadu nařídil rekonstrukci činu.

Adrienu Eckhardtovou přivezli krátce po desáté a ona zahrála svou roli na scéně Artholdova lahůdkářství přesně podle scénáře, který předtím nadiktovala do protokolu. Ani v nejmenším se nezmýlila, ani jednou nezaváhala. Na první pohled vypadal průběh vraždy pravděpodobně. Jen motiv scházel.

Věřitelé přece neutloukají své neplatící dlužníky dvoukilovým železem, které pro jistotu nosí s sebou v kapse!

Eckhardtové rodina nebyla příliš důvěryhodná a Adriennin otec byl jedním z těch, kteří se cítí jako ryba na suchu, když svléknou vojenskou uniformu. Dovedou rozkazovat, naučili se řvát na podřízené, nedovedou pracovat. Ale alibi měl Adriennin otec stoprocentní.

Třiadvacetiletá Adrienna neměla tušení, že existují nějaká morální pravidla a tak poletovala životem jako kos, hledající žížaly. Když našla někoho, kdo jí zaplatil večeři, tak jedla. Když byl někdo ochoten objednat jí láhev vína, tak ji vypila. Když neměla kde spát, sbalila prvního chlapa s volnou postelí. Z každého muže se za každých okolností snažila vytáhnout aspoň stovku nebo dvě. Jistě se policistům nepodařilo vyslechnout všechny její milence, ale těch pár posledních, kteří přicházeli v úvahu, mělo spolehlivé alibi. Mimochodem, ani jeden z nich neměl důvod, proč by lahůdkáři z Alserstrasse 7 půjčoval peníze.

Poletuška Adrienna měla vždycky hluboko do kapsy. Inspektorovi strážmistři brzo zjistili, že dlužila kdekomu. Také její rodina se topila v dluzích. Podle toho, co o ní řekly kamarádky, možná konku

153

rentky nebo kolegyně posedávající v nočních podnicích, žila na dluh a nad poměry. Dokázala si půj

čit třeba pět šilinků na polívku. Dluhy nevracela.

„Byl bych rád, slečno Eckhardtová, kdybyste se snažila vysvětlit, z čeho jste byla živa,“ řekl inspektor při dalším výslechu. Tvářila se udiveně, jako by nerozuměla, ale pak lehkomyslným tónem prohlásila:

„Z čeho? Vydělala jsem si.“

„Jak?“

„To je snad moje věc.“

„Ale ty potraviny jste měla od Artholda.“

„Dal mi je.“

„Nejsme si tak jisti. Podle mého názoru jste je sebrala v krámě po vraždě. Chléb i sýry, o nichž jste tvrdila, že jste si je koupila už odpoledne a uložila je v síťovce v lahůdkářství, jsou také z Artholdova krámu. Jak to tedy doopravdy bylo? A kam zmizel Artholdův briliantový prsten?“

„Ten mi dal ten chlap!“ vykřikla bez rozmyšlení.

„Který chlap?“

„No, ten …“

„Vrah?“

„Ano..

„Proč vám ho dal?“

„Nevím. Svlékl mu ho z prstu a dal mi ho. Taky všechny peníze, co měl Hansi po kapsách mi dal.“

„Byl to přece jeho věřitel! Proč si je nenechal? Vždyť ho podle vašeho tvrzení zavraždil kvůli nezaplacené půjčce. Proč by dával peníze právě vám.“

„Zeptejte se ho na to.“

„Zatím jsme ho nenašli.“

„Co je mi do toho?“

„Dost! Vy jste si ho totiž vymyslela. Ten muž neexistuje, ta železná věc, co ho s ní praštil do hlavy, také neexistuje. Ve spisech máme výpověď svědka, který viděl, že jste 21. listopadu v šest večer vy

šla z bytu se síťovkou, ale neměla jste v ní bochník chleba ani sýry, jak jste nám tvrdila, ale mlýnek na maso ledabyle zabalený v novinách, takže z balíčku trčela klika. Soudní znalci považují za pravděpodobné, že rány do hlavy zavražděného mohly být způsobeny právě mlýnkem na maso standardního provedení. Vy jste zavraždila a oloupila Johanna Artholda!“

Stála jak solný sloup. Hleděla do prázdna. Paže jí visely bezvládně podél těla. Inspektor ji chvíli pozoroval. Pak se rozhodl pro běžnou psychologickou fintu. Neřekl ani slovo, na nic se neptal, dal znamení strážnému, aby podezřelou odvedl do cely. Nechal ji mezi čtyřmi stěnami do pozdního odpoledne. Pak ji znovu nechal předvést. Sotva se zavřely za strážným dveře, Adrienna Eckhardtová se přiznala. Protokolární zápis má datum 4. prosince 1952.

„Zabila jsem ho a udělala jsem to docela sama.“

„Takže žádný vysoký, štíhlý muž ve skotském kabátu,“ řekl inspektor Matula.

„Nikdo tam nebyl. Jen já a on. Chtěla jsem to udělat už dávno. Přede dvěma roky.“

„Proč jste ho chtěla zabít? Co vám udělal?“

„Byl to sprosťák, zacházel s ženami jako s dobytkem. Nenáviděla jsem ho z celé své duše. Hnusil se mi.“

„Proč jste se s ním přesto stýkala?“

„Co mi zbývalo? Nemohla jsem si moc vybírat.“

„Ve vašem věku?“

„Co vy o tom víte.“

„Proč jste odešla z práce? Mohla jste si přece vydělávat na živobytí poctivou prací.“

„Jako robot. Vstát, najíst se, pracovat, pomilovat se, usnout a pořád dokola jako automat. Nesnesla bych takový kolotoč. Bylo mi z toho někdy nanic. A pak jsem ho dlouho neviděla a najednou jsem ho potkala v Café Filmhof. Šel mi na nervy s těmi svými oslintanými řečmi. Mlel pořád totéž, jako blbec. Zvedal se mi z něj žaludek. Nemohla jsem snést pomyšlení, že takový prasák může. všechno jen proto, že k němu báby chodí pro šunku a pro sýry a já nemůžu nic a kolikrát mám hlad. Mohla jsem se zalknout nenávistí.“

154

„Ale přesto jste s .ním šla.“

„To mě taky štvalo. Neměla jsem co dělat, neměla jsem žádný plán, neměla jsem žádnou schůzku, ani přítele nebo přítelkyni jsem neměla. Připadala jsem si strašně opuštěná, tak jsem mu slíbila, že se u něj zastavím.“

„Kdy to bylo?“

„Jednadvacátého. V poledne, když stáhl roletu.“

„A tam jste se domluvili na večer.“

„Jo, tam jsme se domluvili na noční tah. Ale to jsem ještě nevěděla, že to chci udělat. Když otevřel v půl druhé krám, musela jsem vypadnout. Pak jsem chodila celé odpoledne po ulicích a všechno se ve mně vařilo. Vrátila jsem se do svého pokoje. Domácí byla někde venku. V kuchyni jsem jí sebrala mlýnek na maso, zabalila ho do starých novin Kronen Zeitung, dala ho do síťovky a šla jsem.“

„Kde jste se měli sejít?“ zeptal se inspektor Matula.

„U něj. V krámě. Po zavření.“

„Nosila jste ten mlýnek s sebou po Vídni?“

„Ne. Položila jsem si síťovku ve skladišti do kouta. Řekla jsem mu, že tam mám nákup na zítra.“ .

„Potom jste vyjeli do Grinzingu?“

„Ne, ještě ne. Když zavřel krám, tak jsme se … no, tak jsme se ještě chvilku zdrželi.“

Ani při přiznání tak odporné vraždy nebyla vzrušena. Vyprávěla o ní ledabylým tónem, jako třeba truhlář, vyprávějící při večeři o tom, že dnes sklížil další stůl. Přitom musela dávat pozor na každé slovo, ani jednou se totiž ve vyprávění nezmýlila. Změna byla pouze v osobách. Všechno, co předtím svedla na neznámého krasavce ve skotském plášti, teď přiznávala sobě. Věcně, bez vzrušení, ale také bez omluvy, jen jako by se předtím přeřekla. Nezdálo se, že má strach. Brala to přiznání jako další epizodu svého života, probíhajícího jaksi bez její účasti. Osud jí vedl ruku, ona za nic nemůže.

„Potom jsem šla umýt ty nože.“

„Udělala jste to pečlivě. Nenašli jsme na nich žádné stopy. Ale proč jste ho vůbec ještě podřezávala, když už bylo vlastně po něm?“

„Aby to vypadalo, že tam byl lupič. Nože jsem dala přesně tam, kde jsem je předtím vzala.“

„Jak to bylo s penězi?“

„Prohledala jsem mu kapsy. Chtěla jsem najít lístky od tramvaje a přitom jsem našla dvě padesátišilinkové bankovky a jednu dvacku. Tak jsem si je vzala. Vlastně mi patřily. Nedal mi ani šilink. Pak jsem mu stáhla z prstu prstýnek.“

„Kde ho máte?“

„Hodila jsem ho do kanálu.“

„Neříkejte! To vám máme věřit?“

„Jistě.“

„A co pokladna?“

„Byly tam jenom drobné.“

„Kolik jste dala celkem dohromady?“

„Nestálo to ani za řeč, asi dvě stě padesát.“

„A zboží?“

„Nebylo toho taky moc. Chtěla jsem, aby to vypadalo jako loupež.“

Ještě se snažila otevřít přenosnou ocelovou kasičku, ale nenašla k ní klíč. Vyzkoušela všechny, které visely vzadu u dveří do skladu, ale ani jeden se k zámku nehodil. Tak se ještě jednou rozhlédla po místnosti, zhasla, povytáhla roletu jen tak vysoko, aby se protáhla ven a šla domů.

„Do kterého kanálu jste zahodila ten briliantový prstýnek?“

„Přesně vám to neřeknu, ale bylo to v Langegasse.“ „Tak nám ho ukážete, viďte?“

„Jestli ho najdu.“

„A kdypak jste tam byla? Nešla jste rovnou domů?“

„Hodila jsem ho tam druhý den ráno. Tedy dopoledne.“ Při.výsleších Adrienny Eckhardtové byl většinou přítomen šéf kriminálního oddělení dr. Franz Heger. Přiznání však na něj ani na zkušeného inspektora Matulu neudělalo nejlepší dojem. Stále totiž scházel přesvědčivý motiv. Navíc: žádná z žen, kterých se vyptávali a s nimiž se Arthold stýkal, nehovořila ani o brutálnosti svého milence, ani o perverzitě nebo aspoň o hrubosti. To byl jeden ze zásadních rozporů. Druhé neodhalené tajemství

155

bylo zmizení prstýnku. V kanálu, který jim Eckhardtová ukázala, ani v jiných v celé ulici, se nic nenašlo. Její výpověď‘ měla ještě logickou trhlinu. Holka, která vraždila pro pár šilinků, zadlužená u většiny svých známých, by nevyhodila prsten s briliantem, který mohla prodat za tisícovku, možná dvě. Kam ho mohla schovat?

Hledali, ale nenašli nic a ona trvala na tom, že šperk hodila do kanálu. Poslali pro ni a znovu se jí na prsten s briliantem zeptali.

„Já jsem na něm chtěla peníze. Neměla jsem ani floka, on mi byl dlužen. Měl mi je dát dobrovolně a když ne, tak jsem si je musela vzít.“

„Tak jste se rozhodla pro ten strojek na maso?“ zeptal se dvorní rada Heger.

„No.

„Jakou kořist jste čekala?“

„Kořist? Copak jsem zvíře? Asi tak tisícovku nebo dvě.“

„Trváte tedy na své výpovědi?“ zeptal se inspektor Matula.

„Samozřejmě. Je to tak, jak jsem vám řekla.“

Zdaleka to nebylo všechno a inspektor stále ještě nemohl spis předat prokurátorovi, aby vypracoval žalobu. Nezbývalo nic jiného než pustit se znovu do ověřování známých okolností. Nevedlo však stejně k ničemu novému.

Pak připravila vyšetřovatelům překvapení opět Adrienna Eckhardtová. Ve středu 4. března 1953 ji předvedli do kanceláře inspektora Matuly a ona diktovala do protokolu:

„Rozhodla jsem se, že vám řeknu pravdu. Nezavraždila jsem Johanna Artholda. I když jsem byla při tom.“

„Kdo ho tedy zabil?“ zeptal se inspektor Matula, který už se při vyšetřování tohoto případu odnau

čil divit.

„Byl to ten muž ve skotském plášti.“

„To už jsme slyšeli, slečno.“

„Jenomže teď uslyšíte celou pravdu. Já přece nebudu nikoho krýt! Ani jeho.“

„Řekněte nám jeho jméno!“

„Constantin Bertini.“

„Ital?“

„Ano, pane inspektore, Ital.“

„Kdo to je?“

„Můj milenec a otec mého dítěte. Jsem totiž v jiném stavu.“ „Kde bydlí?“

„To bohužel nevím.“

„Aha!“

„Nenapadlo mě zeptat se ho na to. Je to snad důležité? Pro mne ne.“

„Kde jste se setkali?“

„V jednom nočním lokále.“

„Jméno toho podniku.“

„To už přesně nevím.“

„Aha.“

„Proč říkáte pořád aha? Jako byste mi nevěřil. Říkám pravdu.“

„Jenomže ta vaše pravda není pravděpodobná, slečno. Tvrdíte, že budete mít s nějakým Taliánem dítě a ani nevíte, kde bydlí! Kde jste se scházeli, jak jste se seznámili, kde je teď?“ vysypal ze sebe netrpělivě.

„Přišel pro mě ke stolu a šli jsme tančit.“

„Ptal jsem se vás, kde to bylo!“

„V tom podniku, co jsme se seznámili.“

„Dál.“

„Pak jsme se scházeli v kavárně na Mariahilferstrasse.

Můžu vám ji ukázat. Je šikmo proti Gerngrossovi, proti tomu obchodnímu domu. On ho zavraždil.

Já jsem jen byla u toho.“

„Chcete říci, že jste se zločinu vůbec nezúčastnila?“

„Já nevím, jak to myslíte. Umyla jsem ty nože a uklidila je. Myslíte si, že je to zločin?“

156

Inspektor zachoval klid. Nenapadlo ho, že by podezřelá mohla být za tak vážných okolností ještě drzá. Byla to snad zase nová taktická finta prohnaného děvčete?

„Co dělal ten váš Bertini?“ zeptal se inspektor.

„Jednou mi nabídl zajímavý obchod. Říkal, že jsem vyškolená zdravotní sestra, tak bych pracovala ve svém oboru. Svěřil se mi, že obchoduje s drogami.“

„Co si to zase vymýšlíte? Jakými drogami?“

„Hledal zákazníky na morfium. Řekl mi, že bych si mohla vydělat slušné peníze. Tak jsem se zeptala Artholda.“

„Co vám na to řekl?“ ‚

„Nejdřív, že si to musí rozmyslet. Druhý den, že si vezme dvě krabičky. Tak jsem jim smluvila schůzku.“

„Kde se měli sejít?“

„U něj v krámě.“

„Kdy?“

„Jednou v noci, po jedenácté.“

„Jak by je zaplatil, když neměl peníze?“ zeptal se inspektor.

„Měl platit, až je prodá.“

„Ten váš Bertini ho přece vůbec neznal, cožpak mu věřil?“

„Znal mě.“

„Viděla jste ty krabičky?“

„Jistě. Byla jsem u toho.“

„Jak vypadaly?“

„Normálně. Znala jsem je z nemocnice, kam jsme chodily na praxi.“

„Zaplatil mu Arthold za dodávku?“

„Ne. A Bertini mi teď byl dlužen provizi. Tak jsme se dohodli na tom tahu v Grinzingu.“

„Kdo s kým?“

„Já s Bertinim. Měla jsem s Artholdem hodně pít a pak s ním přijít do krámu.“

„A Bertini?“

„Měl tam přijít kolem půlnoci pro peníze.“

„Říkala jste, že přišel.“

„Jo. Přišel. Začali se hádat, pak mu Bertini vrazil jednu pod zuby a nakonec ho utloukl. To víte, Talián! Mají strašný temperament!“

Bylo to nepodařené vystoupení a nová varianta vysvětlení zločinu byla křečovitě vymyšlená a na první poslech nepravděpodobná. Nařídili gynekologickou prohlídku zajištěné a ukázalo se, že aspoň v jednom případě říká pravdu. Adrienna Eckhardtová byla těhotná. Všechno ostatní po zralém uvážení zařadili do říše pohádek. Ačkoliv pátrali všemi možnými způsoby, včetně mezinárodní kartotéky Interpolu, muže jménem Constantin Bertini, nikdo neznal. V posledním roce nikdo s dokumenty na toto jméno nepřekročil rakouské hranice. Prodej morfia ve známém balení, určeném pro lékárny; nebyl možný. Podle platného opiového zákona podléhaly všechny deriváty opia, tedy i morfium, přísné registraci, v žádné vídeňské lékárně nechyběla ani krabička.

V oddělení kartotéky evidovaných dali dohromady slušnou kolekci fotografií mužů, podobných Bertiniho popisu, ale Eckhardtová nepoznala ani na jedné svého milence a údajného otce jejího dítěte.

Inspektor Matula ji přitom pozoroval a zjistil, že nemá o odhalení skutečného pachatele zájem, vždyť se na některé fotografe ani nepodívala. Bylo zřejmé, že si vraha Bertiniho vymyslela a pro jistotu ho ještě označila za svého milence.

Tak přišli ke slovu psychiatři. Měli vyslovit svůj soud o nadmíru vyvinutých fabulačních schopnostech podezřelé. Bylo zřejmé, že jde o nadanou lhářku, která svým výmyslům věří, ne však o osobu duševně natolik labilní, aby. jí nebylo možné přiznat odpovědnost za její činy.

Přivezli ji z vyšetřovací vazby do vězení zemského soudu, státní žalobce vypracoval obžalobu pro úkladnou loupežnou vraždu. Soudci a porotci neměli těžkou práci. Přímé důkazy sice scházely, zato bylo k dispozici zmatené, odvolané a znovu obnovené přiznání obžalované a tak porota rozhodla, že obžalovaná je vinna v plném rozsahu prokurátorova návrhu a soudce přečetl Adrieně Eckhardtové 25.

157

března 1953 rozsudek: doživotní vězení, v den výročí zločinu pobyt v temnici a každého čtvrt roku tvrdé lůžko jako zostření trestu.

Obhájce obžalované podal odvolání k vyšší instanci a Nejvyšší soud zmírnil trest na dvacet let vě

zení. Adrienna Eckhardtová zmizela za bránou věznice a s ní i tajemství záhadného Itala Constantina Bertiniho, skutečného či vysněného milence a skutečného či domnělého vraha vídeňského lahůdkáře Johanna Artholda a skutečného či vysněného otce dítěte nenapravitelné lhářky Adrienny Eckhardtové.

158

44 případ

PŘÍPAD PODIVNĚ LÁSKY

Sekretářka Karin Arhibová přišla v pondělí 20. ledna 1964 do práce v 9.30. Odemkla dveře kanceláře na římské ulici via Lazio číslo 9, v předsíni si svlékla kabát, trochu se upravila před zrcadlem a vešla do šéfovy kanceláře. Farúk Surbagi ležel na podlaze, kolem něj velká hnědá skvrna. Krev se vpila do zeleného koberce.

Nevytočila číslo římské policejní ústředny hned, chvíli jí trvalo, než znovu popadla dech. Pak otevřela okno. V místnosti nebyl dobrý vzduch a jí se zvedal žaludek.

„Můj šéf je mrtvý,“ říkala později do telefonu. „Někdo ho zabil. Já nevím kdy. Byla jsem o víkendu na venkově; teď jsem přišla do práce a našla jsem ho na zemi.“

„Uklidněte se, prosím,“ radil jí hlas v telefonu. „Řekněte mi svoje jméno, jméno vašeho šéfa a přesnou adresu.“ . „Jmenuji se Karin Arhibová, jsem sekretářka pana Farúka Surbagiho, volám z jeho kanceláře v čísle 9 via Lazio.“ „Vy jste Italka, signora?“

„Ne, pane, Egypťanka.“

„A váš šéf?“

„Také Egypťan.“

„Za chvilku jsme u vás,“ řekl mužský hlas v telefonu, ale subtilní sekretářce připadalo těch patnáct dvacet minut jako věčnost. Nejdřív stála u psacího stolu a snažila se dívat jinam. Pak se k němu obrá

tila zády. Šla k oknu a pozorovala ruch na ulici. Nakonec vyšla do předsíně a chodila sem a tam. Tři kroky a zase tři zpět. Až se konečně ozval zvonek a objevil se kriminální komisař doktor Ingravallo, jeden z nejzkušenějších vyšetřovatelů římského oddělení vražd.

„Tak si piš, Ciano,“ houkl nevrle na svého asistenta. „Pondělí 20. ledna 1964, 10.25, zdejší adresa, mrtvý leží na podlaze pokryté zeleným kobercem, v poloze natažené, lehce skrčené nohy, obličejem k zemi, máš to? Obraťte ho, Patrinelli. Ale, ale to je hrůza! Tak tohle je ošklivá vražda, vážení pánové, ten nedostal jenom tři kulky do hlavy, ale navíc ještě pořádnou dávku silné žíraviny do obličeje.“

Komisař Ingravallo pocházel ze Sicílie. Dobře věděl, ca znamená smrt zastřelením a navíc ještě znetvoření obličeje. Pomsta, žárlivost, vendetta rodinného klanu, ale především: vitriol či jiná žíravina je typicky ženská zbraň.

„Stýkal se váš šéf s ženami, s dívkami?“ zeptal se komisař sekretářky.

Karin Arhibová se trpce usmála.

„Ano. Stýkal. Dá se to tak říci. S ženami, s dívkami. Všechny mu nadbíhaly, všechny se mu vnucovaly. Můj šéf byl velmi hezký a velmi bohatý. Neznám žádnou ženu, které by se nelíbil.“

„Ale některá z nich ho musela nenávidět,“ řekl komisař. „Nebo měl jiného nepřítele?“

„O nikom nevím,“ řekla sekretářka nepřesvědčivě, ‚ ale komisař jen mávl rukou, dal ještě pokyn technikům, kteří se hned pustili do práce a začal, jako všichni ostatní kriminalisté na celém světě, hledat stopy tragické přítomnosti v minulosti zavražděného. Naproti přes chodbu bydlela dámská krejčová Lorenziová.

„Slyšely jsme něco jako výstřely, pane komisaři,“ řekla. „Byla u mně :zákaznice, signora Elvíra Volpiová, zkoušela jsem jí tuhlety šaty. A ještě jsme si dělaly legraci, že se ti teroristi roztahujou všude. Via Lazio bývala taková klidná ulice!“

„Vzpomněla byste si, signoro Lorenziová, v kolik hodin jste slyšely ty výstřely a kolik jich bylo?“

„V kolik? Mohlo být asi tak tři čtvrtě na šest. Ale kolik bylo výstřelů? Možná dva tři. Nepočítaly jsme je. Vůbec nás nenapadlo, že se u nás v domě vraždí. Je to hrůza, pane komisaři, Řím je už plný Sicilanů, uvidíte, že ta mafie nás všechny zahubí.“

O patro níž bydlela Isabella Leparelliová. Byla sama doma, když se to stalo.

„Všude bylo ticho. Šla, jsem se pomodlit do ložnice. Já tam mám takový maličký oltáříček. Jestli chcete, pojďte se podívat, pane komisaři. Klečím, odříkávám otčenáš a najednou prásk, prásk, zrovna nad hlavou. Říkám si, proboha, co to tam nahoře dělají. Takové rány! A pak ještě bečela nějaká ženská. Já jsem se nastěhovala do druhého patra, pane komisaři, abych nemusela po schodech, ale klid tady není. Ráno v pět popeláři a teď se tu ještě střílí.“

„Kdypak to bylo, paní Leparelliová?“

159

„V sobotu večer.“

„V kolik hodin?“

„Modlím se v šest. Každý den stejně. Úplně stejně. Můžu se zpozdit nebo předběhnout nejvíc o čtvrt hodiny, někdy o dvacet minut.“

Domovník slyšel rychlé kroky na schodišti, ale víc nevěděl. Ostatní nájemníci buď ještě nebyli doma anebo už odjeli na víkend. Moc nového se komisař nedozvěděl, ale vyšetřování obyčejně začíná skládáním malých střípků. V bytě zavražděného v luxusní římské čtvrti Parioli to už bylo lepší, dokonce o mnoho lepší a přinejmenším překvapivé. Otevřeli dveře a po prvním pohledu věděli, kdo byl Farúk Surbagi.

Scéna z Tisíce a jedné noci. Orientální nádhera. Vzácné. koberce, tepané lucerničky, perletí vyklá

daný nábytek. Na každém možném místě divany, pohovky, gauče a lehátka a snad stovka pohozených polštářů a polštářků. černé se zlatem a jiné stříbrné. Rudé s vyšitými květinami a dlouhé válce, potažené zeleným atlasem. Kožené s vyzlaceným vzorem. Sfinga ze slonoviny, jezdecký bičík se zlacenou rukojetí, vůně myrhy a santálového dřeva. Na oknech těžké sametové závěsy. Majitel bytu byl silný kuřák, bylo to cítit z nevětraného ovzduší.

Oblékárna měla stěny ze zrcadel a zářivkové osvětlení. Ve skříních ve zdi měl Farúk Surbagi sto osmdesát obleků z nejlepších pánských salónů v Londýně, Vídni a Paříži. Dvě stovky pečlivě vyžehlených košil, na dva tisíce vázanek. Šest ložnic a čtyři královsky zařízené koupelny.

;,Prosím vás, kdo vlastně byl ten Surbagi?“ zeptal se komisař správce domu.

„Nevím to přesně, pane komisaři, ale myslím, že má nějaké továrny, stavební firmu. Hodně peněz, pane, to je vidět. Jeho otec byl ministrem financí egyptského krále Farúka.“

„Jak vypadal?“

„Jako princ.“

„Kolik mu vlastně bylo?“

„Pětadvacet.“

„Chodily k němu ženy?“

„Průvod žen, pane komisaři. Tady byl každou noc Silvestr. Mladý pán nemusel šetřit a taky nešetřil.

Dostal jsem od něj hodinky. Podívejte se, krásné, co?“

Farúk Surbagi byl urostlý, snědý, černovlasý, zřejmě hezký mladý muž, který podle pitevního protokolu zemřel násilnou smrtí zastřelením. Tři kulky ráže 7,65 milimetrů mu provrtaly hlavu, jedna z nich prolétla levým spánkem a zůstala v mozkovně, čtvrtá kulka vězela v páteři. Všechny střely byly vypáleny z větší vzdálenosti. Vražedná zbraň se nenašla. Mrtvý se počítal mezi římských horních deset tisíc, žil v soustavných radovánkách, kterým se v té době říkalo dolce vita sladký život.

Pro žádného kriminalistu není snadné ani příjemné vyšetřovat násilnou smrt někoho, kdo patřil ke společenské smetánce. Zvlášť ne v Římě, kde si prominenti drží obyčejné lidi hezky daleko od těla, kde stačí jediný telefonát a snaživý kriminalista půjde od zítřka vybírat pokuty za rychlou jízdu. Komisař Ingravallo byl doktor práv a tak ho mnozí řadili spíš mezi soudní zaměstnance než mezi civilní policejní úředníky. Ale ani to mu nebylo nic platné. Jakmile se začal vyptávat, zavírali mu dveře před nosem. Tak musel nasadit na stopu playboye Farúka celý štáb vyšetřovatelů. Ti měli v životopisu pohledného mladíka najít příčinu jeho násilné smrti. Jako všichni profesionálové, začali s rekonstrukcí posledních hodin jeho života. Před očima špatně placených kriminalistů se otvíral pohled do světa netušených možností a směšných starostí.

V osm hodin dvacet, kdy už většina lidí byla v práci, telefonoval Farúk svému příteli, že si během dne přijede pro svůj rollsroyce, který nechal včera v noci před jeho bytem. Víc pil, tak se dal odvézt domů taxíkem.

O hodinu později se sešel v salónku hotelu Ambassador s obchodními přáteli, mezi nimiž byl také ministr Saúdské Arábie Alí Reza. V deset hodin.dopoledne se vrátil do svého bytu ve čtvrti Parioli, převlékl se a znovu osprchoval, nasedl do svého stříbřitě šedého mercedesu, aby se v deset patnáct sešel s vedoucím zahraničního oddělení italské Národní banky.

Deset minut po dvanácté odjel mercedesem ke svému příteli do via Tamaro, kde před domem číslo 12 stál jeho rollsroyce. Přesedl, mercedes nechal stát u chodníku, cestou vyzvedl arabského ministra a jeho manželku v hotelu a odjel s nimi do proslaveného lokálu prominentů „Café de Paris“ na via

160

Veneto. Tam s nimi poobědval. Ve čtrnáct hodin všichni nasedli do rollsroyce a Farúk Surbagi je odvezl na římské letiště Leonarda da Vinciho, vzdálené 35 kilometrů od středu města.

V pět hodin odpoledne byl už zase ve svém bytě. Převlékl se do jednoho ze svých sto osmdesáti obleků, tmavého mohérového, v němž ho v pondělí ráno našla sekretářka Karin Arhibová v kanceláři mrtvého.

Spolupracovníci komisaře Ingravalla pracovali spolehlivě. Zjistili, že se Farúk Surbagi setkal v malé odlehlé kavárně dvacet minut po sedmnácté hodině s bývalým konzulem Egyptské arabské republiky Mustafou Demerdašem. Nepodařilo se však zjistit, o čem jednali. V půl sedmé pak přijel do via Lazio a vešel do domu číslo 9, kde měl své kanceláře. Tam na něj buď čekal, anebo za ním pozdě

ji přišel vrah. Byl to muž nebo to byla žena?

V pestrém životě Farúka Surbagiho hrály ženy prim. Nebylo divu, že se kolem atraktivního, exoticky vyhlížejícího mladého muže, oplývajícího bohatstvím, ale také významnými společenskými styky, rojily ženy a dívky. Která by nestála o to, usednout vedle pětadvacetiletého elegána do jeho rollsroyce nebo sportovního jaguára a přijmout jeho pozvání na večeři do nejdražší restaurace věčného Říma. Zval je k sobě do bytu, zařízeného jako harém, jezdil s nimi do Alp nebo na řecký ostrov Mykonos, kde si pronajal na sezónu vilu ve skalách nad přístavem.

Kdyby to přirovnání neznělo tak hrubě, dalo by se říci, že sbíral dívčí skalpy, jako jiný tácky od piva. Netajil se před přáteli, že je to pro něj jen zábava a do jisté doby žádné z nich nesliboval ani man

želství, ani věčnou lásku. Většinou se s milenkami rozloučil po kratší či delší době šekem, diskrétně zasunutým do obálky. Nestěžovaly si. Prožily hezkých pár dní ve vysněném ráji, kde ani hodně velké peníze nehrají žádnou roli.

Komisař Ingravallo se neprobíral Farúkovými milostnými dobrodružstvími bez vážného záměru.

Co když právě některá z jeho odložených milenek nebyla spokojena s šekem na rozloučenou, co když se jí rozchod hluboce dotkl, co když dostala vztek, šla do drogérie, koupila si kyselinu na čištění toaletních mís a vychrstla ji včerejšímu milenci rovnou mezi oči. Pak ho ještě pro jistotu provrtala několika kulkami revolveru Walther 7,65 mm.

Pozval k výslechu všechny, které jeho pomocníci objevili. Byla to paráda krásy a půvabu, jaká se hned tak nesejde na nějakém policejním ředitelství, tím méně na oddělení pro vyšetřování vražd. Na přehlídce krásek se objevily dívky přešlapující kolem filmu, ale i nadějné herečky, fotomodelky pó

zující na obálkách časopisů pro pány, dcerušky z dobrých rodin, přepychové děvky pro horních deset tisíc s vlastním dvousedadlovým Ferrari, i zralé ženy se sametovýma očima plnýma porozumění.

Alexandra Panarová, hvězdička z římských ateliérů Cineme cittá, krásná, leč hrající jen role paní, nesu vám psaní, štíhlá blondýna s očima jak sušené švestky, se hned po prvních otázkách zhroutila.

Museli ji křísit vodou.

„Proboha, kdybych to tušila! Do smrti nejdelší si to budu vyčítat. Měli jsme schůzku, on nešel, já jsem dostala vztek, k mému stolku si přisedl hrabě Raimondo Orsini, tak jsem s ním jela na večeři.

Kdyby byl Žožo se mnou, nikdy by se mu to nemohlo stát. Já bych se o něj postarala. Přitom toho uslintaného Orsiniho nemůžu vystát.“

„Měla jste na něj vztek, že nepřišel?“

„Měla.“

„Nenáviděla jste ho?“

„Ale, komisaři, co si to myslíte! Já jsem ho měla ráda! Nikdy bych mu nemohla ublížit, byl na mne hodný.“

„A kde jste byla tu noc?“

„Právě s tím hnusným Orsinim. Co jsem měla dělat, když si ke mně přisedl?“

Patricia de Blancová byla hraběnka, dokonce teprve dvacetiletá. Proslavila se v televizním programu stanice RAI jako moderátorka velmi populárního cyklického pořadu Musichjere což byla vlastně hitparáda. Měla nádherné tmavé vlasy a výrazná prsa. Během výslechu plakala, až si po tvářích rozmazala nalíčení kolem očí.

„Měli jsme se brát, pane komisaři. Určitě by si mě vzal, jenže já jsem ještě nebyla rozvedená. Prožili jsme spolu nádherné chvíle v Asuánu, jednou mne vzal s sebou i do Paříže. Na ten večer, kdy se to stalo …“

„Osmnáctého ledna,“ doplnil její výpověď komisař Ingravallo.

161

„Měli jsme jít spolu na ples na brazilskou ambasádu. Strašně jsem se těšila, ale on nepřišel.:‘

Dvěma ženám slíbil na stejný večer společnost a zřejmě se mu do programu připletla třetí. Prověřili alibi Patricie de Blancové i Alexandry Panarové, které říkal Sašo. Obě byly prokazatelně v posteli s jinými muži. Ani jedna z nich nebyla podezřelá. Dokonce ani známá německá herečka, které budeme z pochopitelných důvodů říkat třeba Steinová, prohlásila do protokolu:

„Byl to fešák. Moc jsem ho měla ráda. Vlastně jsem ho uvedla do římské společnosti. Nebyl to však můj nápad. Na Farúka mne upozornila moje přítelkyně, kterou nebudu jmenovat. Chtěla se s ním za každou cenu seznámit. Byla do něj bláznivě zamilovaná. Ta pro něj chtěla udělat úplně všechno.“

„Prozraďte mi její jméno, slečno Steinová,“ žadonil komisař.

„Paní Steinová! Já už jsem se vdala. Nebylo by to vůči ní fér.“

„Uvažte, prosím, že vyšetřujeme vraždu. Říkáte, že jste ho měla ráda.“

„Všechny ho měly rády!“

„Tak byste měla pochopit, že nám musíte pomoci odhalit vraha. Jde o těžký zločin, váš milý přítel byl hnusně zavražděn.“

„Jmenuje se Claire Bebaviová.“

„Bebaviová? To jméno jsem už slyšel od jeho sekretářky,“ řekl nahlas, ale hned se zarazil a větu nedopověděl. Při výslechu mu totiž sekretářka Arhibová řekla, že ho den před osudnou nocí volala nějaká žena, on se s ní po telefonu hádal, nakonec prohlásil, že se s ní nemůže oženit, ať už to koneč

ně pochopí, a zavěsil. Když se komisař zeptal Karin Arhibové, kdo byla ta odmítnutá, odpověděla:

„Jmenuje se Claire Bebaviová.“

Pak se její jméno objevilo v protokolech potřetí. Při podrobné prohlídce bytu zavražděného našli technici kufřík a v něm asi pět set vášnivých milostných dopisů, napsaných Surbagiho milenkou Claire Bebaviovou.

Komisař Ingravallo věděl, že musí prověřit všechny ženy, které se stýkaly se zavražděným, aby se dostal na stopu vraha. Tak se pustil také do rekonstrukce životního portrétu nové postavy v dramatu, Claire Bebaviové. Nebylo nesnadné dozvědět se podrobnosti ze života krásky tak známé v římské společnosti. I ona patřila mezi oněch pomyslných horních deset tisíc, i ona byla výrazně hezká a navíc byla obdarována půvabem orientálních žen, které se odmalička učí umění, jak se zalíbit muži. Pocházela z Egypta, její manžel Jusúf Bebavi byl velmi bohatý obchodník. Měli tři děti. Jenže maminka se bláznivě zamilovala do Farúka Surbagiho a s manželem se dala rozvést.

„Jsem přesvědčen o tom, že tady někde musíme najít motiv k vraždě,“ řekl komisař Ingravallo prokurátorovi Ciampanimu.

„S těmi cizinci jsou věčné potíže,“ řekl prokurátor, „na všechno mají jiná měřítka. V Orientě milují jinak, jinak žárlí, jinak se nenávidí. Řekněte, komisaři, napadlo by u nás někoho, aby napsal pět set milostných dopisů?“

„Ale jakých, pane prokurátore! To je vodopád vášně. Psali si každý den! Bez výjimky!“

Claire Bebaviová nebyla v Římě. Když se policista zeptal správce domu, dostal vyhýbavou odpověď. „Často cestovali, ale nikdy neřekli, kam jedou.“ Pak objevili, že Claire Bebaviová je v bytě své

ho bývalého manžela ve Švýcarsku. Bydlela s ním a se svými dětmi v Lausanne na avenue de Leglantine v čísle 5. Děti vychovávala guvernantka, o vůz se staral řidič, o jídlo kuchař, o pořádek v bytě služebná. Bohatý egyptský obchodník si to mohl dovolit.

Další dějství dramatu začalo hned druhý den ráno. Komisař Ingravallo požádal švýcarskou kantonální policii o výslech Claire Bebaviové a jejího bývalého manžela. Když švýcarští kriminalisté zazvonili u dveří bytu Bebaviových, dozvěděli se od služebné, že paní a pán odletěli do Athén.

„Je to pravda, není to pravda?“ uvažoval komisař Ingravallo a jeho podřízený Cellini věcně poznamenal:

„Já bych šel a ověřil to.“

„To už jste měl dávno udělat,“ řekl komisař podrážděně přesto, že dálnopis z Lausanne přišel před několika minutami. Pak už šlo všechno ráz na ráz, Cellini zjistil, že v den vraždy, v sobotu 18. ledna, měli Bebaviovi zaknihovaný let pro dvě osoby z Ženevy do Říma.

„Ale, ale, a to říkáte jen tak Cellini?“ zvolal komisař. „To přece nebude náhoda. Kterou linkou?“

„Přílet na letiště, Leonarda da Vinciho patnáct patnáct.“ „Tři hodiny před vraždou.“

162

„Dokonce tři a půl, komisaři,“ řekl inspektor Cellini a jako ve filmu, právě v této chvíli, se otevřely dveře, do místnosti vstoupil policista a podal komisaři Ingravallovi dálnopis.

„Tak se podívejme jaké příjemné překvapení. Zpráva z Lausanne. Bývalý manžel paní Claire Bebaviové, Jusúf Bebavi, koupil 3. prosince minulého roku u obchodníka zbraněmi v Lausanne pistoli značky Walther PPK číslo 500772 ráže 7,65 mm. To je náhodička! Surbagi byl zastřelen kulkami rá

že 7,65 mm. Tak se podívejte, Cellini. Ihned požádejte athénskou policii, aby zjistila, kde ti Bebaviovi v Athénách bydlí a aby je vyslechla.“

„Já jsem si dovolil, pane komisaři … odpověď přišla před chvílí: hotel EsperiaPalace.“

„Ať tam hned pošlou kriminálku a ať se s tou egyptskou princeznou moc nemazlí. Je podezřelá z vraždy.“

V sobotu 25. ledna vstoupili do hotelové haly EsperiaPalace tři dobře oblečení muži. Nejdřív se zastavili u recepčního pultu, pak nahlédli do restaurace, vrátili se do haly, usadili se do kožených křesel a čekali. Claire Bebaviová seděla se svým bývalým manželem u večeře. Měla na sobě drahé koktejlové šaty a nápadné šperky. Jusúf Bebavi si oblékl, podle pozdějších zpráv novinářů, modrý smoking. Když dojedli a dopili, nastoupili do výtahu a vyjeli do čtvrtého patra, ke svému apartmá.

Tam už na ně čekali oni tři muži v civilu, ukázali jim bronzové policejní odznaky a požádali je, aby směli vstoupit.

„Jistě, pánové, proč ne?“ řekl Jusúf Bebavi, ale hned si uvědomil, že se ukvapil. Oni tři policisté v civilu zavřeli za sebou dveře a nevybíravým způsobem začali prohlížet místnost. Během několika minut prohledali všechno od koupelny po šatníky. V jednom z mnoha kufrů našli revolver. Netvářili se však nadšeně, prohlíželi zbraň ze všech stran, nakonec se jeden z nich zeptal:

„Kde máte vaši waltrovku?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Ale víte, pane Bebavi. Dobře to víte,“ řekl komisař Scuarto.

„Byl bych velice rád, kdybyste mi vysvětlili, oč jde,“ bránil se Jusúf Bebavi.

„Pojedete s námi na policejní komisařství. Tam se dozvíte vše potřebné. A moc vás prosím, vážení, bude lépe, když opustíme hotel jako přátelé, kteří mají namířeno někam do vinárny. Abychom zbytečně nevzbudit pozornost.“ Jusúf Bebavi se nadále choval jako sebevědomý, leč uražený cizinec, kterého policie obtěžuje nemístným zájmem. Claire Bebaviová neřekla ani slovo. Její obličej byl nehybný. Komisař Scuarto si všiml, že si nesvlékla rukavice ze safiánové kůže, v nichž odešla od veče

ře. Samozřejmě že je vyslýchali odděleně, pochopitelně že se spojili s římskou policií, odkud dostali další instrukce.

„Buďte tak laskav, pane Hebavi, řekněte nám, kde jste byl 18. ledna?“ zeptal se komisař Scuarto.

„Kde bych byl? Doma.“

„Kde doma?“

„V Lausanne.“

„Jste si jist?“

„Snad vím, kde jsem byl! Osmnáctého byla přece sobota.“

„Právě že byla sobota. Nebyl jste se svojí bývalou manželkou onu sobotu v Římě?“

„Samozřejmě že ne.“

„My jsme zjistili, pane Bebavi, něco jiného. Podívejte se: letecká společnost Alitalia, dvě místa pro let z Ženevy do Říma. Co tomu říkáte?“

„Jo, tohle! To byla jenom rezervace. Původně jsme plánovali cestu do Říma, ale pak jsme nikam neletěli. Ale proč se mě na to vyptáváte? Co je vám po tom? Co vlastně chcete?“

„Společně s našimi italskými kolegy vyšetřujeme vraždu Farúka Surbagiho, vašeho krajana, pane Bebavi. Co nám k tomu můžete říci?“

„Četl jsem o tom v novinách. Hrozné. Moji ženu to vyvedlo z míry. Pochopte, jejich vztah, její vztah k němu, a teď najednou taková tragédie.“

„Proto přijela za vámi do Lausanne?“

„Ach, jistěže ne jenom proto. Aspoň doufám. Ona byla velice nešťastná. Ona ještě je velice ne

šťastná, pánové. Je to pro ni velká rána.“ Plavovlasá Egypťanka Claire Bebaviová vypověděla ve vedlejší místnosti prakticky totéž. Kategoricky odmítla tvrzení policie, že byla v sobotu v Římě. Zdá

163

lo se, že je klidná, i když i zcela nevinní lidé mívají strach z policejního výslechu. Odpovídala věcně, chladnokrevně. Pouze se zarazila a dost .dlouho váhala, když ji řecký komisař Scuarto požádal:

„Byla byste tak laskava, madame, a sundala si rukavice?“ Svlékla jednu po druhé, ale netvářila se přitom zděšeně. Prsty měla červené, zjizvené přesně tak, jako když se někdo spálí kyselinou.

„Opařila jsem se při vaření,“ řekla.

Nic víc. Znělo to pravděpodobně, ale teprve lékař mohl s určitostí říci, co způsobilo popáleniny.

Jusúf Bebavi tvrdohlavě trval na svém.

„Říkám vám, já nevím už po kolikáté, že jsem nikdy neměl žádnou jinou pistoli. Co bych s ní dělal.

Tuhle jsem míval v Římě. V noci tam nebylo na ulicích bezpečno.“

„Tak to skončíme, pane Bebavi,“ řekl komisař Scuarto. „Ukážu vám několik dokladů, které vás přesvědčí o opaku. Snad si pak vzpomenete. Tady máte výpověď‘ obchodníka se zbraněmi v Lausanne, kde jste revolver koupil. Pak si laskavě přečtěte dálnopis švýcarské policie, která provedla ve vašem bytě v Lausanne domovní prohlídku, při níž byl zabaven nejen zásobník pistole značky Walther, ale také krabička rezervních nábojů. Co tomu říkáte, pane Bebavi?“

Chvíli váhal, hleděl do země, potom zvedl hlavu, podíval se komisaři Scuartovi přímo do očí a řekl, jako by o nic nešlo: „No tak dobře. Měl jsem ji. Ale je to už dávno. Prodal jsem ji jednou ve Stuttgartu za sto čtyřicet marek.“

„Komu jste ji prodal a kdy?“

„Jmenoval se Kramer. Bylo to vloni. Někdy. na podzim.“ „Kdo byl ten Kramer?“

„Přesně nevím. Byl to Američan.“

Jusúf Bebavi lhal. Dotazem přes centrálu Interpolu se snadno během několika hodin zjistilo, že ve Stuttgartu nikdy nežil americký státní příslušník Kramer. Když oznámili výsledek šetření vyslýchanému Bebavimu, jen pokrčil rameny. Stále byl klidný, jako by byl přesvědčen, že se mu nemůže nic stát. Mýlil se, komisař Scuarto mu předložil zatykač, přečetl mu předepsanou formuli a oznámil mu, že ho jménem zákona zatýká pro podezření z vraždy egyptského státního příslušníka, žijícího v Římě, Farúka Surbagiho. Pak ho policisté odvedli do vězení.

Jeho bývalá manželka se vrátila do hotelového apartmá, zatím proti ní policisté neměli dost důkazů.

Hledali však ve dne v .noci. V Římě rozeslal komisař Ingravallo své spolupracovníky do hotelových recepcí. Vybavil je fotografiemi Claire Bebaviové a doufal, že i některý z hotelových zaměstnanců pozná. Ingravallovi šlo v této fázi vyšetřování už jen o jediné: dokázat, že Bebaviová a její manžel skutečně byli v inkriminované době v Římě, že přiletěli linkou letecké společnosti Alitalia, že tedy neměli pro večer, kdy došlo k vraždě, alibi. Byla to mravenčí kriminalistická práce, ale setkala se s úspěchem. Recepční z hotelu La Residenza si vzpomněl.

„Byla to krásná žena, měla v sobě něco tajemného,“ rozplýval se při vzpomínce na blondýnu se snědou pletí a jiskrnýma očima. „Jakživ jsem neviděl tak pěknou ženskou. Jak nádherně chodila. Ona se nesla jak princezna.“

„Bydlela u vás?“

„Na dvě stě dvanáctce.“

„Kdy? Ale přesně.“

„Podívám se do deníku. Osmnáctého.“ „Zapsala se jako Claire Bebaviová?“

„Ne, pane inspektore! Kdepak. Ta se jmenovala jinak. Gabriella Chorbialová.“

„Říkáte Gabriella Chorbialová? Byla sama?“

„Ne, pane inspektore. Přijela se svým manželem taxíkem. Vzali si dvě stě dvanáctku, šli nahoru, ale večer zaplatili a odešli. Ještě jsem si říkal, proč chodí na hotel, když jsou manželé.“

„V kolik odešli?“

„Někdy po sedmé večer. Možná až v půl osmé.“

„V půl osmé večer? Oni v hotelu vůbec nespali?“

„V noci ne.“

„Nevšiml jste si něčeho neobvyklého?“

„Jako na ní?“

„Třeba na ní.“

„Asi se s ním nepohodla. Měla uplakané oči. Zdálo se mi, že se pohádali. Nemluvila s ním.“

„Ještě něco?“

164

„Na jedné ruce měla obvaz.“

Komisař Ingravallo se blížil k cíli. Teď už věřil, že se mu podaří dokázat, že bývalí manželé byli v době vraždy v Římě, že tedy mohli zavraždit Farúka Surbagiho. Ukázalo se, že ani jeden, ani druhý nemluví pravdu. Služebná z Lausanne nevěděla o tom, že by se její paní opařila při vaření, naopak, prohlásila, že ji nikdy v životě neviděla pracovat v kuchyni. Řecká policie dostala z Říma pokyn, aby podezřelou pro jistotu zavřeli za mříže. Později pak, 17. dubna, když už bylo podezření z vraždy zřejmé, převezli oba obviněné z Athén do Říma. Jusúf Bebavi se dostal do samotky ve vězení Regina Coeli a jeho bývalá manželka Claire do ženské věznice Rebibbia.

Oba vyšetřovaní stále ještě zapírali, ale komisaři Ingravallovi se dařilo získávat stále další důkazy.

Farúkova sekretářka potvrdila před vyšetřujícím soudcem obsah Farúkova rozhovoru s Claire Bebaviovou, v němž jí jasně řekl, že se s ní neožení, aby už na něj nenaléhala. Claire Bebaviová tuto okolnost popřela. Trvala na tom, že do Říma z Lausanne netelefonovala. Mezinárodní ústředna však potvrdila, že z Lausanne spojovali římské telefonní číslo 74 35 27, což bylo číslo Surbagiho kanceláře.

Také Jusúf Bebavi stále tvrdil, že nemá s vraždou nic společného, neměl přece vůbec žádný důvod, aby se Surbagimu mstil. S manželkou se kvůli němu sice rozvedl, ale to byla vyřešená záležitost. Mezi nimi byl konec, jemu už dávno bylo lhostejné, co jeho bývalá manželka dělá. Po určité době se k němu sama vrátila, prosila ho 0 odpuštění. Neměl důvod k vraždě soka, který na celé čáře prohrál.

Existují zločinci se silnými nervy; donekonečna vydrží opakovat stejné nepravdivé tvrzení a nedají se zmýlit ani po dlouhých hodinách únavných křížových výslechů. Jusúf Bebam byl zřejmě jedním z nich. A tak se komisař Ingravallo domluvil s vyšetřujícím soudcem. Rozhodli se pro jinou vyzkou

šenou taktiku: nechali pracovat čas a po několika týdnech samovazby bez jediného výslechu, Jusúf Bebavi ztratil nervy, vstal a začal jako na lesy vykřikovat:

„Dejte mi už pokoj! Proboha, dejte mi pokoj! Já to už nevydržím. Řeknu vám pravdu. Moje bývalá manželka Farúka Surbagiho zavraždila.“

Komisař Ingravallo byl v tuto chvíli přesvědčen, že konečně vyhrál. Udělal jediné, co udělat mohl, dal si přiznání podepsat a předložil ho Claire Bebaviové.

„Ne, to není pravda! Lže! Ten darebák lže, aby se zachránil. On ho zastřelil. Viděla jsem to na vlastní oči!“ Státní žalobce dr. Giuseppe Ciampani byl už netrpělivý.

Případ, který pobouřil římskou veřejnost zejména proto, že šlo o cizince a navíc orientálce, se podle jeho názoru táhl už zbytečně dlouho. Sešel se proto s komisařem Ingravallem, aby si vyslechl jeho referát předtím, než se pustí do sestavování žaloby.

„Není pravda, pane státní návladní, že odřekli zaknihovaný let. Přiletěli letadlem společnosti Alitalia z Ženevy do Říma …“

„Který den to bylo, pane komisaři?“

„V den vraždy. V sobotu osmnáctého. Jeden z nich musel mít v tašce pistoli značky Walther. Mohli ji také mít v zavazadle. Před letištěm nasedli do taxíku číslo 1533 a dali se odvézt k hotelu La Residenza. Svědectví taxíkáře je ve spisech.“

„Pronajali si pokoj?“

„Ne hned, pane prokurátore. Dvoulůžkový pokoj totiž nebyl volný. A tak si nechali kufr v taxíku a objeli s ním některé další hotely v nejbližším okolí. Když zjistili, že jsou všechny pokoje obsazené, vrátili se do La Residenza a nechali si dát do jednolůžkového pokoje přistýlku.“

„Šli spát? Nebo co dělali do večera?“

„Podle svědectví recepčního přišli hned poté dolů do haly, sedli si do restaurace, Jusúf si objednal čaj, Claire telefonovala z hotelové telefonní budky.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Asi v půl šesté. Přibližně o hodinu později vyšli z hotelu směrem k via Veneto. Farúkova kancelář ve via Lazio je od hotelu La Residenza vzdálená jen padesát metrů.“

„Snažili se ubytovat co nejblíž!“

„Zřejmě. Tyto okolnosti jsme si ověřili, a konečně výpovědi obou se až sem shodují. Ty další se však rozcházejí. Jusúf •‘ V roce 1964 ještě nebyly na letištích rentgenové kontroly zavazadel, ani GeigerMiillerovy detektory, signálem označující kovové předměty v kapsách cestujících (pozn. aut.).

Bebavi tvrdí, že jeho bývalá manželka chtěla jít za Farúkem do jeho kanceláře. Vymlouval jí to, protože věděl, proč tam chce jít. Prý to chtěla definitivně skončit. Jenže netušil jak. Když se nedala

165

přemluvit, doprovodil ji jenom ke vchodu do domu. Nahoru šla sama. On se zatím vrátil na via Veneto, kde se procházel. Vrátila se snad za deset minut za čtvrt hodiny, byla velice rozrušená, přitiskla se k němu a pošeptala mu doslova: zastřelila jsem ho! Farúk je mrtev.“

„Co udělal, když mu to řekla?“

„Nic. Odešli spolu do hotelu. Tam prý mu ukázala vražednou zbraň. Byla to jeho pistole.“

„Jak vysvětlil, že ji měla u sebe?“

„Jednoduše. Prý mu ji ukradla. Nevěděl, že ji má. Když se dozvěděl, že zastřelila Farúka jeho pistolí, zděsil se a řekl jí, že teď je podezřelý z vraždy on a rozhodl, že oba musí co nejrychleji zmizet z Říma. A to je vlastně všechno. Jenže, teď se podívejte, pane prokurátore, na výpověď Claire Bebaviové: „Šla jsem za Farúkem,“ vypověděla do protokolu. „Chtěla jsem ho poprosit, aby mne konečně nechal na pokoji, aby mi pořád netelefonoval, neposílal mi vzkazy a návrhy na schůzku. Mému man

želovi, teda mému bývalému manželovi, s kterým jsem zase žila, jsem neřekla, kam jdu, myslím, že jsem mu řekla, že jdu na zkoušku do módního salónu. Když jsem přišla před dveře Farúkovy kancelá

ře, zjistila jsem, že jsou zamčeny. Čekala jsem na chodbě, věděla jsem, že musí každou chvilku přijít.

Zatelefonovala jsem mu totiž z hotelu, že pro něj mám důležitou zprávu. Za pět za deset minut se objevil. Šli jsme dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře, ale ne na patentní zámek, takže šly zvenčí otevřít. Farúk se mě hned na chodbě ptal, co že jsem tak vážná. Když jsme přišli dovnitř, posadili jsme se na gauč. Přitiskl se ke mně a řekl mi, abych povídala, co mu chci. Nevěděla jsem jak a kde začít.

Objal mne. Něžně, velice něžně, tak jak on to dovedl. V té chvíli se rozletěly dveře a objevil se Jusúf.

Sledoval mě. Oči mu plály nenávistí, křičel na mne: Ty děvko proradná, tak tys šla na zkoušku do módního salónu …?! Zvedl ruku, jako by mne chtěl uhodit. Farúk vyskočil, chtěl mne bránit. Rozehnal se a uhodil Jusúfa pěstí do obličeje. Dostala jsem strach, utekla jsem do koupelny a zavřela jsem se tam. Bála jsem se svého muže, určitě by mě zbil. Poslouchala jsem za dveřmi, co se děje. Chvíli bylo ticho. Naprosté ticho. Neozývaly se žádné hlasy, jako by v pokoji nikdo nebyl. Pak jsem uslyšela výstřely a začala jsem křičet. .

Otevřela jsem, vyběhla jsem ven, chtěla jsem utéci na chodbu, ale vtom přiběhl můj manžel. Cosi mi vylil na ruku. Neměla jsem ponětí, co to je, jen jsem cítila, jak hrozně mě to pálí. Strašně jsem se polekala, vyběhla jsem o pár pater výš, teprve nahoře jsem se vzpamatovala a pomalu jsem odešla po schodech dolů a ven. Manžel na mne čekal před domem na chodníku. Neřekl, co udělal, ale řekl mi, že si musím uvědomit, že v tom jedeme oba, já jsem stejně podezřelá jako on, okamžitě musíme pryč.

Ani jsem nevěděla, co vlastně dělám, uklidnila jsem se teprve, když jsme seděli ve vlaku do Neapole.

Uvědomila jsem si, co se stalo a vrhla jsem se na něj. Začala jsem ho políčkovat. Poprvé ve svém životě jsem ho začala bít. Křičela jsem a poškrábala jsem mu obličej.“

Claire Bebaviová sice vylíčila tragické události barvitě a pravděpodobně, pro zkušeného kriminalistu ne však dost přesvědčivě. Mohlo jít o pomstu žárlivého manžela. Farúk musel zaplatit životem za to, že podváděl Claire Bebaviovou s jinými ženami. Slíbil jí manželství a slib nedodržel. Rozvedla se zbytečně a snad proto, že ji k bývalému manželovi vázaly především děti, vrátila se k němu. Pak ale byla vražda Farúka Surbagiho zbytečná a nezdůvodněná.

Z psychologického hlediska byla pravděpodobnější druhá úvaha. Farúka_ zavraždil Jusúf Bebavi, protože ho k smrti nenáviděl. Ten nafoukaný playboy mu nejdřív odvedl ženu. Ta se kvůli němu rozvedla, opustila rodinu i děti, ale pak si ji nechtěl vzít, jak slíbil, proto se uražena vrátila. Jusúf Bebavi byl spokojen. Byť pokořen, nakonec přece jen vyhrál. Potom však zjistil, že jeho žena znovu šla za Farúkem, vtrhl do kanceláře; spatřil Claire s nenáviděným sokem na gauči a bez rozmyslu střílel.

Tato verze byla pravděpodobnější také z technického hlediska. Balističtí odborníci se shodli na tom, že ty čtyři rány byly dobře mířené. Vystřelil někdo, kdo se ve střelbě vyznal. Claire Bebaviová střílet neuměla. Proti této úvaze bylo však možné namítnout, že znetvoření obličeje kyselinou je ryze ženský zločin. A tak se nabízela jediná možnost: kombinace. Ti dva spáchali vraždu společně.

Římský justiční palác stojí na nábřeží Tibery. Soudní líčení proti rozvedeným manželům Bebaviovým zahájil státní návladní Ciampani v pondělí 25. ledna 1965 za předsednictví soudce Da Bua pře

čtením obžaloby.

„Oba obžalovaní spáchali zločin společně, i když měl každý z nich jiný motiv k vraždě. Oba se rozhodli, že Farúk Surbagi musí zemřít, chtěli se mu pomstít. Jusúf za ponížení, že mu odvedl ženu a jeho dětem matku, ona za to, že ji opustil a nevybíravým způsobem jí řekl, že se s ní neožení. Obžalo

166

vaná měla dostatečně silný motiv k činu. Zhrzená, zklamaná žena, která se kvůli milenci rozhodne podstoupit martyrium rozvodového řízení, si najednou uvědomí, jak hluboce ji pokořil.

Ona se rozhodla pro vraždu, ona se chtěla pomstít. Ona šla do Farúkovy kanceláře. Její bývalý manžel Jusúf čekal na schodišti. Nechala mu pootevřené dveře. Začala se s nenáviděným Farúkem bavit, aby odvrátila jeho pozornost. Pak se do místnosti protáhl Jusúf Bebavi, soka několika dobře mířenými ranami zastřelil. Claire z hluboké nenávisti milenci vychrstla do obličeje lahvičku kyseliny sírové, aby definitivně znetvořila onu hezkou tvář, kterou kdysi tolik milovala. Nepozorováni vyšli z domu a vydali se do Athén. Společně spáchaná vražda znovu pevně stmelila jejich manželský svazek.

Chtěl bych ještě zdůraznit, že šlo o předem plánovanou a pečlivě připravenou, chladnokrevně provedenou vraždu z nenávisti, ze msty. Museli o ní uvažovat dlouho předtím. Jusúf Bebavi koupil celých šest týdnů před činem vražednou zbraň a Claire Bebaviová si opatřila v drogérii kyselinu několik dní před cestou do Říma.

Vážený pane předsedo, vážení porotci, výpovědi obou obžalovaných nejsou pravdivé. Jeden svádí vinu na druhého, jako by se na vraždě nedomluvili. Bebaviovi žili i po rozvodu a zejména v poslední době opět spolu jako muž a žena. Jako milenci si cestou do Athén pronajali v Neapoli v hotelu Royal sice dvoulůžkový pokoj, podle svědectví pokojské však spali spolu na jedné posteli, druhá zůstala nerozestlaná. I toto je svědectvím o skutečnosti, že plánovali násilnou smrt Farúka Surbagiho společně, že ho také společně zavraždili. Sotva by se totiž té noci po vraždě milovali, kdyby, jak oba tvrdí, jeden nevěděl o úmyslu druhého, kdyby beden druhému vraždu , zazlíval.

Dvanáct let žila Claire Bebaviová se svým manželem ve šťastném manželství. Obžaloba ukáže vysoce váženému soudnímu dvoru i pánům porotcům, co vedlo k tragédii zámožných manželů, žijících až do té doby v pohodě. Hledejme společně důvody a souvislosti, proč se z čestných lidí stali vrazi.“

Nebyla to záštiplná obžaloba. Doktor Ciampani přistupoval k řízení s porozuměním a jak se zdálo s opravdovou snahou najít a vysvětlit pohnutky k tak odpornému činu. První předstoupila před porotu Claire Bebaviová.

„Kdy jste se seznámila s Farúkem Šurbagim?“ zeptal‘se předseda senátu Da Bua.

„V červenci 1961 v Ženevě. Přesně jednadvacátého,“ odpověděla Claire Bebaviová věcně.

„Mohla byste nám říci, jak k tomu došlo? Za jakých okolností?“

„Bydleli jsme v Ženevě v hotelu du Rhóne. Stála jsem v hale u pultu recepčního, objednávala jsem letenku do Paříže na příští den. Najednou se vedle mne objevil náš starý rodinný přítel Sobi Surbagi .

. .“

„Řekněte, prosím, kdo je Sobi Surbagi.“

„Bývalý ministr financí egyptského krále Farúka.“ „Děkuji. Pokračujte, prosím.“

„Seznámil mne se svým synem. S Farúkem Šurbagim.“ „Líbil se vám?“ zeptal se státní návladní Ciampani. „Na první pohled jsem se do něj zamilovala.“

„Mohla byste nám říci, co vás na něm tak upoutalo?“ „Byl jiný než můj manžel.“

„Také byl mladší,“ řekl předseda senátu.

„Ne o moc. Jen o čtyři roky. Můj manžel byl vždycky realista. Zabýval se obchody, neměl smysl pro romantiku. Farúk byl romantik, dokázal se nadchnout pro neuvěřitelné nesmysly. Nikdy nemluvil o obchodech, byl vždycky milý, vtipný, nikoho nedokázal zarmoutit. Všichni ho měli rádi.“ „Jak se choval, když jste se seznámili?“

„Jako každý jiný. Jen se mi díval do očí takovým pohledem, že psem se nemohla pohnout z místa.

Očaroval mne. A později mi řekl, že se do mne zamiloval hned v prvních vteřinách, kdy na mne pohlédl. Líbily se mu moje oči, moje světlé vlasy. Bylo to něco tak krásného a tak nečekaného, že jsem přestala myslet.“

„V soudních spisech jsou policejní protokoly o vaší společné cestě,“ řekl státní návladní Ciampani.

„Objednávala jsem letenku do Paříže, ale Surbagiovi se téhož dne chystali do Paříže vozem. Nabídli mi místo. ,jeli jen oni dva, otec a syn.“

„A vy jste nabídku přijala.“

„Ne hned. Nejdřív jsem odmítla, ale pak jsem si to rozmyslela. Jeli jsme ve třech a bydleli jsme v jednom hotelu.“ „Vy jste však ten hotel předčasně opustila. Můžete soudu říci proč?“

167

„Když jsme druhý den po večeři šli nahoru do svých pokojů, začal být Farúk dotěrný. Později zaklepal na dveře mého pokoje právě ve chvíli, když jsem se svlékala. Chtěl dovnitř.“

„Otevřela jste mu?“

„Ne.“

„A co jste udělala?“

„Řekla jsem mu, aby šel do svého pokoje. Řekla jsem mu to za zavřenými dveřmi. Ráno jsem si po snídani sbalila kufry a odjela jsem.“

„Obžalovaná Bebaviová; my máme jiné informace,“ řekl předseda senátu, „a svědek, strýc Farúka Surbagiho, který shodou okolností bydlel ve stejném hotelu, je připraven potvrdit své svědectví před porotou pod přísahou. Tvrdí, že jste právě onu noc, o níž hovoříme, strávila s Farúkem až do rána.“

„To není pravda! To je lež! Jak může tvrdit něco takového!“

Nechali ji vydechnout. Vytáhla z kapsy široké sukně kapesník a otřela si slzy. Pak zaútočil státní návladní přímo. „Kdy tedy došlo k prvnímu intimnímu styku mezi vámi a Farúkem Surbagim? Když jste s ním cestovala do Kolína nad Rýnem?“

„Ano.“

„Jak k tomu došlo.“

„Byla jsem v té době velice nešťastná. Můj domov je v Egyptě a můj muž přerušil všechny styky s naší vlastí. Odstěhovali jsme se do Lausanne. Pro mne a pro moje děti bylo Švýcarsko studená, nepříjemná země. Neměli jsme přátele, prostě byla to cizina. Byla jsem nešťastná. Také proto, že se ke mně manžel choval dost hrubě. Zůstal mi jedině Farúk. Utěšoval mne, radil mi, když u nás docházelo stále častěji k hádkám, dodával mi odvahu.“

„Ptali jsme se vás na něco jiného, obžalovaná Bebaviová,“ řekl státní návladní.

„Já vím. Chtěla jsem jen vysvětlit, proč to všechno … Dobře. Farúk se chystal na cestu do Kolína a řekl mi, abych jela s ním, že přijdu na jiné myšlenky. Musím vám ještě říci, že už několikrát předtím, ale pak ještě během cesty, mi říkal, že by se chtěl se mnou oženit. Věděl, že moje manželství není šťastné. Říkal: rozveď se, zlatíčko, pak se vezmeme. Přijeli jsme do Kolína, hotely byly obsazeny, dostali jsme jediný dvoulůžkový pokoj.“

„A tam k tomu došlo?“ zeptal se předseda senátu zbytečně. „Ano.“

„Jak pokračovala vaše známost dál?“ „Podruhé jsme se sešli v Římě.“

„Kdy?•

„Asi za čtrnáct dní.“

„Došlo mezi vámi také k intimnímu styku?“

„Ano.“

„Kde?“

„Bydleli jsme v hotelu Capriccio.“

Prokurátor Ciampani vypadal jako dobrosrdečný strýc a také tak mluvil. Jeho otázky byly však stále záludnější, dokonce odbočovaly od předmětu žaloby. Bylo zřejmé, že se snaží obžalovanou před porotci zdiskreditovat. Švýcaři jsou lidé uzavření a ne příliš rozverní, pro cizince není snadné získat zde opravdové přátele. A tak se v Lausanne stala důvěrnicí Claire Bebaviové majitelka malého obchodu s módním zbožím Guimetová. Prokurátor ji předvolal jako svědkyni obžaloby a snažil se vymáčknout z ní co nejvíc podrobností o jisté události z roku 1962.

„Byl bych rád, paní Guimetová, kdybyste před pány porotci mohla zopakovat svoji výpověď před vyšetřujícím soudcem o událostech na milánské klinice.“

„Paní Bebaviová byla na cestách a v Miláně musela do nemocnice, kde jí operovali slepé střevo.“

„Vy jste byla u toho, paní svědkyně?“ zeptal se obhájce Claire Bebaviové profesor Giuseppe Sotgin.

„Jistěže ne. Co bych dělala v milánské nemocnici?“ „Odkud tedy víte, co se tam stalo?“

„Vyprávěla mi to paní Bebaviová.“

„Jde o tuto epizodu,“ vysvětloval státní návladní Ciampani. „Krátce po operaci, když obžalovanou na pokoji navštívil její milenec Farúk Surbagi, sváděla ho k jistému způsobu intimního styku. Je to tak, paní svědkyně?“

„Nebudu o tom vypovídat před veřejností,“ řekla žena rozhodně.

168

Prokurátor kývl, požádal předsedu senátu, aby dal vyklidit soudní síň, za dvacet minut líčení pokra

čovalo s vyloučením veřejnosti, ale porotci se nedozvěděli nic podstatného. Majitelka obchodu módními novinkami Guimetová jen znovu opakovala, co jí prý svěřila sama Claire Bebaviová, že svedla svého milence jen pár dní po operaci slepého střeva v nemocničním pokoji. Obžalovaná toto tvrzení bezvýhradně popřela a předseda trestního senátu se měl zeptat, ale nezeptal prokurátora, k čemu to neprokázané tvrzení vlastně mělo sloužit. Chtěl ukázat obžalovanou jako ženu sexuálně nenasytnou?

Z dopisů, předložených soudu žalobcem, vyplývalo, že se Claire a Farúk měli opravdu velice rádi.

Prokurátor Ciampani vybral z víc než pěti set dopisů šestnáct a z nich pořídil výpis citátů s čísly 1 až 16. Obsahují běžná vyznání lásky a některá možná méně obvyklá, oba Egypťané užívají některých u nás nezvyklých výrazů, aby partnera ujistili o hloubce svých citů, v několika je písemné ujištění, že se Farúk s Claire ožení, jakmile se ona rozvede.

„Mohla byste nám říci, paní Guimetová, proč se obžalovaná rozvedla, ale nevdala se za Surbagiho?“

„Nedůvěřovala mu.“ „V jakém smyslu?“

„Věděla, že se stýká i s jinými ženami.“ „Proč se tedy rozváděla?“

„Snad proto, že jí v dané chvíli nic jiného nezbývalo. Když se o její nevěře dozvěděl manžel, zachoval se jako Arab. Nevěrnou ženu zbil, svůdci přísahal pomstu, prohlásil, že ho zabije, cizoložnici podle muslimských zásad zapudil, což se v arabském pojetí manželství rovnalo rozvodu od stolu a lo

že.“

„Dobře, ale proč se neprovdala, když byla volná?“ „Neměla k tomu dost odvahy. Bála se toho rozhodnutí. Chodila za mnou a ptala se na radu. Co jsem jí měla říci? Orientálci jsou přece docela jiní než my. A tak bloudila od jednoho k druhému, nedokázala opustit děti, ale také nechtěla žít v rodině, kde s ní manžel jednal jako s děvkou.“

„Zůstali spolu po rozvodu?“

„Bydlela s ním, jedla i spala s ním a přitom chodila za milencem. Nic rozumného z toho nemohlo vzejít. Ani jeden z nich to nemohl nervově vydržet.“

„Jaký měla vztah ke svým dětem, paní Guimetová?“ zeptal se státní žalobce.

„Myslím, že je neměla ráda. Nechovala se k nim pěkně. Pan Bebavi se jim věnoval, jak mohl. A přitom on měl daleko méně času než ona. Pan Bebavi byl velice pilný a velmi zaměstnaný obchodník.“

Tuto okolnost potvrdila při výslechu osmnáctého dne procesu také služebná Bebaviových.

„Někdy jsem si myslela, že jí děti jsou na obtíž. Neslyšely od ní vlídného slova,“ prohlásila. „Jednala s nimi panovačně, někdy snad ještě hůř než se mnou. A mohu vám říci, že se mnou někdy jednala jako s otrokyní. Nechci je pomlouvat, ale jejich názory na morálku jsou přinejmenším svérázné.“

Před trestním senátem defilovali svědci a svými výpověďmi pomáhali dotvořit obraz podivné lásky Claire Bebaviové a jejího milence Farúka. Vášnivý vztah se všemi orientálními atributy se u Farúka, stále obletovaného ženami, pomalu ale jistě měnil ve všední sexuální poměr. Nejhorší na tom bylo, že si to Claiře zpočátku neuvědomovala, později to odmítala vzít na vědomí.

V prvních týdnech jejich poměru ji krásný Farúk zbožňoval a demonstroval svou lásku třeba tím, že líbal zem, na níž předtím spočinula Claiřina noha. žadonil o jediný polibek a sliboval jí za něj modré z nebe. Při každé příležitosti jí posílal květiny, snad každý týden od něj dostávala cenné dárky. Pak se jeho vášeň pomalu, ale jistě měnila v povinnou něhu, jeho zájem o milenku opadl. Dlouho si toho nevšimla, a když si to uvědomila, cítila se podvedena, pokořena ve své ženské hrdosti.

Odhodlala se o milence bojovat. Neměla šanci, ale nechtěla si to přiznat. Stále častěji upadala do hysterie, prohlubující ještě víc její nejistotu. Přijela za Farúkem do Londýna, kde měl obchodní jednání. Z letiště se dala odvézt rovnou do hotelu Savoy, kde bydlel. Čekala v hale. Když se objevil, doprovázen dvěma hezkými dívkami, přede všemi se na něj vrhla, zpolíčkovala ho, až mu rozbila brýle, společensky znemožnila jeho i sebe. Měl vztek, začal ji nenávidět. Ale ona nebyla schopna připustit si, že prohrála. Vztek je špatný rádce, žárlivost je ještě nebezpečnější. Seděli spolu v Římě v nočním baru. Kolem jejich stolku prošla dívka, usmála se na Farúka, pozdravili se, dívka se na okamžik zastavila a podala mu ruku. Claire Bebaviová vstala a vychrstla dívce do obličeje skleničku červeného vína. S ostudou museli opustit lokál. Roztržka se stále rychleji prohlubovala.

169

V září 1963 jí přestal psát horoucí milostné dopisy. O měsíc později si našel novou milenku. Jmenovala se Patricia de Blancová, bylo jí dvacet, pracovala v římském studiu italské televize, byla pů

vabná a na svůj věk zkušená. Claire Bebaviová nejdřív zuřila, později se rozhodla, že bude o svou lásku se sokyní bojovat. Měla si uvědomit, že nátlakem nic nedocílí. Až do té chvíle se zdráhala vdát se za svého milence, i když ji o to prosil. Teď ho chtěla ke sňatku donutit. Dala mu na vybranou: buď ona nebo ta holka z televize. Prohrála. Farúk Surbagi požádal o ruku Patricii de Blancovou. Pak se historie velké lásky opakovala.

„Farúk mne požádal, abych se stala jeho ženou,“ vypověděla Patricia de Blancová před trestním senátem. „Kdy to .bylo, signorina?“ zeptal se předseda senátu. „Někdy před vánoci. V polovině prosince.“

„Co jste mu odpověděla?“

„Že si ho vezmu.“

„Domluvili jste se na termínu svatby?“

„Ne. Nešlo to. Nebyla jsem ještě rozvedená.“

„Promiňte, nevěděl jsem, že jste vdaná.“

„Už dva roky. Ale podvádí mne.“

„Věděla jste o Farúkově poměru s Claire Bebaviovou?“ „Něco mi říkal, ale nezajímalo mne to.

Farúk byl můj. Věděla jsem to a žádná jiná neměla šanci.“

Když se Claiře Bebaviová dozvěděla o Patricii de Blancové, rozhodla se dát svému milenci nůž na krk. Zatelefonovala mu z bytu v Lausanne do jeho římské kanceláře, že trvá na svatbě a on vyslovil osudnou větu, která byla pověstnou kapkou do plné sklenice:

„Nemohu se s tebou oženit! Pochop to, konečně!“ Nechtěla pochopit, nemohla. Ještě víc se zatvrdila, ještě víc ho chtěla jen pro sebe. Pak vypovídala další svědkyně, která jí připomněla, že současně prohrála i svého vlastního muže.

„Slečno Hartmanová, vy jste Němka, že ano?“ zeptal se předseda senátu Da Bua.

„Ano. Z Hamburku.“ „Jaké je vaše povolání?“ „Pracuji jako vychovatelka.“

„Byla jste zaměstnána u Bebaviových?“

„Ano. Hledali slečnu k dětem, tak jsem u nich nastoupila.“ „Můžete nám říci kdy?“

„Šestého srpna 1962. A skončila jsem 30. září 1963.“ „Podle dopisů psaných vaším zaměstnavatelem Jusúfem Bebavim jste byla jeho milenkou.“

„Ano.“

„O kolik let jste mladší než váš zaměstnavatel?“

„O dvanáct.“

„Jak došlo k vašemu vztahu?“

„No; jak? Líbila jsem se mu a on mně také. Bylo to v době, kdy pán s paní nežili jako manželé. Ona měla jiného.“

„Je nám známo, že jste si často dopisovali.“

„Když byl Jo, tedy pan Bebavi, na cestách, musela jsem mu psát každý den. Prosil mne o to.“

„Máme zde dopis z 13. ledna 1964, to už jste u Bebaviových nepracovala. Pět dní před vraždou jste Jusúfovi Bebavimu psala: Milý Jo … Říkala jste mu důvěrně Jo?“

„Ano a on mně Gigi.“

… milý Jo, prosím Tě, věř mi. Chtěla bych být s Tebou porad, chtěla bych s Tebou žít a vidět Tě šťastného. Pokus se přijet co nejdřív. Dopis předložila obhajoba jako důkaz, že Jusúf Bebavi měl jiné plány než vraždu, že se chtěl oženit s Giselou Hartmanovou a začít nový život. Co o tom soudíte vy, slečno Hartmanová?“

„Milovali jsme se, pane předsedo, chtěl si mě vzít. Proč by se vystavoval zbytečnému nebezpečí a myslel na vraždu svého soka. Nechtěl dál žít se svou ženou, tak proč by vraždil jejího milence?“

„Já vám řeknu proč, slečno Hartmanová. Protože ještě stále na své ženě lpěl. Možná že je to pro vás kruté, když to přímo vyslovím, domnívám se totiž, že jeho milostný vztah s vámi byl jen takovým zá

chranným kruhem pro tonoucího.“

„Tomu nevěřím,“ zvolala svědkyně rozhořčeně. „To není pravda.“

„A já zase nevěřím tomu, že může nějaký muž milovat dvě ženy tak vroucně, že si jednu chce vzít a současně se pro tu druhou dopustí vraždy,“ řekl předseda senátu a prokurátor Ciampani dodal:

170

„Dívejme se na věci reálně, slečno. Byl přece volný, rozvedený. Vám sliboval manželství a se svou ženou spal.“

„Bylo to jinak,“ řekla Claire Bebaviová. „S Giselou měl milostný poměr. S ní spal a mě bil.“

„Jak jste se dozvěděla, že s ní spal?“

„Od svého syna. Leccos viděl.“

„Nebylo to až poté, když se dověděl o vaší nevěře?“

„Ne. Začalo to hned, když k nám nastoupila.“

„Vážený pane předsedo, páni porotci,“ začal státní návladní Cíampani obřadné. „Považuji za vhodné seznámit vás v této chvíli s názorem zavražděného Farúka Surbagiho na tehdejší situaci tohoto manželského trojúhelníku. Upozorňuji, že jde o dobu, kdy Farúk Surbagi ještě svoji milenku Claire zbožňoval a netoužil po ničem jiném, než aby s ní mohl žít. Aspoň to tvrdil. V té době jí napsal dopis, v němž jí vyložil své stanovisko i alternativy řešení. Především věděl, že ji její manžel Jusúf stále miluje, protože jí navrhl tuto variantu: žít s ním dál, on je ochoten začít s ní znovu. Kdyby se však Claire Bebaviová rozhodla odejít od manžela, přijme ji on, Farúk, s otevřenou náručí. Samozřejmě že Farúk Surbagi počítal s druhou variantou, čekal, že jeho milenka přeruší se svou rodinou veškeré styky a přestěhuje se k němu. Proč jste to neudělala, obžalovaná?“ ‚

„Kvůli dětem.“

„Bylo to doopravdy kvůli dětem?“ ptal se státní návladní. „Nebylo to proto, že vás k manželovi vá

zaly hluboké citové vztahy? Ať už jste dělala, co jste dělala, žili jste s manželem stále jako muž a žena. Zeptal se vás na to někdy váš milenec?“

„Ano.“

„Co jste mu odpověděla?“

„Že s ním spím.“

„Co na to řekl?“

„Nic. Mlčel.“

„V květnu 1963 jste se přestěhovala k Farúkovi Surbagimu do Říma. Bydlela jste s ním v jeho bytě.

Když krátce poté přiletěl do Říma i váš manžel, přestěhovala jste se k němu do hotelu. Proč?“

„Jusúf byl nemocen.“

„Řekl vám, že je nemocen. Nebyla to jen záminka?“

„Nevím.“

„Přesto jste opustila svého milence, kterému jste přísahala lásku až za hrob, žila jste pár dní se svým manželem v hotelovém pokoji a pak jste se s ním vrátila do bytu v Lausanne. Je to tak, obžalovaná?“

„Ano.“

Vraždy podnícené vášní mívají složité pozadí, psychické pohnutky vraha bývají však prosté. Zhrzená láska, bezmezná žárlivost, touha zničit nenáviděného milence. Ženy bývají zaslepené jak ve své lásce, tak v nenávisti. Vybírají si pro svůj záměr nejraději uzavřený prostor, ve většině případů prostředí důvěrně známé. V jejich arzenálu se často objeví žíravina. Chtějí zničit to, co už nemohou mít.

Nechtějí přenechat svého milence jiné. Žena vraždu obvykle připravuje dlouho a pečlivě.

Tvrzení Claire Bebaviové, že neměla se zločinem ve via Lazio nic společného, neznělo přesvědčivě. Také její útěk do koupelny, kde se údajně zavřela ze strachu, neodpovídal dané situaci. Přesto si soudci i porotci znovu vyslechli její líčení tragédie, prokurátor se jí pak zeptal:

„Řekněte nám, obžalovaná, co jste udělali s vražednou zbraní?“

„Jeli jsme do Neapole. Tam jsme si vypůjčili motorový člun. Revolver jsme měli v igelitové tašce.

Na moři jsme ji hodili do vody.“

„Zbavili jste se jenom oné vražedné zbraně?“

„Hodili jsme do moře ještě rukavice, které měl při střelbě na ruce Jusúf a zbytek nábojů.“

„Vážený pane předsedo senátu, páni porotci, toto jednání po činu je typické. Takto jednají komplici, kteří vraždu napřed připravili a pak uvážlivě za sebou zahlazují stopy. Nikdo nikoho nepřinutil k onomu tragickému činu, k zavraždění Farúka Surbagiho nedošlo náhle, oba pachatelé postupovali podle předem připraveného plánu a není vůbec vyloučené, že vedoucí osobností byla právě obžalovaná Bebaviová!“

„Já jsem to nebyla! Jusúf ho zavraždil. On sám!“ zvolala Claire Bebaviová.

171

„Zabila ho ona. Sama. Já jsem vůbec v té kanceláři nebyl,“ prohlásil Jusúf Bebavi.

„Ten zločin spáchali společně!“ tvrdil prokurátor.

Teď měli rozhodnout porotci. Nerozhodli. Po osmapadesáti dnech výslechů víc než stovky svědků se ukázalo, že se všichni snažili zbytečně. Tři členky poroty v této poslední fázi jednání prohlásily, zřejmě proto, aby se vyhnuly odpovědnosti, že nesplňují zákonem stanovené podmínky pro členství v porotě. Jedna z nich už překročila nejvyšší přípustný věk, bylo jí víc než pětašedesát, druhá neměla zákonem předepsané vzdělání, střední školu, třetí vystudovala soukromou střední školu, což se v Itálii neuznává. Všechno muselo začít znovu.

Nový proces zahájili 5. října 1965, tentokrát vyslechli 142 svědků, žalobce žádal trest 24 let vězení pro Claire Bebaviovou, 22 let pro jejího manžela Jusúfa. Žalobce Ciampani pochopil, jak účinnou taktiku obžalovaní zvolili. Jeden sváděl vinu na druhého, pro vinu jednoho ani druhého neměla obžaloba přímé důkazy. Obhájci označili možnost, že obžalovaní vraždili společně za pouhou spekulaci.

Proto žádali osvobození obžalovaných pro nedostatek důkazů. Dne 22. května 1966 vyhlásil předseda trestního senátu dr. Da Bua tento rozsudek:

„Soud vyhlašuje jménem italského lidu oba obžalované ve smyslu článku 479 trestního zákona za osvobozené pro nedostatek důkazů a nařizuje jejich okamžité propuštění.“

Porotci i soudci nebyli schopni rozhodnout, kdo z obou obžalovaných je vinen a kdo je nevinný, tak porota osvobodila oba. i vraha. Rozsudek vzbudil značnou pozornost, v novinách se objevily články o neschopnosti vyšetřujících úředníků a soudců, prokurátor Ciampani podal proti rozsudku odvolání.

Obhájci, snad povzbuzeni nenadálým úspěchem, se rovněž odvolali. Žádali, aby jejich klienti byli zproštěni viny v plném rozsahu obžaloby a ne pro nedostatek důkazů. Udělali chybu. Neodhadli správně situaci. Po zevrubném posouzení případu a čtyřhodinové poradě rozhodla vyšší instance 15.

ledna 1968, že oba obžalovaní jsou vinni, že společně zavraždili Farúka Surbagiho a odsuzují se k trestu odnětí svobody každý na dvaadvacet let.

Odsouzení znovu podali odvolání proti rozsudku, ale První trestní komora Nejvyššího soudu je 31.

října 1974 zamítla a potvrdila rozsudek. Claire a Jusúf Bebaviovi však trest nikdy nenastoupili. Včas odjeli do Egypta. Nikomu se nepodařilo zjistit jejich adresu.

172

45 případ

PŘÍPAD MLČÍCÍCH SVĚDKŮ

Cháteau Guillard stojí jen pár desítek kilometrů na sever od Paříže. Z každé strany čelen fronty vě

žička, starý ponurý park, který by potřeboval proklestit, z pravé strany konírny, a stavení, kterému by se dnes říkalo garáže, v nich dva kočáry. Jeden patřil hraběnce Madeleine Guillardové, druhý jejímu manželovi hraběti Ambroise Guillardovi. Jezdili každý ve svém, spali každý ve své ložnici, žili spíš vedle sebe než spolu. Jinak vládla ve starém zámku pohoda, navyklý klid, šedivé dny plynuly jeden za druhým, monotónní jako tikání pendlovek v zámecké hale. Rok před první světovou válkou se tento starý zámek stal jevištěm tragédie, která byla dlouhá léta považována za nerozluštitelnou záhadu.

Hraběnka Madeleine Guillardová vstala jako každý jiný den a jako každé ráno šla před snídaní pozdravit manžela. Zůstala stát v otevřených dveřích a volala o pomoc. Ležel na zakrvavené posteli.

Neodpovídal. Nehýbal se. Na prsou měl bodnou ránu. Krev už byla sedlá. Ke zranění muselo dojít už v noci.

Zavolala sluhu, ten doběhl na policejní stanici. Inspektor Trudeau přijel na kole, konstatoval, že hrabě ještě žije a poslal sluhu pro lékaře. Kolem desáté hodiny dopoledne pak přijel bryčkou vyšetřující soudce Caissier. Jeho přítomnost předepisuje francouzský trestní řád.

„Jestli paní hraběnka dovolí,“ začal opatrně, „velice by nám pomohlo, kdyby paní hraběnka mohla .

. . Prostě, schází zde něco? Byl to lupič? Ukradl něco?“

Vedla ho do vedlejší místnosti, kde měl hrabě pracovnu. Zpřeházené zásuvky, otevřená dvířka trezoru ve zdi. Obraz, který sejf ukrýval, ležel na zemi.

„Schází zde balík akcií.“

„Mohla by nám paní hraběnka říci jakých?“

„Jihoafrické Diamond Company. Společnosti pro těžbu diamantů.“

„V jaké hodnotě?“

„To vám přesně nepovím, monsieur, ale myslím, že to byl velký majetek.“

„Jsou prodejné?“

„Jistě. Kdekoliv. Nebyly označeny ani jménem ani šifrou, jak se to někdy dělá. Jsou to prakticky hotové peníze.“

„Takže loupežné přepadení, paní hraběnko!“ konstatoval vyšetřující soudce.

„Říkáteli tomu tak?“

Ambroise Guillard sice ztratil hodně krve, zranění však přežil: Za měsíc byl zpět na zámku. Vyšet

řování pokračovalo. Komorník Georges Brieux byl velký, statný chlap s červenými tvářemi, vypadal spíš jako bretaňský sedlák než jako lokaj.

„Co se dělo večer před vraždou?“ zeptal se vyšetřující soudce a hned se opravil. „Totiž, před oním pokusem o vraždu.“

„Nic zvláštního,„ řekl Georges Brieux klidně. „Pan hrabě churavěl, celý den nevstal z postele, od devíti večer hrál s panem Gérardem šachy.“

„Kdo je pan Gérard?“

„Přítel rodiny. Hudebník.“

„Jeho celé jméno?“

„Paul Gérard.“

„Chodí sem často?“

„Poslední dobou hodně často.“

„Všiml jste si něčeho podezřelého? Myslím, ten večer. Nestalo se něco mimořádného?“

„O ničem nevím.“

„Kde je váš pokoj?“

„Nahoře v podkroví.“

„Kdy jste šel spát?“

„V jedenáct hodin. Popřál jsem panu hraběti dobrou noc jako každý den, zeptal jsem se ještě, jestli si něco nepřeje, ale pan hrabě mi ani neodpověděl, jen zavrtěl ve vzduchu dlaní, jakože nic, tak byl zaujat tou partií.“

173

„Soudní lékař odhaduje, že k přepadení došlo kolem jedné hodiny po půlnoci. Co o tom soudíte vy?“

„Jestli pan vyšetřující soudce dovolí, snad by bylo nejjednodušší zeptat se pana hraběte. Sám bude nejlépe vědět …“

„Nepamatuje si nic. Spal a po vražedném útoku se zřejmě vůbec neprobral. Usnul prý asi půl hodiny před půlnocí.“

„To znamená, že pan Gérard musel odejít asi půl hodiny poté, co jsem odešel do své mansardy,“

řekl Georges Brieux spíš sám pro sebe.

„Ostatní služebnictvo bylo před půlnocí už doma?“

„Myslím, že všichni spali. Rozhodně nevím nic o tom, že by některý ze sluhů nebo podomek od koní byl ještě venku. Do hospody je tady daleko a holky z kuchyně se večer bojí ven.“ Paul Gérard byl pobledlý mladík s dlouhými tenkými prsty

profesionálních houslistů. Na otázku vyšetřujícího soudce odpověděl, že ze zámku odešel v půl dvanácté. Jinak byl nemluvný, odpovídal neochotně, jakoby mu záležitost byla trapná. Inspektor Trudeau zjistil, že šel ze zámku o půlnoci bůhvíkam. Při prohlídce jeho bytu našel dýku. Šířka ostří odpovídala šířce bodné rány. Nebylo tedy vyloučené, že šlo o vražednou zbraň.

„Můžete mi říci, pane Gérarde, proč máte doma dýku?“ zeptal se vyšetřující soudce.

„Nemohu,“ odsekl drze.

„Proč nemůžete?“ neztrácel vyšetřující soudce rozvahu. „Protože nechci.“

„Proč jste hrál ten večer s hrabětem šachy?“ „Protože jsem s ním hrál šachy skoro každý večer.“

„Kde jste byl těchto několik dní po vražedném útoku?“ „Na cestách.“

„Kde?“ „To snad je moje věc.“

„Jak myslíte. Proč jste po návratu přišel do zámku Guillard?“

„Snad je zvykem navštěvovat nemocné?“

„Jistě,“ přisvědčil vyšetřující soudce, byl však přesvědčen, že Paul Gérard přišel do zámku z onoho známého nutkání, které prý žene zločince k návratu na místo činu.

Paul Gérard byl podezřelý a tak ho zatkli, a snad proto, že neměli jiného, postavili ho před soud.

Vyšetřující soudce však neshromáždil dost důkazů o vině a státní žalobce založil obžalobu na pochybné skutečnosti, že nikdo neviděl Gérarda odcházet v noci ze zámku, mohl tedy zůstat uvnitř a spáchat zločin. Nebylo to průkazné, ale bylo to pravděpodobné. Porota nabyla přesvědčení, že je Gé

rard vinen a soudce vyslovil trest deset let žaláře. Známý a zkušený pařížský obhájce Lecoque byl bezmocný. Obžalovaný si totiž před porotci, před veřejností i před novináři v sále přitížil opakovaným tvrzením, že nikomu není nic do toho, kde strávil zbytek té noci a několik dalších dní. Odvedli ho do věznice, za pár dní mu oznámili, že“bude deportován na Ďábelský ostrov ve francouzské kolonii Cayenne.

Dva dny před odplutím lodě z marseillského přístavu přišla do pařížské kanceláře obhájce Lecoqua dáma, skrývající svůj obličej hustým závojem. Byla vysoká, korpulentní a neodbytná. Chtěla hovořit s advokátem, a nic nebyla platná vysvětlení sekretářky, že advokát nepřijímá, má naléhavou práci.

Obhájce uslyšel vzrušený rozhovor, objevil se ve dveřích a pozval neznámou do pracovny. Když odhrnula závoj, poznal, že je to hraběnka Guillardová.

„Gérard je nevinen,“ oznámila hned, když si sedla. „Musíte ho zachránit, doktore. Myslela jsem, že ho osvobodí, proto jsem dosud mlčela. Ale teď už nemohu. Paul Gérard má alibi. Té osudné noci byl až do rána v mé ložnici. Byl mým milencem.“

Obhájci jsou zvyklí na překvapující zvraty kriminálních případů, toto sdělení však bylo až příliš senzační. Paul Gérard byl mladý muž, hraběnka nebyla sice stařena, přece však byla o dvacet třicet let starší, milá sice a vzdělaná, ale dost korpulentní. Její sdělení však bylo jednoznačné a pochopitelně měnilo situaci.

„Musím se vás zeptat, paní hraběnko,“ váhal obhájce Lecoque, „jestli jste uvážila dosah svého přiznání“

„Jistě,“ kývla a dala se do pláče.

„Budete muset vypovídat před porotou, budete muset svou výpověď odpřísáhnout, ve všech novinách o vás budou psát jako o cizoložnici, vaše čest, vaše pověst … rozmyslete si to ještě, prosím.“

174

„Není co rozmýšlet. Všechno je mi jasné. Nemohu nechat trpět nevinného. Jsem rozhodnuta vypovídat před soudem.“ V roce 1913 byl ministrem spravedlnosti Alexandre Ribot, shodou okolností dobrý známý obhájce Lecoqua: Když mu advokát vysvětlil nové okolnosti, změ

nil rozhodnutí soudu a Paul Gérard na Ďábelský ostrov neodjel. Pak podal Lecoque žádost o obnovu.

procesu, hraběnka potvrdila pod přísahou svou výpověď a z odsouzeného zločince se stal obdivovaný kavalír, který. se raději nechal odsouditna deset let do žaláře, než aby zkompromitoval dámu svého srdce. Osvobodili ho, a museli se pustit do pátrání po novém pachateli. Tentokrát padlo podezření na komorníka Brieuxe.

Georges Brieux měl štěstí i neštěstí zároveň. Vypukla první světová válka, on narukoval, dostal se na frontu, padl a francouzský soud případ v roce 1919 uzavřel jako neobjasněný. Hrabě Ambroise Guillard podal žádost o rozvod pro přiznané cizoložství, hraběnka se musela ze zámku odstěhovat a nepříliš dobře se živila v Paříži jako učitelka hry na klavír. Ani tím však ještě případ neskončil.

V roce 1924 zemřela v Paříži madame Marie Hiéresová. Její manžel, Jérome Hiéres pár týdnů po pohřbu adoptoval Paula Gérarda, když předtím prohlásil, že je to jeho syn.

„Tajil jsem to, dokud žila moje žena,“ prohlásil. ,;Byla nemocná, taková zpráva by jí velice přitížila.“

To však byla jen jedna stránka aféry, ta druhá byla přinejmenším stejné závažná. Madame Marie Hiěresová měla značné jmění, bylo pravděpodobné, že by se po manželově přiznání dala rozvést a on by přišel o dědictví. Proto tak dlouho mlčel.

Monsieur Hiéres byl podnikavý pán. Žil dvojím životem a sousedé mohli potvrdit, že střídal milenky. Protože byl znám věk jeho syna Paula Gérarda, dalo se aspoň přibližné .odhadnout, kdo mohla být jeho matka. Není známo, kdo ze zvědavých sousedů to vyslídil. Kriminální inspektor pařížské Súreté Boucher měl v dubnu 1925 na svém psacím stole anonymní dopis:

„Vážení pánové, považuji za svoji občanskou povinnost, sdělit Vám, že matkou Paula Gérarda je rozvedená hraběnka Madeleine Guillardová, někdejší manželka hraběte Ambroise Guillarda. Ještě předtím než se vdala, stala se jako osmnáctiletá nevinná dívka obětí své nerozumné lásky k jistému ženatému muži a otci dítěte, v té době třicetiletému Jérome Hiěresovi. Protože byl ženat, nemohl se se svedenou dívkou oženit, když otěhotněla. Tajně porodila a dala kojence do výchovy na venkov.

Chlapec byl pokřtěn jménem Paul a příjmení dostal podle manželů Gérardových, kteří se ho ujali.“

Inspektor Boucher nevěděl, co si má se sdělením počít, neznal totiž případ Paula Gérarda, když se však poradil s kolegy a prostudoval soudní spisy; začalo mu svítat. To sdělení se jevilo jako spole

čenská senzace, při obnově procesu přece hraběnka Guillardová prohlásila, že byl Paul Gérard jejím milencem. Není možné, že by nevěděla o koho jde, je přece nemyslitelné, že netušila, že Paul je její nemanželský syn.

„Jestliže je tohle nepravděpodobné, pak ale je jisté, že se dopustila křivé přísahy, aby zachránila svého , syna před trestní kolonií na Ďábelském ostrově,“ uvažoval Boucherův nadřízený, kriminální komisař Poitjer a dodal: „Kde však byl Gérard té osudné noci, když nebyl v hraběnčině ložnici?“

„To je pravda. V tomto případě nemá alibi, je tedy znovu podezřelý z loupežné vraždy. A hraběnka by mohla být stíhána pro křivé svědectví:“

„Nemohla. Je už dávno promlčené.“

„Pak ovšem nemá smysl zabývat se tím. O obnově procesu se také nedá uvažovat.“

„Proč? Kdyby se Gérardovi prokázala vina?“

„Ani kdybych měl prokazatelné důkazy. Gérard si totiž odkroutil službu v cizinecké legii a sám dobře víš, že v tomhle případě už nemůže být stíhán za žádný trestný čin, který spáchal předtím. Takový je zákon. Nemohou ho soudit, ani kdyby byl vrahem. A není vůbec nepravděpodobné, že se přihlásil do cizinecké legie jen proto, aby znemožnil obnovu procesu.“

„To je tvoje verze,“ řekl inspektor Boucher. „Podle mého názoru je to moc dobrodružná spekulace.

Co když je svědectví hraběnky pravdivé? Proč mohl být v její ložnici jako milenec, proč tam nemohl být jako syn? Chtěli si popovídat, museli počkat, až půjdou všichni spát. Za svítání se nenápadně vytratil. Věděl, že musí chránit čest své matky.“

„Víš, že můžeš mít pravdu? Proto nepromluvil ani před soudem. Nemohl prozradit, že je nemanželským synem hraběnky Guillardové, hrabě by se s ní přece dal okamžitě rozvést.“

175

„Je však logické, že by svého syna vydávala raději za svého milence? Právě v tomto případě musela počítat s tím, že se s ní hrabě Ambroise rozvede.“

„Ano, s tím jistě počítala, ale až ve chvíli, kdy ji okolnosti přinutily k přiznání. Do té doby věřila, že Paula Gérarda neodsoudí.“

„Dobře, předpokládejme tedy, že Gérard mlčel, aby kryl poklesek své matky z mládí, ale vysvětli mi tedy, proč tak tvrdošíjně odmítal prozradit, kde byl těch několik dní po loupežném přepadení, proč ani ve chvíli, kdy mu hrozilo nebezpečí, že bude odsouzen, neřekl, kde byl a s kým?“

„Na to je, podle mého názoru, jediné vysvětlení,“ řekl kriminální komisař Poitier. „Byl u svého otce Jérome Hiěrese a nechtěl to přiznat, obával se, že by mohl prozradit tajemství.“

„Existuje ovšem ještě další možnost,“ řekl inspektor Boucher.

„A sice?“

„Že sdělení toho anonyma není pravdivé.‘

„I tak je to jedno. S tím případem se už stejně nedá nic dělat.“

„A také nebude. Já ten nepodepsaný dopis prostě přiložím ke spisům a vrátím je do archívu.“

Tím mohl skončit případ Paula Gérarda, který zemřel v roce 1958 a ani na smrtelné posteli neprozradil nic než vypověděl před soudem. Vysvětlení se objevilo až po letech a přišlo z Francouzské Guayany, kam měl byt kdysi deportován odsouzený Paul Gérard. Jakýsi páter žijící v této vzdálené francouzské kolonii poslal pařížské Súreté prohlášení farmáře Georgese Brieuxe, který mu při zpově

di na smrtelné posteli přiznal, že on málem zavraždil svého pána hraběte Guillarda, ukradl mu balík akcií jihoafrické diamantové společnosti, za války, když ho poslali na frontu, předstíral smrt, aby se později mohl i s penězi vystěhovat do končin, kde ho nikdo nezná.

Svědectvím neznámého kněze tak po mnoha letech skončil případ mlčících svědků.

176

46 případ

PŘÍPAD MALÉHO SERŽANTA

Jmenoval se sice také Arthur Wellington, ale nebyl zdaleka tak slavný jako jeho jmenovec, který porazil Napoleona u Waterloo, protože pracoval jako řadový inspektor Scotland Yardu. Když mu dispečerské středisko přidělilo anonymní dopis, nevěděl si s ním zpočátku rady. Nevěděl, kdo je ser

žant Watters, odkud je a kdy zemřel, netušil, kteří z jeho kolegů se dopustili přehmatu. Text dopisu spíš naznačoval, oč jde, než vysvětlovál, co se vlastně stalo.

Seržant Watters nespáchal sebevraždu. Tu jenom naaranžovali. Kdyby policie řádně konala svou povinnost, mohl být vrah dávno za mřížemi. Oženil se totiž s vdovou zavražděného. Bydlí spolu v Leedsu na Harchilles Avenue číslo 54.

Dopis byl odeslán z Duisburgu ve Spolkové republice Německo, z velkého a v roce 1954 ještě válkou značně poznamenaného města na Rýně v britské okupační zóně. Inspektor Wellington začal tam, kde by začal každý kriminalista, v domě číslo 54 na Harchilles Avenue.

„Ne, pane, tak tady již nebydlí,“ řekla inspektorovi domovnice.

„Takže tady bydlela?“

„Jo, bydlela.“

„S manželem?“

;,Ne. Ona měla nějakého manžela?“ divila se domovnice.

„Myslím, že měla.„

„Wattersavá? To bych přece věděla. No, vlastně, musel by se jmenovat Watters. Ale žádného jsem u ní neviděla. A pak, já myslím, pane, že je to Němka. Mluví s hrozným přízvukem.“

„Kam se odstěhovala?“

„Někam do Tauntonu.“

Inspektor Wellington se pustil do té každodenní kriminalistické nádeničiny připomínající děj pohádky O kohoutkovi a slepičce. Spojil se také se spolkovou policií v Duisburgu, poprvé telefonoval s tamějším komisařem Lichtblauem a dozvěděl se, že vdova Mia Wattersová je původem Němka.

Pracovala v duisburském baru Cascade, tam se seznámila s britským seržantem Reginaldem Wattersem a provdala se za něj. Když zemřel, odjela k jeho sestře do Británie.

Mia Wattersová neměla v Německu příbuzné. Mimo strýčka Alberta. S ním si pravidelně dopisovala. Komisař spolkové policie Lichtblau starého pána navštívil a inspektor Scotland Yardu Wellington se zakrátko dozvěděl pozoruhodnou novinku: Mia Wattersová bydlela v Leedsu u švagrové, v březnu 1954 se na jednom večírku setkala se seržantem britské armády Frederickem Emmet Dunnem, nejlepším přítelem jejího zemřelého manžela. Mia Wattersová pak napsala svému strýci do Duisburgu, že měla ze setkání radost, druhý den se sešli znovu, pak šli do kina, bylo jim spolu dobře a tak se rozhodli, že se vezmou. Svatba se slavila 3. června 1954 v Tauntonu, kde seržant Dunne sloužil na vojenské základně.

‚Tyto informace tvořily spolu s údaji anonymního dopisu slušný základ pro vyšetřování. Jestliže někdo spáchá sebevraždu, o níž druhý tvrdí, že byla vraždou a vdova se patnáct měsíců po smrti manžela vdá za jeho přítele, pak jsou podezřelí především novomanželé.

Inspektor Wellington zjistil, že seržant Dunne pochází z Irska, do armády vstoupil v roce 1939, za války bojoval na západní frontě, byl třikrát raněn při bojích o Anzio, v Itálii se dostal do německého zajetí. Nacisté s ním nezacházeli dobře, ze zajateckého tábora se vrátil s těžce poškozenou páteří a s prostřelenou paží. Měl tedy všechny předpoklady k tomu, aby se stal hrdinou a také se jím stal. Navíc měřil metr devadesát, měl modré oči a ostře řezaný obličej filmového dobrodruha, byl vynikají

cím tanečníkem a pít uměl jako málokterý chlap.

Když skončila válka, zůstal v uniformě a ocitl se v jednotce okupační armády. Choval se jako ostatní: snažil se dohonit všechno, co za války zameškal. A tak probendil mnohé noci v duisburských barech. Přes den neměl moc práce. Vojáci okupační armády byli v té době jen dobře placení statisté, obletovaní německými dívkami, které mezi svými nemohly nalézt partnery, ti zůstali na pohřebištích druhé světové války. Mia byla hezká, milá a cílevědomá. Seržant Watters se k ní nehodil: Měřil pouhých 150 centimetrů a byl skoro stejně široký. Neměl mnoho obdivuhodných ctností, zato měl typic

177

kou nectnost: byl vášnivý kuřák, zapaloval si jednu cigaretu za druhou. Za kouření utratil víc, než marnivá Mia za šaty.

„Kdy se to stalo, paní Dunneová?“ zeptal se inspektor Wellington.

„Třicátého března.“

„Bydleli jste s manželem v kasárnách?“

„Ne. Měli jsme byt ve městě. Služba mu končila v šest večer. Přišel domů, sotva se ohřál, spolkl jen tak ve stoje sendvič a vypil láhev piva, převlékl se do civilu a řekl, že jde ještě ven.“

„Řekl vám, kam jde, paní Dunneová?“

„Neřekl a ani jsem neměla čas zeptat se ho. Pádil po schodech a hvízdal si Roll out the barrels.“

„Co jste udělala, když se manžel nevrátil, paní Dunneová?“

„Zavolala jsem do kasáren. Ale tam o něm také nikdo nevěděl. Tak jsem je poprosila, aby se po něm podívali. Měla jsem strach.“

„Proč jste měla strach? Tušila jste snad něco?“

„Netušila, ale bylo to divné. Nikdy nezůstal venku tak dlouho do noci sám. Chodili jsme vždycky spolu. A navíc, vůbec mi neřekl, kam jde. Akorát mne ještě požádal, abych mu koupila cigarety, že má v kapse poslední dvě. Reginald totiž nevydržel nekouřit.“

„Víte, s kým jste v kasárnách mluvila?“

„Ne, to si už nepamatuju.“

„Víte, kdo šel vašeho manžela hledat?“

„Vím. Můj nynější manžel a ještě jeden seržant.“

„Hledal ho seržant Frederick Emmet Dunne?“

„Ano, pane inspektore. Jeho nejlepší kamarád. Požádala jsem ho o to telefonicky.“

Inspektor Wellington počkal, až se seržant vrátil ze služby. Chvíli zůstal stát v otevřených dveřích, vysoký, štíhlý, s osmahlým obličejem, muž, za nímž by se otočila leckterá žena, kdyby se nestyděla.

Jeho modré oči hleděly zpříma, odpovídal jistě, jakoby tu nepříjemnou příhodu nevyprávěl poprvé.

„Prohledali jsme nejdřív dvory, všechny volné prostory,“ řekl.

„Proč?“ zeptal se inspektor.

„Já nevím, proč. Prostě, někde jsme museli začít,“ řekl Dunne a usmál se naivní otázce. „Samozřejmě, že jsme pak prohledávali budovy.“

„Kolik bylo hodin?“

„Mohlo být kolem půlnoci, nebo krátce po dvanácté. Na chodbách bylo už jen noční osvětlení.“

„Co to znamená?“ zeptal se inspektor Wellington.

„Nouzové osvětlení. Úsporné světlo. A tak jsme ho vlastně ani neviděli. Nejdřív jsme narazili na jeho nohy.“

„Kde to bylo?“

„V suterénu. Na schodišti. Na spodním odpočívadle. Visel ze zábradlí. U nohou měl převrhnuté vědro. Měl na sobě civilní šedý oblek s proužky. Neviděl jsem mu sice do obličeje, ale znal jsem jeho husté plavé vlasy. Hned jsem věděl, že je to Watters. Neměli jsme nůž a tak jsme ho odvázali a polo

žili na podlahu. Byl úplně ztuhlý. Musel tam viset už delší dobu.“

„Co jste udělal potom, seržante?“ zeptal se inspektor Wellington.

„To přesně nevím. Musel jsem pryč. Udělalo se mi z toho špatně a tak jsem se opřel o stěnu a čekal jsem, až to přejde. Nemohl jsem totiž popadnout dech. Tich Watters byl můj přítel.“

„Tich?°‘

„Říkali jsme mu tak.“

„Tedy přezdívka. Vy jste byl ve službě, seržante?“

„Ano. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, pak jsem zavolal štábního lékaře a důstojníka ve službě. S nimi jsem napsal na stroji hlášení.“

Inspektor Wellington znal text zápisu, velitel kasáren Clamorgan poslal Scotland Yardu fotokopii.

Seržant Frederick Emmet Dunne podepsal, že se kolem šesté hodiny večer zastavil pro svého přítele Watterse před domem, kde bydlel. a odvezl ho svým vozem před kasárna Clamorgan, kde ho vysadil a odjel. Pak už ho viděl až po půlnoci mrtvého. Nebylo známo, proč Watters odjel ke kasárnám, odkud se před chvílí vrátil. Nebylo jisté, zda hned vešel dovnitř, vystoupil totiž před bránou a seržant Dunne vjel se svým vozem do dvora.

178

Mrtvého Watterse odvezli do nemocnice, kde ho vyšetřil patolog doktor Womack. Potvrdil, že smrt nastala oběšením, že tedy seržant Watters spáchal sebevraždu a dovolil mrtvého pohřbít.

„Co jste dělal potom, seržante Dunne?“ zeptal se inspektor Wellington.

„Zůstal jsem sedět na strážnici. Tam za mnou přišel plukovní adjutant a řekl, že to někdo musí říci paní Wattersové, že se s ní dobře znám, tak bych to mohl vyřídit.“

„Co to znamená, že jste se s ní dobře znal?“

„Wattersovi byli moli přátelé. Často jsem s Miou tančil. Abyste rozuměl, inspektore, oba jsme hrozně rádi tančili a Tich neměl zájem … jak bych to řekl, inspektore, byl hodně tlustý, potil se a neuměl tančit. A tak jsme s Miou vytvořili něco jako exhibiční pár. Šlo nám to. Lidi nám někdy tleskali.“

„Co vám řekl plukovní adjutant?“

„Slyšel jsem, že jste přítelem rodiny, myslím si, že byste tam měl zajít. No a tak jsem šel. Ale nešel jsem tam sám. Nejdřív jsem se zastavil u bratra.“

„Vy máte bratra?“

„Nevlastního. Ale sloužil jako svobodník u stejného pluku.“

„Jak se jmenuje?“

„Ronnie. Ronald Emmet. Bydlel v kasárnách jako já, ale na jiném bloku. No, a pak jsme tam šli a řekli jí to.“

„Jak se zachovala?“

„Jako každý, kdo se dozví tak smutnou zprávu. Plakala a já se musím přiznat, inspektore, že jsem měl také slzy v očích.“ Za čtyři dny pochovali seržanta Watterse s vojenskými poctami na americkém vojenském hřbitově v Kolíně nad Rýnem. Na poslední cestě ho doprovodili přátelé a čestná četa. Nepřišel Frederick Emmet Dunne a nikdo nevěděl proč.

Mia Wattersová odjela po smrti manžela do Anglie ze dvou pochopitelných důvodů. Nechtěla zů

stat v Německu, kde neměla naději na dobře placené zaměstnání a nechtěla zde žít jako vdova po americkém vojákovi. Tak se vypravila do Leedsu, kde měla sestra nebožtíka manžela hospodu. Začala zde pracovat jako servírka a kuchařka v jedné osobě.

Také seržant Dunne se necítil v clamorganské posádce dobře, požádal o přeložení do Anglie. Dostal se do Cattericku, vzdáleného pouhých 60 kilometrů od Leedsu. A jednoho večera se snad náhodou, možná záměrně, objevil v pubu, v němž vdova po jeho příteli Mia oplachovala sklenice.

„Věděl jste, že tam pracuje?“ zeptal se inspektor Wellingon.

„Neměl jsem o tom ponětí,“ odpověděl seržant bez zaváhání.

„Přišla k mému stolu a sedla si. Řekla hellou.“

„Viděli jste se předtím?“

„Ne. Naposledy jsem ji viděl, když jsem jí oznámil smrt Tiche.“

„Pak už jste se nepotkali?“

„Ne. Opravdu ani jednou. V tom pubu jsme se chvíli bavili o všem a o ničem, pak jsme se setkali asi ještě dvakrát.“ Seržant Dunne se oženil s vdovou Wattersovou 3. června 1954. Zpráva o svatbě se donesla přátelům a známým. Některé manželky poddůstojníků z kasáren Clamorgan kroutily nad sňatkem hlavou. Mnohé si vzpomněly na taneční exhibice nynějších novomanželů a na žárlivé reakce korpulentního seržanta Watterse.

„Já vám řeknu, jak ti dva tančili,“ řekla jedna z amerických paniček komisaři spolkové policie Lichtblauovi. „Objímali se! Tiskli se k sobě, sotva se pohybovali. To nebyl tanec, komisaři, to bylo objetí. A blues, které jim k tomu kňoural gramofon, vůbec nepotřebovali. Ta Němka se na něj lepila.

Přitom si žila jako královna. Měla nejdražší šaty, nejcennější šperky, bydleli v čtyřpokojovém bytě mimo kasárna. Němka a měla všechno! Seržantovi Wattersovi takový byt podle hodnosti vůbec nepříslušel. Přitom to byla děvka. Šla akorát po penězích. Ten její tlustý trpaslík byl chudák. Chlastal a kouřil. Pořád. A taky na tu svou černovlasou krásku žárlil. Říkalo se, že chodila za Dunnem, když měl Watters službu. Prý spolu dokonce celý týden žili v jedné posteli, když musel Watters na cvičení.“

Mohla to být pomluva. Vyzáblé americké paničky mohly mít na pěknou Němku vztek. Hezký, urostlý Dunne se jim dozajista líbil, proto mohly vdově, která se podruhé dočkala štěstí, závidět. Ne

179

mohl jí však závidět seržantův nevlastní bratr Ronald Emmet. Ten totiž poslal Scotland Yardu onen anonymní dopis, který byl důvodem k novému přešetření Wattersovy sebevraždy.

Každý kriminalista, vyšetřující vraždu, hledá motiv. Měli ho Mia Wattersová a její přítel Frederick Emmet Dunne. Stála však černovlasá Němka za takový zločin? Miloval ji snad seržant Dunne tak bezmezně, že by kvůli ní vraždil?

Inspektor Wellington si samozřejmě kladl takové otázky, ale zatím na ně nenalezl odpověď. Zato se dozvěděl o dvou nových zajímavých skutečnostech. Jednu mu prozradila sama Mia Wattersová

Dunneová. Vzpomněla si totiž, že manžel před smrtí odcházel z domu spěšně a mezi dveřmi jí řekl dvě věci: že prodal staré auto, a že nemá čas koupit si cigarety,.aby mu je obstarala, má už jen dvě.

Jak již víme, nastěhovala se Mia Wattersová po příjezdu do Anglie ke švagrové a pomáhala jí v hospodě. Ta vypověděla: „Jednou jsem v Miině pokoji našla v koši na papíry fotografii, roztrhanou na sto kousků. Byla jsem zvědavá. Sestavila jsem ji. Byla to fotka z nějakého mejdanu. Všude bylo plno sklenic a lahví a podivná skupinka. Na koberci klečel tlustý Watters, nad ním se jako obr tyčil Dunne. Držel v rukách židli, jakoby chtěl malého přítele praštit do hlavy. Já vím, že se muži, když jsou už pod parou, vytahují siláckými kousky, dají se fotografovat v nemožných situacích. Divné však bylo, že Mia fotografii tak pečlivě zničila. Proč? Protože byl jeden z těch dvou mrtvý a druhý se stal jejím manželem?“

Komisař Lichtblau vyhledal na žádost Scotland Yardu fotografa, ten našel negativ snímku a prohlá

sil do protokolu: „Vzpomínám si, že to bylo na nějaké oslavě. Přišel jsem tam, když už byli všichni opilí. Američané hodně a často pili. Mohli si koupit whisky v kantýně a nebyla drahá. Chodil jsem po lokále a dělal fotky jako obvykle. Když jsem měl film plný, šel jsem do temné komory, udělal pohlednice a za hodinu jsem je už prodával hostům. Pamatuji si, že se ten malý tlustý seržant nechtěl dát fotografovat. Otáčel se, dával si ruce před obličej. Ale pak ho ten jeho velký kamarád popadl, vytáhl ho od stolu a řekl, že se dají vyfotografovat v akci. Pamatuji si přesně, že řekl v akci. Já měl strach, aby toho malého v opilosti opravdu nepraštil židlí do hlavy. Dopadlo to dobře.

Poplácávali se po zádech, posadili se k baru a dali si nalít. Všichni se té jejich silácké produkci smá

li.“

Když přiletěl inspektor Wellington do Duisburgu a sešel se s komisařem Lichtblauem, dozvěděl se od něj, že v knize příchodů a odchodů kasáren Clamorgan byl jeden z údajů vymazán. Seržant Emmet Dunne přišel do kasáren v 19.40. Reginald Watters odešel z domu v 19.15. Je tedy pravděpodobné, že oba jeli Dunneovým vozem rovnou do kasáren.

„Nemyslím si, že je Dunne vrahem,“ prohlásil komisař Lichtblau, když se sešel s kolegou ze Scotland Yardu, „a hned vám řeknu proč, inspektore. Při pitvě se zjistilo, že Watters zemřel asi v 19.30. Tři svědkové viděli Dunneho pět minut před tím, tedy v 19.25. Nesvedl by to za pět minut. A pak ještě jednu věc si musíme uvědomit, inspektore. Dunne je sice silák, ale tlustého Watterse by sám za žádných okolností nezvedl do oprátky. Dokonce si myslím, že by se mu ho ani nepodařilo dopravit do sklepa, kdyby ho zabil jinde.“

„Dobře, komisaři. Tu úvahu beru, ale nemohl mít spolupachatele? Někoho, kdo mu s mrtvým pomohl?“ „Kdo mu pomohl? Myslíte, že ona?“ uvažoval komisař Lichtblau.

„Já nevím. Zatím jen hledám východisko z bludného kruhu.“

„Jeho bratr?“ zeptal se Lichtblau.

„Nevlastní bratr. Myslíte, že by psal ten dopis, kdyby v tom měl prsty?“

„Je tady ještě další pozoruhodná okolnost,“ řekl komisař Lichtblau. „Nasvědčuje tomu, že Watters byl zavražděn krátce po odjezdu z bytu.“

„Povídejte!“ řekl inspektor Wellington nedočkavě.

„Oba víme, že byl náruživý kuřák. Když odcházel z domu, řekl, že má už jen dvě poslední cigarety a požádal manželku, aby mu nějaké koupila. Obě cigarety se při prohlídce mrtvoly našly v kapsičce saka. Myslíte si, že by silný kuřák a navíc sebevrah nevykouřil před smrtí alespoň bednu z nich?

Myslíte si, že by připomínal své manželce, aby mu nezapomněla koupit cigarety, kdyby měl v úmyslu oběsit se?“

Inspektor Wellington podal zprávu o výsledku šetření do Londýna a Scotland Yard poslal do Spolkové republiky věhlasného soudního lékaře dr. Francise E. Campse. Ten se postaral o to, aby bylo tě

lo mrtvého s největší možnou péčí exhumováno. Při prohlídce zjistil, že se jeho kolega dr. Womack

180

v některých závěrech mýlil. Je nanejvýš pravděpodobné, že se seržant Watters neoběsil. Vůbec nezemřel na oprátce. Smrt nastala po přeražení hrtanu v místě ohryzku (Adamova jablka) a jazylky.

Doktor Womack uvedl v původním pitevním protokolu, že našel na levé straně těla mrtvého Reginalda Watterse posmrtné skvrny. Dr. Womack byl mladý a nezkušený patolog, snad proto nevyvodil z tohoto nálezu žádné závěry. Soudní lékař Camps nyní ve svém posudku konstatoval, že Watters byl zabit silnou, profesionálně zacílenou ranou na krk, předtím než byl pověšen na oprátku. Pak ležel del

ší dobu mrtvý na boku, než byl pověšen. Dr. Camps odevzdal dobrozdání prokuratuře, inspektor Wellington a jeho německý kolega komisař Lichtblau ještě došetřili některé podrobnosti, prokurátor vypracoval obžalobu a seržant britské armády Frederick Emmet Dunne byl postaven před soud a obžalován z vraždy přítele Reginalda Watterse.

Zločin byl spáchán ve Spolkové republice Německo. Proto se proces konal 27. června 1955 před britským vojenským soudem v Düsseldorfu.

„Obžalovaný Dunne, cítíte se vinným ve smyslu obžaloby?“ zeptal se předseda soudu.

Postavil se do pozoru a rozhodně prohlásil: „Nikoliv, pane předsedo, jsem nevinen.“

Žalobce Griffith Jones měl po ruce dost svědků. Předvolával jednoho po druhém, ty důležitější si jako zkušený režisér nechával na konec, aby dokonale využil dramatické gradace. Nejdřív se dostaly ke slovu manželky důstojníků. Všechny se pohoršovaly nad chováním Mii Wattersové a jejího údajného milence Dunnea, dopodrobna vyprávěly o jejich hříšném způsobu tance, podezíraly Wattersovu manželku Miu z nevěry, nemohly však nic dokázat a tak se jen zbytečně rozčilovaly. Ani obvinění, že za velkých manévrů v roce‘1953, když odjel seržant Watters s plukem do terénu a Dunne zůstal v kasárnách a docházel za milenkou do bytu Wattersových, nebylo průkazné. Dunnea nikdo nikdy v jejich domě v kritické době neviděl. Ani tvrzení, že ti dva jezdili spolu v Dunneově voze za město, nemohl potvrdit žádný očitý svědek. A tak se stal prvním esem obžaloby až seržant Brown.

„Seržante Browne, vypovídejte o vašem vztahu k seržantu Dunneovi,“ vyzval svědka státní žalobce.

„K službám, pane,“ postavil se do pozoru.

,;Ale o jakém vztahu?“

„Byli jste přece přátelé.“

„Snad, .pane. Bydleli jsme spolu, pane. V kasárnách. Na jedné světnici, pane.“

„Svěřoval se vám obžalovaný se svými starostmi?“

„Myslím, že ne, pane.“

„Proč si to myslíte?“

„Protože žádné starosti neměl, pane.“

„Jak to, že neměl?“

„Proč by je měl mít, pane? Dostával slušný žold a holky po něm taky šly, pane. Starosti měl jeho přítel Watters a Dunne mi o tom jednou řekl, že si bude muset zoufat, jestli jeho žena nedá pokoj.“

„Řekl, že jde o paní Wattersovou?“

„Ne, pane. Nikoho nejmenoval, pane.“

„Jak tedy víte, že šlo o paní Wattersovou?“

„Nevím to, pane. Myslím si to, pane.“

„Jmenoval seržanta Watterse?“

„Ne, pane. Nejmenoval nikoho. Řekl jen, že v kasárnách je jeden, který si bude muset zoufat . .“

„Nemluvil tedy o seržantu Wattersovi?“ zeptal se svědka obhájce.

„Já nevím, o kom mluvil, pane. Nikoho nejmenoval.“

Svědek obžaloby odešel a příliš prokurátorovi neposloužil. Cennější svědectví podal instruktor z vojenské školy Irish Guards, který před lety cvičil pozdějšího seržanta Dunnea v boji muže proti muži. Probíral s frekventanty výcviku hmaty judo, karate, aikidó, jiu jitsu a zejména účinnou metodu, jak jedním úderem hrany dlaně přerazit protivníkovi hrtan a způsobit mu okamžitou smrt.

„Vzpomínáte si na některého z žáků, poručíku?“ zeptal se instruktora státní žalobce.

„Vzpomínám si, pane, na obžalovaného. Byl mistrem v karate. Kdyby závodil, mohl mít úspěch.

Byl totiž jedním z nejlepších.“

Když předstoupil před soudce obžalovaný Dunne, zeptal se ho státní žalobce:

„Proč jste přijel pro svého přítele Watterse před jeho dům?“

181

„Watters měl staré auto. Chtěl ho prodat. Já jsem se seznámil s jistým majorem z Hildenu. Chtěl Wattersovo auto koupit. Přišel do kasáren a hledal ho. Watters ale mezitím odešel domů. Tak jsem pro něj dojel a odvezl jsem ho zpět.“

„Znáte jméno toho majora?“

„Ne, pane, a také jsem to už uvedl při výpovědi u vyšetřujícího soudce.“

„Ptám se vás proto, že spolková policie se ze všech sil snažila zjistit, který major z Hildenu se zají

mal o koupi starého auta, ale ani jeden zájem nepotvrdil.“

Jinou a velmi závažnou okolnost potvrdil však kaprál Wattersovy čety Barret. Postavil se za zábradlí stupínku svědků a vypověděl: „Bylo to třicátého večer. Mezi 19.20 až 19.30. Vím to docela přesně.

Šel jsem do budovy, kde je kuchyně. Když jsem tam vstoupil, spatřil jsem hned za dveřmi velký balík. Byl zabalený do nástěnných plánů protiletecké obrany.“

„Jak velký byl, pane svědku?“ zeptal se státní žalobce.

„Hodně, delší než pět stop, širší než dvě.“

„To znamená asi 160 centimetrů dlouhý a řekněme 60 široký. Co vás napadlo, když jste balík viděl?“

„Nic, pane. Jen, že je tam balík. Proč by tam neměl být? Šel jsem do kuchyně a vyfasoval jsem si večeři.“

„Pak jste se vracel, kaprále Barrete. Všiml jste si, že je balík na stejném místě?“

„Nevšiml. Ale asi tam byl. Kde by měl být? Proč by tam nebyl, když tam byl před chvíli?“

„Předveďte, prosím, svědka Ronalda Emmeta,“ zavolal předseda soudu na vojáka stojícího u dveří.

Vstoupil. V ničem se obžalovanému bratrovi nepodobal. Neměl ani jeho mužnou postavu, ani jeho drzý bleděmodrý pohled, nebyl ani klidný, netvářil se bezstarostně, byl to spíš malý, ušlápnutý človí

ček, nerozeznatelný v davu. Pravý opak válečného hrdiny Fredericka Emmet Dunnea. Jeho výpověď však měla velkou váhu.

„Mám povinnost poučit vás, pane svědku,“ začal předseda vojenského tribunálu, „že můžete bez obav odpovědět po pravdě na každou otázku, na kterou znáte odpověď, aniž byste se vystavoval nebezpečí, že byste mohl byt postaven před soud a obžalován z napomáhání k zločinu. Chcete vypoví

dat?“

„Ano, pane. Jistě, pane. Děkuji sire,“ řekl tichým, nevýrazným hlasem.

„Tak prosím!“

„Byl ošklivý večer. Tmavý, zamračený, poprchávalo. Chvíli jsem na cimře četl, pak jsem si lehl do postele a poslouchal jsem rádio. Co jiného se dalo dělat? Pak jsem asi usnul. Najednou mnou někdo zatřásl a řekl, abych se rychle oblékl a šel na dvůr, že na mne dole čeká bratr. Když jsem se zeptal, co se děje a co mi chce, řekl, že je to velice důležité. Tak jsem šel. Dole stál Frederick. Teda seržant Dunne. Choval se jako cvok. Pořád se bil v prsa a přecházel sem a tam. Byl velice nervózní. Chytil mě za ramena a najednou řekl: Ronalde, víš přece, že jsem tvůj bratr. Neměl jsem ponětí, proč to říká a řekl jsem, že samozřejmé vím, že jsme bratři. No a co? Vzal mě za ruku a táhl mě do tmy před kasárenskou budovu. Znovu se bil v prsa, pak ze sebe konečně vykoktal: Ty, já jsem, zabil člověka.“

„Jak jste na to sdělení reagoval, pane svědku?“

„Jak? Nejdřív jsem se smál. Znělo to neuvěřitelně. Ptal jsem se ho, jak to že zabil a on se na mě podíval tak divně, že jsem se přestal smát. Chvíli stál u baráku, pak udělal pár kroku až ke mně a řekl mi, že se pohádali. Prý se docela obyčejně pohádali a on se namíchl a praštil ho. Složil se a ani se nepohnul.“

Nepohledný Ronnie udělal pauzu, ždímal si ruce, přešlapoval, jakoby hledal, kudy může utéci.

Předseda soudu pochopil, do jak obtížné psychické situace se dostal, když vypovídá proti nevlastní

mu bratrovi, proto se mu snažil pomoci otázkou.

„No, a co bylo potom? Jak se choval váš bratr? Co udělal, co řekl?“

„Najednou jakoby obživl. Vzal mne pod paží a táhl mne ke kasárenské budově. Vypadal hrozně.

Okna kasárenské budovy byla ještě osvětlena, proto jsem mu viděl do obličeje. Šklebil se a říkal, abych šel s ním, že nás chlapi musejí vidět spolu, že se musí ukazovat lidem, dokud je ještě někdo vzhůru. Pobíhali jsme sem a tam, a já jsem nevěděl proč a taky jsem se neptal. Prošli jsme kolem strážnice, byli jsme v kantýně, šli jsme kolem kuchyňského traktu.“

„Víte, proč jste to dělali?“

182

„Nevím, neřekl mi proč. Zřejmě chtěl, aby nás vidělo co nejvíc lidí. Pak se rozhodl, že musíme k němu, nedá se nic dělat.“

„K němu do pokoje?“

„Ne. Šli jsme k bloku, kde měl brácha služební pokoj. Vešli jsme do budovy vchodem číslo 4 a pro

šli jsme přízemní chodbou až na druhý konec ke vchodu číslo 3. Tady se Fred ještě zastavil, jakoby se mi chystal něco říci, ale nedostal ze sebe ani slovo. Znovu se chytil za prsa, jakoby se dusil a šel po schodech ke sklepu. Vedle dveří ležel velký balík, zabalený do starých plánů. Hned jsem věděl, že je v něm mrtvola. Fred rozbalil papír. Ten chudák měl trochu pokrčená kolena a hlavu zvrácenou dozadu.“

„Poznal jste mrtvého?“ „Ano, pane.“

„Kdo to byl?“

„Seržant Watters, pane.“

„Co jste řekl, když jste ho poznal?“ „Nic, pane.“

„Co jste udělal?“

„Nic, pane. Fred ho zvedl za ramena a odtáhl ho kousek dál.“

„Udělal to sám, nebo jste mu pomáhal?“

„Odtáhl ho sám. Já jsem nějak nemohl z místa, pane. Tich byl malý a Fred má velkou sílu. Pak jsme ho snesli po schodech do sklepa a brácha řekl, že ho tam musíme pověsit, aby to vypadalo, že spáchal sebevraždu. Ze zábradlí už.viselo lano. Fred tam byl zřejmě už předtím. Snad jsem ani nevěděl, co dělám, ale on mě ujistil, že všechno obstará sám, jen mu musím pomoct vyzvednout do oprátky mrtvého. Musím ho podržet tak dlouho, dokud mu ji nenavlékne.“

„Takže to šlo bez potíží?“ zeptal se předseda soudu.

„Ne, pane. Ozval se hluk a nahoru šlo pár vojáků. Řvali a pískali, zřejmě se vraceli z hospody. Fred zatáhl mrtvého zase do kouta a oba jsme se přitiskli ke zdi. Když vojáci zapadli do světnic, přinesl brácha hasičské vědro, které stojí na každém patře, obrátil je dnem vzhůru, pošoupl je pod oprátku a řekl, že to už bude raz dva, abych to ještě chvilku vydržel. Šlo to rychle. Nakonec zkusil, jestli Watters visí dobře. Visel. Tak jsme si oddychli. Když jsme odcházeli, tak pod ním ještě převrátil vědro, aby to vypadalo, že se pověsil sám.“

„Pak jste odešli?“

„Ano, pane. On šel do své světnice a já taky do své.“

Potom svědkovi položil několik otázek ještě obhájce. Samozřejmě, že se pokoušel zviklat jeho vý

pověď, nakonec se ho zeptal tónem, jako by byl sám zvědav:

„Co vás vedlo, pane svědku, k rozhodnutí, poslat Scotland Yardu dopis s udáním?“

„Když se oženil s Wattersovou vdovou, přestal jsem věřit, že zabil Watterse nedopatřením při hádce.“

„Byl jste tedy od té doby přesvědčen, že zabil Watterse, protože chtěl získat jeho ženu?“

„Ano, pane. Já jsem mu tenkrát v noci pomáhal jen proto, že jsem věřil, že došlo k neštěstí. Když jsem však uslyšel o svatbě, došel jsem k názoru, že se to odehrálo jinak.“

„Napsal jste tedy policii proto, abyste chránil svou vlastní kůži?“ zeptal se obhájce.

„Ano, pane, také proto. Nechci mít nic společného s vraždou.“

Všichni v sále čekali na výslech obžalovaného seržanta Dunnea. Dosud seděl se svěšenou hlavou, zíral do podlahy, nezvedl pohled dokonce, ani když jeho nevlastní bratr vyslovil své závažné obvině

ní. Když ho předseda soudu vyzval, aby předstoupil, chvíli váhal, jako by se rozmýšlel, jestli má nebo nemá, pak se postavil k zábradlí pódia pro svědky jako voják, zpříma se podíval na členy tribunálu a dřív, než mu někdo stačil položit otázku, prohlásil:

„Zabil jsem Watterse jedinou ranou hřbetem ruky v sebeobraně. Seděl vedle mne ve voze na předním sedadle. Jeli jsme od jeho bytu do kasáren. Najednou jsem si všiml, že sahá do kapsy. Vytáhl ně

co, co psem hned nerozeznal. Nemohl jsem ani předpokládat, že je to revolver. Najednou na mne mí

řil. Na hlavu. Rozmáchl jsem se a udeřil.“

„Rozmyslete si dobře odpověď na moji otázku,“ řekl pohotově obhájce.

„Měl jste v úmyslu zabít ho?“

„Ne, pane. Vůbec ne. Proč taky? Chtěl jsem mu vyrazit z ruky revolver. Udeřil jsem a on se hned složil. Když jsem pochopil, že je mrtev, myslel jsem jen na jediné, jak se zbavit mrtvoly. Věděl jsem,

183

že mi nikdo na světě neuvěří, že zemřel nešťastnou náhodou. Proto jsem se rozhodl inscenovat jeho sebevraždu.“

Kdo měl věřit této výpovědi? Zněla nepravděpodobně, tragédie se odehrála beze svědků. Předseda vojenského tribunálu měl snahu dobrat se pravdy. Na dvoře kasáren inscenovali dokonce rekonstrukci případu. Obžalovaného posadili za volant jeho automobilu, vedle něj vojáka a Frederick Emmet Dunne měl simulovat osudnou ránu hřbetem ruky. Instruktor karate z Irish Guards byl při tom. Tvrdil, že je tímto úderem možné zabít člověka, jen naznačovanou ranou to však dokázat nešlo. Vojenský soud stál před rozhodnutím: došlo k plánované vraždě, k zabití, k nešťastné náhodě nebo k ublížení na těle se smrtelnými následky?

Z mnoha výpovědí svědkyň bylo zřejmé, že mezi Miou Wattersovou a seržantem Dunnem existoval milostný poměr. Historka s neznámým majorem z Hildenu, který prý chtěl koupit Wattersovo staré auto, zněla nevěrohodně. Naopak některé okolnosti nasvědčovaly tomu, že Emmet Dunne vylákal Watterse z bytu, aby ho zavraždil. Tvrzení, že Watters namířil ve voze na svého přítele revolver, nebylo možné prokázat. Zcela nepravděpodobně znělo tvrzení, že se Emmet Dunne a vdova Wattersová setkali v Leedsu čistě náhodou.

Odsoudili ho k trestu smrti oběšením. Rozsudek však nebyl vykonán. Ve Spolkové republice byl trest smrti zrušen. Tak odvedli odsouzeného do vězení na doživotí.

Zbývá vysvětlit, proč se seržant Frederick Emmet Dunne tak brzo po vraždě oženil s vdovou Wattersovou. Vždyť musel počítat s tím, že zbytečně upozorní na nesrovnalosti kolem sebevraždy Reginalda Watterse. Před soudem se odpověď na tuto otázku neobjevila, je však v protokolech Scotland Yardu. Inspektor Wellington se při výslechu Dunnea zeptal:

„Říkáte, že jste neplánoval vraždu, že jste neměl v úmyslu přítele zabít, proč jste se potom tak brzo po smrti Watterse oženil s jeho bývalou ženou? Zamiloval jste se do ní?“

„Vůbec ne, pane. Nemám rád Němky:“

„Tak proč jste to udělal? Donutila vás k tomu?“

„Jistým způsobem. Vzala si Watterse, protože jí sňatek s Angličanem zajistil budoucnost. V případě úmrtí měla nárok na penzi. Nikoliv však při sebevraždě manžela. Když se ukázalo, že se Watters obě

sil, nedostala nic.“

„Proto jste se s ní oženil?“

„Ano, pane. Byla to moje chyba. Já jsem ji připravil o vdovský důchod. Tak jsem chtěl tu chybu napravit.“ Když byl druhý manžel německé černovlásky odsouzen na doživotí, zůstala zase bez finančního zajištění. Její první manžel byl však jako obě‘t vraha rehabilitován a Mia dostala po zavraž

děném vdovskou penzi. Dne 6. ledna 1951 se objevila v britských novinách zpráva, že se Mia Emmet Dunneová, vdova po seržantu Wattersovi dala s odsouzeným manželem rozvést a zasnoubila se s nejmenovaným britským námořníkem.

184

47 případ

PŘÍPAD HEZKÉ PANÍ CURRELLOVÉ

Alfred Currell seděl u televize jako každý večer. Měli ji už druhý měsíc, ale stále se ještě nemohl té zázračné bedýnky nabažit. V ruce mu šustil sáček bramborových lupínků, na stolku stála nedopitá lá

hev zázvorového piva. Když zrovna nechroupal brambůrky, tak klimbal. Od šesti ráno seděl za volantem autobusu, teprve před hodinou se vrátil. Jezdil sice na venkovské lince, ale silnice kolem Londý

na byly přeplněné, vracel se domů unavený.

Bylo posledního dubna. Jaro se sice už několikrát ukázalo, ale pokaždé se zase vrátily sychravé dny. Currellovi bydleli v Cranbourne Road v malebném městečku Potter‘s Bar nedaleko Londýna ve dvoupatrovém domku z červeních cihel. Měli hrubosrstého jezevčíka, kterému říkali Tina. Žili celkem spokojeným životem. Málo se starali o to, že Angličané měli na jaře 1955 hodné starostí. Měnila se politická garnitura, válkou zdecimované království ne a ne nabrat dech. ‚

Dojedl a dopil a podíval se na hodiny. Elisabeth měla být už dávno zpět. Šla se psem nejméně před hodinou. Není přece tak příjemný večer, aby se vydala na delší procházku. Ještě si zapálil cigaretu, ještě vyslechl reklamní písničku o vynikající polévkové pastě Bowril, pak vyšel před dům, jestli se už nevracejí. Přede dveřmi seděla Tina a tiše kňučela.

Skočil dovnitř pro plášť a vydal se do tmy. Potter‘s Bar je tiché městečko, obývané mimo místních také několika londýnskými rodinami, které zde mají venkovská sídla. Svědomitě ošetřovaný golfový green za války hodné utrpěl, byla zde protiletecká baterie, teď však už byl v nejlepším pořádku. Kolem trávníku vedla vycházková cesta, z obou stran vroubená živým plotem z pámelníku.

Nejdřív šel pomalu, rozhlížel se do tmy a tiše vyslovoval její jméno. Když se dostal k hřišti, zrychlil a volal hlasitěji. Nakonec utíkal a křičel její jméno z plných plic. Nic. Vzpomněl si na psa a vrátil se domů. Vzal Tinu s sebou a ještě jednou s ní proběhl celou cestu. Pes sice kňučel, odbíhal stranou, ale nic víc. Tina byla už stará a dýchavičná fenka, tak se oba vrátili domů.

Vypil ještě jedno zázvorové pivo. Počkal do jedenácti. Pak se rozběhl na policejní strážnici.

„Co by, prosím vás, dělala v Little Heatu?“ rozčiloval se.

„Nemá tam známé? Neříkala nic, když odcházela?“ zeptal se konstábl.

„Šla venčit psa jako jindy a Tina přišla domů sama. Muselo se něco stát. Dělejte něco, konstáble.“

„Počkáme do rána, pane Currelle. Když nepřijde, oznámíme to Scotland Yardu. Víte, co je divné, pane? Že je ten pes tak klidný. Kdyby se něco stalo, tak by přece vyl a dovedl by vás k vaší paní.“ ‚

Konstábl znal paní Currellovou. Znali ji všichni muži v Potter‘s Baru. Říkali jí „hezká paní Currellová“. Bylo jí už šestačtyřicet, ale vypadala o deset let mladší. Dovedla se oblékat. Když šla na nákup nebo na procházku se psem, muži se za ní otáčeli. Byla milá, chodila jako manekýna, ale stejně nikdo nevěděl, proč právě ona, přece jen už žena v letech, budí takovou pozornost. Když nastoupila do obchodu s ovocem a zeleninou jako prodavačka, začali chodit pro mrkev i muži. Přitom jim nezavdala sebemenší příčinu. Nebyla koketní, nepředváděla se, byla velice zdrženlivá. Když však prošla kolem golfového hřiště a za živým plotem bylo vidět jen její hlavu s vlasy barvy staré mědi, i ti nejnáruživější hráči přerušili partii a dívali se, dokud nezašla. Alfred Currell věděl, jaká je a byl si jist, že je mu věrná.

Ráno přijel malý autobus s policisty. Prošli okolím a našli ji za golfovym hřištěm poíonahou. Měla strašně zřízenou hlavu. Vrah ji zřejmě umlátil červenobílou železnou signalizační golfovou tyčkou.

„V kolik odešla?“ zeptal se Alfreda Currella vrchní inspektor Crawford.

„V šest přišla z krámu,“ vzpomínal zdrcený Currell, „ohřála večeři, pak jsme se najedli. Společně jsme myli nádobí. Já jsem se převlékl do županu a pantoflí, sedl jsem si k televizoru a ona šla vyven

čit psa.“

„Chodila s ním každý večer?“ zeptal se inspektor Hawkins.

„Jo. Pravidelně.“

„Vždycky stejnou cestou?“

„Myslím, že vždycky. Ono se ani jinam jít nedá.“

„Co směrem na Little Heat?“

„Co by tam, prosím vás, dělala? Viděli jste, kolik je tam bláta!“

185

„Vím, že se vás na to ptal konstábl. Chtěl jsem vědět proč.“

„Tady se nedá jít jinam.“

Zjistili si, že od rána prodávala pomeranče a jablka, vážila brambory a oplachovala pórky. Nechovala se jinak než obvykle. Nebyla nervózní ani zasmušilá.

„Musel to být někdo zdejší,“ řekl inspektor Hawkins. „To je jasné. Šla stejnou cestou jako každý den a vrah to věděl. Jenom jedno mi nejde do hlavy, inspektore. Že ten pes nedělal randál.“

„Třeba toho chlapa znal,“ řekl inspektor Hawkins.

„Tak si to zopakujme,“ rozhodl se vrchní inspektor Crawford a začal kreslit. „Prošla kolem golfového hřiště, minula protiletecký bunkr.“

„Řekl bych, že podle stop v blátě tady někde na ni čekal,“ dodal inspektor Hawkins. „Přitlačil se ke zdi, nebylo ho ve tmě vidět.“

„A pak se za ní plížil. Ona šla pěšinou přes golfový green, ten chlap pořád za ní. Nemusela si ho všimnout. Držel se třeba dvacet kroků zpět.“

„To by ji neviděl.“

„Nepotřeboval ji vidět. Věděl přece, kudy chodí. Kdoví kolikrát ji už předtím sledoval.“

„No dobře, ale co ten pes?“

„,Třeba štěkal! Jak víme, že neštěkal?“

„Někdo by to slyšel.“

„Kdo, prosím vás. Na hřišti není večer ani noha. Tak ještě jednou: číhal na ni u bunkru, nechal ji přejít. Šel za ní opatrně, aby si ho nevšimla. Přešel přes hřiště a tam po ní skočil. Ona začala křičet anebo se jen chystala, on jí zmáčkl hrdlo, povalil ji na trávu, strhal z ní šaty a bylo to. Možná, že se probrala a bránila se. Tak to zkusil s punčochou; chtěl jí dát smyčku kolem krku, ale ty tenké nylonky jsou šmejd, punčocha se přetrhla. Tak sáhl po signalizačním kolíku a mlátil ji do hlavy tak dlouho, až se přestala hýbat, Možná, že se ten pes do něj pustil, není vyloučeno, že má na sobě škrábance nebo jizvu po kousnutí, ale také se nedá vyloučit, že ta čuba utekla. Je přece jenom už hodně stará a dost vykrmená.“

Při pitvě se zjistilo, že Elisabeth Currellová nezemřela zadušením, ale krvácením do mozku, smrtelné byly rány železným signalizačním kolíkem. Inspektor Hawkins našel už na policejní strážnici na kolíku zaschlou krev, ale i zřetelný otisk krvavé dlaně pachatele velikostí asi dva krát tři centimetry.

To ovšem byla vynikající stopa, stačilo sejmout otisky dlaní všem podezřelým. Jenomže podezřelí byli všichni dospělí muži z Potter‘s Baru a přilehlých vesnic, zejména z Little Heatu.

Pracovníci Šcotland Yardu se rozhodli pro postup v dějinách kriminalistiky ojedinělý. Vrchní inspektor Crawford dostal k dispozici třicet detektivů, ti měli provést identifikační akci.

„Pánové,“ řekl, když se shromáždili na golfovém hřišti, „je třeba uvědomit si, že nemůžeme otisky vynucovat úřední cestou. Na to nemáme právo. Budeme je snímat čestným a důvěryhodným občanům. Jen jeden z nich může být vrah. Oficiálně nesmíme podezřívat nikoho, ve skutečnosti musíme podezřívat všechny. Takže, pánové, každý z vás musí mluvit jako kazatel Armády spásy a přesvědčit stovky chlapů, aby dobrovolně, rádi a s nadšením položili své dlaně na polštářek s barvou. Dobrovolně, pánové, říkám to raději ještě jednou. Je třeba vzbudit u nich smysl pro povinnost pomoci ochráncům zákona při hledání odporného vraha. Měli rádi hezkou paní Currellovou, líbila se jim a nikdo z nich jí nechtěl ublížit. Možná, že ani ten jeden ne. Kdyby se nebránila.“

Chodili od domu k domu a divili se. Muži se nezdráhali. Rádi dávali k dispozici své otisky dlaní a nepovažovali žádost detektivů Scotland Yardu za zásah do svých občanských práv. Policisté se při tom ptali na alibi a každý z navštívených bez okolků řekl, kde byl večer 30. dubna 1955. Byla to mravenčí práce a trvala mnoho týdnů.

Mezitím se inspektoru Hawkinsovi podařilo zjistit, že asi osm set mužů, kteří byli 30. dubna v Potter‘s Baru, městečko opustilo. Bylo léto, někteří odjeli na dovolenou, jiní se odstěhovali, odjeli na práci jinam, dokonce se vystěhovali za oceán. Tím se akce zkomplikovala. Sepsali seznam, přesvědčili se, kteří se mezitím vrátili, ve zbylých případech požádali o spolupráci a pomoc policejní ředitelství ve Spojených státech, Kanadě, Irsku, Chile, Malajsii, na africkém Zlatém pobřeží a v Habeši.

Našli všechny do jednoho a všichni si bez protestů dali sejmout otisk dlaně. Když už měli prověřených 4 605 mužů, přišel na řadu osmnáctiletý Michael Queripel.

„Ani mě nenapadne,“ řekl podrážděně, když mu vysvětlili, proč přišli.

186

„Je to vaše občanská povinnost,“ řekl policista, který už po sté opakoval totéž.

„Není. Nemáte právo. Jsem zásadně proti takovým akcím. Museli byste mít zatykač.“

Policista se divil, ale okamžitě zpozorněl. Ten velký, silný, mladý muž byl velice nervózní. Jeho oči těkaly z,předmětu na předmět, vyhýbal se pohledu detektiva, dokonce se začal přít se svým bratrem Robertem, který byl sice o dva roky mladší, ale beze všeho položil dlaň na polštářek s razítkovou barvou. Chvíli se dohadovali, nakonec mladší přemluvil staršího, zřejmě ho přesvědčil, že o nic nejde a Michael Queripel otiskl svou dlaň na připravenou kartičku. Protože vzbudil svým chováním podezření, poslali jeho otisk do identifikační laboratoře Scotland Yardu přednostně. Zjistili, že je shodný s krvavým otiskem na signalizačním golfovém kolíku.

Michael Queripel byl zaměstnán na radnici. V pátek 19. srpna se před ním objevili detektivové Scotland Yardu, vrchní inspektor Crawford a inspektor Hawkins.

„Jste Michael Queripel?“ zeptal se ho Crawford.

„Ano, pane,“ řekl mladý muž.

„Jsme ze Scotland Yardu, tady jsou naše průkazy. Chtěli bychom s vámi mluvit. Jestlipak víte o čem?“

„Myslím, že ano.“

„Tak tedy proč?“ zeptal se vrchní inspektor.

„Našel jsem ji, ale byla už mrtvá,“ řekl roztřeseným hlasem.

„Netahejte nás za nos, Queripeli, na signalizačním kolíku je krvavý otisk vaší dlaně. Ale dejme tomu, že jste ji našel mrtvou, proč jste se nesebral a nešel to ohlásit na policejní strážnici? Proč jste to neoznámil během vyšetřování? Anebo proč jste to neřekl našemu detektivovi, když vám přišel sejmout otisky?“

„Věděl jsem, že byste mi nevěřili.“

„Tak pojďte s námi, Queripeli. Na policejní strážnici budete mít dost času, abyste si svou výpověď rozmyslel. Chtěl bych vás však hned upozornit, že ten váš otisk je velice přesvědčivým důkazem.

Nevěřím, že byste se z toho vylhal.“

Michael Queripel byl divný patron. Na svůj věk až příliš samotářský, příliš usedlý. Rád poslouchal z desek klasickou hudbu, den co den vylepšoval něco na svém starém motocyklu. Nezajímal se o dívky, nechodil tancovat. Jeho spoluzaměstnanci o něm tvrdili, že je cvok, pořád si stěžuje na bolesti hlavy, polyká prášky a večer prý chodí na dlouhé procházky, aby mohl v noci spát. Byl tichý, klidný, nikdy se nedopustil žádné násilnosti. A přece zavraždil „hezkou paní Currellovou“.

„Prvního května jsem mu přinesla, jako každý den ráno, snídani do postele,“ řekla jeho matka.

„Mick to měl rád. Rád si poležel, než šel do práce.“

„Co dělal na radnici?“ zeptal se inspektor Hawkins.

„Pracoval na berním oddělení. Vypočítával daně a předepisoval platební příkazy. No, a tak jsem otevřela dveře, vzbudila jsem ho, postavila jsem mu podnos na noční stolek a ještě jsem mu řekla, aby dal pozor, že je čaj hodně horký. Všimla jsem si, že má šaty poházeny po zemi. Začala jsem je sbírat a viděla jsem na nich skvrny. Vypadaly jako od krve. Zeptala jsem se ho, jestli se vyboural na motocyklu. Řekl, že ne. Opravoval něco v garáži a řízl se.“

„Ukázal vám zranění?“ zeptal se inspektor Hawkins. „Měl řeznou ránu na rameni.“

„Jak vypadala?“

„Jakoby se řízl břitvou. Řekla jsem mu ještě, že musel strašně krvácet, když jsou jeho šaty v takovém stavu, ale on mi odpověděl, že vždycky hodně krvácí, když se zraní, a já jsem začala ty šaty sbírat a zeptala jsem se ho, jestli mu nemám zavolat doktora. Nechtěl, smál se a řekl, abych nedělala z maličkostí bůhvíco. Pak odešel do práce.“

„Co jste udělala s tím oblekem, paní Queripelová?“ „Nejdřív jsem se snažila skvrny vyprat. Ale ne

šlo to. Tak jsem hadry hodila do kamen.“

„Chtěla jste se jich zbavit, protože jste syna podezřívala?“ „Vůbec z ničeho jsem ho nepodezírala.

Nechtěla jsem mít tu špínu v bytě. Byly to stejně staré šaty. Nestály za moc. Koupila jsem mu je hned po válce.“

Michael Queripel nevydržel dlouho zapírat. Seděl na policejní strážnici sotva půl hodiny a přiznal se k vraždě. Vrchní inspektor mu podal papír a půjčil mu své vlastní plnicí pero.

187

„Čekal jsem na ni. Šla kolem golfového hřiště se psem. Neviděla mě. Schoval jsem se za bunkr.

Počkal jsem, až přejde. Namířila si to přes golfový green. Je tam taková pěšina, kterou znají jen místní lidé. Věděl jsem, kdy vyjde a nadběhl jsem jí. Schoval jsem se mezi stromy a čekal jsem, až se objeví. Skočil jsem po ní zezadu a snažil jsem se strhnout ji na zem. Otočila se, podívala se na mne. Ješ

tě vykřikla, abych to nedělal, že na to doplatím. Bránila se. Rozehnal jsem se a trefil jsem ji pěstí do brady. Upadla. Chytil jsem ji oběma rukama za krk a zmáčkl jsem. Pak jsem ji odtáhl kousek dál a svlékl jsem ji. Ale ona se za chvíli probrala a začala křičet. Tak jsem vzal jednu její punčochu a uvá

zal ji kolem krku. Roztrhla se. Ona křičela. Popadl jsem tu železnou tyč a několikrát jsem ji vší silou uhodil. Pak už ležela klidně …“

Stál před soudem v budově londýnské Old Bailey. Přečetli mu obžalobu. Když se státní žalobce zeptal, jestli se cítí vinen, přisvědčil. Byl to jeden z nejkratších soudních procesů historie. Trval pouhých pět minut. Michaela Queripela odsoudili 12. října 1955 k doživotnímu vězení pro vraždu „hezké paní Currellové“.

188

48 případ

PŘÍPAD DOBRODINCE VDOV

Seděli kolem kulatého stolu a kouřili. Eastbourneský policejní prezident sir Richard Walker, velice vážený a zkušený muž, jako by nechtěl začít. A tak promluvil pětapadesátiletý, klidný a naoko těžkopádný vrchní inspektor Herbert Hannam, který přijel se svým asistentem, seržantem Hewittem sotva před hodinou ze Scotland Yardu.

„Jakže se jmenuje?“ „John Bodkin Adams.“ „Kdo je to?“ „Prominentní lékař.“

„Zdejší, pane policejní prezidente?“ zeptal se seržant Hewitt.

„„Jistě, seržante. Jeden z nejbohatších zdejších občanů, lékař prominentních pacientů, vlastně spíš pacientek. Bydlí v luxusní vile Trinity, má prvotřídní klientelu, do jeho ordinace se nedostane každý.“

„A koho vlastně zavraždil?“ zeptal se vrchní inspektor Hannam.

„Starou paní Morellovou a ještě asi čtrnáct dalších da:n.“ „No, to snad ne!“ vstal vrchní inspektor Hannam. „Přečtěte si o tom v novinách,“ řekl policejní prezident, aby

ho uklidnil. „V tomhle balíku máte skoro všechny. Tady v Eastbourne ví každý malý kluk, že je doktor Adams vrah.“ „No, počkejte, pane prezidente, když to ví každý, proč jste tedy požádali Scotland Yard o vyšetření případu?“

„Potřebujeme důkazy.“

„Tak vy nemáte důkazy? A přesto píšou v novinách, že je ten. lékař vrah?“

„Nepíšou o tom od včerejška, inspektore. Ten případ se táhne už hezky dlouho.“ ,

„Jak táhne? Vy jste ho vyšetřovali? Obžalovali jste ho? Kdo ho vyslýchal?“

„Zatím nikdo: Proto jsme vás zavolali.“

„Nezdá se vám to přehnané? Čtrnáct mrtvých vdov!“

„Mohu vám je vyjmenovat, inspektore Hanname.“

„A motiv?“

„Peníze.“ „Říkal jste přece, že je to vážený a velice bohatý lékař. Proč by vraždil pro peníze? Jaká je ta jeho vila Trinity?“

„Uvidíte ji. Nejlepší, co si dovedete představit. Palác u moře a ordinace s nejmodernějším vybavením.“

„Má to zapotřebí? Nemá dost peněz?“

„Nevím, jestli to má zapotřebí, inspektore, peněz má určitě dost. Ale všechny ty dámy, nebo aspoň skoro všechny, mu odkázaly před smrtí majetek.“

„Jaký?“

„Peníze, nemovitosti, šperky, cenné papíry.“

„Jak mu to odkázaly?“

„Řádnou závětí.“

„A vy máte podezření, že je k tomu donutil?“

„V Eastbourne to ví každý.“

„Jak je přinutil?“

„Například hypnózou. Nebo drogami. Píchal jim injekce a ony pak dělaly, co chtěl.“

„Odkud to všechno víte?“

„Jsou toho plné noviny.“

„Tak tedy z novin?“

„Většinou.“

„Sami jste nepátrali?“

„Čekali jsme na vás, vrchní inspektore. Tady v Eastbourne jsme neměli vraždu … ani nepamatuju.“

„Dáte nám někoho z místních?“

„Kriminálního inspektora Pugha.“

„Děkuji. Aspoň pro začátek potřebujeme znalce místních poměrů.“

„Jistě inspektore, počítal jsem s tím. A jak to teď vidíte?“

„Čtrnáct mrtvých vdov je moc i ve filmu. Brzo vám řekne víc.“

189

Eastbourne leží na jižním pobřeží Anglie, mezi Hastingsem a Brightonem. Bývalo to mondénní lá

zeňské středisko s okázalými hotely a pseudobarokními vilami. Bohatí Angličané zde trávili roky svého odpočinku, většina hostů byli důchodci, většina žen bohaté vdovy, které se rozhodly dožít život na pobřeží a mohly si ten přepych dovolit. Samozřejmě, že v Eastbourne pracovalo mnoho lékařů, jedním z nejznámějších byl doktor John Bodkin Adams.

Vypadal jako z britského románu pro ženy. Poněkud přitloustlý, dobrosrdečný, vždy usměvavý, s brýlemi se zlatou obroučkou, prostě muž, kterému se každá žena s důvěrou svěří. Navíc měl vynikající pověst a jeho účty byly tak vysoké, že nemohl být jen průměrným lékařem. Staré dámy ho prosily, aby se staral o jejich zdraví, zpovídaly se mu, prozrazovaly mu starosti, s kterými se kdysi nesvě

řily ani svým manželům. Doktor Adams dovedl trpělivě naslouchat a v pravou chvíli říci utěšující slovo.

Vrchní inspektor Herbert Hannam přijel se svým asistentem do Eastbourne 5. srpna 1956, když místní městská policie požádala Scotland Yard o pomoc. Hannam byl jedním z nejlepších v oddělení vražd. Měl za sebou mnoho úspěchů a dokázal je v pravý čas a na pravém místě zdůraznit. Říkalo se o něm, že je nadmíru ctižádostivý, šilhá v budoucnosti po místu šéfa oddělení. V pětapadesáti měl nejvyšší čas, protože už stejně přesluhoval. Říkal, že neví, co by si doma počal: Případ eastbourneských vdov patří v historii Scotland Yardu k těm kuriózním. Ještě než došlo k vyšetřování, psaly mnohé listy veřejně o tom, že téměř šedesátiletý eastbourneský lékař John Bodkin Adams zavraždil za posledních dvacet let dvacet až čtyřiadvacet bohatých vdov a zmocnil se jejich majetku. Zabíjel rafinovaným způsobem, injekcemi, které měly zmírnit bolesti pacientek, ve skutečnosti je však připravily o život. Adam
s jim prý vstřikoval nebezpečné drogy, pomocí hypnózy z nich vylákal podpisy na poslední vůle a získal tak obrovský majetek. V některých novinách se psalo o přesných 31 618 librách; jiní reportéři dokonce spočítali, že jde o částku 498 741 liber a to bylo v padesátých letech opravdu hodně.

Zajímavé bylo, že hrozná obvinění v novinách udělala z populárního lázeňského lékaře doslova hvězdu. V jeho čekárně v luxusní vile, které se říkalo Trinity, protože byla v čísle 6 ulice Trinity Trees, se tísnily staré a ještě starší dámy v naději, že se jich doktor Adams ujme, že jim zpříjemní poslední dny života. Nebály se jeho špatné pověsti, vůbec jim nevadilo, kdyby za péči musely zaplatit celým svým majetkem. K čemu jsou po smrti peníze?

Práce detektiva, zvlášť když jde o špičkového kriminalistu slavného Scotland Yardu, přežívá ve vě

domí čtenářů detektivek, a těmi jsme téměř všichni, jako romantická honba za prohnaným pachatelem. Skutečnost vypadá docela jinak. Vrchní inspektor Hannam a jeho asistent seržant Hewitt chodili brzo ráno do kanceláře na policejním ředitelství a den co den až do večera pročítali novinové zprávy, týkající se činnosti doktora Adamse. Probírali statusy vdov, které zemřely pod dohledem doktora Adamse a jeho ošetřovatelek. Šestnáct z nich dokonce exhumovali, soudní znalci provedli ohledání mrtvol, ale bez výsledku. Zjistili totiž, že všechny staré dámy zemřely přirozenou smrtí, nebyly ani uškrceny, ani otráveny. Pak přišli na případ vdovy Edith Alice Morellové a oba detektivové měli pocit, že se přece jen dostali na stopu zločinu.

Paní Morellová zemřela 13. listopadu 1950. Byla vdovou po továrníkovi z Liverpoolu. Těsně před smrtí dala sepsat závěť, v níž odkázala doktoru Adamsovi za jeho péči nejen 6 675 liber a rodinné šperky, ale také svůj nový RollsRoyce Silver Shadow. Vrchní inspektor Hannam se vydal do místní lékárny a prohlédl si recepty na opiáty, vystavené před šesti lety doktorem Adamsem na jméno paní Morellové. Podle britských i mezinárodních předpisů o evidenci opiátů, ale i jiných jedů, musejí lé

kárníci recepty zapisovat do knih opiátů a archívovat je. Doktor Adams předepsal nemocné paní Morellové značné množství uklidňujících, leč návykových drog. Zemřela tedy po vstříknutí nadměrného množství uklidňujícího prostředku? Šlo doktoru Adamsovi o získání dědictví? Jenom rollsroyce měl přece značnou cenu.

„Vy jste tu závěť sepisoval, pane doktore Sogno?“ zeptal se vrchní inspektor Hannam advokáta.

„Jistě, paní Morellová mne o to požádala.“ „Pracoval jste pro ni? Myslím dřív? Už předtím?“

„Spravoval jsem její majetek, pane.“

„Jistě víte, že vzniklo podezření, že vdova Morellová byla ve svém rozhodnutí ovlivněna.“

;,Kdo vám to řekl?“

„Dozvěděl jsem se, že podezření vyslovila ošetřovatelka Anne MasonEllisová.“

190

„Znal jsem paní Morellovou hezkých pár let. Když diktovala poslední vůli, byla při smyslech jako vy nebo já. Jestliže ta ošetřovatelka něco takového tvrdí, tak lže.“

„Ona dokonce tvrdí ještě něco jiného, pane doktore Sogno. Spočítala, že pacientka doktora Adamse, paní Morellová, dostala za posledních pět dní svého života šedesát sedm injekcí morfia a heroinu.

Co tomu říkáte, pane Sogno?“

„Zeptejte se někoho, kdo tomu rozumí. Řekne vám, že je to nesmysl. Já vám to spočítám. Pět dní je asi sto dvacet hodin.“ „Ne asi, ale přesně.“

„Tak by jí museli píchat ve dne v noci každé dvě hodiny morfium nebo heroin a ještě by‘ jim sedm ampulek zbylo.“ „Myslíte si, že neexistují pacienti, kterým se píchá každé dvě hodiny uklidňující injekce? Kdo ošetřoval paní Morellovou?“

„Nevím přesně, ale vrchní sestra Adamsova týmu se jmenuje Stronachová. Vy si ji už jistě najdete.

Já adresu neznám.“

Helena Stronachová poslala vyšetřovatele za jinou ošetřovatelkou, která mívala u vdovy Morellové službu. Jmenovala se Caroline Sylvia Randallová. Nemusela si ani moc lámat hlavu, hned když se jí zeptali, prohlásila:

„Nic jsme nedělaly samy od sebe. Všechny injekce se píchaly na výslovný příkaz doktora Adamse.

On jediný také měl klíč od skříňky, kde byly léky paní Morellové.“

„Vy jste byla u paní Morellové poslední noc, kdy zemřela?“

„Měla jsem službu.“

„Chtěl bych, abyste mi dopodrobna vyprávěla, co se té noci stalo. Byl u pacientky také doktor Adams?“

„Jistě. Pamatuju si to jako dnes: Přišel dvakrát. Pokaždé jí píchl pět kubíků paraldehydu.“

„Zdá se, že to zdůrazňujete. Co to znamená?“

„To znamená absolutně smrtelnou dávku. Paraldehyd je sice dnes už málo používané, ale silné hypnotikum.“ „Takže uspávací prostředek?“

„Ano.“ „A dávka dvakrát pět kubíků je absolutně smrtelná?“

„Neobvyklá a smrtelná,“ odpověděla ošetřovatelka.

„Jaký byl váš vztah k pacientce?“

„Byla.to velice milá dáma.“

„A co ostatní ošetřovatelky? Střídaly jste se přece u jejího lůžka.“

„Všechny jsme ji měly rády.“

„Mohla byste mi říci, kde je pochována?“

Ošetřovatelka Randallová neodpověděla hned, jakoby si rozmýšlela, co má říci. Vrchní inspektor Hannam ji pozoroval. Až dosud vypovídala, jakoby vyprávěla přítelkyni, co si zítra koupí na sebe.

Teď s odpovědí váhala.

„Není pochována,“ oznámila potom. „Zřejmě si přála, aby byl její popel rozptýlen.“

„Takže ji spálili.“

„Ano. A pak vyjeli na moře a vítr popel rozvál.“

„Kdo byl u toho?“

„Doktor Adams a vrchní sestra Stronachová.“

Při vyšetřování zločinu je podezřelé všechno, co není naprosto jasné. Nebylo divu, že si vrchní inspektor Hannam vysvětloval pohřbení rozptylem jako záměrné zametení stop.

Všechno, s čím se při vyšetřování dosud setkal, vedlo k jedinému závěru: doktor Adams byl netvor.

Zabíjel bezbranné vdovy, které se mu svěřily do ošetřování, aby se zmocnil jejich majetku. Nic zatím nenaznačovalo opak. Pak se objevila další okolnost potvrzující Hannamovo podezření: doktor Adams vyplnil předepsaný formulář a podepsal protokol o zpopelnění. Inspektor Hannam si tiskopis pečlivě prohlédl. V rubrice s otázkou, zda byl ošetřující lékař v příbuzenském poměru s mrtvou, nebo zda po ní dědil, napsal doktor Adams jednoznačně: ne. To byla zjevná lež. Vrchní inspektor považoval falešný údaj za potvrzení viny.

Případ vraha zámožných vdov, jak o podezřelém psali novináři, vzbudil u veřejnosti velkou pozornost. Ničím nepodložené reportáže, rozhovory s kdekým jen přilévaly olej do ohně. Vrchní inspektor Hannam byl zkušený kriminalista, mistr svého oboru, počítal zřejmě s úspěchem, byl přesvědčen o

191

tom, že případ bude vrcholem jeho kariéry. Proto byl opatrný, chtěl se vyvarovat jakékoliv i sebemenší chyby. Poradil se s experty.

Profesoři dr. Douthwaite a dr. Ashby měli ordinace v londýnské Harley Street, kterou lze nazvat ulicí lékařských kapacit. Navštívil je jednoho po druhém, vysvětlil jim, oč jde a oba nezávisle potvrdili totéž: tak velké dávky narkotik, ať už morfia nebo heroinu, mohly způsobit smrt nemocné. Především však dvakrát pět kubíků hypnotika paraldehydu, vstříknutých paní Morellové oné poslední noci, mohly přinejmenším uspíšit její smrt. Teď už inspektor neváhal. Přichystal se na poslední úder.

Navštívil eastbourneského smírčího soudce, vysvětlil mu situaci, oznámil, že se vyšetřování chýlí ke konci a požádal o povolení k domovní prohlídce. Potřebuje získat hmatatelné důkazy přímo v lékařově ordinaci. V doprovodu seržanta Hewitta a místního kriminálního inspektora Jamese Pugha zazvonil 24. listopadu u víly doktora Adamse, předložil mu povolení k prohlídce a vešel dovnitř.

Doktor Adams ani nemrkl okem. Nevzrušil se, nebránil se, lhostejně postával za policejními úředníky, kteří se hrabali v jeho soukromých věcech. Pak našel vrchní inspektor Hannam v lékařově psacím stole listinu, která ho mimořádně zaujala.

„Mohl byste mi vysvětlit, pane doktore Adamsi, co znamená tento protokol?“ zeptal se a vítězoslavně si pohrával s listinou opatřenou notářským razítkem.

„Jistěže mohu. Konečně, vyplývá to z textu. Kdybyste si protokol pozorně přečetl, přišel byste na to sám. Je to úřední záznam o aktu, kterému se říká otevření poslední vůle zemřelého.“ .

„Kdo byl onen zemřelý?“

„Byla to žena. Jedna z mých pacientek. Odkázala mi několik tisíc.“

„Proč vám je odkázala?“

„Asi proto, že mi je chtěla odkázat. Konečně nebyla jediná.“

Vrchní inspektor Hannam si uvědomil, že se doktor Adams vlastně přiznal, možná že je ochoten ještě pokračovat, proto si pospíšil s onou, ve Velké Británii povinnou zákonnou formulí s upozorněním, že podezřelý nemusí vypovídat, ale cokoliv dál řekne, bude moci být v trestním řízení použito proti němu.

„Je to běžné, že pacienti pamatují na své lékaře v závěti?“

„Jistě,“ řekl doktor Adams bez zaváhání. „Zejména v lepší společnosti. Majetní šlechtici nebo ti, kdo nemusejí počítat své příjmy, obyčejně pamatují v poslední vůli na ty, kdo s nimi prožili poslední chvíle jejich života a snažili se jim je zpříjemnit.“

„Mám tomu rozumět, že to nebyl váš jediný případ?“

„Pochopitelně, že ne. Já pracuji, inspektore, v Eastbourne pětatřicet let. A za tu dobu mi prošlo rukama hezkých pár tisíc pacientů. Někteří z nich byli velice spokojeni s péčí mého zdravotního týmu.“

„A co ošetřovatelky? Také dostávaly … Nevím, jak bych to vyjádřil, nechci použít zprofanované

ho výrazu spropitné.“ „Říkejte tomu, jak chcete, inspektore. Vy byste nedal zdravotní sestře, která vás ve dne v noci ošetřuje jako dobrá dcera milovaného otce, pár stovek jako dík a uznání? Zvlášť když máte miliónový majetek, který po vás dostanou příbuzní, co vás celý život akorát pomlouvali?

Já myslím, že to je starý dobrý zvyk v naší zemi. Cožpak nepamatují páni v závěti na své služebnictvo? Je to běžné a navíc hezké. Někdy je to dokonce jediné uznání, kterého se jim za celoživotní péči dostane.“

„Takže vy, doktore Adamsi, přiznáváte, že jste od svých pacientek dostával takové dary?“

„Proč bych to nepřiznal? Nestydím se za to.“

„Mohl byste mi říci, kolik asi bylo takových případů?“

„Ne, to si nepamatuji. Ale mohu vám říci, že jsem dostal od svých pacientek celkem asi 165 000 liber.“

„Proč jste však na formulář o zpopelnění nenapsal pravdu, když říkáte, že je to tak běžné, projevit lékaři uznání formou peněžitého daru?“

„Nechtěl jsem zbytečně dráždit její příbuzné,“ odpověděl bez zaváhání a jeho tvrzení znělo pravdě

podobně. „Nechtěl jsem, aby památka zesnulé byla poskvrněna závistí dědiců. Sám jistě víte, jaké drama dokážou udělat z rozdělování majetku, který jim nepatří, ani v nejmenším se totiž o něj nezasloužili. Tak proto jsem to tam nenapsal, inspektore Hanname.“

Lékařovy vývody zněly rozumně a přesvědčivě. Jenomže celý případ byl už v běhu, vyšetřování se nedalo zastavit. Ostatně vrchní inspektor o to ani nestál. Podezřelého postavili před vyšetřujícího

192

soudce, nechali ho sice na svobodě, ale zabavili mu cestovní pas, aby nemohl prchnout do ciziny. Až 19 prosince se policisté objevili v lékařově vile, zatkli doktora Adamse a předali ho do místního vě

zení jako podezřelého z vraždy. Za prokázanou vraždu byl v té době v Anglii trest smrti. Doktor Adams přesto zůstal klidný. Když mu znovu zopakovali povinnou formuli o výpovědi a použití jejího obsahu před soudem, prohlásil klidně:

„Nebudu vypovídat. Neřeknu nic. Mám právo mlčet.“ Splnil to do posledního písmene. Nepromluvil. John Bodkin Adams měl pevnou vůli a dobré nervy.

Když došlo k zatčení měli novináři žně. Případ vraha vdov se znovu objevil na prvních stránkách, reportéři se předbíhali ve smělých spekulacích, nescházely prognózy podobající se věštbám.

V článcích vychvalovali autoři vrchního inspektora Hannama až do nebe, do tisku dokonce pronikla důvěrná zpráva z kruhů blízkých soukromé kanceláři Jejího Veličenstva britské královny Alžběty II, že se uvažuje o povýšení schopného pracovníka Scotland Yardu do šlechtického stavu.

Den před zahájením líčení převezli podezřelého do londýnského vězení Brixton, dali mu vězeňské číslo 7 889 a zavřeli ho do cely s pohnutou historií. Kobka s číslem 23 totiž pamatovala vzácné hosty, vraha rozpouštějícího své oběti v kyselině Haigha a odporného zabijáka Christieho. Líčení zahájili 19. března 1957 v Old Bailey na Newgate. Veřejnost čekala senzaci. Nikdo však netušil, jaká senzace to bude.

Britský soudní systém je zastaralý, absolutně třídní, sociálně nespravedlivý. Podle zákona z roku 1825 mohou být porotci vyhledáni pouze mezi majetnými. Každý, kdo má rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, musí být majitelem pozemku či nemovitosti. Pokud je majitelem domu, nesmí být ledajaký, musí mít nejméně patnáct oken. Kdo nic nemá, může soudnímu líčení jedině přihlížet. Pokud ovšem sežene vstupenku. V případě obžalovaného doktora Adamse se je podařilo získat jen prominentům. Ostatní se tísnili před budovou Old Bailey a čekali na zprávy, které občas vynesl za dveře některý ze soudních zřízenců.

Obsazení senátu bylo elitní. Sir Reginald MannighamBuller, generální prokurátor Jejího Veličenstva, člen vlády a člen Dolní sněmovny, zastupoval obžalobu. Předsedou senátu byl jmenován soudce Dewlin. Zámožný obžalovaný si vybral prominentního obhájce, měl jím byt sir Hartley Shawcross, který vešel do dějin jako jeden z žalobce v Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci.

Přestože mu doktor Adams nabízel palmáre ve výši deseti tisíc liber, sir Hartley odmítl s poznámkou, že obžalovaný nemá šanci, zejména proto, že má tak silného protivníka, jakým je vrchní inspektor Scotland Yardu Herbert Hannam. Obžalovaný se dostal do nepříjemné situace a zvolil druhý extrém.

Dal příležitost nejlacinějšímu advokátovi, který se přihlásil. Jmenoval se Geoffrey Lawrence a nikdo ho neznal. Novináři prý o něm vyslídili jedině, že dobře hraje na housle.

Před porotci a před soudci defilovala řada svědků. Jejich výpovědi nebyly ani pozoruhodné, ani nepřinesly nic nového. Všechno si už mohli čtenáři přečíst v novinách. Ani křížové výslechy nevzrušily obecenstvo v soudní síni. Dvě stě diváků ztrácelo zájem. Když poprvé vystoupil na scénu jen něco přes metr šedesát vysoký, nenápadný obhájce Geoffrey Lawrence, začali diváci zívat.

Brzy však zpozorněli. Ten malý všední mužík měl neobvyklý způsob: Hovořil se svědky tichým, pokorně modulovaným hlasem a nevyslýchal je, prosil je o spolupráci při hledání pravdy. Dosud zamračená vrchní sestra Helena Stronachová se na bezbranně vyhlížejícího obhájce dokonce útrpně usmála. Když promluvil, poslouchala ho však pozorně a s výrazem porozumění.

„Je jistě zvykem, paní vrchní sestro Stronachová, že se o nemoci každého pacienta vedou přesné zápisy. Je to tak?“

„Jistě.“

„Takže jste si i v případě vdovy Morellové vedla zápisy? Konečně, kdo by se dneska mohl spoléhat jen na svou paměť.“

„Pochopitelně. A také to vyplývá z mých povinností.“

„Dobře. Kdybyste se měla rozhodnout mezi zápisem a vlastní pamětí, pro co byste se rozhodla?“

„Samozřejmě pro zápis.“

„I v případě, že by zápis neodpovídal tomu, co jste vypověděla panu vrchnímu inspektorovi ze Scotland Yardu?

„Jistě,“ řekla už váhavě.

193

„Já zde mám, paní vrchní sestro, osm modrých sešitů. Na první pohled vypadají jako školní. Jsou to vaše záznamy. Mimo jiné obsahují také údaje o léčbě paní Morellové. Poznáváte ty sešity, paní svědkyně?“

„Ano.“

„Je tohle sešit, kde jsou zápisy o léčbě paní Morellové?“

„Ano.“

„Tak se podíváme, co tam máme.“ Listoval, pak chvíli předčítal a chvíli komentoval. „Tak především je zřejmé a prokazatelné, a prosil bych pana předsedu senátu, kdyby to mohlo být doslova takto uvedeno v zápisu, že paní Morellovou neošetřoval pouze obžalovaný doktor Adams, ale také další eastbourneští lékaři a že nejen on použil při léčení morfia a heroinu. On vlastně v zahájené terapii už jen pokračoval. Je to tak, paní Stronachová?“

„Ano, pane.“

„V protokolech se objevilo tvrzení, že jedině doktor Adams píchal nemocné injekce, které měly způsobit, nebo urychlit její smrt, že jen on měl klíč od skříňky s opiáty. Ze zápisů tohoto zdravotního deníku, mohuli tak ty sešity nazvat, vyplývá, že to není pravda. Injekce nebyly v uzamčené skříňce, kde by podle předpisů měly být, ale nacházely se v zásuvce, která neměla zámek. Měl k nim tedy kdokoliv volný přístup. V zápisu, který pořídil vrchní inspektor Hannam, a zřejmě si tvrzení neověřil, stojí, že poslední injekci, kterou by někteří nezasvěcení mohli považovat za smrtelnou, píchl nemocné paní Morellové sám doktor Adams; čímž jí způsobil smrt. Ze zápisu v tomto modrém sešitku však jednoznačně vyplývá, že ji nemocné píchla noční sestra Randallová. Ona také vlastní rukou zapsala úkon do žurnálu. Věděla jste o tom, paní svědkyně?“

„Věděla,“ přiznala po dlouhé odmlce.

„Proč jste tedy nevypověděla pravdu?“

„Já nevím. Všude o tom psali …“

„Nechtěla jste snad krýt ošetřovatelku Randallovou?“

„Proč bych ji měla krýt?“

„Protože se ukázalo …“ Odmlčel se, obrátil se od svědkyně k předsedovi soudu, pak prohlásil:

„Protože ze zápisu vykonavatele poslední vůle paní Morellové Sogna jasně vyplývá, že nejen obžalovaný doktor Adams zdědil jistou částku, že také ošetřovatelce Randallové bylo po smrti vdovy vyplaceno 350 liber. Děkuji vám, paní svědkyně, děkuji i vám, pane předsedo.“ Uklonil se jako na jevišti, ale velice nemotorně, a sám pro sebe dodal. „Jen se divím, že tyto důležité okolnosti ušly pozornosti pracovníků policejního aparátu. Moc mne to mrzí.“

Mrzelo to především je. Taková kriminalistická hvězda, jako byl vrchní inspektor Hannam, si nemůže dovolit školácké chyby. Zvlášť, když novináři dychtivě čekají na každé další sousto a dosud jim nikdo nic pikantního nepředložil. Nebyla to však jediná chyba, které se pracovníci Scotland Yardu dopustili a nebylo to jediné fiasko, kterého se dožil slavný detektiv před publikem v soudní síni a hlavně před senzacechtivými novináři. Obhájce Lawrence přišel hned ráno příštího dne s dalším překvapením.

„Dal jsem sledovat svědkyně, ošetřovatelky MasonEllisovou, Randallovou a Stronachovou soukromým detektivem,“ prohlásil. „Stál vedle nich v metru a vyslechl, jak se domlouvaly, že příští den, tedy dnes, při soudním líčení odvolají svoji výpověď a společně popřou skutečnost, že navzdory všem předpisům přechovávaly opiáty v nezamčené zásuvce. Předkládám tuto skutečnost k posouzení slavnému soudnímu dvoru ze dvou důvodů: je zřejmé, že si ošetřovatelky byly vědomy nesprávného zacházení s nebezpečnými léky a zveřejňuji tuto skutečnost dříve, než budou moci své výpovědi odvolat. Prosím, pane předsedo, aby bylo toto prohlášení doslova zaprotokolováno.“

Při výslechu vrchního inspektora Herberta Hannama mu obhájce položil jedinou otázku a velice zdvořile ho požádal, aby mu na ni odpověděl. Všichni přítomní čekali něco světoborného, svědek Hannam zřejmě také. Tvářil se totiž udiveně, ale také povýšeně, když uslyšel obhájcovu prosbu:

„Souhlasí to, pane svědku, že jste požádal smírčího soudce v Eastbourne o povolení k domovní prohlídce bytu a ordinace obžalovaného?“

„Jistě,“ odpověděl vrchní komisař.

„Je pravda, že jste ji spolu s vašimi kolegy z kriminálního oddělení pro vraždy také provedl?“

„Ano. Mohou vám to potvrdit a může vám to potvrdit také obžalovaný.“

194

„Děkuji, pane svědku,“ řekl obhájce a všichni se divili, že se neptá dál. Chvíli listoval ve svých papírech, pak vyšel zpoza katedry, postavil se přímo před předsedu senátu Dewlina a prohlásil: „Je mojí povinností upozornit slavný soud, že svědek vrchní komisař Herbert Hannam porušil platné předpisy.

Domovní prohlídku mohou totiž provádět jedině místní policejní orgány, nikoliv tedy úředníci londýnského Scotland Yardu. Protože se porušení zákona dopustil svědek, nemůže být dále veden a vyslýchán a prosím, aby byl vyškrtnut z listiny svědků. Dopustil se totiž při výkonu svého povolání trestného činu.“

Teď měli novináři konečně svou senzaci. Běželi k telefonům a volali do svých redakcí. Za několik hodin vyšla zvláštní vydání. Na prvních stránkách předních londýnských listů byly palcové titulky odsuzující nešikovnost, ledabylost i nadřazenost pracovníků Scotland Yardu a do nebe vynášely šikovnost obhájce Lawrence, který se rázem stal hrdinou procesu. Ale pak přišel další den procesu a na pořadu dne byly výpovědi soudních znalců. Každý věděl, jak moc záleží na jejich názoru.

Obžaloba uvedla soudního znalce dr. Douthwaitea a nikdo nečekal, že nepotvrdí všeobecné známý názor: obžalovaný doktor Adams podával vdově Morellové tak velké dávky opiátů, že tím přivodil její smrt. Dr. Douthwaite odříkal své prohlášení a obhájce se ho zeptal:

„Pane soudní znalče, rád bych věděl, jak jste došel k tomuto názoru. Vyšetřoval jste mrtvou? Pokud vím, byla zpopelněna.“ .

„Došel jsem k závěru na základě studia lékařského statusu.“

„To znamená na základě studia záznamu, který pořídily ošetřovatelky.“

„Ano.“

„Jste tedy•přesvědčen, že dávka opiátů, kterou obžalovaný Adams předepsal nemocné paní Morellové, byla smrtelná.“

„Ano.“

Londýnská nemocnice Svatého Tomáše je špičkové lékařské pracoviště. Primář dr. John Harman je doma i za hranicemi uznávanou kapacitou. Když předstoupil před porotce a soudní dvůr, důstojný a sebejistý, všichni v sále Old Bailey ztichli.

„Hovořit v tomto případě o smrtelné dávce opiátu,“ začal svou výpověď, podobající se spíš přednášce v univerzitní posluchárně, není z lékařského hlediska únosné. Každý pacient reaguje jinak.

Abychom mohli odpovědně stanovit smrtelnou dávku, museli bychom experimentovat na lidech, což samozřejmě není možné. Ani sám ošetřující lékař, který zná pacienta, nemůže jednoznačně prohlásit, že ta či ona dávka drogy způsobila smrt.

Případ paní Morellové je jasný. Nemohla zemřít po předávkování opiátem. Kdyby tomu tak bylo, musela by smrt nastat ochrnutím dýchacích orgánů. V tom případě by se však především zpomaloval rytmus dechu. Z třiceti na dvacet, patnáct za minutu, až by došlo k zastavení dýchacích funkcí. Ale podle zápisu ošetřovatelky, do něhož jsem měl možnost nahlédnout, nedošlo ke zpomalení, ale naopak ke značnému zrychlení dechu, takže ošetřovatelka zapsala rytmus šedesáti vdechů za minutu.“

Obhájce Lawrence, dosud neznámý advokát nenápadného zevnějšku s nevýrazným projevem, se stal hrdinou soudní síně. Porotci po krátké poradě rozhodli o nevině obžalovaného a soudce Dewlin doktora Johna Bodkina Adamse osvobodil. Postavil se, malinko se uklonil, ani se neusmál a poprvé promluvil:

„Děkuji, sire.“

Pak klidně odešel a reportéři se snažili tlouštíky s brýlemi se zlatou obroučkou a výrazem klauna aspoň vyfotografovat. Jakékoliv prohlášení pro tisk totiž odmítl.

Přestože byl osvobozen, ještě dlouho se hovořilo o vině či nevině, o šikovnosti a nešikovnosti detektivů a o mistrovství nenápadného advokáta Lawrence. Zachránil před šibenicí vraha, nebo se mu jen podařilo zbourat bariéru pomluv a novináři vymyšlených senzací? Nelze říci ani ano, ani ne.

Věhlasný detektiv Scotland Yardu vrchní inspektor Herbert Hannam se nedočkal slávy. Skončil na bezvýznamném místě v Halifaxu.

195

49 případ

PŘÍPAD BÁSNÍKOVA DOKONALÉHO ZLOČINU

„Dobře, pane, ale proč to říkáte zrovna mně?“

„Protože rád čtu vaše články, pane Rae. Našel jsem si číslo vaší redakce v seznamu.“

„Zavolejte policii. Já se jim přece nemohu plést do řemesla. Jak jste říkal, že se jmenujete, pane?“

„Mills. Herbert Leonard Mills. Bydlím v Nottinghamu na Manfield Street, pane redaktore.“

„Odkud voláte, pane Millsi?“ zeptal se Norman Rae. „Z telefonní budky.“

„Meziměstsky?“ „Ne.“

„Aha!“ „Proč aha, pane Rae? Myslíte si, že vás chci tahat za nos?, Skutečně jsem našel mrtvolu.“

„Kdo je to?“

„Starší žena. Moment, pane redaktore, naházel jsem do automatu poslední prachy a už se blíží tři minuty. Nemám v kapse ani floka, musíte mi rychle říct, jestli to berete nebo ne.“

„Řekněte mi číslo aparátu.“

„Ale já ho neznám.“

„Je dole na automatu. Červené číslo. Jste tam ještě, pane Millsi? Slyšíte mě?“

„Jo, slyším. Tady je to číslo 633191.“

„Položte to, pane Millsi, hned vás zavolám. Čekejte, nechoďte pryč.“

Norman Rae mávl na svou spolupracovnici, podal jí lístek s telefonním číslem a řekl jí, aby okamžitě zavolala do Scotland Yardu seržantu Burrowsovi. Pak vytočil číslo telefonní budky.

„Jste tam, pane Millsi? To jsem rád. Samozřejmě, že mne to zajímá. Jen jsem si myslel, že by o tom měla vědět především policie. Ale když nechcete … Jistě k tomu máte své důvody. Jste tam ještě, pane Millsi? Slyšíte mne?“

„Jo, slyším vás, pane redaktore, jen nevím, jak jste se rozhodl?“

„Jak, rozhodl, pane Millsi?“ protahoval redaktor Rae rozhovor.

„Jestli to uveřejníte?“

„Jo tak! Rozhovor s vámi? Jasně. Znáte jméno vraha?“ „Ne. Ale můžu vám ukázat, kde ta ženská leží.“

„Vy byste mne tam zavedl?“ „Třeba hned.“

„To bysme se domluvili, pane Millsi.“

„Já mám dneska čas, pane redaktore. Mohl byste si třeba vzít s sebou fotografa, že by se hnedka udělaly fotky.“

„Jo, takhle je to?“ řekl redaktor Rae, protože vytušil, že mluví s člověkem, který by se rád dostal do novin. „A neříkal jste o tom ještě někomu, pane Millsi?“

„Ani nápad. Jste první, pane redaktore.“

„Byl byste proti tomu, aby se o nálezu dozvěděla policie?“ „Myslím, že ne. Budou to muset vyšetřit a já bych jim mohl pomoct. Jenže, nejdřív bych to dal vám. Nebo nějakým jiným novinám.“

V té chvíli dorazil k telefonní budce seržant Burrows ze Scotland Yardu, na rohu ulice zastavily ješ

tě dva další policejní vozy, Herbert Leonard Mills se odmlčel. Sluchátko zaklaplo do vidlice, ale vzá

pětí se ozval v redakci telefon a seržant Burrows oznamoval:

„Děkuji, Normane. Klaplo to. Máme ho. Tak ahoj, a na revanš!“

Malý, bledý mladík s velkýma zapadlýma očima se skutečně jmenoval Herbert Leonard Mills, bylo mu devatenáct a měl čistý rejstřík. Když ho vyzvali, aby vyšel z telefonní budky, vypadal jako vypla

šený králík vytažený z kotce. Vysoké čelo se mu orosilo potem, nervózně si olizoval suché rty. Vypovídal ochotně a s radostí opakoval svou historku o nalezené mrtvole. Provokovali ho otázkami, aby jim řekl víc, dělali, že mu nedůvěřují, aby musel opakovat, co před chvílí řekl, čekali, že se zmýlí.

Strčil ruku do kapsy a vytáhl laciné dámské korále z plastiku.

„Tak se podívejte, když mi nevěříte, tohle měla na krku.“ „A vy jste jí je sundal, pane Millsi?“ zeptal se seržant Burrows.

„Co bych jí je sundával? Ležely vedle ní v trávě. Řekl jsem si, že je radši vezmu k sobě, aby se neztratily.“

196

„To jste udělal dobře, pane Millsi. Tak pojďte, půjdeme se tam podívat. Ukážete nám to místo, viď

te?“

„Proč bych vám ho neukázal? Jasně, že vám ho ukážu. A přijede taky pan redaktor Rae?“

„Já myslím, že přijede,“ řekl seržant Burrows.

Sedli si spolu do prvního vozu. Starší, přitloustlý seržant William Burrows, kterému pro jeho zdravou venkovskou barvu obličeje přezdívali Červený Bill, a bledý mladík s poněkud velkou hlavou a posmutnělým obličejem. Jeho pohled přeskakoval z obličeje na obličej, z věci na věc. Byl neklidný.

Mrtvá ležela na okraji lesíku, nebo snad předměstského parku mezi stromy, přikryta hnědým pláš

těm do deště. Byla neděle 9. srpna 1961, horký den, redaktor Rae měl denní službu a tak musel nejdřív sehnat zástup, seržant Burrows sloužil jen dopoledne, po obědě se chystal s rodinou na dostihy. Když začal s výslechem, věděl už, že jeho vstupenka určitě propadne.

Neznámá žena měla snubní prstýnek, ale žádnou kabelku. Do protokolu mohli napsat jen přibližný věk, kolem pětačtyřiceti, všechno změřili, vyfotografovali. Když přijel z redakce Norman Rae, měli už dokumentaci zapištěnou, svědka právě vyslýchali.

„Tak; co tomu říkáte, seržante?“ zeptal se Norman Rae. „Může to být bouda, ale nemusí. Ten kluk se sice chová podivně, ale třeba se tak chová vždycky. Já ho neznám. Taky ji mohl uškrtit a teď si hraje na svědka.“

„Proč by to dělal? Kdyby mlčel, nikdo by na něj nepřišel.“ ,;Proč by to dělal?“ opakoval seržant Burrows. „Proč lidé vraždi? Kolikrát nemají sebemenší důvod, anebo si to aspoň myslíme. Žádný vrah přece nepřemýšlí normálně. To by nevraždil!“

„Že by se chtěl blýsknout? Třeba před holkou? Víte, co je mi podezřelé, seržante? Že s tím šel nejdřív k nám.“

„Co je na tom podezřelého? Chce se dostat do novin. Takových je! Najde ji a řekne si, že se proslaví.“

„Sherlock Holmes?“

„No, jasně. V každém Angličanovi dřímá geniální detektiv. Kdybyste četl ty pitomosti, které nám denně chodí na stůl!“ „Víte, seržante, když jsem ho poslouchal v telefonu, tak jsem měl dojem, jakoby chtěl být za každou cenu první: On ji našel, on má právo na slávu.“

„I to je běžná lidská vlastnost, Normane, to byste už mohl vědět. Ale zrovna tak to může být chytrák, který ~í zmáčkl krk a teď se snaží tiše a nenápadně vycouvat.“

„Dobře, ale řekl mi hned celé jméno i adresu. Měl jsem pocit, že ten kluk mluví pravdu.“

„Neříkám, že nemluví, ale neříkám také, že mluví.“

„Vy jste znal, seržante, tu řeckou věštkyni Pythii?“

„Ne, co provedla?“

„Dohromady nic. Jen mě napadlo, jestli to nebyla vaše prababička. Mluvíte totiž zrovna tak záhadně.“

Zavražděná se jmenovala Mabel Tattershawová, byla vdaná, měla dvě dcery. Seržant udělal to, co by udělal každý policista na světě. Navštívil domovnici v činžáku, kde bydlela.

„Kdepak manžel, pane inspektor, ten jí utekl, je to už nejmíň takovejch, řekněme čtyři roky. Ale von stejně za moc nestál. Nevydělal, pane inspektor, byl to lempl. Celý den chodil jako egyptská mumie a obživl akorát v hospodě. Paní Tattershawová žije jen s mladší holkou.“

„Jak je stará?“

„Ta holka?“

„Čtrnáct, ale vypadá mladší. Tattershawovi totiž nikdy neměli dost peněz a tak se holky pořádně nenajedly a nevyrostly.“

„Chodila do práce?“

„Ta holka ne.“

„A matka?“ „

„Jen někdy. Většinou nic nesehnala. Žila s holkou na podpoře. Blbej život, pane inspektor, to vám řeknu. Všechno špatný. Akorát si semtam zašla do bijáku. To bylo její jediný povyražení.“

„Kdy jste ji viděla naposled?“

„Jo, pane inspektor, to vám asi přesně nepovím. Takovej tejden může bejt pryč, tak to by bylo …

Počkejte, minulou neděli šla do bijáku.“

197

„Druhého srpna?“

„To bych se musela podívat do kalendáře, jestli druhýho, ale najisto to bylo v neděli.“

„Chodila do kina sama?“

„Ne. S Porterovou. To je její kámoška. No, kámoška, věčně se hádají a pak spolu nemluvěj. Obě jsou totiž na chlapy. Ale to vám říkám, pane inspektor, jedině, že jste od policie. Já se jinak o partaje nestarám. Ať si každej dělá, co chce, že je to pravda?“

Paní Porterová patřila k těm několika málo ženám, za nimiž se neohlédne ani velbloudář uprostřed pouště. Měla pronikavý hlas jako foxteriér.

„Byly jsme v bijáku, co má bejt?“ řekla nevrle.

„Vy jste ji asi viděla poslední, paní Porterová,“ snažil se přimět matrónu ke sdílnosti seržant Burrows.

„Jak mám vědě, jestli jsem ji viděla poslední?“

„Jistěže to nemusíte, paní Porterová, ale mohla byste nám pomoci při pátrání. Byla to přece vaše přítelkyně.“

„Kdo vám to řekl? Chodily jsme spolu akorát do kina. Já totiž nemám zapotřebí tahat se s nějakou Tattershawovou, pane inspektor, já můžu mít mužských kolik chci.“

„O tom nepochybuji, paní Porterová. A tak jste šly spolu do kina. Co bylo potom?“

„Potom nebylo nic! Co by mělo být potom? Vykašlala jsem se na ně a šla jsem domů sama.“

„Pohádaly jste se?“

„Ne. Proč bych se s ní měla hádat?“

„Já nevím.“

„Vedle ní seděl nějakej chlap a ona se s ním celou dobu, co byla tma, muckala.“

„Nějaký známý?“

„Jo, houby známý! Měla štěstí. Seděl vedle ní a tak po něm vyjela hned, jak zhasli.“

„Viděla jste, jak vypadal?“

„Jak bych ho mohla vidět? V kině je přece tma.“

„Myslel jsem o přestávce nebo po představení.“

„Nic jsem neviděla. Sebrala jsem se hned, když rozsvítili a vypadla jsem. Já přece nebudu nikomu dělat, pane inspektore, kořena. Já bych mohla mít armádu mužskejch.“ „A co tedy dělali během představení?“

„Pořád se chechtali. Připadalo mi, jako že ho lechtá a on se hihňá do dlaně.“

„Ona jeho? Říkala jste, že ho neznala!“

„No a co? To je jako vada? Ta mákne na mužskýho dřív než jí stačí povědět, jak mu říká maminka.

Zobla ho, to je tutovka, pane inspektor. Řeknu vám proč. Druhej den, tedy v pondělí, se zmalovala jak dorota, že kde zase do kina. Nemá ani šilink na rohlík, ale bude chodit každej den do bijáku! Prej jestli bych nešla s ní?“

„Šla jste, paní Porterová?“

„Copak jsem cvok? Na ten samej film? Já jsem ho totiž na rozdíl od ní, viděla. Já jsem totiž po žádným mužským nešahala jako ona. Vedle mě seděla nějaká holka.“

„A od té doby jste ji neviděla?“

„Ne. Co s ní je? Šlohla něco?“

„Našli jsme ji mrtvou.“

„Ale prokristapána svatýho, to snad ne! Moje drahá, milá Mabel …“

Plakala tak nahlas, že ji seržant Burrows slyšel ještě na odchodu v chodbě u domovních dveří.

Při pitvě se zjistilo, že byla Mabel Tattershawová uškrcena asi v devět hodin večer, k obědu měla pouze brambory s hrachem, vrah ji pravděpodobně nejdřív omráčil ranou do hlavy, nebyla znásilněna ani se nenašly stopy po dobrovolném pohlavním styku. Mezi příbuznými a několika známými nenašli pracovníci Scotland Yardu žádnou použitelnou stopu, odpočátku scházel motiv k vraždě. Neměla ani šperky ani peníze, žila z ruky do úst, nebyla ani mladá, ani půvabná. Kdo mohl mít zájem na smrti takové ženy?

Devatenáctiletý Mills byl původně bankovním zřízencem, později pracoval jako bezvýznamný úředník, posledních několik měsíců byl bez práce. Chodil na nákladové nádraží nebo do domů East Endu, kde si občas něco vydělal. Jinak žil z podpory. Ani pracovníci Scotland Yardu, ani redaktor

198

Rae se tedy nedivili, že se snažil senzaci, ke které se nachomýtl, zpeněžit. Vyprávěl redaktorovi vše, co věděl, aspoň to několikrát zdůraznil, Rae napsal celostránkovou reportáž a pokladní vyplatila nezaměstnanému mladíkovi čtyřiadvacet liber honoráře.

Novinář však zjistil o mladíkovi podstatně víc, než se z něj podařilo dostat policistům. Když se Mills rozpovídal, byl velice sdílný. A tak se i čtenáři dozvěděli o jeho neutěšeném mládí na periférii Nottinghamu, kde byl beden den stejně šedivý jako druhý, odkud se dostal nejdál k dědečkovi a babičce, dokonce do Londýna se podíval za svůj život jen několikrát.

„Víte, po čem jsem nejvíc toužil, pane redaktore?“ řekl zasněně. „Tichomořský ráj. Modrá obloha, laguny plné ryb. Palmy ševelící ve větru. Napsal sem dokonce jednou báseň. Jmenuje se Whispering palms, reptající palmy: Jenže to byl všechno jen sen. Trčel jsem v hnusném baráku na nottinghamském předměstí, znáte to tady, všude fabrika, v přístavu na Trentu je dneska samá černá huba, náš člověk nedostane práci. Tak píšu básně. Já bych ale stejně psal básně. I kdybych měl prachy a jachtu a jel s ní na Tahiti. Sedl bych si na palubu do křesla a psal bych básně.“

„Je to váš jediný koníček, pane Millsi?“ zeptal se pobledlého mladíka redaktor Rae.

„Ne.“ ‚ „A co ještě děláte ve volném čase?“

„Zajímám se o zločiny. To mě strašně vzrušuje. Já čtu všechny reportáže. Proto znám vaše jméno, pane Rae. Vy to moc umíte.“

„Co jste dělal toho dne, kdy jste ji našel? Od rána.“

„Od rána? Bylo krásně. Tak jsem si řekl, že půjdu ven, lehnu si na záda, budu se dívat na mraky a budu přemýšlet. Šel jsem a vy víte, jak to dopadlo. Je to moje první mrtvola, pane redaktore.“

„Jak tomu mám rozumět?“ zděsil se Norman Rae.

„Já jsem ještě nikdy neviděl mrtvého. Nikde mi nechtěli otisknout ani řádek, všechny básně mi posílali zpátky a teď jsem najednou ve všech novinách. I s fotkou. Pořád nic a najednou … Já jsem netušil, že se člověku může najednou tak moc změnit život. A dávají mi za to peníze. Koupím si knížky.

Já jsem si vždycky chtěl koupit knížky, pane redaktore, ale nikdy jsem na ně neměl. Táta nic nevydě

lal a dost propil.“

„Kdy jste ji našel, pane Millsi?“

„No, jak jsem říkal. Osmého.“

„To byla sobota, viďte?“

„Jo. To musela být sobota.“

Scotland Yard má ve všech větších městech oblastní ústředny. Když je třeba, přijíždějí na místo činu experti z Londýna. Seržant sice poslal do centrály hlášení, ale tím zatím pátrání skončilo, nepoda

řilo se totiž objevit jedinou další stopu. Jen pobledlý básník Herbert Leonard Mills se znovu objevil na scéně.

„Něco bych pro vás měl, pane redaktore,“ řekl do telefonu. „Zatelefonujte seržantu Burrowsovi, pane Millsi.“

„Chci to prodat vám. Jenže tentokrát to nebude za čtyřiadvacet liber, pane redaktore, je to totiž bomba!“

„Tak povídejte.“

„Takhle? Po telefonu?“

„Tak přijďte. Ale až po dvanácté, teď mám práci.“

Přišel, sedl si, nervózně si žmoulal prsty. Oči mu plály, jako by pil. Nečekal, až ho redaktor Rae pobídne, hned začal sám: „Všechno se teďka změní. Uvidíte, jaká je to pecka! Ve Scotland Yardu budou jásat. Já jsem se totiž spletl v datu, pane redaktore.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Tak, jak to říkám. Já jsem ji nenašel osmého.“

„A kdy tedy?“

„Pátého a ne osmého. Všechno je věc správného data. Uvidíte, jak teď s tím případem pohnou.“

„Podívejte se, pane Millsi. Chtěl bych vám říci něco velice vážného a byl bych rád, kdybyste to také vážně bral. Jde o vraždu a ne o legraci. Vy jste svědek a dokonce jediný svědek. Co jste vypověděl do protokolu, to tam je zapsáno. Jak myslíte, že se bude tvářit vyšetřující soudce nebo prokurátor, když k němu přijdete a prohlásíte, že jste se zmýlil, že to nebylo v sobotu, ale třeba ve středu nebo ve čtvrtek? Vy přece musíte říkat pravdu a nic než pravdu. Jinak se dostanete do maléru. Mohou vás ob

199

žalovat z nepravdivé výpovědi nebo z úmyslného klamání soudu. Falešné svědectví je přece zločin.

To jistě víte. Jste přece vzdělaný člověk.“

„No ale, co mám dělat, když jsem se spletl?“

„Myslím si, že jste se nespletl. Myslím si, že se snažíte prodat novinám další povídání a myslíte si, že vám je uvěříme. Nezlobte se, ale tohle neberu. Musel byste mít důkazy.“

Urazil se. Vstal a chvíli mlčel. Pak teatrálně odkráčel ke dveřím, otočil se, zvedl obě ramena, jakoby chtěl říci, co se dá dělat a prohlásil s důrazem: „Když to nevezmete vy, vezmou to jiní. Já mám dneska ve všech redakcích otevřeny dveře. Dokonce mi otisknou i básničky.“

„Počkejte, Millsi! Děláme to spolu přece od začátku, tak si najednou nebudete hledat jiného partnera. Já jen zavolám seržantovi Burrowsovi. Je to moje povinnost.“

Počkali, až přijede, zatím usrkávali z papírových kalíšků kávu. Pak se výstup svědka Millse opakoval, jakoby si scénu předtím nacvičil. Nejdřív senzaci jen naznačil, pak se s ní pochlubil a čekal potlesk na otevřené scéně. Norman Rae byl zkušený novinář a seržant už měl také něco za sebou, a tak oba pochopili, že ten pobledlý básník, který jim oběma vyprávěl o připravované sbírce s titulem Sonety dívce mých snů, je opojen nečekanou slávou a bude se za každou cenu snažit prodloužit si štěstí.

Navštívil totiž postupně všechny nottinghamské redakce, ale telefonoval také do Londýna Daily Mirroru, Daily Expressu a Daily Graphicu, dokonce se setkal v místním hotelu s několika reportéry na jakési improvizované tiskové konferenci a choval se přitom jako filmová hvězda.

„Já vám to tentokrát prominu, Millsi,“ řekl seržant Burrows. „Ale naposledy. Máme takhle dost starostí, ještě aby se nám pletli do řemesla civilové. Mohl bych na vás podat trestní oznámení pro křivou výpověď, ale neudělám to, nechci vám kazit život. Dejte si, prosím vás, pozor na to, co říkáte. Jděte domů a čekejte, až vás budeme potřebovat. Já si pro vás přijedu, na to můžete vzít jed. Pak budete možná tak populární, až vás to bude mrzet.“

Sel sice domů, ale neposlechl. Když za ním přijeli,novináři z Londýna, prohlásil: „Řekl jsem pravdu. Všechno, co jsem prohlásil, je čistá pravda. Přísahám. Ale řeknu vám něco, co jsem neřekl nikomu. Pište si. Neviděl jsem ji hned, když jsem se přiblížil k lesu. Bylo asi půl sedmé večer, slunce už stálo hodně nízko. Ležela ve stínu. A pak jsem ji zpozoroval. Ležela na plášti do deště. Tak jsem ho zpod ní vytáhl a přikryl jsem ji. Myslel jsem si, že to bude tak vhodnější. Mrtvoly se přece vždycky přikrývají. Z piety.“

„Měl byste to říci policistům, pane Millsi. Především policistům,“ řekl jeden z reportérů a Mills se rozzlobil. „Proč? Nejdřív mi vyplaťte honorář. Ve Scotland Yardu mi nedají ani penci. Udělal jsem prohlášení pro tisk, tak mi je musíte zaplatit.“

Bylo jasné, co chce. Pochopili, že mají před sebou chorobně ctižádostivého mladíka, který se snaží za každou cenu využít příležitosti a tak mu odpověděli: „Nepočítejte s tím, pane Millsi, že bychom to uveřejnili. Ve vašich výpovědích jsou rozpory. Počkáme, až se dohodnete s coronerem.“

Rozzlobil se. Vyhrožoval, že zavolá do redakce News Of The World, nebo do Timesů, oni odešli a on zůstal doma až do 23. srpna. Po celou dobu se neozval a seržant Burrows později prohlásil, že se dusil ve vlastní šťávě. Pak to nevydržel a zatelefonoval Normanu Raeovi:

„Rozhodl jsem se napsat to,“ oznámil stroze.

„A co, pane Millsi?“

„Co? Všechno! Všechno, jak to bylo.“

„Rozmyslel jste si to, Millsi?“

„Nemám si co rozmýšlet. Prostě jsem to napsal. Jestli mi chcete nabídnout pořádný honorář, ale nemyslete, že to tentokrát odbudete stovkou, tak vám to přinesu. Jinak s tím jdu ke konkurenci.“

„Myslíte si, Millsi, že si můžete tímhle způsobem vydělávat peníze?“

„To je jedno, co si myslím. Jestli chcete, tak přijdu a je mi srdečně jedno, jestli mezitím zavoláte seržanta Burrowse. Klidně mu zatelefonujte.“

Přišel, ani se neposadil, vytáhl z kapsy pečlivě složený papír, postavil se jako student na stupínku a začal deklamovat. Vypadalo to, že nečte text poprvé. Jakoby si výstup doma nazkoušel před zrcadlem.

„Já, níže podepsaný Herbert Leonard Mills, prohlašuji, že jsem dne 3. srpna 1961 zavraždil paní Tattershawovou.“ Udělal pauzu, aby se nadechl a seržant Burrows té chvíle využil. „Upozorňuji vás,

200

pane Millsi, že nejste povinen vypovídat, ale rozhodneteli se ulehčit svému svědomí, pak může být všechno, co od této chvíle řeknete, použito proti vám před soudem jako důkaz.“

„Jo,“ řekl s povzdechem, „abych ulehčil svému svědomí. To je to správné slovo. Nemůžu to už vydržet. Tlačí mne to jako můra. A jestli vám jde o tohle, pak prohlašuji před svědky, že tuto výpověď činím dobrovolně a bez nátlaku.“

„Dobře, pane Millsi,“ řekl Norman Rae, „ale řekněte nám všechno popořádku.“

„Jak se to stalo? Proč jste ji zavraždil?“ zeptal se seržant.

„Šla mi na nervy.“

„Jak jste se s ní seznámil?“

„Šel jsem do kina.“

„Do kterého?“

„Do kina Roxy.“

„Kdy to bylo?“

„Druhého večer. Počkejte, co to bylo za den?“

„Neděle.“

„Vedle mne si sedly dvě ženské.“

„Znal jste je?“

„Odkud bych je mohl znát? V životě jsem je neviděl. A ta, co si sedla vedle mě, hned začala dotí

rat.“

„Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se seržant Burrows.

„Nejdřív se ke mně naklonila a něco mi začala šuškat.“

„A co vy?“

„Nic. Koukal jsem na film. Cizí ženská mi může být ukradená. Pak mě chytla za ruku a dívala se mi na obličej. Měl jsem vztek. Ta ženská si vyloženě začínala a šla po mně jak blázen. A v tu chvíli mě to napadlo.“,

„Co vás napadlo, pane Millsi?“ zeptal se Norman Rae.

„Budete se tomu možná divit, ale já mám strašně rád detektivky. Možná jsem se měl stát policajtem. Vždycky jsem snil o perfektním zločinu.“

„V jakém smyslu perfektním?“

„Že byste ho nikdy neodhalili,“ odpověděl.

„Dobře naplánovanou vraždu?“

„Přesně tak. Ta ženská otravovala, já jsem si s ní opravdu nechtěl začít, ale napadlo mě, že je to jedinečná příležitost. Možná, že se mi taková podruhé nenaskytne. Tak jsem už ani moc nekoukal na film a pořád jsem na to myslel.“

„Na co, pane Millsi?“

„Na to, jak bych to s ní udělal.“

„Jak jste se k ní choval?“

„Řekl jsem jí, aby mi dala pokoj.“

„A ona?“

„Začala mě hladit stehno. Byla to mrcha.“

„Proč? Asi jste se jí líbil.“

„Jo. To jo. Tak jsme šli ven. Tedy když ten film skončil. Ta druhá se někam zdejchla, jako, že už musí domů a tak tahle mě popadla podpaží a že se musíme zase vidět. Řekl jsem jí, že teda se uvidí

me zítra.“

„Dali jste si schůzku? Kde?“

„Na konečné. A pak jsme šli jako do přírody. Ta baba se na to načinčala, to jste měli vidět. Namalovaná jak plakát. Byla už taky hezky v letech, ale nedala pokoj.“

„Kam jste spotu šli?“

„No kam? Do lesa a na okraji si hned svlékla pršiplášť, že je jí horko, a bylo horko, a prostřeli ho na trávu a rozvalila se na něj. Dělala na mě budliki, budliki. Páni, ta baba mi byla odporná. Víte, co jsem jí řekl? Aby mi dala svůj náhrdelník.“

„Proč?“

„Jen tak. Prostě mě to napadlo a ona mi ho dala.“

201

„Co jste s ním chtěl dělat?“

„Nic. Jen jsem ji zkoušel. Začala mi vykládat o svém muži, že je na ni pes, že za nic nestojí, nemů

že ho ani vidět. Taky mi vyprávěla o dceři, že ji má moc ráda. Nežila dobře, měla moc starostí, byla smutná a já jsem měl radost, že jsem našel ideální oběť. Neměla co ztratit.“

„Takže jste si to všechno napřed rozmyslel?“

„Jasně. Důkladně jsem si to rozmyslel. Chtěla se milovat; to bylo přece jasné. Mě to ale ani nenapadlo. Sedl jsem si k ni a popadl jsem ji za krk. Pravou rukou. Mám v ní dost velkou sílu. A pak jsem zmáčkl. Nedalo to vůbec žádnou práci. Najednou se svezla na zem.“

„Seděli jste vedle sebe?“

„Ne. To jsme vedle sebe stáli. Chtěla se asi nejdřív líbat. Já mám v pravačce velkou sílu.“

„Co jste udělal potom?“

„Nejdřív jsem ji položil na ten pršák, ale pak jsem si řekl, že ji tam nenechám takhle koukat do nebe, když už je mrtva, tak jsem ten kabát vytáhl a přikryl jsem ji.“

„Kam jste šel potom?“

„K dědovi a babičce. Chodím k nim občas na návštěvu.“

Dali mu podepsat protokol a jeho osud tím byl vlastně zpečetěn, ve Velké Británii stačí k odsouzení přiznání viníka. Snažili se odhalit příčiny tak strašného rozhodnutí mladého Millse. Vyrůstal sice v neutěšených poměrech, to však ještě nemuselo být příčinou tak scestného myšlení. Jeho otec byl havíř, který si nikdy nedělal se synem starosti. Zvlášť proto, že byl jiný než ostatní děti. Odmalička s ním byly potíže. Byl už jako kluk uzavřený, spíš melancholický než veselý, svému otci nikdy neřekl táto. Zavíral se, kde mohl, aby byl sám a skládal básně, které nikdy nikdo nečetl. Také ve vyšetřovací vazbě se hned pustil do práce na knížce nazvané Sonety dívce mých snů. Ta dívka skutečně existovala, ale Mills nikdy nenašel odvahu, aby s ní promluvil. Přemlouval vězeňského dozorce, aby jí básničky posílal poštou.

Seržant Burrows neměl těžkou práci a jeho kolegové z technického oddělení Scotland Yardu také ne. Zkoušky potvrdily, že Herbert Leonard Mills uškrtil Mabel Tattershawovou a že to byla předem promyšlená vražda. Soudní znalci z oboru psychiatrie se neshodli na jednotném závěru, nakonec však přece jen převážil názor, že Mills byl v době zločinu odpovědný za své činy. Odsoudili ho k trestu smrti oběšením. Bylo mu devatenáct let.

„Proč jste to vlastně udělal?“ zeptal se ho při posledním rozhovoru novinář Norman Rae.

„Proč? Nevím. Ale není to jedno? Stejně musela jednou zemřít. Jaký je v tom rozdíl, jestli dneska anebo až za rok? Vůbec netrpěla, to vám můžu zaručit. Kdyby umírala na nějakou nemoc, mohlo to být daleko horší.“

Byl Herbert Leonard Mills opravdu odpovědný za své činy, když snad byl dokonce přesvědčen, že se nedopustil nelidského činu?

202

50 případ

PŘÍPAD HOŘKÉHO SLADKÉHO ŽIVOTA

„Proč já mám vždycky vypít to nejhorší? Ale já vám řeknu proč, šéfe. Mám smůlu a dneska je pá

tek 13., proto se budu muset potloukat po Brightonu.“

„Tak zaprvé, inspektore, dneska sice je pátek, ale 13. bylo včera, ve čtvrtek. Dneska je 14. září 1962, Brighton je krásné lázeňské místo, jak jsme se učili ve škole, pouhých 54 mil od Londýna, a vám nezbude nic jiného, než se tam vypravit, protože tam zamordovali nějakou královnu krásy.“

„A co to je ta Modrá gardénje, šéfe?“ zeptal se inspektor Marshal.

„V tomhle případě bar. Noční podnik, někde na lázeňské promenádě. Jinak je gardénie nějaká tropická kytka.“

„Tak v tomhle ohledu jsem velice nevzdělaný.“

„Já byl taky, Marshale, jenže jsem se podíval do encyklopedie. Přesné: keř kvetoucí bílými tuhými květy.“ „Říkal jste přece modrá.“

„Vy máte dneska den, inspektore. Snad abych vás radši poslal zpátky do postele. Seberte se a jeďte.

Brighton, Queen‘s Square, ta dáma se jmenuje Christina Holfordová.“

Inspektor Robert Marshal přijel do Brightonu až k polednímu, zastavil se u benzínové pumpy a dozvěděl se, že noční klub Modrá gardénie patří k nejlepším místním podnikům. Majitelem je asi třicetiletý Harvey Holford, vysoký pohledný muž atletické postavy s plavým plnovousem, který se nedávno oženil s mladičkou královnou krásy. Dům na Queen‘s Square měl staženy rolety, jakoby uvnitř všichni spali. Noční klub byl v přízemí, dvě patra nad ním obývali manželé Holfordovi. Před vchodem stál policejní vůz, v chodbě hned za dveřmi chodil sem a tam konstábl v uniformě.

„Kde ji máte?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Nahoře, pane. V ložnici.“

„Zavolali jste doktora?“

„Ano, pane. Už odjel, pane.“

„Tohle je majitel podniku?“ zeptal se inspektor Marshal a ukázal na zavalitého muže, který se ještě nestačit převléknout ze smokingu. Seděl v jednom z křesel a hleděl na koberec.

„Ne, pane. Manažer.“

„Jsem inspektor Marshal ze Scotland Yardu. Vy jste byl u toho?“

Pomalu vstal, otřel si zpocené dlaně o kalhoty a odpovídal jako žák učiteli.

„Ne tak docela. Byl jsem v lokále. Šéf mi řekl, tedy pan Holford, abych v lokále takové dvě hodiny hlídal, že si nahoře potřebuje promluvit s manželkou. No, a pak ji vzal podpaží a šel s ní nahoru do bytu.“

„Jak se jmenujete?“

„Arthur Price. Pracuji v Modré gardénii jako provozní ředitel. No, a když mi to pan Holford řekl, tak jsem hned vyšel před dům, věděl jsem, že tam randí Holfordových chůva Anthea. Seděla tam totiž už dobré dvě hodiny ve voze s nějakým mladíkem.“

„V kolik hodin to bylo?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Mohlo být asi tak kolem půlnoci.“

„A proč jste šel za tou chůvou?“

„Aby šéfa nevyrušila. Mohla se vrátit domů a bylo po klidu. Pan Holford přece zdůrazňoval, že chce být s manželkou takové dvě hodiny sám.“

„A našel jste tu chůvu?“

„Jistě, seděla tam s tím klukem v bentleyi, co vypadal jako pohřebák. Tak jsem jí dal 2 šilinky a 6

pencí a řekl jsem jí, aby si šli někam na kafe a nevraceli se dřív než za dvě hodiny.“

„Holfordovi mají děti?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Malou holčičku.“

„Kde bydlí ta chůva?“

„Nahoře v podkroví.“

„Je doma?“

„Jistě, pane inspektore, kde by byla.“

203

Inspektor vyšel po dřevěných schodech, potažených červeným plyšovým kobercem, do prvního patra, kde byly obytné místnosti a kuchyně Holfordových. Chůva Anthea Harrisová měla svoji komůrku s postelí a jedinou skříní stranou od haly. V dalším patře byly ložnice Holfordových a koupelna. Anthea Harrisová byla velmi mladá. Měla kulatý pihovatý obličej. Vypadala jakoby teprve před nedávnem přijela z venkova. Dlouho hleděla bleděmodrýma vodovýma očima na inspektora a mlčela.

Zřejmě nevěděla jak odpovědět na jeho otázky. Potom řekla jako by se přiznávala k hříchu:

„Vzala jsem si ty peníze, proč ne, když mi je pan Price dával. A Andy nastartoval. Chvilku mu to trvalo, ten jeho bentley není nikdy v pořádku. Ale odjeli jsme.“

„V kolik hodin jste se vrátili?“

„Mohlo být asi půl třetí.“

„Řekli mi, že jste ji našla.“

„Ano, pane, a bylo to hrozné. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co se vlastně děje. Vešla jsem do bytu, rozsvítila v hale lustr, viděla jsem ještě, že dveře do kuchyně zůstaly otevřeny, tak jsem je zavřela.

Jak jsem šla přes halu, všimla jsem si, že na koberci leží chumáč plavých vlasů. Neměla jsem ponětí proč a odkud; moje paní přece nikdy nenosila paruku, ale pak jsem si přece jenom řekla, že to asi je paruka a zvedla jsem ji. Vlasy se mi lepily na prsty. Byla na, nich krev. Pustila jsem je na zem a vrátila se ke dveřím. Zůstala jsem stát a chvíli jsem naslouchala. Všude bylo ticho.“

„No a pak jste se přece jen odhodlala a šla jste do ložnice.“ „No, šla? Po špičkách jsem vystupovala nahoru. Asi tak čtyři schody před horním odpočívadlem, to je támhle nahoře, vidíte ty dveře ložnice, tam jsem zůstala stát, protože jsem z ložnice panstva zaslechla chrápání. Tak jsem si řekla, že je všechno v pořádku, co bych tam strašila, šla jsem dolů zhasnout a vlezla jsem si do postele.“

„Takže jste ji nenašla vy?“

„Ne, pane, já jsem hned usnula. Našla ji milostpaní Holfordová.“

„Kdo to je?“

„Matka majitele baru, pana Holforda.“

Seděla ve své ložnici ve vysokém křesle a na čele měla obklad. Mluvila tiše, mžourala začervenalýma očima, ruce se jí třásly.

„V kolik jste se vrátila z lokálu, paní Holfordová?“

„Asi tak ve tři hodiny deset. Ve tři hodiny zavíráme. A já jsem v lokále zastupovala svého syna.

Chvíli mi to trvalo, než jsem vypoklonkovala poslední hosty. Pak jsem našla v hale tu krvavou paruku.“

„Poznala jste, komu patří?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Ne. Moje snacha měla nádherné platinové vlasy. Říkávala jsem jí vždycky, važ si jich, Christino, je to tvůj poklad. No a potom jsem zavolala policii.“

,;Tak vy jste nešla nahoru do ložnice?“

„Ne, pane inspektore, měla jsem strach. Když přišli ti dva policisté v civilu, nejdřív se na všechno vyptávali, prohlédli všechny místnosti a pak zaklepali na dveře ložnice.“

Inspektor Marshal odjel na policejní strážnici a vyslechl oba policejní úředníky.

„Nevěděli jsme vlastně, co máme dělat,“ řekl konstábl. „Co jsme měli hledat? Prošli jsme místnostmi, nikde nic neobvyklého, tak jsme šli nahoru k ložnici, slyšeli jsme, jak tam někdo hlasitě spí.

Zaklepali jsme. Ale nikdo neotvíral.“

„A přitom jste pořád slyšeli zevnitř to chrápání?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Právě že ano. A to nám bylo podezřelé. Když přece buším na dveře, tak to musí vzbudit každého spáče. Zkoušeli jsme zámek otevřít, ale bylo zamčeno zevnitř a klíč se nám nepodařilo vystrčit. Tak jsme ty dveře vyrazili.“

„Svítilo se tam?“

„Takové oranžové noční lampičky. Jako v baru. Ale když jsme se rozkoukali, tak jsme na posteli rozeznali dvě postavy. Ti dva se objímali. Žena byla normálně oblečena a on byl nahý. Tvrdě spal a chrápal. V koutku rtu mu visel filtr dokouřené cigarety. Jeho ruka ležela na obličeji ženy. Ta měla hlavu vklíněnou do jeho podpaždí. Byl to strnulý a bezbarvý obličej. Vypadala strašně. Měla holou lebku a na ní jen pár chumáčků plavých vlasů a dva kulaté otvory. Také na jejím bílém svetříku jsme našli další stopy po výstřelech. Hodně krvácela.“

„Byla s vámi paní Holfordová? Myslím starou paní.“

204

„Ano, zůstala stát ve dveřích. Když tu ženu spatřila, vykřikla, chytla se oběma rukama za hlavu a sesula se na podlahu. Když jsme ji vzkřísili, tak se jí kolega zeptal, kdo jsou ti dva na posteli. Odpověděla, že je to její syn a jeho manželka Christina.“

Brightonští policisté zařídili mezitím vše, co bylo potřeba a tak se inspektor Marshal setkal s mrtvou královnou krásy v márnici ústavu soudního lékařství. Chrápajícího Harveye Holforda, kterého se nikomu nepodařilo probudit, odvezla sanitka do nemocnice. Lékaři u něj zjistili otravu nadměrnou dávkou tablet pro spaní. Teprve 18. září byl schopen vypovídat.

„Já si opravdu nemůžu na nic vzpomenout, pane inspektore. V hlavě mi bzučí tisíc včel. A od žaludku je mi pořád ještě špatně. Já vůbec nevím, co se dělo a jak jsem to udělal.“

„Měl jste u sebe pistoli, pane Holforde?“ zeptal se rekonvalescenta inspektor Marshal.

„Měl, nosil jsem ji s sebou, protože to víte, jak to dneska vypadá v nočních lokálech: Přijde parta sedmnáctiletých kluků a rozbijou vám všechno na cucky.“

„Měla tlumič zvuku?“

„Měla, pane inspektore, prvotřídní.“

„Tak mi to vypravujte, pane Holforde. Bude to jednodušší. Stejně nám to jednou musíte říci.“

„Já vám to chci říci. Já vím, že musím. Jen nevím, jestli to dám dohromady právě teď.“

Inspektor Marshal poslouchal potom jako zpovědník. Občas se zeptal a občas přitakal a vyslechl jedno z nejpodivuhodnějších přiznání, jaké kdy bylo zaprotokolováno. Devatenáctiletá Christina byla skutečně krásná dívka. Když se vdala za majitele nočního podniku Modrá gardénje, měla za sebou již několik vítězství v soutěžích o královnu krásy. Její fotografie se objevily na obálkách časopisů a mnozí mladí muži si nalepili její portréty do skříněk. Byla fotogenická, novináři o ní psali, že má dětský úsměv. Měla praktickou vlastnost: dokázala se usmívat v pravou chvíli. Chodila dobře, ale ne ná

padně oblečena a uměla se chovat ve společnosti jako dáma. Haivey Holford byl playboy s dostatečně vysokým příjmem, aby mohl populární krásce zajistit sladký život. Když se ženil, bylo mu třiatřicet, měl plavý plnovous a když se objevil s manželkou v některé z mondénních restaurací anebo v nočním podniku, všichni se za krásným párem otáčeli.

„Takže jste byli šťastni, pane Holforde?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Zpočátku velice. Chodili jsme tančit, navštěvovali jsme módní přehlídky. Chris byla báječná, ta se mohla bavit čtyřiadvacet hodin denně.“

„A co váš podnik?“

„Modrá gardénie běží sama, na hlídání mám matku a pan Price je svědomitý ředitel. Klidně jsem si mohl udělat volno, kdy jsem potřeboval. No, a tak jsme si koupili člun.“

„Jaký člun, pane Holforde?“

„Nádherný motorák s pětadvacetikoňským johnssonem. Chris chtěla jezdit na tvoře. Ráda se slunila jen tak:“‘ „Takže jste byli šťastni,“ znovu konstatoval inspektor Marshal.

„Vypadalo to tak. Jenomže zakrátko jsem zjistil, že moje paní poměřuje všechno na světě penězi.

Milovala přepych, chtěla mít všechno, na co si vzpomněla. Bylo jí jedno, kolik co stojí a kde na to vezmeme peníze. Já jsem, pane inspektore, nikdy netrpěl nedostatkem, ale přece jen žádná pokladna není bezedná. ,A pak to začalo s Vilisarem.“

„Kdo je Vilisar?“

„Náš barman.“

„To přece není anglické jméno,“ řekl inspektor.

„Švýcarské. Pracoval v nejlepších podnicích v Ženevě a v Alpách. Jako profesionál nemá konkurenci a dovede být k hostům velice příjemný. Jenomže začal být až příliš příjemný také k mojí ženě.

Nejdřív jí mixoval den speciální koktejly, dával jim zvláštní jména,, ona ho obdivovala a já jsem se na to díval a byl jsem šťastny, že se baví. Jenomže pak jsem ho několikrát nachytal v našem bytě. A nebylo to ani v pracovní době a ani kvůli koktejlům. Klamala mě s ním.“

„Vždyť byla v jiném stavu. Čekali jste přece holčičku.“

„To bylo předtím. Ale když se narodila malá Karem bylo všechno zase v pořádku. Aspoň se mi to zdálo. Jen brzo jsem zjistil, že naše rozkošná malinká holčička je pro moji paní jen něco jako dokonalá hračka. Brzo ji omrzela. Nejdřív se o ni starala moje matka, pak jsme si vzali Valerii.“

Nikdy se nepodařilo zjistit, jestli se Christina znala s Valerií předtím, než ji Harvey Holford anga

žoval jako chůvu své dcerky. Byla veselá a ve svých devatenácti dost zkušená. Měla dlouhé plavé

205

vlasy, silné vystouplé zuby, smyslné rty a tváře, na nichž se při úsměvu objevovaly dolíčky. Vyučila se kadeřnicí a zpočátku si hrála nejen s malou Karen, ale také s vlasy Christiny Holfordové. Téměř denně si pro ni vymýšlela nové účesy, téměř denně se bývalá královna krásy objevovala. u večeře s novou a vždycky nápadnou frizúrou. Mezi šéfovou a zaměstnankyní vznikl přátelský poměr a podivné spojenectví.

„Jednou po večeři mi Chris řekla, že by chtěla odjet na pár týdnů na francouzskou Riviéru. Trochu mne to překvapilo, naše Karen byla ještě velice malá. Měl jsem pocit, že by se Valerie oni nepostarala dobře, ale nakonec jsem souhlasil. Co jiného mi zbývalo? Jenomže to další byl pro mne šok. Moje manželka se rozhodla, že podnikne tu cestu ve společnosti chůvy Valerie.“

„A kdo se měl postarat o vaši malou?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Moje matka. Chris se vůbec nikoho neptala, prostě mi oznámila, že nechá malou matce. A taky mi řekla, že by se v Brightonu udusila, je to prý hnusná maloměšťácká díra, nesnáší prý to konzervativní ovzduší.“

„Souhlasil jste?“

„Co jsem měl dělat? Uvědomil jsem si, že jsem se oženil s královnou krásy. Nebral jsem si Popelku. Pak jsem jí dal na cestu tři sta liber a odvezl jsem je na letiště. Vilisara jsem vyhodil. Opustil podnik 1. června. Myslel jsem, že se tím všechno vyřešilo. Moc jsem se mýlil.“

Christina Holfordová odjela s Valerií Hatcherovou do Francie. Harvey Holford zůstal v Brightonu a staral se o podnik. Jeho matka chodila zpočátku s malou Karen na procházky, za týden však přijali chůvu Antheu Harrisovou.

Obě mladé ženy si svou prázdninovou cestu pečlivě připravily. Do Paříže pro ně přijel barman Vilisar. Naložil je s objemnými kufry do vozu a všichni odjeli do San Rema, kde se ubytovali v hotelu Astoria West End. Christina s barmanem do apartmá, Valerie Hatcherová do malého pokojíku. Chodili na pláž, vysedávali v kavárničkách, večer se převlékli a šli si zahrát do kasina.

Jejich štěstí netrvalo dlouho. Valerie nebyla spokojená se svým osudem třetího, který přikáží. Sna

žila se najít si partnera, což se jí nepodařilo. Zato temperamentní Christina pustila barmana po několika dnech k vodě a přestěhovala se do luxusního bytu ředitele hotelu. Manželovi poslala akorát pohlednici s rozhořčeným konstatováním, že nenávidí Italy, protože nemluví anglicky.

Hotel Astoria West End byl prvotřídní podnik s dlouholetou tradicí. V hotelovém baru se bývalá královna krásy seznámila s bubeníkem, který virtuózně ovládal svůj nástroj a zejména od půlnoci do runa dokázal přivést tanečníky k varu. Christina Holfordová opustila ředitele hotelu a odjela s bubeníkem do JuanlesPins. Její přítelkyni Valerii nezbývalo nic jiného než odjet s nimi. Velká láska trvala dva tři dny a neklidná Chris se stěhovala se svojí společnicí do Cannes, kde se ubytovaly ve čtyřhvězdičkovém hotelu Martinez.

Hned první noc se obě mladé ženy seznámily v hotelovém baru s Němcem, o němž se ony a později také Harvey Holford dozvěděli pouze jediné: báječně tančil a jmenoval se Fritz. Valerie opět těžce nesla, že celou noc protančil jen s Christinou. Ale i její štěstí trvalo jen do druhého dne, protože už odpoledne se na pláži seznámila se zajímavým čtyřicátníkem. Byl Angličan, takže s ním mohla hovo

řit o všem, jmenoval se Richard Reader Harris, byl členem Dolní sněmovny za Heston Isleworth. Měl s sebou dobrého přítele Johna Blooma a tak měla Valerie konečně naději, že se také dostane na taneční parket. Jenomže tady byla Christina.

Nejdřív se zcela zaměřila na poslance Harrise, když se dozvěděla, že jeho přítel John Bloom je britský pračkový král, jehož jmění se odhaduje na padesát miliónů liber, začal ji zajímat víc a .vůbec ne proto, že byl o deset let mladší než poslanec Harris, ale proto, že dokázal prohrát v kasinu značnou částku, aniž by mrkl okem. Také konverzace s ním Christinu velice zaujala. Vyprávěl jí totiž o svých dvaceti automobilech, o soukromém letadle, o luxusní jachtě a zval ji kdykoliv kamkoliv, všechny tyto prostředky ke sladkému životu jí dával k dispozici.‚ Christině se potom už víc líbila jeho kozí bradka, kterou zpočátku nesnášela. Když ji pak oba noví známí pozvali s Valerií na večeři do vily na pobřeží a veselé dívky prožily v bazénu a u bazénu rozvernou noc, byla Christina přesvědčena, že právě toto je ono pověstné sedmé nebe, do něhož se dostanou jen ti nejpovolanější.

„Jak jste se o tom dozvěděl, pane Holforde?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Dostal jsem anonymní dopis.“

„Máte tušení, kdo vám ho poslal?“

206

„Myslím, že to není těžké uhodnout. Vilisar zřejmě dostal vztek.“

„Spojil jste se s vaší paní‚?“

„Byl bych to udělal už dávno, ale neměl jsem její adresu. A pak mi přišla pohlednice a nebylo na ní nic jiného, než žádost o peníze. Ani slovo o tom, kdy se vrátí a jestli se vůbec vrátí.“

„Pak už jste měl adresu.“

„Měl a nasedl jsem do letadla a letěl za ní. Přistál jsem v Nice, zajel jsem do hotelu, řekl jsem jí, aby se se mnou vrátila. Nechtěla o tom ani slyšet. Ten život na Riviéře se jí strašně líbil. Zbývalo mi jen jediné. Navrhla mi, že by se mnou jela na čtrnáct dní: na Mallorku.“

„Souhlasil jste?“

„Nejdříve ne. Neměl jsem totiž peníze. Tak jsem musel požádat banku o úvěr a pak jsem přikývl.

Letěli jsme do Palmy, Christině se tam strašně líbilo. Byla ve svém živlu. Denně jsme chodili tančit a vraceli se do hotelu až ráno. Celou dobu jsem se snažil od ní vyzvědět, co vlastně dělala ve Francii.

Nedostal jsem z ní ani slovo. Pečlivě přede mnou všechno tajila. Chovala se chladně. Byla nepřístupná. Pro ni existovalo jediné téma: peníze, luxusní vozy, nádherné vily a drahé toalety. Pochopil jsem, že mezi námi je konec.“

„Vrátili jste se do Brightonu?“

„Jistě, po čtrnácti dnech. Ale vůbec se nezměnila. Nemluvila se mnou a když tak jenom o penězích.

Poprvé jsem od ní uslyšel o pračkovém králi Bloomovi, který má peněz, že neví co s nimi. Víte, co mi řekla, inspektore? Že jí slíbil dvacet tisíc liber ročně, když se stane jeho milenkou. Tohle mi řekla moje žena! Navíc měla dostat překrásnou vilu u Monte Carlu a v Mayfairu přepychový byt. To už byl vrchol!“

Harvey Holford prožíval hlubokou krizi. Manželka se mu vyhýbala, nemluvila s ním, on se zžíral žárlivostí a netoužil po ničem jiném, než zjistit všechno o vztahu své nevěrné ženy k Johnu Bloomovi. Samozřejmě, že mu nejlepší informace mohla poskytnout Valerie Hatcherová. Ta však zůstala v Cannes. Holford jí poslal telegram a požádal ji, aby mu zatelefonovala do Brightonu. Když se přihlásila, rovnou se jí zeptal, Kam až došla Christina ve svém vztahu k pračkovému králi. Dozvěděl se to nejhorší.

„Nastupte do prvního letadla a přileťte do Londýna, Valerie,“ nařídil Holford. „Vypůjčete si peníze na letenku. Máte tam přece nějaké známé? Až se vrátíte, zaplatím vám všechny výlohy. Když mi povíte, co všechno dělala Christina na Riviéře, tak ode mne dostanete ještě víc.“

Harvey Holford se zachoval jako Othello. Valerie Hatcherová přistála na londýnském letišti Heathrow 25. srpna. Harvey Holford na ni čekal s manažerem Pricem. Posadil Valerii do vozu, zajel s ní pár set metrů stranou z dálnice, podal jí poznámkový blok a řekl:

„Napište všechno, co víte.“

Netrvalo to ani dvacet minut a žárlivý manžel měl v ruce písemný doklad o nevěře své manželky, která ho podvedla s barmanem Vilisarem, s ředitelem hotelu, s německým turistou Fritzem i s pračkovým králem Johnem Bloomem. Odjeli rovnou do advokátní kanceláře, kde sepsali protokol a Valerie ho podepsala. Dostala za to pětadvacet liber, vzala je, poděkovala a požádala Holforda, aby ji odvezl k rodičům.

Vrátil se domů až v noci. Christina už spala. Vzbudil ji a uhodil. Pak ji popadl za vlasy a tloukl tak dlouho, až bez hnutí zůstala ležet vedle postele. Skočil do koupelny, přinesl nůžky a ostříhal jí vlasy.

Probrala se, utekla dolů, rychle se oblékla, skočila do vozu a odjela ke svému otci.

„Proč jste jí ostříhal vlasy, pane Holforde?“ zeptal se inspektor Marshal.

„Za trest. Strašně si na nich zakládala. Hned druhý den si však pořídila paruku. Otec jí dal peníze.

Ona si totiž myslela, že se jí celý svět musí položit k nohám. Její platinové vlasy , její prsa, boky!

Myslela si, že si může dovolit všechno. Ze se všichni zblázní, když se usměje. Víte, kdo to z ní udě

lal? Ta tlupa dědků, kteří zasedali v porotě soutěží o královnu krásy. Dostala diplom, že je nejkrásnější v celé Anglii a pomátla se z toho.“

„Cožpak jste se nemohli domluvit, pane Holforde?“

„Těžko. Když si zamanula, že půjdeme tančit, šli jsme tančit. Když si vymyslela, že se chce o půlnoci projíždět po pobřeží, nastartoval jsem a jezdili jsme do rána po venkově. A víte, co mi přitom vyprávěla? Jak ji miluje pračkový král Bloom, co všechno jí slíbil, co všechno bude mít, když se stane jeho milenkou. Tohle mi říkala moje vlastní žena, pane inspektore! Přitom jsem ji pořád měl rád.

207

Já jsem se doopravdy snažil zpříjemnit jí život, jak nejlépe jsem uměl. Byli jsme třeba v baru Starlight Room v hotelu Montpelier. Usmyslila si, že se se mnou nebude bavit a poslala mě domů, abych prý pořád nezacláněl. Čekal jsem na ni venku. Odjela s nějakými muži do Warren County Clubu a za půl hodiny se všichni stěhovali do Albany. Odjel jsem domů a čekal na ni. Přišla, ani se neomluvila, nic nevysvětlila, svlékla se, lehla si do postele a obrátila se ke mně zády. Já už jsem to nemohl vydr

žet, pane inspektore! Vysmívala se mi, dráždila mě pořád řečmi o pračkovém králi a jeho miliónech.

Tak jsem ji zastřelil.“

„Řekněte mi, jak to bylo, pane Holforde. Všechno dopodrobna.“

„Já vlastně ani nevím. Nic si nepamatuji. Vím jen, že to bylo v kuchyni. Přišla domů, šel jsem s ní nahoru. Priceovi jsem ještě řekl, aby se postaral o to, abych si s ní mohl v klidu pohovořit, pak jsem začal střílet: Nikdo nic neslyšel. Dole hrála hudba a ta pistole má dobrý tlumič. Vynesl jsem ji do ložnice, položil na postel, šel jsem do koupelny a spolykal jsem všechny prášky, které jsem našel. Já jsem už nechtěl žít, pane inspektore.“

Soudní proces byl krátký. Vrah se přiznal, porotci se shodli, soudce však vyslovil poměrně mírný rozsudek. Všichni, kdo vyslechli Holfordovu zpověď, pochopili, že si část trestu odpykal už předtím, než z žárlivosti zabil svou nevěrnou ženu.

208

51 případ

PŘÍPAD NÁHLÉ LETNÍ BOUŘKY

Hořela louka. Nebylo divu, přes měsíc už ani nekáplo. Lidé hleděli na bílá načechraná mračna a čekali na bouřku. Depli a Winkler sváželi od rána seno, teď naložili poslední žebřiňák. Ozval se výstřel.

Zastavili se, opřeli se o vidle a, podívali se na sebe.

„Zase nějakej frajer!“ řekl Winkler. Ještě jedna rána a třetí.

„Spletl si datum. Pouť je až v září.“

„Co když je to pytlák?“

„Prosím tě! Všechny jeleny jsme sežrali za války.“

Sedli si do stínu dubu a mysleli na pivo. Jazyky se jim lepily na patro. Snad podřimovali, ale vzbudil je kůň. Zaržál jako na signál.

„Hóó …!“ houkl na náručního Depli, vstal, vzal ho u huby za udidlo a řekl: „Byl už na slunci.“

„Tak pojedeme,“ rozhodl Winkler, protáhl se, uprostřed pohybu strnul, ukázal nahoru k lesu a řekl:

„Vidíš ten kouř?“

„No, jo.“

„Nahoře.“ „Pod srázem Saulackenmais. A divíš se, když je tak sucho?“

„Pojď, musíme to hlásit.“

„Kam?“

„Do Hermesovy vily. Četníkům.“

„Nemá smysl. Ať jim to řekne Riedlingová. Od čeho je?“ Vypřáhli koně, uvázali je k dubu, ohlásili, co se stalo a pak se se zahradnicí Agathou Riedlingovou vydali hasit.

„Čím jste to chtěli uhasit?“ zeptal se později vrchní inspektor Jellinek.

„No, přinesli jsme si lopaty. Nic se nedělo, je tam kamenná zídka a vítr šel od lesa. Stejně už hřmě

lo,“ řekla Riedlingová.

„Podařilo se vám požár uhasit?“

„No, jo. Jakejpak požár? Hořela akorát tráva a začalo krápat.“

„Kdy jste si toho všimla?“

„Kdy? Skoro hned, nebo o chvilku později. Ta černá věc ležela pod dubem, kde už nehořelo, už tam nebyla tráva. Byla jsem zvědavá, co je to za balík, znám tady v oboře každej metr, tak koukám a vidím mrtvolu.“

„Byla to ženská, to jsem poznal hned,“ řekl Depli.

„Jak tam ležela?“ zeptal se vrchní inspektor Jellinek.

„Jako mrtvola. Byla ohořelá, ale začalo lejt a bylo po ohni.“

„Mně bylo hnedka jasný, že je zavražděná,“ řekl kočí Winkler.

„No, a to jsem chtěla odejít, ještě jsem se nějak rozhlédla a vidím, že za metrem dříví stojí nějakej chlap a čumí na nás.“

„Nehejbal se,“ dodal Winkler.

„Jak to bylo daleko?“ zeptal se inspektor Jellinek.

„Takových dvě stě metrů,“ řekla zahradnice.

„Kdepak. Nejmíň tři sta, tři sta padesát kroků. Co, Depli?“

„Jo,“ zahučel a dál si utíral mokrou hlavu kapesníkem. „Pak už spustila bouřka naplno,“ řekla zahradnice a kočí přidal:

„Však bylo načase, že se ochladilo.“

Lainzská obora je dnes součástí Velké Vídně. Ale i v roce 1928 už byla jen jakýmsi parkem. Zaměstnanci městského zahradnictví se měli starat na obrovské ploše 24 čtverečních kilometrů o lesy a louky. Jinak sem mohl přijít, kdo chtěl. Původně patřila obora císařské rodině; krásná leč záhadná cí

sařovna Alžběta, manželka Františka Josefa L, důvěrně zvaná Sissi, zde měla jeden z půvabných letohrádků, roubený a hrázděný lovecky‘ zámeček nazvaný Hermesvilla. Teď byla krásná stavba v nedobrém stavu. Od pádu císařství se o ni nikdo nestaral, v přízemí zřídili četnickou stanici. A tak se o vraždě za náhlé letní bouřky dozvěděli nejdřív četníci z Lainzské obory, teprve pak jeden z nejlepších kriminalistů oddělení pro vyšetřování vražd Alfons Jellinek a jeho šéf, dvorní rada Wahl.

209

Sídlili na vídeňském policejním ředitelství na Rossauerlánde, což je ulice u Dunajského kanálu, tedy téměř uprostřed města. Když dostali 17. července 1928 zprávu o nálezu, ihned jeli na místo činu.

Přesto, že byla mrtvola zčásti ohořelá, poznali, že šlo o mladou a zřejmě i hezkou ženu mezi dvaceti až třiceti roky, 162 centimetrů vysokou a podle oblečení zřejmě zámožnou. Boty měla z Itálie, prádlo a šaty z dobrého salónu. Obličej byl spálený k nepoznání, ale to byl přece účel. Vrah ji polil benzí

nem, jedna lahvička se našla v klíně. Po celém těle zůstaly zbytky vyhořelých i ne zcela shořelých kostek tuhého lihu. Vrah připravil spálení mrtvoly pečlivě, ale zaskočila ho prudká bouřka. Uhasila oheň, policejní inspektor Jellinek měl kde začít.

„Musela to být dívka z lepších kruhů, pane dvorní rado,“ řekl při raportu. „Měla zlaté náušnice, ale ne moc cenné, na pravém zápěstí náramek s pěti řadami článků a čtyřmi modrými kameny. Není puncovaný. Byla střelena do hlavy z krátké vzdálenosti, na pravé straně u kořene nosu je vstřel se stopami zplodin. Střela s ocelovým pláštěm bez značky, ráže 6,35 mm.“

„Kolikrát na ni vystřelil?“ zeptal se doktor Wahl.

„Přesně se to asi nedozvíme, některé části jsou velice ohořelé, ale jistě pětkrát, možná i šestkrát.“

„Vražda z vilnosti?“

„Ne, pane rado, loupežná.“

„Říkal jste, že měla náušnice a zlatý náramek.“

„Náušnice nemají velkou cenu a náramek měla .pod rukávem. Vrah jej zřejmě neviděl. Jinak sebral všechno. Kabelku, hodinky, prsteny, peníze.“

„Stopy?•.

„Dobré, pane dvorní rado. Byla sice mladá, ale měla špatné zuby. V pravé a levé horní čelisti má zavražděná můstky z 22 karátového zlata, každý s jedním fazetovaným zubem. Dost netypické, její zubař by si tu práci pamatoval.“

„Proč ji zastřelil právě v Lainzské oboře?“

„Snad se tu vyznal. Vybral si pro svůj záměr vhodné místo, věděl asi také, že je v úterý obora pro návštěvníky zavřená, takže měl dost času.“

„Navíc svou oběť znal. Jinak by s ním nešla na samotu do lesa.“

„To by mohlo souhlasit. Proto se také snažil znetvořit její tvář, aby mrtvá nemohla být identifikována.“

„Já bych ještě řekl, že je to cizinka.“

„Z čeho tak soudíte?“

„Podle oblečení. Naše ženy nosí jiné věci.“

„Tak, ale teď budeme především hledat toho zubaře,“ rozhodl dvorní rada Wahl.

Dali vyfotografovat obličej mrtvé. Pak snímek zvětšili. Vyrobili příšernou vývěsku, která měla vyburcovat zubaře, pobouřila však především vídeňskou veřejnost. Byl to ohavný plakát, nahánějící hrůzu. V novinách se objevila kritika neestetického postupu policie, ale tím se ještě zvýšila publicita i naděje, že se znetvořená tvář a přesný popis zubařských zákroků dostane před správného diváka. Nikdo se nepřihlásil. Až po roce zasáhla náhoda.

Kolega dvorního rady Wahla, vysoký policejní úředník, dvorní rada dr. Wilder, byl přednostou identifikačního oddělení vídeňského policejního ředitelství a pracoval rovněž v budově na Rossauerlánde. Dobře se znali, spolupracovali spolu i na případu vraždy v Lainzské oboře. Rada Wilder byl starší pán a měl zkažené zuby. Proto už delší čas navštěvoval ordinaci dr. Franze Reisberga. Jak už to bývá, zubař se vyptává pacienta právě, když nesmí zavřít ústa; když si vypláchne a vstane z křesla, povídají si oba pánové o svých trampotách. Doktor Wilder se zmíní o smůle, jaká provází případ vraždy v Lainzské oboře a naříká, že ani za rok po vyvěšení plakátů s výzvou se nepřihlásil zubař, který zavražděné dělal můstky.

Slovo dalo slovo, dr. Reisberg se ťuknul do hlavy, začal přemýšlet, mumlal, že kdysi cosi takové

ho,dělal, pamatuje si tu dámu, byla mladá, milá a hezká, ale zuby měla v hrozném stavu. Dvorní rada Wilder nabízí, že hned druhého dne ráno pošle policajta s fotografií a přidá ještě sádrový model horní čelisti. Nechal ho zhotovit už před rokem, počítal s tím, že jej ukáže dentistovi, který se přihlásí.

Dr. Franz Reisberg byl oním hledaným zubařem a jedním z mála Vídeňanů, kteří neviděli leták.

Našel ve své kartotéce potřebná data a sdělil je svému pacientovi Wilderovi. Tak se zakrátko dozvě

210

děl i vrchní inspektor Jellinek, že zavražděná se jmenuje Katharina Schaftnerová, k zubaři chodila v letech 1921 až 1924.

„Kdepak tenkrát bydlela, pane doktore?“ zeptal se dvorní rada Wahl, který osobně vedl výslech.

„V hotelu Erzherzog Karl.“

„To sice nebyl nejdražší hotel, ale také ne nejlevnější. Nespletl jste si ji, pane doktore, s někým jiným?“

„Určitě ne.“

„Copak dělala ta slečna?“

„Poznal jsem ji, když byla ještě velmi mladá. Ke konci války. Když jí bylo osmnáct, pracovala v kavárně Steiner jako pokladní,“ odpověděl doktor Reisberg váhavě.

„Jestli dovolíte, pane doktore Reisbergu, vy jste se s ní znal ještě dřív než jste jí spravoval zuby?“

„Ano.“

„Mohl byste mi říci, jaká byla? Myslím, jak vypadala, jak se chovala?“

„Byla to krásná dívka. Moc hezká. Tu práci u Steinera nedělala dlouho. Pak jsem se s ní několikrát sešel v barech a vinárnách. A představte si, tu náhodu, po válce bydlela v podnájmu u mojí pozdější tchyně Matyldy Morgensternové.

„To jste se dozvěděl dodatečně?“

„Řekla mi to náhodou, když jsem ji ošetřoval. Nechala si u ní v bytě klavír, protože ho neměla kam dát.“

„A kdepak jste se s ní seznámil?“

„V kavárně Kaisersgarten. Byla velice milá, výborně hrála na klavír a překrásně zpívala. Občas jsme šli spolu na večeři.“ Po tomto výslechu bylo zřejmé, kdo byla Katharina Schaftnerová. Zubaři bezpochyby za své ošetření neplatila. Byla milá, hezká, chodili spolu na večeři do jedné z nejdražších vídeňských restaurací Meissl und Schadn a takový přepych si nemohl dovolit každý. Vrchní inspektor Jellinek se nemusel moc namáhat, aby se dozvěděl o Katharině Schaftnerové víc. Znali ji ve výčepech v Grinzingu, v kavárnách kolem Kártnerstrasse, i na Mariahilferstrasse byla jako doma. Původ měla pochybný a pro tehdejší dobu typický. Narodila se jako nemanželská dcera služky, která přišla do Vídně za prací z Rothneusiedelu. Narodila se 7. února 1887, jako malé dítě byla v dětském domově, když vyrostla, dělala, co se dalo. Začala jako číšnice, později povýšila na pokladní, ale pořád měla hodně hluboko do kapsy.

V prvním roce války ji potkalo štěstí. Krásná, mladá světačka se seznámila s bohatým pánem. Jmenoval se Wilhelm Weil, byl ředitelem peněžního ústavu Banca Commerciale Triestina. Celých deset let byla jeho milenkou. Až do konce války obývala krásný byt ve Vídni, po roce 1918 se se svým bohatým milencem odstěhovala do Terstu. Měla všechno, co si může mladá, krásná žena přát: dost peněz, šaty z nejlepších módních salónů, plnou skříň drahocenných kožichů a šperky, které experti odhadli na tehdejších 140 000 lir, což byla hodně vysoká částka.

„Tak vám musím, pane dvorní rado, říct, že se dovedla točit,“ řekl vrchní inspektor Jellinek.

„Nebyla jediná. Tenkrát to byla móda. Každý chlap, který na to měl, si vydržoval milenku. Tady to bylo možná horší než v Paříži.“

„Jenže měla smůlu. Někdy v létě 1926 ředitel Weil onemocněl a přestal se s ní stýkat.“

„To ale stejně znamená, že ten milostný poměr trval déle než leckteré manželství. A když to skončilo, bylo jí už čtyřicet.“

„Přestal jí platit byt, přestal se s ní stýkat, ale byl grand. Na rozloučenou jí dal v hotovosti čtyřicet tisíc lir.“

„Už se neviděli?“

„Sešli se ještě dvakrát. Při druhém setkání v roce 1927 mu oznámila, že se provdala.“

„Jak se jmenoval?“

„András Fellner.“

„Maďar?“

„Ano, pane dvorní rado, Maďar.“

Podívali se do kartotéky. Vypadal jako Cikán nebo sňatkový podvodník, vydávající se za grófa.

Nebyl ani jedno, ani druhé. Milá slečna Schaftnerová naletěla na krásné řečičky, na hluboký pohled a na temperament vášnivého Maďara. András Fellner byl podrazník, který měl na svědomí všelijaké

211

hříchy, z nichž ale žádný nestál za řeč. Falšoval pasy, pašoval zbraně, zpronevěřil peníze, pokusil se o sňatkový podvod. Byl to opelichaný světák, který šel po penězích a světem protřelá Katharina mu skočila na přísahy o velké lásce. Okradl ji nejdřív o 90 000 lir a ona na něj podala trestní oznámení.

Ukradl jí tisíc šilinků a ona ho udala policii podruhé. Měl na ni vztek. Odstěhovala se od něj a od roku 1928 žili odděleně. To přece byl podezřelý jaksepatří! S minulostí, s motivem, a se vztekem, že se mu stárnoucí krásku nepodařilo oškubat docela.

Dvorní rada Wahl sehnal u jednoho z vídeňských módních fotografů snímek Kathariny SchaftnerovéFellnerové, dal vytisknout výzvu s portrétem zavražděné, aby se každý, kdo ji znal, přihlásil na vídeňském policejním ředitelství na Rossauerlánde. To by v tom byl čert, aby se konečně nenašli svědci, kteří tu veselou dámu znali. Nepřihlásil se nikdo. Ale vrchní inspektor Jellinek šel nyní po stopě dámy polosvěta jako ohař. Zjistil zajímavé skutečnosti.

Po rozchodu s ředitelem Weilem se nechovala jak truchlící vdova. Jezdila po světě, objevila se v Terstu, v Benátkách a v tehdy velice mondénním lázeňském místě evropské smetánky San Remu.

Hrála v kasinu, snad aby se rozptýlila, snad aby rozmnožila svou hotovost, když se tak naivě nechala obrat od manžela. Neměla štěstí, prohrávala. A tak se dostala do svízelné situace. Buď musela hrát dál a vypůjčit si na sázky, nebo prodat šperky, případně kožešiny. Půjčila si a zase prohrála.

Rozhodla se pro jediné možné řešení. Za poslední peníze si koupila jízdenku do Terstu. Tam věděli, kdo je a jalo možnosti má její prominentní milenec. V hotelu, kam se dala zavézt z nádraží, ji znali a přijali ji jako bohatou dámu. Sluhové vynosili kufry, pokojské se postaraly o kožichy, sám ředitel hotelu Central ji přišel přivítat. Nenapadlo ho, že má prázdné kapsy.

„Vy jste pracovala jako pokojská na druhém patře, slečno Stupnikarová, a byla jste při tom, když paní Fellnerová přijela. Jak se chovala, jak vypadala? Znala jste ji přece už předtím,“ zeptal se vrchní inspektor pokojské Fanny.

„Vypadala unavená. Hned jsem si všimla, že je nervózní. Jako by se jí něco stalo. Možná, že se ně

čeho bála.“

„Kdy se přistěhovala?“

„Desátého července.“

„To bylo úterý,“ podíval se inspektor do kalendáře.

„A kdy odjela?“

„V pondělí šestnáctého.“

„Takže v předvečer vraždy,“ řekl inspektor sám pro sebe. „Nechtěla jít ani na večeři, přinesla jsem jí jen vinný střik. Měla obrovské kufry a v nich nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Hermelínovou štólu, modrou lišku.“

„Neříkala, kam má namířeno?“

„Do Vídně.“

„Neřekla proč?“

„Ne. Ale pamatuju si, že říkala cosi o osudu, který ji čeká, o nejistotě.“

„To je pochopitelné, neměla totiž žádné peníze.“

„No, vidíte, pane inspektore a dala mi na památku hedvábnou košili. Když jsem jí pomáhala balit.“

„Kdo ji doprovázel na nádraží?“

„Hansl.“

„Kdo je to?“

„Náš podomek. Odjela do Vídně rychlíkem v půl desáté. On jí nakládal do kupé zavazadla.“

Logická úvaha napovídala, co zůstalo zamlčeno. Fellnerová odjela z Terstu do Vídně, kde se měla nebo mohla sejít se svým mužem. Jestli ovšem byl v té době ve Vídni. Pak mohl být vrahem. Inspektor Jellinek zatelegrafoval na pohraniční přechod v Marburgu a dostal očekávanou odpověď: András Fellner překročil italskou hranici s maďarským cestovním pasem v noci z 16. na 17. července. Zbývalo jen dodat, že jel do Vídně, kde se setkal se svojí ženou, zajel s ní do Lainzské obory, kde ji zavraž

dil a pokusil se mrtvolu spálit.

O Fellnerovi věděli, že je darebák, ale nevěděli o něm všechno. Narodil se v Székesfehérváru v rodině bohatého statkáře. Vyrostl na statku a nikdy nepocítil, co je nouze.

Když mu bylo deset, zemřel otec v Mnichově při dopravní nehodě. Zhýčkaný syn počkal do plnoletosti, pak začal rozhazovat rodinný majetek přesně podle vzoru operetních grófů. Bylo o něm známo,

212

že si hraje na většího pána, než jakým byl. Sousedi se pamatovali na obrovské noční kravály, když se za pobytu v Budapešti hádal se svojí ženou. číšnicí v cszárdách si ho pamatovali ze dvou důvodů: dá

val jim velké spropitné a choval se po dvou třech litrech badačonského jako pominutý.

Jeho manželka Katharina navštívila jednoho budapešťského advokáta a pověřila ho, aby podal jejím jménem žádost o rozvod. Nebude už s tím potrhlým opilcem ani hodinu. Vždyť je to podvodník, vydává se dokonce za aristokrata, přitom je synem nájemce statku, na němž chová bagouny. Byl to hochštapler a byl podezřelý z vraždy. Vyhlásili po něm pátrání.

Našli ho v Abbazii (nynější Opatia) v malém hotýlku Adriatica, kde se ubytoval se svou nápadně hezkou společnicí. Jmenovala se Gertruda von Kochová, pocházela z Hamburku a hodlala v tehdy věhlasných lázních na pobřeží Jadranu strávit čtrnáctidenní dovolenou.

Policisté zaklepali na dveře jejich pokoje po večeři. Zeptali se ho, jak se jmenuje, odkud je a proč přijel. Uslyšeli od něj, že je vdovec, před rokem mu tragicky zahynula manželka, možná o tom pánové četli v novinách. Netají, že byl už trestán. Na otázku, jestli ví, kde je Lainz, kroutí hlavou.

Odvedli ho na strážnici, zeptali se ho, kdy viděl naposled svoji ženu, on se snaží rozpomenout.

„Bude to asi před rokem.“

„Vaše doklady.“

„Nemám.“

„Vy nemáte cestovní pas?“

„Mám, ale je na maďarském konzulátě ve Fiume. Potřebuju vystavit nový.“

Fiume je dnešní Rijeka, takže je to jen kousek odtud. Policista vytočí telefonní číslo, ale v noci tam pochopitelně nikdo není a tak musí počkat s ověřením do rána. Případ vraždy v Lainzské oboře zřejmě velice pobouřil vídeňskou veřejnost, podle některých novinových zpráv se totiž dvorní rada Wahl sebral a prvním rychlíkem odjel do Opatie, aby osobně vyslechl podezřelého.

„Andrási Fellnere, jste důvodně podezřelý z loupežné vraždy své manželky Kathariny. Zatýkám vás jménem zákona.“

„Kde byla moje žena zavražděna? Nic o tom nevím.“

„Nehrajte mi tady frašku. Ve Vídni, samozřejmě. Totiž v Lainzské oboře u Vídně.“

„Kdy to bylo?“

„Tady se ptám já!“ řekl prý dvorní rada nasupeně.

„Jak chcete. Možná že bych vám mohl říci, kde jsem byl. Protože v Lainzu jsem nebyl nikdy. Ani nevím, kde to je.“

„Vaše žena byla zavražděna 17. července loňského roku.“

„Já jsem tam nebyl.“

„A kde jste tedy byl?“

„Nevím to určitě, ale zeptáme se Gerdy, ta si bude pamatovat, jestli jsme byli ještě v Itálii nebo ne.

Ve Vídni jsme nebyli určitě. Madame von Kochová si píše deník.“

„Von Kochová! Snad dokonce hraběnka?“ posměšně opakoval dvorní rada Wahl.

Pak se přesvědčil o svém omylu. Zatelefonoval do svého úřadu a pověřil vrchního inspektora Jellinka, aby zjistil, kdo je ta coura, která jezdí s Fellnerem po světě, jestli má záznam v rejstříku. Byl velice nemile překvapen, když dostal z Vídně odpověď. Gertrude von Kochová je skutečně německá šlechtična, její otec je známý a velmi bohatý průmyslník, má značný majetek i v Japonsku, je man

želkou vysokého námořního důstojníka, ale rozvádí se s ním.

Není jasné, jakým způsobem se hamburská policie dostala do bytu Gertrudy von Kochové, ale k večeru poslali dvornímu radovi Wahlovi telefonickou zprávu, že našli osobní deník podezřelé a v něm zápis, co dělala 17. července 1928. Pro vyšetřovatele to nebyla příjemná zpráva. Von Kochová onoho dne šťastně vyvázla z automobilové havárie na silnici mezi Trevisem a Odersem. Doktor Wahl zápisu nevěřil. Proto se vypravil do hotelu Adriatica a vyhledal paní von Kochovou.

„Mohla byste nám říci něco víc o automobilové nehodě, která vás potkala 17. července?“ zeptal se rovnou. „Počkejte, já si to trochu musím srovnat v hlavě. Kdypak to bylo? Patnáctého jsme byli v Gradu. Pak jsme se vydali do Benátek.“

„Jak?“‘

„Vozem..“

„Který den to bylo?“

213

„Sedmnáctého. Někde nedaleko Trevisa předjížděl András nějaký koňský povoz, já už ani nevím, jak k tomu došlo, ale narazili jsme do stromu.“

„Zranila jste se, paní von Kochová?“

„Oba jsme se zranili. András krvácel, přerazil si nosní chrupavku a já jsem měla jen odřeniny. Museli jsme okamžitě k doktorovi.“

„Pamatujete si, kdo vás ošetřoval?“

„Myslíte jméno toho lékaře? Ne. Snad se ani nepředstavil. Nebo jsem to v rozčilení nevnímala.“

„To je ale škoda, paní von Kochová,“ konstatoval rada Wahl s jistým zadostiučiněním.

„Když vás to tak moc zajímá, tak si ho najděte. Ta vesnice se jmenuje Oderso.“

„Jak dlouho jste se zdrželi?“

„Andráse ošetřili, mne prohlédli, pak nás propustili. Přespali jsme tam a ráno jsme jeli do Benátek.“

„Kde jste bydleli v Benátkách?“

„V hotelu Hungaria Palace.“

Bylo to překvapivé, dokonce to vypadalo na první pohled jako vylhané, ale všechno, co Gertrude von Kochová řekla, byla pravda. Ověřili si to v hotelech, u lékaře. K němu poslali četnickou patrolu, ta prohlédla záznamy a zjistila, že skutečně 17. července ošetřoval Andráse Fellnera, který při autohavárii utrpěl zranění nosní chrupavky. To bylo jasné a zřejmé také bylo, že Fellner je nevinný. Proč však z pohraničního úřadu v Marburgu potvrdili, že Fellner překročil hranici v noci z 16. na 17. července, když byl prokazatelně ve vesnici Oderso? I tato záhada se brzy vysvětlila. Vznikla záměnou mezi Fellnerem a Fellnerovou a všichni, kdo četli telegram pohraniční stanice, přehlédli maďarské slovíčko né, což u jména znamená ženský rod, tedy paní Andráse Fellnera.

Dvorní rada Wahl neměl radost, když se musel Fellnerovi omluvit. Aby jejich setkání nevypadalo jako úřední, chvíli s ním ještě poseděl a jen tak mimochodem se nakonec zeptal, jestli by pan Fellner náhodou nevěděl, kdo by připadal v úvahu jako vrah jeho ženy.“

„Třeba někdo, s kým se vaše manželka ve Vídni stýkala,“ vysvětloval ještě dvorní rada Wahl.

„Vím! Co bych nevěděl. Mohl to udělat Gustav Bauer.“

„Kdo je to?“

„Pěkný ptáček.“

„A kde bych ho našel?“

„Jo, tak to vám nepovím.“

„Přece někde bydlí.“

„Jo. Každou chvíli jinde. Říkal jsem vám, pane rado, to je pěkný ptáček. No, a je spolumajitelem firmy Crayon GmbH. Tužky, plnicí pera a tenhle cajk. Poroučím se, pane rado, já už musím jít.“

Po roce vyšetřování byla vídeňská kriminální policie zase na začátku. Inspektor Jellinek však měl aspoň nadějnou stopu. A tak se po ní vydal. Zpočátku opatrně, později klusem. Gustav Bauer byl totiž zajímavý pán, a to nejen pro vrchního komisaře. Patřil ke smetánce tehdejší společnosti. Byl synem továrníka, vlastnícího v průmyslové části . Vídně Favoriten malou slévárnu. Měl dobrou pověst, v bance slušné konto, a spořádanou rodinu. Jeho syn Gustav vystudoval s jistými potížemi, ale pak už kličkoval životem jaksepatří na synáčka z dobré rodiny. Za války sloužil v týlu, kde se staral o zásobování, vysloužil si hodnost poručíka, když skončila první světová válka, vykračoval si v líbivé uniformě po vídeňských ulicích, jako by ji vyhrál on. Pak svlékl uniformu a oblékl civil, stal se bankovním úředníkem a později společníkem firmy, vyrábějící tužky.

Gustav Bauer byl elegán, oblečený vždycky podle poslední módy, vyholený, učesaný, upravený a dobře naladěný. Ve společnosti plul jako ryba ve vodě, byl vtipný a oblíbený. Zvlášť mezi ženami.

Uměl to s nimi a líbil se jim. Nejen pro vzhled, ale také proto, že patřil do kategorie mužů, kteří se vyznají. Každá žena věřila, že má před sebou úspěšnou kariéru.

Poválečné období rekordní inflace položilo na lopatky leckterého šikovného podnikatele. Gustava Bauera ne. Měl obchodní čich, zatímco kolegové kolem něj zbankrotovali, on šel nahoru. Na ulici Rabensteig si zařídil kanceláře, ve Spiegelově ulici si v čísle 21 pronajal reprezentační pětipokojový byt a zařídil ho drahým nábytkem. No, a snad aby byl jeho blahobyt kompletní, našel si metresu, dů

stojnou jeho postavení. Jmenovala se Alice Deckerová, byla nejen hezká, ale i chytrá, navíc také bohatá. Ve Vídni těch let znamenala tolik jako Coco Chanelová v osmdesátých letech v Paříži. Vlastnila a řídila velký módní salón Hartwig, Decker und Kudelnicek.

214

Elegán Bauer si vybral dobře, Alice Deckerová patřila k nejobdivovanějším ženám tehdejší Vídně, ale také mezi hrstku těch, o nichž se stále mluvilo a psalo v novinách. Ve společnosti byla vždycky nejlépe oblečená, neodolatelně vtipná, její večírky patřily k nejvyhledávanějším. Navíc obývala vclkolepou vilu s mnoha pokoji, situovanou v klidném prostředí daleko od rušného vídeňského středu, postavenou přímo v Lainzské oboře. A to byla v případu náhlé letní bouřky velice důležitá okolnost.

Dvorní rada Wahl se pustil po stopě Gustava Bauera. Mnohé totiž hned odpočátku naznačovalo, že Fellnerovo nařčení nemusí být plané. Zjistil, že Bauer není doma, vydal se na obchodní cestu do Berlína. Dvorní rada Wahl se vypravil za ním do berlínského hotelu Kaiserhof, kde majitel firmy na vý

robu tužek bydlel. Když jede vysoký policejní úředník do jiné země, etiketa nařizuje, že by měl být očekáván kolegou ve stejném postavení. V Berlíně čekal radu Wahla slavný kriminalista, rada Gennat.

Pár frází na přivítání, ale hned potom k věci. „Tak co, pane kolego?“ zeptal se Wahl netrpělivě.

„Nic, pane kolego.“

„Nechal jste ho sledovat?“ „Samozřejmě, pane kolego.“ „A co?“

„Nic podezřelého.“

„Ale stejně je to on. Věřím tomu.“

Slídili v jeho životě a kriminální rada Gennat se už přece jen leccos dozvěděl. Zejména z policejních spisů, které mu poslali už předtím z Vídně. Tak především: Katharina Fellnerová byla velice veselá žena, užívající slasti života plnými doušky. Její životní program byl sestaven z radovánek. V její pozůstalosti se našlo mnoho milostných dopisů, mezi jinými také některé s podpisem Gustl. Dokud inspektoru Jellinkovi nebylo známo, že Gustl je Gustav Bauer, nemohl jim věnovat žádnou.pozornost.

Vyšla najevo také jiná pozoruhodná okolnost. Krátce po vraždě v Lainzské oboře odjel Gustav Bauer z Vídně zřejmě na delší dobu, protože svůj velký byt pronajal. Objevil se v berlínském hotelu Kaiserhof, který nepatřil mezi nejlevnější. Ve Vídni žilo opravdu jen málo lidí, kteří by nečetli policejní výzvu, několikrát uveřejněnou ve všech novinách a vylepenou na všech plakátovacích plochách a přesto se nepřihlásili. Mohla to snad být náhoda, byla však naprosto nepravděpodobná.

Navštívili ho v Kaiserhofu. Kriminální rada Gennat doprovázel svého vídeňského kolegu. Bauer je přijal vlídně, leč odměřeně. Vyzval je, aby se posadili a začal se vyptávat dvorního rady Wahla, jakou měl cestu. Byl to velice chytrý muž s perfektním chováním. Úslužný, ale opatrný.

„Samozřejmě že jsem znal Katharinu Fellnerovou,“ řekl bez okolků.

„Kdy jste se s ní seznámil?“

„To už vám ani neřeknu.“

„Jaký byl váš vztah k ní?“

„Dobrý,“ řekl odměřeně, zřejmě nepovažoval otázku za vhodnou. Ale po chvíli si to rozmyslel a dodal ještě: „Ano, náš vzájemný vztah byl přesně takový, jak předpokládáte.“

„Tedy něžný?“

„Chceteli, tak něžný.“

„Intimní?“

„Samozřejmě! Jak jinak mezi mužem a ženou.“

„No, a co kdybyste se pokusil rozpomenout, kdy jste ji viděl poprvé?“

„Nechci vám říkat něco, co nevím přesně. Snad to bylo v Meranu asi tak před šesti nebo sedmi lety.“

„A hned jste …?“

„Ano, hned,“ přiznal nevrle. „Ale přestalo to, jakmile se vdala za Fellnera.“

„Kdy jste se s ní sešel naposledy?“

„Někdy v roce 1926,“ řekl bez zaváhání.

„Kde to bylo?“

„Ve Vídni.“

„Ale pak jste si ještě psali?“

„To je pravda.“

„Proč, když jste se rozešli?“

„Nerozešli jsme se ve zlém.“

215

„Dobře, ale co jste si potřebovali sdělit?“

„Chystala se přijet do Vídně.“

„Chtěli jste se znovu sejít?“

„Ona snad. Já jsem setkání ani nemohl uskutečnit, chystal jsem se ve stejnou dobu na obchodní cestu.“

„Pane Bauere,“ zeptal se kriminální rada Gennat, „vy jste si ve Vídni nevšiml vývěsek, které byly na všech rozích? Sám jsem je ve Vídni viděl všude.“

„Ne, nevšiml jsem si. Taky hodně jezdím. Třeba jsem byl v té době v GarmischPartenkirchenu.

Rád lyžuju.“

„Mohl byste nám říci, kde jste byl v noci z 16. na 17. července 1928?“

„To bych se musel podívat na razítka do pasu. Ale ve Vídni jsem nebyl určitě.“

Ve Vídni se mezitím porozhlédl inspektor Jellinek po Bauerově bytě, který přechodně pronajal pě

veckému kroužku z Pforzheimu. Nyní byl už zase prázdný. Technici prohledali, co se dalo, ale nic podstatného nenašli. Inspektor Jellinek doufal, že objeví milostné dopisy Fellnerové, které psala Bauerovi, nenašel se však ani jeden. Také Bauerovo alibi se nepotvrdilo. Tak na něj v Berlíně vystavili zatykač a posadili ho do vyšetřovací vazby. Tam ho později navštívil dvorní rada Wahl. V kapse měl trumf.

„Tvrdil jste, Bauere, že jste se poslední dva roky s paní Fellnerovou nesetkal.“

„To je také pravda.“

„Já tady mám důkaz, svědčící o opaku.“

Vytáhl z kapsy formulář, na nějž se píší texty odesílaných telegramů, s datem i poštovním razítkem: Těším se na setkání, telegrafuj, kdy přijedeš. Podepsán Gustl, adresován Fellnerové do Terstu poste restante, podán ve Vídni 16. července, tedy den před vraždou.

„Tak, co tomu říkáte?“ zeptal se dvorní rada Wahl s jistotou vítěze.

„Co bych říkal? Bylo to jinak.“

„Chcete snad tvrdit, že jste ten telegram neposlal?“

„Poslal, ale nesešel jsem se s ní.“

„A pročpak?“

„V poslední chvíli schůzku odřekla.“

„Bauere, jak vidíte, máme možnost najít si v archívu poštovního ředitelství všechny blankety s texty podaných telegramů. Nesnažte se tahat nás za nos.“

„To bych si nedovolil, pane rado.“

„Jak odřekla schůzku, telegraficky?“

„Dopisem. Poslala ho expres.“

„Schoval jste si ho?“

„Ne, pane rado. Nenapadlo mě, že bych ho někdy mohl potřebovat.“

Zbytek výslechu proběhl jako setkání dvou spiklenců někde v kavárně. Bauer naznačuje, že ne všechno lze říci veřejně a naplno. Ve hře je jistá dáma z vysoké společnosti, musí na ni brát ohled.

Proto by o jistých věcech nerad hovořil. Pan rada je přece taky muž, jistě to chápe.

„Alibi na tu dobu mám, pane rado. Můžete si je nechat přešetřit. V kritické době jsem navštívil francouzský konzulát, kde jsem požádal o vízum. Na formulářích je datum. Pak jsem navštívil svého bratra ve všeobecné nemocnici.“

„Váš bratr je přece u divadla v Braunschweigu!“

„Jistě, ale byl zrovna ve Vídni, a onemocněl. Tak ležel ve Vídeňské všeobecné. Můžete si to ově

řit.“

Gustav Bauer se choval jako pravý kavalír. Nechtěl prozradit jméno dámy, ale stejně už každý vě

děl, že jde o Alici Deckerovou. Jen důvod, proč právě před ní tajil plánovanou a podle jeho tvrzení neuskutečněnou schůzku s Katharinou Fellnerovou, nebyl tak docela jasný. Inspektor Jellinek mezitím zjistil, že Bauer vlastnil revolver značky Steyer, ráže 6,35 mm, že si dokonce krátce před vraždou kupoval do něj náboje. Šlo o zbraň i náboje, jakými byla zavražděna Katharina Fellnerová.

„Proč jste si kupoval krátce před vraždou patrony?“

„Chtěl jsem spáchat sebevraždu,“ odpověděl Bauer bez váhání.

„Z jakého důvodu?“

216

„Z nešťastné lásky.“

„Vy že jste byl nešťastně zamilován?“

„Ano, pane rado, byl.“

„A do koho, prosím vás?“

„Však vy to dobře víte.“

Mnoho důkazů se ztratilo, mnoho. stop zametlo. Vrchní inspektor Jellinek byl přesvědčen, že má co dělat s rafinovaným a přepečlivým vrahem. Důkazem byl nakonec i způsob, jakým se chtěl zbavit mrtvoly. Nepočítal však s náhlou letní bouřkou. A také s houževnatostí vrchního inspektora Jellinka.

Ten se stále ještě nevzdával. Když nenašel dopisy Fellnerové, když se mu nepodařilo objevit Bauerovu pistoli, dohodl se s dvorním radou Wahlem, a ve vídeňských novinách se krátce poté objevilo oznámení, v němž se policie přiznávala, že se jí dosud nepodařilo objevit zavazadla zavražděné Kathariny Fellnerové. Je známo, že přijela do Vídně s pěti kufry, měla s sebou nejméně tři cenné kožichy, perziánový, norkový a další z kirgizského astrachánu. Všechny svršky zavražděné zmizely, proto je pravděpodobné, že je pachatel zločinu prodal. Policejní ředitelství prosí všechny, kdo by o věcech zavražděné mohli podat jakékoliv informace, aby se přihlásili na kriminálním oddělení.

První přišel vedoucí vídeňské zastavárny Dorotheum a vypověděl do protokolu:

„Podle popisu by to mohl být on,“ řekl a když mu pak ukázali fotografii, byl si zcela jistý, že u něj byl Bauer. ,;Vypůjčil si na dvě kožešiny, ale půjčku nesplatil, a tak jsem je někdy v dubnu nebo květnu dal do dražby.“

„A kdy si na ně vypůjčil?“ zeptal se inspektor Jellinek.

„Někdy začátkem března. Musel bych se podívat do knih.“ „To by bylo dobře. Jistě jste zapsali jméno a adresu příjemce vyplacených peněz.“

„Jistě,“ řekl vedoucí zastavárny. Vrátil se do svého podniku. Za hodinu zatelefonoval, že peníze vyplatil Gustavu Bauerovi.

Majitel kožešnictví na vídeňském Bauermarktu pak oznámil, že mu v červenci minulého roku nabí

dl neznámý muž, který nehodlal prozradit své jméno, do prodeje nápadně dlouhý norkový kožich, pocházející ze zahraničí a hermelínovou štólu dlouhou téměř dva metry, asi s dvaceti ocásky na obou koncích.

„Prodaly se ty věci?“ zeptal se inspektor Jellinek.

„Dokonce brzo. A ty ostatní také.“

„Jaké ostatní?“

„Modrou lišku jsem mu proplatil rovnou. Dal jsem mu za ni devadesát šilinků. To je, pane inspektore, dobrá cena. A za činčilový límec dostal dvaadvacet.“

V Lainzské oboře je několik hostinců určených především nedělním návštěvníkům. Všichni hostinští znali Bauera. Policistům v civilu, kteří je navštívili, potvrdili, ‚ze k nim občas chodil. Z toho vyplývalo, že Bauer navštěvoval Alici Deckerovou v její vile, postavené v oboře a při procházkách po lesních cestách se občas zastavil na skleničku vína nebo šnapsu. Vrah nevraždil v oboře náhodou, ale proto, že se zde dobře vyznal. A Gustav Bauer zde byl jako doma.

V Bauerově spíži se později našlo pár krabiček s kostkami suchého lihu. Tvrdil, že je potřeboval na vytápění žehličky. Koupil si ji v Amsterdamu, je to novinka. Tuhý líh značky Meta je k dostání v každé drogérii. Jehličku už nemá, dal ji paní Deckerové. Pár krabiček lihu zůstalo ve spíži.

Mnohé odpovědi vyzněly jako výmluvy a některé dokonce jako velice naivní. Ale Gustav Bauer se tvářil, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Je přece nevinný, tak co? Byl přesvědčen, že se mu nic nemůže stát, jen mu bylo podezřelé, že se jednání tak dlouho táhne. Už seděl ve vyšetřovací vazbě celých patnáct měsíců.

Předstoupil před porotu v úterý 7. října 1930. Vykročil na scénu jako sebevědomý, dobře oblečený muž z lepší společnosti, který se v soudní síni ocitá omylem a souhrou nešťastných náhod. Do zápasu s paragrafy se pustil s úsměvem, podporován obhájcem dr. Hugo Schönbrunnem, kterého tisk ozna

čoval za hvězdu první velikostí mezi vídeňskými advokáty. Ti dva však měli proti sobě silné protivníky. Žalobu zastupoval státní návladní dr: Wotawa, senátu předsedal rada vrchního zemského soudu dr. Wilhelm, mezi dvanácti porotci byli úředníci, truhláři, zámečník, krejčí, zřízenec, zedník a žena v domácnosti Helene Cihlarová.

217

Soudní rituál začíná přísahou porotců a pokračuje čtením obžaloby. Hned po prvních minutách musel Bauer pochopit, že jde do tuhého. Bauerův společník dr. Robert Alsegg vypověděl, že v den vraž

dy nepřišel Bauer celý den do kanceláře. Bauerův bratr a synovec potvrdili sice, že obžalovaný byl na návštěvě v nemocnici, ale nikoliv v den, kdy byl spáchán zločin, ale už 14. července. Alibi se pomalu ale jistě rozpadávalo. Téhož dne odpoledne přišla první rána, která otřásla jistotou obžalovaného.

Státní žalobce dostal do ruky dopisy a motáky, které se Bauerovi podařilo propašovat z cely. Obsahovaly důkazy proti obžalovanému: naváděl příbuzné, aby dosvědčili, že byl v kritický den na ná

vštěvě v nemocnici, radil berlínskému obhájci dr. Salomonovi, aby přemluvil některé svědky. Nakonec zde byly dopisy Alici Deckerové. Odevzdala je policii. Obhájce Salomon udělal totéž se zprávami svého mandanta. Kolem motáků, propašovaných z vězení, se odehrála dobrodružná zápletka.

Gustav Bauer daroval své milence Alici Deckerové šperky, které sebral zavražděné Fellnerové. Za daných okolností jí musel prozradit, odkud pocházejí a poprosit ji, aby ho nezradila. To byl obsah motáků, které jí poslal v naději, že mu pomůže a tajemství neprozradí. Dostala od něj přesné instrukce, jak mu má sdělit své rozhodnutí. Kdyby mu chtěla pomoci a šperky dobře schovala a mlčela, má dát do jistého vídeňského deníku, který on dostává do cely, inzerát: Záclony v ložnici jsou čisté.

Kdyby nechtěla udělat, oč ji prosí, ať dá otisknout větu: Záclony musejí do čistírny. Alice Deckerová nechtěla mít s obžalovaným Bauerem nic společného, proto odevzdala motáky i šperky policii. A státní návladní Wotawa i tyto sice romantické, leč výmluvné okolnosti zahrnul do obžaloby.

Ta obsahovala ještě jiná, pro Bauera nebezpečná zjištění. Nejméně dvakrát se vydal do Lainzské obory na výlet s Alicí Deckerovou a její sestrou Philipinou. Při další návštěvě klidného místečka pod dubem, kde byla později nalezena mrtvola Fellnerové, přelezl on i Alice Deckerová zeď, aby se dostali dovnitř. Gustav Bauer tedy místo zločinu důvěrně ;znal. Ale proč pod onen dub vedl také Katharinu Fellnerovou?

Na obecenstvo v soudní síni působil Bauer jako džentlmen s vybraným chováním, který nemá co ztratit, pravda je totiž na jeho straně. Obraz korektního elegána se však brzy začal měnit a Bauer se jevil jako zištný sukničkář. Lhal svým milenkám a snažil se využít je pro své záměry. V obžalobě se totiž objevila další žena, číšnice Agatha Mayerová. Žila a pracovala v Innsbrucku, podle toho, co se o milostném poměru dozvěděl státní žalobce, šlo o další Bauerovu milenku, s kterou se stýkal současně, když přísahal lásku Alici Deckerové. Don Juan nebo vypočítavý podvodník, který klame ženy seriózním vzhledem a bezchybným chováním?

Bauer vyprovodil 12. července 1928 paní Deckerovou k rychlíku do Paříže. O dva dny později poslal do Terstu telegram Katharině Fellnerové se sdělením, že se těší na její příjezd. Ale už 15. července napsal číšnici Agathě do Innsbrucku, mezi kudrlinkami milostných vyznání a zdrobnělých oslovení, celkem strohou větu, že si, když bude třeba, dokáže opatřit potřebnou částku bez slibů manželství normálním úvěrem, který mu poskytne jeho banka. Je zřejmé, že chtěl na číšnici vylákat úspory a teď, když mu odmítla peníze dát, snaží se skutečný úmysl zakrýt frázemi o nehynoucí lásce a věčném milování.

Odpoledne předstoupil před trestní senát stále ještě sebevědomý a sebejistý Bauer. Měl bezvadný společenský oblek, nevinný pohled a chování bezelstného chlapce, který se omylem dostal do nesná

zí.

„Jestli slavný soud dovolí, vysvětlil bych hned na začátku, že jsem neměl sebemenší důvod k takovému zločinu. Já nemám zapotřebí obstarávat si peníze nečestným způsobem. O mně je známo, že jsem se zabýval obchodováním se zlatem, že jsem nakupoval a také prodával šperky. A to nejen před oním dnem, ale i potom. Byl bych rád, kdyby slavný soud vzal na vědomí, že jsem kupoval korály. Jak je známo policii, měl jsem značnou zásobu tohoto cenného zboží. Konečně, bylo mi zabaveno, zápis je jistě ve spisech.“

„Chcete tím říci, obžalovaný Bauere, že jste disponoval značnými finančními prostředky?“ zeptal se předseda senátu Wilhelm.

„Ano, Ctihodnosti. Měl jsem slušný příjem 1 500 až 2 500 šilinků měsíčně. Bylo by směšné podezí

rat mne z loupežné vraždy. Neměl jsem to zapotřebí,“ odpověděl s nevinným úsměvem.

„Dobře, ale jak tedy vysvětlíte své návrhy číšnici Mayerové? Jednal jste s ní o penězích?“

„Bez jakýchkoliv postranních úmyslů, pane rado. Překvapila mne její prostota, obětavost.“

„Jak dlouho jste ji znal?“ ,

218

„Asi deset let. Seznámil jsem se s ní při jedné ze svých cest. Ubytoval jsem se v Innsbrucku v hotelu kde byla zaměstnána.“

„Nabídl jste jí sňatek?“

„Ano. Požádal jsem ji o ruku dokonce písemně.“

„Víme o tom. Bylo to dokonce v době, když jste se stýkal s jistou dámou, jejíž jméno zatím nebudeme uvádět.“

„Nezajímaly mě peníze Agathy Mayerové. Toužil jsem po tom mít s ní dítě.“

„Přitom vám vůbec nevadilo, že jste současně vyznával lásku oné dámě z vyšší společnosti.“

„U ní jsem si nebyl ničím jistý. Nevěřil jsem jejím citům. Proto jsem si také koupil revolver. Zabý

val jsem se myšlenkou na sebevraždu.“

„Tak kterou jste vlastně miloval?“ zeptal se žalobce Wotawa.

„Agathu, nebo tu druhou. Číšnici Mayerové jste se na dopisy podepisoval jako Tvůj věčně Tě milující Gustl, té druhé jste však také přísahal věčnou lásku. Můžete nám to vysvětlit?“

„V zásadě mohu, pane prokurátore. Musím však předeslat, že patřím mezi ty muže, kteří jsou schopni milovat dvě ženy současně.“

„Ne jenom dvě!“ zvolal žalobce Wotawa. „Ve spisech máme váš dopis paní Fellnerové, z něhož je průkazně zřejmé, že jste i s ní, a to po roce 1925, udržoval intimní poměr.“

„V dopise, o němž hovoří pan státní návladní, je tato věta: Celých pět hodin jsi byla v noci vedle mne, po celou dobu jsem tě cítil na svém srdci,“ dodal doktor Wilhelm.

„No, dobře, ale co z toho vyplývá?“

„Že mezi vámi došlo k tomu, k čemu zpravidla dochází v noci mezi milenci,“ řekl státní žalobce.

„Ale vůbec ne!“ zvolal Gustav Bauer. „Psal jsem taková něžná vyznání proto, abych jí ulehčil rozchod. Byl jsem rozhodnut skončit to s Fellnerovou. Chtěl jsem se oženit s jinou.“

„Miloval jste paní Fellnerovou?“ zeptal se žalobce Wotawa stroze.

„Vyjádřím to přesněji. Já jsem jí tělesně propadl,“ prohlásil elegán Bauer.

„Pozval jste ji do Vídně, abyste se s ní sešel?“ zeptal se předseda senátu. w

„Ne, Ctihodnosti.“

„Proč tedy přijela?“

„To doopravdy nevím.“

„Vy jste se s ní nedomlouval?“

„Dozvěděl jsem se, že přijela, až když mi telefonovala. Pak jsem se s ní sešel.“

„O čem jste mluvili?“

„Jen o obchodních záležitostech. Řekla mi, že se dostala do hrozné finanční situace. Stále zdůraz

ňovala, jak nutně potřebuje peníze. Co nejdřív a v hotovosti. Byla ochotna prodat kožichy.“

„A vy jste jí v tom měl pomoci?“

„Ne, Ctihodnosti. Já jsem jí to naopak vymlouval. Bylo po sezóně, mohla na tom jedině prodělat.

Uvědomila si to, ale neměla jiné východisko. Neměl jsem u sebe víc, ale dal jsem jí alespoň patnáct set …“

„Vy jste jí nedal, ale slíbil patnáct set, obžalovaný Bauere!“ zvolal státní návladní.

„Řekl jsem jí, že je dostane. Souhlasila s tím.“

„Proč jste ve svých výpovědích tajil, že paní Fellnerová přijela do Vídně?“ zeptal se obžalovaného předseda senátu.

„Nechtěl jsem mluvit o věcech, které nejsou pro každého, věděl jsem, že by ji mohly přivést do rozpaků. Nemohl jsem říkat celou pravdu. Ty kožešiny se totiž prodaly nejen ve Vídni, ale s pomocí oné dámy, o níž už byla řeč, také v Paříži.“

„Byl jste s paní Katharinou Fellnerovou dne 17. července 1928 v Lainzské oboře?“ zeptal se předseda senátu Wilhelm.

„Byl jsem s ní až do jedné hodiny v bytě,“ řekl Bauer rozhodně a díval se předsedovi Wilhelmom do očí. „Nikdy jsem netvrdil nic jiného a na své výpovědi trvám. V jednu hodinu ode mne Katharina Fellnerová odešla.“

„Musím vás upozornit, že soud má k dispozici výpověď svědka, který vás 17. července vezl do Lainzské obory,“ řekl dr. Wilhelm.

„Taxíkáře?“

219

„Ano, taxíkáře. Vypověděl, že jste jel z města do obory s jakousi dámou. Nazpět vás vezl samotné

ho. Byl jste promočen až na kůži.“

„Já vím, myslíte Singera, pane předsedo. Ta jeho výpověď: je vylhaná,“ řekl Gustav Bauer s úsměvem, jako by o nic nešlo.

„Jezdil jsem s ním často, někdy jsem ho měl na Celý den, ale ne 17. července. Je to logické, to odpoledne jsem byl v nemocnici navštívit svého bratra Lea.“

„Jenže svědek Singer nám předložil zápis v denním výkazu. Všechny jízdy jsou pečlivě zaznamenány. Je tam i vaše jméno, počet ujetých kilometrů a cena, kterou jste zaplatil.“

Toto sdělení bylo ranou pod pás a Gustav Bauer by se po ní měl zhroutit a zápas vzdát. Taxíkář Arthur Singer byl totiž původně svědkem obhajoby a jedním z trumfů doktora Schönbrunna. V jeho vý

kazu jízd byl původně docela jiný zápis. Podle něj si stálý zákazník Gustav Bauer vyjel v kritický den a hodinu s jinou dámou s Alicí Deckerovou. Z jakého důvodu změnil taxíkář svoji výpovědi

„Opakuji slavnému soudu ještě jednou,“ řekl Bauer rozhodně a netvářil se vůbec jako poražený, „že paní Fellnerová ode mne odešla krátce po jedné hodině odpolední. Doprovodil jsem ji k taxíku, rozloučil jsem se s ní a ona odjela.“

„Mohl byste nám říci kam?“

„Nemohu, neptal jsem se jí na to.“

„Musela přece říci taxíkáři, kam má jet.“

„Pochopitelně, ale já jsem tomu nevěnoval pozornost. Proč také? Nebyl jsem zvědav, kam jede.“

„Tvrdíte tedy, že jste s ní odpoledne nebyl,“ řekl státní návladní.

„Nemohl jsem s ní být, protože jsem seděl se svým bratrem v nemocniční zahradě na lavičce. Přesně si pamatuji, že se pak spustila bouřka a my jsme museli rychle utéci dovnitř. Pak jsme seděli v nemocničním pokoji a já jsem se ještě bavil s jeho sousedem, jakýmsi panem Frankem o automobilech.“

„To souhlasí. Jenže ten pan Franke prohlásil vyšetřujícímu soudci, že to nebylo 17. července, ale čtyři dny předtím.“

„Proboha, pane předsedo, tak se zeptejte mého bratra!“

„Samozřejmě že jsme se zeptali. Nemohl si vzpomenout na datum.“

„Ale vždyť ho 18. července propustili do domácího léčení.“

„Právě proto, obžalovaný, právě proto.“

V případu náhlé letní bouřky průtrž mračen skutečně zahrála značnou roli. Nejen proto, že uhasila oheň, který měl zcela sprovodit ze světa mrtvolu zavražděné, ale ještě z jiného důvodu. Vrchní inspektor Jellinek si byl vědom, že bouřka se stala němým svědkem vraždy. Podle záznamů vídeňského meteorologického ústavu se v některých vídeňských okresech strhla průtrž mračen, v jiných jen trochu zapršelo, jinde ani nekáplo.

Inspektor Jellinek si v nemocnici našel pacienty, kteří mu přesně popsali, jaký to byl déšť, který je vyhnal z nemocniční zahrady. Doslova a dopísmene souhlasily jejich výpovědi s Bauerovou. Jak by věděl, že v Alsterstrasse, kde leží všeobecná nemocnice, pršelo právě tak, jak tam pršelo a jak to potvrdili pracovníci meteorologického ústavu v příloze obžaloby vedené pod číslem 701. A tak vznikly pochybnosti o věrohodnosti výpovědi Bauerova bratra.

Nebylo přece pravděpodobné, že by vrah byl natolik prozíravý a tak pečlivý, aby si zjistil, že bouř

ka nezasáhla celou Vídeň, že ne všude pršelo tak intenzívně jako v Lainzské oboře. A ještě něco: jak by vůbec přišel na to, že si má takovou okolnost zjišťovat? Musel by být jasnovidec nebo geniální zločinec. Jenomže, kde byl motiv k tak pečlivě plánované ‚a provedené vraždě? Jak by si amatér mohl dát práci s téměř vědecky sestaveným alibi?

V soudních procesech, založených na nepřímých důkazech, dochází ke zlomům. Výpověď svědka prezentovaného obžalobou se může obrátit ve prospěch obhajoby a obžalovaná získává výhodu, aniž to předem tušil. V procesu proti podezřelému Bauerovi nastal jeden z překvapivých zvratů když se Alice Deckerová dobrovolně přihlásila, že bude svědčit ve prospěch obžalovaného, bez ohledu na to, co tomu řekne její rodina. Její manželství ztroskotalo hned v den zahájení procesu, kdy vyšly najevo okolnosti její nevěry. Teď už bylo všechno jedno, teď šlo o to zachránit život i reputaci nevinnému.

Druhá okolnost, která aspoň trochu změnila názor porotců na obžalovaného, byla záležitost s prodejem kožichů.

220

„Opakuji tedy ještě jednou, pane předsedo, že Katharina Fellnerová mi sama osobně předala kože

šiny, abych se postaral o jejich prodej.“

„Kdy vám je předala?“

„V úterý 17. července ráno. Přijela do Vídně jen proto. Můžete si zjistit, že byla v hrozné situaci, neměla ani na zaplacení hotelu.“

„Proč však je předala k prodeji právě vám? Copak jste se zabýval prodejem kožichů?“

„Předala je mně, protože jsem byl jejím starým dobrým přítelem. Na koho se měla podle vás obrá

tit, koho měla požádat o pomoc?“

„A vy jste tedy velice ochotně její prosbě vyhověl a hned příští den 18. července ráno jste se objevil u kožešníka Rosenberga a svěřil mu kožešiny do prodeje?“

„Samozřejmě. Považoval jsem to za svou povinnost, pane předsedo. Udělal jsem to hned právě proto, že nemám s vraždou nic společného. Nebo si myslíte, že by vrah, jehož oběť před několika hodinami objevili, sebral svůj lup a nesl by ho přes celou Vídeň do komisního prodeje? Snad by nemohl být tak nedočkavý, aby nepočkal aspoň pár týdnů, než se o vraždě přestane psát. A kdyby nakonec přece jen udělal takovou hloupost, myslíte si, že by prozradil kožešníkovi Rosenbergovi svoje pravé jméno? Já jsem mu řekl, že jsem Bauer a nadiktoval jsem mu celou adresu. Neměl jsem se čeho obá

vat. Chtěl jsem jedině pomoci své známé Fellnerové z bryndy. Nic víc. Ze svého jsem jí dal, co jsem mohl a čtyři tisíce jsem jí druhého dne poslal do San Rema.“

„Nebylo vám divné, že najednou zmizela?“ zeptal se předseda senátu. ‚

„Ne, pane rado. Protože mi řekla, že odjíždí zpět do San Rema. Neměl jsem jediný důvod, proč jí nevěřit. Přesvědčte se laskavě na poštovním úřadě Vídeň 101, odkud jsem toho dne odeslal doporu

čený dopis s penězi.“

Poslali na poštovní úřad policistu. Ten zjistil, že Gustav Bauer mluvil pravdu. Skutečně odeslal toho dne doporučený dopis do San Rema, nikdo ušák nemohl říci, co v něm bylo. Jisté však je, že nemohl být doručen, protože adresátka byla mezitím zavražděna. Ale přesto se nevrátil jako nedoručitelný zpět. Záhada? Náhoda? Nebo šikovná finta? Ale to by musel být Bauer opravdu geniální, aby myslel na všechny možnosti. Právě tak jako s vražednou zbraní.

„Vy hřešíte na to, obžalovaný Bauere,“ hřímal státní návladní Wotawa, „že se na místě činu nenašly žádné nábojnice a tvrdíte, že sice vlastníte opakovací pistoli, nikoliv však typu, který použil vrah. Ale já zase tvrdím, že člověk, který spáchá tak hrozný zločin a najde ještě tolik drzosti, aby zapálil mrtvolu, kterou předtím polil benzínem a obložil kostkami lihu, si dal tu práci a pečlivě posbíral na místě činu roztroušené nábojnice.“

„Je však podivné, pane státní návladní, a promiňte, že to říkám tak naplno,“ bránil se Gustav Bauer,

„že tento, podle vašeho mínění tak rafinovaný a chytrý člověk, neopomenul posbírat kompromitující nábojnice, zapomněl mrtvou obrat o některé šperky. I když vraždil právě proto, aby mrtvou oloupil.“

„Protože ty náušnice neměly dohromady žádnou cenu a náramek byl přikryt rukávem tak, že jej vrah nepostřehl.“

„Podle názoru pana prokurátora jsem oním vrahem já, tak je to aspoň uvedeno v žalobě, a já jsem znal všechny šperky obžalované. Sotva bych se tedy mohl dát zmást dlouhým rukávem a zapomenout na cenný náramek. Ty dvě věci nejdou dohromady.“

Jako ve všech trestněprávních procesech, defilují po výslechu obžalovaného před porotci svědci.

Jedni mluví pro obžalobu, druzí pro obžalovaného, říkají protiklady, jsou vážní a důležití, nikteří také směšní jako klauni. Obecenstvo v soudní síni má rádo výstupy svědků. Jsou malými obrázky ze života a některé figurky jsou tak zajímavé, jako by si je vymyslel pan Balzac nebo mistr Wilde. Přehlídka začíná, na scénu nastupuje železniční zřízenec August Franke. Dostal se k pomíjivé slávě náhodou.

Ležel totiž v nemocničním pokoji s Bauerovým bratrem Leem.

„Tak vy jste byl sousedem pana Lea Bauera, pane Franke?“ zeptal se předseda senátu.

„Jo, slavný soude, leželi jsme vedle sebe.“

„Kdy propustili pana Bauera domů?“

„Jo, to já vám přesně nepovím, ale asi tak tejden přede mnou.“

„Mohl byste si vzpomenout, kdy byl Gustav Bauer naposledy na návštěvě u svého bratra.“

„Asi tejden než ho propustili.“ „Nebylo to snad 17. července?“

„Ne. To ne.“

221

„Takže si naprosto přesně vzpomínáte, že obžalovaný Bauer dne 17. července svého bratra v nemocnici nenavštívil?“

„Však jsem vám to řekl.“

„Pane svědku,“ zeptal se Franka obhájce dr. Schtinbrunn, „kdy vás vyslýchala policie?“

„Tak to já už ani nevím. Je to dobrej rok.“

„Bylo to v srpnu, září, říjnu nebo listopadu?“

„Jak si to mám pamatovat? Je to dávno!“

„Myslel jsem, že máte výbornou paměť, pane svědku. Tak nám aspoň řekněte, jaké bylo počasí, když byl Gustav Bauer u svého bratra?“

„Prosím vás!“

„Dobře,“ řekl obhájce, „nepamatujete si. Asi nemáte tak dobrou paměť. Při prvním policejním vý

slechu jste si nevzpomněl ani na to, že jste se s obžalovaným Bauerem bavil o automobilech.“

„No jo, tenkrát prvně jsem si na to nevzpomněl. Ale to přece není důležité. Stejně to nebylo v ten den, jak říká tady pan obžalovaný.“

„Jak to, že jste si při výslechu u pana vyšetřujícího soudce najednou přesně vzpomněl, jak to tenkrát bylo?“

„To já nevím.“ „Kdypak to bylo?“

„Jako ten výslech u soudce?“

„Jistě.“

„Asi tak o tři měsíce později.“

„Víte, co je zajímavé, pane svědku? Vy si to pamatujete čím dál tím líp. Normálně to bývá naopak.

Pročpak jste byl vlastně v nemocnici?“

„Protože jsem byl nemocnej.“

Obhájce dr. Schönbrunn přesně věděl, kam míří. August Franke byl neseriózní svědek a rozhodně ne důvěryhodný. Obhájce předložil soudu potvrzení Kožní kliniky profesora Karla, že byl vyšetřován a léčen pro onemocnění syfilidou, která má za následek, mimo jiné, také poruchy paměti.

Přehlídka svědků pokračovala. Před porotu předstoupila nejlepší přítelkyně zavražděné Lilli Nohnová a prozradila, že Katharina Fellnerová nosila všechny své šperky stále u sebe v malém sametovém pytlíčku, který měla zavěšený na nahém těle na šňůrce uvázané kolem pasu. Budapešťský obchodník Georg Frieder měl svědčit o vztahu manželů Fellnerových, protože se mu Katharima Fellnerová při koupi revolveru svěřila.

„Pane svědku,“ zeptal se obhájce dr. Schönbrunn, „řekla vám paní Fellnerová, že jí její manžel vyhrožoval zastřelením?“

„Ano.“

„Řekla vám také, že má z Fellnera strach?“

„Ano.“

„Koupila si paní Fellnerová revolver?“

„Ano.“

„Mohl byste nám říci jaký?“

„Přesně takovýhle browning,“ řekl svědek Frieder a vytáhl z kapsy revolver a ukazoval zbraň soudci.

„Byly v něm italské náboje?“ zeptal se předseda senátu.

„Ano, Ctihodnosti, sám jsem zásobník nabíjel.“

Bratr obžalovaného Leo Bauer byl herec. Bydlel v Braunschweigu, kde vystupoval v místním divadle. Tam ho vyslýchal vládní rada dr. Starke a jemu Leo prohlásil, že 17. července ho bratr v nemocnici nenavštívil. Tím podkopal Gustavovo zatím přesvědčivé alibi a sobě připravil neřešitelnou situaci. Když řekne ne, rozbije bratrovo alibi a Gustav bude odsouzen. Když řekne ano, bude stí

hán pro křivou výpověď. Proto se kroutil, jak mohl a odpovídal nejasně. Podal špatný herecký výkon, který nakonec vůbec neměl vliv na výsledek procesu. Závažnější byla výpověď elektrikáře Gustava Richtera.

„Tvrdíte, pane svědku, že jste onoho kritického odpoledne 17. července viděl obžalovaného v Lainzské oboře.“

„Viděl.“

222

„A proč jste to neoznámil policii dřív. Proč jste se přihlásil až po roce?“

„Já nevím. Netušil jsem, že by to k něčemu bylo.“

„Řekněte nám, co jste viděl,“ řekl předseda senátu.

„Chlapa.“

„Gustava Bauera?“

„Ano.“

„Jak víte, že to byl on?“ zeptal se obhájce Schtinbrunn.

„Viděl jsem ho.“

„Co měl na sobě?“

„Černý oblek, černý klobouk a bílý límec.“

„No dobře, ale takhle mohl být oblečen kdokoliv.“

„Byl to on.“

„Viděl jste ho zblízka?“

„Běžel kolem mne. Měl strach.“

„Je to on?“ zeptal se předseda senátu a ukázal na obžalovaného.

„Určitě.“ Arthur Singer byl majitelem autogaráží, malé dílny a provozoval taxislužbu s několika vozy. Byl to velmi důležitý svědek, zahrál jednu z hlavních rolí. Byl mladý, sebevědomý, ale dával všemožně najevo, jak velice ho obtěžuje, že ho povolali jako svědka.

„Znáte obžalovaného, pane svědku?“

„Znám ho už dlouho. Často jsem ho vozil. Vždycky mi zatelefonoval, když potřeboval někam odvézt.“ „Objednával si vás také na delší jízdy?“

„Třeba na celý den. Nebo na celý večer. Jezdíval ven se slečnama, jestli slavný soud ráčí vědět, co mám na mysli, a to mi obyčejně řekl, abych přijel se steyerem, do něhož nebylo moc vidět. Pan Bauer dbal na dobrou pověst svých partnerek.“

„Jezdil stále se stejnou dámou?“

„Ano, Ctihodnosti, skoro vždycky.“

„V přípravném řízení jste vypověděl, že jste obžalovaného Bauera vezl 17. července 1928 do Lainzské obory.“

„Je to řádně zapsáno v knize jízd. Já mám své věci v pořádku.“

„Dobře, to je jedna věc, ale pamatujete si, jak to tenkrát bylo?“

„Myslíte jako podrobnosti? To já nevím. Jedu, kam si zákazník přeje a tím to hasne. O víc se nestarám.“

„Mohl by někdo podpořit vaše svědectví?“

„Moje žena. Přijel jsem domů hodně pozdě a řekl jsem jí, že jsem se zdržel s panem Bauerem.“

„Jel tenkrát zase s onou dámou?“

Svědek neodpovídá, klopí pohled, je jasné, že nechce být indiskrétní. Ale to už se předseda senátu ptá:

„Proč jste se nepřihlásil hned, když jste se dozvěděl o zatčení Gustava Bauera?“

„Já vím, měl jsem to udělat. Ale pan Bauer jezdil pořád s tou samou dámou, tenkrát jsem ještě nevěděl, že se jmenuje Deckerová, a mně bylo jasné, že to je levota, dámě by nebylo příjemné, kdyby se v novinách objevilo její jméno.“

„Pane svědku, vzpomeňte si, jak to tenkrát bylo. Jel onoho 17. července obžalovaný Bauer opravdu s paní Deckerovou nebo ne?“

„Ukázali mi fotografie. Na všech jsem ji poznal.“

„Jste si tedy jist, že to byla ona?“

„Myslím, že ano. Byl bych si jistě všiml, kdyby to byl někdo jiný. To by mi bylo nápadné.“

Alice Deckerová se chovala před soudem opravdu jako dáma. Oblékla se jako na pohřeb, černé saténové šaty, černý persiánový kožich.

„Paní svědkyně, byla jste 17. července na výletě s obžalovaným Bauerem?“

„Ne, pane předsedo. Nebyla jsem toho dne ve Vídni.“

„Kde jste byla?“

„V Paříži.“

„Prodávala jste tam kožešiny z majetku zavražděné. Co vám o nich řekl obžalovaný?“

223

„Řekl mi, že dostal ty dva kožichy jako splátku na dluh místo peněz. Sama jsem se nabídla, že mu pomohu.“ „Dostávala jste od obžalovaného nějaké dárky?“

„Nějaké šperky, náramkové hodinky, korály. Ty mi dal k narozeninám 10. července 1929

v GarmischPartenkirchenu. Ale neměla jsem je dlouho.“

„Můžete nám říci proč?“

„Vzal je s sebou do Berlína ke klenotníkovi. Chtěl je dát upravit podle mého přání.“

„Hovořil s vámi Bauer před odjezdem o své známosti s Katharinou Fellnerovou?“

„Tenkrát ne, ale už předtím. Řekl mi, že ta žena, kterou zavraždili v Lainzské oboře, byla jeho dobrá známá.“

„Je pravda, že vám Bauer daroval žehličku?“

„Ano. V GarmischPartenkirchenu jsme do ní kupovali tuhý líh.“

„Kupovala jste tuhý líh už někdy předtím?“

„Ano. Asi rok předtím.“

„Paní svědkyně, je místo v Lainzské oboře, kde byla nalezena mrtvola, totožné s tím, kde jste obvykle s obžalovaným tábořili?“

„Nevím, kde byla nalezena mrtvá. Ale myslím, že je možné, že to mohlo být nedaleko místa, kde jsme s panem Bauerem odpočívali.“

„Byla jste 17. července 1928 ve Vídni?“

„Už jsem říkala, že ne a na důkaz jsem předložila svůj cestovní pas. Myslím, že je vám to známo.“

„Trváte na tomto prohlášení.“

„Jistě.“

„Za všech okolností?“

„Samozřejmě.“

„Ptám se vás proto, že se objevily pochybnosti o pravosti zápisů ve vašem cestovním pasu a podezření, že jste se ilegálně, aniž jste prošla pasovou kontrolou, vrátila do Vídně bez vědomí našich pohraničních úřadů.“

„To jsou nesmysly. Svoji výpověď mohu odpřísáhnout.“

Agatha Mayerová byla servírka se vším, co k tomu pojmu patří. Oblékla se křiklavě, zbytečně se nalíčila. Přitom to byla hezká mladá žena, za kterou se každý muž rád otočí. Ve své naivitě byla sympatická.

„Je vám jasné, že obžalovanému šlo o vaše úspory,“ začal výslech předseda senátu.

Stála, chvíli nic neříkala, jako by si odpověď‘ rozmýšlela. Pak zvolala a každý věděl, že je o tom přesvědčena:

„Ne, slavný soude. On není takový. Dvakrát mi nabídl, že se se mnou ožení!“

„Věříte, že mu nešlo o vaše peníze?“

„Chtěl, abych je dobře uložila, aby z nich šly co největší úroky. Ale to přece chce každý, na tom není nic zlého.“

„Co jste mu řekla, když vás požádal o ruku?“

„Odmítla jsem.“

„Smím vědět, proč? Byl to přece pohledný mužský.“

„Dvakrát mě požádal a já jsem mu řekla dvakrát ne.“

„Nechápu proč.“

„Já taky přesně nevím.“

„Dostávala jste od něj dárky?“

„Jednou mi přinesl nějaké šperky. Odevzdala jsem je policii. Nechci je. Vzdala jsem se jich písemně ve prospěch Bauera a jeho příbuzných.“

„Paní svědkyně, vaše známost s Bauerem trvala celých sedm let. Co jste si pomyslela, když jste se dozvěděla, že byl obviněn z loupežné vraždy. Překvapilo vás to?“

„A jak! Věděla jsem, že to neudělal. Není možné, aby to udělal.“

Tehdejší soudní zpravodaj Hans Habe, kterému v redakci jako první reportáž svěřili právě případ z Lainzské obory, měl štěstí. Hned napoprvé se zapletl přímo do soudního řízení. Protože se tato rekonstrukce v mnohém opírá o jeho tehdejší referáty ve vídeňských novinách, seznamme se s jeho úvahami těsně před zvratem, k němuž mělo v případu náhlé letní bouřky brzo dojít.

224

Gustav Bauer dobře znal zavražděnou Katharinu Fellnerovou, ale po jejím zavraždění se nepřihlásil policii. Prodal nebo dal do zastavárny její kožichy a pravděpodobně rozdal její šperky. Jakmile se dozvěděl, že byla upálená mrtvola identifikována jako Katharina Fellnerová, požádal paní Alici Deckerovou, aby mu vrátila korálový šperk, který zřejmě předtím patřil Fellnerové. Krátce před zločinem koupil revolver, z něhož mohly být vypáleny smrtelné střely, kalibr se totiž shodoval. Revolver se nenašel. Znal dokonale terén, kde došlo k vraždě, chodil tam na procházky s Alicí Deckerovou.

Po jeho zatčení tvrdilo hned několik svědků, především elektrikář Richter, že viděli Bauera v inkriminované době na místě činu. Bauerovo alibi není věrohodné, výpověď jeho bratra není přesvědčivá. Bauer napsal ve vězení motáky, v nichž nabádal své příbuzné i advokáta, aby ovlivnili svědky. Alici Deckerovou žádal, aby ukryla šperky, které jí daroval. Taxíkář Singer prohlásil, že vezl Bauera do Lainzské obory. Obžalovaný však prohlásil, že byl s Katharinou Fellnerovou od chvíle jejího příjezdu až do půl jedné onoho kritického dne ve svém bytě. Domovník však tvrdil opak. Bauer ráno odešel a do bytu se nevrátil.

Finanční poměry obžalovaného nebyly tak dobré, jak tvrdil. Své výpovědi několikrát změnil. Udr

žoval milostný poměr zároveň se třemi ženami, Fellnerovou, Mayerovou a Deckerovou. Na té mu zřejmě záleželo nejvíc, protože patřila k takzvané lepší společnosti. K tomu, aby si udržel její přízeň, potřeboval dost peněz. V poslední době mu Fellnerová kazila jeho plány a stala se mu nepohodlnou.

Její nečekaný příjezd ohrožoval jeho záměry s Deckerovou.

Několik dalších okolností však svědčilo pro obžalovaného. Kdyby skutečně byl vrahem, nezbavoval by se kořisti tak nesmyslně překotně a za každou cenu. Vůbec mu nezáleželo na tom, že na sebe upozorní. Sám měl dost korálů, proč by tedy podstoupil tak velké riziko a dával své nové milence korály, které sebral zavražděné Fellnerové. Proč by si objednal taxi s řidičem, který ho nejen dobře zná a ví; kde bydlí, ale který ho také vozil do obory s jinou ženou, Alicí Deckerovou. A proč by ho nechal čekat, až zavraždí svoji někdejší milenku a pak se klidně nechal odvézt domů. Mezi vraždou a jeho zatčením uplynul celý rok. Měl tedy opravdu dost času, aby se postaral o bezchybné alibi.

Někteří svědci tvrdili, že ho onoho odpoledne, kdy došlo k vraždě, na vlastní oči viděli v oboře.

Jenže každý ho viděl na jiném místě. Proč by kličkoval po lese a po pasekách? Kdyby skutečně zavraždil Katharinu Fellnerovou, pospíchal by především z místa činu. Bauerovi, kterého ženy hýčkaly, nemohlo přece jít o kožešiny. A kdyby, pak by je získal jiným způsobem a ne vraždou. Bauer byl bezúhonný dobrodruh. Mohl se dopustit podvodu, ale proč by si vymyslel tak ohavnou vraždu? To neodpovídalo jeho povaze. Byl drzý a dovedl se prosadit, přitom však byl melancholický a o plánované sebevraždě psal několikrát servírce Mayerové. Proto si koupil revolver, ne aby vraždil!

Novinář Hans Habe, který se později odstěhoval do Spojených států a stal se renomovaným spisovatelem, zasáhl do procesu s Gustavem Bauerem nečekaně. V kavárně Café Mariahilfe si všiml muže nápadně podobného Bauerovi. Jmenoval se Woiwoda, byl ve fraku, vítal hosty a uváděl je ke stolům.

Podoba byla tak nápadná, že se s ním dal do řeči. Dozvěděl se, že od té doby, co probíhá proces, stá

vá se všude středem pozornosti. Lidé se zastavují, ohlížejí se za ním a smějí se do dlaní. Největší legrace je, že už celá léta chodí na procházky do Lainzské obory.

;,Proč jste se nepřihlásil soudu nebo policii, pane Woiwodo?“ zeptal se novinář Habe.

„A proč bych se přihlašoval? Nemám přece s vraždou, se soudem, ani se svým dvojníkem Bauerem vůbec nic společného.“

„Nepamatujete se snad, nebyl jste v Lainzské oboře také onoho 17, července 1928?“

Jak si to mám pamatovat? Možná že jsem tam byl.“

Úslužný a za každých okolností zdvořilý ředitel Café Mariahilfe změnil program trestního senátu.

Hans Habe ho přivezl ještě téhož večera do bytu obhájce dr. Schönbrunna, ten se chvíli divil, ale pak hned začal organizovat akci na záchranu svého mandanta Bauera. Ještě téže noci dal Woiwodu vyfotografovat, hned druhého dne ráno se dohodl s předsedou trestního senátu dr. Wotawou a druhý den odpoledne se konala v Lainzské oboře rekonstrukce činu. Neproběhla podle obvyklého rituálu.

Nejdřív požádali obžalovaného Bauera, aby ukázal místo, kam chodil se svou milenkou Alicí Deckerovou. Rozhlédl se, vykročil po louce a mlázím po pěšince mířil k místu, kde byla nalezena mrtvola Fellnerové.

„A nyní nám, pane Bauere, ukažte místo činu,“ vyzval obžalovaného předseda senátu.

„Nemohu! Nevím, kde se to stalo,“ řekl s jistotou.

225

„Jestli mám jít dál, musí mi někdo ukázat kudy.“ ‚

Porotci pozorně naslouchali, v tu chvíli byli mnozí z nich přesvědčeni o Bauerově nevině. Přece nemohl tu scénu zahrát tak přesvědčivě. On opravdu nevěděl, kde došlo k vraždě. Ale to bylo jen první dějství inscenace v Lainzské oboře. Druhé bylo připraveno o sto metrů níž na pasece.

Hlouček porotců se přesunul k dolnímu okraji lesa. Tam už stála četnická patrola, několik soudních úředníků, vrchní inspektor Jellinek a přišli i členové soudního dvora. Středem pozornosti byl však korunní svědek Gustav Richter.

„Žádám vás, abyste identifikoval muže, který nahoře vystoupí z lesa,“ řekl předseda senátu a mezi stromy se objevila postava.

„To je pan Bauer,“ řekl elektrikář.

„Jste si tím jist?“

„Ano.“ Muž vyšel ze stínu a kráčel po pasece. Když byl v půli cesty, zeptal se předseda Wotawa znovu.

„A nyní, pane Richtere?“

„Bauer.“

Muž přišel až k hloučku. Byl to vedoucí kavárny na Mariahilferstrasse Joseph Woiwoda.

„Zmýlil jste se, pane Richtere,“ konstatoval suše předseda Wotawa. „A mohl jste se zmýlit i tenkrát.“

Na návrh státního žalobce i obhájce bylo pak další líčení odloženo na neurčito, aby mohly být získány další důkazy. Soudní spisy byly vráceny vyšetřujícímu soudci. Gustav Bauer však ve smyslu §

280 trestního zákona zůstal ve vyšetřovací vazbě. Před soud předstoupil až 11. března 1931, tedy dvaapůl roku od chvíle, kdy náhlá letní bouřka uhasila oheň, který měl zahladit stopy zločinu.

Případ se znovu projednával od začátku. Znovu defilovali před porotci svědci, znovu se hovořilo o špercích a kožešinách, obžalovaný opět a opět tvrdil, že je nevinen. I elektrikář Richter znovu vstoupil za ohrádku svědků.

„Přestal jsem pracovat a zapálil si cigaretu,“ vyprávěl už ohraný příběh z Lainzské obory. „V té chvíli jsem spatřil muže, který šel dolů od zdi ohraničující oboru. Byl hezky oblečen, měl bílý límec.

Když mi později předložili jeho fotografii, okamžitě jsem ho poznal.“

„Pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jistě je vám známo, jak závažné je vaše svědectví. Rozmyslete si každé slovo, než odpovíte.“

„Nejsem vůči obžalovanému nepřátelsky zaujatý. Při konfrontaci jsem si všiml, že má nepatrnou jizvu na hřbetě nosu. Všiml jsem si toho už tenkrát.“

„Posledně jste tvrdil, že jste onoho muže pozoroval ve vzdálenosti 25 až 30 kroků. Máte tak dobré oči?“ zeptal se porotce Fischer.

„Ano, mám.“

„Jste připraven odpřísáhnout tvrzení, že v obžalovaném poznáváte muže, kterého jste viděl tenkrát v Lainzské oboře?“ „Mohu to odpřísáhnout,“ řekl elektrikář Richter.

Pak požádali Josepha Woiwodu, aby vstoupil do soudní síně a postavili je proti sobě na vzdálenost asi dvaceti kroků. Chvíle ticha, všichni pozorovali svědka Richtera. Předseda senátu se zeptal:

„Trváte na své výpovědi, že jste v Lainzské oboře viděl obžalovaného a ne zde přítomného pana Woiwodu?“ Soudní zpravodajové tvrdí, že elektrikář Richter zaváhal, než odpověděl. Pak ale znovu tvrdil to co předtím. Nemůže se mýlit, jasně viděl a poznal v oboře obžalovaného Bauera. Byla to však jen částečná prohra obhajoby, dr. Schönbrunn si nechal překvapení na konec. Požádal trestní senát, aby vyslechl jako svědkyni jistou Giselu Mendeovou. Byla to starší štíhlá dáma, celá v černém, protože jí před krátkou dobou zemřel manžel.

„Váš manžel byl prokuristou obchodního podniku, jestli se nemýlím,“ začal výslech předseda sená

tu.

„Ano.“

„Proč jste se přihlásila k svědecké výpovědi až nyní?“

„Ostýchám se. Nemám ráda senzace.“

„Je to však vaše občanská povinnost, paní Mendeová.“

„Byla jsem přesvědčena o tom, že se před soudem prokáže pravda i bez mého přičinění.“

„Vaší povinností je pomoci spravedlnosti.“

226

„Také moje osobní poměry, pane předsedo …“

„Co máte na mysli?“

„Vystoupíte v soudní síni a hned o vás píší v novinách. Hrabou se ve vašem soukromí. Neměla jsem zájem, aby se o mně psalo.“

„Vypovídejte, prosím, o událostech odpoledne 17. července 1928.“

„Toho dne …“

„Promiňte, že vás ještě přeruším otázkou. Nemůžete se zmýlit v datu?“

„V žádném případě. Toho dne jsem totiž měla přinést advokátovi jistou částku v hotovosti. Byla bych o ni musela říci manželovi, ale naše vzájemné vztahy nebyly právě nejlepší, manžel měl v té době docela jiné zájmy a v domě jsme neměli ani groš. Proto jsem vzala doma několik cenných předmětů a jela s nimi do zastavárny Dorotheum.“

„Ta je v bezprostřední blízkostí Bauerova bytu ve Spiegelgasse,“ doplnil svědkyni předseda senátu Wotawa. „Naproti zastavárně je starožitnictví. Krátce předtím jsem ztratila zlatý prsten s hadem a najednou mne napadlo, co kdybych ho třeba našla tam. Zastavila jsem se a zpozorovala jsem auto, stojí

cí před domem. V té chvíli vyšel z domu pán s dámou. Ji jsem si nemohla prohlédnout, protože přešla chodník a rovnou nastoupila.do vozu. Pána jsem si všimla už proto, jak uctivě a něžně se s ní loučil.

Políbil jí ruku, Bylo to tak hezké a dojemné, že jsem si tu scénu zapamatovala. Dneska už na to není člověk zvyklý. Pomyslela jsem si, že ta dáma odjíždí, měla totiž v ruce malý kufřík. Taxík odjel, ten pán ještě stál na chodníku a mával. Pak vešel do domu.“

„Kdo byli ti dva?“

„Tu dámu neznám. Ten pán byl pan Bauer.“

Konfrontovali je, ona obžalovaného okamžitě poznala. „Je to on. Určitě je to on,“ řekla s jistotou.

Bylli obžalovaný Bauer 17. července 1928 odpoledne na chodníku ve Spiegelgasse, vešelli potom do domu; kde bydlel, pak nemohl být v Lainzské oboře.

Dál už následovalo to, co muselo přijít. Státní návladní hřímal na porotce, aby uznali Bauera vinným, neboť on je vrahem Kathariny Fellnerové. Obhájce dr. Schönbrunn tvrdil opak a žádal je,. aby vyslovili, že je obžalovaný nevinen, protože on nezavraždil Katharinu Fellnerovou a soudní líčení to také prokázalo. Porotci odešli do poradní místnosti v sedm večer, vrátili se v jedenáct, jejich předseda přečetl verdikt: obžalovaný byl sedmi hlasy uznán vinným, pěti hlasy nevinným. Podle rakouského trestního řádu to znamenalo osvobozující rozsudek, rozdílem jediného hlasu. K odsouzení bylo zapotřebí osmi hlasů vinen.

Tak mohl skončit případ náhlé letní bouřky, ale neskončil. Došlo k další tragédii. Přesně čtyři roky poté, kdy byla zavražděna Katharina Fellnerová, 17. července 1932, spáchal osvobozený Gustav Bauer sebevraždu oběšením. Napsal dopis na rozloučenou. Uvedl důvody svého rozhodnutí. Soud ho sice osvobodil, ale všichni ho dál považovali za vraha. Snažil se uchytit v obchodním podnikání, ale nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Nemohl žít jako vyvrhel. S vraždou opravdu neměl nic společného. Kdo tedy zavraždil Katharinu Fellnerovou?

227

52 případ

PŘÍPAD VYJÍCÍCH LUPIČŮ

Obyvatelé Milána si konečně oddychli. Parta dělníků nastoupila se stroji k Olonskému kanálu, zastavila přítok, v pondělí ráno v šest začali smrdutou vodu vypouštět. Akci předcházela nejen několikaletá debata městské rady, ale také kategorické výzvy lékařů, kteří už mnoho let upozorňovali, že shnilá voda kanálu zaneseného bahnem je líhní komárů a semeništěm infekce. Teď kanál vysuší a nebezpečí nákazy pomine.

V několik metrů širokém korytu nebylo mnoho vody, už odpoledne se na některých místech objevilo bahnité dno, někdy kolem třetí hodiny odpoledne se před zraky zvědavců vynořily plechovky, hrnce, harampádí všeho druhu, stovky lahví zapadaných do bahna a také podivný balík. Na první pohled bylo.zřejmé, že neležel ve vodě dlouho. Obsahoval dvě automatické pistole značky Beretta, kladivo, několik zabahněných, ale přitom téměř nových modrákových kombinéz a háčkovaných kulichů. Měly otvory pro oči a dělníkům bylo hned zřejmé, oč jde: Předák nechal mokré hadry rozložené na břehu, šel k nejbližšímu telefonu a zavolal policii.

Nejdřív přijeli dva strážníci na malých vespách, prohlédli nález, vysílačkou vyrozuměli policejní ředitelství, za pár minut o mokrých zabahněných kombinézách věděl náčelník Squadra Mobile v hlavním stanu na via Fatebenefratelli dr. Paolo Zamparelli. Za necelou hodinu ležel nález na manipulačním stole technického oddělení, kolem něj, mimo techniků, připravujících zprávu, také inspektor Lorenzi, přitloustlý, nemluvný bručoun, ale jeden z nejlepších milánských kriminalistů.

„Je to jasné, pánové,“ řekl náčelník Zamparelli, „jsou to modráky těch vyjících lupičů. Udělejte ješ

tě balistické zkoušky obou berett. Tyhle pletené kulichy měli nataženy přes obličeje.“

„Háčkované, šéfe,“ řekl věcně inspektor Lorenzi. „Vyznám se v tom. Jako kluk jsem si uháčkoval čepici. Naši si totiž přáli holčičku.“

„A narodil se jim policajt,“ přisadil si Lorenziho kolega Caruso.

„No, a vy, pánové, vy musíte co nejrychleji zjistit, kde a kdo ty modráky koupil.“

Squadra Mobile je speciální jednotka italské policie, jakýsi elitní pohotovostní oddíl, zabývající se vyšetřováním těžkých zločinů a složitých kriminálních případů. Má dobrou pověst, i když se i zde objevili policisté, podplacení mafií nebo gangstery z podsvětí. Doktor Zamparelli byl vynikající kriminalista s bohatou zkušeností a vyznal se v milánském podsvětí. Ale s největší loupeží v historii italské kriminalistiky si zatím nevěděl rady. Uloupená částka byla v hodnotě roku 1958 skutečně obrovská.

Během šedesáti vteřin ukradli lupiči 114 miliónů lir v hotovosti, což v té době odpovídalo třem čtvrtím miliónu západních marek a 476 miliónům lir v cenných a dobře prodejných papírech, jejichž hodnota přesahovala tři milióny marek.

Už několik dní pročítal výpovědi očitých svědků přepadení, ale ty se jako obvykle, lišily. Jedno však bylo jisté, oněch šest nebo sedm mužů . v modrých kombinézách, i v počtu gangsterů se totiž výpovědi rozcházely, byla perfektně sehraná parta. Všichni byli na pohled stejní, všichni měli na obličejích stažené kulichy, všichni měli rukavice, takže nezanechali otisky, všichni přijeli přesně ve chvíli, kdy se malý dodávkový vůz objevil v ulici. Když kořist vybrali; naskákali do připravených a samozřejmě den předtím ukradených vozů a zmizeli, že po nich nezůstala sebemenší stopa.

Nečekané drama se odehrálo ve čtvrtek 27. února 1958 v půl desáté dopoledne v milánských ulicích. Proběhlo klidně jako stokrát reprízované představení a chodci si ani nevšimli, že se děje něco mimořádného. Via Osoppo, jedna z frekventovaných ulic ve středu Milána, ústí na náměstí Piazza Brescia. Slabý proud vozů, řídký houf prokřehlých chodců. Fičí řezavý vítr, kdo nemusí ven, sedí v teple. Těch pár bankovních zaměstnanců nemohlo zůstat v závětří. Nasedli do malého dodávkového vozu, druzí dva do fiata a vyjeli z hlavní budovy do bankovní filiálky v čísle 18 via Rubens, což je vzdálenost, kterou ujde chodec za patnáct minut. Všichni čtyři mohli tu cestu absolvovat se zavázanýma očima. Vozili sem tam peníze a cenné papíry nejméně jednou, ale často i dvakrát denně. Řidiči popaměti zatáčeli za známé rohy, světla semaforů vnímali jen koutkem oka, když bylo slušné počasí, prohlíželi si sleny, spěchající kolem. Ale dneska v mrazivém větru chodily krasotinky s vyhrnutými límci, zmrzlýma nohama cupitaly jako ve zrychleném filmu.

228

Projeli via Caccialebroi, přiblížili se ke křižovatce. Z postranní ulice vyjel velký nákladní vůz. Jako by řidič nevěděl, že vyjíždí na hlavní, jako by si nevšiml přijíždějící dodávky. Bouchnutí plechu o plech, roztříštěné sklo řinčí, Jak se sype na dláždění, oblak prachu na chvíli kryje rozhled. Pár nadá

vek, porcamadonna, v nákladním voze, který havárii způsobil, ticho. A ve voze, který se najednou objevil za ním, klid, ticho a soustředění. Maskovaní muži v modrých kombinézách, rukavicích a háč

kovaných kuliších naražených přes obličeje se rozběhli k malé bankovní dodávce. Jeden bez řeči ťuknul kladívkem strážného, doprovázejícího cennou zásilku, druzí roztloukli okno zadních dveří a další, co vyskákali z osobního vozu, se vrhli dovnitř.

Nikdo netušil, co se děje, pár chodců se zastavilo. Někteří naslouchali podivnému psímu vytí, které se ozývalo ulicí, pak několika dunivým ranám z vnitřku dodávkového vozu, ale nevzrušilo je to, při srážce dvou automobilů se přece ještě sem tam může ozvat nějaká rána. Nejdřív přeběhli muži v modrých kombinézách s těžkým plechovým kontejnerem, pak další dva stejně oblečení s druhým.

Rychle je naložili do osobního vozu, stojícího za velkým náklaďákem, nastartovali a odjeli. Někdo si mohl myslet, že třeba zachraňují choulostivý materiál, možná hořlavinu, která by ještě dodatečně mohla způsobit požár. Zase se . ozvalo jasně slyšitelné psí zavytí, všichni muži naskákali do připravených vozů a rychle odjeli. Chodci si všimli přikrytých tváří; ale kolikrát už každý viděl muže v oblecích protichemické ochrany.

Současně s krachem dvou automobilů zazněla ulicí ještě další rána. Na křižovatku přijel další fiat.

Vyskočil z něj ještě jeden stejně oděný muž s obličejem zakrytým kulichem. Utíkal jakoby na pomoc ostatním, ale zapomněl zatáhnout u svého vozu ruční brzdu, ten se dal do pohybu, bez řidiče ujížděl po skloněné ulici, až naplno vrazil do zdi činžovního domu. Ale řidič, který svou nedbalostí karambol způsobil, se po svém voze ani neohlédl. Dal se do běhu za ostatními modrými. A to už i ti nejlhostejnější pochopili, že nejde o běžnou autohavárii. Všimli si, že z malého dodávkového vozu vyběhl livrejovaný muž se zakrváceným obličejem, přečetli si na zmačkaných dveřích jméno banky a zavolali strážníka.

Přišel a na první pohled pochopil, že na ulici uprostřed Milána došlo k loupežnému přepadení bankovního dodávkového vozu. Celá akce netrvala víc jak minutu, nepadla při ní jediná rána. Lupiči rychle přijeli a ještě rychleji odjeli. Když se objevila parta policistů v civilu, jak už to bývá, každý svědek viděl události jinak, jeden napočítal tři lupiče a jiný šest, někdo tvrdil, že mluvili francouzsky, jiný slyšel povykování v korzickém dialektu. Informace nebyly k ničemu. Jen v jednom se shodli všichni: několikrát se v ulici ozvaly zvuky nápadně podobné psímu vytí.

Když prohlédli vozy, které po přepadení zůstaly stát na ulici, zjistili, že jsou kradené. Jeden včera, jiný přede dvěma dny a velký kávově hnědý náklaďák dokonce před čtyřmi. Strážný se druhý den vrátil z nemocnice s obvazem na hlavě a s paží na pásce. Jinak se celkem nic nestalo. Kromě toho do

šlo k rekordní loupeži, kterou novináři označili za drzou, nevídanou, bleskovou, pečlivě nacvičenou a dosud největší v dějinách italského zločinu. Kořist lupičů v modrých kombinézách byla vskutku pozoruhodná: odnesli sto čtrnáct miliónů lir v hotovosti a čtyři sta sedmdesát šest miliónů v cenných papírech. To také napovídalo, že se poučili u slavných amerických gangsterů, pracovali jako perfektně secvičený tým, jejich šéf musí být geniální stratég, nebude snadné dostat se jim na stopu.

Příslušníci Squadra Mobile, kteří se ujali vyšetřování, měli před sebou zamotaný rébus: nenašli totiž jediný otisk prstů, žádnou jinou použitelnou stopu a popis pachatelů chyběl. Byli všichni stejní, ve svých modrých převlecích a obličejích skrytých v kuliších prakticky jako neviditelní. Podle výpovědí svědků se dokonce zdálo, že byli všichni stejně velcí, stejně tlustí, měli klátivou chůzi, nikdo od nich neslyšel jediné slovo, zřejmě se dorozumívali vytím jako psi. To sice byl dozajista originální nápad, spíš však kuriózní než účinný. Nadělali totiž dost jiných chyb.

Nepočítali s vypouštěním Olonského kanálu. Technici Squadra Mobile opatrně propláchli modré kombinézy, aby je mohli podrobit zevrubné prohlídce a našli firmu výrobce všitou pod límcem.

„Vy přece musíte mít nějaké záznamy, komu co prodáváte,“ naléhal inspektor Caruso na ředitele továrny. „Samozřejmě: Jenže tohle byla dodávka za hotové. Deset nebo dvanáct pracovních kombinéz … Počkejte, inspektore, co když to nebylo za hotové? Posaďte se na chvilku.“ Ředitel za chvíli přiběhl z účtárny a usmíval se, jako by vyhrál v loterii.

229

„Tak, tady to máte. Giacomo Graziani, Piacenza. Každý si tu zakázku zapamatoval. Všechny kombinézy měly totiž nadměrnou velikost. Všechny stejnou. Ten obchodník je příštipkář, v expedici kroutili hlavou nad tím, kde sehnal tucet tak velkých a tlustých zákazníků.“

Sedmdesát kilometrů do Piacenzy ujeli za hodinu, v roce 1958 nebyly všechny výjezdy z Milána tak ucpané jako dnes. Graziani se nejdřív divil, proč se ho dva páni v civilu vyptávají na modré kombinézy, když řekli, kdo jsou a proč přijeli, jmenoval rovnou překupníka, kterým v Itálii říká ambulante. Objíždějí trhy a jarmarky s malými dodávkovými vozy a prodávají kdeco, většinou však laciné kazové zboží. Jeden z nich si kombinézy objednal a když přišly, tak s nimi odjel. Hledali ho déle než původně předpokládali. Našli rozzlobeného mladého muže s obrovským knírem.

„U nás se prostě krade všechno a pořád!“ naříkal. „Odjakživa parkuju před svým domem, abych na tu svou káru viděl. Ukradli mi ji před očima. Se zbožím, se skládacím pultem i s celtovou střechou.

Hlásil jsem to na policii a řekl jsem jim taky, že nemám z čeho žít. Dneska vám nikdo nedá na dluh ani magnetický náramek.“

Inspektor Caruso by byl přísahal, že si parta lupičů kombinézy objednala v nějakém krámku, jehož majitel zatelefonoval výrobci, prostě že se dostaly k zákazníkovi obvyklým způsobem. Teď ale všechno nasvědčovalo, že se lupiči ke kostýmům dostali náhodou. Inspektor Caruso tedy zase neměl žádnou stopu. Ještě si ověřil, že ambulantní obchodník nelže, čtyři dny před loupežným přepadením mu skutečně ukradli vůz, ale u tohoto faktu také vyšetřování uvázlo. Souvisela krádež dodávky ambulantního obchodníka s loupeží, která vzbudila takovou pozornost?

To zatím nevěděl ani inspektor Caruso, ani jeho šéf Zamparelli. Ti prožívali nepříjemné chvíle.

Loupež uprostřed města za bílého dne pobouřila veřejné mínění a novináři svými články přiživovali rozhořčení obyvatel Milána. Vyšetřovatelé Squadra Mobile se snažili ze všech sil, ale bez výsledku.

Už to vypadalo na hromy a blesky z ministerstva, v novinách se psalo o chystaných změnách ve vedení neschopné policie. Měsíc trvala nejistota a nervozita vyšetřovatelů vzrůstala, až konečně jednou ráno vpadl inspektor Caruso do pracovny svého šéfa, ani se neohlásil, ani nezaklepal a hned ve dve

řích zvolal:

„Máme zloděje.“

„Zloděje čeho?“ zeptal se doktor Zamparelli.

„Zloděje té dodávky.“

„Kde ho máte?“

„Sedí na chodbě.“

Přišel, krčil se a vypadal uboze, jako všichni Italové; když se snaží vzbudit soucit. Hlavu měl skloněnou a zespoda hleděl na Zamparelliho. Čepice mu koukala z kapsy. Když mluvil, otíral si dvěma prsty nos, jako by ho svěděl. Nechápal, jak ho mohli najít a inspektor Caruso mu to vysvětlil.

„Ty sis myslel, darebáku, že tě nikdo neviděl. Ale v milánských ulicích jsou oči všude. Lidi vidí, i když vůbec nekoukají. Pozoroval tě jeden chlápek z ulice. Jenže si nemyslel, že seš chmaták. Ty totiž vypadáš spíš jako kostelník než zlodějský eso. Vzali jsme ho k nám, všechno nám pověděl, ukázali jsme mu pár obrázků a on nám na jeden ukázal. No, a kdo to byl? Náš starý známý Giorgio Puccia.

Sklapla klec, hochu, seš v pěkným průseru. Tak to koukej vyklopit, ať se za tebe můžeme přimluvit v pekle.“

„No, jo,“ řekl zklamaně Puccia. „Měl jsem smůlu. Já teď už mám pořád smůlu.“

„Co jsi udělal s tím kradeným zbožím?“ „Něco jsem. prodal, něco mám ve sklepě.“

„Bylo tam asi deset dvanáct modrých kombinéz, kde jsou?“ „Deset jich bylo, pane inspektore. Prodal jsem je.“

„Komu?“

„DeMariovi,“ řekl bez váhání, vůbec ho totiž nenapadlo, že by mohlo jít o víc než těch pár tisíc lir, co za ně dostal. Luciano DeMaria byl známá firma. Došli si pro něj,

protože věděli, že dopoledne vysedává se skleničkou cinzanina u Cassiodora. Samozřejmě že nic nevěděl, všechno zapíral, nadiktoval přesně adresy a jména lidí, kteří mu mohli odpřísáhnout alibi, ale nebylo mu to nic platné. Inspektor Caruso totiž znal DeMariovy kumpány. Věděl, že on je jen pá

té kolo u vozu a tak se nenápadní páni v civilu poohlédli v kavárnách a tajných hernách a v celách zvláštního oddělení milánské policie Squadra Mobile se zanedlouho setkalo pár dobrých známých ja

230

ko Russo, Bolognini, Gesmundo, Ciappina. Scházeli ještě Cesaroni a Castiglioni, ale to ještě ani inspektor Caruso, ani jeho šéf Zamparelli nevěděli.

Vyslýchali je na směny ve dne v noci, ale lezlo to z nich jako bodláčí z chlupaté deky. Nikdo nic nevěděl, nikdo nikde nebyl, ti staří kumpáni, kteří už měli na kontě hezkých pár loupežných přepadení, po nichž dokonce zůstali a místě činu ležet mrtví, snad věděli, že Caruso proti nim nemá důkazy.

Tak musel doktor Zamparelli změnit taktiku. Nikdy se nikdo nedozvěděl, který z těch lotrů nevydržel psychický nátlak, anebo se dal zviklat slibem beztrestnosti. Jeden z nich však nakonec vyžvanil všechno při křížovém výslechu.

„Kolik vás bylo?“ zeptal se doktor Zamparelli.

„Šest.“

„Kdo?“

„No, kdo? Všichni.“

„Jmenovitě, nejseš ve škole, ale u výslechu pro ozbrojené loupežné přepadení.“

„Arnoldo Gesmundo.“

„Dobře,dál.“. ‚ „Ferdinando Russo a Luciano DeMaria.“

„Dělej, nebudu tě pořád pobízet!“ „Ugo Ciappina a Arnoldo Bolognini.“

„Ten šestý?“

„Enrico Cesaroni.“

„No, podívejme se, pan šéf!“

„Kdo to vymyslel?“ zeptal se inspektor Caruso.

„Cesaroni.“

„Kdy jste to spustili?“

„To vám už ani přesně neřeknu, inspektore, snad začátkem února. Jednou prostě přišel a povídá: mám nápad a zavolal nás, že se sejdeme.“

„Kde jste se sešli?“

„Via Chinotto čtyřiadvacet.“

„Proč právě tam?“

„Scházeli jsme se tam.“

„Něco jako klubovna?“

„No, řekněme.“

„Cesaroni přece bydlí jinde.“

„To jo. Tady to taky nebyl žádný palác.“

Via Chinotto je pár kroků od okruhu výpadovky z Milána na Turín. Je to ulice s výstavnými čin

žovními domy, ale také barabiznami s oloupanou omítkou. Ale pořád je to ještě střed vnitřního města.

„Proč jste se scházeli právě tam?“ zeptal se Caruso, který čekal spíš brloh na předměstí.

„Nevím.“

„Je to dost frekventovaná ulice.“

„O půlnoci tam nejde ani noha.“

„Jo, tak vy jste se scházeli o půlnoci? Jako spiklenci!“

Cesaroni byl jeden z velmožů milánského podsvětí a chytrý chlap. Jeho banda měla na svědomí lecjaké kousky. V letech 1956 až 1957 vyloupili dvě banky a jednoho klenotníka a ukořistili přitom sedmačtyřicet miliónů lir. Nezůstala po nich ani stopa. Enrico Cesaroni byl vynikající velitel, nápaditý taktik s vlastnostmi chytrého důstojníka. Dával si záležet na přesném vypracování plánu.

„Tenkrát o půlnoci přišel, my už jsme tam čekali a oznámil nám že má pro nás práci.“

„Řekl vám hned napoprvé, oč jde?“ zeptal se doktor Zamparelli.

„Jo. Ihned. Že si políčil na Milánskou lidovou banku. Pár měsíců pozorovali s Ciappinem, jak rozvážejí z centrály do filiálek peníze. Měli na to jen malou dodávku a vedle řidiče sedělozbrojený strážce, vzadu u kasiček ještě bankovní úředník. To bylo všechno.“

„Věděl Cesaroni také, kolik obvykle převáželi?“ „Věděl.“

„Měl někoho v bance?“

„Nevím. Asi ne. Ale řekl nám, že obyčejně nakládají osm až deset plechových kontejnerů s penězi.

Pak vyložil na stůl plán města a ukazoval, kudy ten vůz jezdí.“

„Dal každému z vás přesný úkol?“

231

„Vždycky. Někdy se to dokonce nacvičovalo v terénu.“ „A v tomto případě?“

„Každý věděl, co bude dělat. Zkoušel nás z toho jako ve škole. Věděl, že vůz vyjede v půl desáté dopoledne z Piazza Brescia a zahne do via Osoppo. Na rohu měl stát DeMária s náklaďákem. Bylo to kousek od křižovatky via Osoppo a via Caccialebroi. Russo měl jet s osobákem za tou bankovní dodávkou, už od chvíle, kdy vyjela z Piazza Brescia.“

„A co jste měli dělat vy? Myslím, všichni ostatní?“ „Měli jsme čekat ve vozech ve via Caccialebroi.“ „A provedli jste to potom tak, jak to naplánoval?“ „Samozřejmě.“

„Každý dostal svůj úkol?“

„Například DeMaria. Ten měl nahrát tu havárku.“ „Jak tomu mám rozumět?“ zeptal se inspektor Caruso. „Aby odpoutal pozornost. Aby zastavil dodávku s penězi.

Měl řachnout na křižovatce via Caccialebroi do bankovní dodávky, Russo měl najet těsně vedle, postavit vůz napříč, aby zastavil provoz od Piazza Brescia.“

„Udělali to tak?“

„Přesně. Ve chvíli, kdy to bouchlo, jsme si nasadili kulichy, stáhli jsme si je přes tvář, měli jsme v nich jen dvě díry pro oči, a šli jsme na to. Po havárce vznikl na křižovatce maglajs a ten jsme potřebovali. Celá akce netrvala dýl než minutu. Přenesli jsme plechové kontejnery do připravených auťáků a jeli jsme. Pak už jsme vozy akorát odvezli do postranních ulic. Tam jsme je nechali stát a jinými jsme jeli do via Chinotto, kde mělo dojít k dělení.“ .

„Kde jste vzali ty vozy?“

„Tak to já přesně nevím. Neměl jsem to na starost.‘ Ale Cesaroni se večer před tím dnem sešel v baru na Piazza Napoli s Ciappinou a ten mu hlásil, že je všechno připraveno. Měl jsme jeden ná

klaďák a tři osobáky. Všechny měly milánskou značku, a DeMaria pak přivezl ty modráky.“

Průběh přepadení byl tedy jasný, některé podrobnosti vyšly najevo ještě při výslechu ostatních. Ti už neměli co skrývat a tak se také rozhodli vypovídat. Další okolnost však museli vyšetřit ještě Carusovi pomocníci ze Squadra Mobile. Kam se poděly zbraně, které měli, podle svědeckých výpovědí, při přepadení a odkud pocházely?

Šéf akce Cesaroni té noci před loupeží nespal. Ještě po půlnoci čekal návštěvu. Když se kolem jedné hodiny ozvalo zaklepání, otevřel dveře a gestem ruky přivítal starého muže. Položil si ukazovák na rty, aby návštěvník mlčel. Starý muž nesl těžkou kabelu. Dal ji do kouta, šeptl, že je tam všechno, co měl přinést, otočil se a beze slova odešel.

„Kolik je vám let, signore Rossi?“ zeptal se ho při pozdějším výslechu doktor Zamparelli.

„V lednu mi bylo sedmdesát.“

„Vaše křestní jméno?“

„Ermenegildo.“

„Kde bydlíte?“

„Na konci via Padova je taková kolonka. Mám tam baráček.“

„Co jste přinesl Cesaronovi?“

„Dva samopaly, čtyři pistole a pár ručních granátů.“

„Můžete nám říci proč?“

„Protože mi to nařídil.“

„Co vy s tím máte společného, signore Rossi?“

„Nic, pane doktore.“

„Jak to nic, když u sebe přechováváte jeho zbraně?“

„Tak ty jsou u mě, to je pravda. Ale on mi za to platí sto tisíc měsíčně, pane doktore. Já bych ze své penze nemohl žít. Tak mu je hlídám. Když mi pošle cedulku, co mám přinést a kam, tak to udělám.

To je přece výhodné zaměstnání, pane doktore, nebo snad ne?“

Lupiči nakonec nevystřelili, přepadení proběhlo hladce, protože se nikdo nebránil. Z chodců si žádný nevšiml, že nejde o autohavárii, ale o loupežné přepadení za bílého dne a tak zůstaly pistole pod kombinézami a ruční granáty v kapsách. Když technická skupina Squadra Mobile prohledala domek Ermenegilda Rossiho na milánském předměstí, byly zbraně už zase v úkrytu. Cesaroni byl perfektní velitel, od svých podřízených vyžadoval naprostou kázeň.

Hned po loupeži rozděloval ve via Chinotto kořist. Podle výpovědí zatčených prý spravedlivě. Kaž

dý dostal čtrnáct miliónů lir, on sám si nechal navíc šest miliónů na režii a další tři na Rossiho mzdu.

232

Ale nakonec přišli skoro všichni lupiči zkrátka. Inspektor Caruso a jeho lidé našli v Bologniniho bytě tři vědra z umělé hmoty s milióny lir. Jedno z nich patřilo Gesmundovi, druhé Ciappinovi, další vý

tečník zabalil své milióny do novin, těžký balík pečlivě převázal motouzem a nechal si lup u svých nic netušících rodičů, kterým řekl, že tam má nějaké staré časopisy.

Část kořisti se tedy podařilo zachránit, ale Cesaroni a Castiglioni se včas dozvěděli o zatčení svých kumpánů a zmizeli. Eros Castiglioni byl zatčen později a jako první se rozhodl vypovídat. Cesaroni odletěl do Venezuely, kde se tajným agentům Interpolu podařilo objevit jeho stopu. Sledovali ji tak dlouho, až ho v létě 1958 zatkli. Dlouho trvaly výslechy a ještě déle tahanice o vydání náčelníka lupičské bandy. Do Itálie se vrátil na jaře roku 1959. Postavili ho před soud, kde ocenili jeho strategické i organizátorské schopnosti trestem osmnácti let a čtyř měsíců v těžkém žaláři. Ostatní dostali tresty mezi devíti až dvaceti lety. Eros Castiglioni dopadl poměrně dobře. Byl odsouzen do vězení na jedenáct let a deset měsíců.

233

53 případ

PŘÍPAD MAMINČINA MILÁČKA

Jako v pohádce žila vdova Lauryn O‘Connellová sama se svými dětmi v chaloupce uprostřed australské pustiny. Rodina pěstovala ovce. Vdova zastala všechnu těžkou práci, co jiného jí zbývalo, když musela po smrti manžela uživit sedm dcer a jediného syna. Sharon, Brookie, Leslje, Pat, Myra, Deborah, Dorothy byly holky, které se uměly ohánět, odmalička pracovaly od slunka do tmy jako chlapi. Nejmladší bylo pětadvacet, nejstarší táhlo na čtyřicítku. Patrick byl dvacetiletý maminčin miláček, chlapeček jako tintítko. Jediný mužský v okruhu padesáti mil měl jistá privilegia. Nemusel dojit, musel však zahánět stáda, musel dávat injekce, když bylo třeba, jezdil do města pro zásoby a odvážel sýr a vlnu.

Sedm, holek, zdravých jako řípa, žilo od jednoho postřihu k druhému. To přijížděli na farmu postřihovači a přespávali tam i celý týden. Bývali to všelijací chlapi, byli však jediní. Tak se nejdřív vdala Leslje a ostatní jí záviděly. Za rok odjela se Zrzkem Myra, ostatní čekaly na jarní sezónu. Patrick byl tichý, skoro zakřiknutý chlapec, s holkama se moc nebavil, nebylo také o čem. Odmalička měly svá tajemství, když si povídaly a chechtaly se, musel pryč. A pořád měly viset plátěné spodky na šňůře.

Ale všechny dohromady, včetně přísné matky, která se jinak s nikým nemazlila a starala se o houf dě

tí a stádo ovcí jak Napoleon o pěšáky, kluka s řídkými světlými vlasy hýčkaly. On jediný nemusel vypírat střívka, on jediný nejedl rizoto z vařené beraní hlavy.

Pak přijel z města se zásobami, zajel se starou roztřesenou fordkou až ke dveřím kuchyně, vystoupil a zůstal stát. Za ruku vedl holku. Nevypadala ani jako městská, ani jako venkovská. Byla hubená, bledá, od čela po bradu pihovatá a zdálo se, že má moc dlouhé ruce. Snad proto, že jí tak bezradně visely podél těla.

„Kdo to je?“ vyjela na syna vdova.

„Moje žena,“ řekl nejistým hlasem Patrick.

„Ty ses zbláznil, blboune! Kdes ji vzal? V bordelu nebo na ulici? Ve dvaceti se budeš ženit! To ur

čitě. Pusť to z hlavy a tu holku pošli zpátky!“

„Je to moje žena,“ řekl znovu.

„Jak tvoje žena?“

„Předevčírem jsme se vzali. Katie pracovala v snack baru. Řekla, že se jí bude na farmě líbit.“

„Mně se to tady moc líbí,“ potvrdila tenkým hláskem, jakým mluví víly.

„Ty drž hubu!“ zařvala na ni vdova O‘Connellová. „Nikdo se tě na nic neptal, couro!“

„Nemůžeš mi přece zakazovat, abych se oženil,“ namítl Patrick.

„Můžu, pitomče! Všechno můžu. Já tady říkám, co se bude dělat, ne ty! Seber ji a odvez ji zpátky.“

„Je to moje žena!“

„Rozvedeš se!“

„Nemůžu se rozvést!“

„To bych ráda věděla proč?“

„Budeme mít dítě.“

„Prokristapána, ty seš zmetek! Tak na tohle tě mrcha chytila! Blbec seš, kdoví od koho to má!“

„Je to moje žena a moje dítě.“

„Tajně se ožení! Bez mýho vědomí!“ „Já jsem si myslel, že se budeš zlobit.“

„Zlobit? Dobře poslouchej: nařizuju ti, aby frkotem zmizela! Nechci ji ani vidět.“

„Dobře, maminko, půjdeme oba.“

„Nikam nepůjdeš! O to se postarám.“

Sestry stály kolem, poslouchaly, okukovaly bledou holku, které neukápla z očí jediná slza. Zatínala pěsti, až jí zbělely klouby, rty měla sevřené, modrýma očima se dívala na rozčertěnou ovčačku. Byla velká, silná, opálená, ruce měla jak lopaty a zlý, naježený pohled. Šel z ní strach. Všichni se jí báli.

Holky jen civěly, ale žádná neřekla jediné slovo. Ani jedna se nezastala bratra. Nebyly zvyklé, že by matka svému miláčkovi něco vyčítala, zakazovala nebo mu nadávala do zmetků.

„Jděte do ohrady!“ houkla na ně, „a neočumujte ji. Nestojí za to. Koukejte, ať máte podojeno. Já už si s nima pomůžu sama.“

234

Lauryn O‘Connellová si uvědomila, že nezvolila vhodný způsob. Chvíli pochodovala sem a tam, mačkala si ruce, pak se zastavila před nešťastnou dívkou a zeptala se jí až příliš hlasitě:

„Jak se jmenuješ?“

„Katie.“

„Víš jistě, že seš v tom?“

„Už tři měsíce, paní.“

„To se znáte tak dlouho?“

„Skoro rok. Týden před vánocemi to bude rok.“

„Kde máš rodiče?“

„Nemám. Vyrostla jsem v sirotčinci.“

„Dobře. Zůstaneš tady. Ale budeš dělat jako šroub. A poslouchat na slovo! Nebo uvidíš! Teď pojď se mnou dovnitř.“

Patrick hned vykročil také. Matka ho nechala dojít ke kuchyňským dveřím, pak ho odstrčila a řekla přísně: „Ty ne! Ty si jdi po svých!“

Šel a vynášel náklad z vozu. Pomalu rovnal pytle do kůlny, krabice do spižírny a čekal, jestli něco neuslyší, jestli už Katie neuvidí. Neměl hodinky, ale připadalo mu, že si uvnitř povídají věčně. Když Katie konečně vyšla na zápraží; třásly se jí ruce a plakala. Neřekla Patrickovi jediné slovo, prošla kolem něj, jako by tam nestál.

Pak už se o ní nemluvilo. Přitom to matka nezakazovala. Neřekla synovi ani dcerám vůbec nic.

Přesto mlčeli. Katie zpočátku poklízela v maštali, dojila, když přijeli postřihovači, pomáhala v kuchyni. Spala vzadu v komůrce bez okna a Patrick proti tomu neprotestoval. Byl na generálské manýry své matky zvyklý. A tak ~se staral o své věci a čekal, až se narodí dítě. Doufal, že pak snad bude zase všechno v pořádku. Nebylo.

Na policejní ředitelství v Perthu přišel dopis. V podatelně ho poslali do oddělení pro vyšetřování vražd. S ranní poštou ho dostal na stůl inspektor Joseph Arrington.

Vážený pane policejní řediteli,

považuji za svou občanskou povinnost sdělit Vám, že moje snacha tajně porodila.‘ Mrtvolku dítěte hodila do řeky. Nejsou mi známy důvody tohoto činu, ale myslím si, že by se případ měl vyšetřit.

Dopis podepsala vdova Lauryn O‘Connellová, farmářka z poměrně dalekého okolí. Ale co je v Austrálii blízko? Inspektor sedl do vozu a jel na farmu.

První vypovídal Patrick O‘Connell. .

„Tak vy jste její manžel?“

„Ano.“

„Kdy porodila?“

„Já nevím.“

„Jak to? Vy nevíte, kdy vaše žena porodila?“

„Nebyl jsem u toho.“

„A kdo u toho byl?“

„Snad matka. Já opravdu nevím, co se stalo. Ona snad zešílela. Nevěděla, co dělá. Moc se na dítě těšila. Proč by ho zabíjela?“

Inspektor Arrington se nestačil divit. Jako by se na O‘Connellově farmě zastavil čas. Měli nákladní fordku a traktor, elektrický agregát na vrtuli, ale snacha rodila jak ve středověku. ~

„Co vy o tom víte; paní O‘Connellová?“ zeptal se farmářky. Otřela si ruce do kalhot, shrnula si vlasy z čela, pokrčila rameny.

„Dohromady nic. Vůbec se mi nesvěřila, že už má bolesti. Našla jsem ji u silnice v bezvědomí.

Řekla, že už to má za sebou. Porodila sama. Dítě prý utopila. Jako kočku. Nechtěla jsem si to vzít na svědomí, proto jsem napsala.“

„Kde je ta paní?“

„Pani Je to holka. Dvacetiletá. Není .jí dobře, leží v komoře. Tam má klid.“

Inspektor našel Patrickovu ženu v žalostném stavu. Divil se, že manžel nezavolal doktora, nebo že ji neodvezl do nemocnice, že aspoň neseděl u jejího lůžka. Vysílačkou zavolal sanitku, Katie O‘Connellová byla do večera na operačním sále, po uklidňující injekci celou noc tvrdě spala, příští den ještě nesměla vypovídat, ale v pondělí ji inspektor navštívil. A to, co vyslechl, patřilo spíš do his

235

torie španělské inkvizice než do roku 1960, kdy se i na pátém kontinentu hodně hovořilo o lidských právech, zakotvených i v australské ústavě.

Neřekla všechno hned. Měla strach. První den jen tak něco, jakoby nechtěla nikomu ublížit, teprve po týdnu, to už se s inspektorem spřátelila a začala mu důvěřovat, svěřila se mu se svým osudem.

„Byla jsem ze sirotčince zvyklá na leccos. Nikdo se tam s náma nemazlil a vychovatelé nás schválně trápili, ale na farmě to bylo peklo. Tchyně mi řekla, co smím a co ne: Taky mě upozornila, že mě hodí do hnoje, jestli ceknu. S Patrickem jsem se vůbec nesetkala. Zamkla mě do komory. Byla jsem tam potmě a někdy bez jídla. Každý den přišla a bez řečí mě zbila. Řemenem od opratí, klackem. I když jsem byla v sedmém měsíci.“

„Jak dlouho jste byla v té komoře?“

„Celých sedm měsíců. Poslední čas před porodem jsem hodně krvácela. Hlídala mě ve dne v noci.

Čekala. Měla jsem strašné bolesti, vůbec nevím, co se se mnou dělo. Snad jsem porodila v bezvědomí.“

„A co dítě?“

„Vůbec jsem je neviděla. Zabila je. Ona je musela zabít! Nikdo jiný je neviděl.“

„Ale co mrtvola?“

„Nevím. Možná ji někam zahrabala. Je to strašná žena. Neumíte si představit, co jsem za tu dobu vytrpěla.“

„Manžel se vás nezastal?“

„Nesměl ke mně a já jsem byla pořád zamčená. Kdybyste viděl, co mi dávala k jídlu …“

Zůstala v nemocnici pod dozorem. Pomalu se zotavovala. Když už mohla vstát a začala chodit, hlí

dala ji ošetřovatelka a policista v civilu. Zatím nebyla ani zatčená, ani obžalovaná, inspektor ji spíš chtěl ochránit před nebezpečím zvenku. Kolem zmizení novorozence bylo totiž stále ještě dost neobjasněných záhad.

„Pane inspektore, já jsem opravdu o ničem nevěděl,“ tvrdil stále Patrick O‘Connell.

„Musel jste přece poznat, v kterém je měsíci. Podívejte se, já mám čtyři děti, tak dobře vím, oč jde.“

„Když sem přišla, byla možná ve třetím, možná ve čtvrtém měsíci. Jak jsem měl vědět, kdy porodí.“

„Cožpak jste o tom nikdy nemluvili?“ ..

„Ne.

„Nežil jste s ní?“

„Byla nemocná a tak jsme spali každý jinde.“

„To přece není normální!“

„Já nevím,.jestli je to normální. Matka řekla, abych se o ni nestaral.“

„Takže jste s ní vůbec nemluvil?“

„Ne. Matka to zakázala.“

„Jste přece její manžel! Takže vám nikdy neřekla, kdy bude mít dítě?“

„Už jsem řekl, že ne.“

„Nezeptal jste se jí?“

„Ne.“

„Proč jste se vůbec ženil, pane O‘Connelli?“

„Myslel jsem, že ji miluju.“

„Vy jste ji nemiloval?“

„Asi ne.“

„A co ona? Ona vás přece měla ráda.“

„Chtěla jen moje peníze.“

„Vy máte nějaké úspory, pane O‘Connelli?“

„Ne. Kde bych je vzal.“

„Proč tedy hovoříte o penězích?“

„Protože je to tak. Stejně bych se s ní rozvedl.“

„Kdy?“

„Později.“

236

„A co teď?“

„Teď je to jasné. Rozvedou mě raz dva. Nikdo mě přece nemůže nutit žít s takovou …, s takovou,“

rozčílil se, až se mu udělala pěna v ústech.

Krátce poté se objevil v nemocnici a kategoricky žádal primáře, aby propustil jeho manželku do domácího ošetření. Ta se bránila, jak mohla. Později to ve své výpovědi potvrdila ošetřovatelka, která jí vydávala šaty. Jak ale měla vědět, proč mladá paní nechce s manželem domů, proč tolik pláče, proč by nejraději zůstala v nemocnici. Dozor odvolali už před dvěma dny. Inspektor Arrington se dozvěděl až později, že ji propustili. Konečně nebyla zatčena, mohla si dělat, co chce.

Vyšetřování nevedlo k ničemu. Prohledali řeku, mrtvolu dítěte však nenašli. Výpovědi svědků nestály za nic. Obyvatelé farmy, jakoby se smluvili. Sestry říkaly totéž co bratr, matka to vyjadřovala důrazněji. A tak nezbylo inspektoru Arringtonovi než sepsat neslané nemastné hlášení a poslat ho vy

šetřujícímu soudci. Nenašly se žádné důkazy, které by vnesly aspoň trochu světla do podivné tragédie na ovčí farmě.

Inspektor Arrington vyšetřoval další případy, v šedesátých letech zločinnost v Austrálii prudce stoupala, došlo k únosům i k loupežným přepadením bank, nejasný případ z ovčí farmy zůstal stranou. Na podzim přijeli na farmu zase postřihovači ovcí a za dva z nich se vdaly Patrikovy sestry, Bilkie a Pat. Matka přijala už před rokem podomka na výpomoc, s ním odjela k oltáři Deborah. Zdánlivě se všechno vyvíjelo podle logického předpokladu. Ale Katie Swansonová, což bylo dívčí jméno Patrickovy manželky, připravila policii další překvapení. A nutno říci, že nijak příjemné.

Na stole inspektora Arringtona se objevila zmačkaná a ušmudlaná obálka. Otevřel ji, četl sdělení psané dětským, téměř krasopisným písmem. „Všechno, co Vám říkala moje tchyně Lauryn O‘Connellová, je čistá pravda. Já jsem zabila své dítě a zbavila se jeho mrtvoly. Teď, když jsem si uvědomila tíhu svého zločinu, nedokážu dál žít v hanbě. Rozhodla jsem se ukončit svůj život. Nehledejte mne, bylo by to marné.

Katje Swansoňová.

Nejdřív si samozřejmě zjistili, jestli je to písmo ubohé Katie O‘Connellové. Farmářka se podívala do dopisu a hned kývla. Patrick jako by zaváhal. Ale pak také potvrdil, že dopis psala jeho žena Katie. Inspektor navštívil ještě sirotčinec, na farmě se totiž nenašel jediný řádek, psaný rukou zmizelé, a ředitelka potvrdila srovnáním, že dopis psala Katje Swansonová.

Hledali ji v nejbližším okolí farmy. Znovu lovili háky v řece, prošli nejbližší lesíky a projeli džípem okolní pastviny. Všechno zbytečně. Mohla skočit pod vlak, ale to by se už objevilo hlášení traťových inspektorů. Mohla se zastřelit v ústraní, ale kde by vzala zbraň? Mohla se ubytovat kdekoliv v okolí a třeba spolykat prášky. Ale na to by potřebovala peníze, a farmářka prohlásila, že jí nedala ani dolar.

Proč taky?

Bylo to sice neobvyklé, sebevrazi se svou násilnou smrtí obyčejně chlubí a vystavují svá mrtvá těla živým na obdiv nebo na výstrahu. Ti, kdo se věší z nešťastné lásky, si vyberou takové místo, kde by je partner co nejdřív našel. Zhrzení milenci skáčou do vody z nejvyšších oblouků mostů, aby vypadali aspoň po smrti jako hrdinové. Dívky v jiném stavu si pouštějí plyn v kuchyni těsně před předpoklá

daným návratem rodičů. Katie Swansonová byla i po této stránce výjimečná. Oznámila sebevraždu, její mrtvola však zmizela bůhvíkde. To nebylo ani logické, ani taktické. Právě tak jako písemné přiznání, že celou dobu lhala. Inspektor .Arrington se vyznal v lidech, pracoval u policie už pětadvacet let. Byl by přísahal, že nešťastná dívka řekla na nemocničním lůžku pravdu.

Sestry O‘Connellovy vypovídaly všechny totéž. Jejich matka krčila rameny a dodala ještě, že s tou nešťastnou holkou byly odpočátku jenom potíže. Duchem nepřítomný vdovec Patrick zíral do neurčita. Nic neviděl, nic nevěděl, se svou ženou vlastně ani nemluvil. Jak se chovala? No, nijak. Tak jako všechny: nevšímala si ho.

Inspektor Arrington po několika měsících uložil spisy případu zase do archívu, neměl se čeho chytit. Nemohl vypracovat návrh vyšetřujícímu soudci, když neměl jediný důkaz. Na farmě zase stříhali ovce a další Patrickova sestra odešla do stavu manželského s postřihovačem.

V roce 1966 se vdala poslední, Sharon. Nebyla nejmladší, jak to bývá v pohádkách a nebyla také nejhezčí. Přitom vypadal postřihovač, kterého svedla, jako filmový krasavec. Vzal ji s sebou v srpnu 1966, za měsíc po svatbě se s ní objevil na policejním revíru. Doslova ji před seržanta přitáhl za ruku.

Vzpouzela se ještě uvnitř, ale on použil metody, na kterou byla zvyklá z farmy.

237

„Tady se postav a povídej!“ houkl na ni.

„Jo,“ řekla sice, ale mlčela. Jen přešlapovala.

„Tak co? Bude to?“ křikl zhurta a aby zmírnil účinek rozkazu, přidal: „Miláčku!“

Postřihovač ovcí, jehož jméno není známo, rozhodně nebyl uhlazený džentlmen, to by se na australských pastvinách neuživil, jeho žena však také nebyla choulostivá krasotinka a přesto z ní lezlo přiznání jako ze školáka se špatným vysvědčením.

„Řeknu vám, jak to doopravdy bylo. Neskočila do řeky a neodnesl ji proud, jak psali v novinách.

Manželka mýho bratra Patricka Katie byla zavražděna.“

„Jo, řekla mi to včera v noci. Proto jsme tady,“ dodal postřihovač ovcí. „A taky vám ještě povím, že by neřekla ani slovo, kdyby ještě musela žít na ranči s mámou a bráchou. Měla by z nich strach. Povídej, Sharon, a jaksepatří nedrmol, aby si to páni mohli zapsat.

„Neuděláte mi nic, he?“ zeptala se.

„Co bysme vám měli udělat?“ řekl seržant. „Máte něco na svědomí?“

„Jo a vlastně ne. Ale celou tu dobu, co jsem byla na farmě, jsem musela držet hubu. Já i mý sestry.

Maminčin miláček Patrick a ta bestie prašivá, naše máma, by nás zabila, kdybysme otevřely zobák.

Kdyby mě nenutil tadyhle můj muž, neřekla bych nic, nejsem blázen. Co z toho budu mít. Ale v noci jsem mu odpřísáhla, že to řeknu. Tak jsem tady. Matka nenáviděla malou Katie od chvíle, kdy se objevila na ranči. Patrick byl její miláček a ta holka jí ho vzala. Dělala jí to nejhorší a to vám musím říct, že když ji brácha přivedl na farmu, tak už byla ve třetím měsíci. Brácha je slaboch a zbabělec, nebránil ji, když ji máma mlátila. Všechny jsme to věděly a všechny jsme to slyšely. Byla to hrůza, jak tu holku mučila. Ten blbec Patrick dělal, že to nevidí neslyší. Já nevím, co mu ta čarodějnice slí

bila, nebo čím mu pohrozila.“

„Proč jste se za ni nepřimluvily?“

„Neznáte naši matku. To by byl náš konec. U nás se smělo akorát kušovat, nic víc. Když už byla v osmém měsíci, tak musela vláčet těžký pytle s vlnou a máma jí vařila odvar z těch sraček, co se dá

vají ovcím, aby potratily.“

„Proč jste to nehlásily?“

„Chtěla, aby potratila, to není nic tak hrozného.“

„A váš bratr?“

„Asi nic . nevěděl. Má vylízanou makovici, maminčin blbeček! Když se vrátila z nemocnice a ten rozruch utichl, tak jí máma pohrozila, že ji podřízne jako ovci, když nenapíše, co jí bude diktovat.

Měla to napsané na kousku novin, musela si to sestavit už předtím. No, a holka to napsala a podepsala. Co měla podle vás dělat?“

„Viděla jste ten dopis, než ho poslali?“

„Viděla. A taky jsem viděla, když ji chudinku pitomou zabili.“

„Vy jste viděla vraždu? A nepomohla jste jí?“

„Viděla jsem to od začátku do konce. Celou noc jsem dřepěla v maštali. Schovala jsem se za štosem prken a dívala se. Ona a Patrick museli už předtím vykopat v beraní ohradě hlubokou díru. Nutili ji, aby do ní vlezla. Katie se bránila, jak mohla, ale nakonec ji do díry srazili a utloukli ji železným pajsrem.“

„A vy?“

„Pořád jsem se dívala škvírou.“ „Proč jste byla v noci v maštali?“

„Měla jsem tam spycha s jedním postřihovačem.“

„S vaším dnešním manželem?“

„Kdepak. Toho jsem tenkrát ještě neznala. To bylo ještě předtím, než jsme se zasnoubili. Bret ode

šel a já jsem v maštali usnula. Vzbudil mě randál, tak jsem koukla ven a všechno jsem viděla. Zasypali ji ještě živou, viděla jsem, jak vystrkuje z hlíny ruku a škrábe se ven. Tak ji zase práskli pajsrem.

No, a bylo po ní.“

„Policie přece farmu prohlížela.“

„Jo. Jenže, když tam přišel inspektor Arrington s ostatníma, ta)í byly v ohradě ovce na večerní dojení. Katje byla pod jejich kopejtkama.“

„Víte přesně, kde to je?“

„Říkám vám, že jsem všechno viděla. Nemůžu se zmejlit víc jak o metr nebo o dva.“

238

Zavolali do Perthu pro inspektora Arringtona. Přijeli na farmu a nejdřív nasadili ovčačce O‘Connellové a jejímu synovi želízka. Pak kopali v rohu ohrady a našli mrtvolu ubohé Patrickovy manželky.

„Já s tím nemám nic společného,“ prohlásil Patrick, „dělal jsem jen to, co mi matka nařídila.“

„A co to novorozeně?“ zeptal se ho inspektor Arrington.

„Máma ho spálila v kamnech.“

„Není to pravda,“ vykřikovala farmářka. „Můj syn je blbec. On ji zavraždil. Malou i velkou. Mlčela jsem jen proto, aby se nedostal do kriminálu. Kdo by mi pomáhal s ovcema?“

Matku a syna odsoudili na doživotí. Farmářčiny dcery, které o zločinech věděly a mlčely, dostaly také vysoké tresty. Jenže, žádný trest není dost velký, když se člověk chová hůř než zvíře.

239

54 případ

PŘÍPAD BARBARY GRAHAMOVÉ

„Ale pánové, to prosím nejde, nahoru nemůžete, když tady nebydlíte! Tohle není kurník, ale slušný hotel.“

„Drž hubu! My moc dobře víme, co je to za hotel. Policie.“

„Tak to, prosím, promiňte,“ řekl recepční a nasadil si čepici se zlatým prýmkem, snad aby vypadal důležitěji.

„Na kterém čísle je Baxter Shorter?“

„Baxter Shorter? Baxter Shorter? Já takového pána …,“ snažil se ještě recepční, ale marně.

„Mám ti pomoct, aby se ti rozjasnilo v hlavě?“ řekl seržant Growe, skočil k pultu, popadl muže v honosné čepici za klopy a přitáhl si ho k sobě.

„Dvě stě dvanáct ve druhém patře. Ale jestli se jmenuje Shorter …?“ kapituloval recepční.

Vyběhli po schodech, aby tam byli dřív. Zabušili na dveře, když se ozval ospalý hlas, tak seržant zvolal:

„Dělej, Shorty, policie!“

Zřejmě se mu nechtělo otvírat. Bylo slyšet, jak se šourá od dveří a zase zpět, ozval se tlumený hovor, ale nebylo rozumět ani slovo, pak se otevřely dveře, policisté vpadli dovnitř, nevšímali si holky v posteli a rovnou skočili na Baxtera Shortera.

„Tak podívej se, hošánku, seš v tom až po uši. Oblíkni se a jdeš s náma. „

„Ale proč? Proboha proč?“ násilně se divil polonahý muž s napomádovanými vlasy.

„Chceš, abych ti to vysvětlil, Shortere? Ty to opravdu chceš slyšet? Jedeš v té vraždě vdovy Monahanové a máš taky na svědomí těch sto tisíc. Teď je ti to snad jasné.“

„Ale já s tím nemám nic společného, pánové. Znáte mě přece, já už dávno sekám dobrotu. Namouduši, seržante, přísahám na zdraví svých dětí.“

„To se nedožijou ani školního věku. Lžeš, parchante a já ti to osolím. Máme svědka, který tě viděl té noci nedaleko vily Mabel Monahanové. Můžu ti podepsat záruční list na to, že se z toho nevylí

žeš.“

„Já jsem to neudělal, seržante, věřte mi.“

„Cos teda dělal v noci devátého března v Burbanku nedaleko filmových studií Warner Brothers? Ty chodíš o půlnoci na zdravotní procházky?“

„A víte že jo, seržante? Doktoři mi předepsali hodně pohybu a tak, když nemůžu spát …“

„Já ti tu drzou hubu rozflákám! Ty nemůžeš v noci spát!? Protože si taháš do postele děvky! Přiznej se, nebo s tebou bude zle.“

„Šel jsem náhodou ‚okolo, seržante, nic víc. Ať zmrznu v tomhle hrozným horku, jestli to není pravda.“

„Cos tam viděl?“

„Nic, seržante, nic. Byla tma. V noci je přece tma.“

„Já už tě doopravdy praštím, ty kryso zubatá. V Burbanku nemají pouliční osvětleni? To je mi novinka! Mluv nebo tě přerazím!“

Přešlapoval, kroutil se, popotahoval si spodky, zbytečně si natáhl nátělník, pak se podíval na holku v posteli, které koukaly zpod pokrývky den jantarové oči, pokrčil rameny, jako by se omlouval a řekl:

„Viděl jsem je.“ „Koho?“ „Viděl jsem je na ulici.“

„Ptal jsem se koho! Ty seš snad, Shorty, nedoslejchavej? Že bych ti ty uši trochu promasíroval.“

„Měli tam stát auťák. Asi jim nejel.“

„Koho jsi viděl? Dozvím se už konečně jména? Ty si chlape doopravdy říkáš o pár přes hubu.“

„Jack Santo, seržante,“ řekl tiše, jako by se styděl. „Dál!“

„Emmet Perkins.“

„Ale podívejme se, stará dobrá firma! Náš přítel Perkins. Kdo dál?“

;,John True.“

„Další stálý host, nedej se prosit, nebo ti ten zpěv nebude nic platnej a vyrukuješ před porotu s nima.“

240

„William Upshaw.“

„Kasař Billy! No, tos mi udělal radost, Shorty, to je lepší dárek než velikonoční vejce s hracím strojkem.

„Dál.“

„Dál nic.“

„Jak to nic?“

„Nikdo.“

„Nekecej Shorty!“

„Jo, nějaká ženská,“ podíval se mimovolně na holku v posteli a seržant si toho všiml.

„Snad ne tahle? Vylez z pelechu, krasotinko, ať si tě prohlídnem.“

„Ne, tahle ne, seržante, tohle je Mabel, seržante. Známe se už hezkejch pár měsíců.“

„A jestlipak ji zná taky tvoje žena, Shorty?“

„To je rána pod pás, seržante, fakt.“

„Chci slyšet jméno té ženské, cos ji tam viděl?“ „Namouduši, na sto hříchů, nemám ponětí. Jakživ jsem ji neviděl. Seržante, když jsem vám řekl ty ostatní, proč bych dekoval ženskou? Cizou ženskou?“

Baxtera Shortera odvezli na policejní stanici a sepsali s ním protokol. Pak ho propustili, ale dali ho sledovat. Nepřivedl je však ani o krok blíž k rozluštění záhadné vraždy šedesátileté bohaté vdovy Mabel Monahanové, ale přivedl je na stopu zločinců, které jmenoval. Znali je a věděli, že mohou mít v loupežné vraždě prsty. První týden nezjistili nic, přestože detektivové rozhodili sítě ve všech zná

mých podnicích, v nichž se scházeli příslušníci losangeleského podsvětí. První úlovek se objevil až začátkem dubna: Ale stál za to.

„Dejte mi komisaře Palmberga,“ ozvalo se ze sluchátka. „Co mu chcete?“

„To nebudu vykládat vám, ale jemu. Tak dáte mi ho, nebo si chcete povídat?“

Ozvalo se cvaknutí, jak spojovatel přepínal hovor, pak hluboký, melodický hlas komisaře a jednoho z nejlepších kriminálních psychologů v oblasti Los Angeles.

„Palmberg.“

„Mám pro vás tip, šéfe.“

„Kdo volá?“

„Copak mě nepoznáte po hlase, šéfe?“

„Nemám čas na fóry.“

„Puppie.“

„Jo, to seš ty, Štěně? Tak cos zase provedl?“

„Nic, šéfe. A až uslyšíte, co vám chci říct, tak mi stejně odpustíte všechny hříchy. Ti tři jsou ve starým skladišti v Lynwoodu. Nastěhovali se tam před třemi dny.“

„Kdo se nastěhoval do Lynwoodu?“

„Perkins, Santo a ta ženská.“

„Kde je to skladiště, Puppie?“

„Na kraji. Směrem ke Comptonskýmu letišti. Býval tam sklad kulis. Pojedete tam po Washingtonově bulváru od ateliéru Paramountu.

„Díky, Puppie . .!“

„Jo a nezapomeňte, šéfe, mám to u vás k dobru!“

Lynwood je dnes vlastně už jedním ze satelitních předměstí velké aglomerace Los Angeles. Má nové letiště a rozsáhlá studia filmových ateliérů Paramount, kde se natáčí značná část televizních seriá

lů. Jinak se zde střídají bulváry s přepychovými obchody a uličkami obývanými černými Američany.

V jedné ulici vily s bazény, ve druhé staré činžáky v nichž se neuklízí. Přepadové vozy se objevily před zchátralou budovou skladiště krátce před půlnocí. Na střechách pohotovostních busů se objevily ostré paprsky hledáčků, kterým se říká spotlight. Policisté v neprůstřelných vestách a s přílbami na hlavách se rozestavili podle ohrady.

„Hovoří policejní komisař, hovoří policejní komisař,“ ozvalo se do noci z megafonú. „Jste obklíčeni, vzdejte se. Opakuji. Jste obklíčeni. Vzdejte se. Nemáte žádnou jinou možnost. Jste obklíčeni. Budete vycházet na dvůr jeden po druhém. Opakuji, vycházejte na dvůr jeden po druhém, jak vás budu

241

vyvolávat. A obě ruce složit do týla. Upozorňuju vás, že nemáte jinou možnost, skladiště je obklíčeno. Vzdejte se a vycházejte po jednom. Ruce v týle! První půjde Emmet Perkins!“

Ozvěna protáhla poslední slabiky a vrátila je zpět. Jinak ticho. Carl Palmberg trpělivě čekal. Pozoroval prudce osvětlenou scénu před sebou. Podíval se na hodinky. Pak přiložil elektronický megafon ke rtům a klidným hlasem znovu oznámil:

„První půjde Emmet Perkins. Perkinsi, dávám ti třicet vteřin. Jestliže nevypochoduješ, tak si pro tebe dojdeme. A pro ty ostatní samozřejmě taky. Uvažuj, Perkinsi, nemáš šanci, naši hoši míří na skladiště ze všech stran.“

Hrozné ticho netrvalo víc než pár vteřin a přece se zdálo dlouhé jak čekání u zubaře. Pak vrzly dve

ře, do kuželu světla se protáhl vysoký muž v tmavé bundě, s rukama složenýma v týle a s nahrblými zády. Udělal pár kroků vpřed. Zůstal stát a mžoural do ostrého halogenového světla. Policisté k němu přiskočili. Dva zleva, dva zprava. Nasadili mu želízka a komisař Palmberg si oddechl.

„Teď půjde Santo,“ burácel hlas z megafonu. „Jacku Santo, dávám ti třicet vteřin. Ruce do týla a jdeme! Měj rozum a nekomplikuj si život.“

První automobily s reportéry se objevily ve chvíli, kdy se zavalitý, černovlasý, bledolící Jack vykolébal před dveře, zastavil se, jako by se rozmýšlel, kam si to namíří. Popadli ho a vstrčili do pancéřové fordky.

„Teď je řada na vás, Barbaro Grahamová. Vyzývám vás, abyste vyšla a vzdala se. Barbaro Grahamová, dávám vám třicet vteřin!“

Nerozmýšlela se, vyšla hned, když podruhé vyslovil její jméno. Také ona se zastavila, oslepena prudkým světlem a protože měla na sobě přiléhavé trikotové šaty, vypadala jako neoblečená. Komisař Carl Palmberg si oddychl. Byl rád, že při zatýkání nepadla ani jediná rána. Reportéři, kteří se rozběhli k fordce se zamřížovanými okénky, to jistě v reportážích ocení. Losangeleská policie neměla dobrou pověst, proto byla každá pochvala dvojnásob cenná. Tato noční akce proběhla příkladně jak vystřižená z kriminalistického slabikáře.

Všechny policejní výslechy jsou dramatické, mnohé jsou tragické. Nejsou snadné pro vyšetřující, jsou šokující pro vyslýchané. Barbara Grahamová byla mladá pohledná žena. Ani v nejmenším nevypadala jako zločinec. Chovala se spíš jako sekretářka solidního podniku, která se dostala do nesnází, ale věří, že se všechno brzy vysvětlí. Měla smůlu, netušila totiž, jaké trumfy má v ruce promovaný kriminální psycholog Carl Palmberg.

„Přiznejte se, paní Grahamová.“

„Nemám k čemu.“

„Přiznejte se, že jste zavraždila Mabel Monahanovou.“

„Ne!“ vykřikla už kdoví po kolikáté.

„Víme, že jste tam byla.“

„Nebyla.“

„Dokážeme vám, že lžete. Pak to bude horší.“

„Nikde jsem nebyla.“

„Jak nikde? Někde jste přece musela být.“

„Byla jsem celou noc doma. U svého syna, u malého Tomyho.“

„Tak vy tvrdíte, paní Grahamová, že jste byla celou noc z devátého na desátý březen doma?“

„Ano, byla jsem doma a můžu to dokázat.“

„Jak, prosím vás?“

„Jednoduše.“

„Poslouchám vás, paní Grahamová.“

„Dosvědčí to můj manžel. Já jsem byla doma, on byl doma a náš Tommy také. Jen se ho zeptejte.“

„To už jsme chtěli udělat.“

„No a?“

„Nenašli jsme ho.“

„Jak to, nenašli?“

„Zmizel.“

„Já vám nerozumím!“

„Vypařil se. Nemáte ponětí, paní Grahamová, kde by mohl být?“

242

Neodpověděla, dlouho přemýšlela, pak rezignovaně. zavrtěla hlavou a požádala o sklenici vody.

Střídali se u ní až do rána a stále ji bombardovali stejnými otázkami. Doufali, že sě přeřekne, že změkne a vzdá to. Když už se začalo rozednívat, přinesl komisař Palmberg složku s přiznáním a postavil před ní muže s pouty na rukou.

„Tak tohohle pána jistě dobře znáte. Jmenuje se John True. Je u nás už třetí den, všechno nám řekl, všechno nám podepsal, když si budete přát, tak vám to zopakuje do očí. Viď, Johne? No a tak se všechno vysvětlí a my budeme moci jít konečně do hafan. My totiž už sloužíme druhou noc, paní Grahamová, a to pro vaše krásné oči. Nebýt toho, že jste zavraždila vdovu Monahanovou, tak bysme teď klidně oddychovali v peřinkách.“

Zírala na Truea jako na zjevení. Nevěděla, co má dělat, neměla ponětí, co má říci. Carl Palmberg využil její únavy i momentu překvapení a zahájil palbu z nejtěžších kalibrů. Postavil Johna před ní a pobídl ho:

„Tak povídej, jak to bylo. A nenech se moc pobízet, ať ten krám můžeme zavřít a jít na pořádnou snídani. Jak to bylo?“ „No jak?“ přešlapoval sotva čtyřicetiletý muž s vrásčitým čelem.

„Byla u toho v Burbanku, Johne?“

„Jo. Byla. Byla u toho, když jsme se vypravili do Burbanku pro těch sto táců.“

„Kam jste se vypravili?“ zeptal se komisař Palmberg.

„Ale vždyť to víte …!“

„My to víme, ona to ví, ale předpis je předpis, mluv, jako když to vysvětluješ úplně svaté jeptišce.

Kam jste se vypravili pro sto tisíc?“

„Pro sto táců jsme se vypravili ke vdově Monahanové. Ke vdově Mabel Monahanové,“ odříkával jako žáček před tabulí.

„Kdo se tam vypravil?“

„No. Perkins, Santo, Shorter, Upshaw, já a tady Grahamová.“

„To není pravda!“ bránila se.

„Je to pravda?“ zeptal se gangstera Palmberg.

„Jo.“

„Kdo byl šéf?“

„Samo. Ten taky tu bábu znal.“

„Odkud ji znal?“

„Vyslídil ji, sledoval ji, vyptával se na ni, pak se uhnízdil před jejím bungalovem a věděl o ní všecko.“

„Například co?“

„Například že má hrozný strach.“

„Z čeho?“

„Ze všeho. Na dveřích měla plno zámků, řetízky a petlice, v hale měla telefon. Kdybysme ji vypla

šili, tak mohla vytočit policii. No, a proto se Santo rozhodl, že u ní zazvoní Grahamová. Ženské se bába nepoleká. Tak tam Grahamová zazvonila, když se bába ptala, kdo je, tak řekla svým tenkým hláskem, že zůstala dole na silnici trčet s auťákem, píchla a nemá rezervu, potřebovala by si zatelefonovat do servisu, aby jí to někdo přijel spravit. Když otevřela a pustila Grahamovou do baráku, tak jsme vtrhli dovnitř.“

„Co se dělo potom?“ zeptal se Carl Palmberg, když se gangster odmlčel.

„Barbara vzala z pohovky polštář a přidržela ho bábě na obličeji.“

„Proč?“

„Začala řvát.“

„A dál?“

„Řvala pořád, jenže to už nebylo tolik slyšet. Ale Santo má moc jemnou povahu. Jeho to její píská

ní rušilo a tak řekl Barbaře, aby ji praštila, ať už konečně přestane řvát. Přitom to nebylo nic moc, rozumíte, bylo to přes polštář.“

„Co udělala Barbara Grahamová?“ zeptal se komisař Palmberg a nahlížel přitom do protokolu, který True už předtím podepsal.

„Asi dostala vztek. Asi chtěla ukázat, že není srab. Když jsme totiž čekali kousek od dveří, že vpadnem dovnitř, tak se podělal Shorter, že s náma nejde a zdrhnut do tmy. Všichni se mu posmívali

243

a tak se Barbara možná bála, aby jsme si z ní taky nedělali srandu a práskla tu babu vší silou po kebuli.“ ,čím?..

„Pažbou.“

„Pažbou čeho?“

„No přece pistole.“

„Barbara Grahamová měla revolver?“

„Jasně že měla.“

„Počítali jste, že se bude střílet?“

„Počítali, počítali? S čím se dá v takovým případě počítat? Copak to někdo vyvěstí? Stát se může leccos.“

„A taky se stalo.“

„Jo, to máte pravdu, pane komisaři, náhodou jste to trefil. Jenže kdo za to může? Bláznivá ženská, která ztratila nervy a práskla ji do palice takovou silou …“

„Takže ji zavraždila.“

„To snad je jasný, šéfe.“

Neřekla ani slovo. Celou dobu tupě hleděla do země, jako by se styděla. Když True skončil, podívala se mu do očí, vyskočila, snad se na něj chtěla vrhnout, zastavila se však před komisařem a rozplakala se.

„To není pravda. Nic z toho není pravda. Ten chlap lže. Nikoho jsem nezabila, nikde jsem nebyla.“

„Proč myslíte, že by to John True tvrdil? To přiznání zaplatí životem. Proč by to říkal, kdyby to nebyla pravda?“ Byla to komisařova finta. Všichni věděli, že si John True naopak přiznáním zachránil život. Podle platných amerických předpisů nemůže být obžalován, když vystupuje jako svědek. Barbara Grahamová vypovídala ještě mnohokrát a stále opakovala totéž: nikoho nezabila, žádného loupežného přepadení se nezúčastnila, kritickou noc byla doma. Ať si najdou jejího manžela, jistě jí alibi dosvědčí. Kam zmizel? O tom nemá ani ponětí. Neví také, proč by vůbec někam utíkal.

Zavřeli ji do cely a připravovali žalobu. Aspoň jí to řekli. Barbara Grahamová seděla na pryčně, po

čítala noci a rána a čekala na manžela, který ji přece musí zachránit. Nevěřila, že by se nevrátil. Už kvůli malému Tommymu přece nemohl odejít navždy. Dny na samotce jsou dlouhé jako týden. Už ji nevodili k výslechu, už se jí nevyptávali, už se o ní nezajímala ani policie, ani vyšetřující soudce.

V pátek k večeru zachrastily klíče, okované dveře vrzly ve veřejích, do cely vpadla vysoká a mohutná žena s balíkem přikrývek v náručí. Chvíli zůstala stát za dveřmi, když za ní zaklaply a bachařka zavřela i špehýrku, tam kde stála, hodila pokrývky a prostěradla na zem, uplivla si do kouta a řekla vztekle:

„Krucifixhergot, svině zatracený! A jsem v loji!“

Barbara Grahamová na ni hleděla jako na zjevení; nevěděla, co si má myslet a co říci. Byla vystra

šená, ale také měla radost, v minulých týdnech pochopila, že nejtrudnější na lidském údělu je samota.

Člověk potřebuje člověka za všech okolností, člověk nemůže být sám, zvlášť když se dostal do úzkých.

„Jmenuju se Donna Prowová,“ řekla velká žena s postavou řezníka z jatek, zmáčkla Barbaře ruku, až jí zbělala, pak bez vyzvání řekla:

„Vrazila jsem mu kudlu do žeber. Nic jinýho si nezasloužil, ožrala ožralej. Pudu za to asi na křeslo.

Ale mě je to fuk. Kdybych ho nezabila teď, tak bych ho zabila za měsíc. Advokát mi řekl, že mě z toho vyseká. Ale já o to nestojím. To se radši nechám polechtat elektrikou, než bych hnila dvacet let v kriminále.“

Tu noc šly spát až k ránu. Donna Prowová vyprávěla víc o svých zážitcích s milenci než o tom, jak zabila svého opilého druha, Barbara Grahamová zas povídala o svém osudu, o manželovi, který se ztratil a o svém malém chlapci, o něhož se teď stará tchyně. Ta obrovská ženská měla docela dobrou náladu. To že se dostala za mříže, brala v nejhorším případě jako nepříjemnost. Nakonec, když už obě zívaly, řekla jako by jí bylo najednou všechno jasné:

„Co si lámeš hlavu, prosím tě? Potřebuješ alibi a šmytec. Jakmile ti někdo dosvědčí, žes byla jinde než v bungalovu té staré báby, tak seš z toho venku. Alibi na noc co se to stalo. Nic víc.“

244

„Můj muž by mi to dosvědčil, Donno, já jsem doopravdy byla tu noc doma, jenže on zmizel a nikdo o něm nic neví. Psala jsem mu, posílala jsem mu vzkazy, advokát ho hledá, ale chlap jako by se propadl. Jo, a dopisy přišly všechny zpátky.“

Velká žena s hrubými rysy vypadala jako vražedkyně z učebnice kriminální psychologie. Kdyby ji odsoudili, nikdo by ji nelitoval. Nebyla však odporná. Zdálo se, že má porozumění pro starosti své kolegyně. Přemýšlela, kousala si nehty, chodila od zdi ke zdi jako voják na stráži, až jí velké pantofle pleskaly o paty. Nakonec se zastavila před nešťastnou Barbarou a řekla, jako by ji to právě napadlo:

„Kde je řečeno, že ti alibi může potvrdit jedině tvůj muž?“ Vzhlédla. Udiveně na ni hleděla. „Ale vždyť tam byl mimo něj jen malý Tommy a ten ještě neumí mluvit,“ řekla potom.

„Nepochopilas mě, Barbaro. Ženská přece může strávit noc u jakéhokoliv chlapa. Stačí když to řekne a ten mužský to pak před soudem dosvědčí. Není zapotřebí nic moc detailů. Ti dva přece mohli předtím vypít flašku a mezitím ještě druhou, kdo by se v takové situaci díval na hodinky. Ráno se ošplíchli, pac a pusu a pak adié! Chápeš, Barbaro?“

„Jo, chápu. Jednomu známému jsem před dvěma lety takhle dosvědčila, že byl se mnou do rána na party. Jinak v tom lítal. Jenže, kdo to dosvědčí mě, když jsem tady?“

Jako kdyby čekala na narážku, velká ošklivá Donna Prowová si plácla na čelo a s naprostou jistotou prohlásila:

„Já ti ho obstarám.“

„Koho?“

„Svědka.“

„Jak, prosím tě? Myslíš, že tě odsud pustí?“

„Ne, to si nemyslím. Když budu mít štěstí, tak to tady budu mít i s penzí. Ale mám venku přítele a mám taky advokáta. Nestarej se o nic a čekej. A starosti můžeš pustit z hlavy. Dělej, co ti řeknu a seš z toho venku.“

Nečekala dlouho, jen tři dny. Pak zachrastily v zámku klíče, objevila se bachařka a Barbaře se dokonce zdálo, jako kdyby se trochu usmívala. Kývla na ni prstem a řekla:

„Grahamová, návštěva!“

„Ale kdo, prosím vás . . ?“

„Nebuď zvědavá a dělej, ať ten tvůj šamstr dlouho nečeká.“

Každá věznice je jiná, ale všechny mají stejné návštěvní místnosti. Jedny dveře zleva, druhé zprava, místnost rozdělená drátěnou sítí, dvě židle proti sobě jako ve zpovědnici. A v rohu stojící či sedící dozorce s našpicovanýma ušima, tvářící se, že nevidí neslyší. Na rozdíl od muže v měkkém klobouku se bachař tvářil přívětivě. Otylý mladík s knírkem měl výraz člověka, kterého do něčeho nutí.

Sedli si, začali se bavit. Dozorce se otočil zády a usedl v koutě.

„Tak co, kotě?“ řekl návštěvník.

„Jmenuju se Robbie.“

„Já nevím co, Robbie.“

,;Deset papírů a je to v suchu.“

„Já ale nemám, Robbie …“

„Až budeš venku, tak budeš mít. Je to pakatel za takovou službu a ta tvoje lahůdková figura přece za ty prachy stojí.“

„Odpřísáhneš to, Robbie?“

„Ty se mnou mluvíš jako s klukem z pomocný školy. Plácnem si, kotě. Jo, hergot, zapomněl jsem, že je tady ta svinská síť. Tak teda domluveno. Pa, kotě.“

Proces roli Barbaře Grahamové zahájili v prvním týdnu října 1953 před soudem v Los Angeles.

Obžalobu zastupoval přísný John Wilton, jeho hlavním svědkem byl John True. Riskoval pomstu svých kolegů z podsvětí, zradil je, aby si zachránil život a neváhal obvinit z vraždy Barbaru Grahamovou. Ta tvrdila znovu a znovu, že je nevinná.

Soud proti ní neměl přímý důkaz, ale žalobce Wilton si připravil překvapení. Když už se zdálo, že dosavadní průběh jednání nezaručuje žádoucí výsledek, ohlásil, že dá předvést svědka, který se vyjá

dří k alibi Barbary Grahamové.

245

Obžalovaná znervózněla, obhájce ex offo James Tibrow, kterého jí úředně přidělili, když neustále opakovala, že nepotřebuje advokáta, protože nic neprovedla, ji musel uklidňovat. Pak se otevřely dveře a na scénu, zalitou světly reflektorů, vstoupil Robbie.

„Jmenuji se San Seriano, jsem členem policejního sboru Los Angeles a potvrzuji pod přísahou, že se mne obžalovaná Barbara Grahamová snažila podplatit částkou deseti tisíc dolarů, když odpřísáhnu, že jsem s ní strávil noc z devátého na desátého března 1953. O této skutečnosti byl pořízen magnetofonový záznam, jehož pravost je potvrzena vězeňským dozorcem Pearcym, který byl rozhovoru pří

tomen.“

Barbara Grahamová zavřela oči a sklonila hlavu do klína.. Obhájce Tibrow vyskočil ze židle.

„Protestuji co nejdůrazněji proti výpovědi tohoto svědka,“ zvolal. „Mole mandantka není pachatelkou zločinu, z něhož ji viní obžaloba. Soudu nebyl předložen ani jediný důkaz o její vině. Barbara Grahamová odpočátku tvrdila, že je nevinná. Jediný svědek, který mohl potvrdit její alibi pro onu kritickou noc, totiž její manžel,záhadně zmizel. Proto se odhodlala ze zoufalství a na radu své spoluvě

zeňkyně, mimochodem také policejní úřednice, kterou státní žalobce nasadil do její cely jako návnadu, obstarat si svědka, který by jí dosvědčil nevinu. Já vím, vážení pánové a dámy, že nejednala správně. Dovolím si však položit otázku. Jednal správně pan žalobce? Nikoliv! Porušil všechny platné předpisy! Zorganizoval proti obžalované spiknutí, dokonce v době, kdy byla ve vyšetřovací vazbě.

S pomocí policejních úředníků jí nastražil past, do které se chytla. Takové jednání je v rozporu s etickými pravidly, které si vytvořila naše civilizace. Státní žalobce využil nemohoucnosti obžalované, zdeprimované pobytem na samotce, aby ji dostal tam, kde by ji chtěl mít do plynové komory.

Snížil se k použití nečestných prostředků jen proto, že nemá důkazy o vině obžalované. Tak se rozhodl vyrobit si je za každou cenu.“

Státní žalobce byl sebejistý. Nesnažil se obhájci vymluvit jeho argumenty, neomlouval použití nezákonné metody a ačkoliv stejně jako soudce i on věděl, že je takový důkaz při soudním řízení nepří

pustný, řekl:

„Prosím o souhlas k předložení navrženého důkazu. Přehraji váženému soudnímu dvoru magnetofonový záznam rozhovoru.“

Obecenstvo v sále ztichlo. Soudce si podepřel bradu a čekal. Cívky se roztočily, pak se ozval šum a ustrašený hlas Barbary Grahamové.

„Chcete moc,“ šeptala.

„Je to pro mne riskantní,“ řekl Seriano v roli Robbieho.

„No tak dobře,“ souhlasila Barbara. „Je to ale strašná cena.“

„Ale není. A ještě něco. Nepolezu do toho po hlavě. Nejdřív potřebuju vědět, kde jste doopravdy byla. Myslím tu noc, kdy se to stalo. Rozumíte, nerad bych naletěl. Mně se klidně můžete svěřit, že jste na tu bábu vzala polštář.“

„Ne. Nebyla jsem tam,“ řekla Barbara Grahamová klidně. „Opravdu jsem tam nebyla. Byla jsem doma s mým manželem a se svým synem.“

„Nojo, ale pak je všechno jinak, paní Grahamová.“

„Jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám. Já do toho půjdu, odpřísáhnu, že jsem tu noc byl s váma v posteli, pak se najednou objeví váš muž, řekne něco jiného a jsem v maléru. Rozumíte, co tím myslím? Nemůžete být současně s ním doma a se mnou v posteli. Ne, ne, paní Grahamová, do tohohle já nejdu, to bych se mohl zamotat do nepříjemností.“

Šoupání nohou, odstrčená židle a prosící hlas bezradné ženy.

„Neodcházejte, prosím. Zůstaňte. Nemám jinou možnost, vy jste moje jediná naděje.“

„No tak dobrá,“ řekl Seriano, „že jste to vy!“

„Děkuji.“

„Takže jste byla ve vile té vdovy?“

„Ne! Proboha, ne!“

„Pak to ale nemá smysl. Už jsem vám řekl, že to všechno nemá smysl.“

Dlouhá přestávka. Povzdech, pak rozhodné sdělení.

„Tak dobře. Byla jsem tam s nimi. Teď jste spokojen? Potvrdíte mi, že jsem byla s vámi?“

246

Každý soudní proces má svůj dramatický vrchol. Mnozí si mysleli, že právě vyslechli osudový dialog Barbary Grahamové s nastrčeným policajtem, že jednání dosáhlo kulminačního bodu. Mýlili se.

O největší překvapení se v této fázi dramatu postaral obhájce Tibrow. Vstal, rozmáchl se rukama, potom však neprotestoval proti připuštění důkazu, ale koktavým hlasem prohlásil:

„Prosím slavný soud, abych byl okamžitě zbaven povinnosti obhajovat obžalovanou Barbaru Grahamovou. Tyto okolnosti mi totiž nebyly známy. Byl jsem podveden …“

Pro obžalovanou rána pod pás, pro státního žalobce šance, jak snadno a rychle přesvědčit porotce o vině Barbary Grahamové.

„Já vás sice chápu, pane kolego,“ řekl soudce obhájci, „přesto však vám nemohu vyhovět. Museli bychom odložit líčení. Vy znáte podrobnosti obžaloby, každý jiný advokát by se musel s materiálem teprve seznamovat. Na to nemáme čas. Já myslím, pane Tibrowe, že jste ten správný obhájce pro Barbaru Grahamovou. Poznal jste na vlastní kůži, kdo ta paní ..

je, Obhájce James Tibrow usedl, svěsil hlavu, jako že se nedá nic dělat a tím se postavil na stranu žalobce, podvodné vražedkyně Donny Prowové i policajta Seriana, který sehrál v návštěvní místnosti tak mizernou roli. Státní žalobce Wilton se pak pustil do křížového výslechu obžalované. Měl pocit, že se tak stalo v pravou chvíli, protože snad všichni v sále byli v této fázi procesu proti Barbaře Grahamové. John Wilton chtěl svůj plán ještě dovršit.

„Jestli se nemýlím, obžalovaná, narodila jste se v přístavní čtvrti West Oaklandu?“

,;Ano. Na východním pobřeží zátoky San Franciska.“

„Čím byl váš otec?“

„Železničářem.“

„Měli jste nějaký majetek?“

„Ne. Bydleli jsme v takovém polorozpadlém … No, dům to nebyl a chatrč taky ne. Ale bydlení tam bylo strašné. Prostě slum. A táta umřel, když mi bylo sedm. Zůstala jsem sama.“

„Měla jste přece matku.“

„Měla. Ale ona neměla na mne čas a taky mne moc nemilovala. Často jsem měla pocit, že jsem jí na obtíž. Taky mne odvezla k tetě.“

„Ta se pak o vás starala?“

„Starala? Mlátila mne, trestala mne, byla to vzteklá čarodějnice. Pila a byla sadistka. Schovávala jsem se před ní, ale stejně mi to nebylo nic platné. Utíkala jsem z domu, ale když jsem se vrátila, dostala jsem nářez. Jednou mi za trest namazala obličej rozstrouhanou cibulí. Nedovedete si představit, co to dokáže udělat s očima a s nosem. Zkuste to, jen si sáhnout na víčko …“

„Za co vás trestala?“

„Třeba za to, že jsem přišla později ze školy.“

„Vy jste ale nechodila domů, toulala jste se. Utíkala jste.“

„A to se divíte, když jsem pořád měla záda samou modřinu?! Utekla jsem k druhé tetě. Ta byla sice lepší, ale neměla pro mne postel. A tak jsem zase musela zpátky.“

„Kolik vám bylo let?“

„Dvanáct. A když mi bylo třináct, přijela pro mne matka a odvezla mne do polepšovny. To byla hrůza. Ten ústav se jmenoval U dobrého pastýře.“

„Co to bylo za ústav?“ zeptal se státní žalobce.

„Pasťák, normální pasťák. Režim jako v kriminále.“

„Jenomže vás i odtud vyhodili.“

„Podařilo se mi dostat se pryč. Předstírala jsem hysterický záchvat, rozstříhala jsem prostěradla, rozmlátila jsem talíře, řvala jsem a nadávala tak dlouho, až mě postavili před disciplinární komisi a vyhodili jako nepolepšitelnou.“

„Vrátila jste se pak domů?“

„Domů? Kde to je? Musela jsem znovu k té opilé tetě. Byly to strašné měsíce. Psala jsem matce, ale ta mi neodpověděla ani na jediný dopis. Tak jsem se vypravila do San Franciska. S jediným dolarem v kapse. Bylo mi šestnáct, byla jsem hezká, muži se za mnou otáček. Vypadala jsem totiž aspoň na osmnáct. Ale znáte San Francisko. Asfaltová džungle. První majitel baru, u něhož jsem se ucházela o práci, mě vzal dozadu, prohlížel si mě ze všech stran, pak mi strčil do dlaně tři dolary a řekl, abych se prvním vlakem vrátila domů, jinak ze mě bude kurva.“

247

„Co jste udělala?“

„Vrátila jsem se.“

„K tetě nebo k matce?“

„K matce.“

„No tak vidíte, že to šlo.“

„Jo, to jsem opravdu viděla. A brzo. Jednou večer přišla máma s policajtem. Sebral mě a odvezl do polepšovny. Říká se jim Reform school a je to zase jen pasťák, kde vás místo hlídacích bab předělá

vají psychologové.“

„Vám se tam zase nelíbilo, obžalovaná?“

„Jděte se tam podívat. Copak se tam někomu může líbit? Ale já jsem si řekla, že násilím nic nepoří

dím a docela jsem si zvykla.“

„Jak dlouho jste tam pobyla?“

„Šestnáct měsíců. Pak mě pustili za dobré chování. O celých osm měsíců dřív. A tenkrát jsem si slavnostně přísahala, že udělám všechno, abych se už nikdy nedostala za mříže.“

„Jak jste se živila? Čím?“

„Všelijak. Z toho pasťáku jsem vyšla s dvaceti dolary. Můžu vám říct, že to byly těžce vydělané peníze. Nejdřív jsem nastoupila jako prodavačka v obchodním domě. Jenže jsem měla smůlu.

V našem oddělení se objevilo manko, nesouhlasila kasa a šéf se s vyšetřováním nechtěl patlat a tak nás všechny na hodinu propustil a přijal nové prodavačky. Šla jsem roznášet telegramy. Měla jsem nohy samý puchýř a tak jsem se vypravila s kámoškou do San Diega, pořád mě přesvědčovala, že tam vyděláme balík jako bardámy.“

„Kdy jste se přestěhovala do San Diega?“

„Přestěhovala?! Měla jsem jen kabelu s prádlem. Bylo to v jednačtyřicátém.“

„Ale San Diego byl válečný přístav.“

„Právě proto. Máte ponětí, co tam bylo kluků, které navlékli do námořnických uniforem? Když jsem začala jako mixérka, stávali u barového pultu ve třech řadách. Tenkrát se daly vydělat prachy!“

„Na čem?“ zeptal se státní žalobce.

„Jak na čem? Na spropitném. Znáte San Diego? Já nevím, jak to tam vypadá dneska, ale tenkrát byla celá ta obrovská přístavní oblast za plotem. Ti kluci se tam cítili jako stádo dobytka, který čeká na nalodění. Utíkali odtud a houfně táhli do Old Townu. Nestačily jsme jim míchat longdrinky. Za měsíc jsem si koupila parádní hadry, měla jsem „ševráka“, sice z druhé ruky, zato ale stříbrnou metalízu.

Byla jsem kočka.“

„Stýkala jste se s muži?“ zeptal se žalobce Wilton.

„Já nevím, jak tomu mám rozumět?“ zeptala se udiveně. „Tak jak jsem to řekl.“

„No, jsem normální. Když se mi chlap líbí, tak se s ním pomiluju. To snad každá? Proč se na to ptá

te?“

„Protože máme v záznamech našich vyšetřovatelů, že jste za války pracovala jako call girl.“

„Tak to se ti vaši vyšetřovatelé normálně zbláznili. Ráda bych věděla, kdo jim tohle mohl říct. Já jsem, pane prokurátore Wiltone, taková jaká jsem. Nikdy jsem nikomu nic nepředstírala. Jsem přesvědčena o tom, že sex patří k normálnímu životu. Jako docela přirozená věc. Jako jídlo a pití. Když máte hlad, jdete do restaurace na večeři, když se vám večer klíží oči, jdete si lehnout, když mám chuť na lásku, tak se pomiluju. Call girl je blbost. Milovala jsem se vždycky jen s takovým mužskym, který se mi líbil. Byla jsem s ním šťastná, bylo mi fajn a jemu taky. Někdy jsem dostala dáreček. Vy nedáváte své paní dárky? Někdy jsem dostala taky prachy, když si můj milenec myslel, že bych je mohla potřebovat. Vy se nedělíte s vaší rodinou o svůj plat?“

„Nebuďte drzá!“ zvolal státní žalobce. „Dobře víte, oč jde. V San Diegu vás sebrali pro potulku a odsoudili vás ke dvěma měsícům. Odseděla jste si je. Máte to v záznamu. A další čtyři měsíce jste dostala za stejný přečin 13. června 1944 v San Francisku. Byla jste soudně trestaná za to, čemu my říkáme prostituce a vy tomu říkáte přirozená sexuální potřeba. Nejsem puritán, zdůrazňuji to, aby bylo jasno a nepletly se nám pojmy. Byla jste trestaná. Já vím, že pro vás nebylo snadné najít si poctivé zaměstnání. Víme o Franku Cannonovi. Řekněte nám teď vy, jak to bylo.“

„Frank Cannon, Frank Cannon,“ opakovala zamyšleně. „Pracovala jsem v prádelně. Byla to rasovina. Hrozná práce. Těžká. V prádelnách dělají Číňani a ženské, které mají hlavu akorát na klobouk.

248

Nějak se dozvěděli, co mám za sebou a začali mě popichovat. To víte, v takové robotárně je o legraci nouze. Hrozně mě to štvalo. Večer jsem byla napůl mrtvá a chtělo se mi akorát ležet a spát. Neměla jsem nikoho, když jsem se seznámila s Frankiem. Představil se mi jako Frank Cannon, řekl, že jezdí s náklaďákem, pak jednou večer nepřišel, protože ho zabásli při podrazu. On totiž nebyl šofér a nejmenoval se Cannon, byl to podvodník, šli po něm a tak přišli na mě. Byla jsem v podmínce. Vědě

la jsem, co se stane, když mě odvedou na policii. Tak jsem šla co nejrychleji na nádraží a potopila jsem se. Pro jistotu. Neměla jsem nic na svědomí, ale věděla jsem, že by mi to nikdo nevěřil.“

„Kam jste odjela?“ zeptal se státní žalobce.

„Nejdřív do Los Angeles, pak jsem byla pár dní v Phoenixu, přestěhovala jsem se do Rena, do Tucsonu a skončila jsem v Las Vegas.“

„Jak jste se živila?“

„Víte, co je to shill?“

„Ne.“

„Kavka, volavka, návnada, prostě holka, která sedí v kasinu a snaží se naladit chlapy, aby sázeli.

Dělala jsem to, ale nedělala jsem to dlouho. Bylo mi to odporné tvářit se nadšeně na každého chrapouna s plnou peněženkou. A taky to moc nevynášelo. Na ty drinky, co se do mě snažili nalejt, jsem už dávno nebyla zvědavá. A tak jsem se jednou ráno sebrala a vrátila se do San Franciska. No a

‚tam jsem nalítla zase.“

„Máte na mysli odsouzení pro křivé svědectví z 30. července 1947?“ zeptal se státní návladní Wilton.

„No, jo. Mám na mysli,“ odpověděla posměšně. „Jeden darebák, který mi krátce předtím přísahal věčnou lásku, mě požádal, abych mu dosvědčila alibi, že se dostal do maléru. Zrovna jak jako já teď.

Udělala jsem to, protože jsem neměla rozum. A taky to hned prasklo. Dostala jsem dva roky nepodmíněně a šla jsem zase za katr.“

„V přípravném řízení jsme zjistili, že jste byla předčasně propuštěna.“

„Jo, to jsem byla. Za vzorné chování. Jenomže jsem byla venku zase na podmínku. A zase jsem se musela hlásit na policii a zase za mnou slídila sociální pracovnice a ve mně se v tomhle případě něco přervalo, byla jsem najednou jiná než předtím. Začala jsem nenávidět svět a život a lidi a cejtila jsem se ukřivděná, protože mi dali podmínku na pět let a to je pro mladou ženskou strašlivě dlouhá doba.“

„Hledala jste si práci?“ zeptal se prokurátor zbytečně, protože všechno měl před sebou v policejních protokolech. „Jo, práci! Ráda bych viděla někoho, kdo by mi nějakou

nabídl. Můj život už byl popsanej jak deník puberťačky. Ta bába ze sociálního se snažila, ale já jsem to po tejdnu vzdala. Zmizela jsem jí a